Přelouč – 16. prosince
Závodník je připravený. Motocykly jakbysmet. I nová dodávka. Jen ještě není na číslech. Absence státních poznávacích značek se ale ukázala jako výhoda. Jinak by Lukáš Hutla vyhodil peníze za cestu do Švédska oknem. Zima totiž ne a ne přijít.

 

„Nemrzne nikde, takže nic nového není,“ svěřuje se český ledařský šampión.  „Kluci už trénoval ve Švédsku, ale teď je tam stejný počasí jako tady. Chtěli jsme tam jet už začátkem prosince, to jsme odvolali. Pak byl plán vyrazit osmadvacátého prosince. Ale předpověď je blbá.“

Ale ty předpovědi… „Jsou to dva dny, jak hlásili, jaká bude zima El Niňo,“ povzdechne si Lukáš Hutla. „Myslím si, že ji to doválo někam do Ameriky. Motorky mám připravený, teď ještě zateplit dodávku a udělat v ní elektriku. Když jsem ji koupil, neměl jsem na ní espézetky, proto nešlo zabukovat loď, za což jsem teď rád. Na motorce zbývají jen detaily, čekáme na dědu Mráze, ale ten tady zatím není, Jen Heikki Huusko se sklouznul na severu Finska, ale jinak nic není.“

Štěstí  ovšem přeje připraveným. „Jsme v pozoru a očekáváme lepší zprávy,“ souhlasí přeloučský ledař. „Modus je taky připravenej, rozhodnu se ze dne na den. Nemám ani loď, to počasí je hrůza. Příroda jde proti nám, naposledy byla pořádná zima ve dva sedmnáct, u nás se jelo sedm závodů.

 

Kopřivnice – 14. prosince
Kopřivnická sezóna anno domini 2025 otevírá druhým dílem test matche týmů postavených a sponzorovaných bratry Halamíkovými. Na severu Moravy opět ožívá sen dobýt prvoligový trůn. Jako již tolikrát. Jenže v květnu osud plochodrážní karty teprve míchá. Nepouští jej z rukou, byť jen aby jej soupeři mohli sejmout. V jednom boxu si motocykl chystá i muž, jehož zná jen málokdo. Miroslav Vítek.

 

Co se má stát, stane se

Začátek kariéry nového moravského závodníka je pro řadu lidí tak trošku překvapením. „Abych uvedlo, jak jsem se k plošině vlastně dostal,“ nadechne se Miroslav Vítek.  „Nebylo to nic složitého. Otec býval plochodrážníkem ještě za dávného Svazarmu v Kopřivnici v osmdesátých letech. Po vojně však ploché dráhy zanechal.“

On ano, jenže… „Avšak od mých dětských let jsme pravidelně chodili se na závody v Kopřivnici dívat,“ říká jeho potomek. „Tehdá by mě ani nenapadlo, že sám budu jednoho dne na plochodrážním ovále sedlat pětikilo. Vzhledem k tomu, že doma dobře věděli, co je plochá dráha za řehole a kolik samotné ježdění obnáší, jaksi jsem se k tomuto sportu musel dostat sám v pokročilejším věku než ostatní jezdci.“

Pozdě, ale přece. „Asi po třech letech ježdění na plochodrážní motorce jsem letos absolvoval závodní sezónu,“ dostává se Miroslav Vítek k meritu věci. „Ale na klasickou motorku jsem měl papíry již dříve a rád jsem se proháněl po okreskách či polňačkách. Avšak toto nelze úplně s plochou dráhou srovnávat.“

 

Slaný s nádechem velké ceny

Výběr SPT v bratrském duelu porazil PROFIL.  Ale o výsledek ani zase tolik nešlo. A osm bodů ztráty svého tým na vítěze ostatně ani neželel Miroslav Vítek. Kdo by se ostatně divil?!

„Pocit absolvovat první ostrý plochodrážní závod byl něco jako splněný sen,“ netají se. „Něco, co jsem chtěl vždy zkusit. Avšak ne každému se toto poštěstí…“

To je fakt. Jenže plochodrážní příběh Miroslava Vítka se točil dál. Kopřivnický borec trénoval, trénoval. Kopřivnice, Březolupy, Kostěnice. A pak první června nastoupil do českého přeboru ve Slaném. A mechanika mu nedělal nikdo menší než Jan Macek, jenž předchozí večer absolvoval SGP České republiky coby náhradník.

„První start ve Slaném na přeboru byl speciální,“ usmívá se. „Hlavně díky předešlému dni, kdy jsme s Honzou byli nasátí atmosférou z pražské Grand Prix. Neměl jsem žádné velké očekávání, vše bylo čistě o sbírání zkušeností. Slánský ovál je docela specifický a jsem rád, že jsem měl možnost si zde zazávodit.“

 

Smůla o sobě dává vědět

Sezóna 2025 točila svými koly dál. Stejně tak český přebor. Jenže cesta kopřivnické výpravy  na chabařovický Memoriál Jiřího Hurycha skončila poruchou turbodmychadla dodávky kdesi u Brna. Ve Svitavách už Miroslav Vítek závodil.

„Chabařovice byly začátek jakési smůly, která se pak táhla po zbytek sezóny,“ přemítá. „Svitavy byly fajn. Vlastně dalo by se říci můj nejlepší závod. Paradoxně mi svitavský ovál vyhovoval více než třeba domácí v Kopřivnici, či jinde v republice.“

V červenci se přebor do Kopřivnice přece jen dostal. „Byl jsem velmi motivovaný a celkem v dobrém rozpoložení,“ vypráví Miroslav Vítek. „A to až do chvíle, kdy jsem vyjel před začátkem závodu do tréninkové jízdy. Při zkušebním startu jsem při zmáčknutí spojky zjistil, že není něco v pořádku.“

Balit musel záhy. „V depu jsem přišel na to, že mám servanou boční část předlohy,“ povzdechne si. „A že jsem někde na dráze ztratil přítlačnou páčku na spojce a vysypal tyčinku. Vzhledem k tomu, že jsem spoléhal pouze na jeden stroj a druhý nebyl, výměna předlohy před startem by byl boj na delší čas. Musel jsem závod předčasně zabalit. Dále bych to nerozebíral, frustrace z toho dne byla poměrně velká.“

 

Zatím stop

Jméno Miroslava Vítka najdeme na dvaadvacáté příčce závěrečné klasifikace českého přeboru. Patří ale do sestavy, která Kopřivnici prvně od roku 1979 vrátila na prvoligový trůn. Náš hrdina byl ve vítězné sestavě přeborníků v Divišově, ale pak si v práci zranil nohu.

„Divišov mi dal přičichnout k ligové atmosféře,“ hodnotí. „Díky Honzovi Mackovi, který ten den jel neskutečně, jsme se mohli postavit na nejvyšší stupínek. Do Pardubic jsem se velmi těšil, neboť je to pro mě velmi specifické místo hlavně díky celé závodní historii svítkovského oválu. Jenže celá radost byla náhle překažená díky tomu, že jsem měl vyvrklý kotník na pravé noze. Opřít se na motorce o hák se jevilo téměř nereálné.“

Poté se Miroslav Vítek už na start nepostavil. „Ještě jsem absolvoval pár tréninků,“ dozvídáme se. „Jenže do toho se nakupilo plno jiných povinností spojených se životem. Práce, zařizování se nějakým způsobem do budoucnosti. Člověk po tom všem začal ledaco přehodnocovat. A nakonec jsem dospěl k závěru, že minimálně na další rok budu muset plochodrážní kariéru přerušit.“

Jako vážně? „Přece jen je to koníček provozovaný na amatérské úrovni,“ filozofuje. „Životní priority, práci a tak budu muset upřednostnit. Nabízela se myšlenka nějak to s plošinou skloubit dohromady, nicméně vzhledem k časové náročnosti jsem rozhodnutý dát si pauzu a věnovat se důležitějším životním oblastem. Řekněme, že do plánů na příští rok mi plošina spíše neseděla.“

 

---

Miroslav Vítek děkuje:

„Chtěl bych poděkovat celému kopřivnickému klubu za příležitost. Pravděpodobně se na oválech ukážu i během příštího roku, avšak v jiné roli než za řidítkama na pásce.“

---

Slaný – 13. prosince
Často to tak bývá. V osmi letech možná ještě ne, ale v osmdesáti dozajista ano. Ptáte se plochodrážníka na jeho první závod kariéry vůbec. Jejda, to už si nevzpomenu. Takové odpovědi se vesměs dočkáte. Od Matyáš Rysky ovšem ani náhodou. Nebyl to šťastný debut. Ale slánský závodník nepláče nad rozlitým mlékem a nechce se rozhodně spokojit s nevypsaným titulem smolaře českého plochodrážního roku 2025.

 

Uchvacující plochá dráha

Matyáš Ryska se objevil na oválech poprvé loni v rámci slánské akademie. „K motorkám jsme měl vždycky blízko,“ zavzpomíná. „První mi táta pořídil v sedmi letech, italskou malaguti. Další motorky přicházely, jak jsem rostl, vždycky to byly krosky. Jezdil jsem na nich po okolí na polních cestách.“

Jenže ve středočeském královském městě mají od padesátého ovál. „Na plochou jsem ve Slaném chodil jako divák,“ vypráví. „Motorky se mi líbily vždy. A když jsem dostal možnost přijít sem si to vyzkoušet, neváhal jsem. Je to úplně něco jiného, ale uchvátilo mi to. Něco jiného, ale možná proto se mi plochá dráha zalíbila.“

Dneska je běžné začínat závodit mezi kolibříky. „Když jsem se k ploché dráze dostal, bylo mi už šestnáct,“ vysvětluje Matyáš Ryska svou výjimečnost v tomto ohledu. „Stopětadvacítky nepřipadaly v úvahu, už kvůli mým tělesným proporcím (smích).“

Takže půllitr. „Začal jsem rovnou na pětistovce, což není ideální,“ říká. „Na takhle silné motorce jsem do té doby neseděl. A rozhodně jsem přišel o možnost nasbírat zkušenosti postupně na slabší motorce. O to těžší to asi je.“

 

Sezóna končí, než stihne začít

Těžko na cvičišti. Lehko na bojišti. Ostrý debut přišel i dubnovém přeboru na pražské Markétě. Dostal startovní číslo čtyři a během kvalifikace měl na ovál vyjet dvakrát. Jenže o tréninku si zkusil start. A skončil v sanitce. Zlomená stehenní kost.

„Mé slavné první závody…“ ohlíží se Matyáš Ryska po osmi měsících. „Při tréninku jsem si odjel asi dvě kola. Pak jsem si šel zkusit start. Motorka se mi zvedla, vyletěla a zřejmě řídítky spadla na nohu. Jasnou příčinu doteď nevím, bylo to asi víc skutečností dohromady. Najel jsem si blbě do koleje, neudržel jsem to, nová pneumatika,  dráha kterou jsem neznal, málo zkušeností, nervozita… A bylo vymalováno.“

 

Hlava říká ano, srdce souhlasí

Doslova i do písmene. „Nohu mi odoperovali,“ dozvídáme se. „Sešroubovali, musel jsem rehabilitovat, procvičovat ji, ještě v srpnu podle rentgenu nebyla kost stoprocentně srostlá. Až na začátku listopadu při kontrole mi doktor sdělil, že noha je dobrá a můžu začít sportovat bez omezení. Na motorku jsem si zkusil sednout dřív, ale jen v klidu na svezení. Šlo mi hlavně o to zjistit, jestli mi pustí hlava. Naštěstí to vypadá dobře a zvládám to.“

Nyní končí podzim. Zima se blíží rychle, nová sezóna prozatím o něco pomaleji. Matyáš Ryska zase trénuje. A jinak dělá, jak se chystá a jaká bude sezóna 2026 v jeho podání?

„Samozřejmě se na novou sezónu těším a věřím, že si jí užiju z pohledu závodníka a ne jen jako divák,“ doufá. „Každopádně začínám s tréninkem, chodím na box, snažím se posilovat. V tomhle směru si mě vezme do parády Bruno Belan. Na ploché dráze ve Slaném trávím v podstatě všechen svůj volný čas, je tam super parta, s klukama přes zimu často jezdíme na pitbajkách. Nadcházející sezónu 2026 si chci hlavně užít, sbírat zkušenosti a dojet ve zdraví.“

 

---

Matyáš Ryska děkuje:

„Rád bych poděkoval klubu AK Slaný za možnost ježdění, trenérovi panu Miroslavu Rosůlkovi a Bruno Belanovi a jeho tátovi Rudolfovi za pomoc. Samozřejmě chci poděkovat sponzorům Wemoto, Autocentrum Nevecom. A rozhodne velký dík mému tátovi, bez kterého bych nemohl jezdit.“

---