Již od svého dětství dodnes slyším, že Austrálie je kolébkou ploché dráhy. Jako člověk, který sportu levých zatáček zcela propadl, jsem často myslel nato, jak by bylo krásné tuto zemi navštívit. No, není to za rohem, co si budeme povídat. Že se mi to ale splní ve věku důchodce, tak tomu bych neuvěřil ani náhodou. Když jsem si přečetl o možnosti zájezdu do Austrálie, v tu chvíli mi to začalo šrotovat v mozečku.

 

Sundat kšandy jednou rukou je příjemnější než časový posun

Teď nebo nikdy! Zavolal jsem parťákovi panu Greplovi, co na to říká. „Sním o tom léta,“ byla jeho odpověď. A bylo rozhodnuto. Zájezd by se mohl jmenovat jako známá knížka Bylo nás pět nebo Tři mušketýři a Mylady.

Být na letišti dvě hodiny předem, je běžné, ale hlavně nutné. Zpožděný vlak zapříčinil, že jsem do Prahy přijel později a ujel mi o šest minut autobus od Hlavního nádraží na letiště. Další jel za půl hodiny, takže to bylo na pováženou. Když jsem přijel na letiště, moji partáci Rudolf Grepl, Jarda Staněk, Veronika Jelínková a vedoucí zájezdu Tomáš Rambousek už měli z důvodu stresu v sobě becherovku. Pozdravili jsme se a začala šestnáctidenní cesta rájem s neobvyklými zážitky, které by daly na knihu.

Vše začalo u celní a pasové kontroly, když nám sebrali pití, svačinu a panu Greplovi mastičku na kolena. Na Jardovi chtěli, aby sundal pásek od kalhot a hodil jej do krabice pod rentgen. To jsem se mohl smíchy potrhat. Jenomže to byl teprve začátek. Když jsem přišel na řadu já, musel jsem sundat kšandy.

No jednou rukou sundávat kšandy a druhou držet padající kalhoty není žádná legrace. To už se bavili okolo všichni včetně celníka. Nasedli jsme do moderního letadla pro 400 lidí a hurá do Emirátů, do Dubaje. Tam jsme po malé pauze nabrali směr Kuala Lumpur v Malajsii. Měli jsme 7 hodin přestávku a tak jsme se zajeli podívat do centra města a navštívili známá dvojčata  Petronas Towers. Zpátky na letiště a čekal nás třetí let s cílem v Melbourne v Austrálii.

Přiletěli jsme k večeru, Tomáš zařídil půjčení auta na celý pobyt, jeli jsme se ubytovat a šli brzy spát. Časová pásma a změna hodin je nesmírně náročná záležitost. Již večer se dohodlo, že Tomáš,Verča a pan Grepl, pojedou ráno v šest hodin k moři na útesy 12 apoštolů. Bylo to  250 km daleko a stejně tak zpátky.

Já a Jarda jsme rezignovali. Ráno jsme se probudili a šli na snídani. Pán v recepci nechápal, co chceme, až za chvíli mu došlo a ukázal na hodiny, že je skoro dvanáct. To jsme zase nechápali my s Jardou. Byli jsme na šrot. Takhle dlouho jsem ještě nikdy nespal. Zašli jsme na kafíčko a čekali na příjezd kolegů.

 

Speedway Grand Prix se vším všudy

Odpoledne jsme odjeli na stadion, kde se jela závěrečná Grand Prix. Vstup byl na trénink zdarma. Po velikém úsilí jsme se dostali na chvíli do depa, kde došlo k setkání s Gregem Hancockem. Pana Grepla i mě poznal a nastalo vřelé přivítání. Daroval jsem mu na památku moji knihu s věnováním, kde je na fotografiích.

Popřáli jsme mu úspěch ve velké ceně. Venku před stadiónem jsme se potkali a poklábosili se čtyřnásobným mistrem světa Němcem Robertem Barthem a viděli jsme na vozíčku i Leigha  Adamse. Bylo tam i hodně polských fandů.

Druhý den jsme si prohlédli město a přesunuli se na stadion na Grand Prix. Obrovský moderní  stadion, návštěva 26 000 diváků a kvalitní závod včetně boxerské vložky Jasona Doyleho s mechaniky Nickiho Pedersena. Nechybělo vůbec nic.

Mistr světa byl znám dopředu o další medaile byl sveden správný boj. Z něho vyšel vítězně tak trochu mšenský Greg Hancock, před divočákem Nickim Pedersenem. Právě v Melbourne jsem si uvědomil, jak i u nás  na Markétě dokážeme byt na mnohem menším, ale o to komornějším stadionu udělat světové závody a tím i reklamu našemu státu.

 

Česká hospoda před australským outbackem

Večer po velké ceně jsme všichni usínali plni emocí z pěkného zážitku. Ráno šup do auta a směr hlavní město Canberra. Po cestě dlouhé 500 kilometrů jsme viděli mnoho přejetých klokanů. Bylo nám jich líto. V Canbeře jsme si prohlídli město, památky a místní parlament.

Při ubytování jsme viděli blízko hotelu živé klokany a pořídili fotografie. Ráno jsme pokračovali nejprve do národního parku Morton, přímořského letoviska Kiama a pak do Sydney, kde jsme se ubytovali. Celodenní výlet druhý den do města, byl fantastický.

Opera House, Harbour Bridge,The Rocks,vyhlídková věž AMP Tower, lodí přes záliv do Manly Beach,kde jsme se s Rudou Greplem v Tichém oceánu vykoupali. Při návratu na nás působila osvětlená večerní Sydney jako sen, který jsme zakončili posezením v české hospodě.

Osmý den jsme opouštěli Sydney a jeli na západ do vnitrozemí do Cobaru. Cestou jsme navštívili i Olympic park, dějiště OH 2000 a SGP 2002. Zastavili jsme se na plochodrážním stadiónu v Paramattě,kde to na mě působilo jako v pískovně. Byl jsem velmi zklamán.

Potom jsme pokračovali přes národní park Blue Mountains a Mount Tomah  do australského outbacku a  do cílové destinace Cobaru. Cestou si nešlo nevšimnout, jak rapidně ubývá zeleně a začíná ta správná buš. Po vyspání v Cobaru jsme ráno pokračovali dál. O tom se dozvíte ve druhé části.

Foto: Veronika Jelínková a Miloslav Čmejla

Landshut – 11. července
Když jsem v sobotu ráno stával v půl šesté ráno, bylo už nádherné počasí. Čekal mě zajímavý den. Celý život se snažím věci srovnávat, abych pak věděl, co je správné a nejlepší. Když jsem se dozvěděl, že je možnost se přifařit k partě lidí, kteří jeli na plochou do Landshutu na finále Evropy, okamžitě jsem pojal myšlenku, podívat se jak to dělají jinde. A protože mám v rodině třináctiletého vnuka, který fandí ploché dráze, byli jsme hned dva.

 

Věděli jsme, že bude závodit i náš nejlepší jezdec současnosti Václav Milík, proto rozhodnutí bylo okamžité. Vnuk Martin nemohl dospat. V sedm ráno nás naložili kluci z Pardubic v Praze na Černém mostě, o kousek dál přistoupily dvě dívky a pak už tradá směr Rozvadov, kde nastoupila poslední část výpravy.

Devět lidí odjelo do historicky známého Regensburku,kde byla příjemná pauza s prohlídkou a posezením. Moc hezké místo, hudební slavnosti a pěnivý mok, dobrá kombinace. Pivo bylo vychlazené, přišlo vhod, ale málo platné, naše je naše. Do Landshutu jsme přijeli v patnáct hodin, závod byl od  devatenácti, takže na všechno čas a pohoda.

Vyběhal jsem si akreditaci, a protože člověk, který je vydával, mě poznal coby spíkra z Mariánek, stal se na jeden večer novinář i z  mého vnuka Martina. Byl šťastný, že může jít pozdravit Vendu Milíka a Martina Vaculíka. Nakonec se pozdravil snad se všemi, co v depu byli.

Stadión v Landshutu je velmi pěkný a praktický. Kolem dokola je lehká střecha pro diváky, na kterých jsou přidělané panely foltajky. Ó jak chytré a jednoduché. V depu i mezi diváky jsme se potkávali z mnoha známými lidmi. Každou chvíli zaznělo: „Hallo, du bist Sprecher von Marienbad“ a já jenom „ja ja“.

Je to velmi příjemné, potkat tolik známých lidí. Protože řízky z domova zmizely už během dopoledne, došlo i na ušetřená eura. Do vnuka to padalo, jak do propasti. Od zmrzlin a pití až po speciality. Najedení a napití jsme čekali na první jízdy.

Gollob,Nicki, Vakulík, jak ho jmenoval místní hlasatel, Sajtfudinov, Kildemand, Vašek Milík, to vše byla záruka velké podívané. A byla. Od prvních jízd jsem sice v duchu proklínal polského rozhodčího, že je slepý, protože tolik prachu, co jsme byli nuceni spořádat, už dlouho nepamatuji. Vodu měli, ale málo ji používali.

Zhruba pět tisíc diváků vidělo moc hezký závod. Byli jsme jako ve snu, když Vašek Milík po dvou jízdách získal plný počet šest bodů. Pak se mu nedařily starty, ale bojovník je to k pohledání. Věděli jsme, že má hodně naraženou ruku. Přesto odvedl super výkon. Než jsme se nadáli, byla tu finálová jízda, do které se těsně neprobojoval Martin Vaculík.

Pedersen, Gollob, Sajtfudinov a Lindbäck. Sestava jako hrom. Hned po startu se na Golloba zahákl Nicki a bohužel upadl. Nicki je známý tím, že si po pádu dokáže poležet. Sanita, hodně lidí, lékař, to vše na dráze. Po delší době se ale Dán zvedl a v pohodě dokráčel do depa. Celý stadion čekal, že se jízda bude opakovat se všemi jezdci, neboť se pád odehrál v první zatáčce po startu, ale kdeže.

Polský rozhodčí nevyužil této možnosti a vyloučil Golloba z jízdy. Reakce publika byla evidentně proti. A tak bylo finále ochuzeno o Poláka, který měl obrovskou formu, a všichni se shodli, že by závod vyhrál.

Nový start a nádherná bitva, z níž vyšel právem jako vítěz rus Emil Sajtfudinov,který za sebou nechal Nickiho i Antonia. Po slavnostním vyhlášení jsme poseděli v depu na pivečku ve společnosti Vaška Milíka i jeho otce a všechno jsme probrali. Náročný, ale krásný den byl za námi a tak jsme se odebrali směr ček ripablik.

Foto: Miloslav Čmejla

Horní Počernice – 15. dubna
Nechybělo mnoho a Chvalský zámek v Horních Počernicích budovaný z původní tvrze poprvé zmiňované v patnáctém století se ocitnul na seznamu již neexistujících feudálních sídel. Chátrající objekt v intravilánu Horních Počernic však na počátku tisíciletí prošel náročnou rekonstrukcí a roku 2008 se otevřel veřejnosti. Až do poslední dubnové neděle udělá radost i plochodrážním fanouškům.

 

Klub historických vozidel Horní Počernice právě tady pořádá výstavu motocyklů Jawa. Návštěvníci shlédnou expozici orientovanou na průřez historií slavné české značky až do současnosti. Mezi exponáty nechybí ani závodní stroje včetně třech plochodrážních.

Nejstarším je dlouhodrážní Jawa 895 s rokem výroby 1976. Hned vedle stojí ohřebovaný ledařský model 893 mladší o deset let v sousedství klasické 889.

O doprovodný program výstavě, která končí 25. dubna, se postará kupříkladu setkání motocyklových legend šestidenní či Veterán Party. Pokud pojedete v sobotu na juniorku do Slaného či další úterý na jadranské dvojice do Prahy, červená střech chvalského zámku viditelná od Jižní spojky u Černého mostu by neměla rozhodně uniknout vaší pozornosti.

Foto: Mirek Horáček

Štětí – 7. března
Na nic, co bylo v životě krásné, by se nemělo zapomínat. Děti mají prázdniny a tak mě vnuk Martin vytáhnul, a musím říci, že pro mě poprvé v životě, do Národního technického muzea. Nádherné exponáty letadel, automobilů, jízdních kol, motocyklů a spousty dalších zajímavostí a nevídaných výrobků a kuriozit.

Když jsme od lokomotiv a automobilů přišli do prvního patra, rozbušilo se mi srdce při pohledu na nádherné motorky. Když jsem ale stanul u dvou exponátů Simandl na plochou dráhu ze čtyřicátých let, to už jsem pomalu nedýchal.

Okamžitě jsem se přenesl v čase a promítaly se mi záběry ze Strahova a Zlaté přilby na dostihovém závodišti v Pardubicích. Na fotografiích je vidět, o jaké skvosty se jednalo. To ale nebylo vše, nebo o třicet metrů dále jsme se ocitli u motorky, na které závodila naše legenda František Šastný. Vedle i jeho autentická přilba a fotky.

No a jako třešnička na dortu motorka na ledovou dráhu, u které je napsáno, že se jedná o tu, na které Milan Špinka získal v roce 1974 titul mistra světa ve Švédsku. I tam je jeho přilba, rukavice a plechová bota. Můj vnuk se u ní vyfotil na památku. Celý výlet byl výborný a vřele doporučuji všem. S plochou dráhou se potkávám na každém kroku, asi mi je to souzeno a já proti tomu nic nemám.

Foto: Martin Devera

Dnes poslední část minireportáže z nejmenšího kontinentu. Představí dráhy, které jsme během cesty potkali, či našli a v případě, že je máme k dispozici i pár nejzákladnějších informací k nim.
Parramatta
První zastávka byla ještě cestou v australském Sydney. Tady je drah, či bývalých drah spousta. Nás s Petrem Makuševem trápil jak čas, tak omezené možnosti pohybu, které nabízí veřejná doprava, či taxi. Nakonec jsme navštívili vlastně jen poměrně známý stadion ve čtvrti Parramatta. Ten zažil spousty plochodrážních bitev, v posledních létech se zde ale prohánějí spíše midgety. Právě díky tomu je ovšem dráha i zázemí ve velice dobrém stavu.

Olympijský stadión
Jen pár kilometrů od Parramatty je Olympijský stadion. Ten hostil závěrečný podnik seriálu Grand Prix v roce 2002. Mnozí příznivci ploché dráhy si jistě vzpomenou na vítězství Grega Hancocka, či účast našeho dua Lukáš Dryml – Bohumil Brhel. Vysoké náklady i nájemné ale znamenaly stop dalším závodům.

Dnes je na uvnitř jen zelený pažit a fotografii lze nabídnout pouze zvenčí, na vstup do jeho útrob rezignujeme spíše z časových, než finančních důvodů. Možná byla jen sedmdesátiminutová prohlídka, kterou z důvodu blížící se cesty lodí vdáváme.

Nestíháme například ani historický a dnes už nefunkční Showground, kde se na jedné z prvních australských drah jezdilo už ve dvacátých létech minulého století, nebo zastavěnou dráhu v Liverpoolu. V místech dnešního obchodního centra stával ovál, na němž se odjelo mimo jiné světové finále dvojic 1982. Vítězství amerického páru Dennis Sigalos – Bobby Schwartz tehdy sekundovali i Jiří Štancl s Alešem Drymlem.

Addlington
Další dráhy jsme už viděli na Novém Zélandu. První z nich v centru Christchurch, kde je ve čtvrti Addington 1.200 metrů dlouhá dráha využívaná převážně ke klusáckým závodům. Několikrát se tu jel domácí dlouhodrážní šampionát a v roce 1996 tu startoval i Jaroslav Pták.

„Pamatuju si, že po startu jsou tam dvě zatáčky, které se ale projíždí jako jedna. Jinak na dvanáctistech metrech šílený trap, ale nádherná dráha: Hrozně jsem si tam pochutnal“, vzpomíná bývalý karlovarský závodník.

Ruapuna a Moore Park
Další dvě dráhy v Christchurch jsou západně od města a jak Ruapuna, tak Moore Park patří k těm dodnes plně aktivním a nejvyužívanějším v zemi. Obě dvě dráhy si také vyzkoušeli naši závodníci Filip Šitera a Hynek Štychauer, kteří v roce 2006, resp. letos startovali. Filip ale vzpomínal, že se nakonec závodu nezúčastnil, po tréninku pršelo a pak už se jelo jinam.

Článek obsahuje jubilejní 14 000. fotografii publikovanou magazínem speedwayA-Z

Každá Grand Prix není jen podnikem, kde si dává dostaveníčko nejvyšší světová extratřída, ale i místem, kde lze vidět, či potkat řadu zajímavých postav více, či méně dávné historie tohoto sportu. Pokud se navíc závod podobného ranku koná v zemi tak vzdálené a zároveň z plošinářské minulosti proslavené, jako Nový Zéland, je nasnadě, že našinec se vedle zajímavých soubojů může těšit i na setkání s řadou osobností, které psaly plochodrážní dějiny. Vždy jen legendární trio Ronnie Moore, Barry Briggs a Ivan Mauger se může pochlubit plným tuctem světových titulů v jednotlivcích. Je pochopitelné, že i tento aspekt hrál u lidí nakažených plochodrážním bacilem poměrně významnou roli v rozhodování, zda dalekou a nákladnou cestu na zelený kontinent vážit a ani my jsme v tomto ohledu nebyli výjimkou.

Jako s pardubickými Šmídovými
První zcela plánované a domluvené setkání proběhlo hned den po příletu na Nový Zéland v Christchurch, kde jsme navštívili nadšence a bývalého jezdce Tracyho Holmese (viz článek z 21. března). Bohužel za své vzala snaha udělat v Christchurch rozhovor s Ronnie Moorem nebo s bronzovým medailistou z roku 1953 Geoffem Mardonem, kteří ve městě také žijí. Tracy oběma volal, v prvém případě se opakovaně ozval záznamník, druhý byl na golfu a do Aucklandu na závody nejel. S Ronnie Moorem jsme se sice před Grand Prix viděli, ale žádat ho o rozhovor se nám v daných podmínkách nezdálo taktní. Dvojnásobný světový šampión po úrazu ze sedmdesátých let téměř neslyší, a varianta, že bude odpovídat na sepsané otázky nám nepřipadala na akci plné lidí, jako to pravé ořechové.

Po opuštění Christchurch jsme se tedy pár dní věnovali hlavně přírodním zajímavostem a krásám země, kde je rozhodně co obdivovat. Plochodrážní aktivity jsme omezili na příležitostné návštěvy drah cestou. Vše se změnilo až o více než týden později v Aucklandu. To už se k nám připojili i bývalí pardubičtí junioři Tomáš Rambousek alias Rambal a Míra „Jimmy“ Černý a fotograf Pavel Fišer. Právě s Pavlem a Petrem Makuševem jsme v pátek dopoledne dorazili na dráhu ve Western Springs a úplně první, na koho jsme po vyřízení akreditací v areálu natrefili nebyl nikdo menší, než Ivan Mauger. Rekordman v počtu titulů mistra světa se před deseti léty pořadatelsky podílel na podobném závodě v Sydney, tentokrát vše šlo přes Ole Olsena. Mistr se tak mohl věnovat hlavně prodeji svých knih, společnou fotografii také nasměroval k improvizovanému stánku. Až o později se dozvíme, že vedle strojící chlapík je jeho syn Kym, také bývalý jezdec, který do našeho příběhu později výrazně zasáhne.

Ještě v průběhu tréninku se potkávám i s Bobem Andrewsem. Světový šampión dvojic z roku 1969 a čtyřnásobný světový finalista žije v Auckladu a je právě tím, kdo mne před více jak deseti léty seznámil s Tracym. Dále doplňuji sbírku podpisů mj. o novozélandského vicemistra Nathana Murraye, nebo mistra světa superbiků Andrewa Pitta, který sám potvrzuje, že kdysi jezdil doma v Austrálii i dlouhou dráhu.

Krátce po pátečním tréninku se Rambal seznámí s už zmiňovaným Kymem Maugerem, který nás zve do bowlingového klubu RSA nedaleko stadionu. Tady se scházejí vesměs bývalí plošináři. Klub, spíš klasickou větší hospodu, po krátkém tápání opravdu najdeme a atmosféra i průběh akce v ní je podobná té, kterou léta pořádali otec a syn Šmídovi v předvečer Zlaté přilby v pardubickém Labi.

Právě v momentě, kdy vstupujeme, prezentuje a oceňuje Bob Andrews Ivana Maugera, Richarda Daye, Chrise Harrise a také Ronnie Moorea, kterého tak konečně potkáváme. V příjemném prostředí rychle přibývají společné fotky, autogramy i informace do databáze. Hlavně starší jezdci jsou mile potěšeni projeveným zájmem. Nás zase těší, že naše země pro ně není žádnou velkou neznámou, většina z nich automaticky připojuje tři slůvka: „Pardubice, Golden Helmet“.

O věhlasu slavného závodu nikdo z nás nepochyboval, přesto nás úcta a respekt, které Zlatá přilba v tomto vzdáleném koutě světa požívá, nestačily překvapovat. Ještě osobitější vztah pak mají ti, kteří ve Svítkově závodili. Slavný bouřlivák Mitch Shirra, který do Pardubic prvně přijel v šestnácti letech s motorem v tašce, si slavnou epizodu pochopitelně vybavil a hned roztáhl ústa do širokého úsměvu, když zavzpomínal, jak moc se mu u nás líbilo.

„Pardubice, to byl jeden velký mejdan mého života“, říká sedminásobný světový finalista. Jeho někdejší parák z dvojic David Bargh zase udivuje skvělou pamětí, když bez váhání vysype z rukávu všechny závody, které kdy v Pardubicích či v Praze jel. Velice pochvalně se vyjadřuje na adresu Zlaté přilby i Dave Gifford, bývalý profík z anglického Newcastlu.

Pobyt v hospodě, kde se pohybují osobnosti nejvyššího kalibru a kromě ploché, se téměř nic jiného neřeší, je pro nás všechny mimořádným zážitkem. Čas tu ale ubíhá jakoby rychleji. Kolem půlnoci osazenstvo řídne a pomalu se zavírá. V momentě, kdy plni dojmů přemítáme, zda půjdeme spát, či se ještě někde stavíme na sklenku, navrhuje nám Kym Mauger právě tuhle variantu. Má hotel jen kousek od našeho, bereme ho tedy autem s sebou do středu města a po zaparkování vplouváme do víru života nočního Aucklandu, který je asi jediným opravdovým novozélandským velkoměstem se vším všudy.

V přístavním baru už spíš vychutnáváme výborné místní pivo, na velkou komunikaci to tu opravdu není. Dík hudbě je těžké rozumět i mateřštině, přesto se pár zajímavostí dozvídáme. Třeba o ztrátovosti australské GP v Sydney před deseti léty, nebo o tom, jak Kym přesvědčoval při světovém finále 1979 Kellyho Morana, a zabere a otce porazí, protože pokud vyhraje pošesté, už s ním doma nebude k vydržení. Asi nemá cenu zdůrazňovat, že spánek ze soboty na neděli nepatřil zrovna k těm nejvydatnějším.

Nezodpovězené otázky
V sobotu, v den závodu se možná nejzajímavější úlovek povedl Tomáši Rambouskovi, který se nechal vyfotit s elitním pilotem formule 1 Markem Webberem. Australan má k ploché dráze vřelý vztah a občas přijede, či spíš přilétne, podpořit svého kamaráda a krajana Jasona Crumpa. Právě Crumpa zaujal starší obrázek jeho tehdy ještě vlasatého šéfmechanika Mika Farrella v mé databázi natolik, že poté, co svolal a pobavil celý svůj tým, udělal nám s někdejším účastníkem interkontinentálního finále společnou fotku.

V bowling klubu bylo po závodech oproti pátku znatelně méně rušno, řada aktérů včerejších mířila po závodech domů. Nově se tu ale objevil John Titman, který má za sebou pár světových finále. Bývalá opora Exeteru, či Hackney se neopomene zmínit o ani výborné dráze v Mariánských Lázních, kde se v roce 1983 dostal do první světové desítky.

Mezi zajímavá setkání lze počítat i ta, která proběhla na aucklandské televizní věži, kam jsme ještě v neděli těsně před odletem zašli. Už dole před výtahem a poté i plošině se vidíme s ředitelem Grand Prix Tony Olssonem. Otázku o další budoucnosti novozélandské GP či dvojvíkendu Austrálie – Nový Zéland, o nichž se také nahlas uvažuje, zatím nedokáže zodpovědět. Záleží, jak už to bývá, hlavně na penězích.

Pokocháme se tedy alespoň společným pohledem na novozélandské velkoměsto, by stadion ve Western Springs nám zůstává skryt za kopcem. Ještě lepší výhled a hlavně zážitek pak mají členové Gollobova týmu, na něž narazíme ve výtahu ve zvláštním jednotném oblečení. Do toho je organizátory nasoukán každý, kdo sebere dost peněz a hlavně odvahy na to, aby se ze zhruba dvousetmetrové plošiny nechal spustit dolů.

Systém trochu podobný místnímu vynálezu bungee jumpingu nejprve odvážlivce zastaví kousek pod ocelovým prstencem a poté volným pádem, brzděným až těsně před dopadovým terčem, pošle dolů pod věž. Mechanik a také bývalý ligový závodník z Bydhoště Wojtek Malak je první, kdo mizí v dechberoucí hlubině pod námi. Po něm následuje manažer Tomasz Gaszyñski a další. My se jen můžeme dohadovat, zda polské bohatýry uvidíme i na dalších závodech…

Foto: Zdeněk Flajšhanz a Jason Crump