Divišov – 16. srpna
Čekali, čekali, až se dočkali. Svezli se už o tréninku. Pak chtěli ukázat své umění také před zraky diváků, kteří do Divišova dorazili na vrchol letošního přeboru. Pády komplikovaly život pořadatelské party. David Lizák a Milan Rozkydal se nakonec dočkali. Jejich sajdkára se rozjela po ovále. První česká posádka od padesátých let!

„Máme jednoho řidiče a dva spolujezdce,“ vypráví David Lizák. „Řidič jsem já, spolujezdci jsou Milan Rozkydal a Lukáš Hromádka. Ten by se se svou figurou za řidítka neposkládal. Navíc jezdí dlouhou dráhu a jeho závody se jedou ve stejnou dobu jako sajdy. Lukáš má ambice jet mistrovství Evropy příští rok, ale to bychom se letos museli několika volných evropských závodů, což nevím, jestli se stihne. Mně by stačilo jet příští rok. Dva, tři závody a tím to hasne. Na mistrovství Evropy by ta naše sajda ještě asi nestačila.“

A jak se vlastně stroj, který se převažuje na levou stranu, i když stojí, ovládá? „Řidiči se jede dobře,“ líčí muž, který do české plochodrážní historie prozatím vstoupil jako ledař. „Spolujezdec se nadře. Sajdkára se dost podobná autu. Tři kola jsou tři kola, je to jednodušší než motorka.“

Nic ovšem není ideálně dokonalé. „Rádo to jede rychle,“ usmívá se David Lizák. „Podle chytrejch hodinek Milana tady v Divišově najíždíme do zatáčky v devadesáti šesti kilometrech za hodinu. Sajda se taky ráda točí. Může se stát pád, když se roztočí jako káča.“

Sotva se objevil Jaroslav Petrák, David Lizák okamžitě domlouval možnost testu na větší dráze, což pochopitelně limitují přípravy na velký víkend se Zlatou přilbou. „Když je dráha delší a dojdou ti rozety, dáváš větší kola do motorky,“ svěřuje se. „Normálně jsou devatenáctky, tak je vyměníš za dvaadvacítky.“