Kostěnice – 28. prosince
Ve středu okolo jedné začíná Silvestr v Kostěnicích. A dnes probíhaly přípravy. Chystalo se dřevo a klobásky. Davd Hofman, Filip Hromas, Josef Dvořák a Ladislav Dopita využili příležitosti a svezli se po oválku před silvestrovskou akcí, jež se ponese v podobném duchu. Hobíky lákají i šroubky, ostatně Hofmanovic rybník v Trhové Kamenici už má devět centimetrů ledu.
Pardubice – 27. prosince
Křupe to pod nohama. Sluníčko se však na obloze snaží přelstít mráz. Svítkovský areál spí zimním spánkem. Zdá se mu o nadcházející sezóně, který bude bohatá na události. A dozajista také na dramatické okamžiky. Depo je plné nafukovacích vaků, vedle nichž se rozvaluje klubové červená dvanáctsetrojka. Nikomu nepřekáží. Ostatně kdo by sem také na konci prosince chodil?!
Zdání klame. Brána do depa je otevřená již od šesti. Josef Suchánek s velkou vařečkou v ruce na své dílně připravuje ovar. A v místnosti naproti kančí guláš. Jeho syn Robert by si mohl oči vyplakat. Bodejť by ne, nakrájet dvě kila cibule je velká výzva. Uctít pozvané hosty není totiž žádná maličkost. Aby se tak říkalo, že u Suchánků je to jako u suchánků!
Dominik Suchánek má za sebou první kompletní sezónu za řidítky plochodrážní stopětadvacítky. Týmu pomohla spousta lidí, jimž je zapotřebí jaksepatří poděkovat. Libor Liška s sebou syna Matyáše nemá. Pochlubí se, že i mladší potomek by se chtěl vydat na ovály. A jedním dechem říká důrazné ne dceři, která pojme podobné plány.
Nechybí dvojčata David a Luboš Vrtáčkovi, Roman Štola nejstarší přiveze domácí škvarkovou pomazánku a dobré zprávy o úspěšné rekonvalescenci svého vnuka. Šimona Kníže dorazí v doprovodu svého tatínka Marka. Společností se mihnou i další známé tváře. A také sponzoři.
Dominik Suchánek se prezentoval novými dečkami a kombinézou v červenomodrých barvách. Příští sezónu ovšem nepojede pouze stopětadvacítky. V březnu by se v jeho dílně měl objevit stroj specifikace SGP4, s nímž jako jediný Čech zasáhne do mistrovství světa.
Na nesmírně vydařené akci nescházel ani jeho strýc Tomáš. Po svém nešťastném pádu při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici před osmi lety chodí na plochodrážní závody pouze sporadicky. Kromě Zlaté přilby města Pardubice prakticky vůbec a věnuje se kariéře v šipkách.
Svitavy – 27. prosince
Přituhlo, přesto depo v Cihelně nezívalo prázdnotou. Pořadatelská parta se sešla, aby zazimovala techniku. Našli si ovšem čas, aby si v klubovně sedli a osnovali plány pro rok 2026. A že jich rozhodně není málo.
V depu se budou dokončovat sprchy, rekonstruovat bufet a na již straně se stavět nový stánek s občerstvením a toaletou. „A dál se uvidí…“ usmívá se Milan Moravec. „Plánů máme plnou hlavu, ale musíme postupovat postupně, protože je to finančně velmi náročné.“
Po období stagnace, je o Svitavách pořádně slyšet. „Úspěchy, které se nám letos podařily, mi dělají radost,“ netají se. „Podle polských novinářů, kteří objíždějí české stadióny, jsme vyhráli ocenění za nejútulnější plochodrážní stadión. Zároveň jsme se v hlasování flat track za letošní rok umístili na krásném druhém místě. Celé mi to začíná dávat smysl, dokončuje se dálnice kolem Svitav, zázemí se postupně zlepšuje… No, uvidíme.“
Plochodrážní renesance je samozřejmě přínosem pro celou disciplínu u nás. „Teď se musíme soustředit hlavně na nábor a výuku mladých jezdců,“ uvědomuje si Milan Moravec další aspekty. „Stejně důležité je naučit jezdit do Svitav fanoušky a zájemce o plochou dráhu a flat track, především ty svitavské. Když se to podaří, můžeme celý projekt zase posunout o kus dál.“
Pestrá závodní sezóna anno domini 2026 slouží coby nejlepší důkaz, že nejde jen o prázdné fráze. „Příští rok nás navíc čeká významné výročí, čtyřicet let od otevření stadionu. U této příležitosti pojedeme první ročník Memoriálu Erwina Tragatsche, který bychom chtěli pořádat každoročně. Bylo by skvělé, kdyby se závod jel v budoucnu večer, pod světly…“
Praha – 27. prosince
Jeho první seznámení s novým svitavským minioválem nedopadlo zrovna optimálně. Skončil v místní nemocnici. Vyšetření nedávalo najevo, že by šlo o vážný úraz. Nicméně již v úterý ležel na operačním sále v pražském Motole. A den před Štědrým dnem opět.
Chirurgové mu před Vánoci vyndali šroub, nicméně sedm dalších mu zlomenou nohu stále zpevňuje. Od lékařů má ovšem svolení, že může závodit. Roman Štola totiž stále prohlašuje, že s plochou dráhou nepřestane, dokud v Pardubicích nevyhraje Zlatou přilbu.
Martin Běhal běžně mechaničí u Adama Nejezchleby, který ale tentokrát jede za Prahu o český titul v juniorských družstvech. Box proto sdílí s Jaroslavem Vaníčkem. Bývalý český ledař drží v rukou konev s palivem. Směje se s pusou od ucha k uchu. Járo, chceš dotankovat plnou? Dost možná netuší, že mu prve metyl načepoval nejrychlejší český metylář. Ano, takového muže pražská Markéta ve svých řadách má.
Přitom Luboš Kvasnička poznával motocyklový sport již od útlého mládí. „Táta Jiří jezdíval silniční závody za Rudou hvězdu, sloužil jako major u policie, hvězdu vozil na motorce,“ vzpomíná. „Zkoušel i plochou dráhu, soutěže a nakonec silnice. Testoval také cestovní stroje na mostě pod Stalinem. Bydleli jsme v Pařížský, dneska bych ten byt prodal za třicet mega. Jenže on ho v devadesátým vyměnil za byt pro mě a druhý pro bráchu.“
Otcova kariéra kulminovala na sajdkáře. „Táta měl první motorku na silnici sidecar Jawu kompresor, ty později zakázali, “ vybavuje si jeho syn. „Potom měl tovární Jawu 500 2xOHC, fabrika jich vyrobila deset, měly šestnáctky kola.“
Sidecary přinesly Jiřímu Kvasničkovi největší úspěchy. „Máma mu dělala mitfráru na vozejku,“ vypráví Luboš Kvasnička. „Jezdil s ním i Jarda Boček, Suna a Matucha, ale nejlepší byl Jirka Hampl, taková opice. Když táta přestal závodit, prodal sajdkáru za devět tisíc, teď by to byla jiná darda. Umíral v jednadevadesátým v nemocnici v Krči, zrovna když se vedle v porodnici narodil syn Tomáš, kterého mám se svou druhou ženou Michalou.“
Ve svých dvaadvaceti letech se za úzkými řidítky objevil rovněž sám Luboš Kvasnička. V sedmdesátých letech patřily v Československu přírodní okruhy k běžnému koloritu, nicméně motocyklový závod do vrchu Komořany – Točná přece jen představoval třiadvacátého dubna 1979 neopakovatelný solitér.
„První moje motorka byla RAVO konstruktéra Vlastimila Raina ze Dvora Králové,“ svěřuje se. „Pak VAB 125, byly tři exempláře, Bohuslav Vaňous z Český Třebový je stavěl podle Jawy. Koupil jsem ho za pět tisíc od Michala Placáka z Prahy, když jsem se rozved‘, vzal si moji manželku.“
Produkční jednoválcové motocykly MTX 3-01 s jednoválcovým motorem ČZ nabídly v osmdesátých letech dostupnou možnost závodit. „Začal jsem v oblastních závodech,“ vypráví Luboš Kvasnička. „Musel jsi začínat od třetí výkonnostní třídy. Pak jsem postoupil do malýho mistráku (přebor ČSR – pozn. redakce. A nakonec federál.“
Pro mistrovství republiky anno domini 1990 si Luboš Kvasnička zajistil kvalitní nářadí. „Pořídil jsem si stopětadvacítku Rotax,“ pokračuje ve svém příběhu. „Jezdila dobře, byla rychlá, ale motor kousák. Měl rozvod rotačním šoupátkem, jak se směs ochudila, zadíral se. V Brně se mi to zadřelo za cílovou rovinkou hned v první pravé zatáčce.“
Následky byly nepříjemné. „Dvakrát zlomená noha,“ vypočítává. „Zápěstí, posunutej krční obratel. A odřenej, čtyři měsíce jsem byl na neschopence. Vyrazil jsem si i zuby. Říká se, že je mám v Brně pořád v první zatáčce (smích).“
Na sklonku osmdesátých let upravily reglementy FIM pro silniční mistrovství světa, aby ve třídě 125 ccm jezdily motocykly s jednoválcovým motorem. Honda je nabídla na produkční bázi a první exempláře se dostaly také do Československa.
„Já měl hondu po Jardovu Hulešovi, od něho ji koupil Bohuslav Seifert z Poděbrad,“ dostává se Luboš Kvasnička k dalšímu dějství svého závodního příběhu. „Na mistráku v Brně roku 1995 jsem na mistráku měl desátej čas. V depu se motal civilista na sedmsetpadesátce, nějakej Luboš z Mladý Boleslavi. Já mířil na trať k závodu, jel tak čtyřicet, padesát, on snad sedmdesát.“
Bum. „Sestřelil mě,“ povzdechne si. „Nemoh‘ jsem dejchat, ani mě nedostali do vrtulníku. Odvezla mě záchranka. Chtěli, ať si lehnu. Dostal jsem takovej dryák, že během vteřiny jako bych byl oželej.“
Na urgentním příjmu mu rozstřihli kombinézu. A hybaj na rentgen. Výsledky byly šokující. Tříštivá zlomenina levého předloktí. Zlomené zápěstí. A šest žeber na pravé straně. Fraktura ramene. K tomu další na lopatce. Pneumotorax. Zhmožděniny a odřeniny nádavkem.
Za tři hodiny se Luboši Kvasničkovi věnoval chirurgický tým na operačním sále. „Dostal jsem šest šroubů do ruky a ještě kus železa,“ vzpomíná. „V Brně jsem ležel čtrnáct dnů, pak mě převezl na Vinohrady. Po půl roce jsme už kupoval další motorku. Taky Hondu v Brně, teď už nevím, od koho. Jel jsem republiku, ale bolesti v rameni mám dodnes. A tak jsem přestal jezdit.“
Uběhlo pět let. „U nás na Praze čtyři je hospoda U Procházků,“ pokračuje náš příběh další kapitolou. „Chodili do ní závodníci. Luboši, co zase závodit?! Lukáš Hásek, co dělal ve Shupě, měl po strejcovi motor z motokáry 125C. Složil ho u mě a já z něho udělal závoďáka.“
Psal se rok 2001 a Luboš Kvasnička se přihlásil do Hořic. „Motorku jsem dal dohromady den před závodem,“ vybaví si. „V jedenáct v noci jsem začal jezdit po sídlišti v Praze, abych ji vyzkoušel. Lukáš předstíral, že jen venčíme pejsky. V domech se otevírala okna, všechny baráky byly vzhůru, otevíral se ona, kterej čumák tady dělá takovej bordel?!“
Veteránské závody přinesly možnosti pokračovat v závodění. „Lukáš měl motor z libeňáka, donesl ho v kýblích,“ připomíná Luboš Kvasnička slavnou soutěžní Jawu typ 558. „Já rám z péráka po otci, ale libeňák tam pasuje, dvěstěpadesátka i třistapadesátka jsou stejný. Mám k pérákům vazbu, táta s nimi jezdil soutěže, než si vyjezdil třídu pro silnice.“
Pérák, tajně vyvíjený již během války, poslal Československo na špici motocyklových producentů, ale rozhodně nikoliv jako silniční závodní speciál. „Motorka nejela, vejfuky blbý, začali jsme to upravovat,“ vypráví Luboš Kvasnička. „Jezdím píst s jedním milimetrovým kroužkem, malou kliku. Pak jsme sehnali Švéda, co vycházel z dodávek Jawy pro švédskou armádu. Má sání do pístu. Koupil jsem rám a udělal další motorku.“
Ale jak se silniční závodník dostane k čepování metylu plochodrážníkům na pražské Markétě? „Zdeněk Schneiderwind říkal Lukáši Háskovi, že nemá lidi,“ zjišťujeme. „Od května loňskýho roku jsem tady. Do práce chodím jen do deseti hodin, rozvážím sklenice do hospod, dám jich pět za den. Metyl mi nevadí, rád pomůžu. Těšil jsem se na Grand Prix, tu jsem nikdy předtím neviděl. Moc se mi líbila, skamarádil jsem se tam s Vencou Kvěchem, má také hodně motorek. Když mám volno, jdu na závody.“
Pražský klub má svým způsobem zastoupení i na špici veteránských silničních závodů, jelikož Luboš Kvasnička se pravidelně umísťuje na pódiu. „Pořád jsem v klasicích nahoře,“ pochlubí se. „Loni třetí celkově. Letos první na Slovensku v pravidelnosti a sedmej v Čechách v rychlosti.“
Bez práce nejsou nikdy koláče, natož pak na motocyklové silnici.„Teď mám dva péráky,“ představuje svůj strojový park. „Dva motory, každej má z brzdy dvacet šest a půl koně. Ve Starém Městě jsem jel letos průměr osmapadesát kiláků za hodinu. Mám nejrychlejšího Švéda nejen u nás, ale v celé galaxii.“
Další motocykly se chystají. „Mám ještě stopětadvacítku zetku v kýblích,“ prozradí. „Před dvěma roky jsem si pořídil Jawu Junior 250, to je voda, spodek soutěžák. Motocykl měl ale už trubkovej rám. Loni v prosinci jsem byl na operaci kyčle, proto jsem juniora jel až na Podzimní ceně Brna. Na veteránu musíš všechno vymyslet, vyrobit a naučit fungovat. Třeba závodní převodovku.“
Nic není zadarmo. „Dřív jsi jezdil, dostal jsi startovné, umisťovací peníze a cesťák, dneska startovný platíš ty,“ připomíná Luboš Kvasnička. „Ale třeba u Petera Baláže v Holíči dostáváme zdarma jídlo a pití. Všechno jinak kupuješ sám. Šest gum stálo třeba dvaačtyřicet tisíc. Ale sponzoři mi dali půlku, jsem rád, že je mám. Pomáhají finančně i materiálně. Contra, Vape Kroměžíž, Brisk, Buzuluk Komárov, Šoubrána Marek, Proti holubům, Kabrna stroje a další i kamarádi, kteří pomáhají.“
Každopádně závodní koncept Luboše Kvasničky funguje již desetiletí. „Blázním pořád,“ souhlasí. „Baví mě to, nejsem starej. Je mi šedesát osm, ale člověk se musí hejbat a jít mezi lidi. Motorky mě udržujou mladýho. Proto to všechno dělám.“
Sezóna 1981 toho zatím motoristickým fanouškům neměla šanci příliš nabídnout. Řada z nich vezme za vděk přímým televizním přenosem z mistrovství republiky na ledové dráze. Moderátora zaujme jeden z aktérů. Nejmladší na nejstarším motocyklu, pohotově glosuje. Ledařský speciál toho pamatuje mnohé, pravda, byť jej Jaroslav Franc svým umem hodně vylepšil. Jeho závodník je vskutku nejmladší. Přitom zaujme svým výkonem odborníky. Toho by panečku mohla čekat kariéra! Jenže za půl roku jakoby se po šikovném teenagerovi zavřela voda. Obrazně. Doslova se nic takového zaplaťpánbůh nestalo, ačkoliv se Ivo Meduna jako důstojník řadu let plavil po mořích a oceánech. A dokonce se vzbouřil svému kapitánovi.
„Narodil jsem se v květnu šedesát dva v Litoměřicích, ale bydleli jsme v Polepech,“ je hned jisté, kterak Ivo Meduna potkal sport levých zatáček. „Tam jsem poprvý viděl plochou dráhu, kterou tam organizoval pan řídící Čmejla. Můj táta byl fanda do motorismu, dokonce vypomáhal jako mechanik u automobilového závodníka Bobka.“
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých patřily Polepy k pupku československé ploché dráhy. Pořádaly prestižní mítinky ranku mistrovství republiky jednotlivců, Ústí nad Labem zde našlo azyl pro svá ligová klání, nechyběly mezinárodní závody. Jenže zákaz asfaltových tratí jim zatnul tipec, protože k přestavbě na škvárový povrch nedošlo.
„Přestěhovali jsme se do Ústí,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Táta dělal na dráze, byl obráběč kovů, což se na železnici hodilo. V osmašedesátým jsem tady začal chodit do základní školy. V sedmdesátým sedmým mě vzali na průmyslovku do Teplic.“
Jistý František Čípa, náčelník dopravního oddělení veřejné bezpečnosti, měl v paralelní třídě svého syna Vladimíra. „Láďa plochou dráhu jezdil,“ dozvídáme se. „Bylo nám patnáct, šestnáct. Zastavil jsem se v Chabařovicích. A zlomilo se to. Tím pádem jsem se vykašlal na fotbal a začal jsem jezdit. Jarda Zobal mi fandil. Byl jsem vysokej jako on. A měl jsem sílu v rukách. Je to vlastně nevýhoda, plochou dráhu jezdí malí kluci.“
Samozřejmě začínající adepti sportu levých zatáček nedostali rovnou ostrý motocykl a šup s ním dobývat velký svět. „Když jsi přišel, byly brigády, ale na trénink ti motorku půjčili,“ líčí Ivo Meduna, jenž se učil poměrně rychle. „Za čtyři roky, co jsem se ploché dráze věnoval, jsem měl jedinou zlomeninu, navikulárku.“
Incident se stal během tréninku v Chabařovicích. „Trénovali jsme nájezdy pod plným plynem,“ dostává se nám podrobností. „Mně se zasek!, nedokázal si vrknout a upad‘ jsem. Hokejový doktor Trefný se divil, jak rychle mi ta kost srostla. Je živená jen z jedné strany. A když nesroste, je to na invaliditu.“
Pacientova motivace vyléčit se, proto byla ohromná. „Dělal jsem psí kusy,“ souhlasí. „Jedl jsem skořápky vajíček rozpuštěných v kyselině citrónové a cpal se tvarohem. A pak si jednou dal kolenem o mantinel.“
Žádné neštěstí se nestalo. „Kluci mě honili, nechtěl jsem se nechat ošetřit,“ vypráví Ivo Meduna. „Pan Čípa mě pak z nemocnice vezl domů policejní volhou a sousedi jen koukali, co se děje. Byla spousta ran do hlavy, když člověk spadnul, nebo projel mantinelem. Ale pak už jsem moc nepadal. Prostě se to naučíš.“
Učit je třeba prakticky celý život. „V Chabařovicích mně ukázali, jak pracovat s požárním čerpadlem, když se z kačáku kropila dráha,“ potvrzuje. „Později se mi to hodilo na lodi. Pluli jsme po Něvě. Neuměli nastartovat záložní čerpadlo. Během půl hodiny jsem ho nahodil a byli jsme na nakládce včas.“
Plochodrážní areál na ústeckém předměstí měl na konci sedmdesátých let daleko k dokonalosti. „Upravovala se plocha, kde dnes závodí auta,“ líčí Ivo Meduna. „Byla tam bažina. Dělalo se až do noci, rozhrabávalo se to a upravovala se rovina. Upadlo nám vodící kolo, byl jsem tam jen já a Jarda Zobal. Asi si mě oblíbil, dokud nebylo hotovo, neodešel jsem.“
Jaroslav Zobal se na mladého průmyslováka mohl spolehnout. „Potřeboval prorazit odtok na koupališti a helfer se mu hodil,“ přisadí si Ivo Meduna s další historkou. „Uměl jsem dělat s čertem. Prorazili jsme to, vraceli se. Jak je v Chabařovicích kruháč, stával tam ještě kostel. Koukám a přední kolo našeho traktoru jelo před náma! Jako mladí jsme prováděli ptákoviny, hlavně když na tréninku nebyli staří chlapi, třeba jsme s espětkou jezdili po polích.“
Druhá československá liga v devětasedmdesátém měla osm družstev. Byla rozdělená do dvou skupin. Chabařovice vyhrály áčko, aby posléze ve finálovém céčku skončily druhé za SVS Pardubice. Čekala je kvalifikace o postup do první ligy 1980. Březolupy z ní odstoupily z finančních důvodů a trojice závodů se uskutečnila během dvou říjnových dnů.
Začínalo se v Chabařovicích. Milan Toběrný byl nasazen jako junior pro povinné jízdy své věkové kategorie, Vladimír Čípa čekala úloha náhradníka. Vedle ostřílených Miloslava Čmejly, Bohuslava Poláka a Jaroslava Zobala se se startovním číslem čtyři do akce chystal rovněž Ivo Meduna.
Sedmnáctiletý nováček se prezentoval slušnými sedmi body. Chabařovice byly druhé jen o osm bodů za vítězným SVS. Další den je v obou závodech ve Svítkově překonala i ZP Pardubice. Severočeši přesto skončili na druhé příčce o pouhé čtyři body před Zlatou přilbou. O ligové patro výše ale postoupilo SVS.
Nadějný junior nemohl ujít nominaci do juniorského šampionátu 1981. Spolu s Josefem Vošickým měli startovat ve skupině A. Jenže nakonec místo nich jeli Ladislav Šifalda a Milan Toběrný. Na důvod, proč se tak stalo, náš vypravěč odpověď nezná.
Byť by zmiňovaná zlomená navikulárka mohla nabízet nápovědu, zůstává v rovině hypotéz. „Pepa Vošický měl špatný návyk, jako ze silnice se překlápěl se pod motorku, to na plochý dráze nešlo,“ je jediné, čím může posloužit. Ať tak či onak, výsledkové listiny v roce 1980 jméno Ivo Meduna neuvádí. Až na jednu výjimku.
Druhá polovina sedmdesátých let přinesla poměrně tuhé zimy a československé ledové ploché dráze se nesmírně dařilo. „Leďák se uvolnil po Jardovi Francovi, já ho zdědil,“ připomíná Ivo Meduna tragický odchod skvělého silničáře na okruhu v Těrlicku v devětasedmdesátém. „V televizi o mně říkali, že jsem nejmladší závodník na nejstarším stroji. Ale Jarda byl šikovnej, ze silnice měl nějakej základ. Dal tam titanovou ojnici. A pod rám navařil nádobku, tím pádem se ze ztrátovýho mazání stalo oběžný.“
S ledařským speciálem měli v Chabařovicích zkušenosti Jaroslav Zobal, Jaroslav Smoček, Bohuslav Polák či Miloslav Čmejla. „Trénovali jsme pod haldou mezi Předlicemi a Chabařovicemi,“ vracíme se na konec sedmdesátých let. „Zamrzla tam voda. Boďa Polák měl prasklej zadní blatník. Rozřízl mu nohu, měl štěstí, že mu to nevzalo tepnu. Odvezli ho do nemocnice, zašili mu ránu a on odjel domů svým autem. Jarda Smoček si zase na tréninku přejel předním kolem nohu a pak chodil o berlích snad půl roku.“
Lokalit, kde se ledařské hřeby zařezávaly do ledu, bylo na Ústecku víc. „Jezdilo se trénovat taky na Tisou,“ poznáváme další z nich. „To je vesnice v Krušných Horách, takovej kačák tam byl, v sedmnácti letech jsem jel, co jsem moh‘. Jezdili jsme i v Chabařovicích na koupališti a Milan Polák tam utopil traktor.“
Dno naštěstí nebylo hluboko. „Ve Varvažově je zatopený lom,“ pokračuje Ivo Meduna. „Velká hloubka, v létě je tu krásný koupání. Milan Polák tam na ledě odstartoval, rozbil led a jel jako cirkulárka. Vyjel z toho ven, motorka mu naštěstí nespadla do vody.“
V devětasedmdesátém mrzlo, až praštělo. Československou energetiku postihla krize, z níž měly radost jen děti. Dostaly totiž nečekané lednové uhelné prázdniny. Netušily však, že za tři dny volna zaplatí ztrátou tradičních jarních prázdnin. Podobně na tom byli také ledaři. Místo sedmi závodů jako roku 1979 se v osmdesátém konal jen jeden jediný. Na Malém Jordánu v Táboře.
Protože kolidoval se světovém šampionátem v Haagu, nemohl nést status mistrovství republiky. Bez ztráty kytičky triumfoval Jan Verner. Antonín Klatovský v rozjezdu o druhé místo porazil Jiřího Jirouta. Ivo Meduna na startovním čísle devět nahradil původně přihlášeného Miloslava Čmejlu. Skončil sedmý, nasbíral stejný počet bodů, když osmnáctou jízdu vyhrál.
Rok se sešel s rokem a šampionát republiky anno domini 1981 startoval na rybníku Rosnička u Svitav, aby nazítří pokračoval na atletickém stadiónu TJ Velké Hamry u Jablonce nad Nisou. „Chytlo mě to,“ připouští dnes Ivo Meduna nákazu ledařským bacilem. „Ledy mi šly, tam jsem si zajezdil. Jen ty zimy nestály za nic. Půjčil jsem si dvanáctsettrojku, bývala to kdysi sanitka, táta ji upravil. Na noc jsme ale museli vypouštět chladič. Jako mechanik se mnou jezdil Láďa Čípa.“
Ve Svitavách skončil Ivo Meduna dvanáctý a stejné umístění zopakoval rovněž nazítří na severu Čech. „V Jablonci jsem porazil Milana Špinku,“ pochlubí se. „Mistra světa! Ale protože mu na startu uletěl spojkovej koš. Démon mi hodil do basy s nářadím bouchací kuličky. Začaly bouchat, nevěděli jsme, co se děje a on se řehtal. Ale když jel přede mnou na dráze, kvůli jeho rychlosti jsem viděl jen mlhu.“
Když se poslední únorový den šampionát ledařů do Velkých Hamrů vrátil, Ivo Meduna v něm chyběl. „Závody se jely v sobotu,“ povzdechne si. „V pátek jsme měli maturitní ples. Nepil jsem, rozvážel jsem spolužáky autem. A zaspal jsem, Chabařovičtí na mě čekali marně. Tehdy nebyly mobily, že by ti někdo zavolal a zeptal se, kde jsi.“
Svazarmovské kluby pěstovaly družební styky, které jim umožňovaly vycestovat do zahraničí závodit. Chabařovice navázaly kontakty nejen v tehdejším východním Německu a Polsku, ale také na Balkáně. Výjezdy do Bulharska proto lákaly nejen plochodrážníky, protože černomořské pobřeží bylo nesmírně atraktivní i pro jejich příbuzné. Inu, na prahu osmdesátek nebylo moře tak dostupné jako dnes.
„Výpravy do Bulharska byly nádherný,“ zasní se Ivo Meduna. „Sehnal se autobus, upravil se na přepravu motorek i cestujících. Nastříkal se a jezdilo se na turné. Veliko Tarnovo, Targoviště, Šumen. A pak k moři.“
Zážitky by vydaly na obsáhlý dobrodružný román. „Představ si to, se Škodou RTO přes rumunský Transylvánský Alpy,“ rozzáří se mu oči. „Jarda Zobal řídil, já seděl vedle něho. Vždycky řek‘ a já mu brzdil motorem. Na jednom zájezdu se Jarda dostal do nemocnice. Nevěděl o sobě, ani si nepamatuju, kdo to odřídil zpátky. Možná Milan Toběrný, ale papíry na autobus měl i Bohouš Polák. Ten se na pláži spálil, že nemoh‘ ani spát.“
Na mezinárodní závody bylo třeba se pořádně vyšňořit. „S Láďou Čípou jsme si v Mostě nechali ušít novou kombinézu,“ vzpomíná Ivo Meduna. „Námořnická modrá a bílé hvězdičky.Byli tam s námi i dva Pardubáci, Vratislav Kotek a Petr Kučera. Chodili jsme po městě. Zašli do obchoďáku, pochválili prodavačku, jak je hezká. A ona odpověděla česky.“
V jednaosmdesátém již druhá liga byla Chabařovicím těsná, až příliš těsná. „Na ligu mi dali čtyřventil,“ vzpomíná. „Bóďa Polák ho dostal taky, i ostatní, ale mně ho pak vzali, že jsem byl drzej. Jezdil jsem juniora. No, jezdil… Vletěl jsem do hlubokýho, nezlomil motorku, ale jel Australáka. Nohu dozadu, jak se závodilo dřív.“
Chabařovice nakonec druhou ligu anno domini 1981 vyhrály. Napřesrok postoupily do vyšší divize, v devětaosmdesátém až do extraligy. Získaly v ní bronz, v novém tisíciletí se z ligových soutěží vytratily. Stejně jako Ivo Meduna z oválů uprostřed sezóny osmdesát jedna. Uběhnou léta, desetiletí…
V půlce července pětadvacátého roku se ústecké Mírové náměstí halí do fialových tónů. Naducané mraky záhy splní svou výhružku a spustí se pořádný slejvák. Atmosféru dokreslí čas od času klikatý blesk v doprovodu ryčného hromu. Muž u stolu před vámi čelenkou a zlatou náušnicí v uchu připomíná Vaska da Gamu či jiného statečného kapitána hbitých portugalských karavel.
„Plavil jsem se na ukrajinské lodi Komsomolsk do jihovýchodní části Atlantiku,“ dodává vyprávění Iva Meduny kulisu vhodnou meteorologické situaci nad severočeským městem. „Řvoucí čtyřicítky. K pobřeží Chile podél jižní Ameriky. Kolem Hornova mysu, proto mám náušnici v levém uchu. Je to tradice, kterým uchem pluješ k Ohňový zemi, tam ji máš. Námořníci si zlatem šetřili na pohřeb.“
Za okny řádí živly, ale náš vypravěč má za sebou dramatičtější zážitky. „V bouřce jsme ztratili z nákladu dvě stě sudů rybího oleje,“ přisadí si. „Orvalo nám to zábradlí. To jsme jeli do Guinea Bissau.“
Hádanka, kam se poděl chabařovický plochodrážní junior, je vyřešena. „Ještě před maturitou jsem dělal přijímačky na ČVUT a věděl jsem, že jsem přijatej,“ popisuje Ivo Meduna, jak se ze suchozemce stal námořníkem. „Bylo nás tam dvacet.“
Nic ale není jednoduché, jak se může na první pohled zdát. „Chtěl jsem na námořní školu do Rostocku nebo do Gdaňsku,“ přibližuje hrdina našeho příběhu. „Do Polska nás nevzali, protože čeští studenti byli aktivní při protestech Solidarity proti komunistickému režimu. Nechtěli nás ani v Oděse, tam studovali hlavně z rozvojových zemí.“
Sovětský svaz přece jen řešení nabídl. „Šel jsem na KVIMU v Kaliningradu,“ říká Ivo Meduna. „Skončil jsem na vysoké škole rybářského průmyslu. Takže jsem vlastně rybář. Od pondělí do neděle jsme museli chodit v uniformě.“
Podmínky byly vskutku spartánské. „Přijeli jsme a na postelích byly drátěnky bez matrací,“ vybaví si. „V zimě nám voda zamrzala ve sklenici. Já byl asi třikrát v Rusku v nemocnici. To si ani neumíš představit.“
Na palubu lodi se nalodil rychle. „Už jsme sloužili od druháku,“ přibližuje. „Oženil jsem se brzo, potřeboval jsem vydělávat. Jezdil jsem jako člen posádky. První zkušenosti jsem získával na plavidel Volgobalt 140, vyráběly je v Komárně.“
Ještě v osmdesátých letech disponovalo Československo druhou flotilou námořních lodí na světě ze všech vnitrozemských států. „Plavil jsem se na našich lodích,“ přibližuje Ivo Meduna. „V devětaosmdesátým jsem byl v rekonvalescenci, vrátili mě domů. Malárii jsem dostal už na škole, v Brazílii mě vysadili z lodi s její recidivou. Říkali, že pět dnů jsem byl bez sebe. Vyléčili mě, doktor mě říká, pojedeš domů. Vzal mě v neděli k sobě do bungalovu, lákal mě, abych zůstal v Brazílii, že se o rodinu postará.“
Bývalý chabařovický plochodrážník se ale rozhodl pro návrat. „Řekli mi v tolik a v tolik budu odjíždět,“ pokračuje. „Jel jsem v džínách a v košili. Než naše loď odplula, přivezli mně jen malou taštičku. Varovali mě, ať nic nikomu do Československa nikomu cizímu neberu. Přece jen se z velvyslanectví jeden ozval, abych mu doručil balíček. Odmítnul jsem, že ne.“
Přesto přílet do Prahy nebyl klidný. „Vyjdu na Ruzyni z haly a tam jsou policajti a sanitka,“ říká. „Jste pan Meduna. Ano, jsem. Zadržujeme vás, protože šíříte nemoci. Čekali na mě už u příletu. Ale já šel rovnou, neměl jsem s sebou zavazadla, tak jsem se neodbavoval.“
Po rekonvalescenci se na moře vrátil. „Jezdil jsem dál, ale už mě to nebavilo, když tě bílé košile nutí plout do Libérie, kde zužila občanská válka. Za námi jiná loď. Deset tisíc uprchlíků, okolo udělali vysokou zeď z kontejnerů, aby se nikdo z nich nedostal na břeh. V noci museli mrtvé odnášet.“
Hrůzné zážitky nebraly konce. „Co mě zvedalo žaludek, že Češi kšeftovali s vodou z naší lodi, kterou měnili za zlato,“ ztvrdne mu hlas. „Chleba za zlato. Hnus! Z bídy si udělat kšeft! Někteří z nás se domluvili, že zabráníme lodi v odjezdu. Loď nesplní mezinárodní řády pro úplnost posádky. Prostě vzpoura. Byl mezi námi rádiák, já jako třetí důstojník a další. Dodnes mám kopie dokumentů, že jsem vzbouřenec z Vltavy.“
A tak se Ivo Meduna dostal zase na pevnou souš. „K ploché dráze jsem se už nevrátil,“ poznamenává. „Bůh ví, odkud mám problémy s páteří. Neuroložka se mě pořád ptá, kde jsem si ji tak zdevastoval. Nevím. V motokrosu? Na plochý jsem taky padal do prken. Na ledech jsem spadnul jednou o tréninku, ale to mě hřebík jen škrábnul na lejtku.“
Motorka zatím na přetřes nepřišel. „Naproti naší škole v Kaliningradu byl DOSAAF, tedy něco jako Svazarm,“ dozvídáme se. „Přes svou třídní jsem se tam dostal a trénoval jsem na motokrosu. Aspoň jsme blbli. Jezdila tam Nataša Savčenko. Na lodi Mír II jsem byl s Ivanem Humlem, co jezdil motocyklové sprinty. Aspoň jsme měli o čem povídat. Ale to víš, za ta léta bylo hodně lodí a lidí.“
V jistém kontaktu se sportem levých zatáček zůstává dodnes. „Vždycky se rád podívám na plochou dráhu v televizi,“ svěřuje se. „Chodit už moc nemůžu. Ani do Chabařovic. Obdivuju lidi jako Láďa Šifalda, že dělají nedoceněnou práci. Jako Jarda Zobal a Fufík Krejčík. Měli svou práci a po ní pomáhali plochý dráze. Obdivuju je, že tím žili. A oba Čmejly.“
| 1979: | kvalifikace o 1. ligu 1980: Chabařovice 2. (Ivo Meduna 14 bodů z 89 bodů týmu celkem) |
| 1980: | MR juniorů – skupina A: Ivo Meduna stažen z nominace; nemistrovský lednový závod na ledové dráze na Malém Jordánu v Táboře 7. |
| 1981: | Chabařovice vítěz 2.ligy: (Ivo Meduna ve čtyřech úvodních závodech 18 bodů z 299 bodů klubu celkem); MR na ledové dráze: Ivo Meduna 14. (Svitavy 12., Velké Hamry 12., Velké Hamry NS) |