Auckland – 4. února
Závěrečnými dvěma koly o víkendu vyvrcholí plochodrážní turné na Novém Zélandu. Filip Šitera využil volný týden, aby se čtenářům magazínu speedwayA-Z opět svěřil se svými zážitky. A tak si opět můžete přečíst něco na jinou notu než běžné zpravodajství ze závodů.
Na Severním ostrově poznali závodníci dva nové ovály. „Dráha ve Whangarei byla dobrá,“ hodnotí Filip Šitera první z nich. „Měla dlouhý roviny a zatáčky za roh. Povrch byl jílu, takže to bylo hodně rychlý. Ke všemu v první zatáčce nebyl mantinel, ale les. Kdybys tam měl pád, na houby to máš doopravdy jen kousek (smích)!“
Opravdové překvapení však na Filip Šiteru čekalo v Palmerston North. „To byl nejlepší stadión, na kterým jsem kdy byl,“ nezastírá. „Velkoplošná televize a obrovská tribuna hned naproti startu. Dráha byla dlouhá, ale docela dost úzká. Měla tvrdý povrch, takže se moc nepředjíždělo.“
V posledním článku Filip Šitera přirovnal spolužití závodníků mnoha národností k televizní reality show. „U Big Brothera to jde pořád super,“ říká. „Časté chodíme na vodní lyže a na pláže. A večer do města.“
Ovšem nejen závoděním je živ plochodrážník. „Na jídlo chodíme do města,“ popisuje stravovací rituály mezinárodní party Filip Šitera. „Když není čas tak do fast foodů jako McDonald nebo Subway. Jinak si něco i uvaříme nebo jíme u našeho bosse Johna McCalluma. A občas zajdeme i do normální restaurace.“
A jak závodníky vnímají místní lidé? „Jsou hodně přátelský,“ zní komentář plzeňského juniora. „Každý ti tu pomůže, když máš problém. My naštěstí neměli žádnej. Teda kromě našeho pana domácího. Jinak je to v pohodě. Divákům se na závodech líbí show. Tak jí po závodech vždycky asi pět minut děláme. Ve městě si nás většinou všimnou, když máme týmový trika.“
I když spolu tráví většinu času už víc jak pět týdnů, ponorková nemoc se mezi závodníky zatím nevyskytla. „S klukama se domlouvám v pohodě,“ odmítá podobné spekulace Filip Šitera. „Všichni se shodneme a nemáme spolu žádný problémy.“
A nestýská se mu po středoevropských zimních radovánkách nebo šroubcích na zamrzlých českých rybnících? „Šroubky mi tu nechybí,“ směje. „Protože nechci zase na sobě něco rozpárat. Až budu chtít, pojedu na šroubky zase s Kubou Hejralem (smích). Jinak tady je přes den 35 – 40 stupňů a voda je teplá podle toho.“
Nicméně život plzeňského juniora komplikuje naražené koleno z Waikaraka Parku. „Dva dny jsem nemohl skoro vůbec chodit,“ líčí Filip Šitera následky střetu s jezdcem startujícím v řadě před ním. „Ale zlepšuje se to. Musím to teď ještě vydržet na dva závody. Jestli to ale nesplaskne, budu muset k doktorovi.“
