Pavel Fuksa se stal mistrem světa jako mechanik

To video musí být starší více než čtvrt století. Zachycuje trénink mladých pardubických nadějí. Najednou se v pozadí objeví muž, který za ruku vede svého synka. Míří na plochodrážní stadión. Jak onen malý chlapeček poroste, sám osedlá plochodrážní speciál. Zapíše se dokonce na seznam mistrů republiky, nicméně v jednadvacet bude mít se sportem levých zatáček utrum. Zůstane ovšem vyhledávaným mechanikem a s Maxem Frickem bude dokonce slavit titul světového šampióna. A možná přijdou i další, jelikož Pavel Fuksa rozšířil řady týmu Jasona Doyleho.

 

Z pekla Zlaté přilby se Simsonem do ráje se starší Jawou 897

Pavel Fuksa jako aktivní závodník před dvanácti lety

„Chodil jsem s tátou na stadión, poprvý jsme byli na juniorský předkvalifikaci v třiadevadesátým, byly mně čtyři,“ vzpomíná Pavel Fuksa, jemuž bude třicet, nicméně plochodrážní vzpomínky má jako muž o generaci starší. „Pamatuju si, že Makovák poslal Štense do prken a on se vyboural. Pamatuju si Zlatý přilby. Poprvé jsem byl, když ji vyhrál Simon Wigg. Od tý doby si pamatuju všechny ročníky. Topase, Sullivana a všechny hvězdy.“

Sám měl již záhy sehrát aktivnější roli. „V osmadevadesátým jsem jel na Simsonu svojí první ukázkovou jízdu při Přilbě, když vyhrál Hans Nielsen,“ vypráví. „Měl jsem připravenou motorku, ale dusila se a já spadnul. Měl jsem nervy, chtěl jsem se ukázat, ale v zatáčce, jak to nešlo za plynem, se to smeklo a upad‘ jsem. Až po dvaceti letech mi Matyáš Hlaváček řekl, že mi tehdy Víťa Mrštíků z toho vytáh‘ nějakej‘ kabel.“

Dnes by se Pavel Fuksa pustil do soubojů s ostatními kolibříky, nicméně první šampionát stopětadvacítek byl vypsán až v sezóně 2004, kdy ještě malá Markéta měla tři roky spát spánkem spravedlivých. „Mistrák stopětadvacítek jsem prošvihnul o rok,“ konstatuje hrdina našeho příběhu. „Stopětadvacítky se už jezdily v Německu. Diskutovalo se, že bychom tam měli jet, ale nikdy se nic nekonalo.“

Pavel Fuksa však měl stejně v hlavě jen plochodrážní pětistovky. „Na jaře 2000 byl táta domluvenej‘ s Lubošem Vozárovým,“ říká. „Vyřazovaly se motorky z VTJ Racek, kterej‘ končil, a on tátovi nechali sedmičku stojáka. Motorku jsem si připravil sám, akorát motor mi dělal Evžen Erban. A tak jsem se na podzim po Zlatý přilbě poprvý svez‘ na půllitru.“

Tenhle zážitek si bude pamatovat dozajista až do smrti. „V pátek táta domluvil s panem Laštovkou, že to půjdu zajíždět,“ pospíší si Pavel Fuksa s dalšími podrobnostmi. „Zkusil jsem si, co motorka dělá. Začal jsem přidávat po rovinkách, pak ve výjezdech. Ve třech čtvrtinách zatáčky jsem to zkoušel dávat do smyku. Po Přilbě byla krásná dráha, já tehdy vážil pětačtyřicet kilo, všechno mi krásně šlo. A tak jsem to zkusil už z půlky zatáčky. Ke konci tréninku jsem už klopil celou zatáčku a topil o sto šest. V nejlepším jsme přestali a táta řek‘, že mi v pondělí zkusí domluvit, že pojedu na pětistovce klubovej‘ trénink.“

První vystoupení před diváky při Zlaté přilbě v roce 1998 se Pavlu Fuksovi ne vlastní vinou nepovedlo

Víkend utekl jako voda. „Šel jsem na stopětadvacítku jako vždycky,“ přibližuje Pavel Fuksa. „Ale starej‘ pan Štens řek‘, ať si jdu ohřát půllitra. Měl jsem trošku problémy, ale Vlado Višváder mi udělal hladinku na karburátoru a já se vydal na svůj první opravdovej‘ trénink s pětistovkou. Pan Štens stál s vlajkou v první zatáčce, pan Laštovka ve druhý. Čekali, že pojedu pomalu. Ale já od pátku věděl, co motorka dělá, tak jsem kolem nich jen lítal.“

Mladý adept plochodrážního řemesla se rázem ocitnul v sedmém plochodrážním nebi. „Objel jsem šest kol,“ usmívá se šibalsky i po osmnácti letech. „Vrátím se do depa a celej‘ nadšenej‘ sundám helmu. Přišel za mnou Olda Řezníček, že mám vyhrabáno. Zeptal jsem se proč. A on, že držím, tak jsem mu řek‘, že to přece musím. Poradil mi, ať z výjezdů nezasedávám tak hrozně dozadu.“

 

Březolupské koulení motorkou

Jenže z oblohy můžete dopadnout rovnou na tvrdou zem během pár minut. „Připravil jsem se na druhou jízdu,“ vrací se Pavel Fuksa ke svému prvnímu tréninku na podzim 2000. „Ale sedmička měla ztrátový mazání. Už nechtěla jet, do rámu se nedolil olej. Objel jsem tři kola a najednou se zaseklo zadní kolo. Nevěděl jsem, že mám vymáčknout spojku a jel jsem s tím celou rovinu. Vlado Višváder mi pomoh‘ do depa, řek‘, že to se to asi malinko přidřelo.“

Exhibice při Zlaté přilbě 1998 se nepovedla, ovšem život šel dál

Dodnes se traduje, že se náhradní díly plochodrážních motocyklů vyhazují až, když je za neopravitelné označí Vladimír Višváder. „Vlít‘ jsem tam znovu. Objel jsem šest kol, chtěl si dát ještě jedno a v půlce rovinky slyším, jak ojnice mlátí do válce. A tím trénink skončil.“

Kariéra Pavla Fuksy ovšem teprve startovala. „Pak už se mi nechtělo zpátky na stopětadvacítku, abych se točil jen kolem nohy,“ přibližuje starou známou pravdu, že se závodníkům nikdy nechce slevovat z kubických centimetrů. „Když na nich jezdili Hynek, Lukáš Urban, Luboš Velinskej‘, to mě ještě jakžtakž bavilo. Ale oni byli o dva roky starší, když jsem měl trénovat na stopětadváce sám, to mě přestalo bavit. I  když pan Laštovka věděl, že mám půllitra pod kontrolou, nenechal mě na něm jezdit.“

Čas ale pádil jako pětistovka po pardubickém ovále. „Padlo mně čtrnáct,“ dostává se Pavel Fuksa k dalšímu ze svých životních milníků. „Jezdil jsem na tý sedmičce. Táta mě chtěl koupit ležáka, ale Evžen řek‘, ať to nedělá, že mi daj‘ klubovou motorku. V klubu byla, dostali ji od města, ale mně dali osmičku. I v roce 2004 mě nechali trápit na stojáku! Byl jsem připravenej‘, že na něm pojedu i svým první závody.“

S Hynkem Štichauerem závodil, později pro něho pracoval jako mechanik

Jenže jakoby se samotnému osudu na něco takového nechtělo dívat. „Mezitím skončil Luboš Velímskej‘ a vrátil peckovou motorku s motorem od Řezni a věcma od Mária,“ nemůže Pavel Fuksa i po patnácti letech uvěřit, jaké štěstí jej potkalo. „Nikdy jsem ale na ležáku nejezdil. Mário mi dal Kinga vejfuk a půjčil mně karburátor.“

A dvanáctý červnový den roku 2014 hurá na juniorák do Březolup, kde Pavel Fuksa patřil k jedenácti borcům, kteří se v kvalifikaci měli ucházet o XXXXX míst v hlavním závodě. „První jízdu jsem vyhrál,“ vzpomíná. „Druhou jsem dojel druhej‘. Jezdil jsem za Zdeňkem Šuranským. Klapal jsem v půlce roviny a nevěděl, jak ho předjet. Ve třetí rozjížďce jsem měl rovinu, rovinu a půl náskok.“

Hlavní závod se zdál být na dohled. „Motorka valila, oproti stojáku to bylo znát,“ kvituje Pavel Fuksa. „Když jsem najížděl do posledního kola, udělal jsem brzy nájezd. Pustil jsem to, potáhlo mě to, ve výjezdu jsem se dostal k prknům. Celou rovinku jsem jel po nich. Slevil jsem si a motorka šla panna vorel. Přiběh‘ jsem na trávník, sundal helmu a teprve tehdy jsem viděl, že přijíždí ten druhej‘ závodník za mnou.“

A bylo vymalováno! „Neúspěch,“ vraští Pavel Fuksa čelo. „I když pan Laštovka říkal, že jsem jel dobře. Ale k čemu mně to bylo, když jsem nepostoupil?! Celá sezóna 2004 byla taková. Chtěl jsem moc, ale neměl jsem to v ruce, neměl jsem to pod kontrolou.“

 

Krize v osmnácti, další v jednadvaceti

Jedna vlaštovka stejně nikdy jaro neudělá. „Na rok 2005 jsem se o hodně víc připravil,“ potvrzuje Pavel Fuksa starou pravdu. „Řek‘ jsem, že to vezmu za jinej‘ konec. Pomalu, pomalu, abych nepadal a neničil sebe a motorku. Začalo se to lepšit. V junioráku jsem postupoval z kvalifikace, v Březolupech jsem udělal šest bodů, což byl úspěch. Od tý doby jsem už kvalifikaci nejel. S Hynkem jsme jezdili juniorský družstva, měl jsem dost závodů a za celou sezónu jsem jen ohnul řidítka na soustředění v Chabařovicích. Tak nějak jsem si to představoval!“

S mistrovskou sestavou Mšena roku 2010

Pavel Fuksa neměl však ustrnout ani v dalších letech. „2006 byla jedna z mejch‘ nejlepších sezón,“ uvědomí si. „V zimě jsme jezdili třikrát tejdně šroubky, to mně dalo dost. V únoru jsem jel do Telfordu na mistrovství Anglie. Udělal jsem šest bodů a to jsem ještě v poslední jízdě šel na držku, abych netrefil Mária, když jsem jezdil druhej‘. Byly to moje první mezinárodní závody, byl to pro mě úspěch.“

Všechno dávalo smysl a logicky zapadalo do sebe jako puzzle. „Byla to zlomová sezóna, jedna z nejlepších,“ opakuje Pavel Fuksa. „Dost se dařilo, jak v juniorskejch‘ družstvech, tak v junioráku. V Praze jsem měl deset bodů a byl šestej‘. Jak říkám, dost se mi dařilo, byla to jedna z mejch nejlepších sezón.“

Nicméně další růst byl problematický. „Dál už to bylo, jak kdy, pytlíkoval jsem to všelijak,“ vzdychá Pavel Fuksa. „V osmnácti jsem chtěl skončit, dělal jsem všechno sám. O všechno jsem se staral, chodil do školy, připravoval jsem si sám motorku. To tě pak snadno přestane bavit a ztrácíš nadšení. Taky tam bylo, co se stalo při polský lize v Krosně. Chtěl jsem to zabalit, viděl jsem, že Matěj Kůs a Maťo Vaculík, který jsem dokázal porazit, najednou měli lepší techniku. A šli nahoru, psychicky mi to nepřidávalo. Víš, jak to ve vrcholovým sportu je, když nemáš čistou hlavu.“

V půlce března 2008 se však jako hbitý pavouk chytil záchranného lasa, které mu hodilo Mšeno. „Už jsem byl rozhodnutej‘, že skončím,“ nezastírá. „Bavil jsem se s Vladem, volal mi, že by Mšeno potřebovalo juniora do extraligy. Rámovinu jsem měl, Vlado mi půjčil motor, já jsem na něm udělal servis. Do jednadvaceti let jsem jezdil ve Mšeně díky Vladovi Višváderovi a panu Greplovi. Ty mi vždycky pomohli.“

Kamarádství je skvělá věc – Pavel Rulík před jedenácti lety takhle ve své Škodě Felicia vozil Pavla Fuksu i s jeho motocykly

Mšenské angažmá kariéru Pavla Fuksy mírně prodloužilo. Neobjevoval se tolik v šampionátech republiky, vždyť i na spočítání jeho startů v české juniorce v letech 2008 – 2010 by stačily prsty obou rukou. Nicméně v extralize byl stálicí sestavy Petra Vandírka a dvakrát se s ní zapsal na seznam plochodrážních mistrů republiky.

„Nachomejt‘ jsem se k tomu jako slepej‘ k houslím,“ kření se. „Ale mám dva tituly z extraligy. Byla to fajn zkušenost jezdit v týmu s Gregem Hancockem, Piotrem Protasiewiczem nebo Tomášem Topinkou. To jsou všechno legendy.“

Jenže v jednadvaceti byl se závoděním na oválech utrum. „Skončil jsem juniorskej‘ věk a šlo to na hřebík,“ potvrzuje Pavel Fuksa, že i v jeho případě byl přechod mezi seniory nepřekonatelný problém. „Musel jsem chodit do práce, nebyl jsem junior, do extraligy mě nechtěli a jezdit se plácat někde na první ligu, se mi nechtělo. Víš, jak to na plochý dráze jde. Jedeš na závody, zaklepe ti v motoru a stojí tě to třicet tisíc. Do toho amortizace motorky, pořád na to potřebuješ peníze.“

 

Mechanikem šampiónů i smolařů

Od roku 2011 jsme Pavla Fuksu v sedle vídali jen v Kostěnicích nebo pardubických Becher Cupech, nicméně na rozdíl od jiných bývalých závodníků se po něm rozhodně neslehla zem. „Na plochou dráhu jsem nezanevřel,“ neuslyšíme z jeho úst žádnou překvapivou zvěst. „Chodil jsem do Svítkova za klukama, Hynek třeba potřeboval pomoc, jezdil jsem s ním na závody a nevypad‘ z toho kolotoče. Vždyť jsem na pardubickým stadiónu strávil celej‘ svůj život!“

Pavel Fuksa (červená) ze svého plochodrážního umění nic nezapomněl – na tři roky starém snímku o tom v Drážďanech přesvědčuje Richarda Geyera

V Labi za železničními kolejemi ve Svítkově neproteklo mnoho kubíků vody a z Pavla Fuksy byl plochodrážní profesionál! „Už v roce 2012 jsem pomáhal Vencovi Milíkovi, když něco potřeboval,“ přibližuje skutečnost, že se ve světě speedway začal živit na plný úvazek až jako mechanik. „V zimě mi volal, že by potřeboval pomáhat s motorkama. Postavili jsme je spolu a já mu začal dělat mechána. Bylo to fajn, on výkonnostně rost‘ nahoru, měl už titul mistra republiky. Bylo fajn mu pomáhat, viděl’s, že to někam vede. Podepsal Rybnik, na domácích závodech dělal deset bodů, dařilo se mu i na výjezdech, v Rybniku ho měli rádi, bylo pěkný tam jezdit.“

Pavel Fuksa bezprostředně prožíval rovněž reprezentační úspěchy Václava Milíka. „Sezóna 2013 skončila plackou z mistrovství světa juniorskejch‘ družstev v Pardubicích, kdy Václav dvakrát porazil Darcyho Warda, což bylo super,“ pokračuje Pavel Fuksa jedním dechem. „Jednou měl žolíka. Postoupil taky do challenge, přitom v race-off v Lonigu začal nula a jedna, potom ale vystřih‘ tři trojky a postupoval. To bylo neuvěřitelný. Nikdo tam nevyhrál ze žlutý, ale on to tam plácnul a byl v challenge, to nikdo nechápal!“

Pavel Fuksa zůstal v týmu Václava Milka i roku 2014. „Jezdil za Rybnik,“ vypráví. „Stál na pódiu juniorskýho mistrovství světa v Lonigu, odjel spousta skvělejch‘ závodů. Na konci léta jsme se ale trošku rozkmotřili a naše spolupráce skončila. Ale doteď se bavím, nic velkýho to nebylo. Nejsem nepřející, Václav je nejlepší Čech, doteď mu fandím. A já si našel normální job.“

Jenže člověk, jemuž v žilách vedle krve proudí metanol, nikdy nebude nadšeně každý den orážet píchačku o půl šesté ráno v nějaké montovně. „Oslovil mě Hynek,“ dává Pavel Fuksa najevo, že ani on není v tomto ohledu žádnou výjimkou. „V zimě jsem mu postavil motorky a začal s ním objíždět tréninky a závody.“

Plochodrážní kolotoč se opět roztočil a nabíral na obrátkách. „První závod na jaře mistrovství Slovinska,“ líčí Pavel Fuksa. „Skončil třetí, ale Matic Voldrih, co měl podepsanej‘ Berwick, si tam zlomil stehenní kost. Vraceli jsme se domů a Hynkovi volali z Berwicku a on jim podepsal. Já jel s ním, abych mu pomoh‘.“

I kdyby se nakrásně Pavel Fuksa chtěl ve svých šestadvaceti usadit, neměl šanci. „Našli jsme si práci v Berwicku, abychom si vydělali,‘ popisuje svůj život na anglicko-skotském pomezí se svým někdejším pardubickým kolegou.  „Byla to nová zkušenost, ale Hynek si za měsíc zlomil kotník v Ipswichi a my se vrátili domů.“

Z časů spolupráce s Václavem Milíkem

Jenže šikovný mechanik v plochodrážních boxech nikdy dlouho nezůstane stát s rukama v kapsách. „Jezdil za nás Ben Barker,“ nechává Pavel Fuksa na jeviště divadla svého příběhu vstoupit další postavu. „Byl bez mechanika a měl všechno v bordelu. Poprosil mě, jestli bych mu neudělal motorky a nejel s ním na jedny závody. Řek‘ jsem, že ho. Odjížděli jsme s Hynkem do Čech, ale já se už s Benem domluvil, že se vrátím.“

Jenže při závodech není nikdy bohužel daleko ke zraněním, „Přišlo britský finále a Ben si v první jízdě zlomil obratle,“ odtuší Pavel Fuksa. „Dělali si už ze mě srandu, co s těma závodníkama provádím (smích). Nenechal jsem se vyvézt z klidu a moje odpověď byla, proč tak magořej‘.“

 

Životní přestup

Návrat domů byl logickým krokem. „Byl jsem tady tři tejdny,“ odvíjí niť svého dalšího vyprávění. „Hynek es mezitím dal do kupy a přišla mu nabídka z Glasgowa. Odjel jsem s ním, sbalili jsme se a vyrazili. To byla další obrovská zkušenost, stadión je nejlepší v celý Británii, všechno ve špici, absolutně profesionální tým. Majitelé měli vedle stadiónu svou firmu, tak jsme tam s Hynkem chodili do práce. Na hovno počasí, ale byla to zkušenost, poznával jsem řeč a měl práci.“

Max Fricek dal Pavlu Fuksovi nabídku, která se neodmítá

Glasgow byl ambiciózní tým a v sezóně 2015 kraloval Premier League. „Byli jsme tam až do konce října, postoupili jsme všude až do finále,“ potvrzuje Pavel Fuksa. „Vrátili jsme se až na Bechera a Hynek mi říkal, že se těší, až ráno vstane, že mě už neuvidí (smích). Ale ráno jsme se viděli zase, přes zimu jsem mu pomáhal stavět motorky. Dělaly se už dlouhány, začal bejt‘ dobrej‘ i na dlouhý dráze. A přišel rok dva šestnáct.“

Hynek Štichauer se v něm neměl ze spolupráce s Pavlem Fuksou těšit příliš dlouho. „Objížděli jsme zase závody, hlavně dlouhou, tam jsme byli úplný nováčci a nevěděli nic,“ vysvětluje pardubický mechanik. „Jel Evropu v St. Macaire, dva dny předtím jsem dostal hovor od Marka Courtneyho. Znal jsem ho z Rybnika, že pomáhá Australanům. A jestli bych nechtěl vzít práci u Maxe Frickeho. Poznal jsem ho už v roce 2015, kdy jsem s Hynkem přijel na Zlatou přilbu, a on v Pardubicích jel všechny tři dny. Pomáhal jsem mu v sobotu a v neděli, Max odjel dvoje suprový závody, vyhrál Zlatou stuhu. Všichni byli spokojený, já taky a Mark je člověk, kterej‘ nemá absolutně žádnej‘ stres.“

Rozhodování muselo být vpravdě těžké. „Hodně jsem přemejšlel,“ souhlasí Pavel Fuksa. „Říkal jsem si, že je to výzva. Kejvnul jsem na to s tím, že se ale musím domluvit s Hynkem. Řek‘, že mi rozumí a poprosil, ať s ním odjedu tu dlouhou a extraligu ve Slaným. Ve St. Macaire jsme oba poprvý viděli trávu a on měl přitom úspěch. Vrátili jsme se, ve středu byla extraliga a v neděli jsem už odjížděl do Rybniku za Markem a Maxem. Byl jsem spakovanej‘, že nějakou chvíli doma nebudu. A tam to začalo.“

Pavel Fuksa poznal nevídaný šrumec. „Maxovi se dařilo,“ říká. „Jezdil Polsko, Švédsko, Dánsko, všechny kvalifikace, postoupil do challenge, do toho světovej‘ pohár družstev, mistrovství světa juniorů. Výsledky měl, člověka to bavilo a těšilo. Jak říkám, Mark nemá žádnej‘ stres, byla to zábava.“

Třešničkou na dortu se stal titul juniorského mistra světa, který Max Fricke roku 2016 získal. „V King’s Lynn jsme nebyli,“ vypráví Pavel Fuksa. „Max měl anglickýho mechanika, ale závod jsme sledovali u Marka doma v Polsku, kde žije se svou ženou. Max vyhrál tři jízdy, ve čtvrtý měl pád s Dánem Anderssonem. Zrušil lepší motorku, skončil třetí a měl dvanáct bodů. PIeszczek to vyhrál a měl dvacet.“

S Australanovými vyhlídkami na zlato to rázem vypadlo bledě. „Říkali jsme si, že úspěchem bude třetí místo, protože poslední závod se jede v Gdaňsku, kde je Pieszczek doma,“ potvrzuje Pavel Fuksa. „Ale na plochý dráze nikdy nevíš, co se může stát. Přišly Pardubice a my oba s Markem věděli, že Max na takový dráze umí, že jde perfektně.“

A jejich předtucha se ukázala jako správná. „V první jízdě Maxe porazil Kulakov,“ líčí Pavel Fuksa. „Věděl jsem, že bychom měli jít s převodem dolů. Max nechtěl riskovat, ale pak jsme to stejně změnili.  Musíš mít ale štěstí. Max přijel z jízdy, dal motorku na stojánek a zadní řetěz se mu rozpojil. Mark se jen smál, jak je Max lucky. Ale to my taky. Max nakonec vyhrál všechny jízdy do konce závodu. A Pieszczek měl defekt, prej‘ mu mechanik nedolil metyl a to mu asi zahrálo na nervy.“

 

Opaska od gaznik je sice fuck, ale Max Fricke je přece jen šampión

V půli září 2016 zazněla na počet vítěze finále juniorského mistrovství světa francouzská Marseillaisa, vůbec poprvé od roku 1954, co se zde plochá dráha jezdí. „Tenkrát vyhrál Berge,“ nemusí Pavel Fuksa dlouho pátrat ve své paměti. „Max byl třetí, ale udělal osmnáct bodů a měl stejně jako Pieszczek. Jenže poslední finále bylo u něho doma v Gdaňsku. Mark si zachovával chladnou hlavu a říkal, že přece víme, jak to v Polsku chodí, že tam bude pod velkým stresem.“

S Maxem Frickem slavil titul juniorského mistra světa

Nicméně na stadiónu v baltském přístavním městě se pozornost točila také okolo Maxe Fricka. „Když jsme přijeli do Gdaňsku, byl ten den slavný,“ vybaví si mechanik australského závodníka. „Byl vyhlášenej‘ jako objev roku v polský extralize, mluvil do televize, ale hned po příjezdu vypadal v dobrý pohodě.“

Na rozdíl od svého mechanika. „Den předtím jsme jeli finále ve Švédsku, Hallstavik udělal titul a my oslavovali, jenže já tam nastyd‘, protože mi Poláci vyfoukli postel,“ sype to ze sebe jako z kulometu, který měl ve svých vlastních závodnických časech vymalovaný na bílé dodávce vedle své přezdívky Partyzán. „Měl jsem horečku, ale když makáš, nepřemejšlíš nad tím. Přišly závody. V první jízdě Max neodstartoval, ale v prvním výjezdu předjížděl po zadním kole.“

V Australanově boxu měli mechanici pochopitelně pré. „Mark říkal, že ten kluk to tam má,“ raduje se Pavel Fuksa ještě dnes. „Pieszczek někoho sestřelil, nedostal se ze semifinále a Max mohl slavit. I když měl namále. Jednu jízdu, když jsem chtěl do Maxe strčit, Mark mi povídá ‚Pav, opaska od gaznik jest fuck!‘ Objímka od karburátoru byla prasklá, rychle jsem ji vyměnil z druhý motorky, takže mu z limitu zbejvala ještě minuta. Ve finále sice vyhrál Kulakov, ale Max byl mistrem světa.“

Nicméně vyhráno ještě neměl. „Po závodech Maxovi rozdělávali motor, ale Peter Jones všechno hlídal, aby nebyla nějaká polská sabotáž,“ usmívá se Pavel Fuksa. „Max druhej‘ den jel finále britský ligy, odvezli jsme ho na letiště, my jeli na hotel. Šel jsem si lehnout, ráno jsem vstal a postel byla úplně mokrá, jakou jsem měl horečku.“

Sezóna 2016 pro Pavla Fuksu končila u protinožců. „Šestadvacátýho října jsem letěl do Austrálie, Max byl první náhradník pro Speedway Grand Prix,“ sype z rukávu. „Ptal se mě, jestli se tam nechci podívat, byl to můj sen, tak jsem kejvnul. V osm ráno jsem ve Svítkově sednul na osmičku, na nádraží skočil na vlak do Prahy a už jsem koukal, jestli jsem se neztratil. Na hlaváku jsem přesednul na autobus na letiště, prošel jsem odbavením. Pršelo a malej‘ dvouvrtulák do Bělehradu měl zpoždění. Tam stála letuška s cedulí Abu Dhabí follow me. Během dalších patnácti minut jsem už zase byl ve vzduchu.“

Ve Spojených arabských emirátech však velká cesta Pavla Fuksy nekončila. „Prošel jsem si letiště, šel do kuřárny, protože už za půl hodiny jsem měl čtrnáctihodinovej‘ let do Melbourne,“ pokračuje. „Max na mě čekal venku, volám na něj, že ještě čekám na kufr. Stojím tam půl hodiny, koukám, koukám, ale kufr nikde. Šel jsem na přepážku, oni mi poradili, ať jim dám adresu, že ho nestihli přeložit. Měl jsem už jediný cigáro, ptám se Maxe, kolik v Austrálii stojí, ale on nevěděl, protože nikdy nekouřil. Šel jsem si koupit krabičku. Prodavač na mě vybalil, že chce třicet dolarů, a Max se mi potom smál, že za to má plnou nádrž a ještě jídlo od Mc Donald’s. Kufr přišel za dva dny, ale zbytek pobytu jsme si pěkně užívali.“

 

Od Maxe Fricka k Craigu Cookovi a konečně Jasonu Doylemu

Dovolenou v Austrálii si Pavel Fuksa skutečně zasloužil už jen proto, že sezóna 2017 byla opět nesmírně hektická. „Rybnik, Hallstavik, best pairs, světovej‘ pohár družstev, kvalifikace mistrovství světa a mistrovství světa juniorů,“ vypočítává. „Jeden měsíc jsme s Markem najezdili dvacet tisíc kilometrů. Dvakrát jsme jeli z Itálie do Švédska a vraceli se do Německa, jednou tam byly best pairs, jednou semifinále mistrovství světa juniorskejch‘ družstev. A odtamtud do Polska a hned zase do Švédska. Chvílema jsme nevěděli, co je za den.“

S Maxem Frickem se z vítězství v kvalifikaci o SGP 2019 v Abensbergu radují rovněž mechanici David Vrtáček a Pavel Fuksa

Nicméně domeček logistiky propracovaný do nejmenších detailů se zhroutil začátkem srpna. „Přišel závod švédský ligy ve Vetlandě,“ vzpomíná Pavel Fuksa. „Max si líznul o Maťa a v hrozném pádu si zlomil dva obratle. Rychle se vrátil, za měsíc a tejden byl zpátky. V mistrovství světa juniorů byl třetí. Na Zlatý přilbě byl třetí, vyhrál Venda, mě jako Pardubáka to hřálo. Vyhrál Tomíčka, pak přišla SGP v Toruni. Škrtnul si o Piotra Pawlickeho a lítal jako hadrovej‘ panák. A bylo po sezóně, i když si nic neudělal, nemělo cenu to pokoušet.“

A tím vlastně spolupráce Pavla Fuksy a Maxe Fricka skončila. „Chtěl jsem pokračovat,“ neskrývá Pardubičan. „Ale Mark vzal práci jako klubovej‘ mechanik v Rybniku. Neuměl jsem si představit, že bych to dělal sám. Dostal jsem nabídku od Craiga Cooka, zrovna postoupil do Grand Prix. Jezdil v Rybniku, neměl Švédsko, takže jsem viděl, že bych byl doma víc než předtím. Craig je férovej‘ člověk, na jednu stranu mě mrzí, že mu letos pomáhat nemůžu, nemá Polsko, uteklo mu Grand Prix v rozjezdu s Antonio Lindbäckem.“

Challenge v Landshutu bylo pro Craiga Cooka vskutku smolné. Mít o jeden bod navíc, postoupil y přímo bez nutnosti absolvovat dodatkovou jízdu. Na divoké karty spoléhat nelze, jak se záhy potvrdilo. Ostatně na toto téma by mohl hodně dlouho hovořit i Václav Milík.

„Před challenge v Landshutu začalo pršet a on si vzal motorku, co fungovala na tvrdý dráze,“ popisuje Pavel Fuksa. „První jízdu ho Bjerre vzal na prkna, pak přijel poslední. V rozjížďce, kde měl dělat body. Chtěl o zub nahoru, já mu ale radil, ať skočí na druhou motorku, že bude lepší na bahně. ‚Myslíš?‘ zeptal se mě. ‚Jsem si jistej!‘ odpověděl jsem mu. Skočil na ní, udělal deset bodů. Jak jel rozjezd o třetí místo, dráha ztvrdla, myslel jsem si, že to máme s převodem dobrý, ale Craig chtěl shodit zapalování.“

Pavel Fuksa v akci v roce 2006

Zatímco Janusz Kolodziej a Hans Kristian Iversen přijímali gratulace k účasti v letošním cyklu velkých cen, Craig Cook a Antonio Lindbäck šli k pásce ještě jednou. „Craig jezdil dvě kola první,“ vypráví Pavel Fuksa. „Ale Antonio s velkejma koulema dával venky. Bylo to fair play, dal to do hromady materiálu a ve třetím kole Craiga objel a vstupenku do Grand Prix 2019 si vzal on. Spoléhali jsme, že je Craig Angličan, odjel dobře Cardiff, diváci za ním stáli. Čekali jsme divokou kartu, ale BSI je uděluje, jak se jí to líbí.“

Pavel Fuksa si tím pádem musel najít novou štaci. „Musel jsem si najít někoho jinýho,“ usmívá se, a protože v současné době pobývá v polské Toruni, je logické, že uspěl. „Nehrotil jsem to a nabídka přišla. A docela zajímavá. Ozval se mi Jason Doyle. Znám ho z Hallstaviku, znal jsem dobře i jeho mechaniky. Jsou to Angličani, perfektní kluci.“

Ruka v rukávu se ocitla poměrně rychle. „Za dva tejdny, co jsem ukončil spolupráci s Craigem, přišla mi zpráva od Jasona, jestli mám všechno  vyřešený. Já, že ne. Dohadovali jsme se dva tejdny, nechtělo se mi dělat jen s Polákem. Ale nakonec ten tým, co byl loni u Craiga, bude letos u Jasona. Je to výzva, doufám, že se bude dařit a uděláme mistra světa. To by byl vrchol, pak bych si moh‘ najít normální práci a chodit do kolbenky (smích).“

 

Plochodrážní kariéra Pavla Fuksy v kostce:

2004: 26. v MR juniorů; 13. v MR juniorů do 19 let; MR juniorských družstev: 3. Pardubice 1 a 10. Pardubice 2
2005: ZP Pardubice 2. v extralize; ZP Pardubice 2 vítězem první ligy, 12. v MR juniorů; 6. v MR juniorů do 19 let; Pardubice 4. v MR juniorských družstev
2006: ZP Pardubice 4. v extralize, prohra v baráži se Mšenem, kterou posléze okolnosti změnily na remizu; ZP Pardubice 2 4. v první lize; 10. v MR juniorů; 6. v MR juniorů do 19 let; Pardubice 3. v MR juniorských družstev; 13. Zlatá stuha
2007: ZP Pardubice 2. v extralize; ZP Pardubice 4. v přeboru tříčlenných družstev; 8. v MR juniorů; 5. v MR juniorů do 19 let; Pardubice 4. v MR juniorských družstev; 19. Zlatá stuha; starty za AK Markéta Praha ve druhé polské lize
2008: Grepl PDK Mšeno 2. v extralize; 17. v MR juniorů; 6. v MR juniorů do 19 let; Mšeno 2. v MR juniorských družstev
2009: Grepl PDK Mšeno vítěz extraligy; 12. v MR juniorů; Mšeno 3. v MR juniorských družstev
2010: Grepl PDK Mšeno vítěz extraligy; 31. v přeboru jednotlivců/družstev; 18. v MR juniorů; Mšeno 5. v MR juniorských družstev
po 2011: profesionální mechanik Hynka Štichauera, Václava Milíka, Maxe Frickeho, Craiga Cooka a Jasona Doyleho

Foto: laskavostí Pavla Fuksy, Pavel Fišer a Antonín Škach