Liberec – 13. září
Prší, prší, jen se leje. Počasí komplikuje život pořadatelům, závody se dokonce i ruší. Ale stopětadvacítky na krátké liberecké dráze se dnes od jedné pojedou. Stupně vítězů jsou připraveny předem. A kdo by se divil, že si je vyhlédla parta kolibřího doprovodu. Sranda přece musí být.

 

Nejvyšší stupínek pro sebe uzurpoval Josef Suchánek. Prej patnáct bodů… Jakoby se na minioválech na body jezdilo. Ale dobře, to místo mu sluší jako pardubické nádraží soše Jana Pernera.

Svůj triumf věnoval hudebnímu mistru Handlířovi z hudebky v Opočínku, který jej nenaučil hrát na harmoniku. Dost dobře, aspoň mohl hrát hokej za pardubickou Teslu. A svého syna Tomáš nasměrovat dle vzoru svého tatínka Josefa na plochou dráhu.

Jeho syn Robert sport levých zatáček nikdy oficiálně neprovozoval. Přesto si neváhal stoupnou na druhý stupínek libereckého pódia. Snad i v naději, že se jeho potomek Dominik na něj dnes postaví.

Podobné ambice může chovat i Marek Kníže. Vážné zranění jej v nultých letech současného století vyřadilo z kádru pražské Markéty. Synáček Šimon jednoho dne zjistil, že měl tatínka plochodrážníka. Jablko nepadlo daleko od stromu.

A Libor Liška, který veselou trojici na libereckých stupíncích zvěčnil? Matyáš Liška na startovním čísle šest rozhodně není jen jeho jmenovcem. Inu, stopětadvacítky, bez nichž by dnes dost možná nebylo české ploché dráhy, jedou bomby.