Praha – 18. dubna
Se stopětadvacítkou vyhrál všechno, co šlo. Mini Cup, české šampionáty, evropský pohár, světový pohár. Logicky přešel na dvestěpadesátky. Také čtvrtlitry mu přinesly úspěchy, ostatně je v nich úřadujícím českým šampiónem. Nicméně těsně před svými srpnovými patnáctinami Jaroslav Vaníček přemýšlí především o plnoobjemovém plochodrážním motocyklu, v jehož sedle začal minulý měsíc na Markétě trénovat.
Duely napříč kubaturami
V roce 2019 ještě absolvoval kompletní program stopětadvacítek, obhájil své primáty v obou domácích seriálech na krátkých tratích, avšak v klasickém šampionátu republiky skončil druhý jen o čtyři body za Vojtěchem Šachlem. „Tahle sezóna byla suprová,“ hodností Jaroslav Vaníček. „Na závody jezdím vyhrávat, ale nejšťastnější jsem, když na motorce sedím. Krátká dráha mi vyhovovala víc.“
Přesto skočil do čtvrtlitrů. „Sednout na dvěstěpadesátku už bylo něco jinýho,“ říká. „To už je motorka, i když pětistovka je pětistovka (smích). Hrozně jsem se těšil. Je to už silnější stroj. Zvykal jsem si a řek‘ bych, že to bylo dobrý. Jak jsem říkal, dvěstěpadesátka je něco jinýho, takže co jsem se naučil na stopětadvacítce, tady nefunguje.“
Mistrovství republiky 250 ccm anno domini 2019 přineslo Jaroslavu Vaníčkovi deváté místo. S Pavlem Kuchařem byl třetí při Jawa Cupu v Pardubicích, nejvíc si však užil souboje v juniorce a v přeborech, kdy jeho soupeři sedlali motocykl s dvakrát větším zdvihovým objemem.
„Mistrovství republiky dvěstěpadesátek?“ zamýšlí se pražský plochodrážník. „Na dvěstěpadesátce jsem jel, ale závodil jsem s pětistovkami. To mě bavilo, to jsem si užil. Na to vzpomínám rád.“
Speedway Mini Cup stěžejním úkolem
V loňské kraťoučké sezóně se Jaroslav Vaníček ke stopětadvacítkám částečně obrátil zády. Klasické tratě nechal být úplně, na malých odjel jeden mistrovský podnik. V sérii PRO-TEC Speedway Mini Cup ovšem závodil dál a s přehledem jej vyhrál.
„Na dlouhou dráhu jsem byl už velkej a hlavně těžkej, takže jsem se na ni už netlačil,“ vysvětluje svou volbu. „Na krátký jsem Mini Cup odjel celej, to jsem chtěl, to jsem si vzal za úkol a to se taky povedlo suprově, i když mě Vojta s Bubbou pěkně trápili. Mistráky na krátký jsem už nejel, soustředil jsem se jen na dvěstěpadesátku. Na ní jsem trénoval a zaměřoval jsem se hlavně na ní.“
Byl tu však ještě jeden argument, proč klasické ovály se stopětadvacítkou neopouštět. V srpnu se v Plzni konal evropský pohár. Jaroslav Vaníček přitom dráhu na Borech dobře zná a v sedle tovární Shupy by mohl cílit na zlatý hattrick…
„Na Evropu jsem nejel,“ odtuší. „Je tam dost dobrejch kluků, kteří by měli dostat příležitost. Vojta i Bubba jsou vynikající jezdci. Patří do absolutní špičky. Ty nominaci měli jasnou a potom to jeli kluci z Plzně. Plzeňáci jsou taky výborný závodníci a myslím, že to pro ně byla obrovská zkušenost.“
Čtvrtlitrové rozpaky
Pandemie covid-19 české ploché dráze přinesla aspoň jedno pozitivum. Místo jediného mistrovského závodu dvěstěpadesátek se nakonec uskutečnil celý seriál. Jaroslav Vaníček měl famózní nástup, vyhrál Pardubice a Slaný. Pak už z nejvyššího stupínku nemával, nicméně titul mu neunikl.
„Pocity mám smíšený,“ netají se. „Nebylo všechno podle mých představ. Bubba s Vojtou mě hodně trápili. Kluci jeli výborně a nakonec jsem mistra republiky udělal.“
Zatímco ve stopětadvacítkách patříme ke špičce, dvěstěpadesátky zůstávají bolavou patou. Názorně to ukázal zářijový víkend ve Slaném, kdy Dánové a Poláci byli výrazně lepší. Čím to?
„Ty kluci jsou úplně jinde,“ přemítá Jaroslav Vaníček. „Vybavení, technika, doprava… Prostě profíci. Každou rozjížďku si natáčeli, jejich trenér všechno sleduje. Po každý rozjížďce si jezdce svolá, řekne jim co a jak. Každej jezdec má svého mechanika, možná dva nebo tři, já už nevím. Mají stroje, jak kdyby jeli Grand Prix. Člověk na ně kouká s otevřenou pusou. Máme hodně co dohánět. Nemůžeš se divit, že jsou úplně někde jinde. Nemyslím si ale, že jsme horší jezdci, vůbec ne! Jen prostě nemáme takové zázemí, možnosti a podporu jako mají oni. A to mě mrzí!“
Učit se a jezdit
Dnes má Jaroslav Vaníček za sebou první tréninky na Markétě. „Trénuju na pětistovce,“ líčí. „Mám respekt. Mám pocit, že se znovu učím na motorce jezdit. Všechno je jinak, než bylo. Taky jsem dost vyrostl a tak se na toho půllitra rovnám. Je to už pořádnej stroj a hrozně se těším, až za to budu tahat jako Pepe Franc a všechny ty kluci kolem mě.“
A jak by měla sezóna 2021 v jeho podání vypadat? „Jestli se letos něco pojede, tak chci odjet dvěstapadesátky,“ plánuje. „A příští rok se soustředit už jen na pětistovky a jezdit a jezdit a jezdit.“
Jaroslav Vaníček děkuje:
„Děkuju všem, opravdu všem, kdo mě podporují a fandí. Celému AČR v čele s JUDr. Šťovíčkem a panem Moravcem, všem na Markétě, rodině, sponzorům, škole, Městské části Praha 11. Bez nich by to bylo nešlo. A ještě jméno si neodpustím, a to je můj trenér Zdeněk Schneiderwind. Zdendo, díky. Moc si toho všeho vážím a cením. Bez Tebe a táty, by ty úspěchy nebyly! Vždyť v sezóně 2018 jsme společně vyhráli všechno, co se vyhrát dalo. Vyhráli jsme všechno doma, dali jsme Evropu, dali jsme svět! V roce 2019 jsme si to na Evropě zopakovali a doma to taky nebylo špatný a nakonec ani ten svět nedopadl tak zle. To Vy dva jste mě na ty bedny postavili, a za to Vám ještě jednou díky! Rok 2020 byl takový, jaký byl, všichni jsme na tom byli stejně blbě, tak doufejme, že se to letos zase aspoň trošku rozjede. Hodně úspěchů všem.“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Kiril Ianatchkov, Antonín Škach a Eva Palánová