Baltské moře – 8. ledna
V neděli někdy okolo dvaadvacáté hodiny mu zazvonil mobil. Na jeho displeji vyskočil jména Radka Hutly. A jemu bylo okamžitě jasný, že vypečený rok české ledařské reprezentace pokračuje. Předtucha byla správná, otec přeloučského ledaře jej informoval, že se synem po pádu v Bollnäsu vrací domů. Martinu Běhalovi bylo jasné, že se světové kvalifikace ve finském Kauhajoki nebude účastnit jako mechanik Jana Peciny, nýbrž jako regulérní startující.

 

Pakliže někdo utrousí urážlivou poznámku o českých ledařích, měl by si sám zamést před vlastním prahem. A zejména si vyndat hlavu ze své vlastní zadnice. Již to budou dva roky, kdy se u nás konal poslední závod na ledové ploché dráze. A navzdory zranění dvou es a omluv dalších závodníků, naše země naplní pět přidělených míst v kvalifikačních závodech světového šampionátu beze zbytku!

„Uvrtali mě do toho,“ komentuje Martin Běhal své zařazení mezi reprezentanty, ačkoliv tón jeho hlasu neprozrazuje, že by se nechal dlouho na kolenou přemlouvat. „Hned v neděli večer byly telefony. V pondělí zdravotní prohlídka, mám už licenci a po patnácti letech mě čeká comeback.“

Právě finská kvalifikace mistrovství světa v lednu 2004 byla totiž vůbec prvním závodem Martina Běhala. Shodou okolností také tehdy byl vedle Jana Peciny jediným českým reprezentantem v závodě. A jsme-li u statistických zajímavostí, Janu Pecinovi zůstává primát jediného našeho letošního českého reprezentanta v mistrovství světa, který postoupil do finále. A co na tom, že od toho mítinku v Západním Berlíně brzy uplyne již dvaatřicet let.

A jak se Martin Běhal vlastně na letošní sezónu připravoval? „Jo, jsem připravenej‘,“ rozchechtá se nad takovou otázkou. „Celej‘ rok jsem jen žral. A teď mám vlítnout rovnou mezi ty střelce.“

Nicméně podobnou eskapádu již zažil, když mu kolegové před třemi lety při příjezdu na stadión v Ufě prozradili, že jim mechanikovat nemůže, jelikož sám bude závodit. „Dva dny ještě potrénujeme,“ přibližuje Martin Běhal, že tentokrát mezi rozjeté střelce v Kauhajoki nevlétne, sotva co vyloží propriety z dodávky. „Je to domluvený asi tři sta kiláků od toho Kauhajoki. Aspoň si tam dám pár koleček. Jenže to domlouval Lukáš Hutla a z nás tady v autě nikdo neumí anglicky…“

Inu, kdyby Robo Grigorov znal české ledaře, určitě by se u Pánaboha ve své slavné písni nepřimlouval za básníky.

Foto: Karel Herman a Martin Běhal