Jablonec nad Nisou – 5. listopadu
Při Memoriálu Antonína Vildeho ve Slaném se před pěti lety rozloučil se svou aktivní kariérou. To ovšem neznamená, že bychom ho přestali za řidítky plochodrážních speciálů nadobro. Naposledy nechyběl ve Svitavách. Sice přijel bez motocyklu, ale ještě než dojedl párek, měl domluvené svezení. František Liebezeit však magazínu speedwayA-Z prozradil, že jeho kombinéza zůstane viset na řebíčku i nadále a navíc se představil i v roli extraligového kouče a průkopníka nových myšlenek.

Za řidítky plochodrážního motocyklu
„Po ukončení svého závodění jsem vlastně každý rok jel nějaký závod,“ vysvětluje, jak se počátkem června dostal ve slovenské Žarnovici na nejvyšší stupeň. „Letos jsem přijal pozvání Žarnovických a velmi dobře zorganizovaný závod jsem si fakt užil. Ti kluci Žarnovický to fakt umí. Velice příjemná atmosféra jak při závodě, tak mimo depo. Velký dík patří i Míše Krupičkový, která mi se svolením svýho otce zapůjčila motorku, která na tamní dráze fungovala velice dobře. Závod se mi povedl, i když jsem jel bez tréninku. To veteránský závodění mě nadchlo a rád bych v budoucnu ještě nějaký podobný závod absolvoval.“

Příležitost se naskytla hned na sklonku sezóny, by ve Svitavách o závod v pravém slova smyslu nešlo. „Objevil jsem se tam na poslední chvíli,“ říká. „Měli jsme jako tým pozvání na rozlučkový závod do Žarnovice. Myslím, že to bylo hlavně díky Míše, protože jí tam diváci fakt rádi vidí. Ale Míša odřekla, že má jiný závody. Kluci taky moc nadšený nebyli a mně se už nechtělo nikoho přemlouvat. A tak jsem přijal pozvání svitavských mohykánů. A vůbec nelituju. Skvělá parta kluků, kteří ve svém volnu a prakticky bez prostředků staví na nohy svitavský plochodrážní ovál. Svezl jsem se, ale ten párek mi chutnal víc než jízda samotná. Dráha byla po dešti dost těžká a heft plynu nebylo lehký dát nadoraz. Ale o tom to ten den nebylo. Potkala se tam prostě parta lidí, kteří mají v plochý dráze svý srdíčko, i když dlouhou dobu nebyli nikde moc vidět.“

I když by František Liebezeit dozajista prohnal leckterého soupeře i v regulérním závodě, on sám tuto možnost odmítá. „Ostré závodění už asi nepadá v úvahu,“ tvrdí jednoznačně. „Lákají mě spíše ty veteránské podniky. To je spíš společenská událost.“

V manažerském křesle
Zatímco v sedle motocyklu jsme ho letos mohli vidět pouze dvakrát, v roli trojkoaličního kouče nemohl být rozhodně přehlédnut. DaK Moto Plzeň-Divišov dal závěru soutěže náboj svým bojem o postup do play-off, jenže jeho naděje nakonec zhasla v pardubickém Svítkově.

„Trojkoaliční experiment, jak tomu někteří říkali, myslám, vyšel,“ usmívá se. „Po zpackaném prvním závodě v Praze se tým kolem Zdendy Simoty semknul a začalo to šlapat. Zejména na české jezdce měla osobnost a výkony našeho kapitána velký vliv. Nejelo se jen na sebe a peníze za body, ale byl v tom cítit hodně týmový duch. Tohle se projevilo nejvíc při závodu v Plzni proti Praze, kdy si Kosa Puodžuks spletl datumy. My jeli jen s jedním cizincem a vyhráli jsme. Tým tam šlapal přímo neuvěřitelně kolem Mateje Žagara a právě Zdendy Simoty. Ostatní kluci je následovali a viděli jsme fakt hezký závod. Divákům se, myslím, líbil. Od tohoto okamžiku jsme si získali respekt našich soupeřů a bylo vidět, jak se na závody s námi patřičně vyzbrojili. Nejsmolnější závod jsme jeli doma v Divišově proti Pardubákům. V první jízdě se zranil Martin Vaculík a bylo po závodech. Přesto jsme měli naděje na finále, ale závod v Pardubicích jsme v boji kdo s koho odešli na techniku. Dobře rozjetý závod byl napínavý až do konce, ale domácí měli ten den více štěstí. Asi si ho ale vybrali proti nám, protože ve finále jim potom chybělo.“

Skvělým tahem bylo angažmá Mateje Žagara. Jak jenom Františka Liebezeita napadlo rozhodit své udičky ve vodách, které v české extralize nejsou příliš tradiční? „Získat Mateje nebylo sice jednoduché, ale podařilo se mi s ním domluvit podmínky výhodné pro obě strany,“ líčí trojkoaliční kouč. „Matej se stal naší nejúdernější zbraní. Je to profík se vším všudy, spolehlivý, i když maličko nervák, ale to dobří závodníci bývají. Chtěl jsem ho získat, už když jsem koučoval Mšeno, ale tam jsem neměl tak volné ruce a tak jsem to vzdal. Tenkrát tam i tak byla silná zahraniční sestava kolem Grega. Ale nebyl to jen Matej, jehož angažmá nám vyšlo. I přes průšvih v závodě v Plzni to byl i Kosa Puodžuks. Překvapil svými kvalitními výkony.“

Přitom řada lidí prorokovala, že spojení tří subjektů bude skřípat jako starý gauč s rezavými péry… „Je pravda, že hodně lidí a mezi nima i někteří moji kámoši tvrdili, že nám dávají čas do léta a já se s parákama chytnu a odejdu jako ve Mšeně,“ připouští František Liebezeit. „Doufám, že jim sklaplo. Neříkám, že problémy nebyly. Jistěže přišly, konkrétně já se od poloviny sezóny potýkal s nedostatkem financí, které tekly do týmu z mé firmy. Díky Honzovi Trojánkovi, kterýmu tímto děkuju, jsme to ustáli a dopadlo to stupínek pod finálovým dvojzávodem. Plzeňští byli v pohodě. Spolupráce s panem Klímou a Láďou Kosinou neměla problém. Maličkou jsme museli s Laďou zapracovat na kompetencích při koučování závodu, ale pak to klapalo.“

Na politickém poli
Za těchto okolností by budoucnost trojkoalice měla být kreslena růžovými barvami. „Co se týče příští sezóny, asi bych nechal ještě tuto otázku otevřenou,“ zachovává František Liebezeit opatrný postoj. „Budeme o tom s partnerama mluvit. Nejdřív se musí dořešit nevyřešené věci z letoška a pak se můžeme bavit o příští sezóně.“

Nicméně o možné podobě extraligy léta páně 2012 bychom už hovořit mohli. „Co se podoby extraligy pro roky příští týče, je několik modelů, ale jedno je jisté,“ pouští se František Liebezeit do diskuse. „Tento složitý systém se musí změnit! Praxe ukázala, že je složitý jak pro diváky, tak moc náročný pro koučování. Vím, že diváci volají po návratu starého systému čtyř týmů, pátý by měl pauzu, bez žolíků a taktik. Něco na tom asi bude. Žolík a taktická rezerva by pak byla otázkou. Já bych se přikláněl pouze k možnosti jedné taktické rezervy a bez žolíka.“

Mezi ostatními kluby se ovšem najdou zastánci modelu dvojutkání. „Čtyřutkání asi budou někomu připadat jako krok zpět,“ reaguje kouč bronzového celku. „Ale jezdců ubývá, peněz díky tahanicícm o kompetence a autoritu taky, sponzoři se do tohodle bordelu nehrnou. Nemůžeme přebírat systém Polska, Anglie, Švédska, Dánska ba ani Ruska. Všichni jsou finančně i jezdeckou základnou jinde a my si musíme přestat namlouvat, že se jim můžeme rovnat.“

I v otázce koncepce dalšího vývoje české ploché dráhy má František Liebezeit jasné názory. „Vedení, a bude z jakékoliv federace, by mělo zapracovat na systému, financování a výchově mladých jezdců. Za úvahu by stálo i prodloužení věku z 21 na 23 let, aby přechod našich juniorů do seniorské kategorie nebyl takový šok. Právě v tomto přechodovém období přicházíme o talenty. Bez systémových změn a bez financí, které jsou věcí nejen klubů, ale i manažerů z vedení se naše plochá dráha nikam nepohne.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Eva Palánová a Michal Kohout

Pardubice – 27. října
Sotva Aleš Dryml projel velkým finále letošní Zlaté přilby, plochodrážní sezóna 2012 se pro něho stala definitivně minulostí. Přitom ta nadcházející pro něho teprve začíná dostávat hrubé obrysy, by už podepsal svůj první kontrakt v dánském Holstebro. Stále však očekává slíbený rozbor pravidel, díky nimž je pro SGP 2013 pouze prvním náhradníkem. Při Becher Cupu, který spláchnul protivný d隝, se magazínu speedwayA-Z s patřičnou dávkou nadsázky svěřil, že má jistý prakticky jen start při Zlaté přilbě se startovním číslem jednatřicet.

Sezóna 2013 nemá prozatím mnoho jistých konstant
„Pojedu tejden na dovolenou prohřát si kosti a třináctýho listopadu mě čeká operace,“ svěřuje se Aleš Dryml se svými nejbližšími plány. „Pak uvidíme, jak rychle se dám do kupy. I když je dovolená, člověk je na telefonu a sleduje mail. Kontrakty v Polsku budou během měsíce. Zatím jsem podepsal Dánsko v Holstebro. Po vzájemný domluvě je to bez garance, pojedu, když bude čas. Napíšou mě na soupisku, když budu mít volno, jel bych tam.“

Pro pardubického kapitána bude opět klíčová britská Elite League. „Belle Vue má zájem,“ komentuje možnost zůstat ve svém letošním působišti. „Budu jednat. Záleží, kdo bude dělat dráhu. Colin Meredith odváděl skvělou práci, ale je to obtížný, protože tam pořádaj‘ stock cars. Letos byla dráha v Belle Vue jedna z nejlepších v celý historii. Je prostě potřeba, aby byl slušnej‘ člověk, co má dělat dráhu.“

Britská liga zapadá do úspěšného roku, který letos Aleš Dryml měl. „Letošní sezóna nebyla špatná,“ bilancuje. „Sice jsme s Belle Vue skončili poslední, ale co jsem tam naskočil já a další závodníci, začali jsme vyhrávat. I na venkovních drahách jsme byli dobrými soupeři jako v Poole, Peterborough nebo Wolverhamptonu. Bavil jsem se s manažerem Belle Vue, rád by mě do týmu, teď se musím bavit o podmínkách.“

V hektickém konci září se Aleš Dryml stal nejen šampiónem Evropy, ale také postoupil do finálové části světového šampionátu na dlouhé dráze. Od postupu do Speedway Grand Prix mu chyběl pověstný kousíček. Nicméně dle výkladu pravidel FIM by měl Jasona Crumpa, který ohlásil svou rezignaci na další ročník, nahradit právě čtvrtý z challenge, nikoliv devátý z letošního seriálu, k čemuž se přiklonili promotéři z BSI.

„Poslal se dotaz na FIM, jak je to možný,“ odhaluje Aleš Dryml, že celou situaci rozhodně neřešil s rukama založenýma v klíně. „Přišla nám strohá odpověď, že komise CCP prostě takhle rozhodla. AČR jim proto poslal dopis, aby vysvětlili na základě čeho. Pravidla jsou napsaný, oni slíbili jejich rozbor. Čekám na něj už tejden a jsem moc zvědavej‘.“

Skloubit oba světové seriály na krátké i dlouhé dráze by však nebylo v lidských silách. „S dlouhou by to nešlo stíhat,“ souhlasí Aleš Dryml. „Proto je všechno ještě otevřený. Čekáme na Polsko. Letos jsem jel tři závody v Gnieznu. Po dlouhý době jsem byl v Polsku spokojenej‘, proč se tam teda nevrátit?! V minulosti to bylo spíš k naštvání, třeba ten Miskolc, ale letos se to s tím Gnieznem zlepšilo. Čekají na pravidla a pak se uvidí. Kdybych byl jezdec SGP, můj KSM by stoupnul na devět bodů a nebyl bych zajímavej‘.“

A tak na sklonku právě skončené sezóny nemá Aleš Dryml mnoho jistot. „Jediná jasná věc, pokud to zdraví dovolí, je, že pojedu Zlatou přilbu s jednatřicítkou na zádech,“ směje se. A připomíná, že při každém startu ve velkém finále pardubického závodu všech závodů měl pokaždé na svých zádech vestu se startovním číslem jednatřicet.

Při Zlaté přilbě přinese satisfakci pouze vítězství
Letos Aleš Dryml kromě závodění vstoupil i na politickou plochodrážní scénu. Stal se místopředsedou pardubického klubu a má co říct i v otázce extraligového systému. „O formátu extraligy budou jednání,“ říká. „Pan Moravec dal návrh, jak by se ten systém upravil. Jsem velkej‘ zastánce dvojutkání. Čtyřutkání jsou krok zpět. Proč používat v Čechách zastaralej‘ systém? Ale když tu máme dvě federace, není se co divit.“

I když nepatří k zastáncům čtyřutkání, rozhodně neskrývá potřebu stávající systém české extraligy reformovat. „Doufám, že ostatní týmy dostanou rozum a otevřou jednání o přiblížení extraligy anglickýmu systému,“ věří. „A že se rozumnou cestou a domluvou se budou snažit, aby to bylo co nejzajímavější. Čtyřutkání je závod jednotlivců, proto preferuju dvojutkání. Je to dobrý i pro český závodníky, protože se tak jezdí i v cizině. A hlavně letos bylo zajímavý, že ve finále extraligy byly týmy, co se stavěly proti stávajícímu systému.“

Podoba české extraligy anno domini 2013 je stále otevřenou záležitostí, ovšem také působení Aleše Drymla ve finále světového šampionátu na dlouhé dráze. „Všechno je otevřený, ještě nevím, jak to bude s Grand Prix a krátká a dlouhou nejde dohromady,“ komentuje Aleš Dryml toto téma. „Musím ještě chvilku počkat a pak dáme zásadní rozhodnutí, jakým směrem se vydám. Těžko říct, kdy to bude, rád bych do konce roku. Techniku na dlouhou mám, když se rozhodnu do ní jít, nebrání mi nic do toho skočit. Ale s Grand Prix bych to těžko kombinoval.“

A tak je skutečně jedinou jistotou, že se Aleš Dryml v neděli 29. září 2013 postaví na start jubilejní pětašedesáté Zlaté přilby města Pardubic. Nádhernou trofej měl na dosah už v letošním ročníku, kdy mu ovšem nevyšel start velkého finále. Podařilo se jeho týmu identifikovat příčinu problému s motocyklem?

„S motorkou nic nebylo,“ odpovídá na rovinu. „Analyzoval jsem to a bylo několik okolností, co byly proti mně. Startovní pozice číslo dvě byla v tom dni nejhorší. Většinou bejvá nejhorší pětka, ale letos byly čtyřka a pětka nejlepší. Zůstal tam ten hrášek, jak jezdily traktory, na rovince to bylo vymletý, proto ten grip zadního kola byl lepší. Já tam první půl metr skočil perfektně. Jenže jak přední kolo skočilo k zemi,začal jsem hrabat. A z dvojky jsem měl hrášek až do nájezdu.“

Problémem bylo, že se Aleš Dryml jak ve čtvrtfinále, tak v semifinále dostal do skupiny s číslem dvě. „Ve čtvrtfinále a v semifinále jsem vždy jezdil druhou jízdu po úpravě,“ vysvětluje. „A ve finále jsem jel hned po úpravě, proto tomu neodpovídalo nastavení motorky. Byla v pořádku, to jsem si v tý chvíli neuvědomoval, ale nastavení bylo jinak a proto jsem mydlil. Celou noc jsem nespal, šrotovalo mi to v hlavě, ale všechno bylo v pořádku.“

Nabízí se trošku kacířská myšlenka, pokud by Aleš Dryml nastoupil do třetí semifinálové jízdy a vyhrál ji, stal by se vítězem celé skupiny. A ve velkém finále by na svou přilbu navlékl žlutý povlak, který měl pozdější vítěz Grzegorz Walasek.

„Zlatá přilba je dostat se do finále a pak mít trošku štěstí,“ filozofuje Aleš Dryml. „Letos jsem měl smůlu. V tý třetí semifinálový jízdě jsem se chtěl šetřit. Walasek tam jel jenom, že chtěl něco zkusit. Nebyla v tom taktika. Stejně bych ho musel porazit a třeba bych ho ani neporazil. Ten den jsme udělali všechno, co šlo. Mohli jsme to naladit jinak, ale to vím teď, ale předtím by mně to nenapadlo.“

Po velkém boji s Troyem Batchelorem projížděl nakonec Aleš Dryml cílem jako čtvrtý. „Čtvrtý místo je určitě úspěch,“ bilancuje. „ Jsem rád, že jsem byl první Čech ve finále od roku 2005, ale osobně to vidím jako zklamání. Pro mě by byl úspěch už jenom získat zlatou přilbu. Ostatní umístění jsem měl, pouze vítězství by byla satisfakce, vše ostatní je zklamání.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Antonín Škach a Michal Kohout

Mariánské Lázně – 22. září
Logickou otázkou, které Aleš Dryml čelil po svém druhém místě v sobotním mariánskolázeňském challenge, bylo, jak by dokázal skloubit svou účast na dlouhých drahách s případnými starty v Grand Prix. Pardubický kapitán ovšem připomněl husté síto v Goričanu a navíc pro magazín speedwayA-Z dodal pár slov na téma dalších důležitých závodů, které ho v tomto týdnu očekávají.

„Ano, mám šanci se kvalifikovat do Speedway Grand Prix, a jestli se kvalifikuju, bude to těžkej‘ problém a budu muset udělat obtížný rozhodnutí,“ svěřoval se. „Ale v Goričanu to bude ještě těžší než dneska, protože tam postupujou jenom první tři. Čas ukáže, můj táta získal na dlouhé dráze dvě stříbra a to zlato tam ještě chybí.“

Zlato v české extralize je však mnohem blíže. „V pondělí mám ještě Anglii,“ připomíná Aleš Dryml. „A v úterý finále v Praze. Trošku mi to udělalo čáru přes rozpočet. Poslal jsem motory na servis a tak to uháním, aby se mi vrátily.“

V systému dvojutkáních inspirovaných dánským rozpisem má Praha ve vzájemných duelech prozatím nad Pardubicemi navrch. „Závod bude těžkej‘, uvědomuje si. „Rune Holta je zraněnej‘. Praha je těžká, tam starty budou hodně rozhodovat.“

Ve středu si Aleš Dryml odskočí do Anglie. A pak už se bude soustředit výhradně na Goričan. „Strategie se nedá vymyslet,“ říká na téma závodu, jehož postupové síto má stejně malé dírky jako od špendlíku. „Chce to pět dobrejch‘ startů a pak to udržet až do cíle.“

Náročný týden Aleše Drymla se uzavře hned v neděli, kdy v rakouském Murecku vyvrcholí evropský šampionát jednotlivců. „To je kousek vedle,“ upozorňuje na polohu stadiónu blízko slovinské hranice. „Je to specifická dráha a doufám v dobrý starty.“

Na hrotu průběžné klasifikace má Aleš Dryml náskok šesti bodů. „Cíl je udělat deset bodů,“ plánuje. „A žádný chyby a technický problémy. Bylo by smutný tu šanci na titul pustit. Zlato jsem měl už několikrát na dosah a vždycky to proklouzlo.“

Foto: Wojta Zavřel

Praha – 15. září
Na počátku dvacátého století se spalovací motor prosadil v soutěži při pohonu silničních vozidel nad parním strojem a elektromotorem. Nyní se však zdá, že může jít o vítězství dočasné, jelikož vzhledem k limitům zásob ropy, snahám ekologů a vývoji akumulátorů by budoucnost mohla patřit elektrického pohonu. Zdeněk Schneiderwind byl dokonce minulý týden v Morizes svědkem prezentace plochodrážních motocyklů poháněných akumulátorem a magazínu speedwayA-Z se svěřil, že ho tiché motocykly rozhodně nenadchly.

„Měli tam dvě motorky na baterky,“ vypráví Zdeněk Schneiderwind, který už tradičně doprovázel svého chráněnce Josefa France. „Zkoušeli to tam Philippe Ostyn a Richard de Biasi. Jelo to smykem, ale neslyšel jsem vůbec nic. Nevím, jestli to má smysl. Byl jsem se podívat na jejich startu, je to ale nepřirozený.“

Elektromotocykly nenadchly ani diváky. „Když vrčeli na startu, lidi se smáli,“ líčí Zdeněk Schneiderwind. „Najednou se začalo hrabat od kola a vyrazili. Odjeli tři kola, jeli smykem, všechno jako na ploché dráze, to jako jo, ale jak je to silný, nevím, věnoval jsem se hlavně Pepemu.“

Spolu s pražským trenérem nezbývá než doufat, že nepřichází doba, kdy na plochodrážních oválech budou řvát pouze flat trackové stroje, které při současných předpisech o plochodrážních výfucích zní fanouškovskému uchu rozhodně lépe i nyní. I když na druhou stranu při současné české aférce s kořalkou pančovanou metylem, by elektropohon mohl ušetřit řadu problémů při převozu motocyklů.