Petr Babička bere plochou dráhu jako koníčka, přesto chce něco dokázat

Slaný – 21. dubna
Páska letí vzhůru k pardubické obloze, která na sklonku dubna již poněkud potemněla. On se dostává před Matěje Kůse a zůstává i po projetí první zatáčky, i když se jeho soupeř snaží ze všech sil, aby na protilehlou rovinku vyjel dřív. Pražský závodník nepolevuje v útocích, dokud je nezastaví šachovnicová vlajka. Hlas spíkra násobený silou ampliónů nese do světa, že vítězem finálové jízdy je Petr Babička. Na kalendáři je letopočet 2004, skončil historicky první mistrovský závod stopětadvacítek, v němž slánský závodník porazil pozdějšího dvojnásobného mistra republiky. Jenže křivka jeho vlastní kariéry nabere přece jenom plošší směr.

 

Vicemistr stopětadvacítek má v půllitrech těžší roli

Petr Babička si povídal s magazínem speedwayA-Z
Petr Babička si povídal s magazínem speedwayA-Z

„Pamatuju si, určitě,“ reaguje Petr Babička na připomínku, že svůj první ostrý závod proměnil ve vítězství. „Odstartoval jsem hůř než Matěj. On se pral s Michalem Dudkem, mně to jelo. Povedlo se mi oba dva předjet. Dva se perou, třetí se směje.“

Původně se mělo závodit podle klasického rozpisu na dvacet jízd. Jenže do Svítkova dorazilo jen osm závodníků, systém závodu se modifikoval. Vznikly dvě skupiny a na základě pořadí v nich se stanovilo obsazení malého a velkého finále.

„Nevěděl jsem, že je takovej‘ systém,“ vrací se Petr Babička o dvanáct let nazpět. „Přijel jsem do depa a měl jsem radost, že vezu tři body. A najednou jsem zjistil, že jsem vyhrál. Myslel jsem si, že si vylepším pozici. A já vyhrál. Vez‘ jsem si domů pohár.“

Roku 2007 se Petr Babička už proháněl s pětistovkou
Roku 2007 se Petr Babička už proháněl s pětistovkou

Sezóna kolibříků však nakonec patřila Pavlu Pučkovi, který ovšem v dubnu v Pardubicích zaznamenal akorát čtyři technické poruchy. „Pak byla Plzeň, vypad‘ jsem, vysypal se motor,“ vzpomíná Petr Babička. „Dokončil jsem sezónu a nakonec jsem skončil jako vicemistr.“

Stopětadvacítka však po jedné sezóně skončila zpátky v klubové dílně. „V roce 2005 jsem jel už pětistovky, na stopětadvacítce jsem si strašně zmršil styl,“ pokračuje Petr Babička. Jeho první závod s půllitrem však nebyl tak oslnivý jako se stopětadvacítkou. Na sklonku dubna se ve Slaném nekvalifikoval do domácího podniku českého juniorského mistrovství.

Další mistrovský závod stopětadvacítek vyhrál Petr Babička v Praze v červenci 2004, kdy s ním na pódiu stanuli Pavol Pučko a pardubický Ladislav Kratochvíl
Další mistrovský závod stopětadvacítek vyhrál Petr Babička v Praze v červenci 2004, kdy s ním na pódiu stanuli Pavol Pučko a pardubický Ladislav Kratochvíl

„Na první závod si už moc nevzpomínám,“ nevybočuje Petr Babička z běžného standardu plochodrážníků, kteří si v záplavě svých podniků na nějaký konkrétní vesměs nemohou upamatovat. „Závodů bylo moc. Ve Slaným byli dobří kluci, já jezdil většinou jako náhradník. V junioráku to bylo spíš takový seznamování. Pak jsem se docela vyšplhal, měl jsem pana Poláka jako mechanika. My jsme s tátou oba raplové a v depu jsme se nesnesli.“

Před Janem Holubem, který roku 2007 začínal
Před Janem Holubem, který roku 2007 začínal

Napřesrok  byl Petr Babička již stálou součástí domácí juniorky, když se nekvalifikoval paradoxně jen na svém domácím ovále ve Slaném a to ještě vinou pádu. „Pan Polák nám pomoh‘,“ nezastírá Petr Babička. „Zajezdil jsem si dobře, pak se to pokazilo. Mělo se jet na mistrovství Evropy za Ural a při prvním závodě v Praze se mi vysypaly oba motory. Jeden se zadřel, druhou rámovinu jsem neměl, vytáhnul jsem druhej‘ motor z auta. Stihnul jsem to přehodit, ale objel jsem jen dvě a půl kola a křachlo to. Konečná, dojezdil jsem.“

 

Comeback začíná tréninkem

Antonín Polák se roku 2007 sklání nad motocyklem Petra Babičky
Antonín Polák se roku 2007 sklání nad motocyklem Petra Babičky

Petr Babička se s pětistovkou pohyboval po stadiónech mezi léty 2005 a 2008. Do slánského výběru pro extraligu se nedostal příliš často, takže jeho hlavním chlebem byly všechny juniorské soutěže. A roku 2007 i přebor tříčlenných družstev, který suploval první ligu, a jenž Slaný v jednom případě obsadil svým týmem.

„Bylo těžký dát něco dohromady, aby mi to vrčelo pod zadkem,“ uvažuje Petr Babička nakolik bylo obtížné prosadit se v dobách relativního dostatku závodníků. „A nějak jsem to po psychický stránce nezvlád‘. Bylo hodně závodů, jezdilo se i do Polska na soustředění. Jsou na to hezký vzpomínky.“

Každopádně ve svých devatenácti letech se s plochodrážním světem rozžehnal. „Neměl jsem pořádnou techniku, penízy nebyly,“ krčí rameny. „Zezačátku jsem to šmrdlal s tátou, zázemí třeba oproti Matějovi bylo opačný. Neměl jsem, kam šáhnout do rezervy, že bych vyndal novej‘ motor. Vždycky jsem si na to musel našetřit, dělal jsem si to sám, neměl žádnej‘ tým.“

Roku 2014 už Petr Babička opět závodil
Roku 2014 už Petr Babička opět závodil

Tomu se říká plochodrážní dobrodružství v pravém slova smyslu. „Byl jsem takovej‘ samorost, dá se říct,“ usmívá se Petr Babička. „Táta pak nechodil ani na tréninky. Na závody jsem jezdil sám, dělal jsem to na koleně a zpocenej‘ šel rovnou k motorce. Ale vždycky mě to bavilo, plochou dráhu jsem dělal, protože mě bavila.“

Za těchto okolností nebyl konec kariéry tak nečekaný. „Začal jsem i hodně pít, abych se přiznal,“ pokrčí rameny. „Celý se to pláclo, že dál už do plochý dráhy nepůjdu. Tři roky jsem se nebyl na závodech ani podívat. Ale ve Slaným jsem slyšel, že se něco děje a svrběly mě ruce.“

Se Slaným na stupních vítězů při první lize ve Svitavách v červnu 2014
Se Slaným na stupních vítězů při první lize ve Svitavách v červnu 2014

K comebacku ovšem bylo ještě daleko. „Až pak jsem si řek‘, že si postavím motorku na šroubky, že bych udělal rám kolem kol, a kdyby bylo zamrznutý, šel bych se svýzt,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Nakonec jsem koupil celou motorku od Víta Janouška, prodával tři motorky. V pondělí jsem zajel na stadión podívat se na trénink a drze se zeptal pana Rosůlka, jestli bych si nemoh‘ přijít zajezdit.“

Psal se rok 2013 a Petr Babička se opět po pěti letech objevil v sedle. „Tak jsem přišel na trénink a pan Rosůlek tomu nevěřil,“ dostává se Petr Babička ke druhému počátku své kariéry. „Ptal se mě, kde mám motorku a věci. Hned první trénink se mi vysypal motor. Stalo se to ještě asi třikrát, než jsem si zase zajezdil. Na tom jsem předtím skončil, že něco nefungovalo. Ale vrátil jsem se a další sezónu se povedlo, že to drželo.“

 

Na roli diváka je ještě čas

Rok 2014 přinesl závodní comeback Petra Babičky
Rok 2014 přinesl závodní comeback Petra Babičky

Při přeboru v Plzni se na sklonku dubna 2014 Petr Babička vrátil na závodní ovály doopravdy. „Ve třetí jízdě jsem měl pád,“ vzpomíná slánský plochodrážník, kterak přišel o vítězství v rozjížďce s číslem dvanáct. „Nakonec v ní nezbyl nikdo. To ale byla dráha! Ale pro každýho stejná! Nic jsem necejtil, motorka vydržela a dojezdil jsem to. Vyhrál jsem malý finále, ale ve Slaným mě bolel kotník a nemoh‘ jsem vylízt z auta, jak se člověk za hodinu a půl rozseděl.“

Petr Babička je rád, že se může pohybovat v závodním kolotoči
Petr Babička je rád, že se může pohybovat v závodním kolotoči

Pády však bohužel k ploché dráze patří. „V Praze se mi při tréninku splašila motorka,“ přidává Petr Babička další historku. „Vylítlo to nahoru. Já seděl na zadku na dráze a koukal, jak motorka lítá přes zadní kolo. Naštěstí to byl jen vejfuk, ale naraženou kostrč jsem cejtil ještě dlouho.“

Nicméně rozhodnutí o comebacku vnímá jako povedený krok. „Chyběla mi plochá dráha,“ nezastírá. „Někdy v jedenácti letech mě k tomu táta přived‘. Přijeli jsme do Slanýho se podívat na závody, pan Křikava hlásil, že je nábor jezdců. Přijel jsem domů vlakem, hned jsem vzal mustanga a zkoušel to klopit, dokud mi neupad‘ vejfuk a stupačka. Člověk k tomu přirost‘. Je lepší bejt‘ v depu než jako divák. To je taky hezký, ale na to mám ještě čas. Jsem rád, že v tomu můžu lítat.“

Petr Babička v roli starostlivého tatínka
Petr Babička v roli starostlivého tatínka

Závodit na ploché drze v Čechách přitom není úplně snadné. „Jsou to starosti,“ připouští Petr Babička. „Já mám práci, jako junior byl čas, teď mám ke všemu dvě děti. Když vidím, že to jde, jedu, ale snažím se opatrně. Jsem super srabák, je to strašnej‘ stroj, splašený trubky, ale mám radost, když se něco povede. Nechci, aby se mi něco stalo, jsem opatrnější, mám to jako koníčka. Snažím se, ale dělám to v rámci možnosti, musím koukat, že mám kolem sebe tři ženský.“

Petr Babička totiž vedle ploché dráhy musí vydělávat na rodinu, protože s manželkou vychovávají dvě dcerušky. „Práci mám dobrou,“ říká. „Kdybych měl dělat jen práci, nemoh‘ bych plochou dráhu jezdit. Ale jdu z práce do práce a pak na plochou, naštěstí jsem se vyučil dobrýmu řemeslu. Kolikrát makám od rána do půl desátý a víckrát za tejden. Občas mě mrzí, že nemám tolik času na svoje holky.“

 

Dědek, Bába a lízátko

Vzhledem k podmínkám, je každý úspěch cennější, jako kupříkladu druhé místo při červnovém Memoriálu Antonína Vildeho ve Slaném. v deštivém odpoledni vytvořil tandem s Piotrem Dzitatkowiakem. A skrze boxy se okamžitě šířil žert, že Dědek pojede s Bábou.

Tandem Piotr Dziatkowiak - Petr Babička při Memoriálu Antonína Vildeho
Tandem Piotr Dziatkowiak – Petr Babička při Memoriálu Antonína Vildeho

„První slovo, které k tomu musím říct, je hrozný,“ nezačíná Petr Babička zrovna v superlativech. „Čistil jsem karburátor. A až moc vehementně. Zajel jsem štětcem víc a ohnul takovou věc, že to přestalo fungovat. Zajistili jsme, že to pracuje, když je vytaženej‘ sytič. Moh‘ jsem jet, ale motorka dostala!“

Po dramatickém průběhu nakonec pršelo stříbro. „Na hroznejch‘ drahách se mi většinou daří,“ konstatuje Petr Babička. „A dobrý bylo, že se dařilo i Dědkovi. Šel jsem na bednu s Terezkou, přišla se podívat s dědou. Měla v ruce lízátko a zapatlala mi s ním celou hlavu. Snažím se to užít, nikam se nehoním, když ale člověk něco dělá, měl by to dělat pořádně.“

Pády nelze nikdy při ploché dráze eliminovat
Pády nelze nikdy při ploché dráze eliminovat

Od toho se odvíjí i jeho přístup k závodění. „Postavil jsem náhradní stroj, budu mít dvě motorky,“ říká. „Člověk bude klidnější. Když to nenastartuješ jako já na semifinále v Pardubicích, jseš beznadějnej‘. Tam mi odešel spodek zapalování. Nevozíš si s sebou všechno. A tak jsem tu motorku ani neohřál. Teď na tom budu líp. Vedle bude motorka, na kterou budu moct přeskočím.“

Sezóna anno domini 2016 již zaklepala na dveře. „Každopádně se těším,“ usmívá se Petr Babička. „Doufám, že vyjde počasí, že to nebude, že přijedeš na závody a poštou tě domů. Všední dny chodím do práce, až se vrátím, skočím do auta a jedu na závody. Přijedu vyšťavenej‘, není to jako za juniorů. Do práce prostě člověk musí. Některý kluci to maj‘, že ne. Já musím, ale práce mě baví.“

Petr Babička v akci
Petr Babička v akci

A pakliže by jej nebavila plochá dráha, žil by klidnějším tempem. „Je to tak, jedeš dohromady patnáct minut závod a strávíš spousta času v dílně,“ filozofuje. „Ale ty minuty na dráze, to je něco nezapomenutelnýho! Letos se ukáže, jak jsem připravenej‘. Doufám, že dobře, po fyzický stránce by to mělo bejt‘ dobrý.“

Na konci zimní přestávky se už nemůže dočkat, až se zase chopí řidítek. „Důležitej‘ je kontakt s motorkou, půl roku, co se nejezdí, je dlouhá doba,“ uvažuje Petr Babička. „V sezóně 2015 byly velký rezervy, měsíc jsem na tom neseděl. Byla práce a taky nebyly ve Slaným tréninky. Jezdil jsem závod od závodu.když už mi to začalo jít hezky, přišel konec závodu. Seděl jsem na tom šestnáctkrát za rok, když to spočítám, z toho šestnáct závodů. Teď mám vymyšlenej‘ program, že bych jezdil po těch tréninkách, chci se rozjezdit.“

Byť má plohcou dráhu převážně za koníčka, chtěl by soupeřům ukazovat záda
Byť má plohcou dráhu převážně za koníčka, chtěl by soupeřům ukazovat záda

Když se ho zeptáte na cíl, reaguje bezprostředně. „Byl bych rád, kdybych se svez‘ o extralize,“ vydechne spontánně. „Když už jsem se vrátil, abych něco dokázal. Beru to jako koníčka, ale chci něco dokázat. Mít kontakt s motorkou a věřit si. Druhá věc je technika. Nemám bambilión, budu řešit čtyřicet tisíc za motor. A budu věřit, že se nesmí vysypat. Dávám motor na servis včas, když tam má jít po devátým závodu, jde po osmým, ať se to nevysype a nestojí to balík.“

 


Petr Babička děkuje:

5„Určitě musím poděkovat tátovi, že mě k tomu dostal. A opět panu Polákovi, že mi dal nějakou zkušenost, dal mi školu. A určitě svejm‘ holkám, mamině Mirče a dcerám, že mě v tom držej‘ a musej‘ taky něco vydržet. Děkuju klukům, co jsem okolo mě i Edovic rodině. Pomaháj‘ mi hodně, stačí zatít k nim do dílny a vždycky pomůžou. A děkuju Slanýmu, lidem, co se tady kolem plochý dráhy pohybujou. Hlavně ať to funguje a ať to neumře, je to moc hezkej‘ sport. Přirostl mi k srdci.“


 

Sezónu 2016 odstartuje pozítří ve Slaném
Sezónu 2016 odstartuje pozítří ve Slaném

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček a Antonín Škach

Na pódiu Memoriálu Antonína Vildeho
Na pódiu Memoriálu Antonína Vildeho