Archiv pro rubriku: Speedway cestopisy

Tři blyštivé krasavice dávají najevo blížící se závod všech závodů

Pardubice – 26. září
Je to úplně stejné volby, co volby. Tu méně, onde zase více břichatí pánové, občas i dámy, z reklamních ploch přesvědčivě tvrdí, že právě jenom umí splnit i to, co vám jejich konkurenti ani neslíbí. Nestačí už modré z nebe či hory i s horáky, takže může být třeba civilní kosmodrom v časovém horizontu tří let nebo příslib, že důchodcům bude město ještě platit, použijí-li prostředek veřejné dopravy. Jenže v Pardubicích má předvolební reklama pořádnou konkurenci v plakátu Václava Milíka, jenž jede po zadním kole se zlatou přilbou na hlavě. Pakliže si pospíšíte, až do nedělního dopoledne máte šanci přímo v centru krajské metropole spatřit nejen letošní trofej, ale i její dvě o několik křížků starší sestřičky.

 

Zlatá přilba za výlohou Lejhancova klenotnictví signalizuje blížící se závod všech závodů

Za třemi zlatými přilbami

Plakát s Václavem Milíkem směle konkuruje volebním žvástům

Je tam jako každý rok! Výkladní skříň Lejhancova klenotnictví zdobí trofej, pro kterou si letos přijede kdosi z šestatřiceti plochodrážníků, kteří se v neděli pustí do maratónu rozjížděk závodu všech závodů. Uspět v nich však není jednoduché, coiž svým způsobem připomíná souboj středověkého rytíře se sedmihlavou saní.

Úspěšný rek se musí náročným sítem probít až do finálové jízdy šesti nejlepších. A poté na jejím startovním roštu zapomenout na minulost a všechno vsadit na zbrusu novou výzvu, v jejímž cíli vítěz bere všechno. V tomto případě nejen nový motocykl Jawa, ale také zlatou krasavici, která si zatím hoví na poduškách a vedle slunečních paprsků se nestydatě koupe i v pohledech kolemjdoucích chodců.

Pardubické architektonické skvosty se rády nechají odrážet zlatou krasavicí

Třída míru, kde se obchod pardubického klenotnického mistra nachází, pulsuje životem již během dopoledne. Hotel Grand, na jejím konci, kde světové plochodrážní kapacity slavily své úspěchy při Zlaté přilbě či tropily nevázané skopičiny, již bohužel na své spojení se slavným závodem může jen vzpomínat.

Křížem přes ulici v budově bývalé Městské spořitelny postavené zhruba před stoletím dle návrhu architekta Františka Roitha, sídlí městské informační centrum. Pochopitelně nabízí prodej vstupenek na celý supervíkend. Nicméně na cestě za historickými zlatými přilbami je nutno průjezdem Zelené brány vstoupit do mnohem klidnějšího světa starého města.

Zde jsou k mání vstupenky na Zlatou přilbu města Pardubice

Pardubický zámek je hmatatelným vysvětlením, proč renesance na sklonku středověku definitivně porazila gotiku. Kroky milovníků ploché dráhy ovšem musí neomylně vést na jeho nádvoří. Jeden z úchvatných portálů vede do současné interaktivní učebny. A právě zde jsou až do neděle vystaveny na odiv zlaté přilby z let 1932 a 1951.

 

Skromnost kráse neškodí

Až do neděle tudy můžete vejít rovnou do plochodrážního ráje

Oproti zámeckým výstavám z let 2008 a 2013 je ta letošní přece jen poněkud skromnější a to již vzhledem k rozměrům interiéru. Zlatá přilba z dvaatřicátého, jež je přece jen jejím hlavním magnetem, měla pohnutý osud. Rakušan Hans Mayer ji dobyl na DKW 175, tedy stroji nejslabší kubatury. Ve finále navíc ulil start, který musel být opakován, navíc mu k triumfu svým způsobem pomohl i defekt motoru tovární Jawy 175 v rukou Františka Branda.

Rakušanova přilba, jíž Čeněk Lejhanec do pořadové číslice vsadil brilianty a její okraje ozdobil antickými motivy, se náhle před třemi lety objevila na aukčním portálu e-bay. Loni rada Pardubického kraje zvýšila pardubickému muzeu příspěvek na provoz o dobrého čtvrt miliónu korun, aby mohlo vzácnou trofej zařadit do svých sbírek.

To je ona, zlatá přilba Hanse Mayera!

A tak zájemci z řad plochodrážních fanoušků mají naději, že ji budou vídat častěji. Možná dokonce než její o šestaosmdesát let mladší sestřičku, jíž stále obdivují na třídě Míru. Pro ni si totiž v neděli dopoledne přijede červená bugatka a dvě dlouhovlasé dívky ji odvezou na svítkovský stadión. A její další osud je ve hvězdách, protože nemusí skončit na hlavě Václava Milíka, který se přece jenom čas od času se svou loňskou zlatou přilbou objeví na veřejnosti.

Na zámecké výstavě nepřišel zkrátka ani Jan Lucák

Výstava na pardubickém zámku prezentuje již jen jednu další zlatou přilbu, a sice poslední kousek z dílny Čeňka Lejhance z roku 1951. Tu ukořistil Jan Lucák, jehož půllitrový JAP je zde rovněž k vidění. Vystavena je také dvěstěpadesátka Grizzly z konce dvacátých let, kterou vodil zřejmě Zdeněk Herrman. Také pochopitelně Jawa Evžena Erbana, jež v třiasedmdesátém dovezla vítězně do cíle jeho bratrance Milana Špinku. Vypůjčil si ji, protože svou vlastní zadřel v semifinále. A pak, že nejhorší kšefty jsou s vlastními příbuznými!

Návštěvníci spatří také další trofeje, závodnické výstroje či programy a jiné dokumenty. Na velkoplošné obrazovce si prohlédnou spoustu digitalizovaných snímků, které se však míhají přece jenom v rychlém tempu na vkus zejména starších lidí. Pakliže si chcete ale odnést nějakou památku do sbírky, vezměte si vlastní fotoaparát.

Jawa Evžena Erbana, která roku 1973 dovezla do cíle vítězně Milana Špinku

Milá paní z bohatě zásobeného muzejního obchodu na dotaz po jakémkoliv suvenýru ze zlatopřilbové výstavy jen se smutným úsměvem kroutí negativně hlavou. A když už jsme náš článek zabarvili do mírně kritických tónů, škoda že v době oslav století republiky, kurátorka nepřipomněla osobu Franty Juhana.

Zejména v současných dnech výročí mnichovské zrady, kdy se před padesáti lety Čechoslováci drsně přesvědčili, že i demokratické velmoci mají své dny, by to bylo na místě. Franta Juhan se zlatou přilbou na hlavě v uniformě četaře naší armády i po osmdesáti letech připomíná odhodlání našich předků postavit se nacistické hrozbě se zbraní v ruce.

Navzdory své skromnosti výstava na zámku rozhodně stojí za shlédnutí

Herman Gunzenhauser byl sice první, kdo vyhrál Zlatou přilbu Československa dvakrát, ale u tehdejších sportovců z Říše byly nacistické projevy běžné. Kupříkladu Kurt Füglein, vítěz lounské plošiny z roku 1933, nesměl další rok na Strahov, protože kdesi pozdravil pořadatele hajlováním. Nicméně doba byla taková a Heil Hitler se v Německu neslo se stejnou samozřejmostí jako později naše Čest práci. Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem!

 

Pardubice dýchají zlatou přilbou

Pardubice žijí Zlatou přilbou nejen u Lejhanců

Nákupní palác, jehož podoba se ještě s názvem Prior dostala i do plochodrážních programů, tepe rušným životem i během ranních hodin všedního dne. Závod všech závodů je zde připomenut motocyklem v malé ohrádce před zvětšeným plakátem poblíž prodejny Intersport.

„Těší se na vás Jiří Štancl, Tomáš Topinka, Václav Milík a další,“ láká ženský hlas z tlampače na autogramiádu, která se tu má konat v sobotu dopoledne. Poněkud zarazí absence Milana Špinky ve výčtu inzerovaných jmen.

Vítěz pětadvacátého ročníku je totiž dodnes jediným rodilým Pardubičanem, který si domů odvezl zlatou přilbu. Světlo světa totiž spatřil v přízemním pokoji domu svých rodičů v Jesničánkách. V době svého triumfu však již jezdil v barvách Rudé hvězdy Praha. Václav Milík tak byl prvním vítězem Zlaté přilby startujícím za pořadatelský klub, nicméně jeho křik po příchodu na svět se rozlehl čáslavskou nemocnicí.

V nákupním paláci

Ať tak či onak, Pardubice již naplno žijí svým plochodrážním víkendem. A jejich centrum stojí za návštěvu ještě před cestou do Svítkova. Možná vás symbolicky sveze městský autobus s reklamními polepy zvoucími na závod všech závodů. A budete-li mít štěstí, dost možná na vás zpoza volantu své dodávky zatroubí Jaroslav Petrák, chystající se v rámci sedmdesáté Zlaté přilby města Pardubice na své vlastní jubileum. Během nedělního poledne se totiž vydá na slavnostní nástup již podvacáté.

 

Foto: Eva Palánová

Ondřej Smetana si z cesty do Balakova odnesl neskutečné zážitky

Balakovo – 25. dubna
Prvním z čtveřice semifinálových závodů zítra v ruském Balakovu startuje letošní evropský šampionát jednotlivců. Zatímco Matěj Kůs a Zdeněk Holub se na východ vypravili letecky, Ondřej Smetana v neděli usedl do dodávky vedle svého otce Radka a dalšího mechanika Milana Mihule, aby na bezmála tři tisícové štrece vzpomínal na pohodu cestování po středoevropských stadiónech.

Naložená dodávka před nedělním odjezdem

 

Přestávka kdesi v Rusku

„Je to hustý, můžeme bejt‘ rádi za to, co máme,“ svěřuje se pražský závodník už z cílové destinace své cesty. „Jeli jsme dva dny čistý jízdy a k tomu jsme byli jedenáct hodin na hranicích. Nechtěli nás pustit, přitom tam žádná fronta nebyla. Prostě se jim nechtělo. Zážitky mám hlavně z ruských řidičů, kdo za to vezme, ten má přednost. Ale ovál v Balakovu vypadá nádherně upraveně.“

Milan Mihule v Balakovu

Foto: laskavostí Ondřeje Smetany a Milana Mihuleho

Česká výprava dorazila šťastně do Balakova

Jawa Divišov žije návratem mezi elitu

Určitě  jsem více než dvacet let v továrně Jawa Divišov nebyl.  Nikdy jsem na tento světový výrobek nedal dopustit. V roce  1976 jsem byl v Mariánských Lázních u toho, když se v boji o titul mistra světa na dlouhé dráze objevilo pět nových čtyřventilových motorů. Čtyři zasáhly do bojů o titul a jeden byl náhradní. Ivan Mauger získal titul mistra světa, Ole Olsen druhý, na dalších dvou jeli ve finále naši Jiří Štancl a Zdeněk Kudrna. Tehdy bronzový Egon Müller jen mlsně pokukoval na nový stroj, který si ke stupni vítězů nechal přivézt právě Ivan Mauger jako způsob poděkování Jawě.

 

Jawa získala mnoho světových vavřínů. Jezdili na ni zmiňovaní Mauger, Olsen, ale také Rickardsson, Lee, Tatum, Loram, Riss, Wigg, Štancl, Dryml a veliká řada dalších kvalitních světových i našich jezdců. Jawa porážela Goddeny, Weslake, GM, byla jediným světovým výrobcem kompletních motorek na plochou dráhu. Sám jsem na ni celou karieru jezdil a později, když jsem začal moderovat, bylo pro mě ctí o Jawě hovořit a byl jsem nesmírně pyšný, když Jawa v závodech uspěla.

Pak ale přišla doba temna a pro mě nepochopitelně začala tato značka ztrácet ve světě pozice. Bylo mi z toho  a je, nesmírně smutno. Nemohu se smířit s tím, že by Jawa navždy zanikla. Před třemi lety začala Jawa znovu dýchat. Do role zachránců se  dostali nový majitel Stanislav Diatka, Ota Kmínek  a celý další kolektiv lidí, kteří se pokouší dostat před lety slavný výrobek tam, kde je jeho místo, tedy mezi světovou elitu.

Při mistrovství České republiky v Mariánských Lázních jsem měl pana Diatku u mikrofonu. Po rozhovoru jsem ho požádal, zda mohu do Divišova přijet na návštěvu. „Kdy budete chtít,“ tehdy odpověděl. Toto pondělí jsem vzal s sebou ještě dva kamarády, kteří se plochou dráhou zaobírají, rozumí ji a měli veliké přání Jawu navštívit. Jirku Nováka a Jirku Bradnu.

Pánové Diatka a Kmínek nás přijali nádherným způsobem. U kávy jsme probrali mnoho otázek a zajímavostí kolem ploché dráhy i samotné výroby plochodrážních motorek. Pak následovala prohlídka výrobny. Klobouk dolů před lidmi, kteří dokážou ve skromných podmínkách vytvořit tak nádherný stroj, jako je plochodrážní motorka.

Po prohlídce, která v nás zanechala silný dojem, jsme odjeli na společný oběd na Radnici, kam nás pan majitel pozval, kde jsme ve výměně informací pokračovali. V Jawě mají určité plány, jak dál, hovoří i o pronájmu motorů, celých motorek atd. Moc se mi ten nápad líbí.

Pracovníci u strojů i samotné vedení firmy na mě udělali ten nejlepší dojem. Ze všech čiší odhodlání a chuť se poprat s překážkami. Z pana Diatky je cítit nadšení a má v sobě človíčka. Obdivuhodné v jeho věku. Čeká je všechny práce, práce a zase jenom práce. Další závody, třeba světové finále v Mariánských Lázních 16. července ukáže, jakým směrem se Jawa nadále bude ubírat. Přeji Jawě, aby se vrátila tam kam patří. Bude to běh na dlouhou trať.

9

Cestujeme po plochodrážní kolébce

Návštěvou Speedway Grand Prix Austrálie jsem si splnil svůj sen o návštěvě kolébky ploché dráhy. Greg Hancock, jenž býval mšenskou ikonou v české extralize, zakončil letošní kampaň vítězstvím, avšak z titulu se radoval Tai Woffinden. Avšak na naši výpravu čekaly další zážitky a to nejen v Austrálii, která je jedinou zemí světa, jež se rozkládá na celém kontinentu byť nejmenším ze všech.

 

 

Hadi, pavouci a řezané pivo

Národní park v Austrálii
Národní park v Austrálii

Ráno jsme v Cobaru nasedli a dali se na další cestu. Cílem bylo městečko  Wilcania. Nutno dodat, že se v Austrálii jezdí vlevo. Tomáš byl po celou cestu zájezdu perfektním řidičem. Také nám hodně pomohla jeho znalost angličtiny. Čekala nás návštěva národního parku Gundaboka, Mulgowan a aboriginské umění malované na skalách. Tam jsme měli procházku a veliký strach z hadů a pavouků.

Tabulky s upozorněním byly všude. Pravá a nefalšovaná buš, žádná zeleň. Veliká teplota.  Kupodivu i tady žijí lidé, což pro nás bylo dost nepochopitelné. Ze zvířat ovce, kozy klokani, ježury a pštrosi. Čím se ale tato zvířata živí, je pro mě veliká záhada. 250 kilometrů po prašné cestě podle řeky  Daring River nás přivedlo do cíle.

V buši moje auto a auto Rudy Grepla
V buši moje auto a auto Rudy Grepla

Večer jsme si šli dát pivo. Měli světlé i tmavé. Na otázku hospodské, co si dáme, Ruda Grepl řekl řezaný a ukázal, jak jednou rukou řeže do ruky druhé. Hospodská to pochopila, že se chce podřezat. Velice rychle jsme vše upravili na správnou míru a za chvíli celá hospoda pořvávala ŘEZANÝ. Také, když jsme se loučili, nám všem podali ruku a dodali ŘEZANY.

Pak, že se svět nedomluví. Přespali jsme a ráno nás čekala dlouhá štreka drsnou australskou přírodou podle Lake Popitah do Mildury, dějiště světového finále juniorských družstev. Během jízdy jsme zastavili v Broken Hillu a navštívili další plochodrážní stadión. Drsné podmínky, vůbec jsem si nedokázal ty závody představit.

Češi v Broken Hill
Češi v Broken Hill

Po příjezdu do Mildury jsme navštívili slavnostní večer konaný před finále mistrovství světa a vyjednali si akreditaci na druhý den. Bez jediného problému. V Milduře dopoledne volno, nakoupit jídlo, prohlídka města a v sedmnáct hodin na stadión, ze kterého jsme po ukončení finále jeli rovnou po celou noc do Melbourne, odkud jsme v poledne odlétali  do Singapuru.

 

Po dvě stě čtyřiceti kilometrech zahněte vlevo

Před světovým finále v Milduře
Před světovým finále v Milduře

Ještě k samotnému finále juniorů. Stadion uprostřed buše, veliké teplo, které Evropany velmi sužovalo. V depu jsme měli nejblíže k Polákům, kteří byli velikými favority na titul. Dále domácí Australané, Dánové a Němci.

Závod se jel večer, ale teplo bylo stále, takže pitný režim byl nutný. Od začátku jsem měl pocit, že finále by si zasloužilo důstojnější stánek. Tolik jízd, kde došlo k pádům a tedy k opakování jsem snad ještě neviděl. Zajímalo by mě, po jaké opakované jízdě by český rozhodčí závod ukončil. Závod se dojel.

Hotel Marina Sunds v Singapore
Hotel Marina Sunds v Singapore

Trval čtyři hodiny. Slavili Poláci, kteří nemají konkurenci, druzí Dánové a třetí domácí Austrálie. Finále vůbec nevyšlo Němcům.  Na začátku australský spíkr do mikrofonu pozdravil naši výpravu a Mšeno, bylo velmi milé slyšet to tak daleko od domova.

Po závodě tedy šup do auta a směr Melbourne. Bylo to hodně daleko. Také jsme se nasmáli, když nám navigace česky řekla, dvě stě čtyřicet kilometru rovně a pak zabočte do leva. Ráno asi v sedm, jsme posnídali na pumpě a v dálce viděli Melbourne a letiště.

 

Čtyři sta metrů pod nohama i nad hlavou

Pohled ze 460 metrů rovnou dolů
Pohled ze 460 metrů rovnou dolů

V poledne jsme se rozloučili s krásnou Austrálií a  nabrali směr Singapore. Přílet v sedmnáct hodin, večerní prohlídka města a nějaké jídlo, V čínské čtvrti byly nudle a k tomu pivo. Jedno přišlo na naše peníze asi 130 korun, no nedej si ho!

Ráno nás čekala krásná prohlídka města. Orchid Road, Med Lyon, starý hotel Ruffles, Gardens by the bay a hotel Marina Sunds s unikátním bazénem na střeše ve výšce asi dvě stě metrů s překrásným výhledem na město. Navštívili jsme i botanickou zahradu v sousedství. Druhý den půldenní výlet na ostrov Sentosa,kde jsme navštívili akvárium a pak se šli vykoupat do moře. Odpoledne volný program a v nočních hodinách přelet do Dubaje.

Mrakodrap v Dubaji
Mrakodrap v Dubaji

A tam též fantastický program. Projížďka autem po městě. Návštěva známého hotelu Plachetnice, výstavba nových bytů na ostrově ve tvaru palmy. Odpoledne koupání v moři a v šestnáct hodin návštěva největšího mrakodrapu na světě měřícího 828 metru. Pro mě to bylo splnění obrovského snu. Viděl jsem o této stavbě film a nedovedu si představit, jak to mohou lidé dokázat.

Jeli jsme na vyhlídku do výšky 460 metrů, kam to výtah dokázal za jeden a půl minuty. Díval jsem se dolů jako ve snu. Autíčka jak mravenečci. Lidé jako malé tečky a když jsem se naopak podíval nad sebe a uvědomil si, že nade mnou je ještě dalších skoro čtyři sta metrů, zůstal jsem jako němý.

Asi po hodině dívání a focení jsme sjeli dolů a prohlíželi si přilehlé obchody a vše co k tomu patří. Tento fantastický zážitek umocnila po setmění barevná  fontána doplněná hudbou a pohled na obrovský mrakodrap, který byl nádherně osvětlený.

Směr Praha!
Směr Praha!

To jsou chvíle, kdy se vám nechce odejít, ale musíte. Poslední noc a ráno v 8:45 hodin naše letadlo nabralo směr Praha, tedy domů. Všude dobře, doma nejlépe. Po přistání jsme si dali s Rudou Greplem hned na letišti plzeňské a nadávali, že jsme za něj platili 60 korun. Pak nám došlo, že jsme den předtím za něj dali 130. Takže o co jde?!

Až nyní si začínám uvědomovat spoustu věcí. Jak je například riskantní v dnešní době někam letět. Mně to vyšlo. Viděl jsem mnoho míst, která předtím byla pouze snem. Mnoho krásných zážitků, které mi už nikdo nevezme. Už jsem s tím nepočítal, ale vyšlo to. Díky Tomášovi i ostatním za krásných šestnáct dní!

Letíme do plochodrážní kolébky

Již od svého dětství dodnes slyším, že Austrálie je kolébkou ploché dráhy. Jako člověk, který sportu levých zatáček zcela propadl, jsem často myslel nato, jak by bylo krásné tuto zemi navštívit. No, není to za rohem, co si budeme povídat. Že se mi to ale splní ve věku důchodce, tak tomu bych neuvěřil ani náhodou. Když jsem si přečetl o možnosti zájezdu do Austrálie, v tu chvíli mi to začalo šrotovat v mozečku.

 

Sundat kšandy jednou rukou je příjemnější než časový posun

Petronas Towers v Kuala Lumpur
Petronas Towers v Kuala Lumpur

Teď nebo nikdy! Zavolal jsem parťákovi panu Greplovi, co na to říká. „Sním o tom léta,“ byla jeho odpověď. A bylo rozhodnuto. Zájezd by se mohl jmenovat jako známá knížka Bylo nás pět nebo Tři mušketýři a Mylady.

Být na letišti dvě hodiny předem, je běžné, ale hlavně nutné. Zpožděný vlak zapříčinil, že jsem do Prahy přijel později a ujel mi o šest minut autobus od Hlavního nádraží na letiště. Další jel za půl hodiny, takže to bylo na pováženou. Když jsem přijel na letiště, moji partáci Rudolf Grepl, Jarda Staněk, Veronika Jelínková a vedoucí zájezdu Tomáš Rambousek už měli z důvodu stresu v sobě becherovku. Pozdravili jsme se a začala šestnáctidenní cesta rájem s neobvyklými zážitky, které by daly na knihu.

Vše začalo u celní a pasové kontroly, když nám sebrali pití, svačinu a panu Greplovi mastičku na kolena. Na Jardovi chtěli, aby sundal pásek od kalhot a hodil jej do krabice pod rentgen. To jsem se mohl smíchy potrhat. Jenomže to byl teprve začátek. Když jsem přišel na řadu já, musel jsem sundat kšandy.

No jednou rukou sundávat kšandy a druhou držet padající kalhoty není žádná legrace. To už se bavili okolo všichni včetně celníka. Nasedli jsme do moderního letadla pro 400 lidí a hurá do Emirátů, do Dubaje. Tam jsme po malé pauze nabrali směr Kuala Lumpur v Malajsii. Měli jsme 7 hodin přestávku a tak jsme se zajeli podívat do centra města a navštívili známá dvojčata  Petronas Towers. Zpátky na letiště a čekal nás třetí let s cílem v Melbourne v Austrálii.

Klokani v Canbeře
Klokani v Canbeře

Přiletěli jsme k večeru, Tomáš zařídil půjčení auta na celý pobyt, jeli jsme se ubytovat a šli brzy spát. Časová pásma a změna hodin je nesmírně náročná záležitost. Již večer se dohodlo, že Tomáš,Verča a pan Grepl, pojedou ráno v šest hodin k moři na útesy 12 apoštolů. Bylo to  250 km daleko a stejně tak zpátky.

Já a Jarda jsme rezignovali. Ráno jsme se probudili a šli na snídani. Pán v recepci nechápal, co chceme, až za chvíli mu došlo a ukázal na hodiny, že je skoro dvanáct. To jsme zase nechápali my s Jardou. Byli jsme na šrot. Takhle dlouho jsem ještě nikdy nespal. Zašli jsme na kafíčko a čekali na příjezd kolegů.

 

Speedway Grand Prix se vším všudy

Greg Hancock přebírá knížku Od čidítek k mikrofonu
Greg Hancock přebírá knížku Od čidítek k mikrofonu

Odpoledne jsme odjeli na stadion, kde se jela závěrečná Grand Prix. Vstup byl na trénink zdarma. Po velikém úsilí jsme se dostali na chvíli do depa, kde došlo k setkání s Gregem Hancockem. Pana Grepla i mě poznal a nastalo vřelé přivítání. Daroval jsem mu na památku moji knihu s věnováním, kde je na fotografiích.

Popřáli jsme mu úspěch ve velké ceně. Venku před stadiónem jsme se potkali a poklábosili se čtyřnásobným mistrem světa Němcem Robertem Barthem a viděli jsme na vozíčku i Leigha  Adamse. Bylo tam i hodně polských fandů.

S Robertem Barthem
S Robertem Barthem

Druhý den jsme si prohlédli město a přesunuli se na stadion na Grand Prix. Obrovský moderní  stadion, návštěva 26 000 diváků a kvalitní závod včetně boxerské vložky Jasona Doyleho s mechaniky Nickiho Pedersena. Nechybělo vůbec nic.

Mistr světa byl znám dopředu o další medaile byl sveden správný boj. Z něho vyšel vítězně tak trochu mšenský Greg Hancock, před divočákem Nickim Pedersenem. Právě v Melbourne jsem si uvědomil, jak i u nás  na Markétě dokážeme byt na mnohem menším, ale o to komornějším stadionu udělat světové závody a tím i reklamu našemu státu.

 

Česká hospoda před australským outbackem

Večer po velké ceně jsme všichni usínali plni emocí z pěkného zážitku. Ráno šup do auta a směr hlavní město Canberra. Po cestě dlouhé 500 kilometrů jsme viděli mnoho přejetých klokanů. Bylo nám jich líto. V Canbeře jsme si prohlídli město, památky a místní parlament.

Stadión Etihad
Stadión Etihad

Při ubytování jsme viděli blízko hotelu živé klokany a pořídili fotografie. Ráno jsme pokračovali nejprve do národního parku Morton, přímořského letoviska Kiama a pak do Sydney, kde jsme se ubytovali. Celodenní výlet druhý den do města, byl fantastický.

Opera House, Harbour Bridge,The Rocks,vyhlídková věž AMP Tower, lodí přes záliv do Manly Beach,kde jsme se s Rudou Greplem v Tichém oceánu vykoupali. Při návratu na nás působila osvětlená večerní Sydney jako sen, který jsme zakončili posezením v české hospodě.

Opera v Sydney
Opera v Sydney

Osmý den jsme opouštěli Sydney a jeli na západ do vnitrozemí do Cobaru. Cestou jsme navštívili i Olympic park, dějiště OH 2000 a SGP 2002. Zastavili jsme se na plochodrážním stadiónu v Paramattě,kde to na mě působilo jako v pískovně. Byl jsem velmi zklamán.

Potom jsme pokračovali přes národní park Blue Mountains a Mount Tomah  do australského outbacku a  do cílové destinace Cobaru. Cestou si nešlo nevšimnout, jak rapidně ubývá zeleně a začíná ta správná buš. Po vyspání v Cobaru jsme ráno pokračovali dál. O tom se dozvíte ve druhé části.

Účastníci zájezdu -  Jaroslav Staněk,Rudolf Grepl,Miloslav Čmejla,Tomáš Rambousek a Veronika Jelínková
Účastníci zájezdu – Jaroslav Staněk,Rudolf Grepl,Miloslav Čmejla,Tomáš Rambousek a Veronika Jelínková

Foto: Veronika Jelínková a Miloslav Čmejla

Den s výletem do Landshutu byl náročný, ale krásný

Landshut – 11. července
Když jsem v sobotu ráno stával v půl šesté ráno, bylo už nádherné počasí. Čekal mě zajímavý den. Celý život se snažím věci srovnávat, abych pak věděl, co je správné a nejlepší. Když jsem se dozvěděl, že je možnost se přifařit k partě lidí, kteří jeli na plochou do Landshutu na finále Evropy, okamžitě jsem pojal myšlenku, podívat se jak to dělají jinde. A protože mám v rodině třináctiletého vnuka, který fandí ploché dráze, byli jsme hned dva.

 

Panoráma stadiónu v Landshutu
Panoráma stadiónu v Landshutu

Věděli jsme, že bude závodit i náš nejlepší jezdec současnosti Václav Milík, proto rozhodnutí bylo okamžité. Vnuk Martin nemohl dospat. V sedm ráno nás naložili kluci z Pardubic v Praze na Černém mostě, o kousek dál přistoupily dvě dívky a pak už tradá směr Rozvadov, kde nastoupila poslední část výpravy.

Devět lidí odjelo do historicky známého Regensburku,kde byla příjemná pauza s prohlídkou a posezením. Moc hezké místo, hudební slavnosti a pěnivý mok, dobrá kombinace. Pivo bylo vychlazené, přišlo vhod, ale málo platné, naše je naše. Do Landshutu jsme přijeli v patnáct hodin, závod byl od  devatenácti, takže na všechno čas a pohoda.

Vyběhal jsem si akreditaci, a protože člověk, který je vydával, mě poznal coby spíkra z Mariánek, stal se na jeden večer novinář i z  mého vnuka Martina. Byl šťastný, že může jít pozdravit Vendu Milíka a Martina Vaculíka. Nakonec se pozdravil snad se všemi, co v depu byli.

Stadión v Landshutu je velmi pěkný a praktický. Kolem dokola je lehká střecha pro diváky, na kterých jsou přidělané panely foltajky. Ó jak chytré a jednoduché. V depu i mezi diváky jsme se potkávali z mnoha známými lidmi. Každou chvíli zaznělo: „Hallo, du bist Sprecher von Marienbad“ a já jenom „ja ja“.

Je to velmi příjemné, potkat tolik známých lidí. Protože řízky z domova zmizely už během dopoledne, došlo i na ušetřená eura. Do vnuka to padalo, jak do propasti. Od zmrzlin a pití až po speciality. Najedení a napití jsme čekali na první jízdy.

Dva Martinové - Vaculík, jemuž těsně unikla finálová jízda, a Devera, účastník zájezdu
Dva Martinové – Vaculík, jemuž těsně unikla finálová jízda, a Devera, účastník zájezdu

Gollob,Nicki, Vakulík, jak ho jmenoval místní hlasatel, Sajtfudinov, Kildemand, Vašek Milík, to vše byla záruka velké podívané. A byla. Od prvních jízd jsem sice v duchu proklínal polského rozhodčího, že je slepý, protože tolik prachu, co jsme byli nuceni spořádat, už dlouho nepamatuji. Vodu měli, ale málo ji používali.

Zhruba pět tisíc diváků vidělo moc hezký závod. Byli jsme jako ve snu, když Vašek Milík po dvou jízdách získal plný počet šest bodů. Pak se mu nedařily starty, ale bojovník je to k pohledání. Věděli jsme, že má hodně naraženou ruku. Přesto odvedl super výkon. Než jsme se nadáli, byla tu finálová jízda, do které se těsně neprobojoval Martin Vaculík.

Pedersen, Gollob, Sajtfudinov a Lindbäck. Sestava jako hrom. Hned po startu se na Golloba zahákl Nicki a bohužel upadl. Nicki je známý tím, že si po pádu dokáže poležet. Sanita, hodně lidí, lékař, to vše na dráze. Po delší době se ale Dán zvedl a v pohodě dokráčel do depa. Celý stadion čekal, že se jízda bude opakovat se všemi jezdci, neboť se pád odehrál v první zatáčce po startu, ale kdeže.

Polský rozhodčí nevyužil této možnosti a vyloučil Golloba z jízdy. Reakce publika byla evidentně proti. A tak bylo finále ochuzeno o Poláka, který měl obrovskou formu, a všichni se shodli, že by závod vyhrál.

Nový start a nádherná bitva, z níž vyšel právem jako vítěz rus Emil Sajtfudinov,který za sebou nechal Nickiho i Antonia. Po slavnostním vyhlášení jsme poseděli v depu na pivečku ve společnosti Vaška Milíka i jeho otce a všechno jsme probrali. Náročný, ale krásný den byl za námi a tak jsme se odebrali směr ček ripablik.

Foto: Miloslav Čmejla