Archiv pro štítek: 2012 MR Mariánky

Bob Dolman a Josef Goldbrunner kralovali veteránům v Mariánských Lázních

Mariánské Lázně – 28. dubna
Uplynulý víkend hostily Mariánské Lázně na svém pískovém kilometrovém oválu dva výborné závody. Den před korunovací Aleše Drymla novým českým šampiónem patřila dráha již tradičně starým pánům pod hlavičkou Veteran Longtrack Euro Series. Skvěle obsazený podnik sledovala bohužel jen malá hrstka diváků. Vzhledem k malému počtu závodů na dlouhé ploché dráze v naší vlasti je to velká škoda, nebo kromě přehlídky známých jmen plochodrážní minulosti a nádherných starých motocyklů získává tento podnik čím dál vyšší sportovní hodnotu.

Největším lákadlem sobotního závodu byla bezesporu kategorie čtyřventilů. Startovní listina je rok od roku kvalitnější a uspět mezi ostřílenými dravci z řad bývalých reprezentantů je stále těžší. Letos se konkurence ještě rozrostla. Jména jako Bob Dolman, Hylke Dijkema, Wim de Haas nebo Paul Evitts doplnili bratr trojnásobného mistra světa na dlouhé dráze Kelvina Tatuma Neville, rovněž vynikající závodník v této disciplíně, nebo Holanďan Henk Snijder, držitel bronzové medaile z mistrovství Evropy na travnaté ploché dráze z roku 1990. Ten se na mariánskolázeňské dráze objevil po dlouhých šestnácti letech od svého účinkování v semifinále mistrovství světa 1996. Stoupající úroveň jezdeckého pole a s tím i zvyšující se finanční náročnost přípravy motocyklů přiměla například ostříleného matadora Itala Francesco Barbettu k úvahám o přestupu do kategorie dvouventilů v příští sezóně. Závod v Mariánských Lázních bohužel letos z osobních důvodů vynechali Britové Kevin Teager a Gerald Short. Náš jediný zástupce ve startovním poli Karel Kadlec měl plnou hlavu starostí už před závodem. Problém s nefungující převodovkou ještě zkomplikoval prasklý rám během tréninku. Skoro to už vypadalo na závod bez české účasti. Nakonec Karel využil smůly dalšího z jezdců Nora Peera Bakkeho, který pro změnu přišel v tréninku o motor, a sestavil s ním dohromady jeden fungující motocykl.

Jeden z největších favoritů závodu Brit Neville Tatum se představil divákům v jízdě s pořadovým číslem pět. Po bleskovém startu se usadil na čele a začal svým soupeřům ujíždět. Celkem jasné vítězství však vzalo rázem za své. Při průjezdu cílem druhého kola začal Britův stroj trucovat a zdvižená paže signalizovala odstoupení z jízdy. Pět bodů tak spadlo do klína jeho krajanovi Johnu Hartleymu před Wim de Haasem a dalším Britem Hammondem. Ještě dramatičtější průběh měla následující šestá jízda. V nájezdu do první zatáčky upadl v chumlu závodníku bývalý vítěz mariánskolázeňského závodu Kevin Howse. Hrozivě vyhlížející karambol, při kterém Brit i motocyklem skončil v kotrmelcích, naštěstí skončil jen naraženým hrudníkem. Ze začátku dost otřesený jezdec byl nakonec schopen pokračovat v závodě. Jízda byla opakována bez něj, ale ani tentokrát se neobešla bez problémů. Tentokrát začalo pro změnu trucovat startovací zařízení. Jízda tak byla startována celkem čtyřikrát. Pokaždé se po výborném startu do čela dral Karel Kadlec těsně následovaný Paulem Evittsem. Ten měl nakonec navrch a cílovou metu protnul před naším borcem. Za zmínku stojí, že Paul byl v minulosti jedním z mála britských plochodrážních jezdců, kteří reprezentovali svou vlasti v závodech mistrovství světa na ledové ploché dráze.

Kdo z favoritů nezaváhal, byl Bob Dolman. Někdejší medailista mistrovství Evropy na travnaté dráze (Nandlstadt 1987) proměnil všechny své starty ve vítězství takovým způsobem, že nikdo nepochyboval o jeho triumfu i ve finále A. Spolu s ním do něj postoupili Ulrich Büschke, Paul Evitts, Wim de Haas, John Hartley a po slabším úvodu dvěma triumfy mocně finišující Hylke Dijkema. Defekty uzavřely cestu mezi nejlepší šestku nejen Tatumovi, ale i druhému nováčkovi seriálu Snijderovi. Také on se podobně jako Tatum poroučel z prvního místa prakticky vyhrané jízdy. Nepomohl mu ani bodík, pro který dotlačil svůj motocykl dobrých dvě stě metrů do cíle.

Ve finále A nezaváhal favorit Dolman a nenechal nikoho na pochybách o tom, že to s obhajobou loňského titulu mezi veterány myslí vážně. Za ním jezdil Dijkema, ale jeho motor se ve třetím kole připsal na soupisku obětí horkého sobotního odpoledne. Druhý a třetí stupínek vítězů tak obsadili Ulrich Büschke a Paul Evitts.

Náš Karel Kadlec srdnatě bojoval v B finále, když k postupu do áčka mu chyběl jediný bod. Opět předvedl nejlepší start a za jásotu nepočetného publika se usadil na čele. Bohužel už v nájezdu do druhé zatáčky se přes něj přehnal Snijder a viditelně vadnoucího Karla nakonec překonali i Hammond s Tatumem. Naprosto vyčerpaný český závodník po průjezdu cílem sklidil za svůj celodenní výkon a zápas s nepřízní osudu od publika zasloužený potlesk.

V kategorii dvouventilových strojů jednoznačně kraloval německý závodník Josef Goldbrunner. Bývalý reprezentant v evropském šampionátu na travnaté ploché dráze v základní části třikrát zvítězil a jako jediný mohl nastoupit do velkého finále s čistou vestou. Jeho souboje s dvojnásobným veteránským šampiónem Franzem Greiselem byly ozdobou závodu. Ve finále to byl právě Greisel, který po startu vylétl do čela a ve své typické rudé kombinéze uháněl vstříc dalšímu triumfu na mariánskolázeňském oválu. Jeho rychlý Jap šlapal jako hodinky a za ním jedoucí Josef Goldbrunner se mu přibližoval jen velmi pomalu. Nezapřel však duši závodníka, do stíhací jízdy dal veškeré své umění a v poslední zatáčce předvedl neuvěřitelný útok vnějším obloukem, který jej posunul do čela. S náskokem sotva jedné délky motocyklu si při průjezdu cílem dovolil i vítězoslavné gesto. Při dekorování na stupních vítězů si pak zaslouženě posadil na hlavu křišálovou zlatou přilbu Franty Juhana náležící nejlepšímu jezdci dvouventilové kategorie.

Hlasy z depa:
Karel Kadlec před závodem: „Ty vole, už jsem viděl andělíčky, v tréninku mi při jízdě praskl rám. Tak jsme namontovali motor do Bakkeho rámu, tomu pro změnu odešel v tréninku motor, a asi se budem na motorce střídat.“

Karel Kadlec po závodech: „Dělal jsem, co jsem moh, v zatáčkách jsem jim dával, ale viděl jsi to, na rovince mi všichni předjížděli. Nedařilo se nic, převodovka, co mi dával dohromady Tonda Klatovský, nefungovala, nešla zařadit jednička, pak ten rám. Vůbec jsem nechtěl jet, jel jsem jenom kvůli Mírovi a lidem, co mi pomáhaj.“

Peer Bakke: „V tréninku se mi rozpadl motor, pak přišel Karel Kadlec, kterému pro změnu praskl rám, že složíme dohromady jednu motorku, ale Karel měl dobrý rychlý motor udělaný na tuhle dráhu, já mu to nechtěl kazit, ten motor by v tomhle vedru takovou porci nevydržel. Tak jsem jel na motorce Antona Wannaska, ale to nešlo, nakonec jsem to po dvou jízdách musel zabalit. Příští rok asi plochou dráhu nepojedu, doma v Norsku jezdím motokros i silnice, všechno se to nedá stíhat a plochá dráha je z toho nejnáročnější. Jak netrénuješ a nejezdíš pravidelně, nemůžeš podávat dobré výkony. Před dvěma lety jsme pořádali ve Stavangeru otevřené Mistrovství Norska, narychlo jsme povolali všechny Nory schopné posadit se na motorku, my dědkové jsme se vůbec nechytali, ale byl to úžasný pocit postavit se na start po boku Gerda Risse.“

Knut Olsen (nejstarší účastník závodu, 75 let): „Krásná dráha, nádherné město a hlavně to počasí, u nás sněžilo, když jsme odjížděli. Taky jsou tu krásné holky, u nás v Norsku je pravidlo, že si muž nesmí nic začít s holkou, co je mladší než jeho dcera. Jenže mojí dceři je 56! Rád bych přijel i příští rok, nemám sice moc peněz, přivydělávám si prodáváním párků v přístavu, ale kamarád mě určitě založí. Je to dobrej kamarád, pomáhal mi, i když jsem s plochou dráhou začínal a to bylo v roce 1954. Jenom abych do té doby neumřel, doktor mi řek, že mám rakovinu a že už ani nemusím přestat kouřit, to je fajn. Na něco se umřít musí, jednou mě mrtvýho sundají z motorky. Tak a teď jdu zavolat ženě, že jsem ještě naživu.“

Foto: Jiří Bayer

Dlouhodrážní experiment Lukáše Drymla může mít pokračování

Mariánské Lázně – 29. dubna
Víkendový program na lázeňském kilometru začal prakticky už ve středu. Rutinního tréninku, jenž se stal už pravidlem, se účastnili Aleš Dryml, Karel Kadlec a Antonín Klatovský. Zaznamenáníhodnou událostí se ovšem stal dlouhodrážní debut Lukáše Drymla, který se do depa vrátil nadšený.

Pardubický závodník nechyběl v lázeňských boxech ani v neděli. Závod sledoval z tribuny, přesto ovšem dokázal účinně poradit v bratrových boxech. A po závodě patřil k prvním gratulantům novému šampiónovi.

Otázka směřující k jeho vlastní dlouhodrážní kariéře se nabídla prakticky automaticky. Bude mít jeho středeční tréninkové svezení své pokračování v závodním tempu? „Někdy jo,“ odpověděl Lukáš Dryml neurčitě. „Musím makat.“

Podobné tréninky končí různě. Před pěti lety se v Mariánských Lázních svezl Matěj Kůs. Aby mohl trénovat v rámci podniku českého šampionátu, byl dopsán do startovní listiny jako náhradník. Do závodu ovšem nezasáhl a krátká dráha má v jeho plánech prozatím jednoznačnou přednost.

Naproti tomu Michaela Hádka dlouhé ovály lákaly. Poprvé se svezl při mistrovství republiky v roce 2009. V závodě měl být náhradníkem, ale nakonec byl stejně jako John Hartley stažen, aby mohlo být uplatňováno pravidlo o trestné čáry za najetí do pásky. Dnes však plzeňský závodník může být pokládán za plochodrážního obojživelníka.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Slunečný podvečer byl pro Aleše Drymla moudřejší beránkového odpoledne

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Mariánské Lázně – 29. dubna
Když Aleš Dryml zastavil ve druhém kole rozjížďky s číslem tři s prázdnou zadní pneumatikou, zdálo se, že mu jasné vítězství sebral banální defekt. Jenže detailnější kontrola v depu odhalila vytrhané dráty z náboje kola a Pardubičan měl rázem o starost navíc, jelikož netušil, zda se celá situace nebude opakovat. Jenže sluníčko, které během odpoledne rozehnalo na obloze polední šedé beránky, svítilo na jeho vítěznou cestu. V semifinále ho sice porazil Josef Franc, avšak ve finále opakovaném kvůli pásce veterána Klause Petera Gerdemanna už Aleš Dryml nezaváhal. Letěl do čela, kde navzdory útokům Josefa France vydržel až k šachovnicové vlajce. Úspěch českých barev podtrhli třetí Michael Hádek a Richard Wolff, který po urputné snaze v poslední zatáčce před cílem překonal Sjoerda Rozenberga.

Kolo prohloubilo vrásky
Vítr honil po lázeňské obloze nadýchané mraky a osazenstvo boxů s povděkem kvitovalo, že se tropická sobota s překonáním většiny dvousetletých teplotních opakovat nebude. Většina ze závodníků měla za sebou dlouhou noc. Josef Franc finišoval s přípravou svých motocyklů někdy okolo půl třetí nad ránem. „Jsem moc nervózní, než abych se těšil,“ svěřoval se těsně před odchodem na slavnostní nástup.

Únava byla patrná i na Karlu Kadlecovi, jehož patálie začaly problematickým karburátorem při středečním tréninku a kulminovaly technickým martýriem při včerejších veteránech. Přesto se však plzeňský nezmar zapsal do historie letošního šampionátu nejrychlejším startem v rozjížďce s číslem jedna.

Rychle se přesunul na venek a uhlídal za sebou většinu účastníků s výjimkou Richarda Wolffa, který neomylně zamířil do čela. Na konci druhého kola měl už náskok celé dlouhatánské roviny, zatímco Karel Kadlec se pral o druhé místo jako lev. Zuby si na něho brousil především Dave Hammond. A vskutku v úvodní zatáčce třetího kola, které kromě finále bylo poslední, se Angličan posunul dopředu. Karel Kadlec nakonec zabojoval, odvrátil Jamie Isherwooda, avšak za svým přemožitelem Davem Hammondem o kousek zaostal.

Vzhledem k limitovaným prostředkům klubové kasy a skutečnosti, že se u nás nepojede finálový závod světového šampionátu, nehýřila startovní listina světovými hvězdami. Čeští závodníci plnili úlohu favoritů a cizinci dnes vyhráli pouhé dvě rozjížďky.

Josef Franc projel první zatáčkou rozjížďky s číslem dvě stejně jako rozžhavený nůž kostkou studeného másla. Na vítěznou dráhu se hned vzápětí vydal i Aleš Dryml. Výrazné zrychlení z prvního výjezdu ho vzdálilo od všech pronásledovatelů. Jenže už na sklonku úvodního okruhu zůstal pardubický závodník stát s prázdnou pneumatikou.

Kontrola motocyklu v garáži přinesla šok. Duše byla propíchána dráty, které se vytrhaly z náboje kola. Montáž nového kola byla provázena obavami, zda se podobný fatální defekt nebude opakovat. Mezitím převzal vedení v rozjížďce s číslem tři Michael Hádek, jenž do Mariánských Lázní dorazil takřka rovnou z Míšně, aby své účinkování začal tréninkovým pádem.

Plzeňský závodník hned ve druhé sérii osaměl na čele průběžné klasifikace. V páté jízdě vyhrál po skvělém startu před Erikem Eijbergenem, když všichni ostatní úvodní vítězové svou sérii neprodloužili. Osudnou se jim stala rozjížďka s číslem šest, kde Josef Franc a Richard Wolff narazili na Aleše Drymla.

Pardubičan se záhy probil do čela, avšak Josef Franc zůstal viset za Sjoerdem Rozenbergem. Záplava nájezdů přinesla předjetí doslova na poslední chvíli. Pražský závodník se na druhou příčku probil v úvodní zatáčce posledního okruhu.

Neomylně do semifinále
V rozjížďce s číslem devět došlo také na Michaela Hádka. Sjoerd Rozenberg se opět mohl chlubit vynikajícím startovním manévrem. Vedoucí pozici vzápětí uhájil i před dotěrným Joelem Nyströmem, přes něhož se zády přesypali Michael Hádek a Richard Wolff. Posledně jmenovaný zvládl souboj se švédským závodníkem ve svůj prospěch, avšak Michael Hádek vedoucího Holanďana navzdory veškeré snaze dohnat nedokázal.

Nicméně všichni čeští závodníci směřovali vstříc semifinále, které jim ochotně nastavilo svou otevřenou náruč. A to včetně Antonína Klatovského, jehož brzdil handicap, že jeho stroj byl připravený na úplně odlišné podmínky horského Teterowa.

Aleš Dryml s naprostým přehledem opanoval rozjížďku s číslem sedm, v níž rychle minul Klause Petera Gerdemanna. Osmapadesátiletý Němec profitoval zejména ze startů zavánějících letmostí, což se mu mělo později krutě vymstít. Stejným způsobem si pardubický závodník počínal rovněž v desáté jízdě. Když se po skvělém startu ohlédl ve druhém výjezdu, spatřil za sebou Karla Kadlece v uctivé vzdálenosti.

„Tahle rozjížďka mě nakopla,“ svěřoval se Karel Kadlec, přičemž neměl na mysli pouze hodnotu svého bodového konta. „V semifinále jim nedám nic zadarmo!“ Jeho slovům naslouchal i Plzeňanův starý známý John Hartley. I když byl ve startovní listině na postu náhradníka a ostatní rezervisté se střídali, anglický čahoun se převlečený do běžného oblečení těšil kulinářským specialitám stánku s občerstvením.

Stejně jako Aleš Dryml oplýval rychlostí i Josef Franc. Osmou jízdu vyhrál stylem start – cíl, přičemž na jejím konci by se mezi něj a druhého v pořadí Paula Evittse vešel zaoceánský parník. V rozjížďce s číslem jedenáct však narazil na Sjoerda Rozenberga. V jeho závěsu zůstal jen do druhé zatáčky, v níž se venkem dostal do vedení.

„Od toho startu nevím, nevím,“ svěřoval se Josef Franc se svými obavami. Přitom poslední triumf mu dal výhodu, aby si postavení na semifinálovém roštu volil jako první, i když se na stejný počet bodů dostal i Michael Hádek. Ten v rozjížďce s číslem dvanáct v prvním oblouku podjel mistra ulitých startů Klause – Petera Gerdemanna,který vzápětí hlídal Richard Wolffa až do nájezdu do poslední zatáčky. Vzhledem k věku však Josef Franc dostal při výběru strany mince pro losování přednost. Zvolil orla a vyhrál.

Sluníčko září stejně jako lesklé poháry
Losování semifinálových pozic odhalilo díru ve startovní listině. Erik Eijbergen prve musel v jedenácté jízdě přenechat třetí místo Paulu Evittsovi a na sklonku druhého okruhu bezmocně zarolovat na trávník. „Motor kaput,“ svěřil se mezinárodní evropštinou Petru Moravcovi, který plnil úlohu předsedy jury.

První semifinále přineslo dnes doposud nevídanou věc, a sice vzájemný souboj Aleše Drymla s Josefem Francem. Život jim zkomplikoval Klaus – Peter Gerdemann, který se opět dokázal po vylétnutí pásky dostat dopředu. Josef Franc útočil spodní stranou prvního oblouku. Posunul se před německého veterána, který okamžitě schytal takovou spršku materiálu dráhy, která ho nemilosrdně sestřelila na čtvrtou pozici.

Aleš Dryml okamžitě profitoval ze situace a na rovinku vyjel za Pražanovými zády. Jejich pořadí se až k šachovnicové vlajce nezměnilo. „Cejtil jsem, že jsem o maličko rychlejší, ale na předjetí to nebylo,“ vyprávěl později Aleš Dryml.

Druhé semifinále se neslo plně v režii Michaela Hádka. Skvěle odstartoval, aby posléze dokonale projel první zatáčkou. Sjoerd Rozenberg byl druhý, avšak zezadu se dral Richard Wolff. Ve druhém okruhu se v zatáčce u depa posunul na druhé místo. O pár vteřin později skončilo účinkování Karla Kadlece a Antonína Klatovského, jejichž individuální skóre na postup do finále už nestačilo.

Na lázeňský kilometr už dávno svítilo sluníčko a palba jeho paprsků hnala rtu teploměru opět k tropickým hodnotám. Přitom brala síly závodníkům stejně účinně jako náročná dráha. Finálovou šestici čekala na závěr čtyři kola. Vedle české čtveřice na roštu stanuli Sjoerd Rozenberg a Klaus – Peter Gerdemann. Ten svou snahu o rychlý start tentokrát přehnal a skončil lapený v pásce.

Při repete nahnal svým příznivcům strach Josef Franc, který se až příliš dlouho skláněl nad svým motocyklem. „Začalo to zdechat, kontroloval jsem, jestli mám puštěnej‘ metyl,“ vysvětloval pražský borec později. Konečně letěla páska nahoru.

Do čela vystřelil Aleš Dryml. Josef Franc hned za ním, přičemž ještě stačil vystavit stopku útočným záměrům Michaela Hádka. Pardubičan měl situaci pevně pod kontrolou. A by mu Josef Franc po celou dobu seděl doslova nalepený na zadním kole, nepodlehl tlaku. Do třetího kola zvolil Josef Franc velkorysý nájezd venkem, avšak Aleš Dryml si na svůj titul nenechal sáhnout.

Třetí protnul metu Michael Hádek, který se na mikrofon Miloslava Čmejly svěřil stejně jako ostatní se svou únavou. „Jsem sedřenej‘ jako vůl,“ netajil se. Přitom mohl mluvit jedním dechem o štěstí, jelikož se mu v dojezdovém kole zastavil motor. Richard Wolff zase na startu spálil spojku, ale v poslední zatáčce přece jen sebral Sjoerdu Rozenbergovi bramborovou příčku. „Už jsem si říkal, že to nevyjde,“ přiznával.

Hlasy z depa
„Začalo to divoce,“ vrátil se Aleš Dryml k rozjížďce s číslem jedna. „Problém bylo kolo. Nebylo to jen píchnutý, urvaly se dráty z náby, udělaly díry do koše a rozsekaly blatník. Byl jsem z toho vyděšenej‘, že mohly odejít všechny kola. Pak se to ale lepšilo, lepšilo. Finále nebylo špatný, úkol byl splněn. Pepík mě kousal už v semifinále, já se cejtil, že jsem o maličko rychlejší, ale na předjetí to nebylo. Ve finále se chytil ten Němec, co měl letmáky půlku závodu. Na Pepíka jsem si věřil, měli jsme podobně rychlé stroje. Nechtěli jsme dělat změnu a naštěstí ji neudělali, i když po bitvě je každej‘ generál, nerad měním, co funguje. Úkol je splněnej‘, pokračujeme dál, zbejvaj‘ dva tituly.“

„Nemám chu mluvit, nejradši bych ten pohár roztřískal,“ nebylo Josefu Francovi nejprve vůbec do řeči, aby přece jen pro čtenáře magazínu speedwayA-Z pootevřel stavidla své výřečnosti. „Před startem finále mi to začalo zdechat, kontroloval jsem, jestli mám puštěnej‘ metyl. Snažil jsem se, byl rychlej‘, ale ne od začátku závodu. Přijeli jsme bez velkýho tuňování. Technika vydržela, ale nešly mi starty. Kolektivně jsme si zasloužili vyhrát, ale někdo jako já to musí zkazit.“

„Zezačátku paráda, ale bylo to rozbitý a síly docházely,“ svěřoval se Michael Hádek. „Jed‘ jsem málo knedlíky a maso a ve finále mi poslední dvě kola docházely síly. Bylo to ale v pohodě, titul to není, ale hlavně že je v Čechách. Co víc si přát?! Ale abych se toho titulu nedočkal až ve veteránech (smích). Spokojenost, čekal jsem leccos, ale tohleto ne.“

„Jsem utahanej‘,“ nezastíral Richard Wolff. „Ve finále mi shořela spojka a měl jsem s tím problém. Nebylo to úplně ono, dráha byla suchá. Zkoušel jsem spoustu věcí, takže to bylo maximum, co jsem z toho moh‘ dostat. Nestartoval jsem a to mi bralo síly. Jak jsem v posledním vinglu předjížděl Sjoerda, říkal jsem si, že to nevyjde.“

„Nevím, ale vždycky se mi tady něco sere,“ kroutil hlavou Karel Kadlec. „O tréninku ve středu karburátor, potom včera… Říkal jsem si, že nebudu mít klid. Dneska asi klesnul tlak, nešlo mi odstartovat a trápil jsem se. Nakopla mě až jízda s Álou a řek‘ jsem si, že to v semifinále nedám zadarmo. Prášilo se, neviděl jsem do nájezdu, byly kameny, ale jsem spokojenej‘. Od středy jsem nespal, kdybych měl sílu, dal jsem si ještě těžší převod.“

„Dobrý jsem živej‘ a zdravej‘,“ nadřazoval Antonín Klatovský tyto skutečnosti nad výsledek. „Ale ono to přijde. Teď bude Teterow. Řek‘ bych, že to netáhlo. A byly tam i chybičky, ale mám motorku na Teterow a tady to bylo pomalý. Když ti cuknou po rovině, je to špatný, ale cejtím se dobře.“

    SF1 SF2 TOT FIN
1. Aleš Dryml, Pardubice E 5 5 5 4   19 1.
2. Josef Franc, Praha 5 4 5 5 5   24 2.
3. Michael Hádek, Plzeň 5 5 4 5   5 24 3.
4. Richard Wolff, Praha 5 2 3 4   4 18 4.
5. Sjoerd Rozenberg, NL 4 3 5 4   3 19 5.
6. Klaus Peter Gerdemann, D 3 5 4 3 2   17 T
7. Joel Nyström, S 3 4 2 2 3   14  
8. Paul Evitts, GB 2 3 4 3   1 13  
9. Karel Kadlec, CZ 3 1 1 4   2 11  
10. Erik Eijbergen, NL 4 4 1 E   9  
11. Antonín Klatovský, Divišov 1 2 3 3   0 9  
12. Ulrich Büschke, D 2 3 2 1 1   9  
13. Dave Hammond, GB 4 1 1 1     7  
14. Matthias Flick, D 1 0 2 2     5  
15. David Speight, GB 0 1 3 E     4  
16. Jamie Isherwood, GB 2 2 – –     4  
17. Andy ter Schuur, NL (res) 0 0 2     2  
18. Bill Haynes, GB (res) 0 0 1     1  
19. Francesco Barbetta, I (ACCR) 1 0 – –     1  
20. Andreas Büschke, D 0 E – –     0  
21. John Hartley, GB (res)       DNR  

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Lázeňské menu začalo veterány

Mariánské Lázně – 28. dubna
Zatímco v sobotu hlásila jedna meteorologická stanice za druhou překonání více než dvě stě let starých teplotních rekordů, lázeňský kilometr patřil veteránům. Kategorii dvouventilů vyhrál Josef Goldbrunner, zatímco čtyřventily se staly kořistí Boba Dolmana. Jediný český zástupce v početném startovním poli Karel Kadlec řešil technické patálie takového rázu, které by mnoho jiných složilo na lopatky. Plzeňský nezmar ovšem nekapituloval, svého čtyřventila dovedl do cíle na desátém místě a už myslel na nedělní český šampionát.

dvouventily:      
1. Josef Goldbrunner, D 5 5 5 15 1.
2. Franz Greisel, D 4 4 5 13 2.
3. Jürgen Jucknies, D 5 3 4 12 3.
4. Jürgen Brückner, D 3 2 3 8 4.
5. Kenny Blain, GB 4 1 4 9 5.
6. Bill Haynes, GB 2 5 3 10 6.
7. Geoff Urben, GB – 4 2 6 1.
8. Tom Blackwood, GB 2 3 1 6 2.
9. Dieter Nachtmann, D 1 2 0 3 3.
10. Knut Olsen, N 1 1 2 4 4.
11. Jan Hamers, NL 3 – – 3
12. Sigmund Finnestad, N E – – 0
 
čtyřventily:      
1. Bob Dolman, GB 5 5 5 15 1.
2. Ulrich Büschke, D 3 5 5 13 2.
3. Paul Evitts, GB 5 3 4 12 3.
4. Wim de Haas, NL 4 4 4 12 4.
5. John Hartley, GB 5 3 3 11 5.
6. Hylke Dijkema, NL 2 5 5 12 6.
7. Henk Snijder, NL 4 1 4 9 1.
8. Dave Hammond, GB 3 2 2 7 2.
9. Neville Tatum, GB E 4 3 7 3.
10. Karel Kadlec, CZ 4 4 2 10 4.
11. Francesco Barbetta, I (ACCR) 1 3 3 7 5.
12. Peer Bakke, N 3 2 – 5 6.
13. John Freeman, GB 0 1 1 2 1.
14. Andreas Büschke, D 2 0 E 2 2.
15. Bert de Haas, NL 2 1 2 5 3.
16. Andreas Blache, D E 0 1 1 4.
17. Kevin Howse, GB F 2 1 3 5.
18. Jim Leverington, GB E – – 0
19. Anton Wannasek, A   DNR

Richarda Wolffa mrzí jen nemoc

Praha – 24. dubna
Loni měl Richard Wolff v Mariánských Lázních technický pech. Na připraveném GM trucovalo řazení a rezervní stroj JRM na dlouhém ovále nestačil. Nyní se pražský závodník usilovně chystá na nápravu svého umístění v dlouhodrážním šampionátu republiky. Magazínu speedwayA-Z prozradil, že jeho nabitý harmonogram trošičku obrátila naruby nemoc.

„Vláďa Dvořák teď ladí motor přímo na Mariánky,“ říkal Richard Wolff ve své dílně na pražské Markétě před úterní extraligou proti Slaného. Ta se ho týkala pouze kvůli jeho povaze týmového hráče, protože se letos rozhodl opustit klasický speedway a zaměřit se výhradně na dlouhé a travnaté ovály.

O titul mistra republiky se v Mariánských Lázních rozhodne už tuto neděli. „Přibejvá to,“ nezastírá Richard Wolff. „Musel jsem zvýšit aktivitu. Poslední tejden finišuju. Trápí mě, že mě skolila nemoc, jsem takovej‘ vyšavenej‘. Kalciovky, horečka, kašel. Musím si odpočinout, zimní přípravu jsem už vysadil a ladí se jen na motorkách.“

O tom, jak je důležité být na lázeňském kilometru dokonale připravený po technické stránce, se Richard Wolff přesvědčil naposledy loni. „Půjdem‘ do GM,“ říká rezolutně. „Ještě si ho vyzkouším, ale věřím, že to bude fungovat. Jen ta nemoc mě mrzí…“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)