Archiv pro rubriku: Komentář

Drž se, Ukrajino!

Události dnešní noci překvapily i samotného Miloše Zemana. Ač hodně blízký Kremlu, musel ve svém projevu dát za pravdu dokonce i čučkařům z CIA. V plochodrážním sportu se politika vesměs neřeší. Zápolí se stylem fair play. Takové zásady však noční útok ruské federace na Ukrajinu s mnohem slabší armádou silně porušuje. Nezbývá, než si přát návrat normálního světa, v němž se bojuje výhradně na oválu. A co na tom, že naši prohrají jako při poháru přátelství před dvěma léty?!

Ukrajinský triumf v SFC v říjnu 2019 | foto Karel Herman

Říjnovým Kostěnicím patřil přece jen statut posledního závodu v Čechách

Plochá dráha je v portfoliu motoristických sportů přece jen v mnoha ohledech specifická. Abyste se svezli byť jen úplně ze srandy, potřebujete ovál. A ačkoliv ostatní motocyklové a automobilové podniky stanovují své horní limity pro účastníky, plochodrážních šestnáct závodníků plus dva náhradníci nemají jinde obdoby. Není divu, že se levé zatáčky v posledních letech vyprofilovaly jako ryzí vrcholový sport, po jehož výkonnostní složce přestalo být vidu a slechu.

Poslední plochodrážní závod v Čechách, byť neoficiální, vyhrál letos Patrik Linhart | foto Antonín Škach
Aleš Duben přešel z flat tracku k hobby ploché dráze | foto Antonín Škach

Než ovšem přišly Kostěnice. Motoklub Úhřetická Lhota si pár set metrů za zdejším vlakovým nádražím pronajal kousek pole, na němž vybudoval malý oválek. Zprvu se zde proháněli zejména nadšenci ploché dráhy, kteří si své sny o závodní kariéře zhmotnili koupí závodního speciálu, avšak brzy si sem našli cestu i licencovaní borci.

Zdejší Srandamače pořádně okořenily český plochodrážní kalendář. A to tím spíše, když jejich součástí byly i plochodrážní stopětadvacítky, děti na malých kroskách či flat trackeři. Fanoušci se sem nikdy nehrnuli, to je fakt. Ovšem na druhou stranu, ruku na srdce, který regulérní stadión může být s jejich počtem nadšený jako politik pět minut po vyhraných volbách?

Letos se na kostěnickém kalendáři projevila nejen drastická vládní opatření v boji s koronavirem, ale také počasí. Místo Rozlučky se tak na říjnový státní svátek konal teprve druhý Srandamač. Pořadatelé moudře přesunuli jeho začátek z dříve běžného dopoledne až na čtrnáctou hodinu. A dobře udělali.

Roman Marek zase přešel z ploché dráhy k flat tracku | foto Antonín Škach

Vždyť vzhledem k výlukové činnosti spojené s náhradní autobusovou dopravou sem osobák z České Třebové jel neuvěřitelných sto třicet minut. Nad takovou jízdní dobou by i samotný Jan Perner zakroutil hlavou. Už ve čtyřicátých letech devatenáctého století vlaky daly padesát kilometrů mnohem rychleji.

Závodníků se tentokrát sešlo méně než na Rozlučce před dvěma lety. Inu, tak to chodí a není lepšího scénáristy, než je samotný život. Někteří odchovanci kostěnických oválků budují úspěšně kariéry v regulérní ploché dráze. Naproti tomu Roman Marek, někdejší kopřivnický závodník přijel se svým veteránem pro flat track. Aleš Duben zase prošel obrácenou genezí. Z flat trackera se stal plochodrážním hobíkem.

David Hofman dostal trofeje z Kostěnic až po návratu ze zimního stadiónu v Chrudimi | foto David Hofman

Ať tak či onak, Kostěnice k českému plochodrážnímu koloritu patří. Sledovat závody z prostředku oválu přináší zcela jinou perspektivu. Stejně jako volný výklad pravidel. Za pásku se nevylučuje, dvě minuty jsou při Srandamačích neznámým pojmem. Bezpečnosti je však věnována stále větší pozornost, již druhým rokem je přítomna sanitka.

Protože paní Zima setrvává ve svém nenávistném postoji ledovým oválům, Kostěnice letos na sklonku října postaraly o poslední vyhlašování plochodrážních vítězů na našem území. Hlavní kategorii Speedway vyhrál Patrik Linhart, flat tracky zase Radek Bednář z Přerova. Stopětadvacíky David Hofman. Jenže ve chvíli, kdy se měl postavit na stupně vítězů, hrál v Chrudimi hokej proti Kolínu. Zlatý věnec mu nasadil kolem krku až jeho tatínek, když se večer vrátil domů.

Inu, i česká plochodrážní hobby scéna nabízí neuvěřitelné příběhy.

Radek Bednář byl posledním vítězem letošního flat tracku u nás | foto Antonín Škach

Filip Salač závodil v Chabařovicích

Chabařovice – 4. července
Udělal jsem si výlet po delší době na místo, kde jsem strávil svoji sportovní karieru, tedy do Chabařovic. Těšil jsem se na malé závodníky, ale i na jezdce závodu flat track, protože jsem některé jezdce osobně znal ze závodů ve Slaném, a hlavně z Mariánských Lázní. Že se ale na flat racku potkám s německým ledařem, Markusem Jellem, který v Chabařovicích závodil, a kterého jsem znal ze závodu 2017 na ledě v Račicích, mi udělalo obrovskou radost.

S Filipem Salačem v Chabařovicích

Doufám, že ho ještě někdy v Račicích přivítám. No, ale to ještě nebylo všechno. Závodu flat racku, se také zúčastnil náš velmi talentovaný účastník mistrovství světa Moto GP Filip Salač, který si již vyzkoušel, jaké to je stát na bedně. Využil jsem příležitosti, a na pár věcí se ho zeptal.

Je to velice skromný a určitě hodný kluk, který to zaručeně na motorce při silničních závodech dotáhne hodně daleko. Rozhovor s ním byl velice příjemný, řekl jsem mu několik informací okolo stadiónu, který jsme v sedmdesátých letech sami stavěli.

Velice to ocenil. Řekl jsem mu, že budu rád sledovat jeho úspěchy, a přislíbil mi, že když to vyjde časově, bude hostem mé talk show, které pořádám.

Foto: Jiří Wurm

O extralize se přemýšlí i na vesnici

Třebusice – 24. února
V posledních dnech jsem trochu zpozorněl při pročítání sportovních informací. Nikoli ve vazbě na sportovní agenturu, tady bylo normálním lidem jasná potřebnost jejího zřízení, a že se ji podařilo opravdu zřídit se teď dostává na světlo. Spíš jsou to informace ze světa levých zatáček. Až se staneme spolkovou zemí, budeme mít pro tento termín parádní výraz. Mám tu čest se pomalu dvě desetiletí kolem tohohle sportu pohybovat, navíc v posledních dvou sezónách jsem mohl být aktivním účastníkem extraligy.

 

Žarnovická zpátečka hlavním motivačním faktorem

Blažej Skrzeszewski vedl INTERTEAM loni, zatímco Vladimír Vopat zůstává jeho šedou eminencí v pozadí

A protože každý ročník přinesl něco nového, tak trochu jsem zabřednul do nostalgie. Myšlenku na něco, co vzniklo jako SC INTERTEAM, jsem nosil v hlavě delší dobu. Plochá není levná záležitost, a pokud se jí někdo věnuje naplno, měl by mít možnost se i realizovat na dráze.

Hodně mě posunul poslední závod extraligy 2018 v Pardubicích, to když po závodě v depu sděloval Janko Daniel klukům ze Žarnovice, že další ročník nepojedou. Nikdy nezapomenu na jeho výraz, když jsem k němu přistoupil a aniž bychom se nějak více znali, mu řekl: „Naopak, koukejte pořádně v zimě trénovat, jezdit budete!“

Hodně jsem se spolehnul na svoje kontakty v AK Markéta a nezklamal se. Projekt se začal rýsovat, několikeré jednání s partnery ze Slovenska a pak také s kamarády odsud – nic není zadarmo a záda musíš mít krytá pro tohle hlavně finančně.

První závod, první vítězství

Když se teď podívám zpátky, ještě na jaře 2019 jsem nevěřil v účast Martina Vaculíka, možná tak na závod doma. Bylo mi jasné, že pokud přijede, bude to palba na body a hlavně kluci budou moci něco odkoukat. Myslím, že jim to něco dalo.

Každá mince má dvě strany – máš Vaculdu, to je minimálně patnáct bodů, tak ostatní musí dělat také tolik dohromady, jinak jsi stejně čtvrtý.


Dvě sezóny SC INTERTEAM v české extralize:

  • tým vstoupil do soutěže na začátku roku 2019, kdy v ní udržel SC Žarnovica, který nechtěl pokračovat

  • hned první závod na pražské Markétě proměnil ve vítězství pod taktovkou Jána Daniela

  • na čele tabulky extraligy 2019 se držel ještě po šesti závodech, kdy měl náskok dvou bodů na Prahu, třech na Slaný a sedm na Pardubice

  • v září se Martin Vaculík soustředil na SGP, žarnovický klub rezignoval a celek nakonec skončil třetí

  • loni tým spolupracoval s Libercem

  • koučem se stal Blažej Skrzeszewski, jemuž pódium vždy o malý kousek uniklo

  • letos INTERTEAM nenašel finanční prostředky pro pokračování v extralize, do níž vstupuje Gniezno


Místo útoku na titul bílé vlajky

Skvělá společnost – Martin Vaculík, Václav Milík a Eduard Krčmář

Spolupráce s funkcionářským štábem SC Žarnovica fungovala parádně do druhého závodu na Slovensku. Nedokážu posoudit, jakým způsobem do dalšího postoje zasáhla ohlášená neúčast Martina na poslední dva závody nebo začínající jednání na poli sportovní diplomacie směřující k pořádání challenge v roce 2020.

Jsem dost starý na to, abych brečel nad koncem sezony 2019, každému, kdo by mi předpověděl skutečný průběh před ní, bych nabízel mokrý hadr. Ten ročník mi dal dost a jsem přesvědčen, že nejenom mně. Nejen účastí Martina, ale třeba i Anderse Thomsena, když ti v jedné jízdě utopí motorku a v další to ze čtvrtého místa dostane na tři body. Tohle si myslím, že dalo dost nejen klukům v INTERTEAMu. Škoda rozhodnutí managementu SC Žarnovica, pro rok 2020 jsme se již nedohodli.

Anders Thomsen (červená) jde do čela před Josefa France (bílá), Eduarda Krčmáře (žlutá) a Hynka Štichauera (modrá)

Takže jsem vzal autoatlas a začal měřit vzdálenosti k jednotlivým plochodrážním stadionům. Nejblíže leží Slaný, ale to by problém neřešilo, tam už ambiciózní tým je. Takže jsem musel vzít v potaz i další faktory. Ono je sice hezké se někde zahnízdit, ale musí se uspořádat minimálně dva závody a to dneska není žádná sranda.

 

Řešení má jméno Liberec

Daniel Klíma a Filip Hájek si prohlížejí liberecký ovál, který loni sloužil INTERTEAMu jako domácí

Seděli jsme nad tím dokonce i u nás v klubu v Třebusicích. Pak přišlo několik telefonátů, což mě potěšilo a hlavně přesvědčilo, že je dost lidí, kteří mají o plochou dráhu zájem. Nebudu to protahovat, víceméně to rozhodl Konrád.

V Liberci jsem byl v posledních letech na mistrovství světa juniorů, na mistrovství Evropy juniorských družstev, na tuzemských závodech. A navíc zájem lidí v klubu a blížící se 45. výročí poslední extraligy ve městě.

Zkušenosti z roku 2019 byly hodně znát, věděl jsem už, co je třeba kde dohodnout a hlavně rozdělit kompetence. Věrouš dokonce přišel s myšlenkou zahraničního manažera a já si myslím, že Blažej dal zkrácenému ročníku zase trochu jinou dimenzi. Jenom to jak nahnal kluky po závodě na děrovačku, i když byli čtvrtí.

Liberecká děkovačka INTERTEAMu divákům 

Škoda, že okolnosti nám poskytly jen omezené možnosti a možná i trochu smůly nás nepustila na stupně vítězů. Ale ostuda byla na hony daleko a určitě jsme jen nezametali dráhu. A přivedli jsme na naše dráhy i některé nové, zajímavé i perspektivní jezdce: vzpomínaný Anders Thomsen, Dan Bewley, Marko Levišin, Daniel Kaczmarek, Adrian Cyfer a jiné – někteří jsou oporami v polské extralize.

A to byl taky jeden z momentů celého projektu – dostat sem neokoukané tváře a tím podpořit ty naše zbylé jezdce. Náš scout Luboš Tomíček nejmladší měl další esa v rukávu, ale skloubit jejich kalendář s termíny, kdy Covid 19 je zrovna mimo naší republiku, nebylo jednoduché. A diváci to brali, určitě to bylo oživení.

 

Peníze, peníze a zase peníze

Daniel Bewley odjel v extralize dva závody

Celé to dvouleté období INTERTEAMu z mého pohledu bych spíš hodnotil pozitivně. Nejen pro ty kluky, co se mohli prezentovat a někteří z nich dokonce i vyrostli a jsou mistry republiky. Někteří by se zase měli trochu zamyslet, vždycky je možné jít dál.

Pro rok 2021 se při probíhajícím boji se zákeřným neviditelným nepřítelem, na což mám svůj názor, ale to je jiná kapitola, situace docela vyhrotila. Pokud chceš dělat projekt jako je SC INTERTEAM, musíš hlavně sedět na pytli zlaťáků, neboli mít partnery, kteří to s tebou potáhnou. Rád si dám partičku mariáše, možná i proto po ty dva roky jsme byli čtyři. Athos, Porthos,  Aramis a já. Jména nejsou důležitá a oni ani netrvali na nějaké prezentaci. Jednomu jsme nemohli dlouho vysvětlit, že se jezdí pořád dokola.

Dvorní závodník INTERTEAMu Zdeněk Holub (žlutá) v souboji s Hynkem Štichauerem (červená) a Matiasem Nielsenem (bílá)

Totální likvidace podnikatelského prostředí a nastavení kompenzací v uvozovkách bylo hodně tvrdým direktem hlavně pro takové, kteří jsou ochotni se na takové věci podílet. Co dál?

Samozřejmě nežijeme naštěstí v totální izolaci a jsme schopni se mezi sebou domlouvat na společných zájmech jednotlivých klubů. Byly různé varianty obsazení extraligy, zájem měly i jiné kluby o účast, všechno ale naráželo na stejný problém – finanční krytí. Absolvoval jsem několik jednání, probírali jsme možnosti. Trochu problémy nastaly v Liberci, kde už několik let je plánována rekonstrukce stadionu a kdyby motyka spustila, mohl by nastat problém s domácím prostředím.

 

Myšlenky kacíře

INTERTEAM  těžil z pražských závodníků a dával šanci i těm, k němž se Tomáš Topinka obrátil zády

Nyní je na stole varianta čtvrtého týmu ze zahraničí. I když s ní přišli moji partneři z SC INTERTEAMu, moje pocity jsou rozporuplné. Loni jsme pomalu půl roku dávali dohromady regule pro extraligu, aby se mohla uskutečnit a všichni měli pokud možno rovné podmínky.

Podle prvních informací se Gniezno nebude muset těmito regulemi řídit, pak nebudou mít všichni stejné vstupní podmínky. Vím, že nic není dogma na věky, všechno se dá upravit, nebude to ale jednoduché. Taky mám obavy o některé jezdce směrem k další aktivní účasti na plochodrážním dění.

Už loni bylo u některých patrné určité chvění  spojené s dalším osudem. Nejsem si jistý, že uzavření polského týmu vůči českým jezdcům bude pro tyhle kluky ideální. Jasně, pokud Poláci ponesou komplet finanční tíhu týmu, budou si stavět ty, na kterých jim záleží.

Marko Levišin nešetřil bojovností

A tady mi na mysl přicházejí takové kacířské myšlenky. Máme v republice deset stadiónů a nejsme schopni postavit čtyři týmy do extraligy po pěti jezdcích! Notabene ještě s využitím minimálně čtyř cizinců z celkového počtu dvaceti. Omlouvám se, do počtu jsem zahrnul i Slovensko.

No vidíte, jak jsem se rozkecal. Myslím si ale, že takové šťouchance jsou třeba. Extraliga byla, je a musí být výkladní skříní naší ploché dráhy. Současná doba je specifická, doufejme, že rozum nakonec blbost porazí, sport sice není na prvním místě, ale to by nemělo znamenat jakoukoliv rezignaci na věci sportovní.

Já jsem v tomto optimista, bude-li třeba i ruku přiložím a těm co do toho půjdou, budu fandit. Všem!

Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Kiril Ianatchkov a Petr Čunek

 

Račice jsou pod ledem

Štětí – 18. února
Když jsem v úterý spolu s vnukem Martinem procházel hlavním vchodem Labe Arény v Račicích, okamžitě se mi vybavily krásné vzpomínky na 4. února 2017. Teprve po delší době mi dochází, jaká akce se právě tady před čtyřmi lety odehrála. Teprve nyní mi dochází se všemi detaily, do jak náročné akce jsem se tehdy a dokonce já sám pustil. Vždyť všude jinde pořádají podobné akce autokluby, nebo party nadšenců!

 

Račice jsou pod ledem

Asi jsem blázen, ale risknul jsem to. Rozbil jsem prasátko a už to jelo. Kluci, kteří něco podobného pořádají, Liberečáci, Hutlové, Klatovští, v Holicích a ostatní vědí, co to všechno obnáší. Všechno stojí peníze, sanita s doktorem, zdravotník, úklid sněhu při přípravě, i v samotném závodu, plakáty, programy, ceny, pohoštění, cestovné jezdců, činovníků, odměny pořadatelů, pojištění, pronájem stadionu, poplatek do kalendáře, ozvučení, poplatek ze vstupného. To je jen část pro představu.

A pak stačí změna počasí, nebo vyvrtaná díra jako v Nepomuku a je všechno v p… Raději jsem zaplatil poslední noc hlídače. Obrovský tlak a nervy před závodem, aby vše klaplo. Když se ve dvanáct hodin začali scházet diváci a bylo jich hodně, začalo se mi dýchat trochu lépe. I když přišlo i hodně dětí, které neplatily, výtěžek ze vstupného nakonec pomohl uhradit náklady. A protože byl i zisk, věnoval jsem pár tisíc na malou dráhu do Mariánek, a pár tisíc na mládež do Chabařovic.

Labe Aréna je využívána bruslaři

Když skončil závod, spadl mi obrovský kámen ze srdce. Spousta lidí, diváků mi přišla pogratulovat a poděkovat za veliký zážitek. To bylo pro mě největší vyznamenání, a v tu chvíli jsem litoval, že u toho nemohl být můj otec, který ploché dráze věnoval velikou část svého života. Možná by byl na mne i trošičku pyšný. Co mně ale bylo líto, že televizní záznam hovořil o všem možném, ale že tuto obrovskou akci udělal jeden, jediný člověk, o tom nepadlo ani slovo.

Dodnes se o Račicích hovoří, a spousta lidí se ptá, volá, mejluje, zda se právě v Račicích někdy pojede. Krásný stadion, vybavený, místo na parkování, nová veliká jídelna, nové toalety, chybí jen umělá ledová dráha, o kterou již mnoho let u sponzorů i vysokých politických činitelů vší silou bojuji.  Asi jsem blázen, ale tomuto snu stále věřím, byly i jiné sny a staly se skutečností.

Račice nabídly úžasnou ledařskou podívanou

Kdyby mi v letech 2015, 2016 někdo řekl, že v roce 2017 pojedu mistrovství republiky dvojic na ledě v Račicích, tak bych mu asi řekl, že se zbláznil, no a vidíte. Ono se říká, Když se chce, všechno jde‘. Na fotografiích posílám pohled na led v Labe Aréně v Račicích v úterý 16. Února 2021 v 15.30 hodin. Led 12 -14 centimetrů, sníh by se odhrnul.

Bruslaři chodí, bylo jich ten den asi 100. Zavřel jsem oči a v duchu jsem si vyzkoušel: „Vážení diváci, vítejte na finále na ledové ploché dráze v Račicích“ a v duchu jsem si zapěl první tony naši krásné české hymny. Vedení Labe Arény je ledům nakloněno, tak snad někdy, a tu krásnou naši hymnu si pak společně zazpíváme jako v roce 2017.

Foto: Martin Devera, Pavel Fišer a Mirek Horáček

Motocyklovou legendu Františka Šťastného jsem potkal na ploché dráze ve Slaném

Silničního závodníka Františka Šťastného jsem obdivoval již jako mladý kluk. Zažil jsem ho jako závodníka, téměř lidového vypravěče u nás ve městě při oslavách založení města v roce 1976, televizního sportovního komentátora, závodníka Ford Fiesta Cupu a také jsem byl na jeho posledním závodě na Velké ceně Prachovských skal v roce 1971, kdy se loučil se svojí bohatou reprezentační závodnickou kariérou. Potkal jsem ho i na stadiónu ve Slaném. Ale pěkně popořádku.

 

Lidi, jak já jsem měl ty motorky, rukavice a brejle rád!

Pracoval jsem přes třicet let v jednom papírenském podniku, kam se přiváželo ke skartování mnoho časopisů, novin a dalších periodik i se sportovní tématikou. Jakmile jsem dostal řidičák na pionýra tak mě to chytlo a začal jsem se intenzívně zajímat o motory a motorky. Poněvadž se do podniku dovážely zmíněné tiskoviny všech možných názvů, tak jsem měl poměrně dobrý přehled o motocyklovém odvětví a disciplínách na domácích značkách Jawa a ČZ. Nejdříve jsme chodili pro noviny jako učni a potom jako zaměstnanec. Protože tam bylo velké lidské hemžení mezi starými knihami, novinami a časopisy všech možných zájmů, tak přišlo to, co muselo přijít. Zákaz.

Já dopadl dobře, měl jsem tam kamaráda, který mě zásoboval po několik let mými oblíbenými články a časopisy, takže jsem byl pořád v reálu. Mimochodem, do dnešních dnů mám schovanou knihu od Karla Gotta – Říkám to písní, s vlastnoručně namalovanou botou. V devadesátých letech to byly jiné grády. Kniha, o které její autor v rádiu tvrdil, že byla úspěšná a že se dobře prodávala, a díky této knize vydělal hodně peněz, tak mi ji kamarád přinesl, a pozval mne na prohlídku skladu. Byla tam hromada těchto knih, která byla vysoká zhruba 10 až 11metrů.

František Šťastný v Brně roku 1962

Trochu mi název knihy připomíná plochou dráhu na ledě. Tam taky puká led. Ale to jsem odbočil. Poslední velký rozhovor s Františkem Šťastným, který se mi dostal po konci jeho silniční kariéry do rukou, byl v časopise Květy, které s ním udělaly rozhovor na celou dvoustranu. Nadpis článku zněl: Nashledanou, Franto!

Titulek článku byl vysoký asi čtyři centimetry a popisoval celou jeho karieru, jak začínal, jak padal, jak závodil a pral se se závodnickým osudem, jak končil a které světové motocyklové továrny o něho měly zájem. A, že ty světové značky, ověnčené světovými tituly nebyly žádná ořezávátka. A on nemohl legálně odejít a na emigraci neměl žaludek, a jakmile by opustil ČSSR a nemohl se vrátit, tak to by ho oddělalo.

Závěrem rozhovoru tam bylo dvoucentimetrovými písmeny napsáno jeho vyznání: Lidi, jak já jsem měl ty motorky, rukavice a brejle rád! Na nic si nehrál, a i když mu ke konci kariéry, házeli klacky pod nohy, nikdy neodešel do ciziny a zůstal doma. A já dnes ve svém věku, plně chápu jeho rozhodnutí.

Se mnou na pracovišti pracoval kolega František, který chtěl v době vyjití článku odejít pracovat jinam. Taky jezdil na cestovních motorkách jako já, tak jsem toho využil, a nadpis a konec jsem nalepil v práci do okna, pěkně vysoko, aby se nedal tak snadno sundat. Dělalo se nám s ním dobře, a tak to bylo pro něho takové poděkování. Vydrželo to asi čtyři roky, než měnili okna. Nakonec neodešel a my byli rádi, že u nás zůstal.

Jeho otec si po uvedení Jawy Automatic 350 do prodeje, hned přes známého tuto motorku koupil. Motorka měla krásnou tmavě modrou barvu a on s ní jezdil každý den do práce. Táta byl pedant, puntičkář a byl prý tenkrát jeden z prvních, který Automatica v republice vlastnil a motorka byla pořád jako nová. Na záruční prohlídky jezdil výhradně do Jawy a další servis taky tam.  A právě k tomuto typu se váže moje další vzpomínka na Františka Šťastného.

 

Setkání v Hořicích

Když uvedli tento typ v roce 1967 na náš domácí trh, v televizi běžel shot, a kdo by to mohl nejlépe komentovat než Františka Šťastného. A jak mu bylo vlastní, tak zdůvodnil lapidárně výhody automatické spojky, svými slovy: „Chceš jet pro pivo, tak žádné, Pepíku, pojeď se mnou a budeš držet bandasku! Zařadím, pomalu přidávám plyn a pěkně se rozjedu. Jednou rukou řídím a druhou držím bandasku.“

V Jičíně roku 1971

A to se tehdy ještě nejezdilo s přilbou. A co dnes? Když kolegy táta, prodával tuto krásnou motorku, tak mi ji nabídli. Já ji odmítl, přestože cena byla adekvátní cenám ojetých motorek té doby. A dnes se tyto skvosty prodávají – tedy spíš neprodávají, jak jsou ceněné. Kdysi jsem zaslechl rozhovor pána, který pracoval v továrně našich motocyklů Jawa a jmenovitě se na tyto automaty a vůbec na typy 360 a 361 ve Francii čekalo dva měsíce.

Tenkrát v druhé polovině šedesátých a začátkem sedmdesátých let to pro sportovní nadšence byla divná doba. Ale pozor, neplést sem politiku a něco podobného, píši pouze o motocyklech! V ČZ Strakonice připravovaly nový čtyřválec/čtyřtakt 420ccm a v Jawě taky čtyřválec/dvoutakt 350ccm,  13000ot/min, 70-72ks. Motor byl unikátní konstrukce a stroj měl být údajně nejrychlejší v celém startovním poli mistrovství světa.

Než vyšlo najevo, proč motocykl odpadá ze závodů, František Šťastný před kamerou vysvětloval, jak ho Jawa vždy upozorní chvěním a brněním do řídítek, aby ubral. Jak to s Jawou dopadlo, všichni víme. Když jsem před čtyřiceti lety byl na výstavě našich motocyklů a viděl tam oba klenoty, spadla mi z úžasu čelist, jaké to byly krásné motorky.

Škoda! Na začátku sedmdesátých let naše silniční motocykly ztrácely dech, a tak továrna Jawu čtyřválec, stáhla z mistrovství světa. Svět motorů popisoval v tu dobu porovnání vybraných motocyklů světových značek výkonem, maximální rychlostí, otáčkami. Kupříkladu ve třídě 350 ccm měly světové značky výkon, téměř jako naše motocykly ve třídě 500 ccm. František Šťastný v roce 1966 vyhrál na Sachsenringu v NDR ve třídě 500ccm, a jak rád říkal, bylo to jeho zadostiučinění za trýznění jednoho z příbuzných za války a nyní museli poslouchat československou hymnu.

Zmíním se o posledním závodě Františka Šťastného v Hořicích v roce 1971. Opět zabodoval kamarád a zamluvil mi místo v autobusu Tatra HB 500. Přijeli jsme do Hořic a pořadatelé nás zahnali bokem na malé parkoviště. Řidič couval do volného prostoru a já sledoval okolí.

Najednou jsem uviděl dodávku s cizí reklamou a náš řidič zaparkoval hned vedle. Šel jsem ven a uviděl za dodávkou závodní motocykl, dva mechaniky a jednoho jezdce v kůži. Šel jsem blíž a hned jsem ho poznal. Byl to Silvio Grassetti, který dovedl naší Jawu k prvnímu místu Velké ceny. Pamatuji si, jak psali v tisku, že při podpisu smlouvy s Jawou, si Silvio Grasetti vyžádal ještě motocykl Jawa Californian, aby měl na čem trénovat v terénu.

V tu dobu byl Californian snem každého mladého kluka. Jeho vystavení v tu dobu v Mototechně v Mělníku je pro mne pořád velmi živé. Moc povedená motorka. A krásná. Silvio byl ten Ital, který při VC ČSSR vyjel naším čtyřválcem z depa rychle na start, tam porazil jezdce a upadl i s motorkou, rozbil nádrž, benzín vytekl na závodní plochu a pro naší Jawu a pro něho VC skončila. Továrna tenkrát do tohoto jezdce vkládala velké naděje a nakonec taková blamáž.

Potom coby tovární jezdec skončil a já ho po letech potkám na malém parkovišti v Hořicích. A i po těch letech jsem na něho měl zlost. Údajně se motorky bál, poněvadž o Billu Ivym, je to, co se stalo, známo. Jak to opravdu bylo, věděli asi pouze nejbližší, kteří s ním přišli do styku.

Náš hlavní hrdina František Šťastný jel v Hořicích svůj poslední závod a končil s reprezentací a zachraňoval čest našich barev. V závodě skončil na celkovém sedmém místě a to prosím byl z našich nejlepší. Za své peníze koupil produkční Yamahu, která tenkrát v mistrovství světa neměla konkurenci, a v západní Evropě se na ni čekalo půl roku. On ji díky svým známostem sehnal přes kolegu závodníka.

Jeho obliba jako závodníka i člověka byla obrovská a on měl nejraději Tourist Trophy, a jak rád říkal, tak tam se ukáže, kdo je jaký jezdec a závodník. V roce 1977 se z úcty k němu ocitl na titulní stránce publikace o TT.

 

Renault odjíždí bez podpisu

V roce 1976 se v naší střediskové obci konaly oslavy 710 let založení obce, a tak byly připraveny různé atrakce pro děti i dospělé. Jedním bodem programu mělo být vyprávění Františka Šťastného o jeho kariéře. A tak jsem šel okounět na náměstí, kdy přijede.

Po nějaké době vidím, jak přijíždí světle bílá R 5, tenkrát nový typ u Renaultu. Auto zastavilo, ladně vyskočila krásná mladá třicítka, s dlouhými černými vlasy na ramena. Na druhé straně vystoupil řidič, kterému, jak víme, to tolik díky všem haváriím nešlo. Asi hodinu nás diváky bavil svými historkami, haváriemi a pěkně mluvil o vývoji závodních motocyklů Jawa i ČZ.

František Šťastný coby televizní moderátor v rozhovoru se Zbyňkem Havrdou v Morašicích u Litomyšle

Vzal to z jedné vody načisto. Začal silničními motocykly, které dodýchaly, vzpomínal i na nešťastný čtyřválec a tragédii Billa Ivyho. Potom to vzal přes motokrosy, které u nás začínaly se svojí krizí. A nakonec pohovořil i o ploché dráze.

Oslavy byly v červenci 1976 a on věřil, že s našimi motorkami vše dobře dopadne. Vyprávěl bez zášti a zloby, i když ho to uvnitř určitě bolelo. Já si vzpomněl, že doma mám knihu, o motocyklovém sportu a že si ji nechám podepsat. Tak jsem se pro ni vrátil domů, a když jsem přijel zpět, zahlédl jsem, jak malý renault odjíždí i s jeho krásnou tajemnicí. A bylo po podpisu.

Po skončení závodní kariéry František Šťastný nastoupil do Československé televize jako redaktor oblíbené Auto-moto-revue. Jak to bylo možné, tak jsem tento pořad sledoval. Jeho žargon měl šťávu. Po několika letech náhle z obrazovky zmizel. A když mi kolega z práce tvrdil, že ho vyhodili kvůli alkoholu, nevěřil jsem mu.

Někdy v roce 1995 – 1998 jsem jel se svým bratrem na závody do Slaného. Zájezdové autobusy již moc na plochou dráhu nejezdí a je to škoda. Sjíždíme dolů k depu, kde byla fronta aut a my pořád stáli. Najednou koukám, že spolujezdec ob jedno auto vpředu, vyndal z auta jednu nohu, která byla zabalená do obvazů nebo sádry. Po příjezdu na parkoviště zjišťuji, že ta noha byla Františka Šťastného.

Vždy, když přijedu do Slaného, tak si dám malé pivo, protože zpět zase řídím. Po určité době, jsem musel navštívit záchody. Stoupnu si do volného boxu a moc se nerozhlížím a náhle slyším známý hlas od vedle stojícího muže, který jsem slýchával v televizi v Auto-moto-revue: „Sakra, zase mi to moc nejde.“

Dnes, když mi je sedmdesát, vím, co to je, když to nejde. Ani nevím, jak jsem odešel a vrátil se do hlediště ani nevím jak. Potom jsem zjistil, že František Šťastný sedí v okruhu svých známých a dobře se baví. Nebo opačně, on bavil je. A já si v tu dobu vzpomněl na starý zážitek u nás v obci, ale podpis jsem nezískal. Neodvážil jsem se a radši jsem jen poslouchal. Byl můj velký oblíbenec, kterého jsem obdivoval a od mládí mu držel palce. Puritáni prominou, najednou vedle sebe stojíme na WC. To byl zážitek, který se často nestává.

 

PS

Závěrem se zmíním o tom, jak jsem chtěl prodat první a druhé vydání knihy od Dalibora Janka a Šťastný František. Po celou dobu v inzerci se nikdo neozval a nikdo neměl zájem o tyto knihy a já jsem z toho byl trochu mimo.

Dnes už nikdo nejede vlakem do Polep na plochou dráhu, a že tam občas bylo i 2 tisíce diváků. O nejezdících autobusech na závody jsem se již zmínil a to nemluvím o tom, jaké je jít pěšky na motocross polními cestami, tam i zpět ve třinácti, čtrnácti letech do vesnice vzdálené pět kilometrů, kde se jezdil. Proto jsem chtěl knihy o závodníkovi, který nás proslavil, dát pryč, poněvadž naši mladí na to nejsou a osmiletý vnuk let, nemůže slyšet hluk a je z toho KO.

Na trati starého brněnského okruhu

Zasloužilý mistr sportu František Šťastný zemřel 8 dubna 2000 ve věku 72 let. Prosím příznivce motorismu, aby si na tuto legendu občas vzpomněli a pochopitelně i na československé motocykly, všichni si to zaslouží!

Je mi jasné, že něco nebude hrát nebo kdo byl u „toho“ tak to slyšel a viděl jinak, ale já to všechno sledoval hlavně z tisku a televize tak, jak se to tenkrát prezentovalo. A občas si zajel na nějaký závod. Určitě to budou číst i čtenáři, kteří se s Frantou, jak ho nazývali, znali a tykali si s ním, ale já se musel spokojit jen se vzpomínkami, které jsem zažil, nebo někde vyčetl a musel jsem si s tím vystačit.

Foto: archív speedwayA-Z