Roman Čejka chce rozhodně pokračovat

Slaný – 26. ledna
Zjara čtrnáctého roku byl na vrcholu blaha. Po místě v pražské Speedway Grand Prix sahal již v předchozí sezóně, kdy se dostal do finálové rozjížďky Markéta Open, čili přímého předchůdce současného Prague Open. A nyní nabídka účasti v roli druhého náhradníka velkého pražského večera přišla a jeho otec Roman skupoval vstupenky stylem hamižného burziána. Jenže hlavní slovo nakonec pronesl apendix, o němž slánský závodník měl do té doby jen mlhavé povědomí a díky němuž prožil velkou cenu v nemocnici. Sliboval, že napřesrok zlomí řidítka, aby si vysloužil další šanci. Jenže Roman Čejka nakonec předčasně končil sezónu již zkraje července a k závodění se vrátil až v loňském roce.

 

Pražská velká cena nebo život

Roman Čejka si loni nasadil přilbu po tříleté pauze

„To jsem byl v laufu, to bylo dobrý,“ noří se Roman Čejka do pět let starých vzpomínek. „Dá se říct, že mi to ještě šlo. Nebolely mě ruce, fyzička byla. Vybrali mě na velkou cenu do Prahy, což bylo fajn. Dostat se do takovýho závodu je sen každýho závodníka. I z postu druhýho náhradníka je fajn bejt‘ tam dva dny mezi takovejma závodníka. Byl jsem docela natěšenej‘.“

Jenže osud se na slánském plochodrážníkovi, jenž zrovna kroutil svou poslední sezónu mezi juniory, šeredně vyřádil. „Bohužel jsem na závodě nebyl,“ říká dnes již vyrovnaným hlasem. „Bylo úterý před Grand Prix a mě začalo bolet břicho. Neřešil jsem to. ‚No, a co, bolí mě břicho, zejtra to bude zase dobrý‘.“

Jenže ono nebylo… „Bolest nepřestávala,“ pokračuje Roman Čejka. „Ve čtvrtek jsem jel k doktorovi. Řešilo se, co to asi je. Jeden z těch mladších řek‘: ‚to bude asi slepák‘. Přišel starší doktor s většíma zkušenostma a ten to potvrdil.“

V ten moment by se člověk v Romanu Čejkovi krve nedořezal ani motorovou pilou. „A to nebyla zrovna dobrá zpráva,“ souhlasí. „Ale hodil jsem to za hlavu, že bude další šance. Horší to ale bylo pro otce, ten řek‘: ‚pojedeš a hotovo, uteč z nemocnice, na tohle přece čekáme celej‘ život!‘  Takovýhle řeči pořád ved‘.“

Před pěti lety Roman Čejka poznal atmosféru velkých cen pouze při tiskových konferencích

Rozhodně nebyl sám, koho kacířská myšlenka útěku ze slánské nemocnice na pražskou Markétu napadla. Speedway Grand Prix je prostě Speedway Grand Prix. A co by takový kousíček dlouhého, úzkého výběžku slepého střeva mohl v těle vytrénovaného sportovce způsobit?! Jenže lékaři věděli své.

„Nebylo to tak jednoduchý,“ popisuje Roman Čejka. „Doktor mi povídá: ‚tak si vyberte sám, buď mistrovství světa nebo život‘. Odpověděl jsem mu: ‚to jste mi moc na výběr nedal.‘ Ale tím pádem to pro mě bylo jasný. Neuběhla hodina a už jsem byl na sále. A za dvě další hodiny bylo všechno jasný, musel jsem v nemocnici ležet do pondělka. A bylo po závodění v Grand Prix!“

 

Sezóna s patnáctkou na konci se uzavírá předčasně

Na správném místě se ve správný čas objevil Michal Škurla. S osmnáctkou po vestě po slánském závodníkovi poprvé a prozatím naposledy ve svých osmnácti letech nakoukl do světa velkých cen. A Roman Čejka ležel byl účastníkem Speedway Grand Prix 2014 jen v reportáži jistého, mimochodem hodně kritického motocyklového novináře, jenž rychlou personální rošádu na pozici druhého náhradníka nestačil zaznamenat.

S juniorským nároďákem v květnu 2014 neměl ani tušní. že mu apendix další týden sebere Grand Prix

Život šel dál a ruku v ruce s ním pokračovala také plochodrážní kariéra Romana Čejky. „Sliboval jsem, že urvu plyn, abych dostal zase šanci dostat se do Grand Prix, ale bohužel…“ uvědomuje si slánský plochodrážník, jak velká životní šance mu vinou zdravotních patálií proklouzla doslova mezi prsty. „Skončil jsem v červenci, že jsem neměl techniku.“

Mistrovství republiky dvojic zkraje července 2015 mu nepřineslo mnoho radosti. Startoval po boku Michala Dudka, s nímž vlastně s plochou dráhou začínal, ale ve skupině B dokázali předčit pouze Michala Tomku s Jaroslavem Petrákem ve vestách žarnovického Speedway Clubu. A odstoupení hrdiny našeho vyprávění kvůli poruše motoru navíc nevěstilo vůbec nic dobrého.

Šampionát republiky dvojic v červenci 2015 na delší dobu přerušil kariéru Romana Čejky, který na snímku jede před tandemem Jan Holub - Michael Hádek
Šampionát republiky dvojic v červenci 2015 na delší dobu přerušil kariéru Romana Čejky, který na snímku jede před tandemem Jan Holub – Michael Hádek

„Ladič mi udělal motor, kterej‘ stál padesát tisíc, na což jsem si musel půjčit,“ posteskne si Roman Čejka. „Slíbil mi, že vydrží osm závodů a pak, ať ho přivezu. Vydržel závod a půl. Když jsem mu ho reklamoval, řek‘ mi, že do něho leju špatnej‘ olej, ať přivezu peníze a pak se budeme bavit.“

Kýl finančního rozpočtu Romana Čejky tehdy právě narazil na skalnaté dno. „Tak jsem sklapnul a ukončil sezónu, že to zkusíme zase za rok,“ říká. „Jezdil jsem jen šroubky. Ty jsou taková levná věc, nebyl problém to jet. A ten motor, co mně tenkrát odešel, jsem rozebral až letos. Dělal mi to Hláča a zjistil, že tam jsou starý věci. A to mě stálo padesát tisíc!“

 

Loňský comeback

Absolutní plochodrážní začátky Romana Čejky, který na snímku stojí vlevo vedle Pavla Pučka a Martina Wasyliwa

Jenže závodní comeback Romana Čejky se roku 2016 nekonal a navíc jej při vyvrcholení saské šroubkařské série Speedway-On-Ice zastupoval Pavel Fuksa. „Neměl jsem peníze, nebylo ani na čem jet,“ vysvětluje vakuum ve své kariéře. „Neměl jsem ani jeden motor, pouze ten šroubkařskej‘. Tam je silně podloženou hlavu a další vychytávky, aby to bylo slaboučký.“

Slánský závodník se tím pádem objevil v sedle prakticky jen při rozlučce pořádané Eduardem Krčmářem. „Taky nebyl čas,“ pokračuje. „Stavěl se barák, trávili jsme tam spousta času a to bylo v tu chvíli asi důležitější. Pralo se do něho taky spousta peněz a další na plochou dráhu a další na plochou dráhu už nezbejvaly. Vrátil jsem se až loni, párkrát jsem si zazávodil a bylo to fajn.“

V sezóně 2004 potřeboval jedenáctiletý Roman Čejka ještě výjimku, aby se mohl pustit do mistrovských závodů za řidítky stopětadvacítky. Do svého konce v červenci 2015 strávil na závodech jedenáct let. A jako úspěšný junior závodil i několikrát za týden v různých soutěžích. To se potom jednomu musí plochá dráha zarýt pořádně pod kůži,

Ve dvojici s Michalem Dudkem

„To víš, že mi to scházelo,“ souhlasí Roman Čejka, aby se šmahem přesunul ke svému comebacku během  loňského Memoriálu Antonína Vildeho. „Ani jsem nechtěl jet, říkal jsem si, že je brzy, že jsem moc netrénoval, jel jsem jen jeden trénink. A taky to tak dopadlo. Byl jsem úplně bez síly a nedokázal objet ani čtyři kola. První jízdu jsem měl ještě magi, takže to šlo. Pak to ale bylo horší a horší, až jsem to musel ukončit.“

Zato mechanik Antonín Polák v depu jen zářil. Do své červené kombinézy by se vešel minimálně čtyřikrát. Bylo znát, že závodní přestávku svého závodníka prožíval opřený do cyklistických pedálů.

„Pan kolega se vrátil se mnou,“ rozzáří se Roman Čejka. „Byl moc rád, nestavěl se proti. Dali jsme se zase dohromady. Nejlepší byla cesta do Liberce, samozřejmě jsme se museli stavit ve Svijanech, aby si nakoupil pivko (smích)!“

 

Ještě máknout na fyzičce

Nominace AK Slaný pro loňský šampionát republiky dvojic byla vskutku nečekaná už jen proto, že opomenula Eduarda Krčmáře. „Dvojice jsem jel s Dudlíkem byl to fajn závod,“ reaguje Roman Čejka. „Už jsem dokázal jen všechny čtyři kola v klidu, byla tam hezká dráha. Bojovnost, co jsem kdysi míval, už tam ale nebyla. Vyšuměla. Asi stárnu, už se o sebe bojím.“

Při mistrovství republiky dvojic v Liberci

Slánského navrátilce jsme vídali i v přeborech. „Chabařovice byly taky fajn,“ roztáčí Roman Čejka další niť svého vyprávění. „Nádherně připravená dráha, to bylo tak něco pro mě. Plzeň jsem nedojel, tam je to taková zvláštní dráha. Když se roztrhá, bohužel to nedávám. Kdyby byla fyzička, nebyl by to problém. A byl konec!“

Pravda, kalendář přeboru dával další možnosti, ovšem slánský závodník již ve startovních listinách nefiguroval. „Další závody se mi kryly. Svitavy jsou daleko, Kopřivnice je ještě horší, to nehrozilo. Praha se mi kryla s prací, jsem báňskej‘ záchranář a měl jsem službu. A pak jsem byl v Belgii.“

Zlatá přilba v Zolderu byla loni zajímavá už jen proto, že se po letech pauzy k závodění vrátil další slánský borec Patrik Linhart na jednorázovou licenci holandské federace. „To bylo fajn,“ vybaví si Roman Čejka okamžitě. „Nedostal jsem se do finále, ale super závod. Byla perfektně připravená dráha. Tvrdá, až to žralo gumy a ovál byl pogumovanej‘. Ale nebyly tam díry. Trošku jsem už bojoval, bylo to super. Akorát to finále, to mi uteklo asi o jeden bod. Udělal jsem chybu, nechal se předjet. Blbá školácká chyba a to mě stálo rozjížďku poslední šance na finále.“

A jak se bude odvíjet plochodrážní budoucnost Romana Čejky? „Doufám, že letos to bude trošku lepší,“ zamýšlí se. „Že pojedu víc závodů, ale záleží na čase, jak to budu stíhat. V plánu mám, že se budu vozit, ale zatím nevím, co bude.“

S Romanem Čejkou se do závodního kolotoče vrátil také slavný mechanik Antonín Polák

Každopádně se na novou sezónu již připravuje. „Schází mi dodělat jen jeden motor,“ pochlubí se. „Dělá ho Hláča, poznal jsem za ty léta, že z těch ladičů je nejlepší. Dodělal mi teďka třetí motor a ještě ho čeká čtvrtý. Ale musím pomaličku (smích). Teď už jenom trošku potrénovat tu fyzičku, musím se do toho dokopat. Vůbec se mi nechce, ale budu muset. Aspoň jednou v tejdnu pro to něco udělat, technika je tam ňák nachystaná, zavolám panu kolegovi a zkusím si zatrénovat. Pak posoudím, co dál, jestli to má cenu, jestli to nemá cenu, co změnit, co vyřadit a tak dál.“

 


Roman Čejka děkuje:

S otcem Romanem tvoří nepřehlédnutelnou dvojici

„Chtěl bych poděkovat všem, co mně pomáhali, samozřejmě i v minulosti, i těm, co už mi nepomáhaj‘, ale jsem jim dodnes vděčnej‘. Dík nim jsem byl, kde jsem byl. Ať jsou to sponzoři, rodina nebo kamarádi.“


Roman Čejka v akci

Foto: Mirek Horáček, Pavel Fišer, Antonín Škach, Drahoš Palán a Jiřina Šifaldová

Napsat komentář