Svätý Anton – 11. února
V Žarnovici se na plochodrážní motocykly s nižším obsahem vždycky dívali s despektem. Své by k tomu mohl říct Jaroslav Šůs, když si svého času při žarnovické prezentaci svých motocyklů Shupa připadal jako dohazovač šeredné nevěsty na bále. Nicméně časy se mění. Juraj Šuška, který prezentoval své schopnosti při prezentacích během žarnovických závodů, dostal od klubu dvěstěpadesátku. A to je pro něho výzva jako hrom!

 

Z terénu na ovál

Turisté míří do Svätého Antona především kvůli honosnému baroknímu zámku, kde sídlil i bulharský car z rodu Coburgů. Hrdina našeho dnešního vyprávění však svou obec často opouštěl, aby se sledoval motorový sport. A nakonec jej začal sám pěstovat na ploché dráze v Žarnovici.

„Už ako malý chlapec som spolu s rodičmi pravidelne chodieval na motoristické preteky, pretože ma od malička lákali rýchle mašiny,“ nechává rozeznít svou malebnou slovenštinu při líčení, kterak se ke sportu levých zatáček dostal. „Postupne sa mi tento druh športu natoľko zapáčil, že som sa rozhodol  prísť sa pozrieť na tréning a vyskúšať sa povoziť s trénerom na plochodrážnej motorke. A hneď som sa rozhodol zapísať sa do SpeedwayAcademy vďaka náboru, ktorý pravidelne propagoval SpeedwayClub Žarnovica počas pretekov.“

A od té chvíle se Juraj Šuška točí na plochodrážním kolotoči. „A od vtedy od svojich ôsmich rokov chodím pravidelne každú stredu a sobotu na tréningy do Žarnovice. Moje prvé kontakty s motorkami siahajú do môjho detstva. Ako štvorročný som začal rekreačne jazdiť na štvorkolke a v šiestich rokoch som prešiel na minikros.“

 

Dopředu a zase dopředu

Šikovného chlapce se ujal Ján Daniel. „Už ako som spomínal, v SpeedwayAcademy som začal s tréningami ako ôsmiročný,“ vypráví Juraj Šuška o svých prvních plochodrážních krůčcích. „Do Žarnovice sme pravidelne dochádzali zo Svätého Antona spolu s rodičmi každú stredu a sobotu. Spočiatku som sa vozil so svojim trénerom Jánom Danielom. Každý rok som si dával nejaké predsavzatia, čo chcem dosiahnuť v nasledujúcej sezóne, aby ma tréningy posúvali stále dopredu.“

A plány se mu dařily. „Pri tréningoch mi pomáhal aj môj otec a samozrejme aj cenné rady niektorých jazdcov,“ uznává. „Každú sezónu som sa snažil zdokonaľovať techniku jazdy, dávať postupne motorku do šmyku a zvyšovať plyn na rovinách. Bol to super pocit! Tréningovú aktivitu nesústreďujem len na žarnovickú dráhu, ale snažím sa spoznávať aj iné dráhy, Eggendorf v Rakúsku, Brezolupy a Kopřivnice na Morave a Nagyhalász v Maďarsku. Tieto tréningy mi pomáhajú spoznávať povrch trate, sú rôzne v dĺžke alebo v šírke a povrchu materiálu. Neustále ma to posúva dopredu. Ale najviac ma posunulo vpred sústredenie v Lubline.“

 

Po správné cestě

Je sympatickým jevem, že se noví adepti plochodrážního sportu představí v akci během přestávek velkých žarnovických závodů. „Bol som rád, že mi Speedway Club umožnil jazdiť počas pretekov cez reklamné prestávky nielen na domácej dráhe, ale veľmi ma potešilo pozvanie ukázať sa cez prestávky aj počas pretekov v Koprivnici,“ nešetří Juraj Šuška vděkem, aby vysvětlil rozdíl mezi tréninkem a jízdou před zraky publika. „Je to dobrý pocit jazdiť aj pred divákmi a zažívať príjemnú atmosféru. Je tam samozrejme aj trocha zdravého rešpektu, ale všetko to opadne po naštartovaní motorky a zjazde na dráhu a vtedy začínam pociťovať adrenalín.“

Během loňského roku poznával také další dráhy a to už muselo být jasné, že plochá dráha je pro Juraje Šušku tím správným sportem. „Nebolo to len minulý rok, ale už od svojej druhej sezóny strávenej v clube, som sa snažil využiť každú šancu spoznávať aj iné dráhy v rôznych krajinách, aby som sa stále zdokonaľoval,“ reaguje slovenský mladík. „Je to pre mňa veľký prínos a samozrejme si už dávno uvedomujem, že je to druh športu, ktorý ma napĺňa, ale mi prináša aj dostatok zábavy a adrenalínu.“

 

Červená dvěstěpadesátka

Jenže… V Čechách vrstevníci Juraje Šušky mají za sebou již první ostré závody se stopětadvacítkami či dvěstěpadesátkami. Nicméně v Žarnovici neměly motocykly nižších kubatur nikdy velkou podporu. Nyní však v garáži žarnovického benjamínka přistála dvěstěpadesátka.

„Je to asi nejaká tradícia, že sa u nás nikdy netrénovalo na motorkách nižších kubatúr,“ usmívá se. „Je to aj kvôli dráhe.  Aj ja som začínal na 500 ccm, ktorú mi môj otec trochu upravil, napríklad sedadlo alebo dvojitú stupačku, keďže som mal len osem rokov. Ide o to, že podľa predpisov Slovenskej motocyklovej federácie nemôžem získať licenciu pre klasickú plochú dráhu, keďže mám trinásť rokov, až keď dovŕšim pätnástich rokov. Preto sme sa po vzájomnej dohode s clubom dohodli presadnúť na motocykel kubatúry 250 ccm, ktorú mi zakúpil SpeedwayClub v Žarnovici a ktorú som si spoločne s mojím mechanikom, otcom, po večeroch v dielni prestavali a zmenili do mojej obľúbenej červenej farby a na ktorej môžem absolvovať preteky v susedných Čechách a môžem tak získať cenné skúsenosti so svojimi rovesníkmi.“

Juraj Šuška bude tím pádem průkopníkem nižších kubatur ze země našich východních sousedů. „Áno, bude to moja premiéra ako prvého slovenského plochodrážnika, ktorý sa vyberie takouto cestou,“ souhlasí. „Zo začiatku to bude niečo nové, ale dúfam, že sa mi bude na nej tak dobre jazdiť ako na petstovke a  budem zbierať hlavne nové skúsenosti v sezóne 2020.“

 

---

Juraj Šuška děkuje:

„V závere by som sa chcel poďakovať hlavne mojim rodičom, ktorí sú aj moji mechanici, ale aj podporovatelia a môjmu jedinému sponzorovi –Slovagrotransa.s. Žiar nad Hronom. A samozrejme SpeedwayClubu Žarnovica, ktorý mi umožnil môj debut v nasledujúcej sezóne 2020 .“

---

Foto: Karel Herman a laskavostí Juraje Šušky

Newcastle – 8. února
Včera dopoledne stál ve frontě na odbavení na ruzyňském letišti a večer absolvoval slavnostní představení týmu v Newcastle. V Anglii se však dlouho nezdrží. Příští týden jen totiž čeká začátek francouzské ligy. Ondřej Smetana zase bude prvním českým plochodrážníkem, který se dostane k závodění na klasickém ovále ještě během zimy.

 

„Máme představení týmu a potřebuju si zařídit pár věcí,“ svěřoval se Ondřej Smetana se svými cestovní plány. „Patnáctýho je první závod ve Francii. Jedu tam ve čtvrtek s tátou. Dohromady je to šest závodů. Jezdí se neděle, v Anglii mám taky neděle.“

Na britské soutěže má více času. „První závody jsou devětadvacátýho, výjezd do Scunthorpe,“ přibližoval pražský plochodrážník. „To je důležitý. Předtím dvaadvacátýho je press and practise day. Poletím tam a potom asi v Anglii strávím tejden.“

Foto: laskavostí Ondřeje Smetany

Czestochowa – 1. února
V dnešním šroubkařském test matchi v Czestochowe nastoupí Češi proti domácím Polákům pouze ve třech. Pokud nedojde k překvapení v podobě hostování jistého polského veterána, které Lukáš Hromádka ještě včera nevylučoval, bude zbývající trojice našich chybějícího závodníka suplovat. Tím pádem se v každé rozjížďce postaví na start čtveřice účastníků. Po boku Lukáš Hromádky a Jaroslava Petráka, kteří startovali již minulou sobotu v Opole, nastoupí Vladimír Višváder.

 

Ačkoliv se blíží padesátce, Vladimír Višváder se nepouští řidítek. Předloni byl součástí národního týmu ve světovém šampionátu na ledě, loni si v Kostěnicích na Janu Hlačinovi vydřel modrou přilbu magazínu speedwayA-Z. Při podzimní Rozlučce však chyběl.

Těsně před ním si totiž na oválku u prvního železničního koridoru zlomil ruku v zápěstí, a když se uzavírala sezóna, byl na výletě na hrad Pajštún blízko svého Zohoru, kde se padlé maskaróny dodnes vysmívají Napoleonovým dělostřelcům.

„Celej‘ život jezdím šroubky,“ vysvětluje řízení osudu, které ho dnes v podvečer zavane na polský led. „Opole bylo dlouho nejistý, nebylo to na sto procent. A teďka jedu autem s Jarouškem, složíme se na cesťák. Zbude mi na řízek a svařák jako celej‘ život.“

Své první závody Vladimír Višváder absolvoval již na podzim 1988. „Kariéra neskončila, iděme sa zabíjať,“ směje se při své oblíbené průpovídce. „Je to bez licence, zdravotní problémy odezněly, funguje to a žiju.“

Foto: Karel Herman

Divišov – 27. ledna
Setkání mladého muže a krásné dívky bývá někdy osudové. Nicméně v tomto případě byl však věkový rozdíl příliš velký. A kdyby se příběh vyvíjel, jak asi očekáváte, ona dlouhovlasá kráska by dokonce riskovala pár měsíců v kriminále. Přesto se stala múzou, která mladíka nasměrovala k plochodrážnímu sportu. Nebýt jí, na sedmých místech loňských mistrovství republiky stopětadvacítek a pátém v poháru, by byl někdo jiný než divišovský Matouš Kameník.

 

Ze zamrzlé louže na závodní ovál

„Den před Vánocemi jsem byl se svými rodiči ve vsi, kde bydlíme, na prodeji kaprů,“ začíná Matouš Kameník se svým plochodrážním curriculum vitae na úplně první stránce. „Jezdil jsem tam na čtyřkolce, kterou máme společně s bratrem. Smykoval jsem na zamrzlé louži. Viděla mě Radka Hromasová, dcera předsedy klubu AK Divišov. Zeptala se mě, jestli bych nechtěl zkusit plochou dráhu. Já na to, že nevím, jestli by mě bavilo jezdit na oválu. Radka řekla, ať to zkusím, a že se uvidí.“

A ono se vskutku vidělo. Již zkraje června 2018 Matouš Kameník absolvoval první plochodrážní závod svého života. V pátém podniku pohárové série PRO-TEC Speedway Mini Cup skončil na domácí divišovské dráze poslední, osmý. Ve finále C jej tehdy za svými zády nechal Adam Nejezchleba.

„Začal jsem jezdit s tátou trénovat do Divišova,“ ujímá se slova opět sám závodník. „Václav Hromas mě učil, jak skládat motorku do zatáčky a tak. Před prvním závodem jsem byl úplně v pohodě, ani jsem nečekal, že bych byl hned někde vysoko. Po závodě jsme s tátou, mechanikem, byli šťastný, protože se radujeme, i když nedojedu úplně nejlíp. Pro nás je důležité, jak umístění, tak si užít každý závod. Baví nás to moc.“

 

Mega zábava na minioválech

Otec David a syn Matouš si ještě předloni dokázali užít oba aspekty svého působení na malých tratích. Divišovský kolibřík šel nahoru a v Chabařovicích v září se kvalifikoval už do finále B. Objevil se rovněž v obou šampionátech republiky, jak na krátké, tak i klasické dráze.

„První, necelá sezóna byla fajn, ale pořád se učím nové věci jak na dráze, tak na motorce,“ bilancuje Matouš Kameník. „Někdy jsme zbytečně moc chvátali v depu a to si taky vzalo svoji daň. Například né moc utažený kolo a tak. Mně víc baví jezdit malou dráhu, protože je to někdy větší adrenalin než na dlouhý. Na malý se víc předjíždí a to mě mega baví, když to pod někoho šoupnu a vyhraju tu danou rozjížďku.“

Tím pádem bylo během loňské zimy naprosto jasné, že česká plochá dráha má nového závodníka. „No, tak jsem něco asi tušil,“ přibližuje Matouš Kameník svůj vlastní pohled. „Ale ne to, co z toho nakonec bylo. V zimě se připravuju asi jako každý… Cvičím, abych tu motorku udržel a měl sílu. A samozřejmě údržba motorky.“

 

Na Jaroslava Vaníčka

Loni se Speedway Mini Cup rozběhl již na konci března a v jeho desátém závodě v Praze se na stupně vítězů postavil také Matouš Kameník. „Byla to paráda koukat se na lidi z takový vejšky,“ popisuje své pocity, když přehlížel přítomné ze sudu od oleje, který nahrazuje klasické pódium. „Ale bylo to poprvé, tak jsem byl zaskočen. Ale jinak je to úžasný pocit stát na bedně.“

Do konce sezóny jej zažil ještě jednou, shodou okolností opět na malé Markétě. Nakonec v poháru skončil celkově pátý. V mistrovství republiky stopětadvacítek mu patřila sedmá místa jak na klasické, tak krátké dráze.

„S pátým místem jsem byl spokojenej‘,“ bilancuje. „Byl to dobrý pocit vidět své jméno v tabulce na pátým místě. Sedmý místa mohly bejt lepší, ale potkal se nám motor. Tak necelých deset závodů jsem jezdil na základním motoru, na prdlavce. A tím jsem klesl dolů. Vyhrabal mě z toho nový motor a za to jsem byl rád. Skončil jsem sedmý a ne někde níž, než to mohl být.“

Nicméně nová sezóna záhy nechá zapomenout na loňské souboje. „Nechám se překvapit, jak to vyjde,“ nechce se Matouš Kameník ve svých spekulacích pustit příliš daleko. „Na sezónu 2020 se chystám s cílem porazit alespoň jednou Járu Vaníčka. Budu dál jezdit stopětadvacítky, ale začneme trénovat i na dvěstěpadesátce.“

Foto: Karel Herman a Antonín Škach

Ústí nad Labem – 24. ledna
Říjen s osmnáctkou, říjen s devatenáctkou. A mezi nimi tři sta pětašedesát dnů. V prvním případě skončil předposlední v divišovském závěru pohárového seriálu stopětadvacítek a velké ambice neměl ani ve zvláštní jízdě nejmladších závodníků o Toniččin pohár. Loni to při derniéře PRO-TEC Speedway Mini Cupu shodou okolností bylo z jeho úhlu pohledu ještě horší. Nicméně když jej moderátor při slavnostním vyhlašování celkových výsledků počastoval přídomkem skokana roku, rozhodně se nemusel stydět. Ostatně pojďme si o tom promluvit s Petrem Markem osobně.

 

Tatínkův příklad táhne

„Když mi bylo pět let, můj táta mně koupil k vánocům benzínovou čtyřkolku, padesátku, CHINA-NITRO, kterou jsem si přál,“ pouští se chabařovický kolibřík do vyprávění. „Od jara a celé léto jsem na ní jezdil po zahradě i na louce, stále se zrychloval a moc se mi to líbilo. Táta se mě zeptal, jestli se nebojím rychlé jízdy. Řekl jsem mu, že ne, že ji mám rád. Pak se mě ptal, jestli bych nechtěl jezdit na motorce. A vyprávěl mi, že když mu bylo tak třináct, patnáct, chodil na plochodrážní stadión v Chabařovicích, kde pomáhal ve Speedwayclubu, byl členem Svazarmu pod vedením pana Zobala. Párkrát se také svezl na plochodrážním motocyklu, ale nikdy nezávodil.“

Slovo dalo slovo, a když bylo synovi šest, vyrazili spolu na plochodrážní stadión na ústeckém předměstí. „Do Chabařovic to máme asi pět kiláků,“ líčí Petr Marek svou první návštěvu v červenci 2017. „Chtěli jsme se podívat, jestli se v motoareálu trénuje, a jestli bych mohl přihlásit do klubu, a jaké jsou podmínky. Nikdo tam netrénoval, ale potkali jsme jednoho z trenérů Klubu mladých motorkářů, který vede Martin Fridrich. Přijali mě, ale že se jezdí na krosových motocyklech. Nejprve na oválu ploché dráhy a pak až budu dobře ovládat motocykl a budu starší, začnu s motokrosem na trati, která je vybudována hned vedle oválu.“

Ve středu 25. července 2017 byl Petr Marek se svým otcem Pavlem v Chabařovicích nazpět. „Nikdy předtím jsem na motorce neseděl, ale těšil jsem se, až to vyzkouším,“ vypráví. „Trenér vytáhl starší klubovou motorku CHINA a vyrazili jsme na ovál. Ukázal mi, jak mám jezdit, a bylo. Rozjel jsem se a hned plný plyn. Vzpomínám si, že v den jsem jezdil a byl tak zapálenej‘ do ježdění, že bych jezdil do doby, než by mi došel benzín.“

 

První závod se rovná první vítězství

Po dvou hodinách trénink skončil a Petr Marek se už nemohl dočkat, až zase osedlá motokrosový motocykl. Nadšený byl také tatínek. Hned objednal nový stroj CHINA NITRO 50 a spolu s ním i kompletní motokrosovou výbavu. A pak jste je každou středu od sedmnácti hodin až do soumraku mohli zastihnout na chabařovickém oválu.

„Po skončení tréninku jsem vždycky přemlouval trenéra, jestli bych mohl jezdit i v jiný den, že mě ježdění baví a trénink jednou tejdně je málo,“ říká Petr Marek. „Trenér se s tátou a správcem areálu domluvili, že můžu trénovat každý den, mimo neděle a svátků. Tak jsme začali jezdit trénovat každý den.“

V říjnu 2017 se Petr Marek postavil na start prvního závodu. „V Chabařovicích se na oválu ploché dráhy jely dvě rozjížďky po sedmi kolech,“ popisuje. „Na startu stálo dvanáct jezdců, všichni na cross motocyklech CHINA. Byl jsem z nich nejmladší a s nejméně zkušenostmi. V obou rozjížďkách závodů jsem se dostal do vedení a závody vyhrál. Byl to můj první závod

a stál jsem na nejvyšším stupni vítězů. Musím přiznat, že jsem jel na plný plyn. Měli jsme s tátou obrovskou radost z vítězství. Pak přišel za tátou trenér Peltrám, co trénuje starší kluky na motokrosové trati v areálu, že by byl rád, abych jezdil u něj ve skupině, že si mě vybral a něco mě naučí.“

 

Po saltu zpátky na ovál

Bývalý úspěšný motokrosař měl rozhodně mladému začátečníkovi, co nabídnout. „Táta souhlasil, abych si to vyzkoušel,“ dostává se Petr Marek opět ke slovu. „Bylo to něco jiného, než jezdit po ovále dokola jedním směrem. Při dalším tréninku jel trenér na motorce přede mnou a ukazoval mi, jak mám přejíždět kopečky, jak projíždět tobogány. Jezdil jsem opatrně. Líbilo se mi to, byla to změna. Při dalším tréninku mě trenér představil starším a zkušenějším klukům, co na trati jezdili už delší dobu se stopětadvacítkama a trať velmi dobře znali.“

A to byla panečku výzva! „Byl jsem o tři roky mladší a ještě k tomu měl padesátku,“ přibližuje. „Pilně jsem začal trénovat a jezdit s klukama a trenérem na trati každou středu, trénoval jsem techniku a učil se trať na motocyklu projíždět na stupačkách ve stoje. Zkoušel jsem postupně kopečky skákat, ale jelikož motorka, na které jsem jezdil, nebyla stavěná na takovou trať a několikrát jsem při skoku měl pád.“

Jeden byl doopravdy drsný. „Skočil jsem hodně,“ povzdechne si Petr Marek. „Nevyšel mi doskok a měl jsem ošklivý pád. Salto. Hrozně to bolelo a já tátovi řek‘, že už skákat nebudu, že chci zpátky jezdit na ovále plochou dráhu. Trenéra to mrzelo, nebránil mi a já šel zpět na ovál.“

 

Další vítězná premiéra

Jenže… Ovál je jen dokola a kluci vedle na motokrosové trati skákali. Mladému závodníkovi takové pokušení nedalo spát. Neuběhly snad ani dva týdny a Petr Marek se rozhodl vrátit se do terénu. A hned se s takovou novinkou svěřoval trenérovi.

„Měl velkou radost,“ nezní z úst chabařovického kolibříka žádná šokující informace. „Začal se mně plně věnovat, vytýkal mi chyby a radil jak správně crossit. Mezitím jsem jel další závody pořádané KMM v motoareálu Chabařovice opět na ovále ploché dráhy, kde startovalo kolem 12 závodníků. Podařilo se mi opět zvítězit a všechny porazit. Stál jsem opět na nejvyšším stupni vítězů. Měl jsem obrovskou radost, byl to můj druhý pohár za první místo.“

Pavel Marek si s trenérem Peltrámem začal šuškat, že by pro svého syna měl pořídit kvalitní stroj. „Na Vánoce jsem pod stromečkem viděl novou KTM 50SX,“ rozzáří se Petr Marek. „Neskutečná radost. Těšil jsem se na jaro, až začne sezóna a budu s novou motorkou lítat na trati.“

Od prosince do jara zase taková dlouhá doba není. „V březnu jsem s novou KTM začal trénovat a skákat přes kopečky,“ dostává se na práh předloňské sezóny. „Jízda byla úplně jiná než na motocyklu CHINA. Prodloužená kyvka, kvalitní pérování, vyšší výkon. Pilně jsem trénoval a s tátou jsme jezdili na trať denně na dvě, tři hodiny.“

Duben s sebou přinesl první ostrou akci. „Byly to první závody na kopečkách,“ přibližuje Petr Marek. „Opět ve dvou rozjížďkách na sedm kol jsem obsadil první místo na stupni vítězů. Jako hlavní výhru jsem dostal od hlavního trenéra Fridricha dres klubu KMM.“

 

Trucující spojka

Předloni zjara se Petr Marek stal také členem Speedwayclubu v Chabařovicích, ale terénní závody jej plně vytěžovaly. „Motokros se mi tak zalíbil, že jsme jezdili každý den,“ nezastírá. „Měl jsem i několik pádů, ale to k tomuto sportu patří. Začal jsem postupně zrychlovat a i skákat. Při tréninku jsem postupně starší kluky, co jezdili na stopětadvacítkách CHINA, začal předjíždět a i při tréninkových závodech porážet.“

Přechod na opravdová motokrosová závodiště byl logickým krokem. „Jednu sobotu jsme vyrazili na nejbližší trať ve Světci u Teplic,“ odvíjí Petr Marek niť svého vyprávění. „Trenér jel na motorce přede mnou a celou trať jsme pomalu projeli, abych se s ní seznámil. Pak jsme jezdili spolu a začal jsem zrychlovat. Na velké trati se mi to líbilo, velký prostor a i skoky. Trenér mi řekl, že v srpnu se jedou na této trati závody, abych si to vyzkoušel a závody odjel. S tátou jsme zašli ke sportovnímu doktorovi a nechali si potvrdit na licenci žádost.“

Poslední sobotu letních prázdnin odstartovala motokrosová kariéra Petra Marka naplno. „Nikoho jsem neznal a nikdo neznal mě,“ popisuje atmosféru. „V mé kategorii bylo devět závodníků, kteří trať znali a již na ní závody jeli. Začal trénink. Vzhledem k tomu, že trať byla dost blátivá, začala mi na motorce klouzat spojka. Trénink jsem nedokončil a vyjel z tratě. Trenér spolu s tátou rozebrali spojku a seřizovali jí.“

Závodní program však pokračoval. „V kvalifikaci jsem dojel na třetím místě,“ říká. „Následovala první rozjížďka, kde jsem dojel na čtvrtém místě a zjistil jsem, že mi opět klouže spojka. Za každou cenu jsem závody chtěl dojet, tak jsem pokračoval i druhou rozjížďku, kde jsem dojel opět jako čtvrtý.“

Jako nováček se za čtvrté místo rozhodně nemusel stydět. „Pohár jsem jel ukázat klukům do Chabařovic,“ pochlubí se. „Byl jsem jediný z klubu KMM, který se účastnil oficiálních závodů na velké motokrosové trati. Vzpomínám si, že trenér řekl klukům ‚Péťa jako jediný a to nejmladší z vás odjel závody na velké trati. Pořádně se podívejte na ten pohár, dnes čtvrtý místo za jeho první závod v sezóně. Ten pohár určitě není poslední, přijdou další. A to závody dojel se spálenou spojkou‘.“

 

Stálý inventář motokrosových stupňů vítězů

Motokrosový BATTI MX CUP se točil na plné obrátky a za čtrnáct dnů přišel další motokros ve Světci. „V mé kategorii se zúčastnilo opět devět závodníků,“ ujímá se Petr Marek opět slova jako vypravěč. „Motorku jsem měl perfektně připravenou a poladěnou. V kvalifikaci jsem dojel druhý. Řekl jsem si, že tentokrát musím stát na stupni vítězů. V první rozjížďce

jsem dojel opět na druhým místě a druhou rozjížďku, která byla rozhodující jsem dojel první a všechny jezdce v mé kategorii porazil. Celkově jsem skončil na prvním místě a odvážel si svůj první velký pohár ze závodů. Udělal jsem tím radost jak sobě, tak tátovi a i trenérovi.“

Ježíšek se opět prezentoval novou KTM připravenou na sezónu 2019 a Petr Marek se mohl spolehnout na dva motocykl. Přihlásil se do BATTI MX CUP 2019 pořádané ředitelem Petrem Bártlem. Nechal si vystavit motokrosovou licenci a odjel devět mítinků v Čechách a jeden v polské Bogatyni.

„Byl jsem pyšný na to, co jsem se za ten rok ježdění naučil a sobě něco dokázal,“ netají se Petr Marek. „Loni jsme s tátou měli za cíl odjet všechny bodované závody seriálu BATTI MX CUP 2019 dle závodního kalendáře a obsadit jedno z míst na stupni vítězů, což se mi podařilo. Byla to moje první sezóna, kde jsem odjel celý seriál v motocrossu, jsem s tímto výsledkem maximálně spokojený.“

A bodejť by ne. Ve Světci u Teplic skončil třetí, ve Vysoké Peci u Chomutova druhý a stejně tak v Krásné Lípě u Chomutova. V Kraslicích byl třetí, Trutnově druhý, v Bogatyni třetí a v Dolním Bouzově čtvrtý. V kubatuře padesátek v BATTI MX CUPu narazil na sedmnáct konkurentů a celkově mu patřilo skvělé druhé místo.

 

Z diváka plochodrážníkem

Nicméně, jak se k motokrosu přimíchala plochá dráha? „Na podzim 2017 jsem trénoval na oválu a z depa na mě koukal Ladislav Šifalda,“ usmívá se Petr Marek. „Přišel se na mě podívat vícekrát a i jednou na závody, které jsem jel na ovále v Chabařovicích. Táta se s Láďou zná už sedmatřicet let, z té doby, kdy chodil jako kluk na plochou a Láďa závodil, zeptal se táty, jestli jsem jeho syn.“

Hrdý otec pochopitelně přitakal. Pochlubil se, jak jeho potomka baví létat po ovále velkou rychlostí a driftovat. Co jiného mohl Ladislav Šifalda odvětit než, zda to Petr Marek nechce zkusit za řidítky plochodrážní Shupy?! Navíc když jedna taková stojí v klubové dílně?! Jenže kluk z jeho sedátka nedosáhl pořádně oběma nohama na zem. Ladislav Šifalda všechno vyřešil dle svého stylu. Přímočaře, jasně a rychle. Ať oba Markovi přijdou za půl roku, a pokud syn do svých sedmi nepovyroste, motocykl se prostě upraví.

Na jaře osmnáctého roku Chabařovice hostily jeden z mítinků PRO-TEC Speedway Mini Cupu. „Táta za mnou přišel, že se jedeme podívat na plochou dráhu na závody mladých kluků,“pokračuje Petr Marek. „Sledovali jsme, jak jezdí, a táta se mě zeptal, jestli se mi to líbí a jestli bych nechtěl taky. Upřímně jsem odpověděl, že ještě nevím.“

Jenže kladná odpověď na tatínkovu otázku na sebe neměla dlouho čekat. „Po závodech jsem šel s tátou do depa podívat se za klukama na motorky a za Láďou Šifaldou,“ nese se z úst nejmladšího plochodrážníka, jenž dnes vozí slavné CH na vestě. „Láďa mi řekl, ať se posadím na malou motorku. Dosáhl jsem už na špičky oběma nohama. Láďa vyndal z dílny klubovou motorku snížil, sedlo a bylo to dobré. Hned jsem chtěl motorku vyzkoušet a svézt se.“

Tak rychle to zase nešlo, ale Markovi opouštěli Chabařovice s příslibem, že se jim Ladislav Šifalda před tréninkem ozve na mobil. A vskutku displej se rozsvítil a telefon promluvil hlasem bývalého chabařovického plochodrážníka. Trénovat se bude hned nejbližší sobotu!

 

Plochodrážní překážky na cestě ke hvězdám

Zkrotit plochodrážní motocykl však nebylo jenom tak. „Pamatuju si, že tam byl i Adam Nejezchleby,“ vybaví si Petr Marek detaily svého prvního plochodrážního tréninku. „Motorka pro mě už byla připravená, já jsem se převlékl, ale nastal problém, s jakým jsem nepočítal. Zaskočilo mě, že motorka se roztlačuje, má spojku, ale ne brzdy. Byl jsem zvyklý na krosku KTM, která má brzdy, je to automat bez ovládání spojky a startování je klikou.“

Na cestě ke hvězdám je však nutno překonat řadu překážek. „Táta mi musel všechno vysvětlit, ale já jsem přesto zmatkoval,“ svěřuje se Petr Marek, že ani on nebyl v tomto směru výjimkou. „Roztlačil mě a já jel. Kroužil jsem na malém ovále, až mi došel metyl. Pak zase, když jsem měl zastavit, zapomněl jsem vymáčknout spojku. Motorka zaškubala a chcípla. Zezačátku mi táta musel držet na startu nebo při rozjezdu páčku spojky. V depu jsem nevěděl, jak zastavit, než jsem pochopil, že musím vyškubnout šňůru od chcípáku.“

Ale šikula se stejně nikdy nezapře. „S Adamem jsem jezdili po ovále a já se seznamoval s motocyklem, abych věděl, co dělá v zatáčkách, když přidám plyn,“ líčí Petr Marek. „Přechod z padesátky na stopětadvacítku, to byl rozdíl v akceleraci. Začalo se mi to líbit a už jsem se těšil na další trénink.“

A ten na sebe nenechal dlouho čekat. „S tátou jsme začali pravidelně jezdit na plochou do Chabařovic,“ souhlasí hrdina našeho dnešního příběhu. „Každé úterý a čtvrtek jsem trénoval od sedmnácti až skoro do tmy. Neustále jsem zkoušel starty a levé zatáčky do smyku. Začal jsem obráceně, nejprve smyk v nájezdu a pak jsem se lekl, že se motorka přetočí, tak jsem ubral plyn. V ten moment se motorka narovnala a přes hák se překlopila na druhou stranu a já se válel na zemi. Láďa mi s tátou řekli, že musím začít motorku dávat do smyku postupně od výjezdu a až to budu ovládat, tak prodlužovat smyk směrem k nájezdu, abych uměl celou zatáčku klopit.“

Něco takového se snadno řekne, ale hůř udělá. „Táta mi dal do zatáčky kužel, abych věděl, kde přidat plyn a postupně ho posouval od výjezdu k nájezdu,“ vysvětluje Petr Marek, jak stopětadvacítku Shupa nakonec zkrotil. „Jezdili jsme trénovat i v jiné dny, než byly plánované

tréninky. Na ploché dráze s tátou trávíme veškerý volný čas a snažím se tvrdě trénovat, abych se naučil plně ovládat plochodrážní motocykl a dosáhl v budoucnu co nejlepších výsledků.“

 

Táta se poslouchat musí

Na závodech se Petr Marek zprvu objevoval jen ve vložených rozjížďkách v rámci Speedway Mini Cupu. „Začal jsem je jezdit hned zjara 2018 a seznamoval se s plochodrážními ovály,“ popisuje. „Taky jsem okukoval, jak ostatní kluci závodí, abych získával zkušenosti. Nejprve jsem jezdil ukázkové jízdy sám, pak ve dvou, buď s Kájou Průšou nebo Toníkem Katrou. Jsou to kluci v mým věku a pilně trénují, aby z nich byli úspěšní závodníci.“

Parťák při tréninku se samozřejmě hodí vždycky. „Chabařovice mají už z minulých let se Slaným velmi dobré vztahy, jezdíme trénovat do Slanýho a Kája s Toníkem zase k nám do Chabařovic,“ říká. „Je lepší trénovat na ovále ve dvou nebo ve třech. Tím se víc naučím a získám víc zkušeností. Když spadnu z motorky, vím, že jsem udělal chybu. Někdy to dost bolí, ale to se už nedá vrátit zpátky. Vím, že při závodech mě chyba bude stát body a každý vyježděný bod je v tomto motosportu důležitý.“

Předloni v srpnu vyvrcholilo pražské soustředění pohárovým závodem, přičemž nejmladší závodníci jeli svůj vlastní vložený podnik. A pakliže jsme se bavili o vítězných premiérách Petra Marka v motokrosu, plochá dráha přinesla pokračování takového konceptu.

„Mými soupeři byli Kája Průša, Toník Katra a Dominik Hrbek,“ vzpomíná. „Startovali jsme vždy ve dvou na čtyři kola tak, aby každý závodník jel se soupeřem a všichni se vzájemně spolu vystřídali. Měl jsem velkou trému, abych při startu nepřetrhl pásku a pak z mantinelů na které jsem nebyl zvyklý. Na Markétě jsem jel poprvé a vím, že mi táta říkal, ať si dám hlavně velký pozor při výjezdech, abych nenarazil na mantinel a držel se vnitřní dráhy.“

Rady rodičů by se zkrátka a dobře respektovat měly. „Tátu jsem poslech‘ a všechny rozjížďky zvládl,“ přikyvuje Petr Marek. „Jen mě překvapil v závěrečné rozjížďce a v posledním kole ve výjezdu v zatáčce před cílem nečekaný pád, kdy mě chtěl soupeř Toník Katra podjet. Jelikož jsem jel vnitřní dráhu, nebylo mezi bílou čárou a mnou moc místa na bezpečný průjezd. Aby Toník nepřejel bílou čáru u lajny vnitřní dráhy, položil motorku více do smyku a přitlačil se na mně tak, že jeho zadním kolem mě sundal k zemi a já se válel. Toník byl za tento manévr diskvalifikován za nebezpečnou jízdu. I tak jsem měl ze všech rozjížděk nejvíc vyježděných bodů a poprvé vyhrál. Měl jsem z tohoto závodu a vůbec z celého soustředění velmi dobrý pocit a radost.“

 

Skokan roku

Vložené jízdy jsou ale jen vložené jízdy, ovšem závod je holt závod. „Během pěti měsíců tvrdého tréninku jsem je už nechtěl jezdit,“ souhlasí Petr Marek. „Přemlouval jsem tátu, že chci závodit v PRO-TEC Mini Cupu jako ostatní kluci. V září se jel v Chabařovicích a Láďa Šifalda oznámil Zdeňku Schneiderwindovi, že pojedu závod. On souhlasil, i když mi bylo sedm.“

A jaké to při ostrém debutu bylo? „S natěšením jsem se pustil do závodění,“ líčí Petr Marek své pocity. „Jezdil jsem se soupeři, kteří byli starší a vyježděný, ale to mi vůbec nevadilo, i když jsem věděl, že budu poslední. Jedině tak můžu sbírat a získávat zkušenosti. Radost jsem měl i z jízdy, když jsem stál na startu s Járou Vaníčkem, čerstvým mistrem Evropy a světa.“

Roku 2018 stihnul ještě dva pohárové závody v Divišově. „Od začátku jsem měl technické problémy,“ posteskne si. „Zlobil karburátor a tři rozjížďky ze čtyř jsem nedojel. A to mě dost mrzelo, protože jsem byl na druhé pozici a vždy v posledním kole motorka přestala jet. Druhý den závodů jsem měl stejné problémy, i když mi táta karburátor vyčistil. Dvě rozjížďky jsem opět nedojel. Pak přijeli ze SHUPA servisu a přivezli nový karburátor. Táta mi karburátor vyměnil a pak motorka šlapala skvěle.“

Petr Marek v pouhých sedmi letech skončil v předloňském PRO-TEC Speedway Mini Cupu jako patnáctý z jednadvaceti. A to ze třinácti mítinků absolvoval pouze tři. Objevil se také v Polsku. Chabařovice ve Wawrowě porazili Poláky. Ve Stanowicích obsadil čtvrté místo, když jej od třetího dělil jediný bod. A konečně v Kostrzyně stál na druhém místě pódia.

„Byl to můj první pohár na ploché dráze,“ pochlubí se. „V Polsku to byl pro mě velký zážitek. Skvělá atmosféra a hodně diváků. A každý vyježděný bod je tam cenný. Plochou dráhu jsem jel v sezóně 2018 poprvé a celkem úspěšně.“

Další pronikavé zlepšení Petra Marka přinesl loňský rok. V srpnu v Praze a v září v Chabařovicích se při pohárových závodech dostal do finále B. Celkově mu patřila desátá příčka. Přitom mu vlastně nevyšel jen závěrečný mítink v říjnovém Divišově.

„Sezóna 2019 byla pro mě i mého tátu velmi náročná, ale úspěšná,“ bilancuje. „Odjel jsem celý seriál Speedway Mini Cup bez větších pádů a bez zranění. Z celého seriálu se mi nejlépe dařilo na domácí dráze v Chabařovicích, ve Slaném a na Markétě v Praze. Tyto dráhy mám oblíbené, dobře se mi na nich jezdí. Nedaří se mi v Divišově. Dráha je tam těžká a nerovná. V Divišově jsem jel poslední závod v sezóně tohoto seriálu a nebyl jsem vůbec spokojený.“

Celkově to byl den blbec. „Na startovní listině jsem jako soupeře měl samé nejzkušenější a vyježděné závodníky jako Vojtu Šachla, Bruno Belana, Járu Vaníčka, Adama Bednáře“, vysvětluje. „Špatný den už začal ráno, když jsme vyjeli z Ústí a před Prahou se nám porouchalo auto. Později táta zjistil, že došlo k utržení poloosy. Museli jsme se vrátit domů a vzít si jiné auto, abychom závod včas stihli a odjeli. Přijeli jsme na poslední chvíli, kdy už karty byly rozdány. Při vybalování táta zjistil, že v rozbitým autě zapomněl polovinu věcí. Vzal jen to nejdůležitější. Neměli jsme náhradní rozety, tak jsme nemohli řešit a ladit převody. Jeli jsme celý závod na stejný převod a to mělo také vliv na starty a rychlost. Byli jsme s tátou ze závodů dost zklamaný a při tom jsme se na ně tak těšili.“

 

Pohár a věnec ze Štětí

Nicméně přece šlo jen o jediný závod, který nezkalil dobrý dojem z vydařené sezóny. „Z desátého místa v celkovém pořadí jsme s tátou spokojený,“ připouští. „Byla to první celá sezóna, kterou jsem odjel na ploché dráze. Měli jsme za cíl odjet seriál s celkovým umístěním a výsledkem do první poloviny všech startujících závodníků, což se nám podařilo.“

Vzhledem k popisovaným problémům ani loni nezískal Toniččin pohárek, ale ve Štětí na pódiu nechyběl. „Jak jsem říkal, v Divišově se mi nedařilo,“ pokrčí rameny. „Jsem rád, že pohárek Toničky vyhrál a zaslouženě získal Adam Nejezchleba. Z nás nejmladších závodníků je Adam nejzkušenější.  Ale ze Štětí jsme odjížděli s velkým zážitkem podařené akce.“

Mezi návštěvníky rozhodně nebyli sami. „Bylo tam hodně diváků a počasí přálo,“ souhlasí Petr Marek. „S tátou jsme vzali dvě motorky, jednu motokrosovou KTM a plochodrážní stopětadvacítku. Nejprve jsem jel ukázkovou jízdu na krosce a objel čtyři kola pro diváky. Mezitím mi táta připravil plochodrážní motorku. Když jsem dojel, přesedl jsem na druhou motorku a pro diváky objel čtyři kola na ovále. Před závodem mi ještě musel táta naladit převody, jelikož dráha je ve Štětí dlouhá a motorka je stavěná na krátkou dráhu. Už den před tím jsme s tátou na domácí dráze v Chabařovicích ladili převody na motorce a zkoušel jezdit na klasické dráze. Potkal jsem tu motokrosaře, co se mnou závodí.“

A nakonec jim mával z druhého stupínku pódia. „Starty jsem měl famózní,“ pochvaluje si. „A i rovinky jsem jel na plný plyn. Jen v zatáčkách jsem byl opatrnější. Dráha byla úzká. Velmi se mi dařilo a byl jsem se sebou spokojený. Škoda jen, že můj kamarád a soupeř Luboš Krejča měl ošklivý pád v zatáčce, kde jsme jeli tři vedle sebe na úzké dráze. Já jel zrovna vnitřní dráhu hned od startu a on vnější. Získal jsem svůj druhý pohár na ploché dráze. Z čeho jsem měl velkou radost, byl i stříbrný věnec se stuhou.“

Na Silvestra se u Markových muselo náramně bilancovat. „Sezóna 2019 byla pro mě i tátu velmi náročná jak na čas, tak vynaložené finanční náklady,“ uvědomuje si Petr Marek. „Začali jsme koncem března a končili koncem října. Aktivně a plně jsme se věnovali motokrosu a ploché dráze, což bylo obtížné kombinovat. V motokrosu jsem jel BATTI MX CUP 2019, kde jsem odjel devět závodů a na ploché dráze šestnáct závodů.“

 

Plochá dráha dostává přednost

Nad takovou závodní porcí lez jen užasnou a ptát se, jak je vlastně možné obě disciplíny skloubit dohromady. „Bylo to i pro mě těžké, jelikož motocross a plochá dráha jsou dva odlišné motosporty, jiný styl a také ovládání motocyklů,“ uznává Petr Marek. „Trénoval jsem téměř denně v týdnu i o víkendech a vzájemně kombinoval plochou dráhu a motokros. Vždy ten sport, kde mě čekal závod, jsem upřednostnil a pilně se připravoval.“

A když říká pilně, myslí doopravdy pilně. „Denně jsme s tátou jezdili večer domů až za tmy, protože jsme museli po každém tréninku či závodě provádět údržbu a přípravu motorek na další den,“ líčí. „V chabařovickém motoareálu jsme denně a už druhým rokem trávím prázdniny na motorkách.“

Ale co bude dál? „V budoucnu se chci jen plně a aktivně věnovat ploché dráze, kde bych chtěl dosáhnout co nejlepších úspěchů a získal co nejvíce fanoušků pro tento sport,“ vyznává se Petr Marek. „Motokrosu se budu věnovat už jen jako trénink na posilování celého těla. Loni jsem měl několik nepříjemných pádů se dvěma lehčími zraněními a to naražený kotník pravé nohy ze závodů v motocrossu ve Světci a naražené koleno levé nohy při tréninku v listopadu v Plzni na novém malém ovále, když se mi přetočila motorka a přes hák udělal salto. Nejprve jsem přes řidítka letěl já, pak motorka v saltu za mnou. Léčba trvala vždy tři týdny.“

Již za dva měsíce se bude Petr Marek se svým tatínkem Pavlem zase točit v závodním kolotoči. „Bude to ještě náročnější,“ uvědomuje si. „Pojedu soutěž Speedway Mini Cup, kde je dle závodního kalendáře plánováno asi osmnáct závodů. A mistrovství republiky na krátké s devíti závody. Měl bych odjet dva vložené závody v rámci první ligy a to jeden v Míšni a jeden v Chabařovicích. Ještě nemáme k dispozici kalendář BATTI MX CUP 2020, tak nevím, zda odjedu některý ze závodů tohoto seriálu. Pokud se budou vzájemně krýt termíny motosportů, upřednostním plochou dráhu, která je pro mě prioritou.“

 

Nic nepřijde samo

Příprava je pochopitelně v plném proudu. „Teď přes zimu táta připravuje motorky na novou sezónu,“ prozrazuje Petr Marek. „Čekáme ještě na jeden motor, který je na generálce v Litomyšli. Já denně posiluji ruce a nohy na posilovacím stroji, a když jsem s tátou v motoareálu a připravujeme motorky, tak si mezitím zaběhám na velkém oválu ploché dráhy, nebo jezdím na kole.“

Ambice totiž nejsou zrovna malé. „V sezóně 2020 je mým hlavním cílem zlepšit techniku a ovládání plochodrážního motocyklu na ovále, pilovat starty na pásku a získávat co nejvíce zkušeností tohoto sportu? Vypočítává. „Dále se chci co nejlépe umístit v soutěžích, které pojedu a snažit se dosáhnout co nejlepšího úspěchu.“

 

---

Petr Marek děkuje:

„Chtěl bych poděkovat správci Motorareálu Martinovi Fridrichovi a městu Chabařovice za umožnění tréninků i mimo tréninkové dny na oválech ploché dráhy a motokrosové trati, kde mám velmi dobré podmínky a zázemí. Poděkování patří trenérovi Jiřímu Peltrámovi za přípravu, kterou mi poskytuje v průběhu motokrosové činnosti a také za průběžný servis motocyklů KTM. Hlavně bych chtěl od srdce poděkovat mému tátovi, který se mi plně věnuje, tráví se mnou veškerý čas na trénincích a závodech. Je hlavním sponzorem, manažerem, mechanikem a také trenérem. Bez mého táty bych nemohl tento náročný a velmi krásný sport provozovat a toho si moc vážím.“

---

Foto: Karel Herman, Antonín Škach, Václav Buřič a laskavostí Pavla Marka