Slaný – 3. března
Loni opět potvrdil své postavení mezi nejlepší plochodrážní kolibříky a to nejen v rámci republiky. Bohužel však až často vozil na tandemu paní Smůlu. Banální závada mu sebrala šanci porvat se o evropské pódium v Toruni. Poté krátká dráha ustoupila ve prospěch světového poháru ve Vechtě, kde vodil pozdějšího vítěze za svým výfukem. Nakonec si ale vezl domů vidinu na sádru, která jej ovšem nevyřadila z boje o medaile v klasickém českém šampionátu. Bronz z něho však uzavírá účet jeho stopětadvacítkářské kariéry. Bruno Belan se totiž magazínu speedwayA-Z svěřil, že jej stejně jako řadu jeho dalších vrstevníků oslovuje kubatura dvěstěpadesátek.
Štěstěna se vrací z půli cesty
„Připravoval jsem se s boxerem,“ vrací se Bruno Belan před loňskou sezónu. „Pomohlo mi to, motorku jsem víc udržel. Ve firmě Wemoto nám pomohli, koupili jsme silnější. Začala sezóna a nic moc. Na začátku se mi závody nedařily. Byly těžká konkurence, hlavně Adam Bednář, Vojta Šachl, Jéňa Jeníček a Jára Vaníček.“
Slánský blonďák však nechyběl na stupních vítězů, ať již na klasické, tak krátké dráze. „Nebylo to jednoduchý,“ povzdechne si. „Než jsem si zvyknul na ten silnější motor, netrvalo to dlouho. Tak napůl. Používal jsem ho jak na malý, tak velký dráze. Nebyl s ním vůbec problém, byl dobrej‘.“
Bruno Belan proto nemohl chybět v české nominaci pro červencový evropský pohár v Toruni. „Začalo to dobře,“ pouští se do vyprávění. „Dráha byla perfektní. Akorát pro mě. Motorka mi taky seděla.“
Konkurence však pořádně zhoustla. Na přímý postup do klíčového finále A nesměl nikdo ztratit více než jeden bod. Tuto podmínku splnila čtveřice závodníků včetně Jaroslava Vaníčka, jenž posléze svůj triumf z Divišova obhájil. Kdo však ve třech rozjížďkách přišel o dva body, už musel na startovní rošt finále B.
„V béčku jsem měl štěstí,“ vypráví Bruno Belan o jízdě, v níž si spolu s Vojtěchem Šachlem rozhodně řekl o áčko. „Pokazil jsem start, ale dva spadli. A tím pádem se to opakovalo. To už se mi start poved‘ a postoupil jsem.“
Ve finále A již byly všechny předchozí boje zapomenuty a první v cíli bral titul evropského šampióna. „V áčku jsem chtěl zařadit, ale protočila se mi řadička,“ povzdechne si slánský závodník, že jeho rande se Štěstěnou v Toruni skončilo v cíli finále B. „A tím pádem naděje byla ztracená.“
Místo medailí fraktura
Skončit šestý v Evropě je však výsledek, který se jen tak komukoliv nepovede, ale vykládejte něco takového ambicióznímu třináctiletému klukovi! „Prej jsme měli špatně obřízlej‘ utahovací šroub,“ povzdechne si. „Byl jsem hodně naštvanej‘.“
Plochodrážní sezóna však ve svém rytmu nabízí stále nové a nové výzvy. V případě Bruna Belana šlo o světový pohár stopětadvacítek, jenž ve Vechtě doprovodil Long Track of Nations. Na jeho vrub šla i účast v některých závodech českého kolibřího kalendáře, aby se snad něco probůh nestalo s motorem.
„První jízda se mi podařila,“ komentuje Bruno Belan úvodní zisk druhého místa. „Ale dráha se začala měnit po velkých závodnících a dělaly se na ní díry. V mý druhý jízdě se mi motorka zvedla v zatáčce a šel jsem do prken. Zlomil jsem si prst, to jsem ale ještě nevěděl. Chladili jsme ho metylem a dojel jsem.“
V osudné rozjížďce s číslem pět měl za sebou Maxe Perryho, který se nakonec stal šampiónem s maximálním bodovým ziskem. Jím by zůstal také, byť by jej Bruno Belan porazil. Slánský závodník nakonec navzdory bolestem skončil devátý.
„Po závodech jsme koukali na velký závody,“ připomíná Bruno Belan, že si nenechal ujít pohled na boj, po němž náš dlouhodrážní nároďák skončil se stříbrnými medailemi na krcích. „Pak jsme jeli do Slanýho a v nemocnici mi řekli, že mám zlomenej‘ prst.“
Hvězdy jakoby na straně slánského reprezentanta nestály už před světovým pohárem. „Cestou do Vechty se nám rozbilo kolo u dodávky,“ líčí. „Bylo to nakloněný. Nakonec jsme dojeli, a když jsme se vrátili domů a couvali do garáže, upadlo. Takže jsme nakonec při vší smůle měli štěstí.“
Ve jménu českého bronzu
Co čert nechtěl, týden po Vechtě se ve Slaném konal tradiční podzimní víkend slabších kubatur. Na malém ovále Brunovi Belanovi zase o tolik nešlo. Avšak v banku klasické dráhy stále ležela minimálně bronzová medaile. A možná i stříbrná, jelikož Jaroslav Vaníček měl před závěrečnou dvojicí závodů odstup čtyř bodů.
„Ve Slaným jsem chtěl jet,“ zdůrazňuje hrdina dnešního článku svou motivaci. „Tak jsem si sundal sádru. Závody byly takový nijaký, nebylo to ono, ruka byla oslabená. Snažil jsem se šetřit, ale nešlo. Měl jsem moc adrenalinu, dal jsem do toho, co to šlo.“
Vicemistrem se ale nakonec stal Jaroslav Vaníček, jenž se svou honičkou za leaderem Vojtěchem Šachlem postaral o dramatickou koncovku šampionátu. „Chtěl jsem druhý,“ reaguje Bruno Belan na zmínky o svém třetím místě. „Na to jsem se soustředil, malá dráha byla spíš až ta druhá. Ale chybělo mi pár bodů.“
Šampionát na krátké dráze již nechal plavat a skončil v něm devátý. Divišovský závěr poháru si však ujít nenechal. A byť jej moderátor slavnostního zakončení vyhlásil jako jedenáctého borce závěrečného pořadí, je třeba na misku vah sudby položit fakt, že v plných sedmi podnicích z šestnácti chyběl.
„V Divišově jsem jel poslední závod a ve čtvrtý jízdě mi bouchnul motor,“ popisuje. „A pak jsem měl kámen – nůžky – papír s Járou Vaníčkem o finále A. Jemu to stříhání sedí, tak vyhrál. Jinak jsme malou skoro vůbec nejezdili. Šetřili jsme ho, abychom ho měli co nejlepší, a mohli závodit. Hlavně kvůli Vechtě a Toruni.“
V Divišově dokončil závodní program jen díky solidaritě ostatních závodníků. „Bylo znát, že motorka byla pokaždý jiná,“ přibližuje úskalí půjčování cizích motocyklů. „Nejdřív od Jéni Jeníčka, pak od Járy a nakonec od Vojty. Ta Jéňova mi seděla nejlíp, protože je velká, Jára ji má menší a Vojta úplně malou. Ale moje je stejně nejlepší, je akorát na mě.“
Stopětadvacítky jsou v historii
Bruno Belan také hodně vzpomíná na pouťák v belgickém Heusden-Zolderu. „Byli jsme tam s Vojtou Šachlem a Adamem Bednářem,“ vybaví si. „Angláni tam byli hodně rychlí. Adam spadnul v semifinále, čehož byla velká škoda. Byli jsme na bedně dva, Vojta první, já druhej‘. Ukázali jsme jim!“
Nicméně čtrnáct svíček na narozeninovém dortu první den letošního února velí nasměrovat své úsilí do vyšší kubatury. „Na závěru loňský sezóny jsme se rozhodli jezdit dvěstěpadesátky,“ přibližuje Bruno Belan své další plány. „Budeme je jezdit rok a pak půjdeme na pětikilo. Stopětadvacítky už nebudou, motorka se bude prodávat do Plzně.“
Není to ovšem škoda, obzvlášť když český kalendář čtvrtlitrů se v žádném případě nedává srovnat s kolibříky? „Není,“ odpovídá slánský borec. „Ta stopětadvacítka mi už neseděla, jsem na ni už moc velkej‘ a těžkej‘. Pojedu juniorák a přebor, chceme i do Německa. A na mistráku ve Slaným uvidím, budu se snažit.“
Řada jeho vrstevníků již se s čtvrtlitrovým strojem nasbírala pár zkušeností. „Dvěstěpadesátku jsem ještě nejel,“ krčí Bruno Belan rameny. „Ještě nemám hotovej‘ motor, ještě jsem se na ní nesvez‘. Už se těším, ještě se nedá jezdit, nemáme hotový mantinely, ale už se těším. Už chceme začít trénovat. Ve stopětadvacítkách jsem byl na bedně v Evropě i ve světa, už jsem si splnil svý, dál by to bylo jen trápení. Snad to přijde i s dvěstěpadesátkou a potom s pětikilem.“
Každopádně fyzickou přípravu neponechává náhodě. „Nechodím do posilovny,“ svěřuje se. „Cvičím doma a chodím běhat. Uvidíme tuhle sezónu, jestli se to zlepší. Ukáže se po prvním tréninku. Všichni budou mít GM, jen já se Šachlíkem Jawu. A Jéňa taky.“
Bruno Belan děkuje:
„Chtěl bych poděkovat Honzovi Polákovi a Petrovi Rybovi, podporujou mě. A svým rodičům a babičce s dědou za podporu. Všem fanouškům, co mi fanděj‘.“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a Lucie Šachlová
