Před 40 lety: paprsky ranního sluníčka zahájily den, v němž se Milan Špinka zapsal mezi mistry světa

Vánoční přání Milana Špinky:
„Všem čtenářům speedwayA-Z přeji všechno nejlepší, hodně zdraví, štěstí a spokojenosti. A dobrý start do roku 2015!“

Nässjö – 10. března 1974
Ve svých devatenácti letech se coby voják základní služby vrátil z Inzellu s bronzovou medailí z ledařského mistrovství světa. Po titulu Antonína Švába z předchozího roku byl rázem pasován na jeho nástupce. Jenže sezóna 1972 mu přinesla smolné vyřazení již na semifinálové úrovni, zatímco na prahu své čtyřicítky mnohými odepisovaný Antonín Šváb se ze švédského Nässjö vrátil se stříbrnou medailí. Nicméně Milan Špinka se rychle vrátil na správnou cestu a necelého půlroku po triumfu v pětadvacáté Zlaté přilbě Československa usedl na trůn ledařského mistrovství světa. Magazín speedwayA-Z na jeho úspěch před čtyřiceti lety zavzpomínal společně s ním.

Inzell přináší bronz, semifinálové vyřazení i comeback mezi elitu světa
Jedenáct měsíců uběhlo od oslavy bronzové medaile z jednasedmdesátého a Milan Špinka se do Inzellu vrátil. V mistrovství světa na ledové dráze ročníku 1972 měl za sebou druhé místo z předkola ve francouzském Grenoblu, kde jej předčil pouze Švéd Kurt Westlund. Leč v semifinále o dva týdny později bylo všechno vzhůru nohama.

Druhý den začal závod dvěma pády v prvních dvou jízdách na stejném místě. Vzpomene si okamžitě příčiny svého pádu z medailových obláčků na tvrdou zem nepostupujícího do finále. „Už v pátek v tréninku jsem upad‘ v zatáčce u depa. A pak v sobotu dvakrát. Na stejném místě se padá dodnes, je tam asi nekvalitní led.“

Nicméně dvoudenní klání se sedmi postupovými příčkami nabízelo další příležitosti pro zvrat a ještě nemuselo ani náhodou být nic ztraceno. „Byl jsem mladej‘ závodník a rozhodilo mě to,“ přiznává Milan Špinka. Míla Verner mi půjčil svou motorku. Upad‘ mi na ní kryt předního kola, protože se uklepaly šrouby, a já šel v nájezdu první zatáčky přes řídítka do sněhové bariéry.

Nezbylo než oželet světové finále a pustit se do boje zase napřesrok. V semifinále v Ufě skončil Milan Špinka čtvrtý jako nejlepší cizinec. Brány světového finále, které se opět po dvou letech konalo v Inzellu, se mu opět otevřely dokořán. Hrdina našeho vyprávění během jeho dvou dnů nasbíral jednadvacet bodů. K pódiu nebylo daleko, ale nakonec se dělil s Vladimirem Čapalem o pátou příčku.

„Byl to rok, kdy jsem zase vylítnul nahoru,“ komentuje své tehdejší umístění, nicméně v otázce detailů nemůže sloužit. „Byl to normální závod, jízdy si už nepamatuju. Když ti je dvaadvacet, neděláš si žádný statistiky.“

Nicméně právě Inzell mohl být pro něho výjimečnou lokalitou. V jednasedmdesátém si odsud odvezl bronzovou medaili, napřesrok vypadl v semifinále a nyní se vrátil mezi světovou ledařskou elitu.

„Vrátil se, nevrátil se,“ snaží se po čtyřech desítkách let vybavit si nějakou vzpomínku. „Prostě závodíš a chceš dosáhnout nejlepších výsledků. V rámci možností děláš všechno. A já byl prostě šestej‘.“

Šňůra domácích titulů se přetrhla
Hvězda Milana Špinky vystoupala do neskutečné výšky, když na sklonku září dovedl vypůjčený motocykl od svého bratrance Evžena Erbana jako první do cíle velkého finále pětadvacáté Zlaté přilby. Diváci se mohli zbláznit, deset let po triumfu Antonína Kaspera zůstala cenná trofej doma, navíc ve Svítkově viděli Čechoslováka na nejvyšším stupni vítězů vůbec.

Podzim se rychle překulil a ozvalo se volání ledů. Paní Zima byla roku 1974 hodně nesmělá a místo pěti plánovaných kol ledařského mistrovství republiky se jely pouze dva. Nikde jinde než ve Svratouchu s nadmořskou výškou okolo 650 metrů nebyly příznivé podmínky.

Hned první podnik na Tři krále skončil překvapením. Milan Špinka dokonale kraloval ledařským šampionátům 1972 a 1973, kde ani v jednom z devíti závodů neopustil nejvyšší stupínek pódia. Desátý zářez ale do portfolia nepřidal, jelikož mu již v rozjížďce s číslem tři ukázal výfuk Miloslav Verner.

Nejstarší z rodinného klanu nakonec vyhrál s patnácti body. Za tři týdny si ze Svratouchu odvážel zlatý věnec Antonín Šváb a titul Miloslav Verner. Milan Špinka je sice postupně oba porazil, jenže v šestnácté jízdě jej šachovnicová vlajka přivítala nejen za vítězným Zdeňkem Kudrnou, ale i druhým Emilem Sovou.

Milan Špinka si na okolnosti své prohry, díky níž skončil v šampionátu až třetí, dneska již nevybaví. Jeho tehdejší přemožitelé nám o nich vyprávět nemůžou. Avšak historka, kterak Emil Sova v prvním závodě při zkoušení motocyklu zahučel i se svým strojem vysekanou dírou do ledové vody, přežila dodnes.

Ztrátu domácího primátu si Milan Špinka měl milionkrát vynahradit v mistrovství světa, do nějž vstoupil v půli února v semifinále v Ufě. „Pomáhal jsem Kadyrovovi,“ ujímá se opět úlohy vypravěče. „Jeli jsme poslední jízdu. Upad‘ jsem, byla tam bariéra ze sněhu a dodnes mám fotku, jak vezou kouli sněhu. To byla moje motorka!“

Šestinásobný světový šampión tatarského původu potřeboval body, aby se před svým domácím publikem ukázal na nejvyšším stupínku. „Říkal ‚nezávoď se mnou, já ti pomůžu ve finále‘, byl to takovej‘ slib staršího,“ říká Milan Špinka. Popisovaným pádem se připravil o pódium, ale do Nässjö se kvalifikoval jako pátý. Když opouštěl Baškirii, ani ve snu by jej nenapadlo, že na švédském ovále zopakuje čtyři roky starý kousek Antonína Švába. Nebýt jeho, Gabdrachman Kadyrov by měl o jednu zlatou medaili navíc a ke všemu v šesti po sobě jdoucích letech.

Nedočkavá Vesna nemá smysl pro ledovou plochou dráhu
Nicméně neskákejme rovnou na konec našeho příběhu a držme se striktně časové linie. Vedle Milana Špinky se do finále dostali ještě Miloslav Verner, Stanislav Kubíček, Aleš Dryml, Jan Verner a Zdeněk Kudrna. Vypadli Jiří Jirout v Ufě a Antonín Šváb v Inzellu. Ten měl v Bavorsku nakročeno k postupu, první den nasbíral jedenáct bodů. Leč v neděli zastavil dvakrát vinou poruchy magnetu, kvůli jehož opravě navíc zmeškal i svou třetí jízdu.

Pro šestici finalistů se vyplatilo přistavit autobus. „Jeli jsme celá parta er-té-óčkem,“ líčí Milan Špinka. „Jelo to osmdesátkou, ale v autobuse to líp utíká, ovšem šoférovi moc ne. Já si dělal řidičák na autobus měsíc před odjezdem, chtěl jsem mít všechno, abych měl plnej‘ řidičák. Akorát letadlo mi chybí (smích). Teď nebyl druhej‘ řidič, tak jsem se střídal s Pepíkem Hnidákem. S autobusem jsem jezdil hodně rád, bavilo mě to.“

Elegantní Škoda 706 RTO se vyšplhala až do čtyřsetmetrové nadmořské výšky města Nässjö, nejvyššího bodu jihošvédské vrchoviny. Čechoslováci na jeho palubě marně vyhlíželi sníh, vlády se ujala Vesna a vrásky pořadatelů dosáhly hloubky slavného Grand Canyonu. Ovál na stadiónu Skogvallen byl totiž umělý jen zčásti.

„Bylo tam hřiště na hokej a asi dvacet metrů vedle bruslařská plocha,“ popisuje Milan Špinka. „Na jejich umělým ledu byly zatáčky, ty byly dobrý. Roviny ale byly z přírodního ledu. Byly měkký, proto jsem zkazil tři starty…“

Trénink proběhl ve čtvrtek večer, kdy se rtu teploměru maličko zhoupla pár dílků pod nulu stupnice pana Celsia. Peter Oakes sice bude na stránkách britského Motor Cycle News informovat o třeskuté zimě doprovázející světové finále. V ochozech však kromě něho byla zima již jen asi padesátce jeho krajanů, zvyklých na ohřívání svých ostrovů teplým Golfským proudem.

Sotva se první hřebíky zakously do ledu, bylo jasné, že dvoudenní program světového finále anno domini 1974 je utopií. Do hry se stále více dostávala alternativa nechat původní 340 metrovou dráhu ladem a vytyčit kraoučké 280 metrové kolečko jen na hokejovém hřišti, jako tomu bylo před čtyřmi lety při triumfu Antonína Švába.

V sobotu pražilo slunce natolik, že se zástupci závodníků společně s pořadateli rozhodli pro variantu malé dráhy. V československém táboře byl tento verdikt přivítán pozitivně, jelikož technická dráha vyhovovala naturelu všech.

Nedělní ráno však postavilo všechno vzhůru nohama. Delegát FIM, jímž byl Jan Křivka, rozhodl, že se ke slovu dostane přece jen původní dráha. Jak už to v březnu bývá, slunné dny střídají mrazivé noci.

Milan Špinka nad nedělním ránem neměl ještě o rozhodnutí jury ani potuchy. „Spali jsme s otcem na pokoji v pěkným hotelu,“ vzpomíná. „Probudilo mě sluníčko. Měl jsem rád, když mě vzbudilo. Protáh‘ jsem se plnej‘ síly a pozitivních myšlenek na závod. Dobře jsem posnídal a byl psychicky v pohodě.“

Porážky Rusů jako na běžícím pásu
Na stadiónu se otec a syn Špinkovi dozvěděli, že se pojede původní ovál. „Otec‘ mi radil v převodech,“ uznává jeho zásluhy na svém úspěchu. „Risknul jsem, že jsem jel patnáctku kolečko. Patnáctky praskaly, ale on řek‘ ‚hop nebo trop‘. Dráha měla 340 metrů, otec říkal, že to chce lehčí převody.“


Úderem třinácté začal nástup. Pět tisícovek diváků se hřálo v oslnivých slunečních záplavách, ovšem samozřejmě mimo onu skupinku Angličanů, kteří mumlali cosi o finger-numbing cold. Jak již bylo řečeno, na tajících rovinkách přišel Milan Špinka o výhodu svých pověstných bleskových startů. „Devadesát startů jsem vyhrával, ale tady jsem tři starty prosral,“ připouští. „Musel jsem bojovat zezadu, ale jak se dneska říká, měl jsem dobrý nastavení motorky (smích).“

Na svých zádech vozil startovní číslo jedenáct, takže se poprvé na startovní rošt postavil ve třetí jízdě. A spolu s ním Anatolij Suchov, Vladimir Cibrov a Vladimir Kočetov. Těžší aranžmá si na úvod nešlo snad ani představit. „Musel jsem předjíždět,“ uvědomuje si po čtyřiceti letech svůj manévr, kdy po dvou kolech strávených na třetí příčce poskočil rovnou do čela.

Okolnosti zisku prvních třech bodů Milanu Špinkovi patřičně zvedly sebevědomí do rozjížďky s číslem sedm, v níž jej kromě Miloslava Vernera a Hanse Johanssona očekával zejména Gabdrachman Kadyrov, svým způsobem obdoba Nikolaje Krasnikova přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

„Byl jsem lajnař, to mi vyhovovalo,“ připomíná. Nicméně podjetí Gabdrachmana Kadyrova, jemuž na metě nakonec naměřil patnáct metrů, ve druhé zatáčce byl manévr, jaký se nepovede každý den. Balancování s položeným motocyklem na hranici rovnováhy v zatáčce dostalo Milana Špinku v rozjížďce s číslem devět i před Sergeje Tarabanka, který se užuž viděl jako vítěz v cíli.

„Tarabanko v tý době pro mě nebyl žádnej‘ soupeř,“ glosuje Milan Špinka na adresu vyučeného obráběčer kovů, o dva roky staršího než on. Boris Samorodov, pyšnící se světovým titulem ze sedmašedesátého byl však šálkem jiného čaje. Na čele rozjížďky s číslem čtrnáct strávil většinu z času 60,4 sekundy, než ji ukončila šachovnicová vlajka.

Milan Špinka ovšem v poslední zatáčce sklonil motocykl, až levým řidítkem škrtal o led, a v cíli byl první on. V té chvíli se jako jediný mohl pyšnit dvanácti body. Vladimir Cibrov jich doposud nasbíral jedenáct, Gabdrachman Kadyrov a Sergej Tarabanko po desíti.

Poslední série se pro Milana Špinku musela táhnout jako turecký med. Vladimir Cibrov mu v osmnácté jízdě svým triumfem ve stylu start – cíl nastavil laku pořádně vysoko. Aby se pražský borec stal mistrem světa, musí vyhrát rozjížďku s číslem dvacet, cokoliv jiného přinese risk rozjezdu. V devatenácté jízdě si Gabdrachman Kadyrov pojistil bronz, o nějž Sergej Tarabanko přišel díky pádu.

„Nejhorší byla poslední jízda,“ konstatuje Milan Špinka. „Když už máš čtyři vyhraný, jsou to nervy, a se něco nestane. To byly největší nervy. Ale kdybys mě zabil, už si nevzpomenu, jestli jsem odstartoval nebo předjížděl…“

Karel Růžička však na stránkách jedenáctého čísla týdeníku Svět motorů vše vystihl naprosto perfektně: „Je odstartováno. Všichni čtyři jezdci jedou první oblouk současně. Špinka je nepatrně vpředu. Dryml mu na druhém místě kryje záda. Kindgren, který je poslední překážkou na Špinkově cestě k titulu mistra světa, se dostává těsně za Špinku. Špinka však zachovává stejný klid jako v předchozích jízdách. Nijak se nesnaží Kindgrenovi ujet, jen si hlídá svoje první místo a brzdí tempo jízdy. Sen se stává realitou.“

Mozaika se poskládala dokonale
Čas 62,9 sekund je skutečně nejpomalejším za celý den. Nicméně v ploché dráze jsou klíčové body a Milan Špinka jich má v okamžiku zastavení stopek patnáct. Do světa letí senzační zpráva, že se český plochodrážník stal mistrem světa.

„King Kadyrov loses crown to unknown,“ budou již o tři dny později číst čtenáři týdeníku Motor Cycle News. Ovšem Peter Oakes si ve slově neznámý přece jen raději vypomohl uvozovkami, tradiční berličkou žurnalistů v nejistotách. Konec konců pamatoval si jej z turné československých závodníků po britských oválech. Na Milana Špinku, jehož svým čtenářům představil jako třiadvacetiletého tiše mluvícího kluka z Prahy, pěl samou chválu.

„Jeho energická předjetí ze zadních pozic ve všech jízdách kromě jedné z něj udělala miláčka hlediště, takže nemohlo být populárnějšího vítěze,“ hodnotil.“ A československý tisk samozřejmě nemohl zůstat pozadu.

„Úspěch to byl velkej‘,“ hodnotí Milan Špinka svůj světový titul dnes. „V ten den si to ale člověk neuvědomí. Já si to začal uvědomovat na lodi. Každej‘ dal prachy a koupila se whisky. Dostal jsem velkej‘ pohár a do něj jsme jí nalili, aby se to líp pilo. Standa Kubíček potom skočil dolů do kuchyně a vypůjčil si sběračku, kterou jsme tu whisky nabírali.“

A jak si vysvětluje, že velikány ledařského božského panteonu změřil jako malé kluky? „Všechno zapadlo do sebe,“ přemítá. „Výsledek je mozaika a ta se skládá z malinkejch‘ částeček. Všechno to zapadlo, všechno to vyšlo.“

Desátý den měsíce března roku 1974 mu však připomíná nejen nápis na poháru. „V ten den se švagrové Evě, sestře mojí ženy narodil syn Petr, můj synovec,“ vysvětluje a dodává, že na své vítězství nemá jen vzpomínky pozitivního charakteru.

„Ne moc veselej‘ zážitek byl, že Honza Verner upad‘ u bariéry na břicho. A Samorodov ho přejel oběma koly přes stehna. Šili mu obě dvě nohy. To byla stinná stránka toho víkendu.“ Incident se stal v rozjížďce s číslem osm, v jejímž závěrečném okruhu vedl český borec o patnáct metrů. V osudném místě přírodní led praskl a začal tát.

Rus se mu vyhnout nadjetím po sněhové bariéře, ale záměr mu nevyšel. Jan Verner se z nemocnice vrátil ještě v průběhu závodu. Nebýt nešastného incidentu, měl by po dvou jízdách šest bodů a československá plochá dráha možná měla další medaili…

To už je ovšem až přespříliš tenký led spekulace, by se jej indicie snaží přesvědčivě nechat zbytnět. Faktem zůstává, že si Milan Špinka s muži, s nimiž si v Nässjö v březnu 1974 podával pravici na stupních vítězů, nepopovídá.

„Cibrovovi jsme dávali loni kytičku na hrob, tragicky zahynul při rybaření na rybníku,“ povzdechne si Milan Špinka. „Kadyrovovi prasklo srdce, na srdíčko byl on špatnej‘.“ Inu lidé odcházejí, ale jejich příběhy naštěstí zůstávají.

Finále mistrovství světa na ledové dráze 1974 – Nässjö (S):
1. Milan Špinka (CS) 15; 2. Vladimir Cibrov (SU) 14, 3. Gabdrachman Kadyrov (SU) 13, 4. Sergej Tarabanko (SU) 10, 5. Boris Samodorov (SU) 10, 6. Bo Kindgren (S) 10, 7. Hans Johansson (S) 8, 8. Miloslav Verner (CS) 8, 9. Hans Decker (S) 6, 10. Vladimir Kočetov (SU) 6, 11. Stanislav Kubíček (CS) 5, 12. Anatolij Suchov (SU) 5, 13. Zdeněk Kudrna (CS) 4, 14. Jan Verner (CS) 3, 15. Treumund Strobl (A) 3, 16. Aleš Dryml (CS) 0, res Lars Dahlin 0.
Poznámka: Treumund Strobl byl původně náhradníkem, který se dostal do startovního pole místo Vladimira Čapala

Foto: archív autora a archív Milana Špinky