Článek obsahuje jubilejní 14 000. fotografii publikovanou magazínem speedwayA-Z
Každá Grand Prix není jen podnikem, kde si dává dostaveníčko nejvyšší světová extratřída, ale i místem, kde lze vidět, či potkat řadu zajímavých postav více, či méně dávné historie tohoto sportu. Pokud se navíc závod podobného ranku koná v zemi tak vzdálené a zároveň z plošinářské minulosti proslavené, jako Nový Zéland, je nasnadě, že našinec se vedle zajímavých soubojů může těšit i na setkání s řadou osobností, které psaly plochodrážní dějiny. Vždy jen legendární trio Ronnie Moore, Barry Briggs a Ivan Mauger se může pochlubit plným tuctem světových titulů v jednotlivcích. Je pochopitelné, že i tento aspekt hrál u lidí nakažených plochodrážním bacilem poměrně významnou roli v rozhodování, zda dalekou a nákladnou cestu na zelený kontinent vážit a ani my jsme v tomto ohledu nebyli výjimkou.
Jako s pardubickými Šmídovými
První zcela plánované a domluvené setkání proběhlo hned den po příletu na Nový Zéland v Christchurch, kde jsme navštívili nadšence a bývalého jezdce Tracyho Holmese (viz článek z 21. března). Bohužel za své vzala snaha udělat v Christchurch rozhovor s Ronnie Moorem nebo s bronzovým medailistou z roku 1953 Geoffem Mardonem, kteří ve městě také žijí. Tracy oběma volal, v prvém případě se opakovaně ozval záznamník, druhý byl na golfu a do Aucklandu na závody nejel. S Ronnie Moorem jsme se sice před Grand Prix viděli, ale žádat ho o rozhovor se nám v daných podmínkách nezdálo taktní. Dvojnásobný světový šampión po úrazu ze sedmdesátých let téměř neslyší, a varianta, že bude odpovídat na sepsané otázky nám nepřipadala na akci plné lidí, jako to pravé ořechové.
Po opuštění Christchurch jsme se tedy pár dní věnovali hlavně přírodním zajímavostem a krásám země, kde je rozhodně co obdivovat. Plochodrážní aktivity jsme omezili na příležitostné návštěvy drah cestou. Vše se změnilo až o více než týden později v Aucklandu. To už se k nám připojili i bývalí pardubičtí junioři Tomáš Rambousek alias Rambal a Míra „Jimmy“ Černý a fotograf Pavel Fišer. Právě s Pavlem a Petrem Makuševem jsme v pátek dopoledne dorazili na dráhu ve Western Springs a úplně první, na koho jsme po vyřízení akreditací v areálu natrefili nebyl nikdo menší, než Ivan Mauger. Rekordman v počtu titulů mistra světa se před deseti léty pořadatelsky podílel na podobném závodě v Sydney, tentokrát vše šlo přes Ole Olsena. Mistr se tak mohl věnovat hlavně prodeji svých knih, společnou fotografii také nasměroval k improvizovanému stánku. Až o později se dozvíme, že vedle strojící chlapík je jeho syn Kym, také bývalý jezdec, který do našeho příběhu později výrazně zasáhne.
Ještě v průběhu tréninku se potkávám i s Bobem Andrewsem. Světový šampión dvojic z roku 1969 a čtyřnásobný světový finalista žije v Auckladu a je právě tím, kdo mne před více jak deseti léty seznámil s Tracym. Dále doplňuji sbírku podpisů mj. o novozélandského vicemistra Nathana Murraye, nebo mistra světa superbiků Andrewa Pitta, který sám potvrzuje, že kdysi jezdil doma v Austrálii i dlouhou dráhu.
Krátce po pátečním tréninku se Rambal seznámí s už zmiňovaným Kymem Maugerem, který nás zve do bowlingového klubu RSA nedaleko stadionu. Tady se scházejí vesměs bývalí plošináři. Klub, spíš klasickou větší hospodu, po krátkém tápání opravdu najdeme a atmosféra i průběh akce v ní je podobná té, kterou léta pořádali otec a syn Šmídovi v předvečer Zlaté přilby v pardubickém Labi.
Právě v momentě, kdy vstupujeme, prezentuje a oceňuje Bob Andrews Ivana Maugera, Richarda Daye, Chrise Harrise a také Ronnie Moorea, kterého tak konečně potkáváme. V příjemném prostředí rychle přibývají společné fotky, autogramy i informace do databáze. Hlavně starší jezdci jsou mile potěšeni projeveným zájmem. Nás zase těší, že naše země pro ně není žádnou velkou neznámou, většina z nich automaticky připojuje tři slůvka: „Pardubice, Golden Helmet“.
O věhlasu slavného závodu nikdo z nás nepochyboval, přesto nás úcta a respekt, které Zlatá přilba v tomto vzdáleném koutě světa požívá, nestačily překvapovat. Ještě osobitější vztah pak mají ti, kteří ve Svítkově závodili. Slavný bouřlivák Mitch Shirra, který do Pardubic prvně přijel v šestnácti letech s motorem v tašce, si slavnou epizodu pochopitelně vybavil a hned roztáhl ústa do širokého úsměvu, když zavzpomínal, jak moc se mu u nás líbilo.
„Pardubice, to byl jeden velký mejdan mého života“, říká sedminásobný světový finalista. Jeho někdejší parák z dvojic David Bargh zase udivuje skvělou pamětí, když bez váhání vysype z rukávu všechny závody, které kdy v Pardubicích či v Praze jel. Velice pochvalně se vyjadřuje na adresu Zlaté přilby i Dave Gifford, bývalý profík z anglického Newcastlu.
Pobyt v hospodě, kde se pohybují osobnosti nejvyššího kalibru a kromě ploché, se téměř nic jiného neřeší, je pro nás všechny mimořádným zážitkem. Čas tu ale ubíhá jakoby rychleji. Kolem půlnoci osazenstvo řídne a pomalu se zavírá. V momentě, kdy plni dojmů přemítáme, zda půjdeme spát, či se ještě někde stavíme na sklenku, navrhuje nám Kym Mauger právě tuhle variantu. Má hotel jen kousek od našeho, bereme ho tedy autem s sebou do středu města a po zaparkování vplouváme do víru života nočního Aucklandu, který je asi jediným opravdovým novozélandským velkoměstem se vším všudy.
V přístavním baru už spíš vychutnáváme výborné místní pivo, na velkou komunikaci to tu opravdu není. Dík hudbě je těžké rozumět i mateřštině, přesto se pár zajímavostí dozvídáme. Třeba o ztrátovosti australské GP v Sydney před deseti léty, nebo o tom, jak Kym přesvědčoval při světovém finále 1979 Kellyho Morana, a zabere a otce porazí, protože pokud vyhraje pošesté, už s ním doma nebude k vydržení. Asi nemá cenu zdůrazňovat, že spánek ze soboty na neděli nepatřil zrovna k těm nejvydatnějším.
Nezodpovězené otázky
V sobotu, v den závodu se možná nejzajímavější úlovek povedl Tomáši Rambouskovi, který se nechal vyfotit s elitním pilotem formule 1 Markem Webberem. Australan má k ploché dráze vřelý vztah a občas přijede, či spíš přilétne, podpořit svého kamaráda a krajana Jasona Crumpa. Právě Crumpa zaujal starší obrázek jeho tehdy ještě vlasatého šéfmechanika Mika Farrella v mé databázi natolik, že poté, co svolal a pobavil celý svůj tým, udělal nám s někdejším účastníkem interkontinentálního finále společnou fotku.
V bowling klubu bylo po závodech oproti pátku znatelně méně rušno, řada aktérů včerejších mířila po závodech domů. Nově se tu ale objevil John Titman, který má za sebou pár světových finále. Bývalá opora Exeteru, či Hackney se neopomene zmínit o ani výborné dráze v Mariánských Lázních, kde se v roce 1983 dostal do první světové desítky.
Mezi zajímavá setkání lze počítat i ta, která proběhla na aucklandské televizní věži, kam jsme ještě v neděli těsně před odletem zašli. Už dole před výtahem a poté i plošině se vidíme s ředitelem Grand Prix Tony Olssonem. Otázku o další budoucnosti novozélandské GP či dvojvíkendu Austrálie – Nový Zéland, o nichž se také nahlas uvažuje, zatím nedokáže zodpovědět. Záleží, jak už to bývá, hlavně na penězích.
Pokocháme se tedy alespoň společným pohledem na novozélandské velkoměsto, by stadion ve Western Springs nám zůstává skryt za kopcem. Ještě lepší výhled a hlavně zážitek pak mají členové Gollobova týmu, na něž narazíme ve výtahu ve zvláštním jednotném oblečení. Do toho je organizátory nasoukán každý, kdo sebere dost peněz a hlavně odvahy na to, aby se ze zhruba dvousetmetrové plošiny nechal spustit dolů.
Systém trochu podobný místnímu vynálezu bungee jumpingu nejprve odvážlivce zastaví kousek pod ocelovým prstencem a poté volným pádem, brzděným až těsně před dopadovým terčem, pošle dolů pod věž. Mechanik a také bývalý ligový závodník z Bydhoště Wojtek Malak je první, kdo mizí v dechberoucí hlubině pod námi. Po něm následuje manažer Tomasz Gaszyñski a další. My se jen můžeme dohadovat, zda polské bohatýry uvidíme i na dalších závodech…
Foto: Zdeněk Flajšhanz a Jason Crump
