Před 30 lety: Zdeněk Schneiderwind se loučil s civilem na nejvyšším stupni pódia Zlaté stuhy

Pardubice – 24. září 1983
Kutnohorská katedrála stojící na výrazném ostrohu nad říčkou Vrchlicí toho od roku 1388, kdy s její stavbou začala parléřovská stavební hu, prožila vskutku hodně. Někdy v průběhu roku 1979 okolo ní poprvé proburácel trofejní BMW se sajdkárou a pravzláštní posádkou. Jeden mladík řídil, druhý na tandemu za jízdy přidržoval plochodrážní motocykl provizorně přepravovaný na postranním vozíku. Zatímco jméno řidiče Josefa Kunáška dnes v plochodrážních kuloárech nic neřekne ani těm největším znalcům, pasažér Zdeněk Schneiderwind je bez sebemenších diskusí pojem. V září před třiceti lety si užíval poslední dny před nástupem na dvouletou vojenskou službu v pražské Rudé hvězdě natolik, že se postavil na nejvyšší stupínek Zlaté stuhy a poslední den civilní svobody strávil závoděním při Zlaté přilbě.

Plochá dráha jako propustka z internátu
Až do prvního ročníku učňovské školy by Zdeňka Schneiderwinda ani nenapadlo, že by někdy osedlal plochodrážní speciál. Jenže nepříliš velká volnost na internátě byla tím správným motivačním faktorem.

„Jednou na naše učiliště do Ohrazenic přišel na besedu pan Havelka,“ vrací se Zdeněk Schneiderwind ke svým závodnickým prvopočátkům. „Byli jsme maturitní obor a v prvním ročníku jsme vůbec neměli vycházky. Maturitní obor otevřeli vůbec poprvý, chtěli, abychom se jenom učili a z intru jsme vůbec nemohli. Kdo ale dělal sport, pouštěli ho.“

Přednáška někdejšího pardubického úspěšného závodníka a v té době trenéra SVS mladé studenty nadchla už jen možností uniknout internátnímu stereotypu. „Celej‘ pokoj jsme se přihlásili,“ líčí dnešní pražský trenér. „Přes zimu jsme chodili do bazénu a na gymnáziu do tělocvičny. To bylo zhruba od října do ledna. Líbilo se mi to, bylo to suprový období.“

By příprava plochodrážníka v tělocvičně začíná, alfou a omegou je přece jenom jízda na motocyklu. „Láďa Živný byl skladník, vrazil nám motorku a kluci z toho byli docela paf,“ usmívá se Zdeněk Schneiderwind. „Já chvíli jezdil na cestovní stopětasedmdesátce jawě kejvačce. Pořád jsem na ní měnil svíčku a kolikrát se domů do Štipoklas musel vrátit stopem.“

Jenže nyní ve stavení vedle hlavní silnice na nedalekou Kutnou Horu stála nefalšovaná plochodrážní pětistovka, přičemž prvním úkolem začínajícího adepta plochodrážního řemesla bylo rozburácet její motor.

„Dávali jsme to s tátou dohromady, ale nešlo nám to zprovoznit,“ líčí pozdější evropský šampión. „Strašně nám pomáhal Jirka Petráň, začínal závodit přede mnou, a oba Šmahelovi. Jirka nám jezdil pomáhat, a když jsme ten motor konečně natočili, byl jsem nejšastnější v celejch‘ Štipoklasech.“

Zbývalo vyřešit otázku, jak se přepravovat do Svítkova. „Pepík Kunášek z Bahna taky začínal jezdit plochou dráhu,“ pokračuje Zdeněk Schneiderwind. „Měl bavoráka se sajdou, do ní jsme naložili motorku a vyrazili do Pardubic oblečený v kombinézách. Dojeli jsme úplně špinaví. Jo, to byly začátky!“

Žádný učený z nebe nespadl
Jedna věc byla mít provozuschopný motocykl, avšak dokázat ho ovládat byl šálek úplně jiného čaje. „Nevěděli jsme, co to plochá dráha je,“ připouští Zdeněk Schneiderwind dnes. „Začínal se mnou Jirka Košál nebo Olda Šmahel. Báli jsme se odstartovat, posílali nás na ovál až z výjezdu. Do dalšího nájezdu jsem byl první a říkal si, kde ty kluci jsou. Pak jsem zjistil, že musím zatočit, jenže jsem nemoh‘, jak jsem to rozpálil po rovině a v zatáčce lítal po mantinelu. Věčně jsem byl na držce.“

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. „Zlomil jsem si levou kličku a pravý zápěstí,“ svěřuje se Zdeněk Schneiderwind se svým prvním úrazem během jednoho z pardubických tréninků. „Bolelo to hodně, ale větší strach jsem měl, co tomu řeknou doma. Tehdy to nebylo jako dnes a trénovalo se bez sanitky. Pan Havelka se nabíd‘, že mě odveze do nemocnice. Pomáhal mi oblékat se a přitom mi přivřel ptáka do zipu riflí. Řval jsem ještě víc a on byl naštvanej‘, že ty zlomeniny nemůžou tak bolet, dokud jsem mu nevysvětlil, co se stalo a on mi zase rozepnul poklopec.“

Všem trablům navzdory se už na podzim roku 1980 mohl Zdeněk Schneiderwind počítat mezi opravdové plochodrážníky. S vestou pardubického SVS zasáhl do boje se Slaným, Žarnovicou a béčkem RH Praha o jediné postupové místečko do extraligy 1981.

Její začátek na svítkovské dráze ještě sledoval z depa, avšak na druhý den ve Slaném již nesl do boje náhradnické číslo devatenáct. Dvakrát zaskočil za Jiřího Franze, ale svůj první ligový bod inkasoval až v pondělí na pražské Markétě. V sestavě byl jako junior pro dvě zvláštní jízdy proti svým vrstevníkům. Ve druhém případě byl Roman Matoušek diskvalifikován a on skončil třetí za Petrem Vandírkem a triumfujícím Pavlom Tonhauzerem.

SVS Pardubice sice skončilo poslední, nicméně v jednaosmdesátém už Zdeněk Schneiderwind závodil, kde to jen šlo. S pardubickou Zlatou přilbou nakoukl do extraligy a počátkem května si v předkvalifikaci vyjel účast v juniorském šampionátu. Do finále nakonec postupoval jako náhradník a skončil v něm sedmnáctý. Napřesrok si dokonce ještě o jednu příčku pohoršil. I když výkonnostně stoupal, zranění si vybírala svou daň a hrdina našeho vyprávění díky nim absolvoval pouze polovinu juniorky.

„Zranění se opakovala víceméně pořád,“ povzdechne si nad svými závodnickými počátky. „Jednou jsem si vybojoval účast na juniorským mistrovství Evropy. Přijel jsem do bulharského Targoviště. A hned v první jízdě jsem šel na držku a zlomil si kličku.“

Příliš pozdě na dělání díry do juniorských šampionátů
Bulharský incident se Zdeňku Schneiderwindovi stal koncem května 1983. Protože už 13. ledna oslavil své jednadvacetiny, bylo jasné, že v juniorské věkové kategorii neudělá žádnou díru ani do evropského, ani domácího šampionátu. Když totiž v Kopřivnici a v Březolupech startovalo jeho finále, stále nebyl schopný závodit. O čtrnáct dnů později na Markétě a v Čakovicích ano a soupeři museli do svých strategií zakalkulovat dalšího nebezpečného protivníka.

„Rudá hvězda měla obrovskou převahu v jezdcích a málokdo je porážel,“ uvědomuje si Zdeněk Schneiderwind. „Já je už začal prohánět, což jsem si v tý době možná ani tolik neuvědomoval. Pražáci byli hvězdy. Přijelo jich vždycky plno autobusem a jejich sebevědomí bylo pokaždý o level vejš‘.“

Ovšem ani Pardubičané za nimi nemuseli zůstávat pozadu. „Aby se mi začalo dařit, pomohlo mi hodně cvičení,“ prozrazuje Zdeněk Schneiderwind, jak se mu plochá dráha začala dostávat do krve. „Už v Pardubicích jsem chodil cvičit, později mi v Praze trvalo, než jsem se dostal do systému. V Pardubicích to bylo na systému kamarádství, že se třeba řeklo, že se jde běhat. Hlavně Pavel Karnas a Petr Kučera makali a byli pro mě příklady. A mně to vydrželo celej‘ závodní život a tu morálku jsem měl až do konce závodění docela dobrou.“

Kromě kondice profitoval i ze služeb dvorního ladiče pardubických závodníků Karla Jakoubka. „Dělal ve výzkumným ústavu v Konárovicích u Kolína,“ vzpomíná Zdeněk Schneiderwind. „Bydlel tam na zámku a doma dělal motory hlavě pro Pavla Karnase a Petra Kučeru. A já měl po někom motor, už si ale nevzpomenu, po kom, kterej‘ on dělal.“

Každopádně se koncem června roku 1983 sešlo všechno, jak mělo. Zdeněk Schneiderwind vlétl do třetího dílu československé juniorky vskutku razantně. Na pražské Markétě se s ním po dvou sériích mohl se šesti body rovnat pouze František Ledecký, který stále ještě doufal v dostižení Petra Vandírka, po triumfech v Kopřivnici a Březolupech leadera celé soutěže.

Ve dvanácté jízdě však Zdeněk Schneiderwind nebodoval, aby vzápětí dodal na své konto jediný bod. Rozjížďku s číslem devatenáct už opět vyhrál a deset bodů tehdy stačilo na rozjezd o třetí místo. Pro něj se natáhl Petr Vandírek, avšak další Pražané Miroslav Práger a Ivan Pacák zůstali na jeho štítě.

Druhý den v Čakovicích byl Zdeněk Schneiderrwind ještě výraznější. Prohrál jen s Františkem Ledeckým v páté a Romanem Matouškem v osmé jízdě a porazil i Petra Vandírka, jenž už ovšem v rozjížďce s číslem osmnáct slavil spíše titul. Odnesl si svůj první a vzhledem k věku i poslední stříbrný věnec z juniorského mistrovství republiky.

Celkové dvanácté místo bylo jen odrazem reality, v níž bylo celé čtyřdílné finále smrsklé do dvou závodních víkendů, z nichž jeden musel vynechat. Nicméně šanci na revanš poskytovala Zlatá stuha. Tradiční juniorský předzávod své starší zlaté sestřičky měl až do svého povýšení na mezinárodní závod v září 1991 výhradně domácí složení.

Hladký průnik do finálové jízdy
Navzdory krušným začátkům měl Zdeněk Schneiderwind coby pardubický závodník přece jenom kratší cestu do startovní listiny Zlaté stuhy. Při svém debutu v jednaosmdesátém obsadil třináctou příčku a o rok později byl už osmý. By výkonnostni progres z léta 1983 byl slibný, přesto se Zdeněk Schneiderwind nemohl počítat mezi žhavé favority.

„Před závodem jsem nemoh‘ počítat s bednou,“ komentuje své tehdejší vyhlídky, přičemž se i po třiceti letech přece jen poněkud podceňuje. „Jestli jsem měl udělat pět bodů, tak to byl hodně velkej‘ cíl.“

Se startovním číslem čtrnáct se dostal do akce poprvé v rozjížďce s číslem čtyři. V jejím cíli byl druhý za vítězným Miroslavem Prágerem, zatímco za ním k šachovnicové vlajce dorazili dnešní šéf mariánskolázeňského klubu Miroslav Musil a Chabařovičan Martin Morávek.

„S Mírou Prágerem jsem se pak hodně kámošil,“ říká Zdeněk Schneiderwind. Avšak snaha vybavit si detaily rozjížďky se jako ostatně v případě jiných plochodrážníků s bezpočtem startů na kontě míjí účinkem. Nezbude než do role průvodce našeho příběhu dočasně jmenovat program, který si před třiceti lety pečlivě vyplnil jakýsi anonymní divák.

V sedmé jízdě Zdeněk Schneiderwind zopakoval své druhé místo, když se jeho přemožitelem stal František Ledecký. Třetí skončil František Kalina, zatímco majitel dalšího dodnes známého jména Karel Kadlec vyšel bodově naprázdno.

Ve třetí sérii přišla s vítězstvím řada i na Zdeňka Schneiderwinda. V jedenácté jízdě byl jako první před Radomírem Semelou, Ivanem Pacákem a Jiřím Šmídem. Čtrnáctku si lidé psali do programu jako první i v třinácté jízdě, kde byl druhý dnešní slánský startmaršál František Moulis, zatímco Bohumila Brhela, tehdy ještě v březolupských barvách, a slánského Jiřího Brože nepustily k metě poruchy. Na samotný závěr základní části za sebou Zdeňka Schneiderwinda nechal Petr Vandírek, ovšem březolupský Miroslav Dohnal na poslední chvíli zaskakující za Lubomíra Jedka a domácí náhradník Jan Schinágl uzavírali řadu.

Dvanáct bodů garantovalo pohodlný postup do finálové jízdy čtveřice nejlepších. Více na svém kontě dokázali nahromadit jen Petr Vandírek a František Ledecký. Dramatická zápletka posunula do klíčové jízdy rovněž Radomíra Semelu. Postaral se o to vítězstvím v rozjížďce s číslem sedmnáct před Františkem Kalinou, jehož naděje touto prohrou právě zhasla. Nejvíc smutný ovšem mohl být Miroslav Práger, jehož defekt otevřel Radomíru Semelovi cestu k triumfu, zatímco on sám byl z finále vyřazen.

Špatný voják a skvělý závodník Schneiderwind
A tak se stalo, že na startovním roštu finálové jízdy devátého ročníku Zlaté stuhy stanul vedle třech členů RH Praha také domácí Pardubičan. „Fanda Ledeckej‘ a Vanďa byli favority,“ uvědomuje si onen tehdejší hrdina svítkovského publika dnes. „Mně ale hodně pomohlo, že jsem neměl čas přemejšlet nad blbostma, protože jsem musel opravovat motorku.“

Příčinu jeho trablů lze vystopovat do rozjížďky s číslem devatenáct, kde ho o třetí trojku v řadě připravil Petr Vandírek. „Odešla mi jehla v karburátoru,“ vzpomíná. „Měl jsem ji moc vysoko a ohnula se. Láďa Uhlířů mi pomáhal s motorkou a málem jsem nestih‘ dvě minuty.“

Nakonec však Zdeněk Schneiderwind stanul u pásky včas. „Ani jsem si nezkusil start,“ líčí. „Přijel jsem tam, odlít‘ a vyhrál jsem. Možná kdybych se soustředil, třeba by se mi to nepovedlo.“ Čtyři kola absolvoval časem 73,86 sekund, zatímco Pražané se museli spokojit s nižšími stupínky pódia. Petr Vandírek s druhým, František Ledecký se třetím, zatímco Radomír Semela spadl.

„Láďa Živnej‘ a ostatní byli nadšený, že jsem změřil Pražáky,“ vybavuje si Zdeněk Schneiderwind. „Ale za dva dny jsem byl Pražák taky!“ V neděli se divákům představil coby náhradník půlkulaté Zlaté přilby, v níž Dennis Sigalos přerušil duel Ole Olsena s Jiřím Štanclem a ke všemu poprvé od triumfu Gennadije Kurilenka v devětašedesátém nechal rozeznít jiné než československé nebo dánské hymně. A v pondělí ráno už rukoval na vojnu.

Tehdy nebylo žádnou výjimkou, když bažanti slavili své devatenáctiny na vojně, ovšem Zdeňkovi Schneiderwindovi na podzim roku 1983 táhlo už na dvaadvacet. „Chvíli jsem studoval,“ vysvětluje své zpoždění. „Pak jsem nevěděl, že mi šéf Pardubic vyřídil odklad nástupu vojenský služby, abych dojezdil juniory v Pardubicích. Nevěděl jsem o tom, domluvil si sám Rudou hvězdu, a proto jsem z Pardubic neodcházel v dobrým. Ale já jsem byl už starej‘ chlap a chtěl si tu vojnu odkroutit.“

Zatímco se jeho vrstevníci loučili s civilem bujarými oslavami, on vyhrál Zlatou stuhu. „Byl jsem nervózní, že půjdu v pondělí na vojnu, hned ráno po Přilbě mě táta vez‘ k útvaru do Stromovky,“ říká.

Jeho první dny v zeleném sukně z něho neudělali zrovna adepta odznaku vzorného vojína. „ „Pro mě to bylo krušný, prováděl jsem tam hrozný kopance,“ směje se. „Můj mazák byl Petr Kubíček a ten mě naštěstí vším protáh‘. Ale byl jsem tam asi tejden a hned jim udělal průser. Chodili tajně na pivo, já se nachomejt‘ u dozorčího roty a oni mě nechali hlídat. Zazvonil telefon, já ho zved‘ a nepředpisově řekl ‚haló, tady rota‘. Z druhého konce se ozvalo ‚haló, tady Tušek‘. Já se ho zeptal ‚co chcete?‘ a do pěti minul jsem měli poplach. Major Tušek byl totiž velitel roty a kluci měli průser, že šli na to pivo.“

Zdeněk Schneiderwind se však nenechal počátečními trably odradit, chytil příležitost v RH Praha za pačesy a rázem se zařadil mezi absolutní jezdeckou špičku tehdejšího Československa. „Druhej‘ rok jsem jel už mistrovství světa a dostal se do kontinentálního semifinále v Žarnovici,“ vzpomíná, přičemž za hlavní odrazový bod křivky své dlouhatánské kariéry považuje právě svůj triumf ve Zlaté stuze. „To bylo překvapení a zlom, že jsem se tomu věnoval a závodil tak dlouho.“

9. Zlatá stuha – Pardubice:
finále: 1. Zdeněk Schneiderwind (SVS Pardubice) 12, 2. Petr Vandírek (RH Praha) 13, 3. František Ledecký (RH Praha) 14, 4. Radomír Semela (RH Praha) 11 – pád; další pořadí: 5. Miroslav Práger (RH Praha) 10, 6. František Kalina (ZP Pardubice) 10, 7. Jiří Brož (Slaný) 9, 8. Bohumil Brhel (Březolupy) 8, 9. František Moulis (Slaný) 8, 10. Miroslav Dohnal (Březolupy) 6, 11. Karel Kadlec (RH Praha) 6, 12. Miroslav Musil (Mariánské Lázně) 5, 13. Ivan Pacák (RH Praha) 4, 14. Jiří Šmíd (Liberec) 2, 15. Martin Morávek (Chabařovice) 1, 16. Pavel Růžička (ZP Pardubice) 0, náhradníci Jan Schinágl (ZP Pardubice) 0 a Vladimír Dvořák (RH Praha) DNR.

Foto: archív Zdeňka Schneiderwinda