Matěj Kůs dal loni přednost mercedesu před bakeliákem

Plzeň – 18. března
Loňskou sezónu začal na stopětadvacítce, kterou však hned po svých patnáctinách odložil. Stal se tak prvním závodníkem, který z nižší objemové kategorie přešel na půllitra. Jak však Matěj Kůs, Plzeňák hájící barvy pražské Markéty, magazínu speedwayA-Z prozradil, svého rozhodnutí nedokončit slibně rozjetý šampionát malých motocyklů nelituje.

„K ploché dráze jsem se dostal přes tátu, dříve také jezdil,“ vzpomíná Matěj Kůs na své začátky. „Nikdy jsem jí moc pozornosti nevěnoval a ani jsem nevěděl, že se v Plzni ještě jezdí. Protože, když je vidět plochá dráha, tak ze starých dob a ani v médiích se o ploché dráze nemluví. Nejsou nikde vidět datumy závodů a sám stadion v Plzni není nijak dobře zviditelněn. A proto jsem si už myslel, že tento sport zanikl.“ Muže oděné do pestrobarevných kombinéz v akci viděl poprvé v Divišově v srpnu roku 1998. „Byl jsem tam s tátou,“ vybavuje si. „Vzal mě do depa. A ještě si pamatuju, že tenkrát vyhrál Tonda Kasper a dostal od Jawy motorku. Celé závody jsem nedělal nic jiného, než byl schovanej za tátou a brečel.“

A jak se vlastně Matěj Kůs dostal do sedla plochodrážního stroje? „Dříve jsem hrál tenis, ale s tím jsem skončil v deseti letech a dlouho jsem žádný sport aktivně nedělal,“ říká.
„Potom mi jednou odpoledne táta zavolal, a přijedu na plochou v Plzni, že jsou tam závody. Vzal jsem kolo a přijel. Atmosféra byla super. Po závodech mi táta zavedl k panu Václavu Vernerovi a vytáhli z jeho Vita motorku. Nechtěl jsem věřit vlastním očím. Hned za pár dnů, byl začátek prázdnin 2003, jsem se na ní svezl. A můžu říct, že mi to opravdu chytlo. A když jsem nebyl na dráze, pořád jsem na ní seděl.“

Následovaly cesty na tréninky na pražskou Markétu. „Táta se v Plzni nedohodl na tréninku,“ vysvětluje Matěj Kůs. „Říkal, že trénink jednou v týdnu je málo. A to ještě ne vždy, jednou nejela kropička, podruhé zase nestálo za to kropit, protože nás je málo. Měl tam docela problémy a tak se domluvil Ríšou Wolffem. Ten pak přivezl na jeden trénink do Plzně svého otce, který na Markétě trénoval mladé. Když viděl trénink, řekl mi: „Přijeď“. Na Markétu jsme začali dojíždět dvakrát týdně. Tam nás vedl pan Wolff. Bylo to něco jiného, vrčelo nás na kolečku víc a měli tak srovnání.“

Nicméně především z plzeňských kuloárů je čas od času možné zaslechnout hlasy kritizující, že jako Plzeňák závodí v Praze. „Nevím, jestli mi někdo vyčítá přechod z Plzně do Prahy,“ komentuje toto téma Matěj Kůs, „ale když se nad tím člověk zamyslí, tak to ani žádnej přestup nebyl. Nikoho jsem nebyl, tudíž jsem ani neměl odkud přestoupit. Plzeň mi jako první umožnila svézt se na motorce, to jo, ale jak už jsem říkal, Plzeň nemá stejné možnosti a možná ani zájem. Byl to táta, kdo mi vozil po celé republice na tréninky a všemožně podporoval. Ve výkonnosti mi také hodně posunul pan Kasper starší. Jeho tréninky ve Mšeně mi daly hodně. Skoro bych řekl, že jeden trénink s ním je za pět jinde. A dost poradil i Tonda. Byl jsem také na soustředění v Divišově s panem Špinkou. Sice jsem po nácviku průjezdu okolo prken skončil na rentgenu v benešovské nemocnici s naraženým zadkem, ale takové akce bychom všichni potřebovali každý měsíc. Super.“

Loni se Matěj Kůs postaral o historicky první přestup z malé stopětadvacítky na
plnoobjemovou plochodrážní pětistovku. „Jak jsem řekl, začínal jsem na půllitru a na stopětadvácu mi posadil až pan Wolff starší,“ líčí junior pražské Markéty okolnosti. „Na malé motorce jsem jezdil měsíc a půl na malém kolečku a pak jsem přešel na půllitru na dráhu. Malou motorku jsem odevzdal koncem sezóny 2003, ale hned v zimě jsme si pro ní s tátou zase přijeli. Máme za barákem takový malý lom a mohl jsem tam trénovat. Jezdil jsem už od ledna 2004. Povedlo se mi slušně rozjet, ale problém dělaly moje ruce. Za celou zimu jsem udělal asi padesát kliků a to ještě přeháním. A taky jsem po celé léto tvrdě nesl následky.“

Loni zjara však nově vzniklý šampionát třídy do 125 ccm vyřešil touhu Matěje Kůse po závodech. „Chtěl jsem už závodit, ale nešlo to,“ vysvětluje. „Bylo mi patnáct až v červenci, tak jediná možnost byla stopětadváca. Večerů, kdy jsme s tátou řešili problém, jestli tuhle sezónu dojet na malé motorce a nebo začít, a už definitivně na pětikilu, bylo opravdu hodně. Táta mi nechal volnou ruku a po třech závodech jsem se už s konečnou platností rozhodl pro silnější kubaturu. To byl konec stopětadvacítky. Měl jsem potíže se stylem, na malé nesmíš moc vysedat, jinak ji dostaneš do smyku a pak to už nerozjedeš. Takže když jsem sedl na velkou, tak jsem nemohl zatočit a hrozilo, že se v nájezdu zabiju a táta umře strachy. Možný úspěch ve stopětadvácách mi nelákal jako jízda na půlitru. A co tě baví víc? Jezdit s Mercedesem nebo s bakeliákem? (smích).“

Nicméně nešlo závodit v obou šampionátech paralelně, a to tím spíše, že medaile z šampionátu stopětadvacítek byla reálná? „Asi největší rozdíl mezi oběma motorkama je ten,
že na jedné se vezeš a na druhé musíš makat,“ rozvíjí Matěj Kůs svou odpověď zeširoka. „Nejen tělem, ale i hlavou, na rozdíl od malé, kde máte času dost pro každou věc. Ale na velké je všechno hned teď. Vidina medaile byla, ale jestli jsem měl pak na velké motorce problém zatočit, tak to nemělo cenu. Vždycky mi trvalo několik kol a někdy i celý trénink, než jsem se srovnal. Proto by nejspíš nešlo závodit v obou kategoriích najednou. Chce to úplně jiný styl jízdy. V určitém věku a při určitém vzrůstu musíš na pětikilo.“

Kubatura stopětadvacítek si během své roční existence našla v ochozech své příznivce i odpůrce. „Jsou lidi, co tvrdí, že stopětadvácy jsou nesmysl,“ říká Matěj Kůs. „Já si to nemyslím, jen jsem cítil, že tahle kategorie pro mě přišla pozdě. Je to super průprava pro mladší kluky. Kategorie do 125 ccm tě uvede do atmosféry. Získají se návyky i slušná tvrdost. Je to dobrý, dokud tě to uveze. Ten motor totiž není žádný zázrak. Když ho ukážeš dvanáctiletým klukům, co jezdí motokros, tak se smíchy popadají za břicho.“

A tak od půlky prázdnin bylo možné Matěje Kůse vídat v boxech vyhrazených pro pětistovkáře. Ostrým debutem prošel při závodě mistrovství republiky juniorských družstev na pražské Markétě. „Moje účinkování v pětistovkách je krátké,“ připouští Matěj Kůs. „Protože, jak už jsem říkal, bylo mi patnáct až v červenci. Jel jsem tak jen půlku závodů v junioráku. Pokaždé jsem prošel kvalifikací. Někdy se štěstím. Bral jsem to jako příležitost ukázat se. Mohl jsem jen překvapit, nikdo po mě nic nechtěl a táta mi pořád spíš brzdil. Myslím ale, že jsme za léto
s tátou udělali docela kus práce. Znáš to, někdy to jde samo a někdy se trápíš a nepomůže nic. Také jsem začal cítit, že jsem papír a na některých drahách motorka řídila mě. Pak jsem ji neřídil, ale „se řítil“ (smích).“

Do svých šestnácti mohou závodníci jezdit výhradně juniorská klání a tak se pro Matěje Kůse staly vítanou příležitostí i juniorská družstva. „Juniorák nebyl zrovna často, takže jsem se těšil na závody jako jsou družstva,“ líčí Matěj Kůs. „Nikde jsem neměl jako elév místo, tak jsem čekal, kde zbude a kterou dvojici doplním. Nejlíp jsem zajel v Březolupech, kde jsem udělal dvanáct bodíků. Ovšem závod sezóny pro mě bylo mistrovství republiky do devatenácti let ve Mšeně. Tam mi to sedlo a díky panu Kasperovi dráhu znám. Skončil jsem na desátém místě a tak jsem zvědav, jestli to letos aspoň obhájím…“

Když už hovoříme o rychle se blížící sezóně 2005, s jakými plány a ambicemi do ní Matěj Kůs vstupuje? „Měli jsme v plánu postavit dvě motorky, ale nakonec z toho budou asi tři,“ popisuje své zázemí. „Chtěl bych v letošní sezóně docílit hlavně toho, abych se nijak těžce nezranil, protože chci v této sezóně udělat co nejlepší výsledek. Také bych nerad zklamal mami, která našeho koníčka nese dost těžce. Slíbil jsem, že školu nehodím za hlavu. Podal jsem proto přihlášku na pražskou obchodní akademii, abych to měl blíž, a vypadá to, že mi vezmou bez přijímaček. Díky prospěchu, ke kterému mi dokopala zase mamina. Nemám v plánu jít nikam na vysokou školu. Myslím si, že budu rád, když zvládnu při tomto sportu tuhle střední školu, ale chci ji dokončit za každou cenu. Můj sportovní cíl je být do osmého místa v junioráku a být nominován na mistrovství Evropy do devatenácti let. To jsou asi největší cíle letošního roku.“

Ještě před startem sezóny u nás vyjede Matěj Kůs za tréninkem na jih. „Za pár dní už to vypukne,“ říká. „Měl bych odjet do Chorvatska, kde už funguje dráha. Snad to vyjde, už se moc těším. A ještě bych chtěl poděkovat především rodičům, protože bez nich bych teď s tebou tenhle článek ani nepsal, za rady panu Kasperovi staršímu i Tondovi, a za vedení pánům Wolffovi, Špinkovi a Kovářovi. Všem jezdcům přeju zdraví a úspěch.“

Foto: Pavel Fišer, Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz) a archív Matěje Kůse.