Praha – 9. ledna
Cesty do sedla plochodrážního motocyklu mohou být inspirovány různými událostmi. Filip Hájek dostal chu si sport levých zatáček vyzkoušet, když viděl expozici pražské Markéty při motocyklové výstavě. A letos se vedle ostrého debutu s pětistovkou mohl pochlubit také třetím místem v klasickém šampionátu republiky stopětadvacítek.

Premiérové pódium a let vrtulníkem ohraničily jeho první sezónu
„K ploché dráze jsem se dostal na výstavišti, kde měli kluci z Markéty vystavený motorky,“ vypráví Filip Hájek, jak se dostal do sedla plochodrážního motocyklu. „Hrál jsem fotbal, na závody jsem moc nechodil a do tý doby jsem nikde nezávodil. Ale zaujalo mě to a chtěl jsem to zkusit.“

Ostrý začátek sezóny 2011 ještě nestihnul. Svým ostrým debutem prošel během květnového Speedway Mini Cupu v Chabařovicích. „Když jsem tam jel, nikde jsem na to netrénoval,“ vzpomíná s odstupem téměř dvou let. „Těšil jsem se na svůj první závod. Měl jsem z toho dobrý pocit. A když se dnes podívám na své tehdejší poslední místo, řeknu si, že to prostě byl první závod.“

Sečteno a podtrženo, roku 2011 skončil osmý v klasickém šampionátu stopětadvacítek, šestý v mistrovství republiky na krátké dráze a sedmý při Speedway Mini Cupu. „Na to, že to byla první sezóna, tak to bylo docela dobré,“ bilancuje. „Ale mohlo to být i lepší.“

Nicméně pozorná část publika ho začala vnímat už tehdy. Do jeho povědomí se dostal především díky dvěma událostem. Ta první byla příjemná. V šampionátu republiky v Divišově mu přálo štěstí. Dostal se do finále A, jehož cílem projel třetí, jenže Zdeněk Holub byl dodatečně diskvalifikován a on stanul místo něho na druhé příčce stupňů vítězů. Druhá výrazná událost roku 2011 v jeho podání byla už horší. V září ve Mšeně se stal historicky prvním českým plochodrážníkem, pro něhož letěl na stadión vrtulník.

„Na své první pódium vzpomínám dobře,“ směje se. „Vůbec jsem to nečekal. A byl jsem strašně rád. Ale na ten vrtulník ne moc dobře. Nějaký kolo jsem jel první, ale vjel jsem do měkkýho materiálu. Nemohl jsem z něj ven, hák se mi zaháknul do nafukovaček a bylo to. Takže doufám, že mě to už nepotká.“

Stopětadvacítky v kombinaci s pětistovkami
Vrtulníkové extempore mělo naštěstí šastný konec, protože podezření na vnitřní zranění se nepotvrdila. Zima se rychle přehoupla do jara a Filip Hájek netrpělivě očekával své patnácté narozeniny. Na ně si musel ovšem počkat až do poloviny května. Mezitím pilně jezdil se svou žlutou stopětadvacítkou, kde to jen šlo.

„Bylo dobrý zůstat na stopětadvacítce,“ hájí svůj krok věnovat se ještě kolibříkům, by se někteří jeho vrstevníci specializovali na pětistovku. „Na ní se naučím nejvíc. Bylo by lepší soustředit se na pětistovky, ale půllitr jsem neměl v pořádku, takže jsem na něm nemoh‘ trénovat. A tak jsem aspoň jezdil na klasické dráze na stopětadvacítce, kde jsem udělal v mistráku celkový třetí místo.“

Třetí místo v klasickém mistrovství republiky stopětadvacítek bylo pro Michala Hájka doposud nejvýraznějším výsledkem. Na krátké dráze byl sedmý v šampionátu AČR, v jeho protějšku pod logem ČSMS sedmý, při Speedway Mini Cupu také sedmý.

„Hodnotím to docela dobře,“ svěřuje se. „Byl jsem rád, že jsem udělal třetí místo na klasické dráze a to mě nejvíc těšilo. Navíc v květnu přišlo zranění. Trénovali jsme na klasické dráze, kde jsem si zvrtnul kotník a musel zůstat nějaký čas v klidu.“

Tím pádem se odložil rovněž jeho závodní debut v pětistovkách. Ten přišel až v půli července, když v Pardubicích pokračoval český přebor. „Byl jsem asi po dvou tréninkách na půllitru,“ vybavuje si další klíčový moment své závodnické kariéry. „Přišel za mnou pan Schneiderwind, a jedu na přebor do Pardubic. Dělal jsem tam náhradníka, ale pocit jsem měl dobrej‘. Byl jsem rád, že jsem začal na pětistovce nejen trénovat, ale i závodit. Vím, že výsledky nebylo dobré, ale aspoň jsem si to moh‘ zkusit už v minulý sezóně.“

Nicméně nové boje na oválech začnou co nevidět. „Příprava probíhá dobře,“ svěřuje se Filip Hájek. „Chodíme čtyřikrát týdně cvičit. Chci dosáhnout co nejlepší výsledky na stopětadvacítce.“

Filip Hájek děkuje:
„Hlavně chci poděkovat tátovi, který mě v závodění podporuje a pomáhá mi. Také panu Schneiderwindovi, který mi radí a pomáhá na závodech a na tréninkách. I firmě Shupa, která mi dost pomohla a všem okolo, kteří mi můžou poradit a pomoct.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Eva Palánová

Přelouč – 19. prosince
Za uplynulou sezónou se Václav Milík může ohlížet s uspokojením. Probojoval se do finále juniorských mistrovství světa a Evropy, o debut v národním týmu ho připravil jen úraz ruky při výměně motoru a vedle dvou domácích titulů na juniorské scéně se do historie zapsal jako nejmladší český mistr republiky jednotlivců AČR. Na setkání se sponzory a příznivci minulou středu v Přelouči se však Václav Milík díval už do roku se třináctkou na konci. Magazínu speedwayA-Z se svěřil s novou taktikou na soupeře, kterou už otestoval při dvou posledních mítincích v Bahia Blanca.

„Určitě výborná,“ bilancuje Václav Milík sezónu s dvanáctkou na konci. „Štvou mě akorát ty jednadvacítky, to by se říkalo líp, že jsem trojnásobnej‘ juniorskej‘ mistr. Ale spokojenost nade vše.“

Na rozdíl od většiny plochodrážníků si pardubický junior prodloužil letošní kampaň o dvě finále juniorského mistrovství světa v Bahia Blanca. „Chtěl jsem uspět co nejvíc,“ komentuje Václav Milík své ambice na druhé straně zeměkoule. „To jsem říkal už takovi, když jsme tam letěli, abych vydělal co nejvíc na zimu. Závody se mi tam podařily, pár lidí sice chybělo, ale podařilo se mi porazit i ty, co jim šlo o tituly,“

Přitom zdravotní stav Václava Milíka nebyl zrovna optimální. „Na prvním závodě jsem měl teplotu a rýmu,“ svěřuje se. „Po závodech jsem tři dny ležel. Ale pak mi bylo už dobře, měl jsem na závodění chu. Chtěl jsem si to ještě před zimou užít. Přišel jsem na to, jak se na závodech soustředit. Měl jsem čistější hlavu na startě, takže to zkusím stejně hned od jara. Chce to pročistit hlavu, v tom mistrovství světa držej‘ všichni plnej‘ plyn a dělaj‘ všechno podobně. Pak už je to o detailech, proto bych na tom chtěl zapracovat. A nahonit fyzičku a příští rok ten titul v jednadvacítkách bude!“

Václav Milík by se ovšem rád etabloval rovněž u našich severních sousedů. „Doufám, že se ozve nějakej‘ dobrej‘ tým,“ říká. „Chtěl bych do první ligy, zatím se ozvaly jenom Krosno a Pila. A já bych potřeboval peníze za podpis, abych to vrazil do techniky a dělal co nejlepší výsledky. Ve druhý lize se za podpis nic nedává, snad se najde skulinka v první. Na post juniora může bejt‘ jenom Polák, to mi zkomplikovalo situaci. A tak se musím ukázat hned od prvního závodu, jinak se už nesvezu.“

Úřadující mistr republiky AČR logicky uvízl v hledáčku Milana Špinky, který by chtěl co nejlépe vyžít domácího prostředí nejen ve světovém šampionátu juniorských družstev, ale i v prestižním finále SWC.

„Teď měním motor jedním prstem,“ směje se Václav Milík na připomínkou události, která ho vyřadila z národního týmu pro letošní race-off. „Hlavně si už pod něj nedávám šroubovák a jde mi to už líp. Chtěl bych se dostat co nejdál ve světě a v Evropě. Letos jsem si říkal, abych bylo do desátýho místa v juniorskejch‘ mistrovství světa a Evropy, což se zadařilo. Teď chci bejt‘ do pátýho místa a na další rok na bedně. Samozřejmě udělám všechno, abych byl na bedně už teď, ale to bych do pátýho místa byl spokojenej‘. Chystám se i na seniory v mistráku, ale teď to bude těžší. Udělal jsem mistra a tak se jinej‘ výsledek od mě nebude už čekat.“

Foto: Eva Palánová

Bílá – 11. prosince
Loni se na svatého Václava přijel s tatínkem Danielem a dědou Josefem, někdejším plochodrážním reprezentantem, podívat na jeden z podniků Speedway Mini Cupu do Divišova. Nezůstalo jen u okukování, sám usedl do sedla plochodrážní stopětadvacítky. A by se závodních jízd nezúčastnil, byl nakonec přece jen klasifikován na poslední příčce. Neuběhl ani rok a nebýt celonočního deště přijel by do Divišova zamávat z nejvyššího stupně pódia coby celkový vítěz celého Speedway Mini Cupu. Kryštof Rybář magazínu speedwayA-Z vyprávěl, nejen co se seběhlo v mezilehlých padesáti týdnech, ale také se svěřil, že první svezení na plochodrážním motocyklu rozhodlo, že motokros půjde stranou.

Za úspěšný debut pochvala od mistra světa
„Poprvé jsem se posadil na motorku v pěti letech,“ vypráví Kryštof Rybář, že v jeho případě jablko rozhodně nepadlo daleko od stromu. „Byla to taková malá motorka s motorem z Babetty. V šesti letech jsem začal v šesti a nic moc jsem v něm nedosáhl. Největší úspěch asi byl, že jsem vyhrál sezónu v soutěži MX Bakov.“

Jenže jeho motokrosová kariéra se už blížila ke svému konci. „Motokros mě přestával pomalu bavit, chyběl mi tam kontakt s jinými jezdci,“ vysvětluje. „U ploché dráhy jsem v kontaktu pořád.“ Svou roli nakonec sehrála plochodrážní minulost Josefa Rybáře.

„Jo, jo, to sehrálo hodně velkou roli,“ souhlasí Kryštof Rybář. „S tátou a dědou jsme pořád jezdili na závody a už odmalička mě vedli k ploché dráze. První svezení na plochodrážní motorce jsem absolvoval v Liberci. Motorku mi půjčil Dany Šilhán, za což mu moc děkuju. Ale byla na malém rámu, takže to nebylo úplně ono. Ale už v tu chvíli, kdy jsem si na Danyho motorku sednul, řek‘ jsem si, že plochou dráhu chci jezdit. A po cestě domů jsem řekl tátovi, že chci s plochou začít. Byl z toho nadšený.“

Následovala zmiňovaná cesta do Divišova. V sezóně 2011 stihnul ještě tři podniky Speedway Mini Cupu. Učení mu šlo náramně, soudě dle skutečnosti, že hned v dalším klání v Divišově o necelé dva týdny později pronikl už do finále B a do průběžné klasifikace si připsal deset bodů.

„Na to, že to byl můj první závod, jsem z toho byl překvapenej‘,“ nezastírá. „Dokonce mě za to pochválil i pan Špinka, čehož si moc cením.“

Permanentka na domácí stupně vítězů
Letos vykročil tím nejlepším možným směrem. V dubnu se v Divišově poprvé postavil na stupně vítězů. Třetí podnik Speedway Mini Cupu v květnu v Chabařovicích už vyhrál. „Výkony v dubnu asi byly hlavně díky tomu, že jsem mohl v zimě trénovat na šroubkách, za což děkuju Honzovi Pecinovi,“ přemítá. „V Divišově jsem moh‘ skončit druhej‘ za Míšou Krupičkovou. Odstartovali jsme, po prvním kole jsem byl druhej‘, ale pak mi začala vynechávat motorka. Tak jsem skončil třetí, bylo to karburátorem. V Chabařovicích jsem vyhrál všech pět jízd a měl plnej‘ počet osmnáct bodů. Byl to krásnej‘ pocit! Vzpomínám na to moc hezky.“

Od té doby se na stupních vítězů docela zabydlel. V mistrovských závodech ČSMS i AČR skončil třetí, Speedway Mini Cup vyhrál. „ČSMS i AČR mi vyšlo moc pěkně,“ bilancuje. „V ČSMS jsem měl i štěstí, protože na dva závody nepřijely Chabařovice. V AČR už to bylo horší! Pořád jsme se přetahovali o třetí místo s Adamem Fenclem. Bylo to těsný! Asi o dva body jsem skončil třetí. Chvíli to i vypadlo, že bude rozjezd s Adamem o celkové třetí místo. Mini Cup byl krásnej‘! Tam jsem si vždycky spravil náladu. Teď nevím, jestli jsem měl tři nebo čtyři závody za sebou plnej‘ počet bodů. Mini Cup byl úžasnej‘, akorát škoda, že nebyly ceny jako minulej‘ rok, když to vyhrál Michal Škurla.“

Nadějný závodník dostal pozvánku do reprezentačního týmu pro zlatý pohár UEM v nizozemském Blijhamu, avšak na rozdíl od domácí scény loni v říjnu tento debut zrovna vydařený nebyl…

„Jo, jo, moc to nevyšlo,“ povzdechne si Kryštof Rybář. „Na hotelu to bylo luxusní, s Patrikem, Michalem, Míšou a Romanem bylo o srandu postaráno. Když jsme vstali, začala nervozita. Když jsme přijeli na dráhu, všichni tam už byli. Soupeři byli zajímaví! Dva tréninky proběhly v poho, dokonce jsem se držel i těch paličů. Pak došlo na tréninkové jízdy. V první jsem dobře odstartoval, celou jízdu dojel druhý za Igorem Kopiecem a před Darellem de Vriesem.“

Ta druhá ovšem dopadla nepříjemně. „Odstartoval jsem zase na druhým místě za Igorem a zase před Darellem,“ říká. „A v druhém kole v první zatáčce po startu na to došlo. On byl na rovince rychlejší a dostával se před mě. Když byl kousek přede mnou, zavřel mě. Naše kola se o sebe zadrhla a už se s tím nedalo nic dělat. Od té doby si to nepamatuju. Silnej‘ otřes mozku, zlomenej‘ nos, dva dny v nemocnici a doma průser.“

Účty letošní sezóny jsou ovšem už podtrženy a sečteny. „Snažím se cvičit, běhat a posilovat,“ popisuje Kryštof Rybář svou přípravu na nadcházející rok. „Jinak asi budeme kupovat dvěstěpadesátku. A chtěli bychom i dlouhána do Německa. Jinak nevím, možná budou i nový dečky. Na příští rok nemám nějaký extra velký cíle. Malou dráhu asi moc jezdit nebudem‘. Tak cíl je asi dělat nějaký dobrý výsledky v tom Německu.“

Kryštof Rybář děkuje:
„Za prvé bych chtěl poděkovat celé rodině. Tátovi, mámě, ségře, dědovi Pepovi, no prostě všem příbuznejm‘. Shupě za pomoc, Láďovi a Jiřině Šifaldovým za možnost tréninků a soustředění. Divišovu taky za možnost tréninků. Taky bych chtěl poděkovat Zicu za opravy blatníků. Panu Schneiderwindovi za rady a všem, co mi nějak pomohli.“

Foto: Wojta Zavřel, Antonín Škach a Jiřina Šifaldová

Plzeň – 6. prosince
Není to zrovna běžným standardem, ale čas od času nějaký motokrosař zkusí plochou dráhu. Výzvou mu přitom může být klubová kampaň na hledání nových zájemců o speedway na rádiových vlnách. Od jeho vyslechnutí ke stříbru v mistrovství republiky stopětadvacítek potom nemusí uběhnout ani dva roky. Plzeňský závodník Roman Mády se ovšem magazínu speedwayA-Z svěřil, že u stříbra by ve světě levých zatáček rozhodně skončit nechtěl.

Dvě sezóny k titulu vicemistra
A to ještě předloni slyšel jméno Roman Mády jen málokdo. Na počátku jeho plochodrážnické kariéry vskutku stálo rozhlasové vysílání. „K ploché dráze mě přivedl táta, slyšel v rádiu, že PK Plzeň hledá nové jezdce,“ potvrzuje samotný plzeňský plochodrážník. „Rozhodl jsem se to zkusit, jestli mě to nebude bavit víc než motokros. Chytlo mě to a jsem u toho dodnes.“

Přitom do té doby neměl s plochou dráhou prakticky žádné osobní zkušenosti. „Znal jsem ji jen z televize a na závody jsem nechodil,“ říká, což ovšem neznamená, že by nikdy neusedl do sedla závodního motocyklu. „Jezdil jsem od čtyř let na krosce a od osmi jezdil závodně motokros a enduro.“

První plochodrážní závod zažil loni v dubnu, když ve Slaném startoval šampionát stopětadvacítek. „Na jaře 2011 jsem začal trénovat v PK Plzeň na stopětadvacítce Honda, na které jsem jel právě ve Slaném,“ popisuje Roman Mády. „Všechno bylo jiné než v motokrosu. Učil jsem se projet zatáčku smykem a zvykal si na čtyřtaktní motor.“

Ve Slaném tehdy inkasoval jediný bod a obsadil sedmou příčku. „Nebylo to lehké,“ vzpomíná na svůj debut dnes. „Byli jsme s tátou dost nervózní, zvykali si na systém rozjížděk a všechno kolem. Naštěstí s námi byl i trenér Láďa Kosina. A po závodech už to bylo v pohodě, byl jsem rád za jeden bod.“

Už loni se ukázalo, že se soustředí na běžné dráhy a ty malé otestoval jen v případě jediného Divišova. „Ano, je to pravda, mám raději klasické ovály,“ souhlasí. „Na krátké mě to moc nebaví, protože je tam malá rychlost a není to takový adrenalin.“

Konec mistrovství republiky ho zastihl na šesté příčce závěrečné klasifikace. „Se šestým místem jsem byl spokojený,“ bilancuje Roman Mády. „Byla to moje první sezóna a vše jsme se museli učit. Jen mi mrzelo, že jsem nejel závod v Plzni, byl jsem zrovna nemocný.“

Jenže u šestého místa to neskončilo. Letos skončil už jako vicemistr republiky a to zkušenější Patrik Mikel přece jezdil jakoby v jiné lize. „S druhým místem jsem opravdu spokojený,“ netají se. „Po problémech s novým motorem, který jsme jeli asi od půlky sezóny, a který se nám dvakrát rozsypal, je titul vicemistra dobrá odměna.“

V německé Vechtě prošel letos také svým reprezentačním debutem. „Byl to můj první závod v zahraničí a zároveň na dlouhé dráze,“ vypráví Roman Mády. „Byl to pro mě zážitek, je tam pěkná dráha, dlouhá se štěrkovým povrchem. Na rovince se to docela pěkně rozjede a cesta přes celé Německo se mi také líbila.“

Nyní za okny padá sníh, ovšem Roman Mády už pomýšlí na sezónu 2013. „Přes zimu budu posilovat, jezdit na snowboardu, bruslit a občas vytáhnu krosku,“ plánuje. „Chceme také zkusit šroubky. Motorku asi přestavíme na metyl a připravíme na příští sezónu, ve které bych chtěl získat titul mistra republiky nebo alespoň obhájit vicemistra. V reprezentaci chci využít letošní zkušenosti a pokusit se o lepší výsledky. Rád bych zkusil dvěpade, ale je to finančně náročné, snad kdyby se našel nějaký sponzor…“

Roman Mády děkuje:
„Chtěl bych poděkovat PK Plzeň za velkou podporu, panu Křikavovi za účast v reprezentaci, Shupě, že dělá motory na plochou, tátovi za přípravu motorky a všem, co mi pomáhají a drží palce.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Eva Palánová

Řež – 30. listopadu
Aktivní část kariéry Tomáše Topinky skončila prakticky zničehonic. Jenže závodník jeho formátu z britské ligy neodchází tichým přivřením dveří. A to neučiní ani současný kouč pražského Olympu. Magazínu speedwayA-Z se dnes odpoledne svěřil, že večer odlétá za kanál La Manche, aby s přáteli dohodl detaily jeho rozlučkového závodu v King’s Lynn, s nímž byl spojen po většinu svých sezón v Anglii.

„Dneska letím do Anglie, musím všechno zorganizovat s přáteli, s nimiž to dáváme dohromady,“ řekl. Jeho rozlučkový závod plánovaný na 8. března prozatím dostává hrubé kontury. „Pojedou proti sobě dvě družstva,“ svěřuje se Tomáš Topinka. „Jedno bude King’s Lynn v sestavě pro sezónu 2013 versus můj tým. Ten se bude skládat z lidí, se kterejma jsem závodil.“

Samotný Tomáš Topinka však do mítinku aktivně nezasáhne, by včera zamířil do posilovny ve Stromovce a dnes si byl zahrát squash. „Nepojedu,“ tvrdí rezolutně. „Než ten závod bude, bude to víc než rok, co jsem na tom seděl naposledy. Neplánuju to, i když to zavrhnutý není.“

Zatímco za kanálem La Manche bude prvním českým závodníkem, který zorganizoval nejen testimonial, ale i farewell mítink, o jeho české obdobě prozatím neuvažuje. „O český rozlučce jsem nepřemejšlel,“ tvrdí. „Ale tady jsem zatím ještě neskončil. Nikdy nevíš, není všem dnům konec. Přijde třeba jezdecká krize a uvidíš. Nikdy nevíš, co nás čeká…“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Otrokovice – 29. listopadu
Plochodrážníci jsou vskutku pilnými sběrateli rytířských mečů, jimiž AČR každoročně dekoruje mladé motocyklové závodníky za nadstandardní výsledky. Poprvé skončil roku 2005 ve sbírce Tomáše Suchánka, ale počínaje sezónou 2009 si ho plochodrážní jezdci odváží pravidelně. Po Jaroslavu Hladkém, Eduardu Krčmářovi a Michaele Krupičkové se ho letos zmocnil Patrik Mikel díky svému brilantnímu triumfu při zlaté trofeji stopětadvacítek UEM v nizozemském Blijhamu. Březolupský borec se magazínu speedwayA-Z svěřil, že si krásnou cenu vystavil na čestném místě.

„Atmosféra byla skvělá,“ líčí své dojmy z vyhlášení mistrů republiky AČR v motocyklovém sportu. „Nejdřív jsem se nemohl dočkat, ale když jsem tam dojel, bylo to ještě lepší, než jsem čekal. Eda a jeho mechanik Růža mě provedli celým hotelem a ukazovali mi, kde vloni jezdili na pitbajkovi.“

Na pódiu se ale mezitím začal odehrávat hlavní bod večera. „Vyhlašování začalo sportovní mototuristikou,“ vypráví Patrik Mikel. „Na plochou dráhu byl ještě čas a tak nás pan Zíta vyzval, abychom s ním udělali rozhovor pro televizi. Jakmile jsme ho dokončili a vrátili se do sálu, přišla na řadu plochá dráha.“

A Patrik Mikel rozhodně nesledoval dění pouze z pozice diváka. „Poprvé jsem šel na pódium při vyhlašování mistrů republiky,“ popisuje. „Dostal jsem pohár za první místo v kategorii plochá dráha juniorů 125 ccm. Podruhé jsem tam šel při vyhlašování mistrů Evropy a dostal pohár za první místo na šampionátu Evropy v Holandsku.“

Dvěma cestami na pódium to ovšem pro březolupského borce neskončilo, jelikož výsledek z Blijhamu z něho udělal letošního rytíře motocyklového sportu. „Překvapení to rozhodně bylo,“ nezastírá. „Po Blijhamu jsem to nečekal, protože do konce sezóny bylo ještě hodně závodů a hodně jezdců mělo našlápnuto na různé tituly. Ale v ten moment, kdy mě Karla Mráčková vyhlásila jako rytíře, tak to bylo super. Byl jsem moc šastný, protože rytířem jsem se chtěl vždycky stát a teď mi to povedlo. Celou atmosféru jsme si tam všichni společně užili.“

Jednou z cen byl i pitbike, který ovšem Patrik Mikel vyrazil ihned otestovat. „Byl jsem ji projet na parkoviště hned, jak skončilo vyhlašování,“ usmívá se. „Chvíli jsem jezdil s klukama, ale pak mě zastavili, že je to slyšet až do čtvrtého patra (smích). Pauza nám ale dlouho netrvala, přesunuli jsme se na druhé parkoviště a tam jsme to pořádně rozjeli. Eda mě učil jezdit po zadním, protože to má na té svojí už odzkoušené, takže jsem se to trochu naučil. Pitbajk je super, zkoušel jsem, co to dá a je fakt hodně rychlá.“

Rytířský meč byl však cennější trofejí. „Líbí se mi moc,“ neskrývá Patrik Mikel. „Ale i poháry jsou nádherné. Půjdou i s mečem na zasloužené místo hned vedle poháru z Blijhamu. Mám je vystavené na čestném místě hned vedle televize.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)