Slaný – 26. ledna
V květnu 2017 se na slánském miniovále prvně postavil na pódium, když při třetím díle českého šampionátu stopětadvacítek na krátkých tratích skončil druhý za fenomenálním Pavlem Kuchařem. Rok se sešel s rokem a on se rozjížděl o postup do finále A při slánském Speedway Mini Cupu. Po pádu se z místní nemocnice vrátil s rozlomeným kloubem levého malíčku a prognózou na půldruhého měsíce pauzy. Ale kdeže! Bruno Belan, který předevčírem oslavil své třinácté narozeniny, zkrátil rekonvalescenci a o domácí bronz z klasického mistrovství může cinkat medailemi z evropského i světového poháru.

 

Bronz je přece jen trošku zklamáním

„Loni jsem se připravoval na kondičním cvičení s Vojtou Zamazalem ve Vinařicích,“ vrací se slánský závodník o zhruba dvanáct měsíců nazpět. „Makali jsme v tělocvičně, soustředili jsme se na vnitřní svaly. A bylo to znát.“

Kromě vlastní fyzičky zapracoval Bruno Belan se svým tatínkem Rudolfem rovněž na technice. „Starej‘ rám, co se kroutil, jsme dali zpátky do klubu,“ popisuje. „Koupili jsme rám od Edy, motor nám pořídil sponzor  Wemoto.“

A šup, byl tady duben a Bruno Belan stál dvakrát na pódiu v mistrovských závodech stopětadvacítek na klasických oválech. V Pardubicích byl před ním pouze Jaroslav Vaníček, který dle odhadu Slaňákova otce motorem silnějším bratu o pět koňských sil. O tři dny později v Březolupech se mezi oba vklínil ještě Vojtěch Šachl.

„Byly bedny v Pardubicích a v Březolupech, užíval jsem si to,“ netají se Bruno Belan. „Dlouhá dráha mě baví díky svý rychlosti. My jsme měli základní motor, ale Jára jezdil racing.“

Přesto však pražského suveréna všech závodů kolibří kubatury dokázal porazit. Setkali se až na samotný závěr závodu v Divišově na samém konci července. Vpředu jezdil Jaroslav Vaníček, avšak Bruno Belan v těsném závěsu nedopřával klidu Pražanovi, který nakonec na začátku posledního okruhu upadl. A Bruno Belan musel k zemi také.

Repete nebylo třeba, Bruno Belan inkasoval tři technické body, Jaroslav Vaníček nic. „Asi jsem se líp udržel na promočený dráze po úpravě,“ komentuje slánský blonďák okolnosti, které ho v konečném důsledku vůbec poprvé postavily na nejvyšší stupínek vítězů. „Chtěl jsem ho porazit.“

V celkovém účtování šampionátu se vůbec prvně ve své kariéře umístil mezi top trojicí. „Třetí,“ odtuší své umístění hlasem, který na první pohled dává tušit nenaplněné ambice. „Moh‘ jsem bejt druhej‘, na Vojtu mi chybělo pár bodů. Kdybych neměl ten malíček…“

 

Super rychlá rekonvalescence

Pro bližší vysvětlení, proč nejkratší prst levé ruky slánského závodníka, rozhodl duel s Vojtěchem Šachlem o post vicemistra, se musíme vrátit ke květnovému pohárovému klání ve Slaném, jež jsme zmínili v úvodním odstavci. „To mě asi nejvíc z tý loňský sezóny naštvalo!“ durdí se Bruno Belan. „Lukáš mi podseknul přední kolo a šel jsem. Bylo to o postup do áčka. A prognóza byla šest neděl sádra a pak se uvidí.“

Nicméně Bruno Belan měl na své straně mocnou spojenkyni. „Sestřička ukecala doktorku, ať mi to po pár dnech sundá,“ vysvětluje. „Ale slíbil jsem, že jezdit nebudu. V pondělí mi to sundali, v úterý jsme zajeli motor, ve čtvrtek měli trénink a v neděli Mini Cup v Divišově. Takže jsem nejezdit stejně nevydržel (smích).“

Jarní závodní pauza Bruna Belana byla zkrácena na nejmenší možné minimum. Přinesla však ještě jedno pozitiv. Do jeho úrazu jezdil na krátkých oválech na starším motoru, který od té doby leží na ponku ve slánské dílně. A svého závodníka dovezl nejen k červencovému vítězství v Divišově, avšak i na malé Markétě při Speedway Mini Cupu zkraje října.

„Motorka letěla, byla dobře zpřevodovaná,“ vzpomíná slánský plochodrážník, který si po suverénním triumfu v základní části ve finále A vybral pochopitelně vnitřní startovní rošt, odkud rychlým startem změřil jak Vojtěcha Šachla, tak Jaroslava Vaníčka. „Po lajně mi to vyšlo, ten start byl dokonalej‘.“

 

Vždy to může skončit ještě lépe

Dílem díky pauze kvůli zranění, částečně i kvůli slabšímu motoru se Bruno Belan v obou domácích seriálech stopětadvacítek na mini tratích mezi nejlepší trojicí loni neumístil. „Snad se zlepším letos,“ reaguje na připomínku, že v mistrovství republiky na krátkých drahách skončil čtvrtý a při Speedway Mini Cupu pátý.

Na což však závodník Slaného může být plným právem hrdý již nyní, jsou jeho reprezentační výkony. „To jsem nečekal, bral jsem to jako normální závod,“ vyhrkne Bruno Belan, když mu připomenete stříbro z evropského poháru v Divišově. „Snažil jsem se, ale ve finále se Járovi Vaníčkovi poved‘ start. To byla ztráta a už to nešlo dohnat.“

Nicméně druhé místo v závodě, jenž je v podstatě roven šampionátu Evropy, se může získat maximálně jednou do roka. „Na bedně to bylo pěkný,“ kvituje Bruno Belan, přičemž dodává, že v žádném případě nešlo o žádnou selanku. „Poznal jsem, jak je to tvrdý. V jedný jízdě do mě Němec mlátil předním kolem, než jsem mu to složil víc.“

V září již byla faktura malíčku již dávno minulostí. Zapadala hlouběji a hlouběji do vzpomínek Bruna Belana. Úspěšné závody dávaly nové a nové podměty a on může sezónu s osmnáctkou na konci letopočtu zaknihovat jako úspěšnou. A to tím spíše, dovezl-li své stříbrné medaili z Divišova bronzovou sestřičku ze světového poháru ve francouzském Morizes.

„To bylo hezký, měli to udělaný pěkně,“ říká, než mu na mysl vytane ošemetné slůvko kdyby, na něž se sice nezávodí, ale místo v plochodrážních boxech má, ať chceme nebo nechceme. „Akorát ta dráha… Trošku děravá… A ta motorka, kdyby neprskala…“

Kdo ví, zda si Sam McGurk v Morizes vzpomněl, jak mu Vojtěch Šachl o tři týdny dříve v Divišově vyfouknul evropský bronz. „V áčku mi to zase prskalo a pak si mě objel,“ vybaví si Bruno Belan, kterak mu Angličan pro změnu vzal světové stříbro. „Třetí místo není špatný, ale druhý by bylo hezčí. A první úplně nejhezčí.“

K tomu nelze nic dodat, jen ukázat na měsíční kalendář, z něhož jsme neutrhli zatím jediný list. „Snad letos,“ chápe Bruno Belan rychle. „Trénuju s Lukášem Zemanem z Fitness klubu Slaný. Posilování a tréninky. Jedna motorka na sezónu je hotová, druhá se připravuje. Pojedu stopětadvacítky, dvěstěpadesátky jsou v jednání. Jestli jednu Slaný stáhne z Chabařovic, že bychom to zkusili.“

 

---

Bruno Belan děkuje:

Poděkovat chci Wemoto, Fitness Slaný, italská cukrárna Londa, rodině Krčmářových, trenérovi panu Rosůlkovi a tátovi a dědovi. A mámě, že to s náma snáší psychicky.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová a Gabriela Vaníčková

Mořina – 21. ledna
Závodit na plochodrážním motocyklu v kontinentální Evropě v půlce února šlo ještě donedávna vlastně jen při šroubkařské sérii Drift-On-Ice pod taktovkou Ronnyho Weise. Letos již podruhé zažitý axiom kácí francouzská liga. Vůbec poprvé bude mít českého závodníka, protože Ondřej Smetana se upsal týmu v La Reole, takže jej od prvního závodu nedělí ani jeden měsíc.

 

Ondřej Smetana již dřív proslul coby plochodrážní světoběžník, který kvůli závodění neváhá urazit stovky kilometrů. O Francii uvažuje i pražská Markéta coby o dějišti soustředění, jež by v březnu mohlo dokonce předběhnout zavedený Goričan.

„Pomoh‘ mi Zdeněk Schneiderwind,“ vysvětluje Ondřej Smetana, jak se ke kontraktu s La Reole dostal. „Udělali krátkou dráhu uvnitř travnatý. Sháněli Čecha, tak jsme se dohodli. První závody v Marmande jsou 16. února, ještě předtím čtrnáctýho je v La Reole ještě trénink.“

Francie je možná zimní země zaslíbená ploché dráze, nicméně stadióny jsou od nás přece jen daleko. „Na první závod jedu s tátou autem,“ přibližuje Ondřej Smetana logistické záležitosti. „Zpátky se vracíme letadlem, už máme letenky. Auto tam zůstane i s motorkama. Pak už tam budu jen lítat buď s tátou nebo mechanikem.“

Rozšíření závodního parku přitom zapadá i do Pražanových plánů startovat ve švédské Allsvenskan lize za Hagfors. „Mám na to postavený dvě motorky navíc,“ říká Ondřej Smetana. „Ve Francii končí liga 21. dubna. Pak si motorky odvezu do Čech a dál se uvidí. Měly by jet hned do Švédska, kde liga začíná až v půlce května. Tam ale nemám jistotu závodů, tak se teprve uvidí.“

Zato v zemi galského kohouta by měl mít účast ve všech mítincích zajištěnou. „Každý tým ve francouzský lize má jen jednoho cizince,“ popisuje pražský plochodrážník. „A ten s nimi jede všechny závody.  Když ne, klub dokonce zaplatí pokutu.“

Každopádně francouzské angažmá dává bonus v podobě brzkého startu sezóny. „Na rozjetí je to skvělý,“ usmívá se Ondřej Smetana. „Začnu závodit brzy, už se na to těším!“

---

Francouzská liga 2019:

Jezdí se formou dvoukolových utkání čtveřice týmů Lamothe Landerron, Marmande, La Reole a Morizes. Každý závod má dvanáct základních a dvě finálové rozjížďky. Na soupiskách jsou závodníci čtyř kategorií. Nejsilnější A, kam patří David Bellego, Dimitri Berge, Stephane Tresarrieu, Mathieu Tresarrieu a všichni cizinci, mají přidělený average 12, B má 8, C 6 a D 3. Bodové průměry se během sezóny nemění.

Tým se pro každý závod skládá s pěti závodníků, případní náhradníci musí být ze skupiny C a D nebo sedlat motocykl o objemu 250 ccm. Součet average každého týmu má být mezi 43 a 46 body.

Soutěž je kalendářně ohraničena 16. únorem a 21. dubnem.

---

Foto: Antonín Škach, Karel Herman a Mirek Horáček

Kolín – 12. ledna
Listopadová rána bývají mlhavě zasmušilá ve své neatraktivní šedi. Ale pravda, první listopadová neděle se v roce 2016 přece jen mohla více vyšňořit na premiéry, jichž se v Divišově stala bezděčným svědkem. Na její obranu je však nutno dodat, že Speedway Mini Cup neoplývá velkou předzávodní prezentací, protože se všechno vesměs řeší až na místě. A ona nemohla tušit, že Zdeněk Schneiderwind poprvé ukáže na nově postavený střední ovál. A že do závodu prvně naskočí borec, jenž o dva roky později bude ve stopětadvacítkách pošilhávat po prvních houslích. Přitom Vojtěch Šachl svou závodní kariéru odstartoval motokrosem.

 

Rána do vrat posunuje plochodrážní debut

Petr Šachl, otec divišovského závodníka, se nikdy netajil svým obdivem k motoristickému sportu, takže brzy v garáži přibyl pro jeho syna minimotocykl. „Ve čtyřech a půl letech jsem dostal první motorku, krosku Číňana,“ vypráví Vojtěch Šachl. „Pak to šlo dál před KTM, jezdil jsem motokros asi pět let. Úspěchy byly ale menší než teď v plochý dráze.  Jezdil jsem republiku a větší závody, poslední byl ECC crosscountry v Bozkově.“

A čím to, že sport levých zatáček získal nad terénem vrch? „Tátovi se vždycky líbila plochá dráha,“ reaguje Vojtěch Šachl, aby jedním dechem doplnil, že se v tomto směru dokonale potatil. „Jezdili jsme ze závodů domů okolo divišovskýho stadiónu. Dostal jsem nabídku, jestli tam nechci jezdit. Vyzkoušel jsem si plochou dráhu a líbila se mi víc.“

Jenže žádný začátek nebývá jednoduchý. „Na druhým tréninku jsem si zlomil ruku,“ povzdechne si divišovský plochodrážník, jenž však na incidentu nenesl v podstatě žádnou vinu. „Táta s Martinem Málkem mi štelovali sedlo. Zavadili přitom o plynový lanko. Jak mě táta rozstrčil, draplo se to a šel jsem přímo do vrat.“

Vrata divišovského výjezdu z depa na ovál nesou stopy srážky ze srpna 2016 dodnes. Ostatně musela to být pořádná pecka, když ráfek předního kola zůstal naražený až na náboj. Vojtěchu Šachlovi museli v zlomenou ruku rovnat v nemocnici. A tak mu vlastně přišlo vhod, že se Zdeněk Schneiderwind rozhodl Speedway Mini Cup rozšířit ještě o jeden závod v Divišově, byť se v listopadu u nás už běžně nezávodí.

„Neodradilo mě to,“ odmítá Vojtěch Šachl myšlenku, že by mu úraz pokazil plochodrážní chutě. „Neměl jsem ani trému, byl jsem zvyklej‘ na závody z motokrosu. Užil jsem si to, jelo se na střední dráze a já byl devátej‘ z dvanácti. Jen mi v první jízdě vypad‘ kvalt.“

 

První pódium přichází v srpnu

Ještě v prosinci přibyla do rodinné dílny plochodrážní stopětadvacítka Shupa, pochopitelně v nezaměnitelných žlutočerných barvách. A již dost bouřlivé vody stopětadvacítek začal čeřit další draveček, o němž se dalo předpokládat, že ve startovních listinách nebude pouze do počtu.

„Bylo mi teprve devět let, nemoh‘ jsem jezdit ještě velký dráhy,“ vysvětluje Vojtěch Šachl, proč jej ve výsledcích sezóny 2017 najdeme pouze v seriálech na malých tratích. „Ale na krátkých se víc naučíš. Měl jsem už dvě motorky, během sezóny mi táta koupil ještě jednu.“

Vojtěch Šachl se učil evidentně rychle. V osmém díle pohárového seriálu na malé Markétě šel svému štěstí naproti. Z příznivého losu vytěžil maximum a s deseti body postupoval rovnou do áčka. To mělo jediného jistého účastníka v osobě suverénního Pavla Kuchaře, zatímco o poslední místo se museli rozjíždět hned tři další závodníci!

„V Praze jsem byl třetí,“ vzpomene si okamžitě na své první plochodrážní pódiové umístění. „Kuchtík byl první, přede mnou byl Jára Vaníček. Snažil jsem se ho předjet, ale nevyšlo to. Ale třetí místo bylo výborný.“

Konečný účet plochodrážní kampaně se pro Vojtěcha Šachla skládal z pátého místa v pohárovém seriálu a z osmého v šampionátu republiky. „Tak napůl,“ odtuší odpověď na otázku, zda byl sám se sebou spokojený. „Už jsem přece jen chtěl víckrát na tu bednu.“

Pochopitelně s jídlem roste chuť a před rokem měl Vojtěch Šachl  jednoznačně jasno, že se jeho kariéra ubírá správným směrem. „Věděl jsem, že plochá dráha je ono, po motokrosu se mi ani nestejskalo,“ říká přesvědčivě s tím, že během zimy rozhodně nespal na svém jediném vavřínu. „Cvičili jsme doma s tátou. To je můj kondiční trenér, mechanik, sponzor a manažer v jednom.“

 

Medailová umístění se množí

Rok se sešel s rokem. Vojtěch Šachl je trojnásobným vicemistrem domácích stopětadvacítek. Vedle Speedway Mini Cupu a mistrovství republiky na krátké dráze totiž figuruje na druhé příčce závěrečné klasifikace rovněž v klasickém šampionátu kolibříků.

„Už mi bylo deset, už jsem moh‘ dlouhou jezdit,“ vysvětluje svůj vstup na běžné plochodrážní ovály. „Chtěl jsem si to vyzkoušet a tak jsem to prostě začal jezdit. A v září v Chabařovicích jsem vyhrál. Netratil jsem ani bod, táta to dobře naladil.“

První triumf vůbec však přišel o čtyři měsíce dříve během pohárového mítinku ve Slaném. „To byla první třešnička na dortu!“ libuje si Vojtěch Šachl. „Od startu jsem šel v áčku dopředu. A vyjel jsem si vítězství stylem start – cíl. A vyhrát se mi povedlo ještě ve Štětí, v Divišově a v polským Wawrowě. A v ceně speedwayA-Z. V posledním kole jsem Honzovi Jeníčkovi sebral litr. Hodil se, už je v kasičce, leží tam nedotčenej‘.“

Triumf slavil i při kostěnické rozlučce, přitom v podmínkách, v nichž by psa nevyhnal, sváděl líté boje s dvěstěpadesátkou sedlanou Janem Hlačinou.  „Vzpomněl jsem si na motokrosový bahýnko, to bylo krutý,“ usměje se. „Zkušenosti z motokrosu jsem asi ani nepotřeboval, prostě jsem se toho nebál. Říkali, že vyhrajeme zlatou přilbu, tak jsem do toho šel. Ale nakonec ji dali Adamovi…“

Závodem roku 2018 v podání Vojtěcha Šachla je však bezesporu srpnový evropský pohár v Divišově. Stadión mu tleskal nejen proto, že je na něm doma. Ale zatímco Jaroslav Vaníček a Bruno Belan ve finále A odpálili jako střely, on si musel bronz do slova a do písmene vydřít.

„Do áčka jsem se dostal bez ztráty bodu,“ vypráví. „Ale pak jsem tam měl blbej‘ start a musel bojovat se Samem McGurkem. Nakonec jsem se toho nebál a podjel jsem ho. Ale on zase uspěl na světě, kam já jsem nemoh‘ kvůli věku.“

 

Dvěstěpadesátka frčí víc

Z vicemistrovských pozic vede ke zlepšení jedna jediná, ale o to složitější cesta, že pozice české stopětadvacítkářské jedničky se po Pavlu Kuchařovi zmocnil Jaroslav Vaníček.  A loni byly doby, kdyby si člověk mohl myslet, že Vánoce přichází častěji, než by pražský kolibřík ztratil jeden jediný bodík.

„Budu se snažit ho porážet,“ nechce se Vojtěch Šachl smiřovat s jediným kompromisem. „Ale jsou tam taky další, co se budou snažit. Jenže já se budu více než snažit! Letos je novinka, že jezdím cvičit do Prahy na Markétu. A civím ještě doma.“

A jaké cíle si vlastně pro letošek vytyčil? „Chtěl bych se kvalifikovat do Toruně,“ reaguje bez váhání. „A tam zajet co nejlíp. V mistráku taky co nejlíp. Jsem taky pozvanej‘ do Belgie na stopětadvacítky a pojedu zase na Speedway Camp v Gdaňsku. Rádi bychom tam strávili čtrnáct dnů s karavanem a objeli tam nějaký závody. Loni tam s náma mluvil Patryk Dudek, letos by měl přijet Tony Rickardsson.“

Poslední novinku přinesl Vojtěchu Šachlovi loňský prosinec, když se po divišovské střední dráze prohnal s dvěstěpadesátkou. „Víc to jede!“ vyhrkne své bezprostřední dojmy ze stroje silnější kubatury. „Divišov nám koupil dvě Jawy a už dvakrát jsem se na tom svez‘. Byl mráz, ohřejval jsem si ruce na motoru. Letos ale můžu na dvěstěpadesátkách jen trénovat a závody na stopětadvacítkách jsou pro mě prvořadý.“

 

---

Vojtěch Šachl děkuje:

„Martinu Málkovi, pořád nám se vším pomáhá. Vaškovi Hromasovi, předsedovi divišovskýho klubu. A panu Hruškovi. Zdeňkovi Schneiderwindovi, že mně umožňuje připravovat se na Markétě. Panu Rosůlkovi za tréninky ve Slaným. Panu Šifaldovi. Fandovi Kalinovi, jak se staral na evropským poháru. Dědovi jako sponzorovi, tátovi jako mechanikovi a mámě jako fotografovi.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová a Lucie Šachlová

Praha – 10. ledna
Plochou dráhu můžou jezdit jen blázni! Tohle přesvědčení získával ve svých osmi letech, když se ze základky ve středočeském Brandýsku vracel do své třídy po besedách s plochodrážníky, které zde organizoval Vladimír Vopat. Sám závodil se čtyřkolkou v terénu, a ani když se rodinný rozpočet tenčil a Tomáš Topinka mu házel laso k levým zatáčkám, nebyl jeho nabídkou nikterak nadšený. Jezdit jen doleva a po rovině mu totiž přišlo náramně fádní. Od plochodrážníka, který svůj reprezentační debut s pětistovkou loni v červenci zakončil na pódiu evropského poháru, by něco takového nezasvěcení nečekali. Přesto je to fakt, Petr Chlupáč totiž v plochodrážních šlépějích svého tatínka Petra rozhodně nevyrazil rovnou z kočárku.

---

Závodní příběh Petra Chlupáče staršího sepsaný v zimě před třemi lety se dá přečíst v historické rubrice magazínu speedwayA-Z.

---

K plochodrážnímu motocyklu pořádnou oklikou

Petr Chlupáč starší na sklonku osmdesátých let snil o kariéře závodníka na ploché dráze. Bydlel v Motole, na Markétu se chodil často dívat na závody a po náboru ve škole začal trénovat pod taktovkou Jiřího Svobody na malých Simsonech. Přešel do půllitrů, avšak jeho ostré působení na oválech začalo i skončilo pardubickou předkvalifikací juniorského šampionátu republiky v říjnu 1991.

„Taťka, když začínal, bylo to s lidmi jako je Topas,“ ujímá se slova Petr Chlupáč mladší. „Jenže v osmnácti skončil. Po letech se s Topasem někde potkali a začali se spolu bavit. Kamarádili jsme se a já měl Topase vlastně jako strejdu.“

Sám Petr Chlupáč již jako malý kluk závodil na čtyřkolkách. „Jezdil jsem quadcross od osmi, devíti let,“ říká. „Ale v deseti, jedenácti jsme museli skončit, protože to bylo finančně náročný. Když jsem byl ve druhý až čtvrtý třídě, chodili k nám do školy v Brandýsku závodníci. Matěj Kůs, Luboš Tomíček, Pája Ondrašík, Rozruch. Pan Vopat je k nám pravidelně vozil.“

Pakliže však někdo zatoužil po ploché dráze, malý Petr Chlupáč rozhodně nikoliv. „Pája Ondrašík nám vyprávěl o dlouhý dráze,“ usmívá se s odstupem nějakých osmi let. „Přišel jsem domů, že tohle je jedinej‘ sport, co v životě dělat nebudu.“

Ale ono přece… „Sešel se rok s rokem,“ pokračuje Petr Chlupáč. „Taťka mě dotáh‘ na malou Markétu podívat se na závod stopětadvacítek. Moc se mi to nelíbilo. Nebyly to čtyřkolky, žádný skoky, jezdilo se na stejnou stranu. Skoro se neřadilo.“

Dnes pochopitelně víme, že jedinou návštěvou plochodrážní zápletka pro Petra Chlupáče neskončila. „Asi po měsíci mě taťka přived‘ na malou Markétu znovu, abych si to zkusil,“ říká pražský závodník. „Zjistil jsem, že to není tak lehký, jak to vypadalo. A začalo mě to bavit.“

Na podzim se již Petr Chlupáč připravoval s plochodrážníky AK Markéta Praha. Přes zimu cvičil v tělocvičně a zjara vyjel se stopětadvacítkou na ovál. Psal se pátý den měsíce května roku 2013 a on šestým místem při čtvrtém díle Speedway Mini Cupu v Divišově vstoupil do české plochodrážní historie.

„Mamince jsme řekli, že si po našich čtyřech tréninkách v Praze jedeme zatrénovat i do Divišova,“ prozrazuje malou lest, kterou tehdy se svým otcem raději nalíčili. „Bylo to pěkný, první závody a hned šestý místo. Z toho jsem byl úplně rozevlátej‘.“

Další klíčový moment na sebe nedal dlouho čekat. „Po nějakým tréninku se Zdeněk Schneiderwind začal bavit s panem Vopatem,“ přibližuje Petr Chlupáč. „Domluvili se, že jsem od něho dostal motor. A na něm jsem odjezdil celý stopětadvacítky. Zdeněk nám vlastně domluvil spolupráci s panem Vopatem, která funguje až doteďka.“

 

Se stopětadacítkou rychle nahoru až k titulům

Sezóna 2014 vystřelila Petra Chlupáče vzhůru výsledkovými listinami. V srpnu se dočkal svého prvního vítězství, když dokonale ovládnul třetí díl klasického šampionátu stopětadvacítek ve Slaném. V celkové klasifikaci byl třetí. Závěr šampionátu na malých tratích jej zastihnul na šesté pozici, ve Speedway Mini Cupu byl o příčku lepší, když však ani v jednom případě neabsolvoval všechny mítinky.

„Šlo to nahoru,“ vrací se o pět let nazpět. „Dostával jsem se vejš, stačil ostatním klukům, začínal jsem jezdit finále A. měl jsem druhý, třetí místa. Na první jsem si musel počkat, Kryštofa Rybáře bylo těžký porazit.“

Vskutku Kryštof Rybář byl velký nejen svou postavou, ale i výkony, jelikož na malých drahách šel od vítězství k vítězství.  Jenže i Petr Chlupáč si měl nabrousit ostří svých nůžek na přestřižení Severočechovy triumfální šňůry. A triumf v předposlední části pohárového seriálu na malé Markétě zkraje října 2014 utkvěl v jeho paměti možní ještě hlouběji než vítězství na slánské klasice.

„V áčku jsem si vybíral dráhu jako první,“ vzpomíná. „A startoval jsem zvenku, což je na malý dráze neobvyklý. A já jsem je oba objel. A to byla jízda, kde jsem byl já, Kryštof a Filip Šifalda!“

Roku 2014 Petr Chlupáč debutoval rovněž v reprezentaci, protože byl povolán do zlatého poháru stopětadvacítek v Bad Hersfeldu. Zdejší travnatý ovál se díky dešťům proměnil v bahniště a Adam Fencl se blýsknul stříbrem. Avšak ani hrdina našeho vyprávění se za devátou příčku ve své první kompletní plochodrážní sezóně rozhodně nemusel stydět.

„To byly moje první velký závody,“ uvědomí si Petr Chlupáč okamžitě. „Celej‘ večer předtím jsem z toho nemoh‘ spát. Já jsem byl původně až druhej‘ náhradník, Adam první. Nakonec vystřídal, už nevím koho. Já jel bohužel místo Romana Mádyho, kterej‘ se rozbil ve Slaným na tréninku.“

Na rozdíl od jiných závodníků svou stopětadvacítku proháněl jak po krátkých, tak klasických oválech. „Dlouhá dráha mi přišla taková jen o motoru,“ přemítá. „Normální motor z krátký tam nemá šanci. Na krátký je to víc kontaktů, větší zábava. Na dlouhý to bylo odstartovat, a komu dýl vydrží motor.“

V letech 2015 a 2016 to byl pro změnu on, kdo opanoval malé tratě. Dvakrát se stal mistrem republiky, dvakrát vyhrál Speedway Mini Cup. V klasickém mistrovství byl před čtyřmi lety třetí, aby v následující sezóně absolvoval již jen jediný závod.

„Tituly byly parádní,“ netají se. „S Pájou Kuchařem jsme vyrostli na malý dráze. On začínal v mý druhý kompletní sezóně a strašně rychle mě dohnal. A šli jsme spolu rychle nahoru. Na dráze jsem nevěřil nikomu tolik jako jemu, že na mě neudělá žádný prasárny. Ale vždycky s ním byly strašně hezký rozjížďky, hnali jsme se nahoru.“

 

Na řadě je dvěstěpadesátka

Ovšem roku 2016 již Shupa s Petrem Chlupáčem zpívala labutí písničku, jelikož pražský plochodrážník již pošilhával po motoru s dvojnásobným zdvihovým objemem. „Poslední velký závody na stopětadvacítky byly v Toruni, to byl evropskej‘ pohár, bylo to druhý den, co jsem tam jel s dvěstěpadesátkou svůj první závod,“ připomíná, že před třemi lety obě kubatury střídal. „Měl tam sice jet Honza Kvěch, ale ten měl něco s nohou, takže jsem tam jel já.“

Zlatá trofej FIM dvěstěpadesátek na dlouhé dráze v Toruni přinesla Petru Chlupáčovi patnáctou příčku, když mu v poslední jízdě vzalo šanci bodovat najetí do pásky. „S Honzou jsme měli každej‘ jednu motorku,“ vzpomíná. „A když nejel, moh‘ jsem mít dvě stejný motorky. Začali jsme se bavit s Martinem Málkem, což mi vydrželo po celou dobu dvěstěpadesátek. Hezky se o nás staral, dělal motory, jezdil s náma na závody, zařizoval věci v Jawě a prostě všechno, jak jsme začali přestupovat na ty pětistovky, ten vztah nějak upadl.“

Petr Chlupáč využil liberálních pravidel, která v české juniorce a v přeboru umožňují účast závodníků sedlajících čtvrtlitrové motory. „Jak jsem přešel na dvěstěpadesátku, táta řek‘, že už na do stopětadvacítek nepůjdeme,“ přibližuje Petr Chlupáč svou filozofii. „Proto jsem v roce 2016 jel jen pár závodů, abych dojel sezónu. Se stopětadvacítkama už byl konec, což bylo v tu dobu nejlepší, co člověk moh‘ udělat.“

Kolibříky však rozhodně nelze zatratit. „Stopětadvacítky jsou dobrý na zvyknutí si na plochou dráhu,“ přemítá. „Na kontakt, a že motorka nemá brzdy. Jak má ale kluk možnost jít na vyšší kubaturu, ať jde. Jinak se dál nedostane.“

Další stanicí výtahu kariéry Petra Chlupáče musely být čtvrtlitry, jak již víme. „Než jsem jel do Toruně, svez‘ jsem s dvěstěpadesátkou jen jednou na trénink v Plzni,“ prozrazuje. „A pak jsme jeli rovnou do Polska, ale tam jsem na ostatní neměl. Měli převodovku, že dali dvojku a byli pryč. Já měl spojku z krátký dráhy a ta dvěstěpadesátka ten jeden převod neutáhla.“

Nicméně v srpnu 2017 byl hrdina našeho vyprávění na čtvrtlitrový longtrack připravený lépe. „Další rok v Pardubicích jsem už měl řazení,“ pokračuje Petr Chlupáč. „Už jsem to uměl, takže v pohodě a byly to úplně jiný závody. Dostal jsem se nádherně do semifinále a tam jsem skončil druhej‘. A to jsem předjížděl ze čtvrtýho místa.“

Do finálové rozjížďky jej při bodové rovnosti s Janem Kvěchem a Stevenem Labouriem nepustil nižší počet lepších umístění. „Jelo se podle pravidel dlouhý dráhy,“ odtuší. „Na dlouhou nás s Honzou Kvěchem vzal Martin Málek ještě do Bielefeldu. Jely se tam dvěstěpadesátkový dvojice. Na trávě jsem nevěděl, co dělat. Odjeli jsme jeden trénink a já ti v něm jen pobrnkával, abych věděl, co a jak funguje.“

Záhy se však zhoršilo počasí. „Začalo pršet,“ pokračuje Petr Chlupáč. „Vrátil jsem se do depa a oni, že se další tréninky rušej‘, a že se jde rovnou do závodu. Nevěděl jsem, jestli si mám vůbec na startu dělat kolej. Někam jsem si stoupnul, bylo to strašně podmáčený. Odstartoval jsem a najednou byl o motorku před všema. Říkal jsem si, co dělaj‘, že by měli bejt‘ přede mnou.“

V Bielefeldu český tandem neminul nejvyšší stupínek pódia. „S Honzou jsme vyhráli,“ usmívá se Petr Chlupáč. „První dvě jízdy jsme vyhráli. Pak nás začali dojíždět, ale stejně jsme si stačili nahrabat tolik, že jsme vyhráli asi o dvacet bodů.“

 

Červenec není pro plochodrážní narozeniny optimální

Petr Chlupáč prvně spatřil světlo světa 2. července 2002. V životě lidském nastávají okamžiky, kdy čas prostě neřešíte. Nicméně pro plochodrážníka není takový datum zrovna výhodný. Zatímco horní věkové limity pracují zásadně s letopočtem, jejich protějšky o minimu zohledňují datum narození. A pokud vám není na den přesně patnáct let, s plochodrážní pětistovkou si u nás prostě nezazávodíte.

Proto až do konce předloňského června závodil Petr Chlupáč jen motocyklem o objemu 250 ccm. „Oproti stopětadvacítkám nebylo závodů ani polovina,“ upozorňuje pražský závodník na kvantitativní handicap po odchodu z kolibříků. „Proto jsem jezdil i přebory a juniorský závody. Jak jsem moh‘, s dvěstěpadesátkou jsem závodil. Co si pamatuju, dostal jsem se s ní i do velký republiky.“

Poprvé se mezi pětistovkami se svým čtvrtlitrem objevil během třetího přeboru v Březolupech v červnu 2016. „Po tréninku nám prasknul silentblok na vejfuku,“ rozjasní svou tvář. „A našel nám sundat. Taťka stresoval. Ale zvládlo se to. Závody se odjely a byly hezký jako vždycky v Březolupech.“

Jenže dvěstěpadesátka byla přece jen další přestupní stanice. „Přes zimu jsme na Markétě dostali motorku, ať si ji dáme dohromady,“ vrací se Petr Chlupáč do doby, než oslavil své čtrnácté narozeniny. „Jezdit jsem na ní začal na jaře. Jak to šlo kvůli předpisům, trénoval jsem s ní v Chabařovicích, v Plzni a u nás na Markétě. Pro plochou dráhu jsem blbě narozenej‘, mám narozeniny v červenci. Proto jsem předloni do půlky sezóny jezdil na dvěstěpadesátce a od půlky na pětistovce.“

Stal se tak jediným účastníkem českého juniorského šampionátu anno domini 2017, který mítinky v Plzni a v Praze absolvoval s dvěstěpadesátkou, aby v pardubickém závěru osedlal plnoobjemový motocykl. V červenci stihnul ještě třetí příčku v prvním ročníku mistrovství republiky čtvrtlitrů v Kopřivnici, aby na konci září ve Slaném vyrazil po boku Filipa Hájka na nejnižší stupínek pódia šampionátu republiky juniorských družstev.

„Hned první jízdu jsem tam hodil pěknou hubu,“ usměje se, ale hned svou vzpomínku správně zařadí časově. „Ne, počkej… To bylo ve Slaným, ale loni o memoriálu ve Slaným. Jeli jsme já s Fildou a se Škurličem tam nebyl Zdenda, ale Martin Gavenda. Odstartoval jsem, byl jsem první. Poslal jsem to na lajnu, tam byla kolej. Stouplo si mě to na zadní a poslalo mě to do nafukovaček. Filda ved‘, já nemoh‘ vypáčit motorku ven zpod nafukovaček, ukazoval jsem tátovi rukou, ať připraví druhou motorku. Mezitím to zastavili a Topas si moje gesto vyložil jinak a vyloučil mě.“

 

Bomba ve Svítkově

Vedle otce Petra, který si na každou synovu jízdu musí zapálit cigaretku pro klid své napjaté dušičky, nepřehlédnutelného Petra Koláře a fotografa Marka Helta, se v boxech Petra Chlupáče začala objevovat další osobnost. A je potřeba předeslat, že nová personální akvizice nebyla v žádném případě na škodu.

„Aďa Rymel se nám věnoval už celou předminulou sezónu,“ kvituje Petr Chlupáč. „Poprvý jsem ho poznal na soustředění na Zadově, kam za náma přijel s Pájou Ondrašíkem. Běžkovali jsme a já v tu dobu na běžkách moc neuměl. Snažil jsem se Ádi držet. A myslím, že jsme si hodně padli do oka.“

Exmistr republiky se Petru Chlupáčovi nevyhýbal ani během sezóny. „Přijel se podívat i na závody,“ odhaluje pražský junior, kterak další kamínek mozaiky jeho úspěchů zapadl na své místo. „Začínal nám radit a ty jeho rady byly k nezaplacení. Co nám poradil, bylo vždycky dobře. I minulou sezónu kdykoliv byl s náma na závodech, bavil se se mnou, pomáhal mi i psychicky a povzbuzoval mě. A ty závody vždycky dopadly dobře.

Pardubické semifinále loňského evropského poháru závodníků do devatenácti let bylo naplánováno nesmírně šťastně. „Nemoh‘ jsem jet kvalifikace juniorskýho mistrovství světa a Evropy, nemoh‘ jsem jet s nároďákem do Francie,“ posteskne si Petr Chlupáč. „Ale tři dny po šestnáctejch‘ narozeninách jsem v Pardubicích jet moh‘!“

Zprvu nebyl svítkovskou destinací nadšen. „Do tý doby mi dráha v Pardubicích nešla, nerozuměl jsem jí,“ netají se. „Jenže při přeboru a při extralize jsem si tam pěkně zajezdil a zjistil, kudy se to jede. Měl jsem z toho dobrej‘ pocit. Přijeli jsme na evropskej‘ pohár, měl jsem půjčenej‘ motor od Pepy France. Byly tři tréninky, na motorce s Pepovým motorem mi po asi dvou kolech prasknul řetěz. Skočil jsem na svůj motor, odtrénoval jsem to celý. Aďa udělal nastavení, co jsme nikdy nejeli. A motorka jela skvěle a já si s ní rozuměl. Na třetí trénink jsem zkusil ještě Pepův motor. Nebylo to ono, rozhod‘ jsem se jet svůj motor, co jsme měli z Markéty servisovaný od Luboše Tomíčka.“

Nováček v české reprezentaci nevzbuzoval mezi zahraničními borce přehnanou pozornost. „Jel jsem na první rozjížďku a říkal si, že tady jsou samí devatenáctiletí, osmnáctiletí frajeři a já jsem mezi nima jako šestnáctiletej‘ kluk,“ přibližuje svůj vlastní úhel pohledu. „Já měl pohodovej‘ pocit, že se nemůže nic stát. Byl jsem natěšenej‘ a při prvním startu jsem je všechny odved‘. Michajlovs se dostal přede mě,ale já pak sbíral trojky a nakonec jsme v poslední jízdě jeli s Hansenem o třetí místo. On chytil kolej, rozbil se a já měl třetí místo v kapse.“

A krásné červencové odpoledne bylo vmžiku ještě krásnější. „To bylo neskutečný!“ nemůže Petr Chlupáč uvěřit ještě dnes. „Tři dny po šestnáctejch narozeninách jsem skončil třetí v evropský kvalifikaci do devatenácti let, což byla paráda!“

Jeho úspěch přinesl ještě jeden aspekt. „Do tý doby jsem na závodech preferoval Jawu,“ pouští se Petr Chlupáč do dalšího líčení. „Začínal jsem na ní, šlo to s ní, na GM se mi nejezdilo dobře, jak jsem na Jawu byl zvyklej‘. Jednu Jawu jsme měli ze skladu na Markétě, druhou nám koupil pan Vopat jako kit a dělal ji Luboš Tomíček komplet celou. Jezdil jsem je do tý doby, než se pozadíraly. A než se daly dohromady, skočil jsem na GM a zvyk‘ si na ně, že jsem jawky zase nejezdil.“

 

Rušné letní prázdniny

Evropský pohár do devatenácti let vyvrcholil v půli srpna ve finském Varkausu. „To byl vejlet!‘“ reaguje Petr Chlupáč. „Z Čech jsme jeli do Německa, tam jsme sedli na trajekt do Dánska, projeli ho celý do Švédska. Tam jsem ochutnal jejich výborný masový kuličky, ty byly skvělý. Nalodili jsme se na trajekt, kterej‘ nás šestnáct hodin vez‘ do Helsinek.“

Už jenom cesta sama o sobě byla velkým dobrodružstvím. „Tu loď jsem si užíval,“ souhlasí. „Bylo to jako obchodní centrum, všude restaurace a obchody a obrovská promenáda. Markéta nám zaplatila výborný kajuty s oknem, to byla paráda. Když jsi šel spát, bylo to vysoko, ale cestou zpátky byl trajekt plnej‘ a měli jsme kajuty v podpalubí. Loď se houpala, slyšel jsi, jak vlny naarážej‘ do jejího boku.“

Ale zpátky na cestu na finále evropského poháru! „Vylodili jsme se v Helsinkách a jeli jsme do Varkausu,“ pokračuje Petr Chlupáč. „Měli jsme výbornej‘ hotel s bazénem, saunou a super jídlem. Druhej‘ den se odtrénovalo, ale dráha mi vůbec nesedla. Byla nepříjemná, blbá.“

Nicméně pražský závodník nešel své hračky hodit do kanálu dobrovolně. „Byl jsem pozitivní, že se z toho do závodu vyspím,“ říká. „Celý tohleto se mnou prožíval ještě můj mechanik Petr Kolář. Můj taťka nedostal dovolenou z práce a přiletěl až na trénink s Markem Heltem. Po tréninku nás pozvali na hostinu, měli to parádně udělaný, dva obložený stoly, sněz‘, co můžeš, ale brzy jsme se vypařili a šli spát. Ale závody se vyvrbily úplně strašně, skončil jsem mezi posledníma. Úplně strašný. Letos se to jede v Pardubicích a v Žarnovici, obě dráhy mám hodně rád, snad to tam napravím.“

A propos, Žarnovica. Právě sem se přes zaprášenou prvoligovou zastávku ve Svitavách jelo rovnou po ose z pardubického semifinále evropského poháru. Stejná soutěž dvojic přinesla Petru Chlupáčovi a Janem Kvěchem čtvrté místo, aby jej nazítří na trůn v českých juniorských týmech nepustili domácí David Pacalaj a Michal Tomka.

„Škoda, že bylo tolik závodů po sobě,“ uvažuje Petr Chlupáč. „Svitavy se stejně zrušily po druhý rundě, měli jsme jen špinavý motorky. Evropskej‘ pohár v Žarnovici si myslím, že se nám poved‘. I když já tam v jízdě se Švédama hodil pěknej‘ kotrmelec. Šel jsem hnusně, zahučel jsem do nafukovaček. Musel jsem sednout na druhou motorku a dojet závod s motorem, na kterej‘ jsem nebyl úplně zvyklej‘. Skončili jsme čtvrtý, kousíček za Lotyši. Kdybych nespad‘ a dojel první, skončili jsme pohodlně třetí. Jak jsem řekl, doufám, že to letos v Plzni napravíme. Nebo já se napravím, Honza jel v Žarnovici parádně. Dobře jsme se doplňovali, všechno, na čem jsme se v depu domluvili, vyšlo.“

Takže ideální výchozí pozice pro útok na domácí titul, jehož se však zmocnili Žarnovičané. „V neděli jsem už byl asi unavenej‘ nebo se Slováci připravili líp,“ krčí rameny. „Všechny jízdy jsme vyhráli až na tu s nima. Tam si nás vychutnali. Jak jsme si je vychutnali den předtím, oni si v neděli vychutnali nás.“

 

Zjara rychle do sedla

Se svou první kompletní sezónou za řidítky pětistovky je Petr Chlupáč v zásadě spokojen. „Juniorák nedopadl vůbec špatně, byl můj druhej‘ a třetí místo v něm je úplně parádní,“ konstatuje. „Rozhodly až poslední závody, poslední jízdy, závody byly skvělý. Extraligu jsem odjezdil za Slaný. Pro mě to bylo super, že měli jednoho juniora a všechno jsem odjel já, nemusel jsem se s nikým střídat jako v Praze. Za ni jsem jel jednou v Kopřivnici a jednou ve Slaným.“

A jak svou pravidelnou účast ve vyšší české soutěží vnímá? „Dobrá zkušenost, paráda, jsem rád, že jsem tu extraligu jel,“ skládá další dlouhé souvětí. „Fakt paráda, na tuhle sezónu si nemůžu stěžovat, i když se to začalo rozjíždět až od její půlky. Ten začátek byl pomalej‘, ale v tý půli se to rozjelo.“

Během pád dnů už zase budeme žít aktuálními závody kalendáře s devatenáctkou na konci letopočtu. „Tuhle sezónu, co bude, chci vyhrát mistra do jednadvaceti let a tím i do devatenácti a určitě se kvalifikovat do všech kol, co čeho půjdu,“ cílí Petr Chlupáč pořádně vysoko.  „A bylo by hezký se chytnout v Polsku. To je dobrý, že se zezačátku sezóny rozjezdu, v Rawiczi říkali, že mě budou zvát na všechny sparingy. Úplná paráda je, že na jeře budu moc trénovat v Polsku, kvalifikace mistrovství světa a Evropy jsou brzo. Čím dřív se začne závodit, tím líp.“

 

---

Petr Chlupáč děkuje:

„Áďovi Rymelovi, celý rodině, tátovi, mamce, babičkám, ségře, protože ta dost trpí, že rodičce se mnou jezdí po závodech a ona zůstává doma. Panu Vopatovi, Markovi Heltovi, Petrovi Kolářovi. Celému AK Markéta Praha a AČR. Pepovi Francovi a Matěji Kůsovi, ti staří pardálové nám hodně pomohli, Rozruchovi a Milanu Mihulemu. Olympu Praha, hodně mi pomohl, bez něho by se ten sport dělal jen těžko.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Kiril Ianatchkov, Pavel Fišer, Jiřina Šifaldová a Antonín Škach

Petříkovice – 17. ledna
Ráno mířil do pardubické nemocnice s myšlenkami na návrat na ledové ovály před evropským šampionátem v Ufě. Jenže potom mu primář Tomáš Brož ukázal rentgenové snímky jeho klíční kosti a on si dal dvě a dvě dohromady. Výsledkem se stalo rozhodnutí, že Jan Klatovský už uzavřel letošní ledařskou sezónu.

 

„Tahle sezóna už skončila, to rameno ještě není dobrý,“ povzdechne si Jan Klatovský. „Jsou to teprve čtyři tejdny, co jsem si tu kličku zlomil. Navíc nebyla zlomená rovně, ale příčně. Je chycená na padesát, šedesát procent. Doktoři mi doporučili rehabilitaci, magnety, aby se to ještě zpevnilo.“

Po vyšetření v pardubické nemocnici čekala českého šampióna schůzka s šéfem naší ploché dráhy, který musí zajistit nominaci nejen pro mistrovství Evropy v Ufě, ale i určit trio českého nároďáku pro Togliatti. „S Petrem Moravcem jsem to probíral,“ říká Jan Klatovský. „Moje účast by měla smysl, kdyby se Lukáš nerozstřelil. Ale dnes jsem s ním mluvil, je taky pěkně rozstřelenej‘ a má to na půl roku. Takhle bychom tam byli jen do počtu…“

A tak se nabízí myšlenka, že by Jan Klatovský mohl následovat svého staršího bratra Antonína a po roční odmlce vrátit ledy do Soběslavi. „Když bude mrznout, uvažoval bych o tom,“ nezastírá. „Sám bych na to chtěl sednout ještě letos, kdyby zamrzlo, ale nevím, jestli to půjde. Pravá ruka je ochablá, nemá žádný svaly, jak čtyři tejdny nemá zátěž. Proto nechci jet Evropu, abych to jen obkroužil a měl to v palici. Příští rok to musím vzít z jinýho konce, naplánovat Rusko, je to složitý…“

Foto: Reygondeau/GoodShoot