Mšeno – 1. května 1995
Dlouhá léta býval pohled na světovou elitu českým fanouškům odepřen. Na hranicích se ježila železná opona a vzhledem k rozdělení plochodrážního mistrovství světa dle geografických zón u nás v početných závodech mistrovství světa jednotlivců závodila nanejvýš špička kontinentu. S výjimkou dlouhé dráhy v Mariánských Lázních a poměrně ojediněle při světových dvojicích a družstvech přijížděly hvězdy prakticky jen na Zlatou přilbu a druhý den Tomíčkův memoriál. Příliv cizinců se nekonal ani po otevření československé ligy v devadesátém. Pravidelné působení Simona Wigga s plzeňskou vestou v extralize 1994 vytyčilo jakýsi mezník, byť se cizinci běžným zjevem v naší lize stali až o pár let později. Nicméně v pětadevadesátém přinesla smlouva s Jawou povinnost továrních závodníků účastnit se květnové Velké ceny Prahy, jež tak získala přídomek Jawa Cup of Champions. Ještě předtím se však na prvního máje při mšenském pouťáku objevil Hans Nielsen, kde se mu do vítězné cesty dokázal postavit pouze Tomáš Topinka. Přenesme se proto s dnešním koučem pražské Markéty o dvě desítky let zpátky a připomeňme si další polozapomenutý příběh, v němž velkou roli hraje i Jiří Opočenský, v sedmdesátých letech člen širšího reprezentačního cyklokrosového reprezentačního výběru.
Bezvadný nápad u rodinné večeře
Po krachu projektu ligového družstva Mšeno – Býkev ve druhé lize 1986 poskytl mšenský stadión zázemí juniorům Rudé hvězdy, kteří coby tým C pražského velkoklubu sbírali závodní zkušenosti v nižším ligovém patře. Ve Mšeně se konaly také další mítinky, avšak od roku 1989 se sem jezdilo jen trénovat. Až na prvního máje 1992 se stadión pod majestátní siluetou královského Bezdězu dočkal kontrolního závodu juniorů.
Ten společně s juniorským šampionátem republiky a soustředěním v Chabařovicích rozhodl o podobě reprezentační pětice. Zatímco Antonín Šváb nepoznal hořkost porážky, Tomáš Topinka doplatil na technickou poruchu. Dokázal však v rozjezdu o druhé místo pokořit Martina Patáka a René Junu. Vladimíra Višvádera v rozpuku jeho divokého období na stupně vítězů nepustil pád. Zajímavé je bezesporu, že pardubický Jiří Šťovíček předčasně skončil, když upadl již v rozjížďce s číslem dvě. Přitom to ve světovém šampionátu z našich dotáhnul nejdál, protože skončil jako náhradník ve finále v Pfaffenhofenu.
Ve stejný den jako ve Mšeně se konaly ještě dva další závody Cena Chabařovic a Cena Václava Vernera v Čakovicích. Závodníků ještě bývalo nadbytek a Tomáš Topinka stál teprve na samotném úpatí své hvězdné kariéry. Přitom letopočet 1992 byl v mnoha směrech důležitý nejen pro náš dnešní příběh, ale i pro jeho život.
„V tom roce jsem začal chodit se svou budoucí manželkou Romanou,“ odvíjí niť svého vyprávění, o němž bychom zatím ani netušili, že nás přivede k duelu s legendární ikonou dánské ploché dráhy. „Její táta dělal v Olibě.“
Budete-li pozorní, nápis Oliba najdete na trubkách jízdních kol ještě dnes, kdy je český trh z větší části zaplavován produkcí z Číny, ať už je na trubkách rámu napsáno cokoliv. Firmu Oliba Mšeno čekal na sklonku devadesátých let klasický tunel od nového společníka z Německa. Nicméně v první půli dekády společnost zaměstnávala bezmála dvě stě padesát lidí a její jednatel Jiří Opočenský našel zalíbení ve světě sportu levých zatáček.
„Narazili jsme na sebe náhodou,“ vypráví Tomáš Topinka, jak Jiřího Opočenského potkal. „S budoucím tchánem jsme se jednou bavili u večeře. Říkal jsem, že rozesílám dopisy na firmy se žádostí o podporu. Že jsem si našel sedmdesát, možná devadesát firem ve zlatých stránkách. Vrátily se mi tři, že mi přejou hodně štěstí. Ale když nesháníš, nemáš. Tak to beru dodnes.“
Nicméně rodinná večeře ve Mšeně měla přinést obrat. „Tchán mi řekl, že je potřeba napsat dopis přesně tomu jednomu ze tří ve vedení Oliby,“ vzpomíná Tomáš Topinka. „A tak jsem ten dopis napsal a předal tchánovi, který ho předal právě Jirkovi.“
Kola pohonem ploché dráhy
Oliba Mšeno se díky Jiřímu Opočenskému stala výkonným motorem pro místní plochou dráhu. Stadión ve Mšeně se vrátil mezi pravidelná místa českého termínového kalendáře. Se zapůjčenými pražskými juniory klub Oliba Mšeno dominoval první lize 1994. Nebyl finanční problém získat finálové podniky mistrovství republiky v dobách, kdy se o ně licitovalo v dražbě a vítěz potřeboval částky větší než sto tisíc. Do Mšena se po letech vrátilo mistrovství světa a stadión získal umělé osvětlení, které v půli devadesátých let u nás bylo jen na Markétě.
Tomáš Topinka však náš příběh vrací nazpět do roku 1992. „Ukázalo se, že Jirka má plochou dráhu rád,“ vypráví o osudu svého tehdejšího dopisu. „Sešel jsem se s ním a vznikla spolupráce, kdy Jirka rozhod‘, že mi koupí motorku. Vyhrál jsem juniorskýho mistra, tím jsem se prezentoval. A od tý sezóny to začlo.“
Tomáš Topinka dodnes svou spolupráci s Jiřím Opočenským přirovnává ke vztahu mladšího sourozence ke staršímu bratrovi. „Rozvíjelo se to dál,“ pokračuje. „Jirka se do plochý dráhy kousnul fest. Jeho manželka byla Angličanka. A on mi jednoho dne povídá, co kdybych závodil v Anglii.“
Anglická liga v prvních letech poslední dekády dvacátého století představovala pupek plochodrážního světa. „Já mu tehdy, řek‘, že Anglie je pro mě hudba budoucnosti,“ připouští Tomáš Topinka, že projektu tehdy nevěřil, už jen proto, že náruč britských klubů nebyla otevřená dokořán a čeští závodníci potřebovali pracovní povolení vázané na výsledky. „Nebral jsem to vážně, že to domluví. Ale Jirka to vážně vzal.“
A vskutku, v červnu 1993 Tomáš Topinka ve svých devatenácti letech debutoval ve vyšší britské lize za King’s Lynn. „Rozesílal dopisy, jeho manželka všude volala,“ popisuje dnes úsilí, které Jiří Opočenský vyvinul. „V každým případě se ozvali z King’s Lynn, kde pomoh‘ i Bohouš Brhel, když řek‘, že si dokáže představit, že bych tam jezdil. A tak domluvili, že se tam pojedu podívat.“
Na detaily se Tomáš Topinka jel zeptat do Mšena. „Přijel jsem k Jirkovi oktávkou z roku 1960,“ líčí dnes s úsměvem od ucha k uchu. „Přivítal mě, že když jedu do Anglie, budu potřebovat auto. Já oponoval, že stačí, když si pořídím kouli na vozejk‘. Ale on mi koupil kadetta a já si s ním vyhrál, že se s ním dalo jet do Anglie.“
Jak již bylo řečeno, jednatel mšenské Oliby věnoval svou přízeň i místnímu oválu. „Nevím, čí to bylo, ale stadión stál,“ pokračuje Tomáš Topinka. „Jirka se do toho vrhnul po hlavě. Dělaly se mantinely, všechno se natíralo a dávalo se to do kupy.“
Pardubický revanš po čtyřech měsících
Tradice plochodrážních prvních májů je ve Mšeně tak silná, že i dnešní klub načasoval svou jedinou letošní závodní akci na den, který začíná dohasínáním čarodějnických ohňů. Po zmiňovaném kontrolním závodě juniorů v roce 1992 tady první květnový den motory plochodrážních strojů burácely i v dalších letech.
V pětadevadesátém přilákalo patnáct set diváků do ochozů zejména jméno Hanse Nielsena. Za svou kariéru, kterou uzavřel o čtyři roky později, nahromadil dohromady dvaadvacet zlatých medailí ve světových šampionátech. Když se chystal do Mšena, měl na kontě už tři tituly individuálního mistra světa. O rok předtím jej ve Vojensu o čtvrtý připravil o jedenáct let mladší Tony Rickardsson v rozjezdu, nicméně první ročník Grand Prix měl na trůn vrátit opět legendárního Dána.
„Tehdy byl Hans něco jako Greg nebo Tai dneska, byl to pan někdo ve sportu,“ přibližuje atmosféru doby Tomáš Topinka, který pozvání Hanse Nielsena svým způsobem pomáhal organizovat. „Jirka se mě ptal, kolik by stál. Odpovídal jsem, že nevím, ale že se zeptám. Nakonec se domluvili na nějaký částce, že tam přijede. Myslím, že dneska moc českých pořadatelů nemůže říct, že si na pouťák pozvou mistra světa. To beru jako pozitivum. Byly to prima závody.“
První máj roku 1995 bylo pondělí a Tomáš Topinka cestoval do Mšena rovnou z Anglie. „Letěli jsme s Bohoušem z Norwiche přes Amsterdam,“ vzpomíná. „Přímý ranní lety do Prahy tehdy ještě ve svátek nebyly. Jirka nám zaplatil letenky, chtěl nás tam.“
Hans Nielsen, který se druhý den zastavil v divišovské Jawě, jejímž továrním závodníkem byl, představoval největší hvězdu startovní listiny. Největšími konkurenty mu měli být právě Tomáš Topinka, jenž se ve svých jednadvaceti letech vypracoval do užší světové juniorské špičky, a Bohumil Brhel. Nechyběli ani další přední čeští závodníci a další cizinci. Z polské dvojice byl známější dnešní wroclawský kouč Piotr Baron, finalista juniorského mistrovství světa a extraligová posila Pardubic z roku 1993. Na Piotra Protasiewicze největší sláva ještě čekala a nikdo nemohl tušit, že o sedmnáct let později se s vestou Mšena postaví za zrušení extraligového klání s trojkoalicí DaK Moto Plzeň Divišov.
„Jirka se ptal, jak to uděláme s číslama,“ vybavuje si Tomáš Topinka tvorbu startovní listiny. „Já si přál, ať se s Bohoušem a Hansem setkáme buď v první a poslední sérii. A nakonec jsme spolu jeli až úplně poslední jízdu.“
Hans Nielsen a Tomáš Topinka procházeli závodem bez porážky. Před Bohumilem Brhelem byl v cíli rozjížďky s číslem tři Lubomír Jedek, ovšem šlo o jeho první a poslední prohru za celé odpoledne, jež začalo nástupem úderem šestnácté hodiny. A už tu konečně byla rozjížďka s číslem dvacet. Bohumil Brhel upadl, avšak rozhodčí pozval k repete celou čtveřici.
„Nepamatuju se už přesně,“ nedokáže si Tomáš Topinka přes propast dvou desítek let uvědomit bližší detaily. „Ale vím, že jsem odstartoval. Na Hanse, kterej‘ míval perfektní starty! To se mi nestávalo moc často. Ale Mšeno mi sedělo, dělali tam po vzoru King’s Lynn hluboký starty a snažili se dráhu načechrat. Jirka byl schopnej‘ dát údržbářům z fabriky krumpáče a poslat je, ať udělají hluboký starty, protože je mám rád. Šel do toho po hlavě.“
Na čele dvacáté jízdy však Tomáš Topinka nezůstal dlouho. „Z prvního výjezdu mě Hans už objel,“ krčí rameny. „Při průjezdu první zatáčkou jsem byl já první, ale z výjezdu se přese mě přesypal. Vyjančenej‘ mlaďas proti mistru světa, tak to určitě mělo bejt‘. On sem určitě nepřijel prohrát.“
A tak šel coby neporažený na nejvyšší stupínek pódia Hans Nielsen, Tomáš Topinka byl druhý a Bohumil Brhel třetí. „Přede mnou byl pan někdo, za mnou pan někdo,“ bilancuje hrdina našeho vyprávění své tehdejší umístění. „Tak jsem to bral, takže jsem byl spokojenej‘.“
A konec konců, uběhly pouhé čtyři měsíce a Tomáš Topinka skončil druhý při Zlaté přilbě v Pardubicích. Ve velkém finále přitom svedl strhující duel s Hansem Nielsenem a nyní byl poraženým právě dánský velikán.
mezinárodní závod – Mšeno:
1. Hans Nielsen (DK) 15, 2. Tomáš Topinka (Praha) 14, 3. Bohumil Brhel (Praha) 12, 4. Pavel Ondrašík (Praha) 10, 5. Csaba Hell (H) 9, 6. Lubomír Jedek (Praha) 8, 7. Karel Průša (Březolupy) 8, 8. Robert Král (Divišov) 8, 9. Lubomír Batelka (Praha) 7, 10. Piotr Protasiewicz (PL) 7, 11. Zdeněk Schneiderwind (Praha) 7, 12. Piotr Baron (PL) 4, 13. Heinrich Schatzer (A) 4, 14. Roman Kubeš (Praha) 3, 15. Niki Schweiger (D) 1, 16. Thomas Stadler (A) 1, res Martin Kubeš (Praha) 2.
Foto: Pavel Fišer a Petr Makušev