Přelouč – 24. října
Končící sezóna letních plochodrážních disciplín je signálem pro přípravu ledařů. On ale neodolal, aby si při svítkovské rozlučce nevyzkoušel motocykl Václava Milíka. Netajil se přitom svými ambicemi konečně se kvalifikovat do finálového seriálu mistrovství světa. Projekt ruské ligy zatím sice zůstává prozatím u ledu, nicméně na východ přece jen zamíří. Lukáš Hutla se magazínu speedwayA-Z svěřil, že do zimní sezóny chce jít úplně naplno.
Kromě startů v národním týmu by se Lukáš Hutla chtěl prosadit také v individuálním mistrovství světa
„Mám tam věci,“ vysvětluje. „Mám tam vidle, díly, karbonový kapoty. Chtěl jsem, aby mi to Emil Sajfutdinov přivezl na Zlatou přilbu, ale to nešlo kvůli clu. Proto pojedu do Ruska na soustředění a vyzvednu si to tam sám. Asi do Ufy, koncem listopadu a začátkem prosince.“
V posledních letech mířili za soustředěním do Švédska. „Tam je to s Frankym Zornem dobrý, ale Rusko je jinačí,“ přemítá Lukáš Hutla. „Chci konečně postoupit do finále mistrovství světa. Člověk se v Rusku líp připraví. Jsem ještě domluvenej‘, že bych jezdil švédskou ligu za Gävle. Blbý totiž je, že na soustředění ve Švédsku jezdíš čtrnáct dnů a pak na tom před kvalifikací čtrnáct dnů zase nesedíš.“
Při pardubické rozlučce Lukáš Hutla neodolal a posadil se za řidítka motocyklu Václava Milíka
Přeloučský ledař nechce letos vyznávat žádné kompromisy. „Už to stojí takový prachy, že do toho musíš jít naplno nebo vůbec,“ říká. „A jak se nedostanu do finále, sezóna pro mě skončí dvanáctýho ledna. Budu dělat všechno, abych se tam dostal, ale uvidíme…“
Pardubice – 13. října
Porouchaná dodávka, která mu po první lize zůstala v Žarnovici, jen zvýšila jeho podzimní starosti. Dne po posledním finále českého šampionátu totiž nastoupil do nemocnice, aby si nechal napravit koleno, které si nešťastně zranil po půli srpna při pardubickém přeboru. Sobotní rozlučka ve Svítkově jej tím pádem zastihla v roli diváka, protože na jízdu na závodním motocyklu mohl zapomenout. Hynek Štichauer se magazínu speedwayA- Z svěřil, že na konci roku bude mít o příští sezóně ucelenější informace.
V půli října měl Hynek Štichauer hlavu plnou starostí
„Operace proběhla úspěšně, pacient zemřel,“ žertoval pardubický závodník v sobotu na prosluněné tribunce pardubického depa. :Ještě je brzo říkat, jak do dopadlo. Mám to za sebou. Doufám, že za dva a půl měsíce to bude zrehabilitovaný a bude se moc připravovat.“
A jaké plány v souvislosti s plochodrážním rokem 2019 Hynek Štichauer chová? „Uvidím, jak se to zhojí a kolik seženu prachů, podle toho se sezóna bude odvíjet,“ odpověděl. „Zase krátká a dlouhá. Z finále mistrovství světa jsem vypad‘, to si budu muset vyjet.“
Při březolupském finále českého šampionátu jednotlivců Hynek Štichauer vodí Michala Škurlu
Pardubice – 13. října
Po svém nešťastném pádu během loňské Zlaté přilby SNP v Žarnovici strávil sezónu v boxech s Patrikem Mikelem. Sotva skončil sobotní MACEC Cup v Pardubicích přistavil jeho charakteristicky růžovomodrý motocykl k vratům vedoucím z depa na ovál. Jenže místo pardubického juniora se za jeho řidítka chystal on sám. Tomáš Suchánek se však magazínu speedwayA-Z svěřil, že prozatím netuší, kdy se s plochodrážním motocyklem opět prožene po dráze.
Letos Tomáš Suchánek strávil sezónu jako mechanik Patrika Mikela
„Před Zlatou přilbou jsem vyjížděl kopec do depa,“ vyvracel Tomáš Suchánek se smíchem poznámky, že při pardubické rozlučce prochází svým plochodrážním comebackem. „Ale na dráze jsem byl poprvý. Ruce mě bolej‘. Stál jsem v tom jak řepa, nemůžu totiž ohnout nohu.“
Na otázku, kdy se zase sveze, však neznal odpověď. „Nevím, zase někdy…“ odtušil. „Příští rok… Závodně to ale nevypadá… Zatím to nejde…“
Tomáš Suchánek se během pardubické rozlučky svezl s motocyklem Patrika Mikela
Praha – 6. října
Dostal divokou kartu pořadatel pro poslední finále mistrovství světa juniorů v Pardubicích a skončil jako nejlepší Čech. Tento primát mu vydržel rovněž při Zlaté stuze, byť mu čtvrtou pozici sebral přetržený primární řetěz. Vysloužil si právo startovat ve Zlaté přilbě města Pardubice a v Memoriálu Luboše Tomíčka, kde už se dlouhá závodní šňůra projevovala. Nyní jej čeká stejně náročný víkend. Jan Kvěch se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by rád při dnešní první lize v Žarnovici a zítra v posledním českém finále v Březolupech uzavřel sezónu anno domini 2018 jaksepatří.
Dlouhá závodní šňůra lemovaná zlatými odlesky
Jan Kvěch poprvé na nástupu závodu ranku finále juniorského mistrovství světa
„Závodů bylo dost,“ komentuje Jan Kvěch svou akční šňůru, která se nepřetržitě táhla od minulého pátku až k tomuto pondělku. „Čtyři po sobě. Na fyzičku to bylo dobrý, ale čtvrtej den jsem byl už ospalej, utahanej a unavenej.“
Do evropského finále juniorů ve Stralsundu se dostal z pódia v ukrajinském Rovně, debut v pardubickém finále juniorského mistrovství světa mu zajistila divoká karta. „Dobrý,“ bilancuje. „Akorát mě začala kuckat motorka, zjistili jsme, že je to v elektrice, musel jsem skočit na druhou.“
V této výměně Jan Kvěch spatřuje důvod, proč se ve výsledkové listině jeho jméno neobjevilo ještě výše. „Bylo to ve čtvrtý jízdě,“ říká. „Druhá motorka byla stejně nastavená, ale byla horší a nejela tolik. Bylo to udušený. Přeházeli jsme elektriku a na poslední jízdu jsem skočil nazpět na tu první. Honil jsem se s Drabikem, ale stejně mě předjel…“
V sobotu čekala pražského juniora Zlatá stuha. „Dobrý, všechno bez problémů, dostal jsem se do finále,“ vypráví. „Předjel jsem toho Dána (Frederika Jakobsena – pozn. redakce), ale prasknul mě primární řetěz, ale skončil jsem aspoň pátej‘.“
Rozjížďka s číslem dvě juniorského finále: Jan Kvěch (bílá), Robert Lambert (žlutá), Patrik Mikel (modrá) a Daniel Spiller (červená)
Takový debut zaskočil mnoho lidí. „Nečekal jsem, že budu takhle vysoko, Stuhu jsem jel poprvý,“ připouští Jan Kvěch, že také on sám byl mezi nimi. Vysloužil si právo jet nedělní Zlatou přilbu města Pardubice. Pořadatelé garantovali nejlepšímu Čechovi Zlaté stuhy pozici druhého náhradníka. Jenže nedorazil Andreas Jonsson a Jan Kvěch se ocitnul s vestou s číslem dvacet osm na startu závodu všech závodů.
Dědeček je pořád lepší
Při naslouchání rad Zdeňka Schneiderwinda
Vzhledem ke své nominaci do první vylučovací skupiny zasáhnul Jan Kvěch do pardubické Zlaté přilby již v rozjížďce s číslem jedna. Dojel v ní třetí za Nicolasem Covattim a za vítězným Tobiasem Buschem. Gleb Čugunov zůstal stát kvůli poruše motocyklu. Ob čtyři jízdy později byl čtvrtý, když se před ním celá čtyři kola držel Stanislav Mělničuk. V rozjížďce s číslem devět byl Ukrajinec diskvalifikován za pád ve druhé zatáčce. V opakovačce se Jan Kvěch nedostal před vedoucího Gleba Čugunova, aby v celkovém účtování skupiny zůstal čtvrtý.
„Škoda, nepostoupil jsem o jeden bodík,“ uvědomuje si pražský junior. „Ve druhý jízdě jsem neodstartoval a to mně právě chybělo. Mám ale dobrej pocit, že jsem jel Zlatou přilbu, lidi fandili, takovej kotel jsem ještě nezažil.“
Finále Zlaté stuhy: Luke Becker (žlutá), Patrick Hansen (modrá), Fredrik Jakobsen (ČB), Przemyslaw Liszka (bílá), Jan Kvěch (zelená) a Jaimon Lidsey (červená)
Sedmnáct tisícovek diváků vskutku vytvořilo parádní atmosféru. „Když jsem to viděl po první jízdě, kde jsem dojel třetí, věřil jsem, že by to s postupem mohlo vyjít,“ připouští Jan Kvěch, že se nerad loučil ze závodem již v jeho úvodních fázích. „Ve třetí jízdě jsem dojel druhej, kdyby to dojelo, jak to bylo, než to zastavili, postoupil jsem. Ale on tam uklouz a jak se to opakovalo, všechno bylo jinak.“
Rodinný rekord dědečka Václava, jenž se v dvaašedesátém se svou terénní dvěstěpadesátkou postavil na start finále útěchy Zlaté přilby Československa, odolal. „Snad příští rok…“ doufá jeho vnuk Jan. „Kdybych se do Zlatý přilby zase dostal…“
Konec letošní sezóny je tady
Jan Kvěch debutoval při Zlaté přilba města Pardubice
Počtvrté během čtyř dnů se Jan Kvěch postavil na start pondělního Tomíčkova memoriálu. „Dobrý závody a velká konkurence,“ hodnotí. „Za tři dny jsem byl už ospalej, ale jinak dobrý. S Ondrou Smetanou jsme se trošku honili. Nedohodli jsme se v nájezdu a on mě zavřel, já to naštěstí ustál.“
Z Markéty pospíchal, aby hned nazítří usedl do školní lavice. Hned po vyučování ale zamířil nazpět do dílny na plochodrážním stadiónu v šestém pražském obvodu. Víkend s první ligou v Žarnovici a čtvrtým finále domácího šampionátu jednotlivců v Březolupech totiž rychle zaklepla na dveře.
„Musel jsem si připravit motorky,“ vysvětluje pražský junior, že volného času neměl rozhodně nazbyt. „Těším se na sobotu a neděli. Letos to jsou moje poslední závody.“
Praha – 1. října
Třídenní strniště na jeho tváři dávalo najevo náročný víkend. Finálová odveta o mistra polské extraligy, sedmdesátá Zlatá přilba města Pardubice a přesně o dvě desítky let mladší Memoriál Luboše Tomíčka se odvíjely jako dlouhá šňůra. Nebylo tedy divu, že sotva Pavel Ondrašík ukončil pondělní tiskovou konferenci s trojicí premiantů, vystřelil ze své židle jako šipka. Pádil do sprch a pak za rodinou do Bratislavy. Cestou k depu se však Martin Vaculík stačil magazínu speedwayA-Z svěřit, že mu oba české prestižní mítinky přinesly motivaci do budoucna.
Martin Vaculí u nás zajel skvělé závody
Slovenský závodník debutoval v pardubickém závodě všech závodů již roku 2007 ve svých sedmnácti. Coby čerstvý mistr republiky neměl štěstí, protože vypadl hned ve vylučovací skupině. V její poslední rozjížďce měl poruchu na motocyklu a postup do čtvrtfinále mu vyfouknul Zdeněk Simota. Napřesrok již dojel v malém finále šestý.
Roku 2011 svou bilanci ještě vylepšil, když byl v cíli malého finále mezi vítězným Hansem N. Andersenem a třetím Alešem Drymlem. Vzhledem k jeho působení v polských ligách, které se Zlatou přilbou kolidovaly, zůstalo jeho celkové osmé místo nejlepším výsledkem Martina Vaculíka až do letoška.
Fanoušků tipujících, že si skvost klenotnického mistra Lejhance nechá na hlavu posadit právě on, nebylo málo. „Zlatá přilba je skvělá,“ komentuje Martin Vaculík, aby jedním dechem dodal, že svou letošní druhou příčku bere jako výzvu do dalších ročníků slavného závodu. „Aspoň mám motivaci do budoucna. A Jason byl výborný.“
Martin Vaculík v nedlěi na svítkovské dráze
Martin Vaculík byl nadšený i ze své účasti při pondělním Tomíčkově memoriálu. „Ten závod je prestižní závod,“ vysekne poklonu. „Uctít památku takového skvělého jezdce jako byl Luboš Tomíček, je výborná věc.“
Na pondělní studené Markétě plnil Martin Vaculík dlouho úlohu favorita. Vyhrával jednu jízdu za druhou a ve třech pětinách podniku stál na čele aktuální klasifikace jako jediný neporažený. V rozjížďce s číslem jedenáct podlehl Chrisu Holderovi. Mechanická porucha mu už nesebrala postup do finále, v němž atakoval vedoucího Australana, ale druhou příčku mu nakonec vzal Emil Sajfutdinov.
„Měl jsem technické problémy,“ vrací se slovenský závodník ke svému odstoupení v rozjížďce s číslem devatenáct. „Memoriál Luboše Tomíčka je prestižní záležitost. A být na bedně je výborný výsledek.“
Martin Vaculík v neděli vylepšil své nejlepší umístění při Zlaté přilbě města Pardubice
O víkendu jej čeká poslední mítink Speedway Grand Prix v Toruni. Po zranění z úvodu sezóny je jasné, že osmičku přímo postupujících do dalšího ročníku seriálu nedožene. Nicméně jeho triumf v Gorzowě by přece jen mohl být rozhodujícím faktorem na misce vah BSI při udělování divokých karet.
„To nevím,“ odtuší Martin Vaculík. „Je tam na to hodně dobrých závodníků. Já jedu do Toruně zajet co nejlepší výsledek, zabojovat, co se dá, a ukázat co nejvíc.“
Pardubice – 29. září
Před nějakými patnácti lety pro něho pardubická Zlatá přilba představovala příležitost k nevídanému dobrodružství. Mohl ze soboty na neděli spát v zaparkovaném autobuse a jenom s tatínkem Radkem a bez maminky Věry! S věkem však jeho aspirace rostly. Začal se těšit, až spatří v akci skvělé světové plochodrážníky. Mezitím sám začal jezdit smykem dokola na stopětadvacítce. Přes dvěstěpadesátku skončil logicky na půllitru a jednoho dne přišla pozvánka na Zlatou stuhu. Předloni už debutoval na Zlaté přilbě jako náhradník, loni už byl jako regulérní účastník ve čtvrtfinále. Zítra tedy jede pardubický závod všech závodů již potřetí. A netají se smělým přáním, aby jeho zlatopřilbový sen jednoho dne skončil na nejvyšším stupínku pódia. Ondřej Smetana se magazínu speedwayA-Z svěřil, že jej v tomto ohledu přece jen čeká ještě dlouhá cesta.
Pětiletý Ondřej Smetana si v přilbě hraje v pardubických ochozech na závodníka
„Jezdím na Zlatou přilbu od svejch‘ dvou let,“ říká Ondřej Smetana, že legendární plochodrážní mítink pro něho nebyl žádnou novinkou v dobách, kdy se sám upsal sportu levých zatáček. „Jezdili jsme mořinským autobusem. Ani jednou jsem nechyběl, první roky i s mamkou, ale od pěti s kamarádem Davidem Kráťou jenom s tatáma. Spali jsme v autobuse!“
Pardubická Zlatá přilba malému Ondřeji Smetanovi záhy přinášela i plochodrážní zážitky. „Pamatuju si, jak Crump vyhrál, jak Aleš byl druhej‘ a pak třetí,“ rozzáří se mu oči ještě dnes, když si vybavuje různé ročníky závodu všech závodů. „Vzpomínám si, jak vyhrál Hans Andersen a pak Nicki. Vždycky jsem měl na tribuně dvě trumpety a šálu.“
Autobus z Mořiny jezdí se zájezdem na Zlatou přilbu již léta
Za dvě desítky let se vzpomínek nastřádalo na tuny. „Když si Mário Jirout udělal něco s páteří, stalo se to přímo přede mnou,“ pokračuje pražský závodník, který si v souvislosti se Zlatou přilbou vybaví i své parťáky ze současné extraligové Markéty. „Topas s Pepou spolu skákali do prken, ale vzpomínek je víc.“
V té době už jeho otec Radek dávno musel kvůli zdravotním problémům pověsti svou vlastní závodní kombinézu na hřebík již podruhé. Nicméně parta z Mořiny se v pardubických ochozech objevuje i nadále.
„Autobus jezdí doteď,“ usmívá se Ondřej Smetana, přičemž se dostává blíže k současnosti. „Pořád se v něm spí přes noc a dvacet let sedí na sektoru O. Akorát všichni už maj‘ moje trička. Mrzí mě, že se mi ani jednou nepovedla Stuha. Nikdy jsem nebyl ve finále, vždycky jsem vypad‘ dřív.“
Ondřej Smetana debutoval jako plnohodnotný účastník Zlaté přilby loni
Po své derniéře při Zlaté stuze v roce 2016 se však poprvé zapsal také do výsledků Zlaté přilby. „Byl jsem náhradník,“ vzpomíná. „Celou Přilbu jsem poprvý loni, letos to bude podruhý v životě. Před rokem jsem postoupil do čtvrtfinále, letos to snad bude lepší.“
Dětské sny o dobrodružném noclehu v autobuse vystřídali mnohem ambicióznější následovníci. „Můj sen je zlatá přilba,“ netají se Ondřej Smetana. „Uvidíme, jak se to povede. Na to ale letos nemám, na tom musím ještě pracovat.“
