Archiv autora: Kiril Ianatchkov

Hrozivý pád skončil jako v hollywoodském filmu

Jsou motoristické závody, ve kterých se přihodí něco tak závažného, že výsledek ustupuje do pozadí. Ve většině případů je motocyklový sport velice riskantní záležitostí a zranění, těžké úrazy s trvalými následky nejsou výjimkou. Díky přísným bezpečnostním pravidlům, obzvlášť na úrovní mistrovství světa, počet nehod se závažnými následky rok od roku klesá. I v takové disciplíně, jako je plochá drahá, kde fyzické kontakty mezi závodníky i s motocykly a pády jsou na denním pořádku. Do vzácných výjimek se počítají podniky na jakékoliv úrovni, které by se obešly bez jediného pádu. Naštěstí moderní bezpečnostní vybavení jezdců je tak promyšlené a zdokonalené, že většina karambolů končí jen zdržením, třeba na výměnu segmentu nafukovacích barier a zprovoznění stroje. A jede se dál. Srážka na začátku posledního kola druhého semifinále dánské SGP byla odlišná a svým způsobem výjimečná šťastným koncem jako z filmu. Hororová havárie skončila jen u drobného poranění ruky.

 

Horor se mění na kuriozitu

Fredrik Lindgren (žlutá) padá po kolizi s Mikkelem Michelsenem (modrá)

Fredrik Lindgren bojoval s domácím Mikkelem Michelsen o třetí místo s minimální nadějí probojovat se do finále. Dánská divoká karta doslova naplnila pojem divokostí, když na cílové rovině ztratila kontrolu nad svým motocyklem. Nebyla to nijak neobvyklá situace.

Plochodrážní speciál se zvedl na zadní kolo i s jezdcem změnil směr z oblouku uvnitř dráhy na výstřel až k mantinelu. Tam zasáhl jedoucího o kousek před ním Fredrika Lindgrena a doslova ho vymrštil na řídítka motocyklu. Švéd neměl sebemenší šanci zareagovat. Zaprvé Dána nemohl vidět a pak vše se odehrálo ve zlomku vteřiny, přičemž motocykl pokračoval nekontrolovatelně a v plné rychlostí. Nehledě na dynamiku se jeden stačil vylekat, ještě než dvojice stroj-člověk udeřila do první překážky stojící jí v cestě. Dokonce je to vidět na tvářích přihlížejících.

Stadión zmlkl ještě dřív, než došlo k nárazu. Fredrik Lindgren doslova projel nafukovacím mantinelem. Ten je stavěn na ztlumení bočního nárazu, ale tentokrát zapracoval ještě lépe, když švédský závodník doslova zmizel v jejich útrobách. Mikkel Michelsen ještě stačil vypnout svůj motor, ale po několika metrech se taktéž poroučel k zemi.

Jízda byla pochopitelně ihned zastavena a k místu zkázy spěchali všichni povolaní. Po několika dlouhých minutách, anebo to byly vteřiny, co se zdály trvat tak dlouho, se nakonec zvedl Fredrik Lindgren a nevěřícně se díval na poraněnou ruku. Co se odehrálo, mu muselo dojít až později.

Tribuny si oddechly a pak snad nikomu nevadilo, že finále se jelo až po pečlivě výměně nafukovacích vaku. Dokonce na velké obrazovce se promítalo opakování hrůzostrašné událostí, ale naštěstí už jako kuriozita, nikoliv jako horror. Mimochodem britská televize BT Sport zůstala jen u komentáře Scotta Nicholse a málem smrticí srážku ani jednou neopakovala až do konce pořadu. A i to o něčem svědčí.

 

SGP stojí před skvělým vyvrcholením

Martin Vaculík těsně vypadl před branami semifinále

Samotný závod se odjel před naplněnými tribunami. Dánové přišli v hojném množství a ani jim moc nevadilo, že oba domácí jezdci Leon Madsen a Mikkel Michelsen skončili vždy poslední ve svých semifinálových jízdách. Průběžná kvalifikace byla v čele dokonce vyrovnaná a navrátilec po zranění Martin Vaculík se ani s osmi body do semifinále neprobojoval.

Hlavně vinou nejslabších letošních účastníků seriálu, kteří nikomu žádné body nesebrali, Anderse Thomsena (3 body), Olivera Berntzona (2) a jednobodového Krzysztofa Kasprzaka. Zklamali oba Matějové, Žagar a Janowski, přestože dokázali každý jednou vyhrát. Slovinec už delší dobu není spokojen s motory svých motocyklů, ale Polák určitě patřil mezi letošní favority.

Artjom Laguta vede finále před Bartoszem Zmarzlikem

Dlouhé čekání na finálovou jízdu bylo odměněno krásnou podívanou, i když hlavní souboj se odehrál za zády suverénního Artjoma Laguty. Bartosz Zmarzlik tentokrát nevykouzlil zázračné předjetí na cílové čáře a skončil druhý po vytrvalém souboji s Emilem Sajfutdinovem, jemuž nakonec přece odolal.  Poněkud nenápadný Artjom Laguta se dostal o jediný bod před obhájce titulu.

Dvojzávod v polské Toruni slibuje dnes a zítra velkou„rivalizaci, jak říkají Poláci. Hlavně ať jsme ušetření hororových pádu, i když den dánský skončil docela šťastné.

Foto: Kiril Ianatchkov a Pavel Fišer

Wroclaw byla plná emocí

Wroclaw – 30. a 31. července
Po úvodu v Praze série dvoudenních závodů pokračovala ve Wroclawi. Od svého návratu do seriálu velkých cen na Olympijském stadionu pokaždé patřila k těm zajímavějším. Jednak je to domácí dráha jezdců Betard Sparta Wroclaw Taie Woffindena, Macieja Janowskeho a Artjoma Laguty, jednak většině ostatních závodníků je trať důvěrně známa. V programu závodu legendární Greg Hancock ne nadarmo říká, že ve Wroclawi je skoro nekonečně množství závodních stop a závody mu daly za pravdu. Po oba dva dny, na rozdíl o prořídlé tribuny na Markétě, hlediště bylo zaplněné a možná pár set návštěvníků chybělo k tomu, aby bylo vyprodáno. Covid opatření spočívala v přítomností mobilní testovací stanicí a tohle asi bylo všechno. V Polsku nikdy nebývá tolik zahraničních návštěvníků jako v České republice, ale byli vidět a slyšet Britové, Švédové a vždy přítomní fanoušci Martina Vaculíka ze Slovenska. Život se prostě vrací do normálu a i střízlivé ceny lístků napomohly nadprůměrné návštěvností.

 

Škoda loňského Goričanu

Martin Vaculík, Maciej Janowski a Gleb Čugunov

Pojďme teda po pořádku. Závodilo se hodně zostra hned od první série. Vypadalo, že čtvrtá pozice na startu je poněkud znevýhodněna, ale i tohle se změnilo ihned po první úpravě a nakonec jedno semifinále a finále vyhráli jezdci se žlutými povlaky. Los a startovní pozice tedy neměly rozhodující vliv na celkové výsledky. Schopnost rychle se přizpůsobit dráze, však ano. Navíc dvoudenní formát poskytnul příležitost k opravě nastavení a obzvlášť v sobotní večer čtveřice jezdců odjely i tři kola, aniž by se skupina roztrhla a vznikly velké odstupy.

Než se podíváme na favority, věnujme trochu pozorností novým posilám seriálu. Loňský atypický challenge, který poskytla každé národní federace jedno startovní místo pro závod v Goričanu, přivedl na startovní listinu Švéda  Olivera Berntzona a veterány Mateje Žagara a Krzystofa Kasprzaka. Nedařilo se žádnému z nich. Slovinec alespoň v každé SGP třikrát dojel na bodované pozici, ale ani jednou nevyhrál. Lze o něm s úspěchem spekulovat, že si zase zajistí místo v seriálu 2022 už v srpnu v Žarnovici, ale ostatní dva podávali zoufalé výkony.

Bartosz Zmarzlik, Max Fricke a Emil Sajfutdinov

Nepříjemné překvapil i domácí, dobře známý i v Čechách Gleb Čugunov, který byl na míle daleko od svých loňských výkonů. Tehdy v první den skončil těsně před dveřmi semifinále, a ve druhý ho dokonce jel. Zato největší favorite sváděli tvrdé boje od prvního do posledního kola. V tomto světle o to větší škodou je, že Václavu Milíkovi tak těsně uniklo místo v elitní patnáctce. Určitě by se mu vedlo mnohem líp.

 

Bartosz Zmarzlik poprvé

Teď o hlavních postavách. Párkrát, a to po oba dny ujel ostatním specialista domácí dráhy Artjom Laguta, ale většinou o vítězi nebylo rozhodnuto do výjezdu z poslední zatáčky. Opakovaně musel rozhodčímu pomáhat televizní záznam z cílové čáry a korunu všemu nasadilo pohádkové vítězství Bartosze Zmarzlika na závěr druhého finále.

Bartosz Zmarzlik vede při pátečním prvním pokusu o finále

Přitom Polák vůbec byl nejzajímavější protagonista obou dnů. Většina obecenstva bouřlivě povzbuzovala jezdce místního týmu zejména  Macieje Janowskeho. Ale i Bartosz Zmarzlik musel cítit obrovskou podporu, obzvlášť když nejel proti někomu z jezdců Betard Sparty. V šesté jízdě prvního dne konfrontoval hned dva z domácích favoritů Macieje Janowskeho a Taie Woffindena. Jak to často bývá, nejen na ploché dráze ze soupeření této trojice nakonec těžil Brit Robert Lambert, který s přehledem zvítězil.

Dva nejlepší z Poláků se pak střetli až v samotném finále a na rozdíl od regulární rozjížďky tentokrát zvítězil Zmarzlik před Janowskim. Zajímavé bylo sledovat počiny Martina Vaculíka. Začínal s nulou, ale pak dvakrát vyhrál a jednou dojel za jeden bod. Svou poslední regulární jízdu vyhrál se silnými soupeři, Emilem Sajfutdinovem, Robertem Lambertem a Jasonem Doylem, ale v semifinále skončil poslední.

V průběhu večera vyrovnané výkony podávali Robert Lambert a zejména favorizovaní Leon Madsen, aby oba pak vyhořeli v prvním semifinále. Nejdřív najel na pásku Brit, pak po diskutabilní srážce s Rusem byl vyloučen dánský reprezentant. Artjom Laguta s Bartoszem Zmarzlikem se sešli v poslední dvacáté  jízdě, doplněné jasnými outsideři Krzysztofem Kasprzakem a Oliverem Berntzonem.

Emil Sajfutdinov padá po kolizi s Maciejem Janowskim

Zvítězil Rus a totéž si zopakoval proti Polákovi i ve druhém semifinále, ve kterém se Fredrik Lindgren s Martinem Vaculíkem  nedokázali prosadit. Samotné finále už bylo o něčem jiném. Bartosz Zmarzlik odstartoval výborně, postupně zvyšoval náskok na Artjoma Lagutu. Za jejich zády Emil Sajfutdinov zoufale utočil na Macieje Janowskeho v zapase o poslední příčku na podiu.

Svou dravost přehnal, ztratil kontrolu nad motocyklem a najel na Poláka, který se držel vápna a neodchýlil se od čáry ani na centimetr. Výsledkem byl hrůzostrašný pád, který vypadal ještě hůř než v reálu na zpomaleném záznamu, promítaném na velké obrazovce. Nebýt nafukovacích mantinelů, v lepším případě by si musel Rus dlouho odpočívat od závodění. Po ošetření přímo na dráze odešel po svých do depa, aby následující den se probojovat až do semifinále. Opakované finále se znovu povedlo Bartoszi Zmarzlikovi, ale tentokrát se předvedl lépe Maciej Janowski a k velké radostí publika skončil druhý. Artjom Laguta, který nebyl hůř než druhý v dosavadních jízdách, nakonec obsadil místo třetí. Po oslavě vítězů publikum odcházelo spokojeno a už se všichni těšili na pokračování druhého dne.

 

Pozor na žlutou kartu

Martin Vaculík tlačí na Bartosze Zmarzlika

V sobotu už nebyl žádný trénink a začínalo se hned naostro. Tai Woffinden nepustil vítěze předchozího dne před sebe a zaslouženě vyhrál. Australan Max Fricke si dojel pro jeden bod, jak se pak ukázalo, skromný zaklad pro zatím nejlepší velkou cenu v letošní sezoně v jeho podání. Ostatní pokračovali podávat podobné výkony jako předchozího dne. Favorité sbírali body a souboje byly velice těsné, naštěstí bez pádu a zranění. Kuriózním smolařem se stal Jason Doyle. Australan je napomínán za letmé starty skoro na každém Grand Prix od doby, co se zavedlo toto pravidlo. Žlutou  kartu vyfasoval ihned na začátku, ale pak si dával velký pozor. To mu nebylo nic platné, protože v rozhodující pro jeho účast v semifinále sedmnácté jízdě, kde by mu stačil bod, Tai Woffinden neudržel nervy. Dal se do pohybu a Australan se nechal vyprovokovat k předčasnému startu. Pro Brita to byl první prohřešek večera, ale Australana tak trochu nevinně rovnou vyloučili.

Bartosz Zmarzlik prohrál s Tai Woffindenem, Robertem Lambertem a Artjomem Lagutou, ale vždy skončil na druhém místě za ním a zbývající své jízdy vždy vyhrál. V té šestnácté porazil Macieje Janowskeho a v dvacáté Leona Madsena, oba pozdější finalisty. V semifinále pak relativně hladce prošel přes Artjoma Lagutu, Maxe Frickeho a překvapivě pomalého Macieje Janowskeho, který se poprvé letos nedostal nejen na podium, ale ani ne do finále!

 

Skvělá tečka za dvojzávodem

Finále si zaslouží samostatný odstavec. Nekonalo se drama předchozího večera s hrozným pádem Emila Sajfutdinova a jezdci odstartovali, dalo by se říct standardně. Artjom Laguta si udělal mírný náskok a zajímavé bylo, že ihned na začátku razantním startem ztratil přední blatník. Ten zůstal ležet uprostřed dráhy a Rus ho v druhem kole přejel a rozdrtil na kousky. Naštěstí úlomky nezpůsobily žádnou újmu nikomu.

Mezitím Bartosz Zmarzlik postupně předjelTai  Woffindena a po vnější akceleroval tak dlouho, až se zbavil i Leona Madsena. S Artjomem Lagutou to zdaleka neměl tak jednoduché. Odrážel se od mantinelu a zkoušel nabrat ještě malinko rychlost, ale Rus se zdál nedostižným. Až do poslední zatáčky, kde pro změnu Artjom Laguta šel na vnější oblouk, asi s úmyslem zablokovat Poláka.

Artjom Laguta (modrá) vede finále před Bartoszem Zmarzlikem, ačkoliv mu upadl přední blatník

Ten ale ve stejný čas změnil směr. Jel k vnitřku a po cestě někde nabral malinko rychlostí, ale tak akorát, aby zvítězil o pár centimetrů. Pak celé oslavné kolo kroutil nevěřícně hlavou. Tomasz Gollob přispěchal s vysvětlením, že okopíroval jeho oblíbenou fintu, ale asi jen Bartosz Zmarzlik bude vědět, nakolik měl situaci pod kontrolou.

Každopádně stadion vybuchl nadšením a druhý den po sobě oslavoval dvojnásobného mistra světa. Bartosz Zmarzlik v sobotu podal standardní výkon šampióna, ale závěrem si získal zcela oprávněné dlouhý aplaus ve stoje. O to víc se máme, na co těšit už tento víkend zase ve dvojzávodě tentokrát premiérově na stadionu v Lublině.

 

Foto: Kiril Ianatchkov

Dmitrij Soljanikov ovládl evropský šampionát před smutnými dětskými obličeji nalepenými k oknům

Tomaszow Mazowiecki – 13. prosince
Závodí-li někdo na ohřebíkovaném ledovém speciálu, není pochyb o jeho odvaze. O to odvážnější muselo být šestnáct účastníků evropského šampionátu minulou neděli v polském Tomaszowie Mazowieckim. A to vůbec ne kvůli potenciálně nešťastnému třináctému dni měsíce. Ze všech borců pořádně se letos svezla asi jen trojice z Ruska. Asi polovina zbytku startovního pole včetně Andreje Diviše a Lukáše Hutly odjeli březnová družstva v Berlíně. A to byla přece jen minulá sezóna. Den před závodem byl ještě trénink. Takže samotné uskutečnění závodu hraničí se zázrakem.

 

Dramatické závody

Konstantin Kolenkin, Dmitrij Soljanikov a Nikita Toloknov na stupních vítězů

Místní hala pro rychlobruslení vypadá skromně, ale pořad pěkně jak zvenku, tak zevnitř. Chybí noblesa starého Assenu a moderní sloh Inzellu, ale je důkazem, že když je vůle, nepotřebujete olympijskou vítězku, abyste postavili užitečné zařízení. Zkušeností s ledovým oválem uvnitř před víkendem měl akorát Jan Klatovský, který během připrav mistrovství Evropy v lednu led v Tomaszowě otestoval. Nakonec se však rozhodl neúčastnit se a v kontextu výsledků je to škoda.

Už trénink provázely pády a zranění. Dokonce kvůli nedostatku náhradníků došlo ke kurióznímu zastoupení zranivšího se Martina Haarahiltunena jeho mechanikem Ove Ledströmem. V neděli taky nebyla nouze o dramatické okamžiky. Umístění třech ruských favoritů na stupních vítězů nemohlo překvapit a medailová pozice některého ze zbytku pretendentů se mohla stát, jedině vinou technické závady nebo vyloučení.

Stefan Svensson patřil k velkým překvapením mistrovství Evropy

Přesto se konalo velké překvapení a hned na začátku stoji za zvláštní zmínku, že čtvrtým finalistou byl dvaašedesátiletý švédský veterán Stefan Svensson. Mimoděk se vybavuje jeho rodák Per Olof Serenius, pro kterého taktéž věk znamenal jenom číslo v občance.

Málo šťastná česká neděle

Lukáš Hutla (modrá) pronásleduje Franze Zorna (žlutá)

Teď už k závodění. Českou účast zajišťovalo trio Lukáš Hutla, Andrej Diviš a Jiří Wildt. Prvně jmenovaný měl největší smůlu z celého startovního pole. Z pěti jízd dvakrát defekt a dvakrát upadl. Skončil se dvěma body a připomněl my anglické the commentator’s curse, což lze volně přeložit jako komentátorovo prokletí.

Lukáš Hutla se vyloženě těšil na polské závody a jakoby jsme to zakřikli článkem o připravenosti motorek nadějného závodníka. Po prvním defektu na konci třetího kola a na bodované pozice Lukáš Hutla si chtěl vše vynahradit a přílišnou dravost přehnal, co vedlo k pádu. Zase na bodovane pozici. Jediné dva body vybojoval v solidním souboji se zkušeným Franzem Zornem, ale nakonec se mu nepodařilo Rakušana předjet.

Jiří Wildt (modrá) atakuje Andreje Diviše (bílá)

Následoval druhy defekt a v posledním vystoupení, kde šlo o prestižní souboj Čechů, skončil kolizí s Andrejem Divišem a diskvalifikací. Nejlépe se umístil Andrej Diviš, který v kontextu vývoje závodu nebyl daleko o umístění v první šestce. Ta zaručovala finálovou účast prvních dvou po základní části a rozjezd zbylé čtveřice pro zbývající dvě místa ve finále.

Nepovedlo se, ale veterán rozhodně zanechal velmi dobrý dojem. Nejzajímavějším z české trojice byl ale Jiří Wildt. Sice skončil až dvanáctý, ale měl tak dobré starty, že se jevilo, že body spíš ztrácel, než vybojoval. A to se určitě bude měnit k lepšímu s příchodem zkušeností. Vždyť jednu z nul zaznamenal proti dvojici z Ruska a tu druhou, když se nechal předjet Svenssonem, Ledströmem a Zornem.

 

Neoficiální český šampionát v Evropě

Nešťastná kolize Lukáše Hutly (žlutá) a Andreje Diviše

Nejzajímavější pro českého fanouška byla poslední dvacátá jízda základního rozpisu. Jednalo se o jakési mistrovství republiky v malém, jelikož se vedle sebe postavili tři Češi a Polák Michal Knapp. Mimochodem ten je synovcem tragicky zahynulého polského závodníka Grzegorze Knappa. V roce 2014 dokonce odjeli spolu závod mistrovství světa družstev v Togliatti.

Češi poodjeli polskému reprezentantovi už na startu, ale pak Lukáš Hutla neměl strpění. Zaútočil na Andrej Diviše jedoucího vpředu a při pokusu předjet ho vnějškem v zatáčce havaroval. Vzal s sebou i svého soupeře. Takže nakonec česká ledová bedna pro rok 2020 by mohla byt Diviš, Wildt, Hutla. Odpovídal by tomu i zisk bodů v závodě mistrovství světa.

Nikita Toloknov vede před Stefanem Svenssonem a Ove Ledströmem

Mezitím se na ledě se roztřídili jezdci od závodníků. Nejhůř vypadal finsky mladík Atte Suolammi, který získal jediný bod po defektu jednoho ze soupeřů. Na opačném pólu bojovali účastnici baráže o finále. Veterán Stefan Svensson, mechanik Ove Ledström a bojovník Johann Weber. Jasná německá jednička posledních několik let Johann Weber odjel vyrovnaný závod a o místo ve finále přišel asi vinou pádu. Postup Nikity Toloknova byl otázkou skoro formální, zato Svensson s Ledströmem museli zabojovat. Svensson dokonce odstartoval nejlépe, ale pak ho Rus přece jen předjel. Švéd ale i tak potvrdil, že 60+ není důvod k odchodu ze závodiště.

Suverénní Dmitrij Soljanikov

Finále: Dmitrij Soljannikov, Dmitrij Kolenkin a Nikita Toloknov

Do finále si účastníci vybírali startovní pozice podle dosažených výsledků a suverénní Dmitrij Soljannikov volil překvapivě červenou dráhu. Vnitřek oválu už byl poměrně dost rozbitý a přes dlouhé opravy ve druhé části večera nebyla v nejlepším stavu.

Soljannikov sice odstartoval nejlépe, ale pak málem vypadl z motorky a ocitl se na třetí pozici za zády svých krajanů. Stačila mu jedna délka trati a odvažným manévrem ve vnitřku druhé zatáčky se vrátil do čela. Pak už vedoucí pozici nedal a zasloužené zvítězil s kompletem bodů.

Jiří Wildt potřebuje sbírat zkušenosti

Mistrovství Evropy na ledové ploché dráze se jelo bez diváků. A to ještě v jediném dni místo obvyklých dvou. Překvapení, co se výsledků týče, se nekonalo a potvrdilo se, že vyježděnost je největší devizou těsně následovanou zkušeností. Většina závodníků vyjížděla na led poprvé v nové sezóně a po odvolání mnoha podniků možná zůstanou u jediného startu. V tom  kontextů Češi si vůbec nevedli špatně a spolu s ostatními účastníky si zaslouží chválu za to, že nepodlehli podmínkám a přispěli k uskutečnění zajímavého mistrovství.

Popřejme i pořadatelům brzké opakovaní podniků podobné úrovně tentokrát i s diváky. Do haly v Tomaszowie Mazowieckim na plochodrážní závod se jich vejde asi tři tisíce. Vidět prázdné tribuny a dětské tváře přilepené zvenčí k oknům, aby jen na chviku zahlédly projíždějící motocykly, byl nejsmutnější pohled letošní plochodrážní sezóny.

 

Hlasy z depa

Andrej Diviš byl z českého trojlístku nejlepší

„Jelo se mi celkem dobře,“ nechal se slyšet Andrej Diviš. „Na to, že jsem na motorce seděl naposledy loňskou zimu a to stejně jen dvakrát. Mám ji novou, takže si ještě zvykám, ale řekl bych, že nejede úplně špatně. Motor, nové šasi, pérování a kola jsou super, tím děkuju panu Klatovskému, že ji takhle pro mě postavil a ještě dost poradí. Co dodat, chtělo by do tohoto sportu vrazit víc tréninků, víc peněz a víc času a tím získat více jistoty na dráze.“

„Obsadil jsem dvanáctou příčku se čtyřmi body, což vzhledem ke konkurenci počítám jako úspěch,“ přemítal Jiří Wildt. „Vždy to může být lepší, ale po obavách, jaké to asi bude po devíti měsících bez tréninku na ledě, to v rámci možností celkem šlo. Hlavně jsem si závody užil bez stresu a v pohodové náladě a tak by to podle mého mělo být.“

Foto: Kiril Ianatchkov

Zenon Plech nežije

Ve věku šedesáti sedmi let včera tento svět opustil Zenon Plech, asi nejlepší polský plochodrážník, který se nikdy nestal mistrem světa. Ovšem stará moudrost praví, že velikost jedince se posuzuje podle toho, kdo byli jeho soupeři.

 

Zenon Plech se stal pětkrát mistrem Polska, vlastnil dvě bronzové medaile z mistrovství světa družstev. V mistrovství světa jednotlivců z osmi účastí ve světovém finále byl jednou třetí (1973) a jednou skončil těsně pod stupněm nejvyšším se stříbrem (1979).

V třiasedmdesátém ho předběhl jeho rodák, letos zesnuvší Jerzy Szczakiel, pak slavný Ivan Mauger. Ve světovém finále Zenon Plech dokázal porazit Ole Olsena, Michaela Lee, Kelly Morana, Edwarda Jancarze a řadu dalších.

Byl hvězdou ve zlaté éře ploché dráhy, ale zůstal skromný. Potkával jsem ho na závodech SGP v Polsku a pokaždé jsem si šel popovídat. Neznal mě, ale vždy mi věnoval pár minut, stejně jako ostatním fanouškům.

 

Odešel gigant levých zatáček. Čest jeho památce!

Zenon Plech s autorem článku v Toruni 2012

Foto: Kiril Ianatchkov

Antonio Lindbäck ukončil plochodrážní kariéru

V době vyhlášení termínů sportovních podniků největší pozornost vyvolávají přestupy jednotlivých závodníků a přípravy týmů. V tom naprosto nečekaně konec plochodrážní kariéry oznámila švédská hvězda Antonio Lindbäck.

Hollywoodský příběh pozpátku

S autorem textu na Zlaté přilbě v září 2013

Antonio není jen tak někdo ve sportu levých zatáček. Jeho dojemná historie sirotka z Ria de Janeiro adoptovaného v mrazivém Švédsku působí jako z románu. A jeho kariéra jako úspěšného profesionálního závodníka je pak jako hodně velká nadsázka z hollywoodského dramatu. Jenomže u Antonia jsme většinou sled událostí sledovaly v opačném, nikoliv hronologickém pořadu.

Nejdřív jsme poznali bojovníka ze seriálu Speedway Grand Prix a teprve později jsme se seznamovali s jeho cestou mezí elitní plochodrážníky světa. Přinejmenším takto to probíhalo u mě. Před osmnácti lety se objevil ve Slaném jako finalista juniorského mistrovství světa. Poté jsem ho vídal v reportážích TV Eurosport a už tenkrát se dokola opakovalo první jezdec speedway tmavé pleti. Takhle to vydrželo skoro do konce úspěšné kariéry. Přitom jakkoliv zajímavý neobvyklý původ a bezesporu exoticky vzhled švédský reprezentant má, je to vlastně to nejmenší.

Antonio Lindbäck v akci

Všechno tohle by stačilo by jen na minutový televizní šot v zajímavostech ze světa v neděli ráno. To důležitější, že na škváře toho uměl a dokázal hodně. V seriálu Speedway Grand Prix dlouhá léta jezdil jako trvalý účastník. A když z elity vypadl, dokázal se vrátit zpátky sítem kvalifikaci a umístěním v challenge. Naposledy dvakrát za sebou v létech 2018 a 2019.

Stojí za zmínku, že už dřív vypadalo, že jeho kariéra skončila a to kdy chvíli zápasil se svými démony. Jen sám Antonio ví, zda problémy mimo trať přivodily pokles formy, anebo naopak. Důležité je, že závodník zabojoval a povedlo se mu, co dokáže jen málokdo. Zvednout se a hlavně vrátit se na původní vysokou úroveň.

Loučí se osobnost

Antonio Lindbäck se loučí

Při ohlášení ukončeni sportovní kariéry Antonio Lindbäck vylíčil všechny největší úspěchy a zdůraznil dvě věci. Že dosáhl mnohem víc, než sám na začátku sportovní dráhy očekával, a že zakončil jinak velice složitou sezonu 2020 triumfem ve švédské lize s týmem, kde začínal.

Dále upřesnil, že pečlivě zvažoval otázku, co dál, a došel k závěru, že je načase odejít. Já ho naposledy viděl na SGP v Toruni a vzhledem k poměrné nepřesvědčivým výsledkům v letošním ročníku jsem věděl, že ho minimálně rok v seriálu Grand Prix neuvidíme. Rozhodnutí skončit asi v Antoniovi už zrálo, protože v poslední osmé SGP roku 2020 závodil jako vyměněný.

Už nejezdil na chvostu a nesbíral body, co mu někdo ponechal přes defekt, pád, nebo špatným startem. Naopak v každé jízdě bojoval a svůj předposlední start v tento sobotní večer proměnil ve vítězství. Nakonec mu chyběl jediný bod, aby si prodloužil účast ve velké ceně o semifinále. A já věděl, že se loučím s opravdovým bojovníkem.

S Václavem Milíkem při nástupu během předloňského challenge

Výkony žádného jiného plochodrážníka ze světové elity takhle nekolísaly od naprostého propadáku do vítězství v ikonické Speedway Grand Prix v Cardiffu. Nakonec ale v paměti fanoušků zůstanou přece jen ty úspěchy, nikoliv propadáky.

Na nejvyšším stupni velkých Antonio stál celkem třikrát. Dvakrát byl mistrem světa družstev se Švédskem a po celou kariéru byl nepřehlédnutelným závodníkem nejen neobvyklým vkusným designem motorek a kombinéz, nebo exotickými dredy posledních sezon. Antonia jsem nikdy neviděl odmítnout fanouška a neusmát se, požádal-li někdo o fotku. A i tohle se počítá.

Hodně štěstí Toninho, léta utekla nějak moc rychle!

Foto: Kiril Ianatchkov