Pardubice – 29. září
Před nějakými patnácti lety pro něho pardubická Zlatá přilba představovala příležitost k nevídanému dobrodružství. Mohl ze soboty na neděli spát v zaparkovaném autobuse a jenom s tatínkem Radkem a bez maminky Věry! S věkem však jeho aspirace rostly. Začal se těšit, až spatří v akci skvělé světové plochodrážníky. Mezitím sám začal jezdit smykem dokola na stopětadvacítce. Přes dvěstěpadesátku skončil logicky na půllitru a jednoho dne přišla pozvánka na Zlatou stuhu. Předloni už debutoval na Zlaté přilbě jako náhradník, loni už byl jako regulérní účastník ve čtvrtfinále. Zítra tedy jede pardubický závod všech závodů již potřetí. A netají se smělým přáním, aby jeho zlatopřilbový sen jednoho dne skončil na nejvyšším stupínku pódia. Ondřej Smetana se magazínu speedwayA-Z svěřil, že jej v tomto ohledu přece jen čeká ještě dlouhá cesta.

 

„Jezdím na Zlatou přilbu od svejch‘ dvou let,“ říká Ondřej Smetana, že legendární plochodrážní mítink pro něho nebyl žádnou novinkou v dobách, kdy se sám upsal sportu levých zatáček. „Jezdili jsme mořinským autobusem. Ani jednou jsem nechyběl, první roky i s mamkou, ale od pěti s kamarádem Davidem Kráťou jenom s tatáma. Spali jsme v autobuse!“

Pardubická Zlatá přilba malému Ondřeji Smetanovi záhy přinášela i plochodrážní zážitky. „Pamatuju si, jak Crump vyhrál, jak Aleš byl druhej‘ a pak třetí,“ rozzáří se mu oči ještě dnes, když si vybavuje různé ročníky závodu všech závodů. „Vzpomínám si, jak vyhrál Hans Andersen a pak Nicki. Vždycky jsem měl na tribuně dvě trumpety a šálu.“

Za dvě desítky let se vzpomínek nastřádalo na tuny. „Když si Mário Jirout udělal něco s páteří, stalo se to přímo přede mnou,“ pokračuje pražský závodník, který si v souvislosti se Zlatou přilbou vybaví i své parťáky ze současné extraligové Markéty. „Topas s Pepou spolu skákali do prken, ale vzpomínek je víc.“

V té době už jeho otec Radek dávno musel kvůli zdravotním problémům pověsti svou vlastní závodní kombinézu na hřebík již podruhé. Nicméně parta z Mořiny se v pardubických ochozech objevuje i nadále.

„Autobus jezdí doteď,“ usmívá se Ondřej Smetana, přičemž se dostává blíže k současnosti. „Pořád se v něm spí přes noc a dvacet let sedí na sektoru O. Akorát všichni už maj‘ moje trička. Mrzí mě, že se mi ani jednou nepovedla Stuha. Nikdy jsem nebyl ve finále, vždycky jsem vypad‘ dřív.“

Po své derniéře při Zlaté stuze v roce 2016 se však poprvé zapsal také do výsledků Zlaté přilby. „Byl jsem náhradník,“ vzpomíná. „Celou Přilbu jsem poprvý loni, letos to bude podruhý v životě. Před rokem jsem postoupil do čtvrtfinále, letos to snad bude lepší.“

Dětské sny o dobrodružném noclehu v autobuse vystřídali mnohem ambicióznější následovníci. „Můj sen je zlatá přilba,“ netají se Ondřej Smetana. „Uvidíme, jak se to povede. Na to ale letos nemám, na tom musím ještě pracovat.“

Foto: laskavostí Ondřeje Smetany a Karel Herman