Den otců u nás není tak populární jako mezinárodní den žen či Valentýn, o Vánocích ani nemluvě. Ovšem v prostředí ploché dráhy by se slavit měl. A to nejen dneska, když je v kalendáři, a pořádně okázale. Kdo jiný mnohdy bývá mechanikem, řidičem dodávky, sponzorem, psychologem, trenérem, katalyzátorem vášní či hromosvodem hněvu. Závodníkův táta!
V historii jich bylo plno. V současnosti jakbysmet a není žádný náznak, že by se budoucnost zrovna v tomto ohledu měla dramaticky lišit. Sepsat osudy každého jednoho z nich by za celý svůj tvůrčí život nezvládl ani Alois Jirásek.
Řada tátů se rekrutovala z plochodrážního prostředí. Marián Jirout toho na oválech dokázal hodně. Kvalifikoval se do seriálu velkých cen, působil jako profesionál v britských i polských ligách, medailí a pohárů posbíral bezpočet.
Plnil titulní strany nejen motoristických periodik, ale dával inspiraci i bulváru. Někdejší enfant terrible dnes pomáhá v boxu a v dílně svému synovi, také Mariánovi. Je klíčovou postavou společnosti ESO. Rozhodně není usedlým čtyřicátníkem.
Loni plánoval dostat motocykl určený vítězi Zlaté přilby až do historického sálu v prvním patře pardubické radnice, aby si jej fotografové na tiskové konferenci krásně užili. Škoda, že stroj nebyl včas hotov.
Spousta let tráví u ploché dráhy také Karel Průša. Po vzoru svého tatínka Karla připravuje svého syna. Pochopitelně taky Karla. Postavil mu malý motocykl KPR a přes stopětadvacítky a dvěstěpadesátky jej dostal mezi vycházející hvězdičky pětistovek.
Osmý květen letošního roku mu nikdy nevymizí z paměti. Synův vážný úraz drasticky všem připomenul, že často citovaná rizika motoristického sportu nemusí být jen pustými klišé. Smutný příběh má šťastný konec už jen v tom, že si Karel Průša, toho plochodrážního jména již třetí může užívat pohodlí domova.
Václav Kvěch spolu se svým bratrem Petrem se po vzoru svého otce našli v motocyklových soutěžích enduro. Trojici svých vlastních synů k motorismu nevedl. Nebýt pozvání lidí ze Shupy, aby se v létě přijeli podívat na závod seriálu Speedway Mini Cup na malou Markétu, dost možná by dnes obdivovali motokros na místní trati v sousedství jejich Prkošína.
Pokud by však nezmizela z mapy motokrosového světa. Osud chtěl jinak. Václav Kvěch pomáhal nejprve svým starším synům Václavovi a Janovi, přičemž svou ruku k dílu musela mnohdy přiložit i jejich maminka Lenka. Nyní prožívá stejný příběh potřetí s benjamínkem Petrem. Další syny už bohužel nemá.
Zbyněk Nejezchleba svého času o vlastním závodění jen snil. Přitom rodina byla ploché dráze nakloněna. Když se jednoho dne svěřil se svou touhou závodit na ledě, byl oheň na střeše. První den roku 2009 se mu narodil synáček Adam. Nastal čas plni si své touhy.
A že to Zbyněk Nejezchleba vzal hopem! Bez sebemenšího přehánění není mezi našimi juniory nikdo, kdo by chodil na plochou dráhu dále než Adam Nejezchleba. Jeho tatínek ho brával i odrážedlem na malou pražskou dráhu již na podzim 2010.
Jen škoda, že malý Adámek tehdy nebyl příliš ochotný pózovat před čočkou foťáku. Natož aby si nasazoval přilbu. Jak jeho příběh pokračoval, víme všichni. Letos debut v nároďáku, náhradník české Speedway Grand Prix a od včerejška i finalista evropských devatenáctek na první pokus.
Rudolf Belan poznal plochou dráhu doma ve Slaném již jako dítě. Držel se za ruku mámy, když spolu šli na stadión na mistrovství světa a kordón zájemců o lístky začínal již za železničním přejezdem na trati do Kralup nad Vltavou.
Sám byl aktivním kickboxerem, ale svého synka přivedl na plochou dráhu. Pomohl mu dostat se mezi naši juniorskou špičku. A dozajista by dýchal, aby se Brunova fraktura ruky zahojila bez problémů a co nejdřív.
Tátové, tatínkové, taťuldové, otcové, fotři a fotříci, ať už jste se dostali do článku textem nebo snímkem nebo ne, ať se vám daří nejen na dnešní den otců.
