Před 50 lety: životní osudy začínajícího mladíka a zkušeného dělníka plochodrážních oválů se nešastně prolnuly v podhůří Orlických hor

Dolní Čermná – 23. srpna 1964
Dnes je uznávanou osobností nejen naší, ale i světové ploché dráhy. A to nejen tím, co dosáhl s přilbou na hlavě a řidítky v rukou, ale i na poli trenérském, diplomatickém a organizačním. Před půlstoletím však byl nezkušený mladík, který profitoval z rad svého strýce Miloslava Špinky. Pardubického velikána doprovázel na závody se svým motocyklem. Pokud se naskytlo místo ve startovní listině, ochotně jej zaplnil. V Dolní Čermné se stal bezprostředním účastníkem incidentu, který jihočeského Josefa Slunéčka stál to nejcennější. Evžen Erban se prostřednictvím magazínu speedwayA-Z vrátil k onomu nešastnému srpnovému dni roku 1964.

Místo Plavky plochodrážní Eso
Evžena Erbana dnes spojujeme zejména s plochou dráhou, nicméně jako správný dospívající kluk vyzkoušel pestrou škálu sportů. „Dělal jsem fotbal, hrál hokej a jezdil na koni,“ vypočítává své aktivity, z nichž mu největší úspěchy mu přineslo jezdectví.

„Měl jsem klisnu Plavku,“ pokračuje. „Jezdil jsem na ní dostihy. Vyhrál jsem mistrovství republiky dorostu v military, všestranný způsobilosti.“ Před polovinou šedesátých let ovšem své úsilí napřel směrem k ploché dráze. V Pardubicích to ostatně nemohlo být jinak a to tím spíše, byl-li jeho strýcem populární Miloslav Špinka.

„Už jako kluk jsem chodil ke strejdovi mejt‘ motorky a koženky,“ říká Evžen Erban. „Pak jsem dělal všechno možný, až ve čtyřiašedesátým jsem se vrátil.“ Na okamžik, kdy se roku 1963 poprvé svezl v sedle plochodrážního motocyklu, nikdy nezapomene.

„Šel jsem z tenisu a ve Svítkově byl trénink,“ vrací se o půl století zpátky. „A mně se povedlo hned první trénink jet ve smyku.“ Bylo rozhodnuto. V sezóně 1964 začal devatenáctiletý Evžen Erban závodit na ploché dráze.

Jeho dnešní následovníci ve stejném věku jsou již mnohdy ověnčeni bezpočtem titulů. Jenže v polovině šedesátých let to plochodrážní nováček neměl rozhodně snadné. Ligová soutěž byla po sezóně 1962 poněkud nepředloženě zrušena. Krajské přebory nastartované o rok později příliš velký boom nečekal. Trojstupňový šampionát jednotlivců byl vůči vyřazeným v nižších patrech nemilosrdný, juniorka měla ještě léta být písní budoucnosti a volných závodů jako šafránu.

Jejich pořadatelé logicky lákali diváky na závodníky zvučných jmen, avšak dávali šanci i svým vlastním. A tak se Evžen Erban v sobotu 2. května 1964 postavil na start mítinku, kde československou elitu očekávali kupříkladu Igor Plechanov, Farit Šajnurov, Zbigniew Podlecki či Gabdrachman Kadyrov.

Naši měli svůj den. Antonín Kasper nepoznal jediného přemožitele a na stupních vítězů měl po stranách druhého Luboše Tomíčka a třetího Rudolfa Havelku. Nejlepším cizincem byl Zbigniew Podlecki, jenž se ve stejném roce dostal až do světového finále. O bod za ním skončil Miloslav Špinka. Igora Plechanova, který o čtyři měsíce později ve švédském Göteborgu připravil v rozjezdu Oveho Fundina o titul vicemistra světa, čekalo v Pardubicích až sedmé místo.

Hrdina našeho vyprávění měl na své vestě náhradnickou sedmnáctku. Poprvé však vyjel na svítkovský ovál již v rozjížďce s číslem pět. Vrátil se bez bodu stejně jako ve dvanácté a patnácté jízdě. Až v poslední sérii se dočkal. V rozjížďce s číslem devatenáct Antonín Kasper zkompletoval své maximum. Farit Šajnurov však zůstal stát a Evžen Erban si připsal bod.

Hvězdy plochodrážního nebe pokračovaly ve svém turné. O tři dny později se s nimi na českobudějovické Dlouhé louce shodou okolností potkal i Josef Slunéčko. Se čtyřmi body skončil třináctý. Evžen Erban zase hledal závody jako onu pověstnou jehlu v kupce sena.

„Měl jsem motorku a jezdil se strejdou po závodech,“ popisuje. „Nastupoval jsem, když někdo nepřijel.“ Společně v ruské Volze Miloslava Špinky zamířili i předposlední srpnovou neděli k mistrovskému závodu do Dolní Čermné. A vskutku pro Evžena Erbana se uvolnilo místo druhého náhradníka.

Plochá dráha pod Orlickými horami
Z jihočeského Tábora do Dolní Čermné dorazil také Josef Slunéčko. „Pepa byl takovej‘ udělanej‘, plešatej‘,“ vybavuje si ho Evžen Erban. A jak si jej pamatuje česká plochodrážní historie?

Josef Slunéčko nikdy nepatřil mezi hvězdy nejjasnější velikosti, ale coby spolehlivý dělník plochodrážních oválů za sebou poměrně širokou brázdu zanechal. S jeho jménem se ve výsledcích setkáváme již od padesátých let.

S premiérou ligy na bázi utkání krajských reprezentací roku 1956 patřil k pravidelným oporám družstva KAMK České Budějovice. S jihočeským klubem zažil triumf ve druhé třídě v osmapadesátém i bronzovou medaili z vyšší divize o rok později.

V sezóně 1959 se objevil v Přerově ve druhém podniku čtyřdílného seriálu mistrovství republiky jednotlivců. Zaskakoval však za Jaroslava Volfa staršího a Miloslava Špinku, kteří ve stejném termínu reprezentovali při dlouhodrážním mistrovství Evropy v bavorském Dingolfingu.

V ostatních případech však svou pou nejstarším motoristickým šampionátem naší země skončil již v kvalifikaci. O trojstupňové organizaci mistrovství republiky jednotlivců 1964 již v historické rubrice magazínu speedwayA-Z byla řeč před týdnem v souvislosti s premiérovým věncem Jana Holuba.

Josef Slunéčko se prokousal úvodním kolem se závody v Pardubicích, Plzni a Krupce o patro výše. První podnik skupiny D v Českých Budějovicích ukončil s šesti body jako jedenáctý. Kralovali Antonín Šváb s Jaroslavem Volfem mladším, jimž sekundovali Karel Polák, Stanislav Kubíček, Antonín Novák či Miloslav Verner.

Boj o osm volných míst ve finále nebyl v Dolní Čermné rozhodnut ani náhodou. Východočeská obec ležící mezi Ústím nad Orlicí a Lanškrounem se dnes v motoristických kruzích vzpomíná především jako rodiště automobilového závodníka Čeňka Junka, který v půli srpna 1928 zahynul ve svých čtyřiatřiceti letech za volantem své závodní bugatky při Velké ceně Německa na Nürburgringu.

Na jeho počet začali v Dolní Čermné pořádat memoriál nejprve na travnaté a od roku 1950 na škvárové dráze. Věhlas Junkova memoriálu rostl, by jeho třetí ročník padl na vrub celostátního zákazu pořádání plochých drah v dvaapadesátém. Plochá dráha v podhůří Orlických hor vábila davy diváků a posléze se stala pravidelnou zastávkou mistrovství republiky.

„Vyvolat smyk bylo umění,“ popisuje Evžen Erban místní prostředí. „Byla to zem a na ní trošku škváry. Ve vrchní zatáčce nebyly mantinely, jen hráz a za ní se pěstovaly brambory. Standa Svoboda vyjel ven, těsně minul stolek časoměřičů a ještě se vrátil zpátky. V depu byl svah, že se sjíždělo dolů, a proti startu pole. Byla to džungle, ale chodilo tam deset tisíc diváků. Kdyby na takovou dráhu přijeli závodníci dneska, nejedou.“

Závěrečná tragédie rozhodnutého závodu
Hned v rozjížďce s číslem jedna potvrdil Jaroslav Volf mladší excelentní formu, jež jej jako prvního československého plochodrážníka dostala mezi nejlepší šestnáctku světa. V Českých Budějovicích v úvodním podniku skupiny zůstal jednou stát s poruchou motocyklu a triumf mu sebral Antonín Šváb.

Nyní byl Jaroslav Volf mladší jako první v cíli úvodní jízdy a další trojku přidal v rozjížďce s číslem sedm. V jedenácté jízdě se dočkal porážky od Antonína Nováka a Miloslava Špinky, jenž právě dosáhl svého druhého triumfu.

Závěr závodu však měl Jaroslav Volf mladší plně pod svou kontrolou. Vyhrál patnáctou jízdu, v níž doposud neporažený Zdeněk Kovář upadl. A protože v rozjížďce s číslem devatenáct ukázal záda i Antonínu Švábovi, mohl se těšit na zlatý věnec. Tehdy se na naší scéně rozjezdy nepěstovaly a v případě stejného bodového zisku rozhodovala pomocná kritéria.

Sotva skončila devatenáctá jízda, bylo obsazení pódia kompletní. Třetí příčku si totiž pojistil Zdeněk Kovář, když v sedmnácté jízdě porazil Miloslava Špinku. Do konce závodu již zbývala jedna jediná rozjížďka. V depu se k ní chystali Josef Blecha, Antonín Novák, Josef Slunéčko a Evžen Erban.

Hrdina našeho vyprávění se stejně jako první náhradník Pavel Šilha dostal záhy do akce. „Ruda Havelka spadnul hned v první jízdě a já jezdil místo něho,“ vybavuje si nad vyplněným programem i po dlouhých padesáti letech. Příležitost pro oba rezervní závodníky zvýšilo i odstoupení Stanislava Svobody a skutečnost, že Pavol Krč přijel na startovní rošt jen dvakrát.

Do konečné klasifikace se tehdy počítaly velké mistrovské body, jež si závodníci rozebírali od osmdesátky pro prvního až po jeden pro patnáctého v pořadí. Josef Slunéčko jich z Českých Budějovic měl pět. Nyní pomýšlel na umístění v půlce výsledkové listiny, jenž by mu do konečné klasifikace mohlo dodat osm až deset bodů. Finále, alespoň v roli náhradníka, by nemuselo být ztraceno.

„Pepík odstartoval a nade mnou jel Tonda Novák,“ vzpomíná Evžen Erban. „V půlce zatáčky se Pepík přetočil a upad‘. My jsme šli na držku přes jeho motorku a spadnul i čtvrtej‘ Pepík Blecha.“ O repete, v němž Josef Blecha porazil Antonína Nováka, nám však současný šéf pardubického klubu vyprávět nemůže.

„Byl jsem v sanitce, měl jsem koleno, ale nebylo to na umření,“ vysvětluje a dodává, že stav Josefa Slunéčka byl ovšem podstatně horší. „Odvezli ho. Nevěděli jsme, jak dopad‘, až později jsme se dozvěděli, že v nemocnici odešel. Měl krvácení do mozku. To víš, helmy byly Kovona Karviná…“

Počátek kariéry mladého závodníka poznamenala tragická událost, nicméně právě mládí mu pomáhalo se s ní vyrovnat. „Moment to příjemnej‘ nebyl,“ říká Evžen Erban slova, s nimiž se nedá nesouhlasit. „Tenkrát jsem byl mladej‘ kluk. Bažant, bylo mně devatenáct. Dnes bych to bral jinak.“

Mistrovství republiky jednotlivců – 2. závod skupiny D (2. kolo třístupňového systému):
1. Jaroslav Volf ml. 13, 2. Antonín Šváb 13, 3. Zdeněk Kovář 12, 4. Miloslav Špinka 11, 5. Stanislav Kubíček 11, 6. Jan Knedlík 10, 7. Josef Blecha 10, 8. Antonín Novák 9, 9. Karel Fojtík 6, 10. Miloslav Verner 5, 11. Josef Slunéčko 5, 12. Karel Polák 4, 13. Jaroslav Machač 4, 14. Stanislav Svoboda 1, 15. Pavol Krč 0, 16. Rudolf Havelka 0, náhradníci Pavel Šilha 3 a Evžen Erban 2.

Foto: archív autora