Leszno – 8. března
Už sedmým rokem bude patřit k nezaměnitelnému koloritu českých oválů. Českou licenci vyřešil otázku pokračování své kariéry, která by v Polsku zaměřeném na ligové podniku musela skončit. Nicméně ani v Čechách nemá závodů nazbyt. Jako velikánský slánský patriot proto přivítal návrat klubu do první ligy a přihlásil svůj vlastní tým do šampionátu dvojic. Krzysztof Nowacki se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by do Divišova chtěl dorazit s dalším Polákem.

„Už jednou jsem startoval v mistrovství dvojic,“ vysvětluje Krzysztof Nowacki svou motivaci postavit svůj vlastní tandem pro divišovské finále. „Rozhodl jsem se postavit svůj tým MARTINTRANS, protože chci startovat v co nejvíce závodech, protože to je vždycky lepší než trénink.“

A s kým se v půli srpna objeví v divišovských boxech? „Zatím nemám partnera,“ říká. „Ale je ještě trochu času. Chtěl bych pozvat závodníka z Polska, aby viděl, jak pěkný žužel je v Čechách, kde se nejezdí pod tlakem výsledku jako v Polsku. Tam je pořád ohromný tlak na výsledek.“

Loni Krzysztof Nowacki trpěl nedostatkem závodních příležitostí a kromě čtyř přeborových podniků absolvoval již jen pouák v Pile. „V sezóně 2013 jsem měl opravdu málo závodů,“ povzdechne si. „Hrozně rád bych chtěl závodit v co největším počtu závodů. Ale je těžké si sám něco zajistit, když nemám profesionálního manažera.“

Každopádně letos bude opět stálým inventářem přeborových podniků. „Hrozně se mi líbí v nich startovat,“ netají se svým zájmem o seriál. „Četl jsem, že letos bude těchto závodů víc. A pojedu rád ve všech.“

Letos nefiguruje na soupisce extraligového Cereasu, nicméně na soupisce ve slánském prvoligovém týmu pod taktovkou Jaroslava Drbala scházet nebude. „V extralize nejsem v týmu, ale mám radost, že jsem i nadále závodníkem AK Slaný,“ přemítá. „Reprezentuji ten klub už od roku 2009, to už bude šest let, kdy jsem závodníkem AK Slaný. Jsem hodně nadšený, že můžu reprezentovat klub i dále. Chci za něj jezdit tak dlouho, dokud nebudou za něj závodit i moji synové. Martinek měl narozeniny 27. února. Má šest let a už rok a půl trénuje na malém motocyklu, Alanek bude v červenci mít pět let. Letos začne také trénovat a je možné, že zanedlouho budou startovat v závodech dětí. Martinek se mnou už byl na závodech v Liberci a Pardubicích a už se nemůže dočkat, až se mnou zase pojede.“

Krzysztof Nowacki již sedmou sezónu bude závodit s licencí AČR. „Pokud se mých startů v první lize týká, doufám, že dostanu šanci reprezentovat svůj klub AK Slaný,“ plánuje. „Všechno záleží na trenérovi a manažerovi. Jak dostanu pozvání, rozhodně budu připravený závodit. Chtěl bych především absolvovat sezónu 2014 bez zranění a s co největším počtem závodů.“

Problém se závody je ovšem obtížně řešitelný. „Rád bych závodil i na závodech v Německu, ale nemám šanci, když v té zemi nemám kontakty,“ tvrdí. „Hledám také sponzory. Byl bych rád za každou drobnou pomoc, protože v Polsku je těžké najít sponzora a já především závodím v Čechách. Kdyby mi někdo chtěl pomoct, na výměnu můžu umístit sponzorskou reklamu na motocyklu, dodávce i své internetové stránce.“

Krzysztof Nowacki děkuje:
Na konec pozdravuji všechny fanoušky plochodrážního sportu v Čechách a také své syny Martinka a Alanka. Zvu rovněž na svou internetovou stránku.

Foto: Wojta Zavřel a Roman Jankowski

Chotíkov – 28. února
V září roku 2011 létal nad hlavy přátel z depa jako čerstvý juniorský mistr republiky. S juniorským národním týmem zažil atmosféru světového finále, očarovala ho dlouhá dráha, kde mu mnozí předvídali velkou budoucnost. Jenže přelom do seniorského věku mu přinesl obvyklé problémy jako celé řadě jeho předchůdců. A tak se Michael Hádek rozhodl, že letos už na ploché dráze závodit nebude a eventuálně zkusí flat track.

„V mým případě to začlo první seniorskou sezónou,“ vysvětluje plzeňský plochodrážník, proč dospěl k verdiktu pověsit závodnickou kombinézu na hřebík. „Když vznikla ta koalice v extralize, ještě jsem věřil, že moje forma zůstane na stejný úrovni jako v mý poslední juniorský sezóně.“

Trojkoalice DaK Moto Plzeň-Divišov ovšem v extralize 2012 mířila vysoko. „Přišel první, druhej‘, třetí ligovej‘ závod a hned to bylo špatně,“ vzpomíná Michael Hádek. „Kromě závodů v Plzni jsem jel pokaždý snad jen dvě jízdy a hned tam dávali Mateje Žagara, a jsem udělal body nebo ne. Chápu, že chtěli vyhrávat, ale v tom případě ode mě nikdo nemoh‘ čekat nějaký výsledky, když jsem se při závodě sotva rozkoukal a hned jsem zas seděl.“

Trojkoalice zabušila na brány extraligového finále, avšak nakonec se musela spokojit s bronzovou medailí. Slibný projekt však bohužel v loňské sezóně nepokračoval a Plzeňané se jako jeden muž dostali na soupisku Mšena.

„Čas šel dál,“ pokračuje Michael Hádek. „Já nad tou sezónou mávnul rukou a koukal pomalu, ale jistě už na další a mou poslední, jak se ukázalo. Když jsem podepsal Mšeno, věřil jsem, že bych jim byl něco platnej‘ a nějakej‘ závod bych jel. Jenže chyba lávky. Jéňa Holub se chytnul, jelo mu to a tak jezdil on. Pravda je, že jsem jel extraligu, ale za Slaný, za což chci poděkovat Milanovi Machovi. Ale jeden závod je málo, aby mělo dál cenu jezdit.“

A tak se Michael Hádek ocitnul v zapeklité situaci. „Je to jak v bludným kruhu,“ líčí. „Když máš závody, máš formu a chu jezdit, pak přijdou dobrý výsledky. A hned máš další závody, jak říkám, začarovanej‘ kruh. No, a jak rychle má kariéra začala, tak rychle i odešla. Nějak mě přešla chu snažit se o dobrý výsledky. Nechtělo se mi do toho vrážet další peníze, když nemám ani doplaceno ještě to, co jsem si půjčil minulej‘ rok. A abych jel tři závody za rok, ne, ne, radši budu vydělávat na budoucnost. Z našich spadnou dva veliký balvany, teda starosti kolem mě a bráchy, a budeme všichni happy (smích).“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Wojta Zavřel a Antonín Škach

Ústí nad Labem – 12. února
Předloni prožil nesmírně úspěšnou sezónu, nicméně stupně vítězů mu ve stopětadvacítkářských seriálech pokaždé unikaly o onen pověstný vlásek. V zimě se svěřoval, že by se loni před nimi nechtěl zastavit. Zjara se zdálo, že se mu to plní. Na konci sezóny se Václav Verner ozdobil bronzovou medailí z mistrovství republiky na malých oválech, nicméně magazínu speedwayA-Z se svěřil, že na svůj úspěch už v pětistovkách s největší pravděpodobností nenaváže. Okolnosti jej totiž donutily v šestnácti letech ukončit slibně se rozvíjející kariéru.

V boji o stříbro sehrály svou roli rovněž štěstí a smůla
Při loňském Speedway Mini Cupu stál na pódiu až v jeho třetím díle v Divišově, avšak ten další na stejné dráze už vyhrál s osmnáctibodovým maximem. Mistrovství republiky na krátkých drahách začal v květnu na pražské Markétě z druhého místa.

„Start to byl určitě dobrej‘,“ vrací se Václav Verner na počátek loňské sezóny. „Kéž by to tak bylo dál. K tomu mému prvnímu životnímu vítězství… On ten závod až tak slavný nebyl, soupiska nebyla vůbec plná, takže nebylo nějak těžký udělat tu osmnáctku. Ale na začátek sezóny dobrá motivace.“

Sezóna kolibříků nabídla opět natřískaný termínovou listinu. Václava Vernera jsme ale neviděli na startu ve všech případech. Při Speedway Mini Cupu vynechal rovnou pět podniků, takže skončil čtvrtý s poměrně mohutnou bodovou ztrátou, kterou by ovšem v případě účasti ve všech závodech šlo dohnat…

„Ty minicupy jsou braný jako taková příprava nebo trénink,“ vysvětluje chabařovický plochodrážník. „A pro mě bylo důležité jezdit hlavně mistráky, takže abych dal motorům voraz, musel jsem leccos vynechat, protože jsem jel i několik závodů na klasickém oválu. Musel jsem to šetřit a tak jsem nechal prostor mladším vrstevníkům. Občas jsem si udělal radost a mohl se svézt při minicupu, kde jsem fungoval spíš jako takovej‘ náhradník, kterej‘ byl nasazenej‘, když bylo málo jezdců.“

Filozofie zaměřit se především na šampionát republiky na malých drahách fungovala a Václav Verner v něm nakonec získal celkový bronz. Hodně litoval domácího závodu před Hurychovým memoriálem a zářijové Prahy, ale především zrušených závěrečných Chabařovic v říjnu. V tomto ohledu zažil návrat situace z předcházejícího roku, jelikož ho nyní od stříbra dělilo pouhopouhých sedm bodů.

„Bronz je sice pro mě úspěch, ale cíl měl být mistr,“ povzdechne si. „Bohužel… Záleželo mi na tom hodně. Jenže motocykl mi vůbec nepřál, když se mi při dobře rozjetým závodě rozsypal motor. To ani nešlo vyjádřit slovy, jak moc jsem byl zklamanej‘. A dojet to jen tak na náhradník, určitě nebyl záměr. Měl jsem smůlu… Filipovi Šifaldovi přálo víc štěstí, dokázal uhájit náskok. A počasí, které zapříčinilo zrušení posledního mistráku v Chabařovicích, tomu napomohlo. Hodně s tím zamíchalo onemocnění Adama Fencla, mohlo bejt‘ všechno jinak. Takže na to, že to byla moje poslední sezóna, docela zklamání, ale i v uvozovkách úspěch.“

Nelehké rozhodnutí
Václav Verner třikrát zasáhl rovněž do klasického šampionátu stopětadvacítek. „To bylo, abych zkusil, jak se jezdí závody na velký dráze,“ vysvětluje. „A pomoc při přípravě na Evropu a příprava na pětistovce. A jelikož jsem to jel, na tom, na čem jsem jel, na mý motorce pojmenovaný Dromedár (smích), tak ode mě nikdo nic nečekal.“

V evropském poháru v Pardubicích se nakonec objevil jako náhradník. „Byl to zážitek, všechno bylo báječný,“ vybavuje si poměrně chladný den na sklonku loňského května. „Ten náhradník mě mrzel a možná mrzí eště teď. Chybělo malinko… A to zas kvůli nedostatečný technice. Vím, vypadá to, že se pořád vymlouvám na motorku, jenže ono to tak fakt je, pokaždý ve druhým kole zvadla. Jinak myslím dobrej‘ výkon na náhradníka, že jsem byl před jezdci, kteří byli nasazení do závodu. Ale mohlo to bejt‘ lepší. Moc se mi líbil souboj mezi mnou a Josefem Novákem. Předjížděli jsme se a šli po sobě a nakonec z toho vyšel vítězně Pepa.“

Pro letošní sezónu Václav Verner figuruje na soupisce Slaného pro první ligu a Chabařovice jej přihlásily do mistrovství republiky juniorů. Avšak on sám zmínil, že loňská sezóna byla poslední v jeho krátké, leč nadějně rozjeté kariéře.

„Kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu, kvůli kloubům, kdy mě bolelo jezdit, škola a finanční situaci jsem se po dlouhém uvážení rozhodl prozatím ukončit závodní kariéru,“ říká Václav Verner smutně znějící zprávu. „Třeba to není definitivní a za pár let nebo za rok opět usednu do sedla závodního speciálu. Bůhví… Ale zatím to tam nebude. Určitě se však budu pohybovat v kruzích ploché dráhy dál. Přece jen zbavit se závislosti na metanolu není tak jednoduché. Jen doufám, že to veřejnost špatně nepochopí, aby si nemysleli, že to vzdávám, nebo že se bojím pětistovky. To nee. Na pětistovce jsem aktivně trénoval, i když to jednou skončilo výletem do nemocnice s pohmožděným hrudníkem (smích).“

Václav Verner děkuje:
„Chtěl bych popřát Adamovi Fenclovi, aby se mu dařilo víc v další sezóně. Protože teď měl opravdu smůlu. A chtěl bych poděkovat závodníkům a mechanikům za to, jaký jsou fajn kolektiv. A pak nejvíce SC Chabařovice za podporu a umožnění mého fungování v plochý dráze. Pak mockrát děkuju AK Slaný za propůjčení motocyklu 500 ccm a SCM za nominace na různá soustředění. Snad nebude mé ukončení kariéry nikoho příliš mrzet. A držím palce všem do další sezóny:“

Foto: Wojta Zavřel, Antonín Škach a Jiřina Šifaldová

Přelouč – 7. února
Zjara 2011 šokoval informací, že ve svých osmnácti letech končí se svou plochodrážní kariérou. Avšak jeho modrá kombinéza dlouho na hřebíku příliš dlouho nevisela. René Vidner se záhy vrátil do sedla, v sezóně 2012 se s juniorským týmem Pardubic zapsal mezi mistry republiky a letos by se v posledním roce své juniorské kariéry chtěl výrazněji prosadit, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.

Z předčasného důchodu na mistrovské pódium
„Určitě to nebylo jednoduchý rozhodnutí ukončit kariéru,“ vrací se René Vidner o tři roky zpátky. „Ale spíš mě k tomu vedly finanční důvody. Přece jenom to není levný sport, jako všichni, co jsme u plochý dráhy, víme.“

Extraligový mítink, v němž nakonec Mšeno na své domácí půdě o jediný bod porazilo Pardubice, však nebylo definitivní tečkou za kariérou René Vidnera. Tehdy pod majestátní siluetou Bezdězu na obzoru sice neviděl cíl juniorské rozjížďky s číslem dvě a Lubomír Vozár ho už na ovál neposlal, ale lepší zítřky měly teprve přijít. Před sezónou 2012 totiž hlásil comeback.

„Po roční pauze jsem se rozhod‘ vrátit, protože mně chybělo jezdit po závodech,“ vysvětluje a přidává i další prozaičtější důvod. „A taky mně zůstaly věci, na který se nedalo koukat. A aby byly jen tak hozený v koutě, taky nešlo. Už se plochý dráze přeci ňákou dobu věnuju a nedá se to jen tak zahodit.“

Na podzim 2012 už nechyběl na slavnostním vyhlášení mistrů motocyklového sportu, jelikož spolu s Václavem Milíkem a Davidem Štěrovským posadil Pardubice na trůn juniorských družstev. „Určitě jsem nelitoval,“ směje se dnes. „Byly to super závody a hlavně dobrej‘ výsledek, jen škoda že se to nepodařilo obhájit.“

Přitom chyběl kousek, protože rozhodující mítink v Liberci zastihl Pardubice na postu spolu leadera se Slaným a Prahou. Jenže bez Václava Milíka, jehož pardubický klub uvolnil pro polský Rybnik, se staly snadnou návnadou pro soupeře a skončily třetí. Po předcházejícím triumfu v pardubickém kole určitě škoda.

„Tak určitě to škoda byla,“ přemítá René Vidner. „Ten výsledek moh‘ bejt‘ lepší. Vždycky může bejt‘ líp! Uvidíme, co nám přinese další sezóna, určitě by nebylo špatný udělat lepší výsledek!“

Na lepších výsledcích se už pracuje
Loni sám neměl moc závodů. Extraligou se mihnul dvakrát a ani její nižší sestřičku nevyužil naplno. Co se dělo, že místo řidítek plochodrážního motocyklu spíše svíral volant traktoru? „Nastal problém, že jsme prodali transportera,“ líčí René Vidner. „Koupili jsme jiný auto od Luboše Tomíčka a nějak se to nedařilo opravit. Půl sezóny jsme byli bez auta a tu opravu musel taky někdo zaplatit, takže vlastně nic jinýho nezbylo, než kočírovat traktor místo motorky. Pravdou je, že jsem za sezónu 2013 odjel dost málo závodů. Uvidíme v roce 2014, jak se to bude vyvíjet, ale určitě bych nechtěl vynechat ani jeden závod. Co půjde, odjedu…“

Chu do závodění na něm byla znát už při říjnovém vrcholu českého přeboru v Pardubicích, kde mu doslova kousíček chyběl ke stupňům vítězů. „Jo, nebyly to špatný závody,“ konstatuje. „Ňáký ty body jsem tam nasbíral. Je pravdou, že chu na ty závody byla, když jsem jich moc za tu sezónu neodjel. A s bednou jsem počítal, ale nějak to nevyšlo (smích).“

Třinácté místo v domácím juniorském šampionátu dává dostatečný prostor k motivaci, aby jeho poslední sezóna strávená ve věkové kategorii do jednadvaceti let byla ještě lepší. „Určitě to beru tak, že je to můj poslední juniorskej‘ rok,“ přemítá René Vidner. „A něco bych ještě chtěl dokázat. To třináctý místo se mně moc nelíbí, tak doufám, že se v následující posunu na lepší.“

Jenže chtít a doufat zároveň automaticky neznamená mít. „Chystám se,“ vytuší pardubický junior směr dalšího vyprávění. „Motorky jsou už skoro postavený. Na fyzičce taky makám. Každý dva dny posiluju doma na posilovacím stroji. Občas vyjedu na kole se projet a jinak máme od klubu čip do bazénu. Jak se říká, uvidí se na dráze, jaká byla příprava.“

René Vidner děkuje:
„Poděkovat bych chtěl všem, co mně pomáhaj‘. V prvý řadě mechanikům Luboši Vrtáčkovi a Rendovi Vidnerovi staršímu. Bez těch by to nešlo. Rodině za podporu a také sponzorům, bez kterých by se to nedalo dělat.“

Foto: Wojta Zavřel a Antonín Škach

Zohor – 30. ledna
Už ve svých dvanácti letech proháněl po oválech stopětadvacítku, ale i pětistovku. Nicméně od konce roku 2009 o něm nebylo příliš slyšet. Až na sklonku loňské sezóny naskočil v rámci českého přeboru do ostrého závodění.I když jej bohužel odvážela ze svítkovského oválu sanitka, mnohem větší překážkou jeho další kariéry mohou být finance, jak se zohorský plochodrážník Dominik Slezák svěřil magazínu speedwayA-Z.


Zohor má opět plochodrážníka
„Nejezdil jsem moc na tréninky, nevěděl jsem, co bude,“ vysvětluje Dominik Slezák, proč se po něm před čtyřmi lety slehla zem. „Pak jsem začal trénovat až v roce 2011. S rodinou jsme se dohodli, že zkusíme závodní kariéru. Snažil jsem se, až to nakonec dospělo k tomu, že jsem začal hodně trénovat a připravovat se na závody.“

            Končila sezóna 2012 a na veřejnost pronikla zpráva o jeho třetím místě ve vloženém závodě amatérů při žarnovické rozlučce. „Chtěl jsem závodit a rozvíjet se, akorát na to nebyly prostředky,“ objasňuje své tehdejší rozpoložení. „Přijel jsem do Žarnovice na ukončení sezóny. Nikdy nezapomenu, že jsem první jízdu vedl před Patrikem Búrim a ve třetím kole se mi rozletěl spojkový koš, takže jsem nakonec dojel až na posledním místě. Další jízdu jsem byl druhý a třetí vyhrál. Ve čtvrté jízdě jsme jeli s Patrikem jen taková čtyři čestná kolečka. A až po závodech, když to všechno skončilo, jsem se dozvěděl, že to byly normální závody o pohár. Mám na to pěkné vzpomínky a byl to odraz v mé kariéře.“

            Její ostrý start ovšem přišel až loni. Po srpnovém veteránském kempu ve Svitavách přišel přebor v Žarnovici, během něhož Dominik Slezák absolvoval první oficiální mítink své kariéry. Původně byl jen náhradník, jehož měly čekat rozjížďky s pěti účastníky, avšak nakonec absolvoval celý závod a obsadil patnácté místo.

            „Před závodem moc stresu nebylo,“ vzpomíná. „Psychickou oporou byl Vlado Višváder, který mi dával rady co a jak. V ten den jsem jel poprvé na novém výfuku. Začal trénink a já se s ním prvé kolečka jen oukával. Nevěděl jsem, že to je až takový rozdíl. V první jízdě jsem po technické poruše Pepy Nováka jel na třetím místě. V nájezdu do poslední zatáčky mi ale praskla osička na háku. Nedokázal jsem udržet motorku ve smyku a ve výjezdu ji položil pod mantinel. Další rozjížďku jsem nenastoupil, protože jsme nestihli opravit motorku. Následující jízdu jsem dojel poslední, tu další také. Poslední rozjížďku přeboru jsem tři kola bojoval s Krzysztofem Nowackim o třetí místo, které se mi podařilo vybojovat. Pak přišla jízda s výměnou zadního kola, kde jsem se v prvním kole přetočil a spadl. Byl jsem zklamaný ze svého výkonu, čekal jsem od sebe víc…“

            Ovšem ještě než zamířil na startovní rošt rozjížďky s číslem čtyři, čekala ho ještě jedna zvláštní jízda. Těsně před závodem totiž zemřel Dušan Višváder. Robo Grigorov dodal sugestivní atmosféru svým hitem oslavující rebely a slovenští závodníci se zvukem svých motorů postarali o jedinečný doprovod.

            „Dušana jsem poznal skoro odmalička,“ vzpomíná Dominik Slezák na svého zohorského souseda. „Jezdíval jsem s ním po závodech a on mi pomáhal svými radami. I poslední závody jsem od něho měl půjčené zadní kolo. Odjel jsem s ním první čtyři rozjížďky a dodnes mám ten pl᚝ na stěně v dílně jako vzpomínku na něj. Dušanův bratr Roman mi dal jeho přední dečku z motorky a já ji měl na přeboru v Pardubicích jako vzpomínku na Dušana. Byl to dobrý člověk. Když mohl, pomohl, měl jsem ho rád a na posledním rozloučení s ním jsem měl čest tlačit jeho motorku. Na pohřeb mu přijeli kamarádi z České republiky a spolubojovníci z dráhy z Rakouska, aby se s ním mohli rozloučit. Já měl tu čest tlačit motorku a přivézt ho s motorkou na poslední rozloučení.“

          
            Sezónu ukončil poslední přeborový mítink v Pardubicích, ovšem účinkování Dominika Slezáka skončilo díky divokému pádu už ve čtvrté jízdě… „Do Pardubic jsem přijel už den předem,“ vypráví slovenský závodník. „Spali jsme u Vláda Višvádera. Od chvíle, co jsme dojeli, byla super atmosféra a vzpomínání na staré časy. Když jsme přijeli na stadión, všechno super. Jakoby se mi splnil jeden se snů ‚někdy si zajezdit na pardubické dráze‘. O tréninku bylo všechno dobré, Vlado mi poradil, co a jak mám změnit. Přišla první jízda a po technické poruše Pepy Nováka jsem jel třetí. Z výjezdu mi to v posledním kole srovnalo u mantinelu motorku. Čelně jsem narazil do prkem, chtěl jsem pokračovat v závodě, ale lékař mi to nedovolil a poslal mě na vyšetření do nemocnice. A v ní se moje vyvádění na pardubické dráze skončilo.“  

     
            Speedway Club Žarnovica se rozhodl nepokračovat v koalici s Březolupy, čímž zavřel slovenským závodníkům dveře do české první ligy. Nebylo by lepší nadále závodit s českou licencí, už jen díky tomu, že ze Zohoru to není do Březolup příliš daleko?

            „Je pravda, že během sezóny 2013 jsem začal jednání s panem Trojánkem z Divišova,“ komentuje situaci Dominik Slezák. „Nebyl by problém, abych za ně startoval. Všechno záleží na mně. Jenže teď je druhá věc, kde sebrat peníze na sezónu. Sháním sponzory, ale zatím nic. Zvažuji proto konec, protože bez sponzorů se tak náročně drahý sport nedá utáhnout.“

 
Dominik Slezák děkuje:
„Chtěl bych poděkovat hlavně celé své rodině a konkrétně mému dědečkovi, který mi umožnil jezdit, a ujovi Jozefovi, který mi pomáhal od začátku kariéry. Dále bych chtěl poděkovat svému otcovi a mámě, že to se mnou zvládají. A velké děkuju patří Abrozovi Kovaričovi, díky kterému jsem se odrazil ve svých výkonech ještě výš. Pomáhá mi u motorek. A druhému mechanikovi Martinu Sabolovi. Velké děkuju patří i Autofolie SwatWrap Malacky, kteří mi během celé sezóny 2013 pomáhali jako sponzoři. Děkuju!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Wojta Zavřel, Michal Kohout a Antonín Škach

Nešastný pardubický pád se šastným koncem:

Budínek – 24. ledna
Zatímco úspěchy současné plochodrážní garnitury nejsou v očích odborné žurnalistické veřejnosti hodnoceny přehnaně optimisticky, o čemž svědčí i v úterý zveřejněné výsledky osmého ročníku ankety Zlatá řidítka, předcházející generace se stále hřejí na výsluní. Důkazem je i Milan Špinka, který je po Antonínu Švábovi a Jiřím Štanclovi již třetím plochodrážníkem, jehož Cena Františka Šastného uvedla do pomyslné slávy českého motocyklového sportu. Ledařský exmistr světa se magazínu speedwayA-Z svěřil, že ocenění dokonale rámuje několik jeho čtyřicetiletých jubileí.

Zatímco při listopadovém vyhlašování mistrů republiky AČR nebyl jako manažer dvakrát bronzového juniorského národního týmu ani zmíněn, úterní Zlatý večer motoristického sportu agentury Sport Press jej zastihl na pódiu.

„Dostal jsem asi svůj poslední pohár,“ usmívá se a vzápětí přibližuje atmosféru předávání cen. „Měl jsem tam jednoho syna, druhej‘ nemoh‘, ale poslal tam svoje syny, tedy moje vnoučata. Líbilo se jim to.“

A rozhodně nebyli sami. „Je to samozřejmě hezký,“ komentuje sám své vlastní ocenění. „Měl jsem to ke čtyřicátým výročím. Mám samý čtyřicítky. Loni od vítězství při Zlatý přilbě, letos od mistra světa a 31. listopadu čtyřicátý výročí s manželkou. Takže těch čtyřicítek je dost. Ocenění bylo moc pěkný, byla to velká společenská událost a člověka potěší, že veřejnost o něm ví.“

Na Milana Špinku udělalo rovněž dojem, že je laureátem ceny nezapomenutelného Františka Šastného. „S Frantou jsem absolvoval několik besed. Uznávám ho jako světovýho závodníka. Vždycky jsem ho uznával, je to pro mě opravdu vysoký ocenění. A je to milý.“

Foto: agentura Sport Press