Hronské Klačany – 25. října
Slovenský debut ve finále mistrovství Evropy dvojic skončil posledním, sedmým místem. Ve své podstatě bylo rozhodnuto již v rozjížďce s číslem dvě. Po ní zůstal ve hře pouze David Pacalaj. Jakub Valkovič totiž skončil v lékařské péči.
Jakub Valkovič si z Terenzana přivezl zlomený prst
„V první zatáčce se Trofimov přetočil,“ popisuje slovenský junior osudný okamžik. „Vyletěla mu motorka. Rovnou přede mě. A trefil jsem ji.“
„Zase jsem si zlomil prst,“ připomíná Jakub Valkovič, že podobné zranění již na oválech utrpěl. „Ale teď to bylo trochu horší jako minule. Měl jsem ho vykroucený, ale naštěstí se nic horšího nestalo. Doktor mi ho srovnal už na dráze a v nemocnici ho dali do kupy.“
Na konci října nezbývá Jakubu Valkovičovi nic jiného, než čekat na další sezónu. „Musím mít dlahu,“ říká. „Ale mám zase čas dát se dohromady.“
Praha – 8. října
Šedesát, sedmdesát mítinků během sezóny není nic v porovnání se Zlatou přilbou města Pardubic. Alespoň z úhlu pohledu běžného Čecha. Můžete vyhrávat jako na běžícím pásu, sbírat zlaté medaile kombajnem, ale bez úspěchu během závodu všech závodů jste vlastně no name. Ale pak to přijde. Stojíte na pódiu, a byť klenotnický mistr Pavel Lejhanec nasazuje svůj šperk na hlavu někoho jiného, jste národní celebritou. Hned o vás vědí i babičky a okamžitě se vynoří otázky. Kdo je ten klučina, co se svými vousy připomíná pohádkového čerta? Kvěch? Kvěch! Jo, toho znám, ale ten jezdil enduro. Jasně tohle je někdo jiný, vždyť před nějakými pětatřiceti lety, kdy Československo platilo ještě za favorita Šestidenní, nebyl ani na světě.
Po Žarnovici také Güstrow
Daniel Klíma, Jan Kvěch a Petr Chlupáč stojí na nejvyšším stupni vítězů v Güstrowě
Plochodrážním fandů není příběh Jana Kvěcha třeba připomínat. Nicméně nelze žasnout nad náhodou, která jej před šesti lety spolu s otcem a bratry zavála na malou Markétu na závod stopětadvacítek. A byť by Jaroslav Šůs už nenakreslil jediný výkres, za tenhle počin má nesmazatelný zápis v historii.
Letošní sezóna v podání pražského juniora měla svůj vrchol v Žarnovici, kdy v půli srpna obhájil postavení nejlepšího devatenáctiletého plochodrážníka starého kontinentu. Předminulý víkend spolu s Petrem Chlupáčem a Danielem Klímou na třetí pokus vyhrál rovněž evropský pohár dvojic do devatenácti let.
V Žarnovici v půli srpna Jan Kvěch obhájil svůj loňský primát v evropském poháru do devatenácti let
„Super, že se to podařilo,“ netají se Jan Kvěch. „Jedu v devatenáctkách poslední rok a mám double. Jsem rád, že se to povedlo. V Güstrowě trošku pršelo, ale měli zakrytou dráhu. Pak ji odkryli a ještě se kropilo.“
Triumf českého trojlístku byl o to dokonalejší, že nepodlehl žádnému ze svých rivalů vyjma Güstrowa, který ovšem závodil mimo oficiální klasifikaci. „Akorát s Němci jsme prohráli,“ doplňuje král evropské scény do devatenácti let. „Odstartovali na nás, znali to tam, jeli ideální stopu, nepodařilo se nám je předjet.“
Osmý s třinácti body
Minulé pondělí se Jan Kvěch po boku Josefa France měl postavit na start českého šampionátu dvojic. Jenže déšť byl rychlejší než plukovník Prymula, avšak jeho následky byly prakticky stejně zničující jako vládní opatření.
„Slaný se zrušil,“ povzdechne si Jan Kvěch nad vyhlídkou, kterou plochá dráha u nás letos ještě má. „Uvidíme, jestli se to odjede. Určitě by to byly pěkný závody. Uvidíme, jak říkám.“
Symbolické setkání v pátek večer – jak Marián Jirout a Jan Kvěch stáli na stupních vítězů Zlaté přilby
Pardubický super víkend však loterii vyhrál. Ekonom východočeského klubu si možná připadá jako Pyrrhos I. Épirejský po bitvě u Auscula. Ovšem tradice byla zachována a pořadatelé si zaslouží respekt. Jan Kvěch odjel všechny závody, pochopitelně kromě světového flat tracku.
„V pátek se dařilo celej‘ závod kromě semifinále,“ připomíná juniorské mistrovství světa, v němž po loňských výsledcích platil za favorita. „Tam jsem si vzal špatnou startovní pozici. Teď bych to udělal jinak. Ale ani z červený, ani z modrý bych taky nemusel odjet.“
Český reprezentant ovšem nehodil flintu do žita a proháněl Olega Michajlovse v naději, že mu sebere finálovou jízdu. „Když jsem se dostal na tvrdý, zjistil jsem, že kolej zakopali,“ vypráví. „Ještě v poslední zatáčce jsem to zkusil, ale spadnul jsem. Škoda, mrzelo mě to, až na semifinále dobrý.“
Mads Hansen, Jakub Miskowiak a Jan Kvěch stojí na stupních vítězů Zlaté stuhy
Závody s nadstavbovou části takové paradoxy přinášejí. Ačkoliv Jan Kvěch v základní části ztratil jen dva body, figuruje až na osmé příčce závěrečné klasifikace. Sedmý měl devět, devátý šest! Nicméně kromě medaile Jan Kvěch přišel i o lepší ranking stálých náhradníků Speedway Grand Prix 2021.
„Jsem sedmej‘ náhradník,“ zůstává skromný. „Ale jsem vůbec rád, že si na mě vzpomněli. Moh‘ jsem bejt vejš. Ale to je to kdyby, co nemá cenu řešit, co bude příští rok.“
Když nelze přelstít exmistra světa
Jan Kvěch na pódiu Zlaté přilby
Jakmile flat trackeři vyklidili závodní pole, ale především depo závodních motocyklů, začala Zlatá stuha. „Sobota byla trošku lepší,“ ujímá se Jan Kvěch opět role vypravěče. „Skončil jsem třetí. Nemohli jsme motorku dopasovat od startu. Ale na to, že jsem ani jednu jízdu neodjel, dobrý. Přemejšlel jsem a na nedli jsme překopali nastavení. A to mi sedlo suprově.“
Za poslední větu Jana Kvěcha by mohlo dát ruku do ohně nejen dva tisíce povolených lidí v ochozech, ale i zástup dalších u televizních obrazovek. Jak ve čtvrtfinále, tak v semifinále skončil třetí a stanul na startovním roštu se šesti nejlepšími.
„Z čtvrtfinále jsem postoupil, v semifinále se mi jedna jízda nepovedla,“ vrací se k neděli, během níž sluníčko poslalo šedivé mraky do defenzívy. „Trošku jsme změnili nastavení na motorce. Na druhou semifinálovou jízdu jsme dali menší rozetu, šli jsme o zub dolů. Ve finále jsme hejbli s předstihem, stáhli jsme ho dolů.“
Pardubický úspěch Jana Kvěcha si užili také fandové
A pak už konečně letěla páska vzhůru. „Finále bylo hlavně o startu,“ přemítá borec, který se o necelé dvě minuty později měl stát vůbec nejmladším závodníkem na pódiu Zlaté přilby vůbec. „Já se z třetího místa dostal na druhý. Ale Jason odstartoval a jel ideální stopu. Nedalo se na něj nic vymyslet.“
Další výzvy na obzoru
Uběhlo přesně 103,46 sekundy od startu, když se Jason Doyle prohnal cílem pro třetí blyštivou trofej v řadě za sebou. Stejně jako on vystřelil Jan Kvěch svou levačku vstříc publiku, které jej adorovalo minimálně úplně stejně jako vítězného Australana.
„Radoval jsem se,“ nezastírá Jan Kvěch. „Jel jsem první finále Zlatý přilby a byl jsem druhej‘. Byl jsem spokojenej‘. A konečně se mi povedlo překonat dědečka. Bylo to pěkný vyvrcholení víkendu.“
Jan Kvěch slaví pódium při Zlaté přilbě
Václav Kvěch starší totiž absolvoval Zlatou přilbu Československa v dvaašedesátém. Tehdy jako motokrosař postoupil do malého finále. Ačkoliv podmínky z před padesáti let nesnesou kritické srovnání se současností, vnuk Jan překonal rodinný rekord až minulou neděli.
Nicméně v zahraničí se plochodrážní kola točí i v koronavirové krizi. V Gdaňsku se koná juniorské mistrovství Evropy v Gdaňsku a na konci příštího týdne Jan Kvěch pojede buď Speedway of Nations či mistrovství Evropy dvojic.
„V pondělí je Evropa,“ uzavírá Jan Kvěch. „Další víkend bude taky nabitej’, nominace se pořeší. V Gdaňsku jsem jednou jel. Bylo to dobrý. Hlavně, aby to jelo i teďka v pondělí.“
Jan Kvěch má jeden víkend lepší než druhý
Foto: Karel Herman, Pavel Fišer, Mirek Horáček a Filip Šitera
Plzeň – 8. srpna
I po svém červencovém pádu jezdil s plzeňským stopětadvacítkářským gangem na závody. Se sádrou na pravé noze a berlemi v rukou mohl ovšem jen sledovat, kterak se jeho jméno propadá v aktuálních klasifikacích všech třech českých seriálů. Jenže sezóna s dvěma dvacítkami v letopočtu rozhodně nekončí a Matěj Frýza se tento měsíc chce vrátit do sedla. Bodejť by ne, když se na konci prázdnin na Borech jede evropský pohár.
„V Pardubicích mi zejtra sundají sádru a uvidíme…“ svěřoval se plzeňský závodník při čtvrtečním závodě série PRO-TEC Speedway Mini Cup na malé Markétě. A cože to vlastně uvidíme?
„Za tejden budu zpátky,“ konkretizuje Matěj Frýza své plány. „Evropskej‘ pohár v Plzni stihnu určitě, mistrák v Pardubicích předtím určitě taky. A devatenáctýho je v Plzni reprezentační trénink.“
Matěj Frýza je již bez sádry a chystá se na svůj comeback
Slaný – 5. července
Jeho plochodrážní comebacky měly vždy v zásadě epizodní charakter. A na první pohled by se mohlo zdát, že ten letošní z tohoto trendu nevybočí. Vždyť ve slánském přeboru se převlékal již po druhé sérii jízd a v Praze po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Nicméně opak je pravdou. Patrik Linhart na své domácí dráze nezanechal vůbec špatný dojem, ze hry ho dostala fatální závada motocyklu a nyní jeho myšlenky zaměstnává nadcházející svatba.
Osud zavál bývalé soupeře do jiných rolí – Filip Šitera (vlevo) je kouč reprezentace, Patrik Linhart se vrací k závodění
„Hezky jsem se svez‘, jsem spokojenej‘,“ vrací se Patrik Linhart ke třetímu přeboru ve Slaném, v němž pořádně kalil vodu. „Snažil jsem se, byl to pěknej‘ závod. Ulítnul mi ale šteft na hlavě v motoru a foukalo to pod. Hláča mi to opraví.“
Nicméně plochá dráha musí opět na chvilku zase bokem. „Teď se soustředím na svatbu tenhle měsíc,“ vysvětluje svou přestávku. „Pojedu až po svatbě. Teď je toho tolik, že na závodění nemám čas. Nemám ani sako a v kombinéze se ženit nemůžu (Smích).“
A tak se s exmistrem republiky prvních let aktuálního století ještě v boxech potkáme? „Chci se určitě svýzt,“ má Patrik Linhart jasno. „Uvidím, kam mě pozvou a co seženu. Přemejšlím zase o Belgii. Ve Slaným jsem si závody užil hezky, hlavně první jízdu v závodě. Akorát mi to tolik nejede, oni jsou motorově jinde. Ale stálo to za to. Chci se ještě určitě svýzt. Chodím do práce, časově je to náročný, ale baví mě to.“
Praha – 3. července
Středa 28. dubna 2004 láká do ochozů svítkovského stadiónu jen opravdové fajnšmekry. Česká juniorská družstva a vůbec první závod stopětadvacítek v Čechách. Jenže právě jeho finále nadchne soubojem na ostří nože od startu až do cíle. V něm je první Petr Babička, zatímco Matěj Kůs prohrává jen o zlomeček sekundy. V depu se jejich duel přetřásá, aniž by kdokoliv měl tušení, že spatřil východ nové plochodrážní hvězdy.
O Matěji Kůsovi
Matěj Kůs v červenci 2004 před svým prvním závodem s pětistovkou
Na ježka ostříhaný teenager o tři dny později vyhrává ve Mšeně závod kolibříků, ale má hned jasno. Stopětadvacítka musí šupem z domu. Bude mu patnáct a v půli července debutuje s půllitrem v mistrovství republiky juniorských družstev na pražské Markétě. Příští sezónu mu prvně dráhu kříží vážný úraz. Ale s podporou správných lidí znovu míří vzhůru.
Začátek července 2006 jej zastihne ve Slaném s obrovským zlatým věncem kolem krku. Na vítězství v mistrovství republiky dvojic ovšem mají podíl Bohumil Brhel a Adrian Rymel. Jeho vlastní tituly přijdou brzy. Napřesrok je členem juniorského nároďáku, jenž získá bronz v mistrovství světa. Sám vyhrává všechny tři domácí juniorské tituly 2008, kterých za svou kariéru posbírá deset ve všech kategoriích.
Zlatá stuha 2006: zleva Vladimír Kalina, Matěj Kůs, Martin Kurz a Milan Kůs
Jako junior se již prosazuje v seniorských soutěžích, roku 2010 vyhrává prestižní titul mistra republiky. Vyhrává Zlatou stuhu, Zlatou přilbu SNP a je dodnes posledním českým vítězem Tomíčkova memoriálu. Zažívá atmosféru Speedway Grand Prix a světového poháru družstev, stává se s bratry Drymlovými evropským šampiónem ve dvojicích.
Přichází další primáty, zahraniční angažmá. Polsko mu nikdy nepřiroste k srdci, ale na Anglii nedá dopustit. Když je postaven před volbu angažmá, sáhne po nejhorší možné dráze, aby se ještě zlepšil. Pečlivě si vybírá lidi ve svém okolí a depu. Jiří Sedláček, Milan Mihule, Oldřich Šmahel a Martin Kurz jsou nejvíce spojeni s jeho kariérou.
V Praze jako mistr republiky 2010 na pódiu nad Lukášem Drymlem a Hynkem Štichauerem
O přípravu motorů se mu starají Vladimír Dvořák, Bohumil Brhel, Brian Karger a Phil Crump. Je obratný i na společenské scéně. Své sponzory si hýčká, dokonce je překvapí exkurzí u čáslavských gripenů. Neváhá ani organizovat svou vlastní soukromou tiskovku. A na oválech se s ním vždy musí počítat, ačkoliv mu paní smůla nedopřeje pokoj. V srpnu 2017 pořádně znepříjemní cestu žarnovickému miláčkovi Martinu Vaculíkovi za jeho zatím poslední zlatou přilbou SNP. Mimochodem, tu mu již jednou vyfouknul.
Na lettecké základně v Čáslavi
Plochodrážní kampaň 2018 ale končí předčasně kvůli zranění v Newcastlu. Loni se na oválech víceméně jenom mihne. A letos oznámí, že již závodit nebude, což je zpráva, kterou nám musí komentovat jen on sám.
Matěj Kůs o sobě
Matěj Kůs v sezóně 2018
Rozhodnutí o jakémkoliv konci nikdy není lehké. Nechal jsem si na promyšlenou dostatek času. Původně jsem plánoval dát se zdravotně do pořádku a pak se vrátit. Plochou dráhu není možné kloubit s žádnou jinou činností a je třeba se jí věnovat naplno. Plochá dráha pro mě byl celý svět, podřídil jsem tomu sportu všechno, naučil mě vše, co umím, a ploché dráze jsem vděčný za vše, ve všech směrech.
Výhry i prohry, převážně všechny pády mě vytvarovaly do současné lidské podoby. Sportovně mám to nejlepší za sebou a dál bych závodil jen ze setrvačnosti a nějaké obživy. To nebyl důvod, proč jsem začal závodit, je dobré si to přiznat a umět ty dveře zavřít včas. Přesto, že spoustu lidí řekne, kolik se mi toho podařilo, já vše vnímám úplně opačně. Mé závodění vnímám, že jsem nenaplnil mé vlastní očekávání a všechny cíle, které jsem si před sebe postavil.
S Renatem Gafurovem po zisku titulu ve dvojících v Březolupech roku 2011
Neodcházím ale vůbec smutný, jsem šťastný a vděčný za vše a za všechny lidi, které mi tento sport do života přinesl. Bylo to úžasné a všem moc děkuji. Mám obrovské štěstí, že ukončím závodění zdravý, ne každému se to podaří, jak zdravotně, tak ekonomicky. Nepotřebuji roztahovat koberec a veřejně se loučit, proto jsem to pojmul skromnou cestou.
Chtěl bych především všem poděkovat, i když je strašně nevděčné děkovat jmenovitě, když se může na někoho zapomenout. Děkuji všem, kteří mě celou dobu upřímně fandili. Děkuji všem doktorům, kteří se o mě kdy starali, a často ten anděl strážný měl pořádnou fušku. Děkuji všem sponzorům, kteří za mnou kdy stáli a pomohli realizovat cíle. Děkuji všem lidem, kteří mě jakkoliv pomohli na mé závodní cestě.
Ve vestě Newcastlu
Jmenovitě bych chtěl poděkovat mé rodině za podporu. Mamce, která se o mě musela celou dobu bát a otci, že mě tento sport ukázal a vpravil do něho v začátcích pevnou rukou. Děkuji Michalu Stárkovi za jeho pomoc a přínos do celého mého závodění. Martinovi a Martině Kurzů, kteří se o mě vždy starali jak o vlastního. Colin a Allyson Poole, kteří mě vytvořili zázemí v Anglii. Děkuji John McCreanor, Graeme Wilson, pan Vopat, pan Cholenský. Děkuji všem klubům, za které jsem měl možnost startovat, především Autoklubu Markéta.
Dnes již legendární souboj s Martinem Vaculíkem (červená) při ZP SNP v Žarnovici v srpnu 2017
Foto: Pavel Fišer, Karel Herman, Antonín Škach a archív Matěje Kůse
Slaný – 26. června
Loni v září odskákal svůj pád při světovém poháru ve Vechtě zraněním ruky. Sezónu dojížděl jen kvůli vidině bronzu v mistrovství republiky. A také aby stopětadvacítkám nedal vale z marodky. Letos čekal dlouho na začátek sezóny, sžíval se s dvěstěpadesátkou a do plochodrážního kolotoče naskočil až minulé týden ve Slaném. Jenže Bruno Belan je nyní z něho opět venku.
Bruno Belan opět musí nosit sádru
V úterý se v Praze rozjížděl o třetí místo v mistrovském závodě dvěstěpadesátek s Janem Hlačinou, jenž na jawách v péči svého otce vletěl na ovály jako vichřice. Nešlo jen o dva body do tabulky šampionátu, ale především o prestiž.
Slánský závodník však nakonec upadl. Lékařské vyšetření bohužel odhalilo, že se incident neobešel bez následků. Ke všemu není jisté, kdy se Bruno Belan vrátí za řidítka svého modrobílého motocyklu.
„Z Prahy jsem si přivezl frakturu hřbetu kosti malíkové a prsteníčkové,“ říká Bruno Belan. „Tak nevím, zda se stihnu zotavit do Liberce…“
Za všechny čtenáře magazínu speedwayA-Z samozřejmě přejeme, ať se mu comeback podaří.
Čtvrteční pád v rozjezdu o třetí místo se bohužel neobešel bez následků
