Rehabilitace Richarda Wolffa probíhá pomaleji oproti původnímu plánu

Volduchy – 23. února
Poslední lednové pondělí se dostal na operaci kolene, které jej trápilo již nějaký ten pátek. Jenže vedle křížového vazu jeho levého kolena se chirurgové museli neplánovaně napravovat i meniskus. Richard Wolff se magazínu speedwayA-Z svěřil, že se jeho rehabilitace protahuje.

 

Richard Wolff stále rehabilituje po lednové operaci
Richard Wolff stále rehabilituje po lednové operaci

„Jsem měsíc po operaci,“ říká věčný korunní princ české dlouhé dráhy. „Rehabilitace jde pomalu. Doktoři tvrděj‘, že to není jednoduchý. Po měsíci jsem schopnější, začínám fungovat a chodím, ale to už jsem myslel, že zahodím berle.“

Operace se totiž zkomplikovala. „Dělali mě operaci křížovýho vazu a k tomu se přidal meniskus,“ popisuje Richard Wolff. „Proto se to zablokovávalo a koleno ještě vypadávalo.“

Richard Wolff v akci na lázeňském kilometru
Richard Wolff v akci na lázeňském kilometru

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček

Medaile nakonec Antonína Klatovského těsně minula

Ufa – 22. února
Nikolaj Krasnikov nezaváhal ani druhý den ledařského šampionátu Evropy v Ufě a bez ztráty květinky se poprvé ve své úchvatné kariéře stal mistrem starého kontinentu. Do boje o další pořadí promluvil Nikita Toloknov. V neděli byl náhradníkem, ale dnes zasáhl místo zraněného Jimmy Olsena, jenž si ze včerejšího karambolu s Michaelem Flodinem odnesl otřes mozku a frakturu ramene. Nikita Toloknov dnes prohrál jen se svým fenomenálním krajanem. Antonínu Klatovskému chyběl bod na postup do finále A, a protože v celkové klasifikaci rozhodovaly body přidělované dle pořadí, skončil těsně čtvrtý. O stříbro musel být vypsán rozjezd, v němž Dmitrij Soljanikov porazil Haralda Simona.

Dmitrij Soljanikov, Nikolaj Krasnikov a Harald Simona stojí na stupních vítězů
Dmitrij Soljanikov, Nikolaj Krasnikov a Harald Simona stojí na stupních vítězů
1. Nikolaj Krasnikov, RUS 15
2. Nikita Toloknov, RUS 14
3. Dmitrij Soljanikov, RUS 12
4. Harald Simon, A 12
5. Antonín Klatovský, CZ 11
6. Charly Ebner, A 8
7. Michael Flodin, S 7
8. Luca Bauer, D 8
9. Igor Sajdulin, RUS (res) 6
10. Miko Jetsonen, FIN 7
11. Josef Kreuzberger, A 6
12. Radek Hutla, CZ 4
13. Jussi Nyrönen, FIN 4
14. Robert Růžička, CZ 1
15. Martin Běhal, CZ 3
16. Jo Saetre, N 2
17. Beat Dobler, CH 0

 

Konečné pořadí evropského šampionátu:

1. Krasnikov 32, 2. Soljanikov 28+3, 3. Simon 58+2, 4. Klatovský 25, 5. Ebner 20, 6. Toloknov 19, 7. Jetsonen 19, 8. Bauer 19, 9. Flodin 18, 10. Josef Kreuzberger 13, 11. Satr 12, 12. Sajdulin 11, 13. Nyrönen 10, 14. Hutla 7, 15. Olsen 5, 16. Růžička 4, 17. Běhal 2, 18. Dobler 0

Poznámka: body do šampionátu byly přiděleny dle pořadí obou závodů podle klíče 16 až 1

Foto: FIM Europe

Zdeněk Holub narušil hegemonii domácích

Drážďany – 21. února
Drážďany dnes zažily uplakanou neděli, ale pod střechou Energieverbund Areny déšť ploché dráze nevadil. Dobrá tisícovka diváků viděla vyvrcholení letošní šroubkařské série Drift-on-Ice. Letos se poprvé na stupně vítězů dostal Zdeněk Holub, který ve finále předčil Ronnyho Weise a dojel k šachovnicové vlajce za Richardem Geyerem. Díky tomu také vyrovnal bodový zisk Hynka Štichauera v konečné klasifikaci. Rozjezd byl pro pardubického závodníka nečekaný. Měl již naložený motocykl v dodávce a odevzdal zadní kolo. Nakonec do rozjížďky o bronz nastoupil za řidítky stroje vypůjčeného od Ronnyho Weise, nicméně od startu byl vpředu pražský junior. Místo nemocného Romana Čejky startoval Pavel Fuksa. Byť v průběhu mítinku vystřídal tři vypůjčené motocykly, neváhal si vyšlápnout na Richarda Geyera a nakonec skončil pádem v malém finále. Vedle dětí s motokrosovými padesátkami se premiérově představily sajdkáry s litrovými motory jezdící v plochodrážním protisměru. Souboje dvou posádek, které si prakticky v každé zatáčce vyměnily pořadí, nadchly publikum.

Zdeněk Holub, Richard Geyer a Ronny Weis na stupních vítězů
Zdeněk Holub, Richard Geyer a Ronny Weis na stupních vítězů

 

Déšť žene diváky pod střechu haly Ledních lvů

Pavel Fuksa do závodu naskočil na poslední chvíli místo nemocného Romana Čejky
Pavel Fuksa do závodu naskočil na poslední chvíli místo nemocného Romana Čejky

Poobědní déšť v saské metropoli byl opravdu zoufalý. Kaluže se rychle zvětšovaly a diváci mířící na vyvrcholení série Drift-on-Ice rychle spěchali, aby se skryli alespoň pod krytý balkón Energie Verbund Areny. Hokejový stánek místních Ledních lvů polykal lidi jako maliny. Nejvyšší ochoz byl divákům tradičně uzavřen, ale na nižších úrovních byste jen s obtížemi hledali alespoň dvě volná místečka vedle sebe.

Stánky s občerstvením měly napilno. Česká politická exekutiva má čas od času problémy s prodejem tvrdého alkoholu na sportovištích, avšak v Sasku si zřejmě nelámou hlavu, že panák karlovarské becherovky je o půl eura levnější než plechovka monsteru. Zatímco diváci si užívali klobás nebo sleďových zavináčů v housce, piva či neodmyslitelného svařáku, v depu nebylo tolik útulno.

Na okázalém nástupu nemohl Zdeněk Holub ještě tušit, že se v Drážďanech dvakrát postaví na stupně vítězů
Na okázalém nástupu nemohl Zdeněk Holub ještě tušit, že se v Drážďanech dvakrát postaví na stupně vítězů

Závodníci se svými stroji našli tradiční úkryt na závětrné straně haly pod skládacími stříškami, nicméně pro dotěrné dešťové kapky nebyl větší problém je poškádlit. Dnes chyběl Roman Čejka, který se z dovolené na horách vrátil, s horečkami. Trn z paty Ronnyho Weise vytrhnul Hynek Štichauer, když mu nabídl záskok v podobě svého mechanika Pavla Fuksy.

Závodní kariéra pardubického odchovance kulminovala na hostování ve Mšeně se sklonkem jeho juniorského věku, avšak Pavel Fuksa si čas od času zpestřil roli mechanika občasným svezením v sedle plochodrážního motocyklu. Navíc jeho šroubkařské zkušenosti nezahrnují pouze absolutní prvopočátky série Ronnyho Weise, ale i nezapomenutelný britský Telford.

Ryze česká rozjížďka s číslem jedna - zleva Pavel Fuksa, Zdeněk Holub a Hynek Štichauer
Ryze česká rozjížďka s číslem jedna – zleva Pavel Fuksa, Zdeněk Holub a Hynek Štichauer

„Nejede to,“ nedával si však Pavel Fuksa po tréninku přehnaně vysoké ambice, když ukazoval na vypůjčený motocykl od pořadatelů. „Když potřebuju, aby se kolo točilo a mělo to otáčky, začne to prskat.“

Nicméně plochodrážníci nejsou váhaví střelci, ale mistři improvizace. Záhy zosnovali plán, že se Pavel Fuksa objeví s Němcovým strojem jen v českém trojboji v rozjížďce s číslem jedna. A pak se bude střídat v sedle stroje Hynka Štichauera.

Patálie Ronnyho Weise ve druhé jízdě
Patálie Ronnyho Weise ve druhé jízdě

Tradičně okázalý nástup začal o pět minut později oproti původnímu plánu. Jako první měl vyrazit mávat divákům Hynek Štichauer, avšak pardubický závodník ještě maličko navýšil zpoždění. „Entschuldigung,“ reagoval při poslední úpravě kombinéze na gesta Ronnyho Weise, který jej nabádal ke spěchu.

Poté, co se všichni přítomní včetně dětí a anglických sajdkáristů individuálně přestavili diváckým ochozům, Hynek Štichauer dokonale opanoval rozjížďku s číslem jedna. Hned po startu v ní zmizel z dohledu Zdeňka Holuba a Pavla Fuksy. Byť jej již přivítala šachovnicová vlajka, dal si ještě jeden okruh navíc.

Hynek Štichauer vysvětluje, proč jel v první jízdě kolo navíc:

„Trénoval jsem navíc a studoval dráhu.“

Urputné souboje sajdkár
Urputné souboje sajdkár

Mezi vítěze se vzápětí v rychlém sledu zapsali oba domácí. Ronny Weis ovšem začal den problémem. Protože Wojciech Lisiecki šel na nástup pěšky jen s polskou vlajkou a bez motocyklu, jeho mechanické trable byly nad slunce jasné. Němcovým soupeřem byl tam jen Stanislav Mělničuk. Ronny Weis jej porazil až po restartu, protože po první pokusu zůstal ležet v prvním výjezdu. Avšak Richard Geyer v rozjížďce s číslem tři triumfoval bez patálií stylem start – cíl.

 

Čtyři závodníci se perou o postup do velkého finále

Pavel Fuksa (červená) si právě vyšlápnul na Richarda Geyera
Pavel Fuksa (červená) si právě vyšlápnul na Richarda Geyera

Poté, co obsluha startu otočila startovací zařízení na druhou stranu po první jízdě litrových sajdkárů, vyrazil Hynek Štichauer na čelo průběžné klasifikace. V souboji s Alainem Tripkem a Stanislavem Mělničukem vypálil dopředu hned po vystřelení startovací gumičky. Ronny Weis však navzdory všem předpokladům Pardubičana druhým triumfem nenásledoval.

A navíc v rozjížďce s číslem pět protnul metu až jako poslední! Po startu se sice držel vedoucího Zdeňka Holuba, avšak záhy se dostal příliš daleko na venek a podjel jej Buddy Prijs. „Ta rozjížďka mi vyšla,“ komentoval pražský junior nečekaný skalp borce, jehož v letošní sérii porazil pouze Richard Geyer. „Stál jsem pod ním a měl jsem dobrej‘ start.“

K saským šroubkům patří i jízdy dětí
K saským šroubkům patří i jízdy dětí

Zdeněk Holub se stal rázem kandidátem na postup do velkého finále. V šesté jízdě se cesta sem trošku zkomplikovala i pro Richarda Geyera. Po startu byl sice rychlejší, avšak Pavel Fuksa stojící po jeho levici se nezalekl jeho postavení leadera průběžné klasifikace.

V nájezdu do první zatáčky se dral dopředu, až převzal vedení. Přitom se dostal do kontaktu s Richardem Geyerem, který za zlomem první zatáčky vyjel ven. Ledva se otřel o mantinel, blikala červená světla. Při repete už německý závodník Pavlu Fuksovi zmizel již v úvodních decimetrech.

Pavel Fuksa popisuje svůj duel s Richardem Geyerem v rozjížďce s číslem šest:

„Odstartoval jsem, dal mu ji, on ani nespad‘ a zastavili to.“

Hynek Štichauer (bílá) v souboji s Ronny Weisem (modrá) před zraky Buddy Prijse
Hynek Štichauer (bílá) v souboji s Ronny Weisem (modrá) před zraky Buddy Prijse

V sedmé jízdě se Hynek Štichauer dočkal své první prohry. Cestou z depa na startovní rošt kroužil kolečka ve stylu Krzysztofa Nowackeho. Avšak z pozice od mantinelu neměl proti Ronny Weisovi, jemuž po předchozí nule nezbylo než hromadit dvojky, žádnou šanci.

Richard Geyer vzápětí osaměl na hrotu průběžné klasifikace. Pavel Fuksa byl na něho o poznání mírnější, přesto však vodil za sebou alespoň Stanislava Mělničuka, dokud Ukrajince na začátku posledního okruhu neupadl. Při repete vládl Richard Geyer stylem start – cíl. Pavel Fuksa vyjel v prvním oblouku moc na venek, aby poté byl v sedle motocyklu Hynka Štichauera stejně rychlý jako vedoucí Němec.

Stanislav Mělničuk těsně před svým pádem
Stanislav Mělničuk těsně před svým pádem

Zdeněk Holub se v rozjížďce s číslem devět postaral o vzruch, když totálně pokazil start. Přesto ještě na protilehlé rovince poslal za svá záda Wojciecha Lisieckeho, jenž osedlal stroj osiřelý po Pavlu Fuksovi. S tím se pražský junior nespokojil a do druhého kola vjel před doposud vedoucím Alainem Tripkem.

„Nevyšel mi start, musel jsem závodit a ukázal jsem závodního ducha,“ vylíčil své počínání. Drážďanský závod nabídl podívanou, o níž se jeho předchůdcům v Jonsdorfu a Freitalu mohlo jen zdát. O velké finále se prala čtveřice závodníků.

 

Zdeněk Holub získal aspoň jeden domácí skalp

V rozjížďce s číslem devět se Zdeněk Holub (bílá) musel prodrat k vítězství přes Alaina Tripkeho (modrá) a Wojciecha Lisieckeho (červená)
V rozjížďce s číslem devět se Zdeněk Holub (bílá) musel prodrat k vítězství přes Alaina Tripkeho (modrá) a Wojciecha Lisieckeho (červená)

Hynek Štichauer vstupoval do poslední série s pěti body stejně jako Zdeněk Holub a s jedním více než Ronny Weis, nicméně také s nutností v rozjížďce s číslem deset čelit neporaženému Richardu Geyerovi. Z depa pospíchal nejen kvůli dešti, ale především aby si ještě otestoval ledový ovál.

Avšak Richard Geyer se ukázal jako rychlejší už při letu startovací gumičky. „Myslel jsem, že to půjde po zadním,“ přemítal pardubický závodník. „Ale přidal jsem moc plynu a prohráblo to.“ Jeho finálové vyhlídky se horšily a na jeho stranu se v rozjížďce s číslem jedenáct nepostavila ani sama Štěstěna.

Sajdkár se nešlo nabažit
Sajdkár se nešlo nabažit

Ronny Weis totiž celá tři kola vedl, aby v posledním výjezdu citelně zpomalil s poruchou spojky a na cílové rovince bezmocně kroutil plynovou rukojetí, aby zrychlil. Pavel Fuksa však projel pod šachovnicovou vlajkou o zlomeček sekundy později.

„Protože ňákej‘ Fuska sem přijel jako outsider a nemoh‘ ho porazit,“ odrážel o chvilku později v depu všetečné otázky, proč hlavního organizátora nepředjel, a připomínal své zkomolené jméno, které se neslo z reproduktorů drážďanské haly. Každopádně Ronny Weis vyrovnal šestibodový zisk Hynka Štichauera, avšak ve srovnání s ním mohl nabídnout o jedno vítězství navíc.

Richard Geyer míří za svým čtvrtým triumfem před Hynkem Štichauerem a Wojciechem Lisieckim
Richard Geyer míří za svým čtvrtým triumfem před Hynkem Štichauerem a Wojciechem Lisieckim

Neporažený Richard Geyer měl velké finále v kapse, zatímco Zdeněk Holub musel stůj co stůj vyhrát závěrečnou jízdu základní části. Pakliže by jej Buddy Prijs porazil, byl by na tom stejně jako Hynek Štichauer, v jehož prospěch by ovšem promluvil lepší výsledek jejich vzájemného střetu z první jízdy.

Pražan ovšem nezaváhal a ve dvanácté jízdě odvedl Holanďana již po startu. Postavení na startovním roštu obou finále se volila opět již v depu. Pavel Fuksa v žertu nutil Buddy Prijsovi bílou, avšak ten mu oplácel stejnou mincí, že se mu bílá barva nelíbí.

Zdeněk Holub v doprovodu svého otce míří na startovní rošt velkého finále
Zdeněk Holub v doprovodu svého otce míří na startovní rošt velkého finále

Nakonec ovšem stejně triumfoval Hynek Štichauer, zatímco Pavel Fuksa, který si musel vypůjčit motocykl od Zdeňka Holuba, upadl ve třetím kole. Opakovačka nabídla stejný pohled na velké sólo Hynka Štichauera, který opět současně se startem ujel Buddy Prijsovi.

K ulehčení Zdeňka Holuba staršího se pád Pavla Fuksy na motocyklu jeho syna prakticky nijak nepodepsal. Navíc doprovodný program a úžasné finále sajdkár mu dala pár minut přípravy navíc. Sotva vystřelila gumička, do čela vypálil Richard Geyer a Ronny Weis.

Richard Geyer vyhrál dnes i celkově
Richard Geyer vyhrál dnes i celkově

Pražský junior držel vnitřní stopu. V první zatáčce sice jej sice ještě oba domácí uhlídali. Nicméně Zdeněk Holub vytrval v koncepci své útočné strategie a ve druhém oblouku podjel Ronnyho Weise. Postaral se nejen o nejlepší výsledek zahraničního závodníka v letošní sérii, avšak také vyrovnal bodový zisk Hynka Štichauera. Protože šlo o konečné třetí místo, ke slovu přišel rozjezd.

Hynek Štichauer se svěřuje s poznatky získanými v sedle motocyklu Ronnyho Weise:

„Zajímavě to šlo od startu, šlo to po zadním jako kráva. Hrozně měkkou spojku tam má a hrozně velkou vůli. Každopádně ta motorka jede o dvacet víc než moje.“

V rozjezdu o celkový bronz se Zdeněk Holub (červená) dostal před Hynka Štichauera
V rozjezdu o celkový bronz se Zdeněk Holub (červená) dostal před Hynka Štichauera

Jenže ouha, informace o dodatkové jízdě dorazila k Pardubičanovým uším až s velkým zpožděním. Jeho depu již zelo prázdnotou, motocykl byl již naložený v dodávce a zadní kolo, které přiděluje pořadatel odevzdané stejně jako dečky. Hynek Štichauer navrhoval hod mincí, avšak Ronny Weis naléhal, aby vyjel na ovál za řidítky.

A tak mu pardubický závodník spíš v hecu navrhnul, ať mu půjčí svůj stroj. Ronny Weis se nechal zaskočit jen na chviličku a pak přikývl. Zdeněk Holub později označil svůj start jen o kousek lepší od pokaženého manévru obou aktérů rozjezdu. Dostal se tak do vedení, které Hynek Štichauer marně zpochybňoval svými nájezdy. A tak se Pražan o letošních saských šroubcích prezentoval na pódiu vůbec poprvé, ale zato rovnou dvakrát.

 

Hlasy z depa

Zdeněk Holub donesl českou vlajku na stupně vítězů
Zdeněk Holub donesl českou vlajku na stupně vítězů

„Dobrý, Hynek mě sice porazil, ale pak jsem prohrál až ve finále,“ bilancoval Zdeněk Holub. „Rozjížďka s Ronnym vyšla, start byl dobrej‘, stál jsem pod ním. Finále dopadlo dobře, mohlo bejt‘ lepší, ale i horší. V rozjezdu jsme s Hynkem měli oba start na hovno, já ho měl o kousek lepší. Snad to tak bude vycházet i na škváře.“

„Bylo hrozně, celej‘ den prší, těším se domů,“ vyprávěl Hynek Štichauer, že pod skládací stříškou na venkovní ploše před stadiónem neměli závodníci přece jen takové pohodlí jako diváci uvnitř. „Nejvíc rozhodujou starty, když si zkazíš tři, dobrý, ale přijedu na pásku a poseru to. Richie na mě odjel, myslel jsem, že to půjde po zadním, ale přidal jsem moc plynu a prohráblo to. Startoval jsem jako dřív, což neurazí, ale pořád to na ně nestačí. Ale tyhle závody jedeš, že držíš řidítka v ruce a je to o srandě.“

Hynek Štichauer v improvizovaném depu
Hynek Štichauer v improvizovaném depu

„Super, akorát první jízda byla na hovno, že jsem jel na Ronnyho motorce,“ liboval si Pavel Fuksa nad svým vydařeným comebackem. „V malým finále jsem se soustředil na pásku. Ale posral jsem to a moc se rozjel. Tady musíš dát míň plynu, ale já přidal moc a stál na místě. Pak jsem je naháněl, ale ustlal jsem si. Na to, že jsem sem včera měl jet jako mechanik a během dvaceti minut to bylo všechno jinak, dobrý. Šroubky jsem jel naposledy v roce 2010, takže super, nelituju. Ostudu jsem neudělal a ukázal, že šroubky mám v ruce.“

Po startu finálové jízdy jede Zdeněk Holub (modrá) za Richardem Geyerem (červená) a Ronny Weisem (bílá)
Po startu finálové jízdy jede Zdeněk Holub (modrá) za Richardem Geyerem (červená) a Ronny Weisem (bílá)
MF FIN
1. Richard Geyer, D 2 2 2 2 8 1.
2. Zdeněk Holub, CZ 1 2 2 2 7 2.
3. Ronny Weis, D 2 0 2 2 6 3.
4. Hynek Štichauer, CZ 2 2 1 1 6 1.
5. Buddy Prijs, NL 1 1 0 1 3 2.
6. Pavel Fuksa, CZ 0 1 1 1 3 X
7. Alain Tripke, D 0 1 1 0 2
8. Stanislav Mělničuk, UA 1 0 X 0 1
9. Wojciech Lisiecki, PL – – 0 0 0
Po startu malého finále zleva Pavel Fuksa, Buddy Prijs a Hynek Štichauer
Po startu malého finále zleva Pavel Fuksa, Buddy Prijs a Hynek Štichauer

Konečné pořadí série:

1. Richard Geyer 29, 2. Ronny Weis 27, 3. Zdeněk Holub 23+3, 4. Hynek Štichauer 23+2, 5. Alain Tripke 14, 6. Stanislav Mělničuk 3, 7. Buddy Prijs 11, 8. Roman Čejka 10, 9. Wojciech Lisiecki 7, 10. Pavel Fuksa 5

Celkové pořadí série: Ronny Weis, Richard Geyer a Zdeněk Holub
Celkové pořadí série: Ronny Weis, Richard Geyer a Zdeněk Holub

Závod sidecarů 1000 ccm:

TOT FIN
1. Rich Moore, GB – Rob Winstear, NZ 0 0 1 1 2 1.
2. Tris Winterburn, GB – Ricky Pay, GB 1 1 0 0 2 2.
Sajdkáristé si vychutnávají potlesk zaplněné haly
Sajdkáristé si vychutnávají potlesk zaplněné haly

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Tisícikubíkové sajdkáry nadchly publikum
Tisícikubíkové sajdkáry nadchly publikum

Nikolaj Krasnikov je v šampionátu Evropy na půl cesty

Ufa – 21. února
Fenomenální Nikolaj Krasnikov má ve své sbírce neuvěřitelných dvacet titulů mistra světa a po dnešním programu v Ufě je na nejlepší cestě ke svému prvnímu evropskému primátu. Po pěti vítězstvích triumfoval i ve finále, do jehož cíle dojel před Haraldem Simonem a Dmitrijem Soljanikovem. Antonín Klatovský v něm upadl a před zítřejším druhým dnem figuruje na čtvrté příce aktuálního pořadí. Radek Hutla je patnáctý, Robert Růžička šestnáctý a Martin Běhal sedmnáctý.

1. Nikolaj Krasnikov, RUS 3 3 3 3 3 15 1.
2. Harald Simon, A 3 3 2 2 3 13 2.
3. Dmitrij Soljanikov, RUS 3 2 2 3 2 12 3.
4. Antonín Klatovský, CZ 3 3 2 1 3 12 F
5. Miko Jetsonen, FIN 1 2 1 2 2 8 1.
6. Jo Saetre, N 2 1 0 3 0 6 2.
7. Luca Bauer, D 2 3 3 2 1 11 E
8. Charly Ebner, A 2 1 3 3 2 11 X
9. Michael Flodin, S 1 1 T 1 2 5 1.
10. Josef Kreuzberger, A 1 0 1 2 1 5 2.
11. Jussi Nyrönen, FIN 1 2 F 1 1 5 3.
12. Jimmy Olsen, S 2 2 1 F – 5
13. Nikita Toloknov, RUS (res) 3 3 1.
14. Igor Sajdulin, RUS (res) 3 3 2.
15. Radek Hutla, CZ 0 0 2 1 0 3 3.
16. Robert Růžička, CZ 0 1 0 0 1 2 4.
17. Martin Běhal, CZ 0 L 1 0 0 1
18. Beat Dobler, CH 0 0 0 0 E 0
Antonín Klatovský, který je na snímku s předsedou jury závodu Petrem Moravcem, je před zítřejším vyvrcholením čtvrtý
Antonín Klatovský, který je na snímku s předsedou jury závodu Petrem Moravcem, je před zítřejším vyvrcholením čtvrtý

Foto: Radek Hutla

Danil Ivanov bral jen samé trojky

Almaty – 21. února
Nedělní závod v Almaty ovládl Danil Ivanov. Sedmkrát vyjel na ovál a sedmkrát se vracel do boxů s trojbodovým ziskem. V průběžné klasifikaci dostihl druhého Igora Kononova, jenž si vyskočil na nejnižší stupínek pódia. Leaderem průběžné klasifikace zůstává Dmitrij Koltakov, dnes druhý, ovšem před západní části finále má na své krajany k dobru pouhé čtyři body. Jan Klatovský obsadil čtrnácté místo, jenž mu patří prozatím i v aktuálním pořadí.

Dmitrij Koltakov, Danil Ivanov a Igor Kononov na stupních vítězů
Dmitrij Koltakov, Danil Ivanov a Igor Kononov na stupních vítězů
1. Danil Ivanov, RUS 3 3 3 3 3 3 3 21
2. Dmitrij Koltakov, RUS 3 2 1 3 3 2 2 16
3. Igor Kononov, RUS 2 3 3 3 3 3 1 18
4. Dmitrij Chomicevič, RUS 2 3 3 2 2 2 X 14
5. Franz Zorn, A 3 2 2 2 3 1 13
6. Jegor Myškovec, RUS 1 1 3 3 0,5 1 9,5
7. Stefan Svensson, S 3 1 1 1 2 0 8
8. Manfred Seifter, A 2 3 X 2 0 0 7
9. Daniel Henderson, S 0 2 X 2 2 6
10. Günther Bauer, D 2 1 2 1 0,5 6,5
11. Niklas Kalin Svensson, S T 2 2 1 1 6
12. Ove Ledström, S X 1 2 X 2 5
13. Max Niedermaier, D 1 0 1 0 1 3
14. Jan Klatovský, CZ 0 0 1 0 1 2
15. Vladimir Čeblokov, KAZ 0 0 0 1 0 1
16. Antti Aakko, FIN 1 0 0 0 M 1
17. Pavel Nekrasov, KAZ (res) 1 T 1

Danil Ivanov slaví dnešní triumf

Danil Ivanov slaví dnešní triumf

Průběžné pořadí seriálu:

1. Koltakov 69, 2. Ivanov 65, 3. Kononov 65, 4. Chomicevič 60, 5. Myškovec 48,5, 6. Zorn 40, 7. Krasnikov 33, 8. S. Svensson 29, 9. Ledström 29, 10. Seifter 28, 11. Bauer 20,5, 12. Henderson 17, 13. N. K.Svensson 17, 14. Klatovský 10, 15. Aakko 8, 16. Niedermaier 5, 17. Pletschacher 4, 18. Makarov 1, 19. Čeblokov 1, 20. Někrasov 1, 21. Slepuchin 0, 22. Cholodov 0.

 

Vterán Stefan Svensson vodí Manfreda Seiftera
Vterán Stefan Svensson vodí Manfreda Seiftera

Foto: Reygondeau/GoodShoot (FIM)

V Almaty měli dnes slunečný den
V Almaty měli dnes slunečný den

V případě Petra Chlupáče muselo jablko urazit pořádnou dráhu, aby dopadlo nedaleko svého stromu

Náraz tunguzského meteoritu byl jemný jako přistání obřího airbusu v rukou zkušeného kapitána ve srovnání s ranami, které otřásly zeměkoulí, když slyšel dvě zprávy, před nimiž by si nejraději zacpal obě uši. V osmnácti mu Jiří Štancl řekl, že z něho žádný pořádný závodník nebude. A o necelých dvacet let se jeho syn Petr vrátil z besedy ve škole v Brandýsku, že plochou dráhu můžou jezdit akorát cvoci. Avšak na sklonku loňské sezóny slavili jeho první mistrovský titul se stopětadvacítkou. Že život mnohdy píše zašmodrchané příběhy nás přesvědčí samotný Petr Chlupáč starší.

 

 

Máma plochodrážním mechanikem

Po polovině osmdesátých let bylo jasné, že československému motorismu ujíždí vlak. Věková hranice pro vstup do závodů se neustále snižoval, avšak u nás potřeboval plochodrážník minimálně sedmnáct let nejen pro zahájení aktivní činnosti, ale vlastně i pro legální trénink. Proto vznikla třicítka experimentálních oddílů talentované mládeže, z toho tři plochodrážní v Praze, Slaném a Žarnovici.

Petr Chlupáč se svým synem při loňském vyhlášení motocyklových mistrů republiky
Petr Chlupáč se svým synem při loňském vyhlášení motocyklových mistrů republiky

Kluci mezi třinácti a patnácti lety měli osmdesátky Simson upravené do podoby plochodrážních motocyklů, jejich starší vrstevníci klasické pětistovky s menším průměrem karburátoru. Plácek, kde je dnes baseballové hřiště, zažil nevídaný zájem mladíků o sport levých zatáček.

„Bydleli jsme v Motole,“ vrací se Petr Chlupáč ve svých vzpomínkách na konec osmdesátých let. „Chodili jsme na Tomíčka a další závody. Na Markétu jsme to měli kousek. Jirka Svoboda s Milanem Špinkou tady začínali trénovat na Simsonech. Ve škole byl nábor, jestli někdo nechce jezdit na Markétě plochou dráhu. Přišel jsem tam, začínalo to, ptali se, jestli někdo už seděl na motorce. Když ne, ukázali ti, jak se řadí a dali ti Simsona.“

Za ulicí Zvoníčkovou bylo tehdy místa ažaž. „Udělaly se tam dva nebo tři okruhy,“ vzpomíná Petr Chlupáč. „Občas byly závody, že jezdil každej‘ s každým. Byla to velká parta, začínal tak třeba i Topas. Nebyla televize, nebylo nic, co by tě táhlo, tak ses odpoledne sebral a šel si na Markétu dělat motorky. Dřív to bylo takový srdcový, že jezdíš plochou dráhu, teď to ty kluci berou jinak. První bylo udělat si motorku a to ježdění byl až takovej‘ bonbónek.“

Zatímco v ostatních případech bývají hybnou silou synovy závodní kariéry otcové, u Petra Chlupáče tomu bylo obráceně. „V rodině jsme měli kořeny, máma jezdila motokros,“ přibližuje otec letošního šampióna stopětadvacítek na krátké dráze. „Svoboďáka a Milana znala z veleslavínskejch‘ garáží. Nebyly to ofiko závody, ale jezdili po polích. Táta plochý dráze moc nefandil a já měl mechanika mámu, což byla raritka. Vím, jakej‘ to byl pocit, tak se do dnes Peťanovi snažím vynahradit. Snažím se, abych mu to neotrávil.“

Na závodním oválku za první zatáčkou, kde se dnes prohánějí kolibříci, se před necelými třemi desítkami let proháněl i Petr Chlupáč starší. „Ta dráha se stavěla svépomocí,“ vypráví. „Dělali to tatínkové a parta dědků z Markéty, my tam pomáhali. Byl to projekt od inženýrů, vzali anglickou dráhu a v nějakým měřítku ji zmenšili. Dráha se postavila, nicméně se na ní moc nejezdilo, kluci měli strach z mantinelů.“

 

Nájezdy zájemců o plochodrážní závodění

Hlavní slovo v přípravě potenciálních adeptů plochodrážního řemesla měly hlavně pětistovky. „Za nás se jezdilo na staženejch‘ půllitrech s velkou rozetou,“ říká Petr Chlupáč a dostává se do dalšího stadia své kariéry. „A komu bylo patnáct, šel dolů na velkou dráhu. Uškrcenej‘ půllitr měl normální karbec, možná to bylo přetryskovaný, ale vzadu jsi měl rozetu jako celý kolo, nějakou sedmdesátku, sedmdesát pětku. To bylo super.“

Zdeňka Schneiderwinda v devětaosmdesátém dělilo od myšlenky Markéta Cupu ještě dvacet let a coby aktivního závodníka jej dozajista ani nenapadlo, že se jednou stane duchovním otcem myšlenky regulérního závodění dětí na stopětadvacítkách. Nicméně tréninkový program dorostenců na Markétě fungoval.

Začátky na malé dráze
Začátky na malé dráze

„Žádný závody jsi neznal,“ přibližuje Petr Chlupáč onu dobu. „Ani se nezapisovaly výsledky, ale jezdilo se i na soustředění. Měl jsi kanady, plechovky byly, jak kdo udělal, takovou jsi měl. Ne jako dnes, kdy to koupíš. Když jsi neměl tátu nebo mámu jako já, měl jsi smůlu. Máma byla super, na Markétu chodil ještě brácha, nejezdil, dělal házenou, chodil jen pomáhat.“

Dnešním závodníkům podobné líčení zní jako vyprávění starců z Kosmovy kroniky z počátku dvanáctého století. „Jezdili jsme plochou dráhu za totáče,“ přisadí si Petr Chlupáč. „Všechno jsi dostal. Jediný, co sis musel koupit, byla helma a rukavice. Kalhoty se šily doma na stroji, jinak si všechno dostal, teď to s Peťanem táhnu hodně ze svýho. Na Markétě jsme dostali Shupu a jawáckej‘ rám, akorát se o to staráš, jako by to bylo tvoje. Hodně nám pomáhá pan Vopat, Péťovi fandí a koupil nám motor Shupa.“

Přesto asi žádný z účastníků tehdejšího dění nedá na onu éru dopustit. „V tý době kluky motorky zajímaly, bylo to jiný než dnes,“ líčí Petr Chlupáč. „Nebyly počítače a těch sportů taky nebylo hrozně moc. Když se na Markétě trénovalo, slyšel jsi to. Teď je to jiný, byl větší zájem kluků. A hlavně, když přišel Svoboďák, že na dílně bude uklizeno, kdo neměl uklizeno, měl smůlu. Byla hláška, že co je špinavý, bude čistý, co je čistý, nebude vidět.“

A další a další zájemci se hrnuli skoro jako dnešní uprchlíci přes bavorskou hranici. „Ta garáž čtyřka, to bylo úplně plný,“ říká Petr Chlupáč. „Je to nepochopitelný, že ty děti dnes plochá dráha netáhne. Všichni fotbal, hokej, aby z toho vyždímali prachy. To nepochopíš.“

 

Rušný víkend na sklonku října

Stopa, kterou po sobě Petr Chlupáč zanechal v české plochodrážní historie, rozhodně není hluboká jako po orbě bájného Přemysla. „Nešlo mi to,“ stojí v otázkách svých možnosti na pevné zemi. „Já byl poleno, byl jsem prostě tvrdej‘, žádnej‘ talent. Chodili se dívat, když jsem trénoval, ale jen proto, že jsem za trénink klidně desetkrát spadnul. Pěkná motorka, ale poleno. Žádnej‘ zázrak.“

Podzim roku 1991 se již přihlásil o slovo a nabídl tradiční předkvalifikaci pro juniorský šampionát na příští rok. Pořadatelské role se tentokrát ujaly Pardubice. V boxech jejich prostorného depa se o víkendu sešlo neuvěřitelných třiapadesát závodníků a to se ještě první desítka aktuálního pořadí juniorky kvalifikačnímu procesu vyhnula.

„Pro mě jedinej‘ velkej‘ závod byla kvalifikace v Pardubicích,“ konstatuje Petr Chlupáč. „Bylo tam padesát lidí, to bylo velký. To byl jedinej‘ závod a kdybys mi to nepřipomněl, ani si nevzpomenu. Peťan mi dnes říká, že už dosáhnul na plochý dráze víc než já. Málem jsem si šel dělat testy DNA (smích).“

Petr Chlupáč v akci
Petr Chlupáč v akci

Pořadatelé rozdělili závodníky do třech skupin. Každý den se konaly tři závody, a protože svítkovský stadión nedisponoval ještě umělým osvětlením, začínalo se již úderem desáté dopoledne. Každý přítomný závodil o postup jednou v sobotu, podruhé v neděli, přičemž body se do celkového pořadí sčítaly.

„Bylo to na podzim,“ vybavuje si Petr Chlupáč. „Adrenalin jako prase, do tý doby jsem v Pardubicích vůbec nejel. Jezdil jsem jen na Markétě nebo ve Mšeně. Díky skladníkovi panu Mormanovi z Markéty mi Honza Holub půjčil motorku. Jestli to bylo převodem, nevím, ale jedinej‘ zážitek pro mě byl, že jsem předjel mladýho Jirku Štancla. Ale jeho táta už předtím věděl, jak to je. Říkal mi, že ze mě stejně nic nebude. Měl na to čuch.“

Jiří Štancl nakonec přišel o body jen díky přetrženému řetězu. O dva roky později porazil Antonína Švába v boji o juniorský titul, aby se od roku 1994 věnoval ploché dráze zejména za kanálem La Manche. Díky odstoupení ho tehdy v závěrečném pořadí přestihli Antonín Hrubant, jemuž však vystavilo záhy stopku vážné zranění, a březolupský Martin Šerý.

Ani on nevydržel u závodění už příliš dlouho. Z tehdejší společnosti toho nejvíce dosáhli Lubomír Batelka, tehdy sedmý, sedmnáctý Robert Král a Jiří Šťovíček, jenž se v následující sezóně dostal coby náhradník do světového juniorského finále. Za jeho čtyřicátým místem však stojí obnovené zranění, které ho donutilo předčasně odstoupit už ze sobotního programu.

Samozřejmě nesmíme opomenout Jaroslava Petráka, jenž tehdy byl čtvrtý a závodil ještě loni. Stejně tak šestatřicátý Richard Berger a osmačtyřicátý Petr Popelka. Ti se ovšem na rozdíl od pardubického matadora prezentovali jen v podnicích pro veterány. Bez zajímavosti není ani šestadvacátá příčka Tomáše Rambouska, který v současnosti pořádá zájezdy na plochou dráhu v zahraničí.

 

Nechtěná plochodrážní antireklama z úst Luboše Tomíčka

Jednadvacáté místo Petra Chlupáče, který ještě neoslavil osmnácté narozeniny, nebylo v daných souvislostech špatným výsledkem. Přestože se coby náhradník dostal do startovní listiny semifinálové skupiny A juniorského šampionátu v Pardubicích v dubnu 1992, závodit jsme ho už neviděli.

„Na tréninku ve Mšeně jsem si sedřel prdel,“ vysvětluje. „Dostala se tam škvára a tahali mně půllitr krve. To byl taky ten čas, kdy jsem si čuchnul k holkám. Chodil jsem o berlích. Nevěřil jsem si a hlavně jsem si to odůvodňoval, že jsem měl strach vlítnout ve čtyřech zatáčkách.“

Mezi dětmi ze základní školy v Brandýsku poslouchal vyprávění plochodrážníků také malý Petr Chlupáč
Mezi dětmi ze základní školy v Brandýsku poslouchal vyprávění plochodrážníků také malý Petr Chlupáč

A tak ze světa levých zatáček zmizel jeden z mnoha juniorů. „Udělal jsem tlustou čáru a tím to skončilo,“ popisuje Petr Chlupáč dnes své tehdejší rozpoložení. „Tím to zhaslo. Skončil jsem s plochou dráhou, nevídal jsem ani kluky. Chybělo mi to, ale máš prostě blok. A ne! Je to divnej‘ pocit, nejde to popsat, něco jsi dělal, na něco ses vysral a měl jsi podvědomí, že jsi to dělal špatně.“

Jenže plochodrážní příběh Petra Chlupáče ještě zjara dvaadevadesátého neměl dospět ke svému konci. „Měl jsem štěstí, že jsem narazil na Topase,“ dostává se Petr Chlupáč k momentu, kdy mu osud přihrál do cesty Tomáše Topinku. „Potkali jsme se úplně náhodou. Řekl jsem mu, že se u něj někdy zastavím. Vyrůstali jsme spolu, začínali na Simsonech a byli jsme spolu až do sedmnácti. Tehdy jsem jiný kluky neznal, jen ty z plochý dráhy.“

A sport levých zatáček měl opět vstoupit do jeho života. „Topas ničím jiným nežije než plochou dráhou,“ pokračuje Petr Chlupáč. „Dostali jsme s k němu s manželkou na kafíčko. Jeli jsme s ním i do Polska, začali jsme se zase chodit dívat na závody. Byl to adrenalin, začalo mě to chytat. Topinkovi nám byli i na svatbě.“

V červenci 2002 se manželům Chlupáčovým narodil syn. Dostal jméno po tatínkovi, který doufal, že by se mohl vydat ve šlépějích, které on sám o deset let dříve opustil. Navíc plochodrážní prostředí bylo Petru Chlupáčovi mladšímu známé již od útlého věku.

„Péťa si sednul poprvé na plochodrážní motorku na Markétě v roce a půl,“ přibližuje jeho tatínek úžasný zážitek během jednoho ze závodů v české metropoli. „I když jsme se znali s Topasem, nevěřil jsem, že by Peťan někdy plochou dráhu jezdil. Ale doufal jsem, že by s tím přišel.“

Přání Luboše Tomíčka, který na snímku pózuje v brandýské škole s Jakbem Fenclem, aby mezi dětmi poslouchal budoucí plohcodrážník, se nakonec splnilo
Přání Luboše Tomíčka, který na snímku pózuje v brandýské škole s Jakbem Fenclem, aby mezi dětmi poslouchal budoucí plohcodrážník, se nakonec splnilo

Vladimír Vopat začal organizovat autobusové zájezdy dětí ze základní školy v Brandýsku na závody na pražské Markétě. Aby jim pražští závodníci poděkovali, na oplátku přijeli na besedu k nim do školy. Jako první Luboš Tomíček, který se tu společně s Jakubem Fenclem zastavili v březnu 2011 na jejich cestě za začátek britské ligy. Pražský závodník tehdy doufal, že někdo z nadšených dětí samo jednoho dne zkusí plochou dráhu, avšak na devítiletého Petra Chlupáče mělo jeho strhující vyprávění zcela opačný účinek.

„Přišel ze školy, že jim Luboš Tomíček tvrdil, jak je plochá dráha nebezpečná a on, že ji nikdy jezdit nebude,“ vypráví Petr Chlupáč. „Z Brandýsku jezdili na Markétu se dívat na závody. Měli to za odměnu za známky nebo za sběr. Když Peťan nebyl vybranej‘, jeli jsme stejně. Děti fandily hodně Lubošovi, Matějovi a Pepovi. Ty výlety měly rády tak, že druhej‘ den nemuseli do školy na první hodinu.“

 

Nakonec přece jen plochodrážní mistr republiky

Ve chvíli, kdy si Luboš Tomíček s Jakubem Fenclem pochutnávali po besedě na domácí bábovce od brandýských učitelek, Petr Chlupáč mladší neznal motoristický sport jen z návštěv pražské Markéty. „Od čtyř let jsme jezdili čtyřkolky,“ líčí jeho otec. „První licenci vystavenou na republiku měl od sedmi let.“

Terénní závody obecně probíhají v jiném rytmu než plochá dráha. „To je kempování,“ souhlasí Petr Chlupáč. „Jseš tam celej‘ víkend, večer se sedne, děti si spolu hrajou. U plochý dráhy je to šup, šup a mastíš domů. I když teď se v Chabařovicích a Divišově začínaj‘ taky rozvíjet víkendový akce.“

Petr Chlupáč mladší v akci
Petr Chlupáč mladší v akci

Se stoupajícím věkem malého závodníka šly adekvátně ruku v ruce také náklady. „Docházely prachy,“ pokrčí Petr Chlupáč rameny nad otázkou, proč jeho syn nakonec zakotvil u ploché dráhy. „Topas říkal, ať se přijdeme svýzt na plochou dráhu. Šel jsem za Zdeňkem Schneiderwindem, jestli to můžeme zkusit. A znáš Zdeňka, hned říkal ‚jasně, přijďte‘.“

A dva roky po besedě s Lubošem Tomíčkem změnil Petr Chlupáč svůj názor na sport levých zatáček. „Jezdil sám v zatáčce u depa na velké dráze,“ vzpomíná Petr Chlupáč starší na synovy první krůčky za řidítky plochodrážního kolibříka. „Pak řek‘, že by to zkusil. Dostali jsme motorku a potom Zdeněk přišel, že v neděli jedem‘ v Divišově závody. V sobotu byl trénink v Chabařovicích, Láďa Šifalda mu tam radil, to bylo dobrý. Přišel Divišov, první závod a jseš v tom. Peťana to už nepustilo.“

Tatínek Chlupáč se první květnovou neděli roku 2013 ocitnul na vrcholu blaha, když jeho potomek při Speedway Mini Cupu projel cílem finále B jako třetí za Milanem Dobiášem a vítězným Kryštofem Rybářem. „Bylo to fajn,“ nešetří spokojeností. „Já byl spokojenej‘, konečně si na to mladej‘ sednul. Zůstali jsme u motorek, čtyřkolky by už nešly. Postavili jsme ho se ženou před hotovou věc, jestli chce zůstat u motoristickýho sportu, musí jezdit plochou dráhu.“

Zranění z června 2014 Petra Chlupáče přibrzdilo a vzalo mu evropský pohár v Plzni, nicméně v srpnu už slavil první výhru při klasickém šampionátu stopětadvacítek ve Slaném. A letos se triumfem v šampionátu na krátké dráze vůbec poprvé zapsal mezi mistry republiky.

„Ta plochá dráha ti hezky voní,“ zasní se Petr Chlupáč starší. „To tě na tom lákalo nejvíc. Když jsem byl mladej‘, chodil jsem koukat na Štancla, Matouška, Olsena. S mladým Jirkou Štanclem jsme ještě jako děti jezdili plochodrážní závody na kole před panelákem na Homolce, jeho ségra Alice nám to startovala. Jméno Štancl byl pojem. Mrzelo mě, že mi řekl, že ze mě žádnej‘ závodník stejně nebude. Když však zestárneš, pochopíš, co ti vlastně řek‘.“

Plochodrážní kariéra Petra Chlupáče (* 14.1.1974) v zrcadle času:

1991 v říjnové kvalifikaci pro mistrovství republiky juniorů 1992 v Pardubicích z 21. z 53. přítomných (závod B 5. – závod E 10.)
 
1992 jako náhradník ve startovní listině prvního závodu semifinálové skupiny A v Pardubicích – DNR
Petr Chlupáč v akci někdy před čtvrtstoletím
Petr Chlupáč v akci někdy před čtvrtstoletím

Foto: archív Petra Chlupáče, Mirek Horáček a Antonín Škach