Budínek – 5. května
Dnes ráno vyrazil na procházku jako obvykle. Cestou však musel nestále zvedat telefon. Není divu, je to právě sedmdesát let od chvíle, kdy prvně otevřel své oči v pardubickém domku svých rodičů. Také je pořád náležitě pyšný, že je jediným rodilým Pardubákem, který vyhrál Zlatou přilbu. Byť mu možná jednou tento primát někdo vyfoukne, zůstane navždy v historii zapsán jako první československý závodník, který v závodě všech závodů zvítězil na svítkovském stadiónu. Za všechny své čtenáře se k zástupu gratulujících Milanu Špinkovi připojuje také magazín speedwayA-Z.
Štětí – 5. května
Právě dnes by se dožil 100 let můj otec, pan Jaroslav Čmejla, učitel z Polep. Byl velkým tahounem místního Svazarmu, kde se jezdila slavná plochá dráha. Československá i mezinárodní. Otec byl tajemníkem klubu a o závodech spíkrem. Dokonce v padesátých letech sám jezdil, což dokazují i přiložené fotografie.
Otec v akci v PolepechOtec spíkrem
Mně tvrdil, že nikdy nejezdil. Důvodem byly obavy o mé zdraví. Já ho ale neposlechl, a čtrnáct let jsem plochou dráhu jezdil v Chabařovicích. A nejen to, ale přebral jsem po otci i komentování motorismu, kterému se věnuji dodnes.
Polepy měly v šedesátých letech výborné vztahy s kluby ze Slaného a Ústí nad Labem. Na tom měl největší zásluhy právě můj otec, který později v dobách mého závodění komentoval po několik let závody v Chabařovicích do doby, než jsem ho vystřídal. Můj otec byl velmi dobrým spíkrem a hodně oblíben.
Nezapomenutelné Polepy
Komentoval motokáry, motokros a hlavně plošinu. Měl u mikrofonu legendy Tomíčka, Kaspera, Švába, Volfa, Holuba, Průšu, Ledeckého a také Jaroslava Volfa staršího, který v Polepech poprvé předvedl motorku ESO, dále Stanislava Svobodu, otce Jirky Svobody, a později Pavla Mareše, Zdenka Majstra, Milana Špinku, Honzu Klokočku, bratry Vernerovy, a také legendu Jiřího Štancla.
V Polepech byli i zahraniční jezdci, pamatuji si Poláky, mistry světa Worynu a Wyglendu, a mnoho dalších. Otec měl dar, že uměl krásně mluvit, no prostě učitel. V roce 1997 jsme spolu komentovali světové finále juniorů ve Mšeně, což dokládá i fotografie z té doby.
S otcem ve Mšeně v srpnu 1997
Polepská plochodrážní éra patří k těm, na které se bude dlouho vzpomínat. Určitě se najde i dnes mnoho příznivců, kteří zavzpomínají jak na plochou dráhu v Polepech, tak i na pana Jaroslava Čmejlu, který ve svém volném čase věnoval spoustu let, měsíců, dní a hodin tomuto sportu, kterým je námi všemi milovaná plochá dráha.
Dnes by oslavil sto let. Hodně mě naučil a řemeslo spíkra jsem převzal kvůli němu. Jsem mu moc vděčný. Je mi líto, že se nedožil vydání mé knihy o ploché dráze, asi by se divil, zajímalo by mně, jak by ji ohodnotil. Táto, za vše díky, stále vzpomínám, a stejně tomu bude i dnes na Tvoje výročí.
Chabařovice – 29. dubna
Běžné děvče v jejím věku by si přálo k narozeninám třeba. panenku nebo něco hezkého na sebe, ale liberecká Štěpánka si přála oslavit své krásné narozeniny na stadiónu a se svým motocyklem. A to se jí v Chabařovicích splnilo, pěkně si zatrénovala a po tréninku v řadě gratulantů stál i Ladislav Šifalda s kytičkou od klubu. Všechno nejlepší, Štěpánko!
Mezi trénujícími závodníky na první Zlatou přilbu Československa roku 1929 nechybí ani Marie Svobodová, která studuje na Karlově univerzitě v Praze. Za řidítky své pětistovky Grizzly je dle dobových zpráv docela rychlá, nicméně rozhodující slovo má tatínek. Holka prostě žádnou plochou dráhu nepojede! Dnešní mezinárodní den žen přesto může slavit dost odvážných dívek, které za řidítky plochodrážního motocyklu nejen trénovaly, ale také závodily.
Michaela Krupičková je prozatím nejlepší česká plochodrážniceMarie Svobodová trénovala na Zlatou přilbu Československa 1929
Premiéra první ženy, která na našem území absolvovala plochodrážní závod, patří zřejmě Slovence Gertrúdě Hofmanové. Paradoxní je, že nikdy plochou dráhu nejezdila. Sedlala terénní stopětasedmdesátku ČZ a zkraje šedesátých let spolu s ostatními slovenskými motokrosaři jezdila ploché dráhy na ledě, které vzhledem k motocyklům byly na hony vzdálené klasickým ledům.
V osmdesátých letech s plochodrážní pětistovkou trénovala Alice Štanclová, dcera fenomenálního závodníka. Na start se postavila až Jana Račáková, která s vestou Pardubic v prvních letech stoleté proháněla stopětadvacítku.
Jana Račáková jezdila stopětadvacítky
Na slavnostní start nové série Markéta Cup v dubnu 2008 dorazila také Michaela Krupičková. Dívka z Jablonce toho jako česká zástupkyně něžného pohlaví dokázala zatím nejvíc, brala cenné kovy z domácích i mezinárodních soutěží. Etablovala se i s pětistovkou, s níž se představila i v dlouhodrážním mistrovství světa.
Terezie Nádraská během své závodní kariéry
Od chvíle, kdy Michaela Krupičková roku 2014 ukončila kariéru, žádná Češka s plochodrážní pětistovkou nezávodila. Motocykl kolibřího objemu však sedlala Plzeňanka Terezie Nádraská a v posledních letech i další Severočeška Štěpánka Nyklová.
České publikum mohlo v průběhu vidět i plochodrážníce z ciziny. Dánka Sabrina Bogh proháněla ve finále evropských devatenáctek v Pardubicích i Miroslava Fencla. Nynke de Jong z Nizozemí se stala tváří mnoha závodů na lázeňském kilometru. Nejvíc plochodrážnic k nám však přijelo z Německa, stačí jen připomenout Celinu Liebmann či Alinu Sassenhagen v poslední době.
Alina Sassenhagen, gymnazistka z Wittstocku, se představila také českému publiku
Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Antonín Škach a archív autora
Hajnice – 16. února
Malá obec Hajnice leží v okrese Trutnov, který je v současné době kvůli explozi výskytu britské mutace koronaviru uzavřen. Tříletý David Hrbek si však v úterý užil skvělé narozeniny. Jako nejkrásnější dárek posloužil motocykl Micro Shupa, v jehož sedle se proháněli Tony Katra a Štěpánka Nyklová. Stejné datum narození jako Valentino Rossi či Ondřej Klymčiw svádí k přemítání o astrologii, každopádně Pardubice zřejmě brzy dostanou další plochodrážní naději.
David Hrbek se svým dárkem a starším bráškou Dominikem
Polepy – 15. února
Předem musím zdůraznit, že Miloslav Čmejla je můj kamarád. Jak jsem se zmínil při autorském čtení jeho knihy ve Štětí v roce 2016 v knihovně města, poprvé jsme se potkali na cestě autobusem v roce 1966 do OU Sepap Štětí, kde jsme tenkrát nastoupili do učiliště. Každý jsme měli jiný obor a po vyučení jsme nastoupili do papírenského závodu Sepap Štětí. Někdy v tuto dobu jsem začal jezdit do Polep, odkud on pocházel, a kde se začala jezdit plochá dráha.
Setkávání ve Štětí a v Polepech
Jezdil jsem tam vlakem, ale předtím jsem musel jít z rodné obce tři kilometry pěšky na nádraží a potom vlakem do Polep. Několikrát jsme šli s kamarády pěšky domů přímo z Polep, poněvadž jsme si nechtěli nechat ujít závěrečné boje na ploché dráze. Míla tam již tenkrát dělal na kole něco jako motospojku mezi hlavní bránou,depem a hlasatelskou věží, kde jeho otec hlásil dění na dráze.
Miloslav Čmejla poznával plochou dráhu už jako malý kluk
Potom se naše cesty rozešly, Míla šel na vojnu, a po návratu začal jezdit plošinu. A my se začali opět potkávat v práci,poněvadž se vrátil zpět do mateřského závodu a tak jsme si opět mohli povídat o závodech na ploché dráze. Moc jsem ho obdivoval, jak do toho šel, dělal těžkou práci a k tomu musel dojíždět do Chabařovic vlakem a autobusem.
Poprvé jsem ho viděl jezdit v rodných Polepech, kde tenkrát bývaly návštěvy dva až dva a půl tisíce lidí. Při nástupu byl jeden z nejmenších, měl kožené rajtky a proti kolegům závodníkům pánům Zobalovi a Novotnému byl snad o hlavu menší. Hned ve své první rozjížďce dojel poslední. Míla se to tenkrát teprve učil a to pravé peklo začalo hned druhý den v práci.
Štětí není tak daleko od Polep a tak se závodech sešli známí z práce, známí z Polep, hodně kamarádů a několik pitomců. To, co jsem slyšel já a co musel vyslechnout Míla, bylo ubohé. Jeden jeho spolupracovník řekl, že jede h…o, tedy pardon,-housátko, taky to slovo začíná na h a končí na o. Mně rozčílil tím, že taky jezdil na cestovní motorce jako já a nebyl vůbec soudný a nedokázal si uvědomit, že Jawa speedway je úplně jiné kafe a již jen na ni sednout je velký rozdíl.
Šťastné i nešťastné dny
Miloslav Čmejla se svým otcem Jaroslavem
Potom se Míla začal zlepšovat, já ho viděl ještě asi dvakrát, a bylo to znát. Však o tom svědčí pěkná předmluva pana Martina Morávka z Chabařovic v jeho knize. Ovšem ty kecy, Míla slyšel i nadále a to dost často. I když již potom jezdil dobře.
Na veřejné čtení jeho knihy do Štětí tenkrát přijeli z Chabařovic pánové Martin Morávek, Bohuslav Polák, bývalí jezdci, a Lubomír Hrstka, novinář a fotograf, který psal pěkné články o ploché dráze v Průboji a vždy tam byla i jeho fotka ze závodů. Ze Slaného přijeli také tři pánové, ale já si pamatuji jen Antonína Vildeho a druhého pána vídám při závodech ve Slaném. Toho třetího si již nevybavuji.
Míla měl tenkrát velkou radost, že přijeli a svůj čas věnovali právě jemu a jeho knize. Při této příležitosti jsem mu napsal plochodrážní desatero, a hned jeho první bod zněl: děkuji, své manželce Marušce, že jsem mohl jezdit plochou dráhu a ona vychovávala děti.
Ovšem, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a vloni v létě zemřela manželům Čmejlovým dcera Martina. Určitě neštěstí, které každý od sebe odháníme. Zůstaly dvě děti, vnučka třináct a vnuk sedmnáct a půl roku. Nyní se o ně starají babička s dědou a určitě jim to nikdo nezávidí. Dcera Martinovi pomáhala Mílovi při pořádání dětských dnů ve Štětí a na ledovce v Račicích. Není to pěkné vzpomínání ani pro mne,vždyť jsem ji znal od mládí.
Na ploché dráze i na zahradě
Neúnavný propagátor ploché dráhy Miloslav Čmejla se pořádáním ledů v Račicích postaral o svůj další majstštyk
Ukončením kariéry plochodrážní jezdce přesedlal Míla za mikrofon po vzoru svého otce. Jeho divácké soutěže v Chabařovicích v přestávkách, byly pověstné a bylo to pěkné oživení závodu. Jeho mistrovským kouskem ovšem bylo uspořádání mistrovství republiky na ledové ploché dráze v Račicích.
Nosil myšlenku v hlavě asi pětadvacet let, ale nikdy to nevyšlo. Šel se svojí kůží na trh, vložil do toho své prachy a potom bylo zase zle. Diváků se sešlo hodně a já byl svědkem, jak někteří opět proudili, že si nahrabal. Dělal spíkra, sháněl pro plochou dráhu peníze, a když jsem slyšel, kolik oslovil sponzorů, kolik projezdil tak si myslím, že na jednoho člověka je toho dost.
Kolik nanosil peněz do ploché dráhy, nevím, nikdy mi to neřekl a ani to nemusím vědět, ale určitě to bylo dost. Na závěr se musím zmínit o našem setkávání. Setkáváme se na závodech, u nás na zahradě nebo u něho a opečeme si buřtíky a při té příležitosti to vše probereme. Poněvadž je nám již sedmdesát let, tak si asi dovedete představit dva dědky. Někdy si vynadáme, pohádáme se a třeba se hned rozjedeme domů.
A to i dost často. Já si z toho nic nedělám a Míla nakonec povolí a upustí páru. No, a když je to ostré, tak mu napíši email a oslovím ho Mýlo nebo Mylouši po jednom bývalém politikovi minulé éry a on už ví, co to znamená. Ale to k životu patří a život je přece příliš krátký!
Míla Čmejla dnes oslaví sedmdesáté narozeniny. Všechno nejlepší a ploché dráze zdar.
