Praha – 13. června
V sobotu v Lublani našel cestu mezi desítku postupujících pro race-off kvalifikace Speedway Grand Prix, když vyhrál rozjezd, do něhož si otevřel cestu triumfem ve své poslední rozjížďce. Historie se částečně opakovala o dva dny později do Debrecenu. K challenge mistrovství Evropy přijel původně jako náhradník, avšak bezprecedentní kolize s odloženou kvalifikačním kolem pro seriál velkých cen v Berwicku jej přece jen poslala do hlavní části startovní listiny. A historie se opakovala, by částečně. Josef Franc si vítězstvím v poslední sérii řekl o rozjezd, avšak v něm naděje zhasla.

„Dráha stála za hovno,“ nešetří Josef Franc kritikou na adresu oválu ve slovinském hlavním městě, avšak do závodu nemohl v rozjížďce s číslem jedna vystoupit lépe. „Vyhrál jsem s Patrykem Dudkem. Ale ve druhý jízdě jsem nechtíc vyjel ven z dráhy. Sebrali mi bod, ale nejhorší bylo, že ten čtvrtej‘ nechtěl dojet. Já to nestačil ukormidlovat a bylo to. Ten bod mi potom chyběl.“

Z dalších dvou jízd se totiž Josef Franc vrátil bez bodů, aby rozjížďku s číslem sedmnáct opět proměnil v zisk třech bodů. Vítězství jej čekalo i v rozjezdu, kde Kenni Larsena odsoudil do role náhradníka v race-off.

„Po druhý jízdě jsem skočil na druhou motorku,“ říká Josef Franc. „Víc si to hlídal, aby to na startu bylo na zemi. Jak v Lublani, tak potom v Debrecenu jsem měl jednu jízdu úplně na hovno. Moh‘ jsem, ale vždycky jsem jednu jízdu zkazil.“

Neděle zastihla pražského závodníka v Debrecenu. „Trénovali jsme asi dva, všichni byli v Polsku,“ kroutí hlavou. „V pondělí bylo při závodech asi šestatřicet stupňů, v autě osmačtyřicet.“

Josef Franc měl po čtyřech sériích v kolonce u svého jména pouhých pět bodů, ale v rozjížďce s číslem dvacet upadl Kenni Larsen. Pražan vyhrál repete před Adrianem Miedzinskim a Maksimem Bogdanovsem. Rázem byl na stejné úrovni jako Patryk Dudek, Andrzej Lebeděvs a Maksim Bogdanovs, s nimiž se měl rozjíždět o poslední postupové místečko.

„I pan Moravec říkal, že vždycky vyhraju poslední jízdu a pak vyhrávám rozjezd,“ konstatuje, by tentokrát podobná filozofie nefungovala. „Šel jsem losovat startovní pozice jako první a blbec si vytáhnul žlutou. Je to škoda, v Debrecenu to mám rád. Dráha se mi líbí, ale je hodně o startovacích pozicích. Bejvala tam dobrá i čtyřka, ale nekropili to a venek stál za prd.“

Cílem rozjezdu se prohnal poslední, o to víc jej mrzela jedenáctá jízda, kde jediné body na jeho úkor získal Martin Málek, narychlo povolaný, když čtveřici účastníků uvěznil v Berwicku d隝. „Byla to papírově nejslabší jízda,“ komentuje Josef Franc. „Přisral se tam ještě Puodžuks, ale kdybych to tam dal, ležíme tam všichni dodnes!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Michal Kohout

Bernardov – 12. června
Vskutku napilno má v těchto dnech Václav Milík. Závod střídá závod v rychlém sledu. Ovšem co je pro pardubického juniora mnohem podstatnější je jeho aktuální forma. A tak zatímco mechanici uklízejí depo, jeho čeká cesta na stupně vítězů. Jako v sobotu v německém Teterowě, kdy český juniorský nároďák navzdory nepříznivé situaci rozrazil vrata do světového finále, a o dva dny později v Abensbergu. Show, kterou předvedl s Martinem Smolinskim v rozjezdu o druhé místo, ke všemu rozlítila funkcionáře FIM.

„Obě dráhy byly rozbitý, jak Teterow, tak Abensberg,“ vypráví Václav Milík. V Teterowě se český postup zrodil na poslední chvíli a přispěla k němu i diskvalifikace Australana Jasona Garrityho za najetí do pásky v rozjížďce s číslem sedmnáct. Zdeněk Holub, Eduard Krčmář a posléze Václav Milík zabrala naplno.

„Poslední tři jízdy jsme vyhráli, bylo to super,“ konstatuje Václav Milík, jenž vzápětí v rozjezdu o vítězství a přímý postup do finále porazil Nicka Morrise. „Loni jsme byli nasazený do Pardubice, teď jsme si postup vybojovali. A medaile by byla luxus.“

Pondělní úvodní kolo kvalifikace o SGP 2015 v Abensbergu začalo pro Václava Milíka pádem v rozjížďce s číslem tři. „Dráha byla rozbitá,“ vysvětluje. „Jezdci chtěli dokonce rezignovat. Neměl jsem to nastavený. Motorka byla slabá, skákala na zadní a neudržel jsem to. Pak jsem to přenastavil a tři, tři, tři, tři.“

Dvanáct bodů poslalo Václava Milíka do dodatkové jízdy o třetí místo s Martinem Smolinskim. Jenže místo vyhroceného duelu na ostří nože se diváci, jichž do ochozů dorazilo výrazně méně než loni, dočkali festivalu jízdy po zadním kole. Taková porce wheelie vypadala atraktivně, nicméně delegované činovníky FIM rozhodně nepotěšila.

„Martin Smolinski nechtěl jet,“ popisuje Václav Milík. „Dráha byla nebezpečná a on se chce soustředit na Grand Prix. A tak jsme se dohodli, že uděláme show pro lidi.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Herxheim – 29. května
Je obvyklé, že se při každém významnějším plochodrážním podniku sejde pestrá sestava bývalých závodníků. Nejinak tomu bylo i při prvním letošním závodě dlouhodrážního finále mistrovství světa v Herxheimu. Také tady bylo možno potkat celou řadu hvězd sportu levých zatáček více či méně vzdálené minulosti. Především tu byl legendární Barry Briggs, kterému by určitě nikdo nehádal kvapem se blížící osmdesátku. Závodu byli přítomni například i Peter Collins, Josef Hofmeister, Manfred Poschenrieder, Karl Maier, Kelvin Tatum, Robert Barth, nebo Hans Wassermann. A třeba Petera Würteleho, který startoval na Markétě v kontinentálním semifinále MS družstev 1984 a rok nato po úrazu skončil kariéru, jsem viděl právě po oněch třiceti létech.

Neméně zajímavý chlapík se trochu nečekaně přihlásil sám poté, co slyšel češtinu. Jürgen Hehlert patřil k základním stavebním kamenům reprezentace tehdejší Německé demokratické republiky v šedesátých a na počátku sedmdesátých let.

S našimi jezdci tehdy svedl nejednu tuhou bitvu. Dvojnásobný kontinentální finalista v následující dekádě emigroval a dnes žije v Landau jen pár kilometrů od oválů v Herxheimu.

Právě tam na závody pravidelně chodí a plochodrážní dění stále sleduje. Zmiňoval celou řadu našich jezdců a kladl mi na srdce pozdravovat především Antonína Švába, ke kterému prý měl z našich nejblíže. Nezapomněl třeba ani na Františka Ledeckého, Antonína Kaspera, Pavla Mareše, Jana Holuba, Luboše Tomíčka a další.

Je mi ctí těmito řádky prostřednictvím magazínu speedwayA-Z vyřídit pozdrav a přání všeho nejlepšího od bývalého mistra své země starým přátelům.

Foto: Zdeněk Flajšhanz

Pardubice – 3. června
Bouřkové mraky se hnaly na Žarnovicu, avšak pořad evropského semifinále nezrychlil. Ve chvíli, kdy se břicha olověně černých mraků otevřela a gravitační zrychlení hnalo dešovou vodu k zemi, si na dvě postupová místa dělalo čáku hned pět závodníků. Mezi nimi Aleš Dryml, který se nakonec postavil na stranu zastánců předčasného ukončení podniku, by jej to v konečném důsledku stálo postup do challenge. Pardubický kapitán magazínu speedwayA-Z vysvětlil své důvody.


Aleš Dryml měl původně startovat v Kršku, kam ho ovšem nepustil otřes mozku z britské Premier League. Do Žarnovice jej dostala termínová kolize s šampionátem Slovinska a Chorvatska, který si v Lendavě naplánovali, jelikož původním termínem žarnovického semifinále byla neděle. V rozjížďce s číslem jedna se skláněl před Peterem Kildemandem. Sedmou jízdu vyhrál, ovšem v jedenácté jej dostihla paní Smůla.

„Ved‘ jsem, ale zastavili to,“ povzdechne si nad pádem Kenni Larsena. „Pak jsem to už nezopakoval. Trošku mě to rozhodilo. A měl jsem těžký jízdy.“

V cíli osudné rozjížďky s číslem jedenáct skončil na Magnusem Zetterströmem a vítězným Tomášem Suchánkem. Do konce mítinku se na seznam jeho přemožitelů dostali ještě Janusz Kolodziej a Jonas Davidsson. Suma sumárum deset bodů stejně jako Tomáš Suchánek, Adrian Miedzinski, Kenni Larssen a Magnus Zetteström. A v tom dešové inferno.

„Podmínky byly těžký,“ vypráví Aleš Dryml. „Nejdřív byla tvrdá dráha, pak jsem se byl projít a byla jako led. Rozhodnutí rozhodčího bylo rozumný, by v můj neprospěch. Někdo má štěstí, někdo smůlu. A pro mě to skončilo ve třetí jízdě. Ta mě mrzela.“

Nicméně vypadnout na pomocná kritéria z evropského challenge přece vypadá jako veliká škoda… „Je to sport,“ filozofuje Aleš Dryml. „Hele škoda… Přišel jsem o dva body stejně jako předloni v challenge o Grand Prix v Goričanu. Těch situací bylo v mý dlouhý plochodrážní kariéře víc. Goričan jsem moh‘ vyhrát, teď jsem moh‘ bejt‘ na bedně. Co se dá dělat?!“

V kvalifikaci o SGP 2015 v britském Berwicku místo něj pojede Tomáš Suchánek. „Nechci jet příští rok Grand Prix,“ vysvětluje příčinu. Ve světovém poháru ve Västerviku ovšem povede český nároďák do boje proti Švédům, Dánům a Lotyšům.

Foto: Miroslav Horáček

Praha – 23. května
Loni v Březolupech bojoval s Renatem Gafurovem o český titul v šampionátu dvojic. O necelého tři čtvrtě roku později proti sobě v lotyšském Daugavpilsu stanuli v rozjezdu o místo náhradníka pro challenge v mistrovství Evropy. Josef Franc se magazínu speedwayA-Z svěřil, že příčinu svého vyřazení spatřuje spíše v páté jízdě. Nadto vysvětlil, proč poveze číselnou tabulku 444 a prozradil svůj plán, jak být zase napřesrok závodnickou součástí SGP České republiky.

„Hezký,“ komentoval Josef Franc svůj pobyt v Daugavpilsu. „Teploučko jako teď tady u nás. Pěkný závody a vyrovnaný.“ Důkazem vyrovnanosti může být skutečnost, že jistotu postupu měl prakticky jen Michael Jepsen Jensen, který ztratil bod ve prospěch Patryka Dudka až v rozjížďce s číslem osmnáct.

Toho však Josef Franc v rozjížďce s číslem jedna porazil. Zádrhel však přišel v páté jízdě, kdy mu vítězství nečekaně sebral Tero Aarnio. „Zastavili mně to, když jsem byl první,“ vypráví Josef Franc. „Pak mě v opakovačce v první zatáčce předjel Fiňák. Do cíle jsme byli nastejno.“

Ztracený bod stál Josefa France šanci na postup. Zatímco jedenáctibodoví Andrzej Lebeděvs, Patryk Dudek, Maciej Janowski a Kjastas Puodžuks se rozjížděli o stříbro, jeho čekala dodatková jízda s Renatem Gafurovem o bronz.

„Vzpomněl jsem si na Březolupy, ale to jsem pokazil já,“ reaguje Josef Franc na narážku na loňské mistrovství republiky dvojic. „Tady  jediný, co jsem pokazil, byla jízda s tím Finem, jinak to fungovalo. Kdybych ho zmydlil, rozjížděl jsem se o druhý místo.“

Nakonec však Josef Franc skončil jako vyřazený. A aby těch těsných ztrát českých závodníků nebylo málo, Eduard Krčmář v devatenácté jízdě zaostal za vítězným Kjastasem Puodžuksem o nějakých deset centimetrů. Kdyby Lotyše porazil, Kjastas Puodžuks by se stal soupeřem Renata Gafurova a Josefa France, jejichž rozjezd by se stal bojem o poslední postupové místo.

„Je to škoda,“ připomíná Josef Franc, že v ploché dráze se počítají pouze skutečná umístění a dodává, že se na osmnáctihodinovou cestu do Daugavpilsu vydá dnes opět. „Jedu zpátky na ligu, musím něco předvýst, jestli chci závodit.“

Příští týden Josefa France čeká v Herxheimu start finálové části letošního dlouhodrážního mistrovství světa, v němž poveze číslo 444. „Mohli jsme si vybrat, mám to v logu, je to moje oblíbený čísličko,“ zdůvodňuje pražský závodník svou volbu. „Má to svou symboliku, oblíbil jsem si ho, začalo to u čtyřky a skončilo u 444.“

                A jak Josef Franc vnímá, že potřetí v řadě nedostal divokou kartu na pražskou SGP a vzhledem k sousedícím termínům světové dlouhé dráhy ani post náhradníka? „Nevybojoval jsem si to,“ říká klidně. „Bohužel… Na příští rok se líp připravíme. A nebylo by špatný postoupit z kvalifikace rovnou…“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Krško – 17. května
Že se v mistrovských závodech rozhodně vyplatí sbírat každý bodík, by mohl vyprávět kupříkladu Michal Dudek. V tropickém semifinále šampionátu republiky v Liberci už loni v červenci rezignoval. Prohrál rozjezd s Ronny Weisem o místo druhého náhradníka ve finále, kam se však stejně dostal a nakonec se o fous udržel v přímo nasazené osmičce pro letošní rok. Podobnou zkušenost má za sebou i Ondřej Smetana.

V loňském mistrovství republiky jednotlivců se na úvod blýskl skalpem Josefa France v Divišově, aby nakonec skončil čtrnáctý. Přesto se Petr Moravec minulý pátek probil až k němu, když narychlo sháněl na druhý den závodníka pro semifinále mistrovství republiky jednotlivců ve slovinském Kršku namísto Aleše Drymla, jenž si předchozí večer v Ipswichi přivodil otřes mozku.

Odjezd z Mořiny připomínal spíše bojový poplach elitní vojenské jednotky. A Radek Smetana teprve cestou zjistil, že jeho syn nemá ani metyl, ani kryty na výfuky. Nicméně Matic Ivačič nabídl pomocnou ruku, takže debutu jeho syna na evropské scéně nestálo nic v cestě.

„První jízdu jsem jim nestačil,“ vyprávěl Ondřej Smetana, sotva se na palubě své dodávky přes noc přenesl osm set kilometrů z Krška do Liberce. „Byli rychlí. Druhou jízdu jsem zaváhal a přišel o doby, na který jsem měl. Potom jsem vyladil motorku a stačil jsem.“

Nakonec se vracel se třemi body a čtrnáctým místem. „Na víc jsem neměl,“ připouští. „Soupeři jsou zkušený a hrozně rychlí. Zkušenost je to ale výborná a jsem rád, že jsem tam moh‘ jet.“

Foto: Miroslav Horáček