Babice u Netolic – 18. března
Počasí venku maluje nádherné dny, a nebýt karantény, plochodrážní ovály by již dávno žily obligátním předsezónním ruchem. On již má motocykly připravené, avšak neví, zda na nich nebude závodit někdo jiný. Zdeněk Simota se totiž magazínu speedwayA-Z svěřil, že o pokračování svého závodní kariéry nemá ještě jasno i nebýt koronavirové pandemie.
Ani sám Zdeněk Simota netuší, jak se jeho další plochodrážní kariéra bude vyvíjet
„Motorky si připravuju, ale jestli na nich budu závodit nebo budou na prodej,“ říká Zdeněk Simota, jenž se měl opět vrátit do britského závodění. Nicméně comeback Plymouthu do Championship se nekonal, ale jihočeský závodník se nevzdával naděje na jiné angažmá.
„Asi před dvěma tejdny se ozvali z Birminghamu,“ přibližuje Zdeněk Simota. „Ale nakonec podepsali toho Němce (Valentina Grobauera – pozn. redakce). A od tý doby se neozvali. Teď to neřeším, vidíš, jak to je.“
V sobotu se v Peterborough konal Ben Fund Bonanza, avšak včera BSPA u vědomí závažnosti aktuálního vývoje odložila všechny další plochodrážní závody na Britských ostrovech minimálně do 15. dubna.
„Jestli bych měl závodit jen tady, to se na to vyprdnu,“ uleví si závodník, jehož bychom měli opět vídat ve slánské extraligové vestě. „Není to vydělečný a platit si tady všechno, to nejde. Extraligu ještě ke všemu zkrouhli na pět závodů. Uvidím, co bude. Měl bych jet Evropu, ale všechno se to asi posune. Loni by se dalo závodit i v listopadu, ale každej‘ rok to nejde.“
Plzeň – 15. března
Rozhodně není prvním plzeňským závodníkem, který osedlal plochodrážní stopětadvacítku. A měříme-li úspěch cinkotem medailí, prozatím ani nejlepším. Nicméně je prvním, který se brilantně surfuje na hraně vlny západočeského boomu mladých plochodrážníků. Západočeská metropole se může záhy stát velkou líhní. Její potěr na stopětadvacítkách se neustále rozšiřuje a uvnitř klasického oválu již vyrostla malá trať. Ale dnes se podívejme na závodní příběh Matěje Frýzy.
Rybařící motorkář na počátku kariéry
Matěj Frýza si povídal s magazínem speedwayA-Z
„K ploché dráze jsem se dostal přes mého strejdu Zděnka Jindřicha,“ začíná Matěj Frýza odvíjet klubíčko vyprávění svého plochodrážního příběhu. „V té době jsem měl již krosku stopětadvacítku a jezdil po polňačkách. Strejda se mě ptal, jestli nechci vyzkoušet plochou dráhu. Že chodí na borskou přehradu pod ovál, slyší burácející motory a občas se zajde i podívat.“
Rybář nešel na Bory plochodrážníkům vynadat, že mu plaší ryby. „Strejda je také motorkář,“ usmívá se Matěj Frýza, aby se věnoval své vlastní kariéře. „Vzpomínám na to, když jsem přišel poprvý s tátou na plochou. Byli tam dva starší páni. Nevím ani, kdo byli. Asi zrovna byla dovolená a ten den tam nikdo nebyl.“
Přesto nastartovali kariéru jednoho z nejlepších plzeňských stopětadvacítkářů. „Ti páni se mě ptali, jestli chci jezdit,“ pokračuje. „Ať si tedy vezmu stroj a jedu. S tátou jsme hledali našlapávačku, abychom nastartovali. Byla to sranda. Pak do mě strčili a já vyrazil.“
Matěj Frýza se svým otcem Jaroslavem jakoby se vmžiku ocitli na jiné planetě. „Všechno pro nás bylo nové, byli jsme absolutní neználci. Projel jsem dvě kola a říkám ‚sakra, to jede jako ďas‘. Na dalším tréninku už bylo víc lidí. Ujal se mě Michal Hádek s Terkou Nádraskou. Naučili mě základy, jak se na tom sedí a jezdí. Pod jejich taktovkou jsem se po pár trénincích naučil konečně smyk. Byl to super pocit.“
Předloňské začátky: Matěj Frýza vodí Františka Hřiba, Vojtěcha Zamazala a Josefa Černého
Hrdina našeho vyprávění však nebyl ve svých začátcích sám. „Byl tam už můj kamarád jezdec Pepa Černý,“ vzpomíná. „Nyní nás tuhle sezónu bude už pět. Paráda, pět plochodrážních plzeňských vest. Před plochou dráhou jsem chvilku hrál fotbal, ale to mě moc nepřitahovalo. Mám rád vše, co má motor. Lví podíl na tom, že jsem začal jezdit, má rodina Nádraských a Michael Hádek. Do začátků nás zasvětili, moc nám se vším pomohli a pomáhají dál.“
Předloňská dubnová sobota v Březolupech
Plochodrážní debut Matěje Frýzy v předloňských Březolupech
První závod jel předloni v dubnu v Březolupech, kdy se klasický šampionát stopětadvacítek postaral o doprovod přeboru. Není to tradiční, aby český kolibřík začínal na velké dráze, ale vzhledem k plzeňským okolnostem a možnostem to logiku mělo. V devítičlenném startovním poli skončil Matěj Frýza sedmý. Nepřál mu los proti Janu Jeníčkovi, který tehdy rovněž nasbíral čtyři body.
„Na první závod jsem se hrozně těšil,“ ujímá se slova opět plzeňský závodník. „Natrénováno ještě nebylo, spíš vůbec ne, ale všichni mi říkali, že nejlepší trénink je závod. Rychle se udělala licence a šlo se na to. V Březolupech při přeboru právě startovali Zdeněk Simota a Michael Hádek, který pro poruchu musel odstoupit. Tuším, že to bylo po třetí jízdě. Škoda, zrovna to měl pěkně rozjeté a stejně i Zdeněk.“
Nicméně pojďme raději k těm stopětadvacítkám… „Mezi rozjížďkami Michael za námi s Pepou chodil a radil, co a jak,“ reaguje Matěj Frýza. „S povlaky a tak. Pomohli nám tenkrát i rodiče mladých jezdců i kluci. Jak s přejímkou a co vypsat. Vše bylo pro nás nové. V Plzni nebyla malá dráha a mnohokrát jsme se učili ve Slaném u pana Rosůlka. Tímto ho s tátou zdravíme a za vše moc děkujeme. A hlavně se těšíme na další spolupráci.“
Matěj Frýza svůj cíl během svého prvního závodu splnil dokonale
A jak Matěj Frýza prožíval svůj ostrý debut? „Měl jsem nervy a táta s dědou prý ještě větší,“ usmívá se. „Hlavně dojet, to byl náš cíl! V Uherském Hradišti, Kunovicích a Jarošově máme velké příbuzenstvo. Hodně se jich na ten závod přišlo podívat. S benziňákem jsem se snažil, co nejvíce to šlo. Právě zde jsem udělal první smyk. Měl jsem velikou radost. Byl jsem velmi spokojen a myslím si, že sedmé místo napoprvé byl excelent.“
Bedna a bum
Pódia se Matěj Frýza dočkal již ve druhém závodě své kariéry
Neuběhly ani tři týdny a mistrovství republiky stopětadvacítek přispěchalo na plzeňské Bory. Vyhrál Jaroslav Vaníček, jehož v sezóně 2018 bylo proklatě těžké porážet, před Vojtěchem Šachlem. Matěj Frýza měl spoustu důvodů k úsměvu, protože s nimi šel na pódium jako třetí nejlepší.
„Bylo to super a hlavně hodně nečekané,“ připomíná, že jel teprve svůj druhý závod v životě. „Tenkrát jsem měl motorku půjčenou od Terky Nádraské, za což jí moc děkuju. Moc dobře připravená a trefili jsme i převody. Jela skvěle, chvíli jsem proháněl i Vojtu Šachla. Super pocit stát na bedně a ještě na domácí půdě. Přijelo se na nás podívat mnoho známých i kamarádů. A zrovna se to povedlo. Prostě paráda. Snad se to ještě povede…“
Jenže za jedenáct dnů vyrazil za svým debutem v Mini Cupu do Chabařovic… „To si pamatuju velice přesně,“ vraští čelo. „Měl jsem rozjížďku s Jardou Vaníčkem a Vojtou Zamazalem. Vaňas nám ujel a my s Vojtou jsme se prali o druhý místo. Už jsem ho skoro měl, byl tři metry přede mnou. Viděl jsem tam mezeru, vjel jsem do ní, ale nakopla mi díra a vrazil jsem do Vojty.“
Matěj Frýza si v Chabařovicích bohužel zlomil ruku
Na pohromu bylo zaděláno. „Zasekl se mi hák někam k jeho motoru,“ líčí Matěj Frýza. „Pak se nějak vyhákl a motorka se mi zvedla na zadní. Už jsem to neudržel. Pustil jsem motorku. Ruka se mi sekla někam mezi šasi a už to bylo.“
Místo vyhlášení směřoval do špitálu. „V ústecké nemocnici mi chtěli ruku operovat s tím, že si tam dva, tři dny poležím,“ říká. „Požádali jsme, jestli můžeme přejet do Plzně. Bylo nám řečeno, že v Plzni není dětská chirurgie, ale můžeme. Sto padesát kiláků na Lochotín bylo nekonečných. Avšak ruku mi jen srovnali, zasádrovali a byla OK. V té době jsem malý dráhy ještě moc nejezdil. Ale musím říct, že do Chabařovic jezdíme moc rádi. Mají skvělou dráhu a Šifaldovci jsou moc bezva. Vždycky to mají parádně připravené.“
Zvládnutý comeback
Při vyhlašování loňského poháru se rozhodně neztratil
Na ovály se Matěj Frýza vrátil v srpnu, stihnul jedenácté místo v poháru, sedmé v klasickém českém šampionátu a závěr mistrovství republiky na krátké dráze ve Slaném. „Po úrazu jsem byl opatrnější,“ připouští. „Moc dobře jsem nejel. Přiznávám, že jsem se trochu bál. Táta už byl nervní, že takhle můžu jezdit na simsonu před barákem a né po republice. Nebojoval jsem. Michael Hádek tátovi vysvětloval, že po zlomenině chvilku může trvat, než se jezdec rozjede a dostane do zpět, kde byl, a že to tak taky měl. Dva, tři závody jsem odjel mizerně. To je pravda. A pak se to zase zlepšilo. Tak měl Michael asi pravdu. Každej‘ to má asi jinak.“
Každopádně před loňskou sezónou už věděl, že plochá dráha byla správná volba. „Zalíbila se mi tak moc, že když se zrušil trénink z důvodu špatného počasí, byl jsem strašně naštvanej‘,“ vyznává se. „Přes zimu jsem chodil cvičit a dělal s dědou Mírou Drugdou, který je můj mechanik, a taťkou v garáži na motorkách.“
Matěj Frýza jezdí před Adamem Nejezchlebem
Loni u jména Matěj Frýza máme osmé místo v Mini Cupu. Nebýt čtyř vynechaných mítinků, bylo by to lepší, vždyť Praha a Chabařovice přinesly druhá místa. Obě mistrovství jak na krátké, tak klasické byly za páté místo. Je spokojený nebo cílil výš?
„V Mini Cupu jsem cílil výš,“ souhlasí. „Ale čas tomu nedovolil. V mistrácích jsem taky cílil výš, ale jsem spokojený za páté místo. Mohlo to být i horší. Velká konkurence. Kluci dělali ve stopětadvacítkách velké úspěchy na mistrovství světa a Evropy, takže můžu říct, že jsem jezdil s nejlepšími. Tím se jezdec také hodně naučí. Letos chceme odjet úplně vše, pokud zdraví a čas dovolí. Možná to bude moje poslední sezóna ve stopětadvacítkách.“
Smělé cíle
Matouš Kameník, Jaroslav Vaníček a Matěj Frýza na stupních vítězů pražského Speedway Mini Cupu
V Plzni na podzim vznikla nová malá dráha, což může znamenat počátek nových časů. „Považuji to za velký přínos,“ reaguje Matěj Frýza. „Myslím si, že se noví kluci naučí lépe smyk na malé dráze než na velké. Na začátku jsem hodně využíval služeb pana Rosůlka a pana Schneiderwinda. Jejich práce si strašně vážím a samozřejmě i ostatních činovníků SCM, co nám radí a pomáhají. Jak jsem byl zvyklý stále jezdit jen na velké dráze, tak zezačátku se mi na malé vůbec nechtělo. Asi ostych. Ale teď to mám moc rád.“
Nová sezóna bude mít kvůli nouzovému stavu způsobeného koronavirem zpoždění. „Motorky máme připravené,“ pochlubí se. „Chodím cvičit, snažím se, co to jde. Dvěstěpadesátky asi vynechám a příští rok ve čtrnácti možná začnu trénovat na pětistovce. V této sezóně bych samozřejmě chtěl být co nejvýš. Je to možná moje poslední ve stopětadvacítkách. Chtěl bych se kvalifikovat na mistrovství Evropy, které se letos pojede v Plzni. Doufám, že to vyjde a doma budu reprezentovat. Je to nádherný pocit mít českou vlajku na vestě. Jednou jsem to už okusil, byť jako začátečník. Vloni pátý místo, letos chci víc.“
Matěj Frýza děkuje:
„Poděkování, mamce, tátovi, sestřičce Editce, dědovi Mírovi, dědovi Jardovi, babičkám, strejdovi Zděnkovi s rodinou za podporu. Taky strejdovi Martinovi s rodinou. Rodině Nádraských, kteří nám všem strašně moc pomáhají a fandí. Michaelu Hádkovi, který si nás vzal hlavně na začátku pod křídla. Stejně tak Terka Nádraská. Marcel Šlouf, který nám taky moc pomáhal s mašinama. Novému trenérovi Milanu Kůsovi za pomoc, Káčovi Kadlecovi, Simoťákovi a Radkovi Podhadskému, který nám taky moc pomohl, a další a další. Senioři jako pan Zelenka a Jarda Lucák a další. Všechny asi nevyjmenuji. Ale největší poděkování patří celému klubu PK Plzeň a všem členům za jejich podporu. Budu se moc snažit, abych náš klub co možná nejlépe reprezentoval. Všech si moc vážím. Děkuji také všem známým a kamarádům, co mi fandí. Ještě bych chtěl na nebesa poděkovat za vše, co pro nás dělal Jarda Hrubý, který nás velmi brzy a nečekaně opustil na tento svět. Něco jsem mu slíbil… Tak tedy, Jarouši, snad se mi to povede. Já jedu dál! Matěj!“
Matěj Frýza v akci
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Jiřina Šifaldová a Antonín Škach
Uhlířské Janovice – 11. března
Svým loňským triumfem v klasickém šampionátu českých stopětadvacítek přestřihnul triumfální šňůru Jaroslava Vaníčka. Přidal stříbrné medaile nejen z obou dalších domácích seriálů, ale i z evropského poháru v Toruni. Přesto plánoval přechod o kubaturu výše. Nakonec však zůstává i v kolibří kubatuře, s níž bude dvěstěpadesátky kombinovat. Vojtěch Šachl se však magazínu speedwayA-Z svěřil, že dnes si na trénink do Goričanu vezme výhradně čtvrtlitry.
Prvně mezi českými šampióny
Vojtěch Šachl si povídal s magazínem speedwayA-Z
„Začalo to výborně,“ vzpomíná divišovský závodník na loňskou sezónu. „Vyhrál jsem první dva závody na dlouhý s plným počtem, v Plzni byl druhej‘ a pak zase první v Liberci. Dostal jsem se do čela, snažil jsem se ho udržet. Jára na mě tlačil, ale nakonec jsem ho v Divišově dvakrát porazil.“
A tak se Vojtěch Šachl prvně ve své kariéře zapsal mezi motocyklové mistry České republiky. „Bejt‘ mistr je výbornej‘ pocit,“ netají se. „Byl jsem i na vyhlášení na AČR.“
Nicméně v šampionátu na krátkých drahách i v poháru Jaroslav Vaníček své výsostné postavení uhájil. „Hlavně jsme se soustředili na tu dlouhou,“ přemítá Vojtěch Šachl. „Na krátkou jsme dvakrát nejeli, jednou jsme byli v Belgii, jednou v Polsku. Utekly body, nepovedly se mi Chabařovice. Na každej‘ závod jsme se snažili jet co nejlíp připravený a udělat co nejlepší výsledek, ale Jára mi už hodně utek‘.“
V Toruni bez prostoru pro kompromisy
Čeští kolibříci v sedlech českých motocyklů Shupa patří také k horkým favoritům soutěží pod hlavičkou FIM a FIM Europe. Vzhledem k věkovým limitům nemohl Vojtěch Šachl cestovat na světový pohár do Vechty. Ovšem v evropské soutěži v Toruni stál na druhém stupínku pódia hned vedle vítězného Jaroslava Vaníčka.
Vojtěch Šachl, Jaroslav Vaníček a Luke Harrison stojí na stupních vítězů evropského poháru v Toruni
„Bylo to dramatický,“ líčí závod, v němž ztráta dvou bodů v základní části přinesla nutnost bojovat o finále A v béčku. „Dvakrát jsem vyhrál, ale ve třetí jízdě s Hyjekem a Brunem jsem blbě odstartoval. V béčku jsem musel, kdyby to nevyšlo, neměl bych už šanci. Start a snažil jsem se dostat na co nejlepší místo. Opakovalo se to a já odstartoval za Brunem.“
Nakonec přišlo finále A. „Tam to bylo o tom, kdo udělá chybu, končí,“ dostává se Vojtěch Šachl do klíčové fáze boje o evropský pohár. „Zbyl na mě venek, venky umím. Už v první zatáčce jsem jel nastejno s Járou. Měl to pode mnou o dost kratší. Držel jsem se za ním.“
Bitva o titul však ještě neskončila. „Jára najel do díry,“ říká divišovský závodník. „Kdybych já taky o zatáčky před tím nevjel do díry, možná bych ho ještě předjel. Šel jsem na něj zvenku. Ale druhý místo není vůbec špatný. Škoda, že jsem nemoh‘ jet svět.“
Nahoru do dvěstěpadesátek
Jeden z úžasných čtvrtlitrových soubojů Vojtěcha Šachla (vlevo) s Janem Hlačinou v Kostěnicích
Nicméně na obzoru Vojtěcha Šachla jsou nyní dvěstěpadesátky. „Už jsem na ni skočil předloni,“ pochlubí se. „Je to velkej‘ rozdíl proti stopětadvacítce. V rychlosti, motorka se jinak chová, koriguje se líp.“
Dvanáct mu bylo až zkraje prosince, proto mohl se čtvrtlitrem závodit pouze na hobby kláních v Kostěnicích. „Byl jsem ještě třikrát na soustředění SCM s panem Rosůlkem, ale závodit jsem nemoh‘ jinde než v Kostěnicích. Ty byly dobrý až na ten prach.“
Na oválku na pšeničném poli našel soupeře v osobě Jana Hlačiny, ale proháněl i soupeře v sedle pětistovek a to nejen z ranku místních hobíků. „S Hláčou byly dobrý souboje,“ rozjasní se. „Lepší než nic. Každej‘ dobrej‘ závod se počítá, každá zkušenost.“
Kombinace nižších kubatur
Vojtěch Šachl – na snímku s Janem Jeníčkem – našel správnou cestu, kudy se na oválech vydat dál
Zítra se Vojtěch Šachl dostane v chorvatském Goričanu letos prvně na ovál. „Mám jarní prázdniny a na horách je málo sněhu,“ vysvětluje své motivy. „Máme připravený dvě dvěstěpadesátky, je na čem zapracovat. Měli bychom se tam setkat s Edou Krčmářem a Bubou Bednářem, který odjeli v pondělí do Krška. Další tejden se připojíme k Pražákům, využili jsme nabídky Zdeňka Schneiderwinda.“
O co loňský plán definitivně opustit stopětadvacítky? „V sezóně budou hlavně dvěstěpadesátky,“ objasňuje Vojtěch Šachl. „Chtěli jsme ukončit stopětadvacítky, ale dostali jsme nabídku od pana Šůse na dvě motorky. Takže jsme s tátou řekli, že ještě jednu sezónu pojedeme. Moh‘ bych konečně jet mistrovství světa. A těch závodů na dvěstěpadesátce je málo a ve dvanácti můžu závodit jen v Čechách.“
Vojtěch Šachl děkuje:
Učitel a žák: Vojtěch Šachl a Martin Málek
„Chtěl bych poděkovat tátovi, mamce, dědovi, Martinu Málkovi a Vaškovi Hromasovi. Poděkuju také pánům Šůsovi a Bendovi za podporu. A taky panu Hruškovi z Divišova za to, že si vždycky najde čas na pokropení a úpravu dráhy.“
Petříkovice – 10. března
Ten sen byl krásný a zdál se mnoha lidem. Na jeho konci bylo chechtající se trio českých ledařů, které včetně svého manažera, stříkalo šampaňským a provádělo obvyklé skopičiny na stupních vítězů berlínského Icespeedway of Nations. Jenže realita byla jiná a náš tým za sebou v konečném účtování sedmi družstev za sebou nechal pouze Finy. Jan Klatovský dnes stojí oběma nohama na pevné zemi. A z jeho hlasu spíše než zadostiučinění o své pravdě s koronavirem po včerejším zrušení víkendového Inzellu a dnešního evropského šampionátu v Tomaszowe Mazowieckem zní obavy z dalšího vývoje ledové ploché dráhy.
Filip Šitera za sebou vede Jana Klatovského, Lukáše Hutlu a Andreje Diviše na nástup
Vivat nadšenci!
Jan Klatovský nazírá na Berlín střízlivýma očima
„Úžasnej‘, co si budeme povídat?!“ reaguje na dotaz, jaký byl Berlín na přelomu února a března. „Co jsme čekali?! Bylo tajný přání něco dokázat. Lukáš Hutla zrychluje, ale zrychlujou všichni. I ty Kazaši. Můj výkon byl takovej‘, jakej‘ byl. Co máš dělat, když dva roky nezávodíš?!“
Nicméně výkony českého tria na berlínském ledě rozhodně nešly označit jako nesympatické. „Snažíš se, ale celej‘ víkend byl postavenej‘ na hlavu,“ nebere si Jan Klatovský servítky. „Že nešlo startovací zařízení, dobrý. Měli mít dvě. Neměli. Upozorňovalo se na to v pátek, řekli, že to opravěj‘. Neopravili. Ale že celou dobu nešly červený světla, to je do nebe volající. To bylo o hubu, praporkáře si nemusíš všimnout. Naštěstí nebyl žádnej‘ průser.“
Přitom se zdá, že český ledařský nároďák začíná mít ten správný tah na bránu. „Závody byly pěkný, jen to počasí,“ vrací se Jan Klatovský ještě jednou do Berlína. „Je březen, pršelo, svítilo sluníčko. Nadšení Filipa Šitery je super, s tátou to zabezpečili suprově. Starali se, i Radek Hutla, kluci se snažili.“
Jan Klatovský v berlínské akci
A jak kapitán týmu hodnotí celkové umístění? „Někdo mávne rukou, že jsme byli až šestý,“ rozohní se. „Ale já jim říkám, ať si na to zkusí sednout sami. Jsme nadšenci, brutální nadšenci a blázni. Tak se to musí brát. A že v takový zimě, jaká letos byla, na to v Berlíně vůbec někdo sednul!“
Jiskřičky naděje
Během berlínského závodu nastaly věci, s nimiž se Jan Klatovský těžko smiřoval
Entusiasmus byl již mnohokrát otcem úspěchu. „Člověk bych chtěl, ale uvidíme,“ filozofuje Jan Klatovský na téma své další závodní kariéry. „Jestli seženu finance, chtěl bych jet. Bez peněz to ale nejde. A ten náš fanatismus, kdy člověk vrazí to závodění všechno, co vydělá, je blbost.“
Přitom se proslýchá, že se nová státní agentura pro sport, jež má rozdělovat finance místo ministerstva školství, hodlá zaměřovat zejména na olympijské sporty. Nicméně z časového hlediska je větším problémem koronavirus. Včera padnul Inzell, dnes Babišova vláda zavřela školy a zakázala akce s účastí více než sto lidí a FIM Europe odvolala ledařské mistrovství Evropy v Tomaszi Mazowieckem.
„Koukni se, co je v Evropě,“ připomíná Jan Klatovský své predikace, že se zruší již Icespeedway of Nations. „Všechno se ruší. Nesmíš večer zapnout zprávy, to je katastrofa. Na Evropě si člověk chtěl něco vyzkoušet. I když se Evropa nepojede, snad to bude další místo, kde se bude na ledě závodit.“
Jan Klatovský (červená) bojuje s Franzem Zornem (žlutá)
Mladá Boleslav – 8. března
Nikdy ledovou plochou dráhu nejezdil, a přesto rozhodně nebyl pověstným zahradnickým kozlem, když se před týdnem ujal koučování národního týmu pro Ice Speedway of Nations. Krásné poháry, které tolik obdivoval, skončily ve vlastnictví Rusů, Švédů a Němců, ale on se z Berlína nevracel domů se špatnou náladou. Filip Šitera se magazínu speedwayA-Z svěřil, že na ledové scéně nechce zůstat jen pasivním hráčem.
Filip Šitera, Jan Klatovský, Lukáš Hutla a Andrej Diviš na nástupu
Ledařský nováček
Filip Šitera se z Berlína vrátil nadšený
„Tak hlavní věc je asi, že jsem na leďáku nikdy neseděl,“ vysvětluje Filip Šitera, v čem bylo koučování ledařů jiné než na klasické dráze. „Neuměl bych klukům poradit, jak změnit nastavení, aby to bylo lepší. Další věc, v čem jsou ledy jiný, je o dost větší zima (smích). Tak Anton koučoval se mnou, ale já tam byl hlavně kvůli tomu, že mám licenci FIM. Takže můžu volat rozhodčímu, bejt na jury a popřípadě podávat protest.“
A jak na Filipa Šiteru zapůsobil vlastní závod? „Bohužel jsme měli obrovskou smůlu v jízdách, kde jsme byli favoriti,“ povzdechne si. „Jinak s klukama to byl super víkend. Byla sranda a skvělá atmosféra, jak před závodama, tak i během nich, i když nám utíkaly body.“
Zleva Lukáš Hutla, Jan Klatovský a Pavel Někrasov
No právě, řada lidí ve svých představách viděla českou trikolóru mezi nejlepšími třemi družstvy… „Hlavním problémem u kluků je, že nejsou vyježděný oproti ostatním,“ pouští se do hodnocení. „Když vezmu Bzuka (přezdívka Jana Klatovského – pozn. redakce), loni si při prvních tréninkách zlomil kličku a seděl na tom letos pár tréninkových jízd v Polsku. Lukáš sbírá zkušenosti a letos měl z naší sestavy aspoň nějakej‘ závod. Andrej jel loni jen pár závodů a letos byl na soustředění v Rusku. Na lepší umístění jsme měli, ale přišlo šest pádů. Příští rok snad bude zima, kluci se rozjedou a vlítneme na ně!“
Motivace pro budoucnost
Smůla českého nároďáku v praxi – na berlínském ledě leží Lukáš Hutla (modrá) i Jan Klatovský (červená)
Loni se Filip Šitera v roli kouče podílel na stříbrných medailích při mistrovství Evropy dvojic a stejné umístění dosáhl také při svém debutu v manažerské pozici během Long Track of Nations. Nicméně přesto není vůbec posmutnělý, že si minulý týden z Berlína žádnou cenu neodvezl.
„Poháry byly pěkný,“ nechává se slyšet. „Zklamanej‘ ale nejsem, mně se moc líbilo, že kluci bojovali až do konce. Musíme brát, jak často na tom sedí. Kdyby měli rozpočty na to, aby trénovali dva měsíce v Rusku, vypadalo by to samozřejmě jinak. Ale už vím, jak to chodí. Moc se těším na příští rok. Uvidíme, jak budou rozjetý a uděláme vše pro to, abychom placku přivezli.“
Zleva Andrej Diviš, Lukáš Hutla a Martin Haarahiltunen
Rozhodně nebude sedět s rukama založenýma v klíně. „Určitě se budu chtít angažovat,“ slibuje kouč české reprezentace. „Berlín jsem si krásně užil. Ledy jsou nádhernej‘ sport a obdivuju kluky, jsou to borci. Už jen proto, že makají, shání peníze, aby si mohli jet na šest tejdnů zatrénovat do Ruska. Budu se snažit, aby měli ideální podmínky. Samozřejmě bohužel u nás nemrzne, ale kdyby bylo příští rok štěstí a byli by doma, snažil bych se jim pomoct připravit trénink. Protože málo z nás si dokáže představit, kolik práce to je, a kolik lidí se podílí nejen na přípravě tréninkový tratě, ale i na závodech.“
Český nároďák měl v Berlíně velkou oporu v ochozech
Žarnovica – 6. března
Loni zjara prožíval prakticky již druhý comeback na ovály. Jeho stav nebyl stále stoprocentní, přesto se netajil touhou poprat se o nejlepší výsledky. Jenže v Kopřivnici při závěru extraligového závodu přišla další rána. Po více než tříměsíční pauze sice sezónu dokončil, ale pro letošní rok se rozhodl dát si závodní přestávku. Michal Tomka magazínu speedwayA-Z svěřil se svými důvody.
Začátek jara se slovenským šampionátem
Michal Tomka si povídal s magazínem speedwayA-Z
„Vždy jsem chtěl jen ty nejlepší výsledky,“ říká. „Ale někdy se nedařilo. Vždycky jsem do sezóny naskočil nabuzený. No, je pravda, že za poslední dvě sezóny mě vždy dobíhalo zdraví a zranění.“
Duben přitom nasvědčoval, že loni bude všechno v pořádku. Zaplněný Městský stadión sledoval, kterak Michal Tomka končí dvanáctý ve slovenském šampionátu. Avšak nebýt pádu, kdo ví, zda by se nezmocnil slovenského juniorského titulu, jenž se tak stal kořistí Davida Pacalaje.
Na mistrovství Slovenska jsem se cítil fajn,“ vzpomíná. „Mohl jsem podat ještě lepší výsledky. Nevím, co k tomu říct. Vždycky bylo co zlepšovat a některými výkony jsem nebyl spokojený. Ale jindy to bylo o mně a někdy mě neposlouchala technika a neuměli jsme se do toho trefit.“
Zdeněk Simota na cenu fair play
Vladimír Vopat udržel svým projektem INTERTEAMu žarnovický Speedway Club v české extralize a Michal Tomka dostal pozvánku Jána Daniela na druhé kolo soutěže v Kopřivnici. „Dráhu jsem měl rád, seděla mi,“ říká slovenský závodník. „Jako předtím při přeboru, kde jsem byl třetí a jezdil jsem v úplné pohodě.“
Nešťastný pád v Kopřivnici
Jenže nyní se všechno změnilo, jako kdyby zlý čaroděj mávnul kouzelnou hůlkou. „Vůbec jsem nestartoval,“ kroutí Michal Tomka hlavou. „A když jsem konečně odstartoval a motorka se hnala dopředu, ucítil jsem šanci nalepit se na Vencu Milíka, který byl první. Když jsem to z výjezdu zasednul, motorka mě katapultovala a skončilo katastrofálně.“
Do potíží se dostali také Ondřej Smetana a Zdeněk Simota, který neváhal složit svůj motocykl k zemi, aby uchránil Slováka od vážnějších zranění. „I touto cestou bych chtěl Simoťákovi poděkovat,“ nešetří Michal Tomka vděkem. „Za to, jak to zvládnul a dokázal se mi vyhnout!“
Závěr sezóny
Zlomená ruka srostla a Michal Tomka se v půli srpna vrátil do sedla. „Zlatá přilba SNP už nebyla taková pohoda,“ povzdechne si. „Ruka zesílila, ale stále v každé díře a při každé vibraci jsem ji cítil. Nedokázal jsem se dát do pohody, což se odrazilo i ve výsledcích.“
Michal Tomka (modrá) a Ján Mihálik (červená) měří Mateusze Tudzieze (žlutá) v českém šampionátu juniorských družstev
A pak další pád při tréninku před slánskou extraligou… „Slaný je pro mě tabu, ta dráha mi nikdy neseděla,“ mávne rukou, aby se raději věnoval žarnovickému šampionátu juniorských družstev. „Ze začátku mi to vůbec nešlo, ale když jsem vyměnil motorku, bylo to jiné kafe. Pražáci si tehdy jeli svůj vlastní závod a měli titul od začátku ve svých rukou. Byl to jejich den.“
Obě žarnovické dvojice se však praly o druhou příčku. „Jel jsem s Jančim Mihálikem,“ vypráví Michal Tomka. „Před poslední jízdou s dvojicí David Pacalaj – Jakub Valkovič nám trenér říkal, ať nejedeme o život a dávali bacha na sebe. Když jsem odstartoval a byl první, cítil jsem za sebou nalepeného Davida. V nájezdu do druhé zatáčky jsem místo, abych ho zavřel, vyjel ven a nechal mu místo, aby mě předjel. A to nás stálo druhé místo.“
Roční pauza
Michal Tomka (červená) v ostrém souboji s Jaroslavem Petrákem (bílá)
Letos ovšem Michala Tomku v akci neuvidíme. „Rozhodl jsem se, že si dám aspoň sezónu pauzu, abych si doléčil záda a ruku,“ vysvětluje. „Mám zkušenosti, že když se něco nedoléčí na sto procent, vždy se to vrátí. Proto se chci dát zdravotně do kupy. A pak budu přemýšlet, co dál, když to bude ten samý Tomka jako na začátku sezóny 2017.“
Michal Tomka děkuje:
„Děkuji všem svým fanouškům, sponzorům a SC Žarnovica za podporu navzdory mým zdravotním problémů, kvůli nimž jsem vynechal mnoho závodů. Věřím, že mé rozhodnutí respektujete, a jestliže se později vrátím na ovály, budete mě zase podporovat. Děkuju.“
