Archiv pro rubriku: společenská rubrika

Plochodrážní legenda končí

Nevím, co to bylo přesně za den. Vím ale, že to bylo 3. června 1970, kdy se ve Spojených státech amerických, v Kalifornii, konkrétně ve Whittieru,narodil klouček, který se jmenuje Greg Hancock. Nevím, co mu daly do vínku sudičky, ale určitě tam muselo být něco, co se týkalo ploché dráhy. Od mládí se tomuto krásnému sportu věnoval, přestěhoval se do Evropy, a začal sbírat úspěchy.

 

Kalifornský Oldřich Nový

Greg Hancock uzavřel svou kariéru
Greg Hancock uzavřel svou kariéru

S plochou dráhou projel celý svět. Od začátku, kdy se začala jezdit Grand Prix, absolvoval 218 závodů, ve kterých získal 21 vítězství a čtyři tituly mistra světa. Byl ozdobou každé velké ceny. Po mnoho let nechyběl v ani jedné Grand Prix, až ke konci kariery kvůli zranění. Cílem dnešního článku není vypisovat do detailu jeho všechny úspěchy, kterých bylo obrovské množství, a které většina z nás dobře zná, ale napsat něco o něm jako o člověku.

Lidé, a tedy i závodníci jsou různých charakterů a povah. Někdo je energický, druhý klidný. Někdo dává vše najevo, druhý v sobě hodně tutlá. Já jsem si za mnoho let nejvíce oblíbil pro jeho úspěchy, ale hlavně pro jeho chování největší legendu Ivana Maugera. Osobně jsem ho poznal.  Je u mě, a navždy zůstane na prvním místě.

Přesto, že jsem poznal mnoho a mnoho dalších vynikajících jezdců, žádný se mu nevyrovnal, ani nepřiblížil. Do doby, než jsem poznal Grega Hancocka. Ten jediný se k Ivanu Maugerovi přiblížil na dosah. Díky práci velkého fandy, pana Rudolfa Grepla, jsme všichni čeští fandové, a činovníci mohli blíže a na vlastní oči poznat světovou legendu Grega Hancocka.

Rudolf Grepl totiž pozval Grega do mšenských služeb. Co všechno se dělo v té době, si všichni dobře pamatujeme, a navždy pamatovat budeme. Greg Hancock měl obrovský vliv na ostatní jezdce v klubu. Závodil za Mšeno, jel v Pardubicích, Slaném, Praze a hlavně doma ve Mšeně. Velmi se podílel na získaných titulech v extralize. Stoupla návštěvnost na stadiónech, kde startoval.

Greg Hancock v akci ve Mšeně

Já jsem Grega Hancocka přirovnával k elegánovi, herci Oldřichu Novému. Nikdy neodmítl nikomu podpis, na každého se usmál, s každým vyfotil. Byl i v tomto obrovský profesionál, velmi oblíbený. Vzpomínám si, jak ve Mšeně vznikla dlouhá pauza kvůli sanitě, která musela odjet. Já jsem u mantinelu bavil diváky, najednou přišel za mnou Greg.

Já jsem ho nejprve ve švédštině vyzpovídal, potom začala autogramiáda, najednou se mezi námi objevil i Lukáš Dryml. Bavili jsme diváky asi třicet minut, bylo to fantastické, a jen to potvrdilo to, že Greg Hancock je obrovský profík, který má v sobě človíčka.

 

Těžké rozhodování

Není běžné, že ve sportu ve věku mezi pětačtyřiceti a padesáti lety dosahují závodníci světových úspěchů. Jsou ale výjimky, které to díky obrovské píli dokážou. Znám tři. Skokan na lyžích, Japonec Norioki Kasai, hokejista Jarda Jágr a Greg Hancock. Mám s ním i spoustu zážitků.

Jeli jsme s Rudolfem Greplem do Austrálie na dovolenou. Psal se rok 2015. Součástí bylo i zhlédnutí Grand Prix v Melbourne. Den před závodem se konal trénink, zašli jsme do depa, našli box s Hancockem, který si zrovna čistil brýle. Ruda Grepl si stoupl dva metry před něho a čekal, až si ho všimne.

Ale ono nic. Dokonce se na nás díval a nic. Teprve když Ruda párkrát kopl do země jako nějaký horal, Greg zpozorněl, vyskočil a řval ‚Ruda, Ruda‘, a následoval dvojitý Brežněv. Pak se podíval na mě a ‚helou spíker‘, a opět dvojitý Brežněv. Asi se divil co my v Austrálii, určitě nás nečekal.

Neskutečné mšenské časy

Prohodili jsme pár vět, popřáli, ať mu to jede, Daroval jsem mu moji knížku, kde má fotky, a šli se dívat na trénink. Jen doplním, že druhý den Greg Hancock Grand Prix Austrálie vyhrál.  Život nám nedělá jen radosti, ale také starosti.

Greg Hancock žije dlouhodobě ve Švédsku ve Stockholmu, má ženu jménem Jennie a tři syny Wilbura, Billa, a Karla. Loni v květnu požádal o přerušení kariéry a účasti v SGP. Jeho žena těžce onemocněla a on jí chce být na blízku. Nikdo nepochybuje o tom, že by býval patřil stále k nejlepším.

Čerstvá zpráva hovoří o tom, že Greg Hancock ukončil karieru. Určitě to nebylo lehké rozhodnutí. Život a rodina jsou nejvíc, o tom u něho nikdo nepochybuje. Má další plány, co bude dělat později. Nyní má jediný cíl, zdraví své milované ženy a rodiny.

Gregu, děkujeme za vše krásné, co jsme s tebou u ploché dráhy prožili. Bylo toho hodně. Jsi bezva chlap. Za to vše dobré, co jsi pro diváky dělal, ti já, a dovolím si napsat, že i všichni fandové, přejeme brzké uzdravení tvé ženy, a zdraví celé rodině. Mám veliké přání se s tebou dále setkávat, ať budeš v jakékoliv roli. Jsem velmi pyšný, že tě znám osobně, měl tě u mikrofonu a mohl být u tvých úspěchů.

Těším se na shledání.

Foto: Pavel Loužecký a archív Miloslava Čmejly

Jawa 894 zahrála na poslední cestu Čestmíra Váni

Kopřivnice – 30. ledna
Smutný den zažila včera Kopřivnice. Bývalí plochodrážníci jako Zdeněk Matula se synem Pavlem, Emil Ondrašík, Miloš Duda či Vladimír Pajgra, činovníci Tomáš Wanke, Richard Dufek nebo Eduard Kutač a další přátelé spolu s rodinou přišli říct sbohem Čestmíru Váňovi, jehož srdce dotlouklo minulou neděli.

 

Snímky na obrazovce připomněly celý život bývalého kopřivnického plochodrážníka. Jeho syn promluvil o sportovních úspěších svého otce i nešťastném pádu při Zlaté stuze v Pardubicích. Poděkoval mu za veškerou péči, která jej přivedla až k úspěchům v karate. Na svého tatínka vzpomínala i jeho dcera.

Mě požádali, abych Čestmíra Váňu na jeho poslední cestě vyprovodil zvukem plochodrážního motocyklu. Plánoval jsem vzít dvouventila, aby to bylo stylové, ale ráno mi špatně šlo zapalování. Navíc venku byla zima a já chtěl, ať motorka na jistotu chytne. Tak jsem vzal tu Jawu 894, co s ní závodím šroubky. Za pomoci startéru, jak doznívala poslední skladba, jsem ji nastartoval.

 

Čest jeho památce!

Foto: Lukáš Hromádka

Zemřel Čestmír Váňa

Kopřivnice – 26. ledna
Moravská plochá dráha prožila vskutku černý víkend. Po sobotním skonu Miloše Plzáka dorazila další smutná zpráva hned v neděli. V ranních hodinách 26. ledna zemřel bývalý kopřivnický plochodrážní jezdec Čestmír Váňa, který se svými skvělými výkony vyšvihl z Kopřivnice až do pražské Rudé Hvězdy. Jeho skvěle nastartovanou kariéru však zastavilo vážné zranění páteře v roce 1978 při závodě Zlaté stuhy. Čestmír Váňa nás navždy opustil ve věku nedožitých 63 let. Čest jeho památce!

Miloš Plzák nežije

Na podzim to bylo pět let. Spojil jsem příjemné s užitečným, v tomto případě zachycení jeho vzpomínek na Josefa Trojáka s rodinným výletem. Znovu a znovu jsem si říkal, že je potvrzením rčení o nestárnoucích mužích. Ve stoupání z parkoviště v Lukově nahoru ke kouzelnému hradu nezapřel bývalého gymnastu. Ani se nezadýchal, přestože celou dobu vyprávěl. Tuto sobotu jsem se ve Stupavě setkal s trojicí zohorských plochodrážních veteránů a pochopitelně přišla řeč i na něho. Snímky ve starých albech se dočkaly komentářů, že stále vypadá stejně. Na botel jsme přijeli pozdě v noci a tablet jsem si otevřel až ráno. Protější břeh Dunaje se ztrácel v husté mlze a na mě vyskočil e-mail od něho. Říkal jsem si, jaké plány tento činorodý muž má. Přišel však šok, smutný a nečekaný šok. Psala mi jeho milovaná manželka, že nás Miloš Plzák náhle opustil navždy.

 

Rodák z Prahy se šumavskými kořeny musel být sympaťák již jako novorozeně. Jak jinak by mu sudičky mohly nadělit tolik příjemných darů?! Vysoký práh bolesti, houževnatost a mladický vzhled. A zejména skvělé rodiče, kteří z něho vychovali pořádného a slušného člověka. Nikdo z jeho úst neslyšel sprosté slovo. A že se pro ně v plochodrážních depech ve vyhrocených situacích nikdy nejde příliš daleko!

Všechno se mu hodilo v padesátých letech. Stačil rozkaz zeleného mozku a šikovný gymnasta a lyžař šel z Dukly rovnou do uniformy s černými pé-té-páckými výložkami rubat uhlí do ostravských dolů. Přežil zával, zažil, jak kámen padající do černočerné hlubiny zabil štajgra, který stál přímo před ním a v nešťastné chvíli si sundal přilbu, aby si otřel hlavu od potu. Byl však naturelem optimistou a raději vyprávěl o krásnějších chvílích.

Později na studiích potkal slečnu Ivanu, osudovou ženu svého života. Brzy se konala svatba, on se přestěhoval do Zlína, kde společně vychovali syna Miloše a dceru Hanu. Manželka měla také svůj podíl, že se dal na plochou dráhu. Její sestřenice totiž chodila s Karlem Trlicou, jenž jej v dvaašedesátém nasměroval do Březolup.

Miloš Plzák závodil až do začátku sedmdesátých let. Nepohodl se s tehdejším vedením klubu, až se zdálo, že jeho epizoda se světem levých zatáček skončila. Jenže jednoho dne zazvonil na dveře Jan Suchánek, že by Březolupy potřebovaly trenéra.

Osud tomu chtěl, že se Miloš Plzák stal slavnější coby funkcionář než plochodrážník. Rozvinul své pedagogické dovednosti při výchově závodníků a během nějakých patnácti let pozvedl moravský tým ze dna druhé ligy až ke stříbru v extralize. Klubu zůstával věrný, i když po ztrátě strategických partnerů nemohl v klubové soutěži pokračovat. Pomáhal ve vývoji plochodrážních pneumatik Mitas a loni v dubnu se dmul oprávněnou hrdostí, když Martin Gavenda s bezdušovkou vyhrál na domácí dráze přebor.

 

Naposledy jsme se potkali při loňském finále šampionátu jednotlivců v Březolupech. Blbnul jsem tam s mikrofonem, takže to bylo velice letmé setkání. No, a co, stejně si všechno řekneme příště na dalších závodech. Ale kdeže, čas nelze přelstít.

Minulé úterý musel být hospitalizován v nemocnici. Upadl do bezvědomí a jeho oči se od té chvíle neotevřely. Ve čtvrt na šest ráno se v sobotu často ještě spí. Miloš Plzák však 25. ledna v tuto dobu vydechl naposledy. Jeho nejbližší a přátelé se s ním rozloučí tento pátek 31. ledna čtvrt hodinu po poledni ve smuteční síni krematoria ve Zlíně.

 

Čest jeho památce!

Roman Matoušek se vydal na svou poslední cestu

Slaný – 20. ledna
Už zhruba půl hodiny před posledním rozloučením s Romanem se začali scházet bývalí kolegové a závodníci ve výslužbě, kteří kdyby hned sedli na motorky tak by se z jejich počtu dala jet hned super liga důchodců ve čtyřech mančaftech v plné zbroji. Asi pět minut před jedenáctou byli všichni přítomní vpuštěni do kaple. Po úvodních dvou písních přišla řečnice, která přednesla krásnou řeč o Romanovi Matouškovi.

 

Jak začínal a jaký byl bojovník na dráze i v depu, ale i v životě. Vyzdvihla úspěchy i pády v jeho kariéře. Jaký byl kamarád i parťák. Po krásném proslovu zazněla ještě jedna nebo dvě písně a za obrovského potlesku ve stoje se rakev s mistrem levých zatáček za účasti rodiny a všech přítomných ztratila v dáli na poslední přímé cestě.

Čest jeho památce!

Divoch, který k ploché dráze patřil

Plochá dráha ztratila dalšího ze své. Znal jsem Romana Matouška od jeho prvních plochodrážních krůčků. Chtěl bych uvést pár vzpomínek ze setkání s ním. Od začátku byl divoch, který se s ničím nepáral. V době když začínal, přijeli kluci ze Slaného do Chabařovic trénovat. S nimi i Roman. Ještě to neuměl, ale doháněl to s obrovskou odvahou.

 

Roman Matoušek při setkání veteránů při Memoriálu Luboše Tomíčka roku 2013
Roman Matoušek při setkání veteránů při Memoriálu Luboše Tomíčka roku 2013

Byli jsme na startu dva Chabařovičtí a dva ze Slaného, jeden z nich byl Roman. Odstartovali jsme, já byl druhý, Roman čtvrtý. Ve druhém nájezdu to nedal do smyku, ale šoupnul to mezi nás, a dva shodil. On pokračoval vesele dál a dojel druhý. Přijel do depa, šel ke mně. Já čekal omluvu, on mi kopl do zadního kola a řekl: „Příště se mi tam, ty vole, nepleť!“

Normálně mě odzbrojil. On se nebál, jemu stačilo dvacet centimetrů místa a pustil to tam. Byl tím pověstný. V Pardubicích po špatném startu to pustil mezi soupeře a už to lítalo. Traduje se, že na Zlatou přilbu přijel Armando Castagna a jeho první bylo: „Startuje i Matoušek?“

„Ano,“ zněla odpověď. „Tak to já nejedu.“ Ale jel. Před lety neměl Roman také v Pardubicích den, zlobil, nedařilo se a pak měl pád. Jak vstával, slyšel z ampliónu, jak hlasatel říká, kdopak nám to hapal? Jo, to je Románek Matoušků.


Video vzpomínka na Romana Matouška:

klikni


Ještě jsem neviděl běžet tak rychle závodníka směrem k hlasatelně. Museli ho držet čtyři pořadatelé. Tenkrát jsem Romanovi držel palce. Zesměšňování si nesmí hlasatel nikdy dovolit.

Jednou ve Slaném Roman vyhrál, to už měl vyjednaný kontrakt do Anglie. Pan Kasper starší na celé depo křičel: „Ten bude v Anglii velikou hvězdou, nebo ho zavřou.“

Měl jsem Romana jako spíkr často u mikrofonu, byl velmi svérázný a vždycky svůj. Jednou přijel  jako divák do Chabařovic a kluci mi ho přivedli do hlasatelny k rozhovoru. Když vstupoval do hlasatelny, naštěstí jsem si všiml, že má v ruce lahev whisky. Protože jsem ho dobře znal, rychle jsem vypnul knoflíčkem mikrofon.

To mě zachránilo. Rychle jsem zavřel dveře, aby nás z venku nerušili. Přivítal jsem ho a dal mu otázku, jak se mu daří. Bylo to v době, kdy měl s plochou dráhou nějaké neshody. Nastavil jsem mu mikrofon k odpovědi, ale Roman mi ho sebral z ruky a začal.

Roman Matoušek v červenci roku 1988 slaví v Březolupech svůj titul mistra republiky

Propral tam úplně všechno, tolik konkrétních nadávek jsem ještě na plošce neslyšel. Když skončil, celý rudý mi vracel mikrofon a prohlásil: „Konečně jsem jim to řekl na rovinu.“ To kdyby bejvalo šlo do éteru, tak nás zavřeli oba.

Roman patřil k naší špičce, hodně toho dokázal, byl svůj, neměl to v životě lehké. Vždy mluvil na rovinu. Byl kamarádský. Nikdy nezapomenu v Račicích, ve Slaném nebo v Pardubicích na jeho úsměv. Opustil nás velmi brzy.

Romane, byl jsi bourák. Čest Tvoji památce!