Praha a Pardubice. To jsou nejčastější jména vítězů české ligy, a už se jmenovaly Rudá hvězda nebo Olymp a SVS či Zlatá přilba. V tomto ohledu jsou i jisté výjimky. Pohár Světa motorů 1967 vyhrála Viktoria Žižkov, regulérní ligu o dva roky později Slaný. Středočeský klub na svůj první primát navázal až po šestatřiceti letech v sezonách 2005 a 2006. Pražsko-pardubický monopol se poprvé podařilo narušit až roku 1994 Plzní. Její cestu za letošním zlatem dobře znáte z reportáží magazínu speedwayA-Z, a tak se podívejme, jak Západočeši vyhráli extraligu poprvé.
Dolů a zase zpátky
Sezona 1986 nezastihla dlouholetého účastníka extraligy, AMK ČSAD Plzeň, v obvyklé fazóně. Bratři Dominikové na sklonku svých kariér již nebyli takovými oporami jako v minulosti, což platilo i o Jaroslavu Hauptmannovi a Jaromíru Bartošovi. Tým nebyl schopen čelit generačně obměněné RH Praha ani pardubickému SVS a Slanému.

Ve všech utkáních patřilo Plzni poslední místo. Jedinou výjimku v tomto směru tvořil dubnový závod na Borech. Plzeňáci se vzchopili a dokázali vyjet třetí příčku. Krutou odměnou za špatnou sezonu byl pád do nižší 1. ligy.

Plzeňská prvoligová léta nebyla ničím mimořádným. V reorganizované podobě ligy, jejíž nadstavbovou část tvořil souboj o šampiona družstev, západočeský tým ničím nepřekvapil. Jeho hody nastaly až roku 1991, kdy se naše liga vrátila k systému dvoutkání.

Hned při premiéře nového rozpisu Plzeň před svým publikem doslova rozdrtila Čakovice. Šlo o outsidera, takže takový výsledek se dal předvídat. Jenže z pardubického SVS se navrátivší Bořivoj Hádek troubil k útoku. A s adekvátní podporou svého mladšího bratra Jana a Jaroslava Ptákaem si Plzeňáci odvezli vítězství i ze všech ostatních mítinků doma i na drahách soupeře.

V dvaadevadesátém se tak Plzeň opět představila v extralize. Čtvrtým místem se zařadila mezi lepší průměr. Stejné umístění zopakovala také o rok později. Vedle osvědčených bratří Hádkových celek posílil stálým angažmá Jiřího Štancla a hostováním březolupského Vlastimila Červenky.

Plzeň byla silná, nicméně rozhodující faktor na misce vah, který by ji zařadil mezi špičku, jí stále chyběl. Když se v zimě čtyřiadevadesátého objevily soupisky, jen málokdo přikládal význam jménu Simona Wigga v řadách družstva ze západočeské metropole. Vždy Pardubice léta proklamovaly ve své sestavě Jeremy Doncastera a Armanda Castagnu. A nebýt krize Východočechů v devětadevadesátém, nikdo z nich by se u nás ani nesklouzl.

Debut, co se málem nestal
Česká liga počátku devadesátých let postrádala pravidelný řád a organizaci. Utkání se konala v termínech, kdy se to pořadatelům hodilo do krámu. O regulérních kolech jako v Polsku se nám mohlo jen zdát a průběžná tabulka byla po většinu sezony znehodnocena rozdílným počtem odjetých klání. Když se tak pražský Olymp v dubnu 1994 vydával na cestu na Bory, měl za sebou zhruba dvacet hodin starý triumf nad Březolupy. Plzeň začínala, zatímco pro další tři týmy – ZP Pardubice, Chabařovice a Slaný – byla extraligová kampaň ještě hudbou budoucnosti.

Plzeňáci avizovali účast Simona Wigga s dostatečným předstihem. A tak se pár minut před začátkem utkání vinul u borských pokladen neuvěřitelně dlouhý had diváků. V depu probíhala technická přejímka, ale po britském jezdci prozatím nebylo ani vidu, ani slechu. Z výrazů přítomných by slušný malíř dokázal zaplnit průměrně velkou galerii. Od zoufalství domácích gradujících přímou úměrou s tempem hodinové ručičky nezadržitelně směřující k šestnácté hodině, přes vševědoucí pohledy pochybovačů až po škodolibou radost škarohlídů.

Ale pak kde se vzala, tu se vzala – v depu přistála obrovitá dodávka americké provenience a z ní vyskočil sympatický blonďák s orlím nosem. Malý krok pro člověka, ale obrovský pro celou českou ligu, dal by se parafrázovat známý výrok Neila Armstronga, prvního člověka na Měsíci. Rázem se totiž začaly přepisovat naše plochodrážní dějiny. Zpoždění se také vysvětlilo. Simon Wigg cestoval z Hannoveru od svého ladiče Hanse Zierka. Své udělalo nečekané zdržení na hranicích, navíc hledání zastrčeného plzeňského oválu dlouho přinášelo jen bloudění odnikud nikam. A o pár dekagramech plastu a kovu v podobě mobilního telefonu spojujícího naši kapsu bezmála s celým světem se ve čtyřiadevadesátém mohlo všem jen zdát.

Věc s pozdním příjezdem však měla pořádný háček. Simon Wigg totiž prošvihnul i ten nejzazší limit a stačil jediný protest z pražské strany a byl by vyloučen. Leč Milan Špinka, kouč Olympu, se zachoval velkoryse. „Příslušná pravidla sice byla porušena, ale nemá cenu protestovat,“ prohlásil. „Byl by z toho zbytečný konflikt a co by tomu navíc řekli diváci. Kdyby to však udělal kterýkoliv z pražských jezdců, je mi jasné, že by bylo zle.“ O několik dnů později se do stejné situace jako Simon Wigg dostal slánský Roman Matoušek. Ze strany hostujících Pardubic se mu však podobného gentlemanského gesta nedostalo. Nebyl připuštěn ke startu a Pardubice, by oslabený Slaný porazily, si pak na stránkách svého regionálního tisku mohly stěžovat na podmínky podobné peklu, které jim rozhořčení diváci připravili.

Vítězství s otazníkem
Simon Wigg si tedy mohl na svou typicky zelenobílou kombinézu obléknout vestu s nápisem Marco Polo a startovním číslem pět. Ve dvojici s ním nastoupil tehdy pětačtyřicetiletý veterán Václav Verner. Další dvě dvojice domácích tvořili bratři Hádkové a Jiří Štancl s Janem Holubem, který právě na západ Čech přestoupil z Chabařovic. V pozici náhradníků čekali připraveni bratři Boučkové. Také sestava Olympu nevypadala špatně. Antonín Kasper s Richardem Wolffem, Antonín Šváb se Zdeňkem Schneiderwindem a Petr Vandírek s Dušanem Kšírem tvořili páry základní sestavy. Náhradnická čísla nesli Pavel Ondrašík a David Suchan.

Hned úvodní rozjížďka přinesla šokující výsledek. Bořivoj Hádek přivezl do cíle tandem hostí Antonín Kasper a Richard Wolff. Nerozhodné skóre se vzápětí otočilo k hlavnímu městu. Antonín Šváb se Zdeňkem Schneiderwindem si smlsli na Jiřím Štanclovi a Janu Holubovi. A pak přišel hvězdný debut. Simon Wigg s Václavem Vernerem dlouho vedli, leč nakonec se přece jen mezi ně vklínil Petr Vandírek.

Bořivoj Hádek dojel vítězně do cíle také v rozjížďce s číslem čtyři, kdy na jeho štítě zůstali Antonín Šváb a Zdeněk Schneiderwind. Hned poté Jiří Štancl vyzrál na Petra Vandírka a Jan Holub na Davida Suchana. A 4:2 pro Plzeň srovnalo průběžné skóre na 15:15. Pak přišel čas remíz. Antonín Kasper zajel v šesté jízdě rekord dráhy. To ovšem nebylo pranic platné Richardu Wolffovi, jenž se stal snadnou kořistí nejen pro Simona Wiga, ale také pro Václava Vernera. Také následující dvě jízdy vyhráli Pražané. Jenže Plzeňáci dokázali bodové zisky Petra Vandírka a Antonína Kaspera (ten zlepšil svůj rekord dráhy na 67,10) neutralizovat porážkou jejich kolegů.

Stav utkání byl 24:24, když přišel první klíčový moment. Takticky jedoucí Simon Wigg odrážel útoky Antonína Švába a Zdeňka Schneiderwinda, zatímco Václav Verner v čele nerušeně upaloval pro vítězství. Náhle nabyté čtyřbodové vedení pak Plzeň udržela dalšími dvěma nerozhodnými výsledky. A v rozjížďce s číslem dvanáct Simon Wigg odvedl Antonína Švába, zatímco Jan Hádek udržel třetí místo před Pavlem Ondrašíkem.

Tohle vítězství však mohlo být Pyrrhovo. Plzeňský náskok se totiž zvýšil na šest bodů. Milan Špinka tak mohl použít taktickou rezervu. Po boku Petra Vandírka se skutečně objevil Antonín Kasper. Obě pražská esa na hlavu porazila Jiřího Štancla a Václava Vernera. Náskok domácích se tak snížil na dva body. Leč vzápětí Bořivoj Hádek pokořil Antonína Švába a jedním bodem do společné pokladničky přispěl také Jan Holub. Za těchto okolností by i 5:1 pro Prahu v poslední jízdě znamenalo jen remízu 45:45. Proti takovému kompromisu se však ostře ohradil Simon Wigg. Antonín Kasper mu sice ujel, ale anglický počtář dobře věděl, že k vítězství jeho celku stačí i druhá příčka. A tu před Zdeňkem Schneiderwindem uhájil.

Celkově tedy Plzeň zvítězila 46:44. Jenže vynořil se problém. Zjistilo se, že Václav Verner má dvě licence. Kromě české také britskou. Pražský Olymp vyrukoval s protestem, že tedy na plzeňské soupisce figuruje jako neoprávněný host. Plochodrážní komise na svém zasedání 25. května Václavu Vernerovi českou licenci odebrala. Nicméně pražský návrh anulovat sedm bodů, které v utkání proti Olympu získal, smetla pod stůl. Avšak Pražané se odvolali proti tomuto rozhodnutí k národnímu disciplinárnímu soudu České motocyklové federace. Ten se však sešel až na podzim, takže situace v tabulce byla de facto jen provizorní.

Dvě tvrdé rány
Důvěrně známé pořekadlo o prvním vítězství znají všichni. A na své kůži se o jeho pravdivosti přesvědčili také Plzeňáci. Zřejmě trochu podcenili své následující utkání v Chabařovicích, kam přijeli bez Simona Wigga. Na záludné dráze, navíc rozbité díky závodům aut, se však domácí projevili jako těžký oříšek k rozlousknutí.

Jejich hlavní oporou se stal Karel Průša. Pouze při svém úvodním startu prohrál s Bořivojem Hádkem, jinak vozil samá vítězství. Jeho příkladu následovali především Pavel Koten, Zdeněk Holub a Pavel Ráliš. Chabařovice se tak dostaly do čela. Naproti tomu plzeňskou zástavu drželi vysoko pouze Jiří Štancl a Bořivoj Hádek.

Ve třinácté jízdě dotlačil Bořivoj Hádek k vítězství svého kolegu Tomáše Boučka. A rázem tu bylo nerozhodné skóre. Zdeněk Holub však vzápětí přelstil dvojici Jiří Bouček – Jiří Štancl. V závěrečné jízdě pak zářili Pavel Koten s Karlem Průšou, kteří upravili stav na konečných 47:43 pro Chabařovice. Pikantní na celé výhře byl fakt, že další a poslední tabulkový bod celé sezony Severočeši přidali za remízu s Březolupy. Sestoupit a přitom porazit jedině budoucího mistra je opravdu paradox.

Na domácím duelu se Slaným již Simon Wigg nechyběl. Hosté se opírali především o Romana Matouška. Jenže ten bez výraznější podpory sám na všechno nestačil. A tak se z triumfu radovali domácí. Počátkem června je ale čekala další tvrdá pecka v Pardubicích.

A to hned na začátku. Simon Wigg sice ujel remízu s Alešem Drymlem, pochopitelně starším, a Janem Schináglem. Vzápětí však Marián Jirout, Vladimír Kalina, Václav Milík a Pavel Karnas zatížili pardubické konto maximálním počtem deseti bodů. Plzeň tak musela začít překonávat osmibodovou propast. Během šesti jízd se jí to skutečně podařilo a stav utkání byl 27:27. Jenže vzápětí Vladimír Kalina s Janem Schináglem zajeli 4:2 proti Bořivoji Hádkovi a Jiřímu Boučkovi.

Simon Wigg odpověděl remízou nad Mariánem Jiroutem a Pavlem Karnasem a Jiří Štancl s Janem Hádkem vydolovali čtyři body na úkor zkušeného páru Václav Milík – Aleš Dryml. A skóre bylo opět nerozhodné. V závěrečné sérii však nejprve Marián Jirout s Pavlem Karnasem a pak i Vladimír Kalina s Janem Schináglem dodali pardubickému půlkoni po pěti bodech. Tím pádem bylo prakticky rozhodnuto, nebo ani závěrečné sólo Jana Holuba a Simona Wigga už nemohlo stav mítinku otočit. Plzeň vezla z východu Čech porážku 43:47.

Červencové utkání proti Březolupům na domácí dráze bylo pro Plzeň víceméně formalitou. Moravanům dokonale zklamal Rakušan Heinrich Schatzer, navíc ani osvědčená esa Jaroslav Gavenda, Vlastimil Červenka a Vladimír Višváder nebodovala svým obvyklým způsobem. Březolupy, které o den dříve remízovaly s Chabařovicemi, příliš brzy rezignovaly a nenasadily ani žádnou taktickou rezervu. Výsledek 60:30 tomu odpovídal.

Klíčová výhra na Markétě
Dvě porážky Plzně hrály do pražských karet. Po prohře na Borech totiž pražský Olymp šel od vítězství k vítězství. Ve Slaném měl sice namále, protože domácí vedení Zdeňkem Tesařem a Robertem Králem je pořádně prohnali, ale pak to na Markétě proti Chabařovicím a v Březolupech a Pardubicích byla jednoznačná pražská záležitost.

Pro další vývoj však byl nesmírně klíčový duel Olympu s Plzní, naplánovaný na pražskou Markétu na 19. července. Jenže pár dnů před ním se Antonín Kasper vrátil z projížďky na horském kole se zlomeným zápěstím. Obrovský pech pro družstvo, ale především pro závodníka samotného. Musel totiž rezignovat na světové semifinále šampionátu jednotlivců, které se konalo v Praze a v němž si věřil na postup mezi nejlepší šestnáctku naší planety.

Navzdory absenci svého kapitána Pražané neprodali kůži zadarmo. Bylo jim všem jasné, že právě tady jedou o titul. Rozehráli závod remízou, když za Simonem Wiggem dojeli Petr Vandírek a Richard Wolff. Jenže vzápětí hosté nasadili k trháku. Jan Holub s Jiřím Štanclem porazili Antonína Švába, zatímco Pavel Ondrašík byl vyloučen kvůli pádu. Ve třetí jízdě bratři Hádkové utrhli čtyři body na úkor Lubomíra Jedka s Davidem Suchanem.

Západočeši se tak dostali do vedení již o šest bodů. Jenže posléze je defekt Jana Holuba stál remízu. Bořivoj Hádek a Simon Wigg sice své jízdy vyhráli, ovšem před kompletními pražskými páry. Na začátku třetí série domácí svou ztrátu snížili na dvoubodový rozdíl. Petr Vandírek porazil Bořivoje Hádka a Richard Wolff jeho mladšího bratra. Simon Wigg a Jiří Bouček odpověděli výsledkem 4:2 nad tehdejšími juniory Antonínem Švábem a Pavlem Ondrašíkem.

Pak přišla devátá jízda. Dlouhými léty společného ježdění sehraná dvojice Lubomír Jedek a Zdeněk Schneiderwind dovezla pět bodů. Ihned po přestávce Zdeněk Schneiderwind dokázal to samé s Petrem Vandírkem. A Olymp tak rázem vedl o čtyři body. Leč Simon Wigg s Janem Holubem vrátili skóre do nerozhodného stavu. Milan Špinka odpověděl nasazením náhradníka Zdeňka Schneiderwinda k Lubomíru Jedkovi. Jenže to skončilo jejich vzájemnou kolizí. První byl zraněn, druhý vyloučen. Do hry se tak vrátil Richard Wolff, jehož Zdeněk Schneiderwind původně nahradil. Díky excelentnímu startu dokázal vyšachovat Jiřího Štancla s Janem Hádkem a udržet stav na vyrovnaných 36:36.

Nervy všech přítomných byly před poslední sérií napnuty doslova k prasknutí. Bořivoj Hádek vyhrál rozjížďku s číslem třináct před Antonínem Švábem. Protože Jiří Bouček dojel třetí před Davidem Suchanem, ujala se Plzeň znovu vedení. Její dvoubodová převaha však okamžitě vzala za své, když Pavel Ondrašík s Petrem Vandírkem odvedli Jiřího Štancla a Jana Hádka. Za stavu 43:41 pro Olymp vyjel naposledy na dráhu Simon Wigg. Taktickou jízdou pomohl Janu Holubovi, a společně tak vyzráli na Richarda Wolffa. Předchozím pádem otřesený Lubomír Jedek vzdal. A Plzeň tak podruhé porazila Prahu, shodou okolností stejným poměrem 46:44.

Na dráze již jen formalita
Druhá porážka Prahy měla pro Plzeň nedozírný význam. Díky ní se totiž bodová konta obou celků v průběžné tabulce vyrovnala. Navíc bilance vzájemných utkání hovořila ve prospěch Plzně, by o pouhopouhé čtyři body. Ty však měly doslova a do písmene cenu zlata, protože za pomocné kritérium v případě rovnosti tabulkových bodů posloužilo právě skóre z obou vzájemných duelů.

Takže západočeskému týmu šlo už o jediné. Nezopakovat fatální chyby z Chabařovic a Pardubic a neprohrát. A to se dařilo. Nejprve poslední prázdninový pátek ve Slaném. Roman Matoušek sice při svých šesti startech našel přemožitele pouze v osobě Simona Wigga, leč ostatní s výjimkou Roberta Krále nehráli vysokou hru. Plzeň tak vyhrála o deset bodů.

Obavy však vzbuzovaly Pardubice, které na začátku září zavítaly na borský ovál. Ovšem repríza červnového výsledku se nekonala. Kromě Václava Milíka totiž všichni Pardubáci zůstali za očekáváním. Dva tabulkové body tak zůstaly doma, a to po nečekaně nevyrovnaném výsledku 54:36.

Na poslední výjezd se Plzeň vydala do Březolup. Byla to neděle a to obyčejně Simon Wigg jezdíval lukrativní volné závody na dlouhých či travnatých drahách v Německu. „Já jsem grasstrack rider, co ve všední dny jezdí speedway, zatímco většina ostatních jsou speedway riders, kteří o víkendech závodí na dlouhé dráze,“ říkával. Nejinak tomu bylo i tentokrát, kdy jej pouze necelý týden dělil od finále světového šampionátu v Mariánských Lázních. Nicméně i bez něho Plzeň dobyla přesvědčivého vítězství.

Extraligová kampaň pro Plzeň skončila tam, kde o pět měsíců dříve začala. Na domácích Borech. A zatímco na úvod sezony čekal Plzeňáky nejsilnější soupeř, na její závěr ten nejslabší. Duel s Chabařovicemi připomínal vraždění neviňátek. Hosté přijeli bez náhradníků jen v šesti a během šesti jízd přišli vinou pádu a defektu o další dva. Výsledek 64:25 tuto situaci výmluvně dokresloval.

Na dráze tedy Plzeň získala titul. Ovšem ve hře byl stále protest pražského Olympu proti startu Václava Vernera v úvodním závodě. Na rozhodnutí národního sportovního soudu, zda bude jeho sedm bodů anulováno, čímž se skóre ze 46:44 pro Plzeň změní na 44:39 pro Prahu, jsme si však museli počkat do druhého dne po klání Plzeň v. Chabařovice. Pražský protest byl ale zamítnut, a tak se na západě Čech mohlo slavit oficiálně.

Konec jedné krátké éry
Když Simon Wigg projel 28. září cílem patnácté jízdy duelu s Chabařovicemi, nikdo z přítomných si neuvědomil, že v české lize skončila jedna epocha. Ta bohužel trvala jeden jediný rok. Od té doby neměla pravidelná účast hvězdy světového formátu na našich ligových stadiónech žádné obdoby. Ani Simon Wigg již nikdy plzeňskou vestu neoblékl, by na soupisce zůstal ještě rok.

Hvězdná jména se u nás sice objevila, ovšem výkony Marka Lorama, Grega Hancocka či Leigha Adamse vzbuzovaly někdy spíše úsměv, než obdiv. A ke všemu šlo o epizodní záležitosti. Navíc Simon Wigg by je všechny strčil do kapsy již jen svým nadšením pro tým, taktickou jízdou a motivačními schopnostmi. I ten nejslabší Plzeňák se snažil ze všech sil, když s ním v týmu startoval světový šampion.

Leč česká plochá dráha i tuto svou příležitost propásla. Přítomnost hvězdy světového nebe ještě dokázali propagačně využít v Plzni. Na jiných stadionech ji však prezentovali minimálně. A tak zatímco na Bory proudily většinou davy, jinde počet diváků zůstával na nelichotivých číslech. Postupně slábl i počáteční zájem médií. Zatímco kupříkladu bulvární Blesk přinesl z Wiggovy premiéry hned tři články, o dalším průběhu extraligy téměř už ani čárku.

Přitom soutěž byla v letech nudných klání osmičlenných družstev jako jediná, v níž šlo o regulérní souboj o titul. V ostatních případech to bylo vlastně jen o tom, kdy se utká Olymp s Pardubicemi a porazí je. A tím pádem posune otázku svého sesazení z trůnu do ryze teoretické roviny.

Při vší úctě ke všem sedmdesáti závodníkům, kteří se v sestavách extraligových týmů ve čtyřiadevadesátém objevili, byla tehdejší soutěž především o Simonu Wiggovi. To on jí dal punc světovosti. Kromě extraligového titulu u nás v onom roce vyhrál i Zlatou přilbu a finále šampionátu na dlouhé dráze. Pamětníci na něj vzpomínají dodnes. Nikdy nepřehlédl napřaženou pravici, nikdy neodmítl autogram a nikdy si nezapomněl doma svou pověstnou dobrou náladu a široký úsměv. A možná i tím byl v našich depech výjimečný. Dnes již na něho můžeme bohužel jen vzpomínat. Simon Wigg podlehl těžké nemoci v listopadu roku 2000.

Plzeňská cesta za titulem 1994:

20.4. Plzeň	Plzeň 46	Bořivoj Hádek 12(1), Jan Hádek 3, Jiří Štancl 8(1), Jan Holub 4(2), Simon Wigg 12(1), Václav Verner 7(1), Tomáš Bouček a Jiří Bouček DNR
	Praha 44	Antonín Kasper 16(1), Richard Wolff 1(1), Antonín Šváb 10, Zdeněk Schneiderwind 4(2), Petr Vandírek 13, Dušan Kšír 0, Pavel Ondrašík 0, David Suchan 0
26.4. Chabařovice	Chabařovice 47	Zdeněk Holub 9(2), Pavel Koten 12, Robert Ráliš 8, Jaroslav Pták 4(1), Karel Průša 13(1), Miroslav Vondráček 1(1), Milan Vondráček DNR, Petr Šach DNR
	Plzeň 43	Jan Holub 7, Tomáš Bouček 6(1), Jiří Štancl 13(1), Alan Zubr 0, Bořivoj Hádek 13(2), Jan Hádek 0, Lubomír Lang 2(2), Jiří Bouček 2
18.5. Plzeň	Plzeň 49	Bořivoj Hádek 12(1), Jan Hádek 2(1), Jiří Štancl 10(1), Jan Holub 7, Simon Wigg 15, Karel Kouba 0, Jiří Bouček 3, Lubomír Lang 0
	Slaný 40	Roman Matoušek 13, Aleš Filip 0, Roman Pergler 6(1), František Liebezeit 5(2), René Juna 8(1), Robert Král 5(1), Václav Buranda 3(1), Daniel Boháč DNR
8.6. Pardubice	Pardubice 47	Jan Schinágl 5(2), Aleš Dryml 3, Marián Jirout 12, Vladimír Kalina 10(3), Václav Milík 9, Pavel Karnas 8(3), Jiří Šovíček 0, Petr Pozdník DNR
	Plzeň 43	Simon Wigg 13(1), Jiří Bouček 0, Jiří Štancl 10(2), Jan Holub 9, Bořivoj Hádek 10, Jan Hádek 1, Karel Kouba 0, Josef Lukšík DNR
6.7. Plzeň	Plzeň 60	Bořivoj Hádek 13(1), Jan Hádek 3(1), Jiří Štancl 14(1), Jan Holub 11(2), Simon Wigg 14, Jiří Bouček 5, Karel Kouba DNR, Josef Lukšík DNR
	Březolupy 30	Vlastimil Červenka 10, Milan Žůrek 0, Jaroslav Gavenda 10, Martin Šerý 0, Vladimír Višváder 8, Heinrich Schatzer 2(1), Miroslav Škubal 0, Jiří Polášek DNR
19.7. Praha	Praha 44	Petr Vandírek 13(1), Richard Wolff 7(1), Antonín Šváb 8, Pavel Ondrašík 4(1), Lubomír Jedek 7, David Suchan 0, Zdeněk Schneiderwind 5(3), Dušan Kšír 0
	Plzeň 46	Simon Wigg 15, Jiří Bouček 2, Jiří Štancl 8(1), Jan Holub 7(2), Bořivoj Hádek 12, Jan Hádek 2(1), Karel Kouba DNR, Josef Lukšík DNR
26.8. Slaný	Slaný 40	Roman Pergler 5(1), Václav Buranda 1(1), Robert Král 11, René Juna 1, Roman Matoušek 17, Václav Koucký 2(1), Daniel Boháč 3
	Plzeň 50	Simon Wigg 13, Jiří Bouček 0, Jiří Štancl 14, Jan Holub 6(2), Bořivoj Hádek 12, Jiří Štrobl 5(3), Jan Hádek 0, Josef Lukšík DNR
7.9. Plzeň	Plzeň 54	Bořivoj Hádek 12(1), Jan Hádek 4, Jiří Štancl 15, Jan Holub 7(3), Simon Wigg 12, Jiří Štrobl 1, Jiří Bouček 3, Josef Lukšík DNR
	Pardubice 36	Jan Schinágl 4, Vladimír Kalina 6(1), Václav Milík 14(1), Gašpar Forgáč 2, Pavel Karnas 3(1), Lubomír Batelka 5(1), Jaroslav Petrák 0, Petr Pozdník 2
18.9. Březolupy	Březolupy 36	Vlastimil Červenka 12, Miroslav Škubal 1(1), Heinrich Schatzer 5(2), Vladimír Višváder 6, Jaroslav Gavenda 10, Milan Žůrek 2, Jiří Polášek DNR
	Plzeň 53	Jiří Štancl 14, Jiří Bouček 6(2), Jan Holub 11, Jiří Štrobl 6(3), Bořivoj Hádek 14, Jan Hádek 2(1), Josef Lukšík DNR, Milan Pulda DNR
28.9. Plzeň	Plzeň 64	Bořivoj Hádek 15, Jiří Bouček 4(1), Jan Holub 14(1), Jiří Štancl 11(4), Simon Wigg 15, Jiří Štrobl 4(2), Jan Hádek 1, Josef Lukšík 0
	Chabařovice 25	Pavel Koten 8(1), Milan Vondráček 0, Zdeněk Holub 6(1), Miloš Müller 2(2), Robert Ráliš 9, Jaroslav Pták 0

Legenda: v závorkách jsou bonusové body, DNR znamená náhradníka bez jediného startu

Závěrečná tabulka extraligy 1994:

	závody	bilance výsledků	skóre	body
1. Plzeň	10	8-0-2	508:389	16
2. Praha	10	8-0-2	532:368	16
3. Pardubice	10	7-0-3	472:426	14
4. Slaný	10	3-0-7	427:468	6
5. Březolupy	10	2-1-7	401:497	5
6. Chabařovice	10	1-1-8	352:544	3

O titulu ve prospěch Plzně rozhodlo vzájemné skóre z obou závodů s Olympem – 92:88.

Top 15 extraligy 1994:

	závody	jízdy	body(bonus)	average
1. Antonín Kasper, Olymp Praha	7	36	99(2)	2,81
2. Simon Wigg, Plzeň	8	40	109(2)	2,78
3. Marián Jirout, Pardubice	7	33	87(1)	2,67
4. Roman Matoušek, Slaný	6	32	83(1)	2,63
5. Bořivoj Hádek, Plzeň	10	50	125(6)	2,62
6. Petr Vandírek, Olymp Praha	10	46	115(2)	2,55
= Bohumil Brhel, Olymp Praha	4	20	50(1)	2,55
8. Jiří Štancl, Plzeň	10	52	117(11)	2,47
9. Jaroslav Gavenda, Březolupy	10	53	120(5)	2,36
10. Zdeněk Tesař, Slaný	5	27	61(2)	2,34
11. Karel Průša, Chabařovice	6	34	75(2)	2,27
12. Václav Milík, Pardubice	10	51	109(4)	2,22
13. Vlastimil Červenka, Březolupy	10	52	110(3)	2,18
14. Lubomír Jedek, Olymp Praha	8	40	67(14)	2,03
15. Pavel Karnas, Pardubice	9	42	75(9)	2,00
= Antonín Šváb, Olymp Praha	3	15	28(2)	2,00

V sestavách všech týmů se objevilo celkem sedmdesát jezdců, z toho sedmadvacet bylo juniorů, dva cizinci (kromě Simona Wigg ještě Rakušan Heinrich Schatzer v barvách Březolup) a dva (Michal Makovský z Pardubic a plzeňský Milan Pulda) neabsolvovali ani jednu jízdu.

Foto: Lubomír Hrstka a archív autora

Pryč jsou dřevní doby motocyklového sportu, kdy všichni závodníci jezdili všechny disciplíny. V dnešní éře specializace je i souběžná účast v různých plochodrážních odvětví spíše raritou. O to výš vyčnívá ojedinělý rekord Jana Vernera. Ten právě před třiceti lety absolvoval všechna tehdejší světová plochodrážní finále. Pojďme se na jeho fantastický výkon, který dnes už asi stěží někdo překoná, podívat trochu detailněji.
5. – 6. března Inzell (SRN) – mistr světa s dvouventilem
Nejmladší z rodu Vernerů pošilhával po zubatém ledařském speciálu již krátce po svém příchodu do pražské Rudé hvězdy. A ještě ve dvaceti letech absolvoval v jeho sedle svůj první závod. Přelom let 1976 a 1977 byl k ledařům kromobyčejně příznivý, takže se mohli svést hned v pěti závodech domácího mistráku a ještě k tomu ve dvou pouácích!

Jezdci RH Praha nastupovali do bojů pořádně rozjetí. Měli za sebou náročné třídenní soustředění na rybníku kachní farmy v Lodenici u Smečna nedaleko Kladna. Na jeho dvacetihektarové ploše se jim podařilo vytvořit hned devět oválů.

Jan Verner měl v domácím šampionátu famózní nástup a při neúčasti Milana Špinky, který se zranil už v prvém závodě v Táboře krátce po silvestrovské noci, byl nejvážnějším rivalem legendárního Démona Zdeňka Kudrny v boji o titul. Rozhodnutí mělo padnout až v posledním klání ve Vysokém Chlumci. Oba uchazeči ledařského trůnu na sebe narazili hned v rozjížďce s číslem dvě. V zápalu boje najel Jan Verner do sněhové bariéry, upadl, přičemž si zlomil prst a musel z mítinku odstoupit.

Jeho účast v mistrovství světa tak visela na vážkách. Jenže naštěstí, se tenkrát konala pouze dvě kvalifikační kola, zatímco část borců byla nasazena přímo do semifinálových klání. To hrálo Janu Vernoervi do karet. A tak se předposlední únorový týden ocitnul na palubě letadla směřujícího do Moskvy, kde měl svést rozhodující bitvu o postup do finále.

Závodilo se poměrně v příznivých klimatických podmínkách, kdy teploměr ukazoval něco kolem nuly. Do ochozů gigantického stadiónu Dynamo si po oba dny našlo cestu 60 000 diváků, kteří shlédli exhibici domácích barev. Mezi šestici ruských borců se dokázal vklínit pouze Kurt Westlund ze Švédska. Jan Verner si díky spolehlivému výkonu vybojoval postup díky osmé příčce.

K technické přejímce finálového závodu v Inzellu, kde diváci po oba dny zaplnili dvanáctitisícový stadión již několik hodin před slavnostním zahájením, se pouze tři jezdci dostavili s dvouventilovými motocykly. Mezi nimi byl i Jan Verner, zatímco ostatní sedlali výkonné a rychlé čtyřventily zpívající svou labutí píseň. FIM totiž jejich používání na ledových drahách s ohledem na bezpečnost ještě ten rok zakázala.

Jan Verner vyhrál snad každý starty, leč vzápětí se projevil výkonový handicap dvouventilu. A i když se náš borec snažil, mnohdy jej soupeři předjeli. Přesto dokázal v sobotu večer dvě jízdy vyhrát, jednou protnul metu jako druhý a dvě třetí příčky uzavírají bilanci jeho prvého dne. V průběžné klasifikaci figuroval s deseti body mezi prvními šesti.

Ovšem nedělní odpoledne nezačalo zrovna nejoptimálněji. Po kontaktu se strojem švédského jezdce Kurta Westlunda deroucím se ve druhém kole přes českého reprezentanta na první místo upadl. Za ním jedoucí domácí borec Leonhard Oswald nestačil vyhnout. Po ošetření pokračoval Jan Verner v závodě. Zle roztrženou nohu si nechal pouze stáhnout a teprve po závodě ji ozdobilo pětadvacet stehů. Vzápětí finišoval třetí za Sergejem Tarabankem po svém pádu v sobotní prvé jízdě hromadícím jedno vítězství za druhým v cestě za třetím světovým titulem a Švédem Conny Samuelssonem. Ten v těchto fázích stále vedl v průběžné klasifikaci, aby nakonec v konečném účtování Tarabankovi o jeden jediný bod podlehl.

V další sérii si Jan Verner opět vybral nemalý díl smůly. V posledním kole zamíchal do hromadného pádu, který zavinil Conny Samuelsson, když srazil Vladimira Subbotina. V opakovačce jeli všichni (!), ovšem hrdina našeho článku žádný bod nezískal. Při svém dalším vystoupení však vydřel dva body a v samotném závěru ještě vyhrál. A naše výprava měla kromě Zdeňka Kudrny, jenž v sedle čtyřventilové Jawy vybojoval bronzovou medaili, také dalšího hrdinu. Janu Vernerovi patřila nádherná šestá příčka. Protože byl z jezdců na dvouventilech suverénně nejlepší, začalo se mu říkat dvouventilový mistr světa.

23. července Belle Vue (GB) – medaile cinkaly hodně blízko
Neúspěchy v prvých ročnících světového šampionátu dvojic vedly československou plochodrážní exekutivu k rozhodnutí v letech 1975 a 1976 toto mistrovství neobsazovat. V roce 1977 však naše barvy zaznamenaly úspěšný návrat. Nově vytvořený pár Jiří Štancl – Jan Verner sklidil úspěch již v semifinále v severoitalském Lonigu. O bod vyřadil favorizované Poláky Edwarda Jancarze a Marka Cieslaka a po boku se Švédy a Novozélanďany postoupil do finále.

Ve druhém semifinále v Pockingu byli úspěšní domácí střelci, Australané a Finové. Angličané, coby pořadatelská země, měli zajištěnou přímou účast. Peter Collins a Malcolm Simmons nezaváhali a splnili sny o zlatých medailích, když v průběhu jednadvaceti rozjížděk ztratili pouze dva body díky porážce od Ivana Maugera.

Zato o druhé místo se rozpoutala bitva jako řemen mezi Švédy, Němci, Novozélanďany (spíše lépe řečeno Ivanem Maugerem, protože ze sedmnácti získaných bodů jde na vrub jeho kolegy Larryho Rosse pouze jeden jediný) a našimi reprezentanty.

Jan Verner s Jiřím Štanclem zajeli fantasticky, a kromě Angličanů prohráli pouze s Egonem Müllerem a Hansem Wassermannem. Na něm se však podepsal nejen letmý start Němců, ale i tenkrát ještě zakázané křížení dráhy ve třicetimetrové zóně po startu, což rozhodčí přehlédl. Naši nakonec skončili pátí, ale k bronzu a potažmo i stříbru jim chyběl jediný bodík.

2. září Göteborg (S) – nepříjemná bahenní lázeň
Nejdelší cesta ke světovému finále vedla v šampionátu jednotlivců. Rok 1977 se naší reprezentaci příliš nevyvedl. Z předkol v italské Civitta Nuově, kde tragicky havaroval známý Němec Josef Angermüller, a západoněmeckém Bopfingenu sice postoupili všichni čtyři Češi, avšak v hustých sítech prvých kol v Brémách, Wiener Neustadtu, Slaném a Debrecenu uvázlo z jedenácti našich závodníků hned sedm.

Největší potupa nás postihla právě na domácí půdě ve Slaném. Z výhody dobře známé dráhy dokázal profitovat pouze Jan Verner a částečně i Jindřich Dominik, jenž si v hodině dvanácté zajistili postup alespoň jako náhradník. Leč Karel Voborník, Jiří Jirout, Josef Minařík, Jan Kolokočka a překvapivě i Zdeněk Kudrna zůstali viset.

Ze Slaného vedla cesta Jana Vernera do polského Gorzowa. Společně se svým starším bratrem Václavem, který v sedmasedmdesátém zaznamenal s vestou Exeteru svůj debut v britské lize, vybojoval hladký postup do finále kontinentu ve vzdáleném ruském Togliatti.

V Togliatti už šlo do tuhého, protože nejlepších pět si zajistilo účast ve světovém finále, což v kombinaci s poměrně úzkou dráhou zapříčinilo celou řadu nepříjemných pádů. Prvou obětí se stal Václav Verner, jenž po kolizi s Egonem Müllerem a Andrezejem Jurczynskim, skončil s roztrženou nohou v nemocnici.

Při svém prvém startu sice Jan Verner skončil až třetí, pak však všechny své jízdy vyhrál a musel tak do rozjezdu s Jiřím Štanclem a Egonem Müllerem. Podařilo se mu na ně odstartovat, což byl na dráze zdevastované prudkým lijákem, jenž se spustil z oblohy po sedmnácté jízdě, rozhodující moment. Jan Verner se tak stal prvním Čechem triumfujícím v kontinentálním finále. Něco podobného se od té doby povedlo pouze Jiřímu Štanclovi v polském Leszně roku 1982.

Ve světovém finále na stadiónu Ullevi v Göteborgu se tak poprvé v historii představili hned dva Češi. Zatímco Jiří Štancl měl na svém kontě již dva starty mezi nejlepší světovou šestnáctkou, Jan Verner tady zaznamenal svůj debut. Mítink byl bohužel provázen psím počasím, buďto lilo jako z konve nebo jen pršelo. A to Janu Vernerovi nesedlo. Ve svých prvních třech rozjížďkách nebodoval, by v rozjížďce s číslem dvě vodil Edwarda Jancarze až do poslední zatáčky, ale pak mu podlehl. Ve čtvrté sérii skončil třetí před Australanem Billy Sandersem, avšak z při svém posledním vystoupením přetrhl pásku. Suma sumárum, jeden bod a patnáctá příčka.

11. září Aalborg (DK) – dlouhá dráha málem překazila šňůru
Zatímco na ledech byl Jan Verner v sedmasedmdesátém již zkušeným mazákem, na dlouhé dráze zas tak silný v kramflecích nebyl. Na spočítání absolvovaných závodů mu stačily prsty obou svých ruk.

Do světového šampionátu vstoupil kvalifikačním kolem v Pfarrkirchenu, kde skončil s devíti body devátý. Zatímco odsud postoupil, by s odřenýma ušima, desátá příčka v semifinále v Scheesselu by za normálních okolností znamenala konečnou. Avšak vinou zranění některých úspěšnějších kvalifikantů, se Jan Verner mohl chystat na své další světové finále a jeho šňůra se nepřerušila.

Dostihový stadión v dánském přístavu Aalborg zaplnilo bezmála 25 000 diváků, kteří viděli výbuch favorita číslo jedna Egona Müllera, jenž ani jednou nebodoval, mistrovský výkon Švéda Anderse Michanka, ale také skvělé vystoupení Jiřího Štancla a Aleše Drymla. Jan Verner skončil sice se čtyřmi body na čtrnáctém místě, leč nebýt jeho fatálního pádu v šesté jízdě zrovna ve chvílích, kdy bezpečně vedl, kdo ví…

18. září Wroclaw (PL) – nároďák má po čtrnácti letech opět medaile
Když se český národní tým v roce 1970 kvalifikoval do světového finále družstev, nikdo nemohl tušit, že na podobný úspěch budou čeští fandové čekat dlouhých sedm let.

Klíčovým momentem se pro český mančaft stalo kontinentální finále na tehdy zrekonstruované pražské Markétě. Jiří Štancl, oba bratři Vernerové, nováček v reprezentačním dresu Aleš Dryml a plzeňský Jan Hádek v roli náhradníka, který však ani v jedné z šestnácti jízd nevjel na dráhu se po dramatickém boji vypořádali s nebezpečnými celky Polska a NSR, když celek SSSR naprosto propadl.

Pro finále v metropoli Dolního Slezska Wroclawi udělal tehdješí státní trenér Miloslav Verner v úspěšné sestavě pražského závodu pouze jedinou změnu. Na místo náhradníka povolal Petra Ondrašíka. Ten však sdílel osud svého předchůdce Jana Hádka a v závodě se ani jednou nesklouzl.

Finálový mítink zcela ovládli Angličané, kteří začali udávat tempo již od úvodních jízd, zatímco švédský celek se zmítal v krizi. O stříbro si to tím pádem rozdávali naši s Poláky, přičemž ve prospěch pořadatelské země rozhodly nakonec pouhé dva body. Přesto byly bronzové medaile fantastickým úspěchem, vždy na umístění na stupních vítězů ve finále MS družstev naše družstvo čekalo již od roku 1963.

2. října Pardubice (CS) – smolný epilog za životní sezónou
V roce 1977 se Janu Vernerovi dařilo také na domácích oválech. O šampionátu ledařů, v němž až v závěrečném závodě přišel o šanci bojovat o titul, již řeč byla. Ovšem zlato v extralize mu neuniklo, stejně jako v premiérovém ročníku šampionátu dvojic, v němž startoval společně s bratrem Václavem. V mistrovství republiky tenkrát nikdo neměl na Jiřího Štancla, který v osmi závodech sedmkrát triumfoval, přičemž šestkrát vyjel patnáct bodů! Jan Verner skončil třetí ze ztrátou třech bodů na svého bratra.

Každoročním vyvrcholením je slavná Zlatá přilba v Pardubicích, která kromě světové elity přitahuje rovněž domácí špičku. A ani Jan Verner nemohl chybět na jejím startu. Poměrně těžkopádně postoupil z vylučovací skupiny, leč pohroma přišla v jeho úvodní čtvrtfinálové jízdě. Brnknul si o zadní kolo soupeře a přeletěl mantinel. Dezorientovaný závodník se domníval, že je na dráze, a tudíž přelezl hrazení zpátky na ovál. Teprve tam ho přijíždějící soupeři naštěstí vrátili do reality dříve, než jim vběhl do cesty. Zranění obratlů pak znamenalo zdlouhavou rekonvalescenci, díky níž přišel o ledy, ale škvárovou sezónu neprošvihl. Ještě několik let se držel v naší absolutní špičce, aby jeho bezmála dvacetiletá kariéra kulminovala na sklonku osmdesátých let v Chabařovicích.

Jan Verner na světové scéně v roce 1977:

MS jednotlivců:
8. 5. kvalifikační kolo Slaný (CS)	4. (10 b)
29. 5. kontinentální semifinále Gorzow (PL)	5. (11 b)
25. 6. kontinentální finále Togliatti (SU)	1. (13 b)
2. 9. světové finále Göteborg (S)	15. (1 b)
MS družstev:
5. 6. kontinentální semifinále Miskolc (H)	11 b – ČSSR 1. (40 b)
9. 7. kontinentální finále Praha (CS)	10 b – ČSSR 1. (32 b)
18. 9. světové finále Wroclaw (PL)	5 b – ČSSR 3. (23 b)
MS dvojic:
12. 6. semifinále Lonigo (I)	12 b – ČSSR 3. (21 b)
23. 7. finále Belle Vue (GB)	6 b – ČSSR 5. (17 b)
MS na dlouhé dráze:
15. 5. kvalifikační kolo Pfarrkirchen (D)	9. (9 b)
7. 8. semifinále Scheessel (D)	10. (9 b)
11. 9. finále Aalborg (DK)	14. (4 b)
MS na ledové dráze:
19. – 20. 2. semifinále Moskva (SU)	8. (17 b)
5. – 6. 3. finále Inzell (D)	6. (17 b)

Foto: archív autora

Počátkem září 1976 byl Angličan Peter Collins na vrcholu slávy. V polské hornické konurbaci Katowice vybojoval titul individuálního mistra světa. Jako prvý Angličan, jemuž se to po předlouhých čtrnácti letech povedlo, se hřál na výsluní zájmu fanoušků a médií. Z piedestalu slávy národního hrdiny nesestoupil ani o rok později. V deštivém finále v Göteborgu, kam přijel prakticky rovnou z manchesterské nemocnice, nastoupil s 200 vnitřními a 32 vnějšími stehy v noze. A ačkoliv se po depu belhal o berlích, nakonec skončil druhý se ztrátou jediného bodu na vítězného Ivana Maugera. Leč o rok později pohroma! Peter Collins nepostoupil ani z britského finále. Příčinou byla – světe, div se – sabotáž!
Noční můra z Coventry
Počátkem šedesátých let se v mistrovství světa jednotlivců ustálil kvalifikační systém. Závodníci země pořádající světové finále, v čemž se nejprve střídala Anglie se Švédskem a později s Polskem, nemuseli absolvovat kvalifikační proces. Byli nasazováni do závěrečných bojů přímo na základě své vlastní národní kvalifikace. V britském finále roku 1978 šlo tedy o hodně. V depu bylo šestnáct prvotřídních Angličanů. Ovšem pouze čtyři z nich se mohli kvalifikovat do finále, které se chystalo ve veleslavném londýnském Wembley jako završení monstrózních oslav padesátin ploché dráhy v zemi královny Alžběty II.

Počasí však oslavám vůbec nepřálo. Bylo to tenkrát takové typické anglické léto, kdy téměř permanentně pršelo a sluníčko vykukovalo pouze sporadicky. Kvůli hustému dešti se britské finále muselo dvakrát přeložit. Když výkvět anglické ploché dráhy na předměstí Coventry, zvaném Brandon, vykládal motorky ze svých dodávek již potřetí, kalendář ukazoval 16. srpen a do světového finále scházelo jen pár dnů.

Peter Collins dráhu v Coventry nikdy příliš nemiloval. Avšak poměrně si věřil, že dokáže nahromadit dostatečný počet bodů, aby se umístil mezi postupující čtyřkou. Přijel se dvěma perfektně připravenými stroji značky Weslake a patřičnou dávku sebevědomí mu nepochybně dodalo také poměrně hladké vítězství v semifinále v Sheffieldu. Leč hned jeho úvodní jízda mu příliš radosti nepřinesla, protože protnul cílovou čáru až na třetím místě za Mike Leem, který tak rázně vykročil za obhajobou titulu britského šampióna, a Dave Jessupem.

Pro své druhé vystoupení v šesté jízdě Peter Collins zvolil druhý motocykl. Ten první se mu nezdál dostatečně rychlý. A nelitoval, protože hladce vyhrál před Dougem Wyerem. V závěrečných fázích rozjížďky však motor začal vynechávat. Hrdina našeho článku si nejprve nechal odebrat vzorek metylu z nádrže v duchu pravidel, které britská plochodrážní exekutiva schválila pár dnů před závodem, aby se posléze mohlo zjistit, zda některý z jezdců nepoužil nepovolené palivo. A pak už spěchal ke svým mechanikům.

Dobře si totiž uvědomoval, že při svých zbývajících třech startech musí vítězit, jinak se brána depa stadiónu ve Wembley otevře úplně jiným borcům. V deváté jízdě si pak vyšlápl na Malcolma Simmonse, leč vzápětí se jeho Weslake odmlčel. Pouhé čtyři body z pěti jízd dávaly už pořádný důvod k panice. V Collinsově depu se začalo horečně pracovat a na motorce se vyměnilo prakticky všechno, co se v té chvíli vyměnit dalo. Ale to už tu byla rozjížďka s číslem šestnáct a Peter Collins k ní přijel v sedle své druhého motocyklu – toho, s nímž předtím triumfoval. Od pásky šel vpřed jako raketa, jeho jezdec se dostal do čela, ale pak motor zdechl.

Dva defekty v jednom závodě! To se Peteru Collinsovi téměř vůbec nestávalo, proto vůbec nemohl pochopit, co se to vlastně děje. Před poslední sérií mechanici opět vlétli na motorky, aby se pokusili přijít celé záhadě na kloub. Tentokrát dokonce vypustili nádrž a nalili nový metyl z jiného zdroje. Motocykl nakonec svého majitele dovezl do cíle na druhém místě. Jenže šest bodů bylo pro proniknutí tak hustým kvalifikačním sítem žalostně málo. A na duchu zlomený Peter Collins, pro něhož se ten večer změnil v nejčernější hororový sen, měl jedinou starost. Co nejrychleji se dostat domů.

Sabotáž!
Druhý den měl Peter Collins ve svém nabitém programu prestižní volný závod v Sheffieldu, který předtím dvakrát vyhrál. Jestliže si myslel, že ho už v jeho kariéře nemůže potkat nic horšího než výše popsané britské finále, hluboce se mýlil. Ve čtyřech ze svých pěti jízd brilantně odstartoval. Pokaždé se dostal do čela, ale pak vždy odpadl kvůli poruše motoru! V poslední rozjížďce mu to vůbec nejelo.

Nepovedené britské finále a nula ze Sheffieldu to už bylo to pořádné žrádýlko pro média. Na otázku televizního komentátora Dicka Botta, jenž byl shodou okolností Collinsovým manažerem, v čem tehdy ještě stále úřadující světový vicemistr spatřuje příčinu svých mechanických problémů, Peter Collins rázně odpověděl: „Sabotáž! Jsem si zatraceně jistý, že se mé motorky staly obětí sabotáže.“

Spousta televizních diváků si v té chvíli zřejmě pomyslelo cosi o nafoukaných primadonách neschopných strávit hořkou pilulku neúspěchu. Jenže Peter Collins měl pro svá silná slova více než pádné důkazy. Rozebral totiž karburátory obou svých strojů a objevil uvnitř jakousi záhadnou substanci. Pečlivě ji zabalil do kusu látky a odeslal na analýzu k profesoru Wyn-Jonesovi z univerzity v Salfordu. Jeden z jeho laborantů, jakýsi M. Edwards, ji podrobil testům a zjistil, že je to cukr. A na světě tak byla rázem celá řada záhad.

Nejjednodušší odpověď je na otázku, proč se stopy cukru nenašly ve vzorku paliva, odebraném z nádrže Collinsova stroje po jeho vítězství v šesté jízdě britského finále. Tehdy se jeho účinky v podobě vynechávajícího motoru projevily poprvé. Cukr se totiž v metylu nerozpouští. Jeho krystaly volně klesají ke dnu nádrže, odkud se dostávají až do karburátoru. Tam dokonají své zkázonosné dílo, protože ucpávají trysky.

Otázka, kdo byl původcem, zřejmě zůstane navěky nezodpovězená. Pachatel a jeho společníci si s největší pravděpodobností vezmou tajemství o svém hnusném činu do hrobu. A stejně tak i způsob, jak dokázali cukr do nádrží obou Collinsových motocyklů dostat. Ty byly pod permanentním dozorem samotného závodníka a tří mechaniků. Pouze v momentech, kdy je odtlačili k výjezdu z depa před startem jízdy, mohly být chvilku osamocené. Pár sekund však sabotérům na jejich nekalý čin stačilo.

Peter Collins, jehož umění mohli několikrát obdivovat rovněž fandové v Čechách, mohl být spokojený jen napůl. Sice prokázal, že za svůj výbuch v britském finále v Coventry vůbec nemohl, ovšem o světové finále přišel. A co kdyby měl zrovna svůj den a my mohli v souvislosti s jeho jménem uvádět dvojnásobný světový šampión? Ale za těchto okolností nakonec triumfoval Ole Olsen v sedle divišovské Jawy. A jednaosmdesátiletý Harry Weslake zdrcen neúspěchem svých strojů podlehl srdečnímu záchvatu, jenž ho ranil přímo na tribuně ve Wembley…

Bezprecedentní případ

Takový případ do očí bijící sabotáže nemá v historii ploché dráhy obdoby. Kvalita paliva může být ovšem problémem. O tom by ostatně mohli vyprávět i někteří naši jezdci, kteří kupříkladu v polské lize natankovali na stadionu svých soupeřů z tamních zdrojů. Na nečistoty v metylu se nadávalo třeba i při loňské Super Prix Mšeno.

Roman Matoušek zase pro změnu přišel o šanci bojovat o stupně vítězů ve finále šampionátu republiky v Březolupech roku 1991, protože mu mechanik omylem nalil do nádrže místo metylu obyčejnou vodu. Když se na tento fatální omyl přišlo, bylo již pozdě. Ovšem to je již jiný příběh.

Foto: archív autora

Jsou lidé, kteří si pečlivě vedou statistiku počasí. Řeknete jim den, měsíc a rok, oni nahlédnou do svých poznámek a v mžiku vysypou, jaká tehdy byla povětrnostní situace. Všem ostatním se zpravidla dlouhý úsek už nevybaví. A tak dnes už jen málokdo ví, jaké léto panovalo v roce 1986. Pro plochodrážní fanoušky to však bylo léto výjimečné. By se naši reprezentanti s výjimkou sezón 1975 a 1976 pravidelně zúčastňovali mistrovství světa dvojic během celé jeho existence v období 1969 – 1993, na medaile dosáhli pouze jedenkrát. A to zásluhou Antonína Kaspera a Romana Matouška, kteří před dvaceti lety přivezli bronz z bavorského Pockingu.
Mladá krev
V souvislosti s generační výměnou se počátkem roku 1986 ocitla naše reprezentace v patové situaci. Osvědčené opory z minulosti – Jiří Štancl a Aleš Dryml – měly možnost v rámci tzv. komerčních styků startovat za naší západní hranicí. Díky tomu jim však Svazarm s pochybným argumentem o širších možnostech dostat se k lepší technice zakázal domácí šampionáty a starty v mistrovství světa. A Petr Ondrašík s Václavem Vernerem ukončili aktivní kariéru, zatímco Jan Verner k tomuto rozhodnutí směřoval.

Koho tedy do MS dvojic nasadit? Antonín Kasper byl jasný, v pětaosmdesátém vybojoval domácí primát a navíc v párech již startoval. Z mnoha kandidátů na místo po jeho boku se tehdejší reprezentační trenér Miloslav Verner nakonec rozhodl ve prospěch tehdy dvaadvacetiletého Romana Matouška. Zpočátku uvažoval spíše o Petru Vandírkovi, ale Roman Matoušek jej přesvědčil svým výkonem při závodě mistrovství světa družstev v Krumbachu. V něm navzdory svému debutu v nároďáku zajel z našich nejlépe.

O dva roky starší Antonín Kasper začal pod vedením svého otce jezdit na různých motocyklech již od útlého věku. A rovněž v sedle plochodrážního speciálu se objevil velice brzy, víceméně na černo, nebo tehdejší legislativa neumožňovala jezdit na metylem krmeném půllitru bez získání řidičského průkazu. Zásluhou Sedmičky pionýrů, která někdy v roce 1977 uveřejnila krátký článek o jeho pendlování mezi domovem, školou a pražskou Markétou, pronikl i do světa médií. Po svém vstupu na závodnickou scénu se brzy etabloval mezi špičkou, získal titul evropského juniorského vicemistra (1981) i mistra (1982). Ještě v juniorském věku debutoval v londýnském Hackney v britské lize, kde však jeho kariéru přerušilo vážné zranění. V šestaosmdesátém, který nás hlavně zajímá, se již mohl pochlubit mj. titulem mistra republiky a zkušenostmi z finálových závodů MS jednotlivců a dvojic.

Nesmírně talentovaný Roman Matoušek, jenž by se díky vypracovaným svalům mohl klidně stát hrdinou nějakého hollywoodského akčního filmu, začínal ve Slaném pod vedením Zdeňka Majstra. Ten se jako jeden z prvních u nás po skončení aktivní kariéry v polovině sedmdesátých let věnovat plochodrážnímu potěru. Roman byl jeho nejtalentovanější, ale také nejzlobivější žák, jenž byl několikrát z oddílu vyloučen. Leč shovívavý trenér vědom si jeho mimořádného talentu jej vždycky zase vzal na milost.

Když pak vtrhl na československé ovály jako rozjetý buldozer, záhy po něm začala pošilhávat Rudá hvězda. A Roman Matoušek sdílel osud mnoha jiných juniorů, které pražský klub přetáhl z jejich původních týmů. V roce 1986 dravý závodník, jenž jako jeden z mála v moderních dějinách ploché dráhy s velkými úspěchy okusil nejen klasiku, ale i dlouhé, travnaté i ledové ovály, na své největší úspěchy teprve čekal.

Nečekaná bedna v Pardubicích
Ve druhé polovině 80. let se FIM snažila změnami zavedených pravidel závody na ploché dráze zatraktivnit a přitáhnout do ochozů větší počet diváků. Postupně jsme se tak dočkali radikálních změn v MS družstev, jenž se začalo jezdit jako fotbalová liga, kdy vítěz skupiny postupoval a nejhorší padal, dvoudenního finále MS jednotlivců v Amsterodamu v roce 1987, premiéry evropského poháru mistrů evropských zemí, bojů o titul světového šampióna na uměle vytvořeném ovále Olympijského stadiónu v Mnichově či světového šampionátu na dlouhých drahách s osmi závodníky na startu každé rozjížďky. Dnes s odstupem dvaceti let můžeme konstatovat, že se tyto pokusy setkaly s neúspěchem, a teprve BSI dokázala některé tehdejší záměry realizovat.

Novátorskému úsilí se nevyhnul ani světový šampionát dvojic. Právě v roce 1986 bylo rozhodnuto, že se jeho jízdy uskuteční v šesti jezdcích, přičemž počet zúčastněných párů v každém mítinku stoupne na devět. Šestice závodníků na dráze se možná zdála být zárukou atraktivních soubojů pro diváky, nicméně závodníci to měli horší, nebo v takové tlačenici ztráceli přehled o svém partnerovi a museli tedy jezdit jako jednotlivci, čímž se vytrácel samotný princip jízdy v páru. Navíc ne každá dráha má takové parametry, aby jízda v šesti byla dostatečně bezpečná. Těžké pády Piotra Swista ve Wiener Neustadtu a Simona Crosse v Landshutu v roce 1990 odzvonily tomuto rozpisu umíráček.

Ale nepředbíhejme a vrame se do poloviny května roku 1986, kdy se v Pardubicích chystalo světové semifinále poprvé s šesti závodníky. Pro zdejší pořadatele to nebylo žádnou novinkou, nebo na širokém svítkovském letišti se od roku 1964 jezdí slavná Zlatá přilba, jenž prý činovníky FIM dokonce i při reorganizaci soutěže dvojic inspirovala.

Pokud se týkalo postupových šancí Antonína Kaspera a Romana Matouška, tehdejší tisk zachovával mírný optimismus, i když s trochou skepse v podobě konstatování, že to vůbec nebudou mít lehké. O legendárních Dánech Eriku Gundersenovi a Hansu Nielsenovi, kteří překonali vzájemné averze a vytvořili opět nepřekonatelnou dvojici, nebylo sebemenších pochyb. Vždy světové ovály tehdy žily pod dánskou nadvládou.

Nicméně ve hře byla ještě tři další postupová místa. Na ně si kromě našich dělali čáku především oplešatělý Švéd Jan Andersson se svým parákem Tommy Nilssonem, neméně známí Mitch Shirra a Larry Ross v barvách Nového Zélandu, Poláci Roman Jankowski a Wojciech Zabialowicz, který na poslední chvíli nahradil původně nominovaného Andrzeje Husczu. Překvapit mohli i Finové ve složení Kai Niemi – Ari Koponen, zatímco Krešo Omerzel a Zvonko Pavlic z Jugoslávie, Bulhaři Nikolaj Manev a Angel Evtimov a Francouzi Patrick Blondy a Thierry Hilaire tu byli v úloze outsiderů. Pokud vám některá jména zní povědomě, vězte, že jde o stejného Andrzeje Huszczu, známého z naší extraligy. A Zvonko Pavlic je otcem aktuálního evropského juniorského mistra Jurici Pavlice.

Dánové nakonec roli favoritů splnili beze zbytku a o body přišli až v závěrečné jízdě, kdy už měli postup v kapse. Díky konzistentním výkonům obou svých závodníků skončili na druhém místě Švédové, zatímco naši závodníci si odváželi zelené věnce za třetí místo. Nikterak se nezalekli slavných jmen a pravidelně vozili slušné bodové příděly. O tom nejlépe svědčí poslední jízda, v níže se Roman Matoušek po vylétnutí pásky zavěsil za výfuk Nielsenova továrního Goddenu, a přes veškeré útoky Tommy Nilssona a Erika Gundersena udržel druhé místo až do chvíle, než jej startmaršál Ladislav Živný odmával šachovnicovým praporkem. „Proč se jen spokojit s postupem, když každý chce přece vyhrávat?!“, tvrdil o něco později Roman Matoušek a hned sebevědomě dodal: „Věřím si, cítím, že mám i na mnohem slavnější soupeře!“

Polsko – novozélandsko – finský souboj o čtvrté a zároveň poslední postupové místo vyzněl nakonec ve prospěch závodníků z Oceánie, což bylo v zemi našich severních sousedů ohromné zklamání.

Velký úspěch v Pockingu
Československá vlajka tedy opět po roční pauze zavlála nad dějištěm finálového závodu, jímž byl tenkrát ještě západoněmecký Pocking. V ochozech tamního stadiónu se v neděli 15. června sešlo bezmála dvanáct tisíc diváků. Kromě postoupivších z Pardubic se objevili také domácí Klaus Lausch a Karl Maier, jako zástupci pořádající země nasazení přímo bez nutnosti absolvovat kvalifikační proces, a také reprezentanti zemí úspěšných ve druhém semifinále v italském Lonigu. U nás velice dobře známý Kelly Moran a Sam Ermolenko z USA, Angličané Simon Wigg a Jeremy Doncaster, který nakonec musel nahradit původně ohlášeného Kenny Cartera, protože ten na své farmě pár dnů před závodem nejprve zastřelil manželku a poté spáchal sebevraždu, Italové Valentino Furlanetto a Armando Castagna a Australané Steve Regeling a Phil Crump, otec letošního vicemistra světa.

Slavnostní nástup komentoval slavný Egon Müller, jemuž sezónu zkazil neukázněný řidič, který jej srazil na ulici v Amsterodamu. Antonín Kasper mu v reakci na jeho ne právě vysoké mínění o Češích odpověděl, že sem přijel vyhrát. Nepříliš přesvědčivé prohlášení, a to tím spíš, že jako první čekali na Antonína Kaspera a Romana Matouška v úvodní jízdě dne Američané a Dánové. Naši borci byli střízlivě vzato bez šancí na větší bodový příděl, jenže v tlačenici v prvém oblouku soupeři pochroumali kotník Erika Gundersena a ten rozjížďku vzdal. Tím pádem se do čela průběžné klasifikace dostali Američané, a teprve až v závěrečné rozjížďce s nimi Dánové srovnali krok a vynutili si tak rozjezd. V něm nakonec Hans Nielsen odvedl Kelly Morana.

Ke třem bodům našeho páru z úvodní rozjížďky přibylo hned šest dalších z jízdy číslo šest, kterou vyhrál Antonín Kasper, zatímco Roman Matoušek skončil až pátý, když ho pokořili Karl Maier a oba Angličané. Hned do úpravě dráhy šli Češi na start znovu, a tentokrát se v prvé zatáčce probili do čela a díky devíti bodům se usadili na třetí příčce průběžného pořadí.

Pro naše barvy byla klíčová dvanáctá jízda, v níž na startovní rošt najeli také Švédové a Novozélanďané, tedy naši hlavní soupeři v boji o bronz. Po vylétnutí pásky šel do čela Roman Matoušek sledovaný Antonínem Kasperem, avšak v prvé zatáčce se mezi dostal Tommy Nilsson. Vypadalo to nadějně, jenže Matoušek ve druhém kole nezvládl svou Jawu a lehl, stejně jako těsně za ním jedoucí Nilsson a Kasper. Viník byl jednoznačný, ale v opakovačce naštěstí vše zachránil Antonín Kasper triumfující ve velkém stylu.

V semifinálové jízdě na české střelce čekali Australané a Novozélanďané. V prvém výjezdu spadl Mitch Shirra. Steve Regeling už nestačil včas zareagovat a šel také k zemi. V repete už ani jeden nestartoval – vyloučený Shirra putoval do depa, zatímco zraněného Regelinga odvezla sanitka. Nakonec po velkém boji zvítězil Antonín Kasper, když doslova v hodině dvanácté předjel v poslední zatáčce před cílem Larryho Rosse, a protože Roman Matoušek protnul metu na třetím místě, byl bronz náš! V závěrečných finálových jízdách se totiž bojovalo jen o umístění, přičemž nikdo z rozjížďky s nižším číslem nemohl předstihnout svého soka o patro výše, by by ho bodově překonal.

Matoušek s Kasperem se do dánsko – amerického souboje o zlato nemíchali a skončili vzadu, přesto však získali bronzové medaile, a postarali se tak o naprosto nečekaný úspěch.

Rozdílný konec kariéry
Ačkoliv Roman Matoušek s Antonínem Kasperem jeli v rámci MS dvojic spolu ještě několikrát, na stupně vítězů se jim již nikdy nepodařilo dosáhnout, a to ani o rok později, kdy se finále uskutečnilo v Pardubicích. Pocking 1986 tak zůstává jediným medailovým, a tím pádem i vůbec nejlepším umístěním našich barev v této soutěži, která v roce 1994 splynula s MS družstev. Další české párové úspěchy se dostavily až předloni, kdy myšlenku soutěže dvojic realizovala UEM v podobě mistrovství Evropy.

Kariéry obou protagonistů našeho článku nabraly radikálně odlišný charakter. V sezóně 1987 získal Roman Matoušek evropský titul na trávě, aby jej následující sezóna zastihla v životní formě. Získal v ní hned čtyři domácí tituly (družstva, jednotlivci, dlouhá, dvojice) a skončil sedmý ve finále MS jednotlivců. Tím vyrovnal legendární výkon Zdeňka Kudrny z Chorzowa 1979, který jako patnáctiletý teenager viděl v televizi. Vzápětí sehnal angažmá v britské lize a až do konce kariéry patřil k užší kontinentální špičce. Po roztržce s funkcionáři pražského Olympu se vrátil do Slaného, kde se vedle Zdeňka Tesaře stal jezdeckou oporou. Pro sezónu 1997 nesehnal žádné angažmá v Anglii a po květnové extralize ve Slaném se z oválů v tichosti vytratil. Mnozí z odborníků dodnes litují jeho odchodu, vždy kupříkladu na ledové plošině by mohl patřit na absolutní vrchol.

Antonín Kasper zůstal stále věrný svému klubu z Prahy. Postupem let jeho služeb využilo bezpočet týmů v Anglii, Polsku, Švédsku, Německu a dokonce i Norsku. I krátce před čtyřicítkou patřil členem širší světové špičky, důkazem čehož mohou být jeho starty v Grand Prix v letech 1998 – 2001 nebo účast v challenge v Kršku 2001 či nominace pro světový pohár družstev. Kasperova sbírka domácích medailí má úctyhodné rozměry, navíc se mu splnil sen mnoha generací českých plošinářů o triumfu v pardubické Zlaté přilbě. Pro pražský Olymp pracoval, i když se v roce 2002 jako mistr republiky rozloučil a aktivním závoděním. Loni na podzim přijal nabídku na místo kouče a navíc svým svěřencům špičkově ladil motory GM. Slibně započatou spolupráci však přervala zákeřná choroba, které legendární závodník letos v červenci podlehl.

Přehled československé, resp. české účasti v MS dvojic:

17

30. 8. 1969	semifinále Míšeň (DDR)	1. – Jan Holub 15, Zdeněk Majstr 8
25. 9. 1969	finále Stockholm (S)	5. – Jan Holub 9, Zdeněk Majstr 6
17. 5. 1970	semifinále Maribor (YU)	1. – Jiří Štancl, Václav Verner
2. 6. 1970	finále Malmö (S)	5. – Jiří Štancl 6, Václav Verner 5
30. 5. 1971	semifinále Krško (YU)	1. – Václav Verner, Pavel Mareš
11. 7. 1971	finále Rybnik (PL)	4. – Václav Verner 9, Pavel Mareš 8
14. 5. 1972	semifinále Debrecen (H)	1. – Jan Verner, Václav Verner
1. 6. 1972	finále Boras (S)	6. – Jan Holub 5, Jiří Štancl 7
13. 5. 1973	semifinále Bydhoš (PL)	3. – Jiří Štancl 12, Petr Ondrašík 10
8. 6. 1973	finále Boras (S)	6. – Jiří Štancl 9, Petr Ondrašík 2
26. 5. 1974	semifinále Prelog (YU)	3. – Jiří Štancl 13, Milan Špinka 13
13. 7. 1974	finále Belle Vue (GB)	7. – Jan Hádek 3, Jan Holub 3
12. 6. 1977	semifinále Lonigo (I)	3. – Jiří Štancl 9, Jan Verner 12
23. 7. 1977	finále Belle Vue (GB)	5. – Jiří Štancl 11, Jan Verner 6
11. 6. 1978	semifinále Debrecen (H)	2. – Jiří Štancl 13, Jan Verner 11
25. 6. 1978	finále Katowice (PL)	4. – Jiří Štancl 9, Jan Verner 9
13. 5. 1979	kvalifikace Targoviště (BG)	1. – Jiří Štancl 15, Jan Verner 13
10. 6. 1979	semifinále Lublaň (YU)	4. – Jiří Štancl 11, Jan Verner 7
5. 6. 1980	semifinále Olching (D)	5. – Jiří Štancl 11, Petr Ondrašík 5
7. 6. 1981	semifinále Treviso (I)	3. – Aleš Dryml 15, Jan Verner 2
20. 6. 1981	finále Katowice (PL)	4. – Aleš Dryml 12, Jan Verner 6
5. 6. 1982	semifinále Praha (CS)	3. – Aleš Dryml 14, Petr Ondrašík 8
12. 11. 1982	finále Liverpool (AUS)	7. – Jiří Štancl 5, Aleš Dryml 3
6. 6. 1983	semifinále Wroclaw (PL)	4. – Jiří Štancl 11, Aleš Dryml 8
3. 6. 1984	semifinále Pardubice (CS)	3. – Jiří Štancl 13, Antonín Kasper 6
17. 6. 1984	finále Lonigo (I)	6. – Aleš Dryml 5, Jiří Štancl 5
1. 6. 1985	semifinále Bradford (GB)	6. – Antonín Kasper 9, Aleš Dryml 5
18. 5. 1986	semifinále Pardubice (CS)	3. – Roman Matoušek 22, Antonín Kasper
15. 6. 1986	finále Pocking (D)	3. – Antonín Kasper 22, Roman Matoušek 10
28. 6. 1987	finále Pardubice (CS)	5. – Roman Matoušek 16, Antonín Kasper 14
23. 5. 1988	semifinále Abensberg (D)	6. – Roman Matoušek 17, Antonín Kasper 14
9. 7. 1989	semifinále Lublaň (YU)	3. – Roman Matoušek 23, Petr Vandírek 15
5. 8. 1989	finále Leszno (PL)	7. – Bohumil Brhel 14, Zdeněk Tesař 11
16. 6. 1990	semifinále Praha (CS)	4. – Roman Matoušek 21, Antonín Kasper 17
21. 7. 1990	finále Landshut (D)	7. – Roman Matoušek 10, Antonín Kasper 11
16. 6. 1991	semifinále Pardubice (CS)	3. – Bohumil Brhel 16, Zdeněk Tesař 4, Antonín Kasper 0
20. 7. 1991	finále Poznaň (PL)	5. – Bohumil Brhel 12, Roman Matoušek 6, Zdeněk Tesař 0
7. 6. 1992	semifinále Pardubice (CS)	4. – Bohumil Brhel 12, Roman Matoušek 4, Antonín Kasper 2
6. 6. 1993	semifinále Miskolc (H)	6. – Bohumil Brhel 5, Roman Matoušek 3, Václav Milík 2

Ilustrační foto: Kevin D. Gipp, Petr Makušev, Lubomír Hrstka a Karel Herman

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Tak ako každý rok, tak aj tento sme mohli vo svete plochej dráhy zaznamena viac návratov bývalích pretekárov k aktívnej kariére. V celku úspešný comeback majú za sebou už ladári. Či to už na domácej scéne českí Jiří Petrásek a Vladislav Kunc alebo na tej medzinárodnej Rus jazdiaci s nemeckou licenciou, Vjačeslav Nikulin. No ten najväčší, dá sa poveda comeback roka bol oznámený po konci majstrovstiev Austrálie, kde dotyčný skončil celkovo na druhej priečke. Navrátilcom je Todd Wiltshire. Je to už jeho druhý návrat na plochodrážne ovály, čo svedčí o čare tohto športu.
Todd Wiltshire už len svojim dátumom narodenia 26.9.1968 patrí k veteránom. Po prvýkrát sa tento pretekár z opačnej pologule predstavil na plochej dráhe s licenciou v roku 1986. Už o dva roky na to s objavil v Anglicku, kde začínal vo Wimbledone. V roku 1990 sa upísal Readingu. V tomto roku získal aj jeden zo svojich najväčších úspechov, keď spolu s Leigh Adamsom skončili druhý v MS dvojíc. V tom istom roku obsadil vo finále MS jednotlivcov tretie miesto, keď lepší než on boli len Per Jonsson a Shawn Moran.

Avšak po s¾ubnom rozlete prišli zdravotné problémy a v roku 1992 musel tento mladý a nádejný pretekár ukonči kariéru. V roku 1997 sa však predsa vrátil k pretekaniu, keď sa presahoval do Nemecka a jazdil prvé dva roky s nemeckou licenciou. Prvé víazstvo vo svojej nováčkovskej sezóne si zapísal na Memoriály Franty Juhana, ktorý absolvoval na požičanej motorke a domov sa vracal so svojou motorkou, nako¾ko prvou cenou bol motocykel Jawa.

V tom istom roku a aj v tom nasledujúcom vyhral otvorené majstrovstvá Nemecka. Vo farbách Nemecka nastúpil aj do MS jednotlivcov, v snahe prebojova sa do GP. V roku 1998 postúpil až do kontinentálneho finále, kde s 5 bodmi skončil 13., keď predchádzajúce 4. kolo v Kršku vyhral a v kontinentálnom semifinále v Prelogu skončil hneď za víazným Antonínom Kasperom.

O rok na to už vo farbách rodnej Austrálie dokázal zvíazi v interkontinentálnom finále, čím si vybojoval miesto v Grand Prix 2000. V tomto roku ho mohli českí fanúšikovia vidie aj v Pardubiciach vo finále družstiev, kde obsadila Austrália najvyšší stupienok.

V úvodnom ročníku GP medzi najlepšími, obsadil Todd 8. miesto, keď nazbieral dokopy 63 bodov. Pre rok 2001 sa tak udržal medzi elitou. Nasledujúci ročník GP bol akoby cez kopirák. So ziskom 56 bodov opä obsadil 8. priečku. V tomto roku získal s družstvom Austrálie aj svetový pohár družstiev.

Ročník 2002 už nebol taký úspešný, keď získal „iba“ zlato v SWC a v GP končieval v kvalifikácii, až na GP Ve¾kej Británie, kde skončil druhý. V konečnom poradí GP mu patrilo až 15. miesto.

Rok 2003 bol, teda lepšie povedané, mal by, jeho posledným. Aj v GP to už nebol ten „starý“, Todd Wiltshire. Po chudobnej zbierke bodov nakoniec obsadil 19. miesto a poslednými pretekmi na GP Nórska v Hamare 4.10. sa rozlúčil s kariérou. Ako dôvod uviedol, že sa chce venova svojej rodine.

Preto ako blesk z jasného neba, prišla správa, že Todd Wiltshire začiatkom roka 2006 nastupuje do majstrovstiev Austrálie. V nich dokázal, že prestávka mu neubrala na chuti a umení jazdi a obsadil konečné druhé miesto, keď lepší bol len bronzový z GP 2005 Leigh Adams. Hneď sa roztočili špekulácie oh¾adom jeho comebacku aj do Európy. Nakoniec Todd aj po dohovore s rodinou, podpísal Oxfordu a tak sa tento rok vracia do svojho starého klubu, za ktorý jazdil v rokoch 1998 až 2003.

Čo na záver? Snáď už len popria Toddovi čo najúspšnejšiu „znovunováčikovskú“ sezónu a ďalších pár rokov závodenia.

Kluby v Anglicku:
Wimbledon (1988-1989)
Reading (1990-1991)
Oxford (1998-2003, 2006-…)

Nieko¾ko výsledkov:

Majstrovstvá Austrálie
1991 – 5. miesto
1992 – 16. miesto
1998 – 6. miesto
1999 – 1. miesto
2000 – 3. miesto
2001 – 1. miesto
2002 – 4. miesto
2003 – 2. miesto
2004 – 3. miesto
2006 – 2. miesto

Zlatá prilba Českej republiky
1997 – 4. miesto
1999 – 8. miesto

Interkontinentálne finále
1990 – 11. miesto
1999 – 1. miesto

Zámorské finále
1990 – 2. miesto
1991 – 10. miesto
1999 – 4. miesto

International speedway masters series
1998 – 3. miesto
1999 – 3. miesto
2000 – 2. miesto

New South Wales championship
1998 – 4. miesto
1999 – 1. miesto

Baltický pohár
1998 – 1. miesto

Vo¾ný závod Teterow
2002 – 1. miesto
2003 – 1. miesto

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a Karel Herman.

Bývalý závodník a dnešní trenér AK Slaný Miroslav Rosůlek je proslulý jako skvělý společník a vypravěč. A právě proto se vyprávění o jeho kariéře hodí přesně na Silvestra. Zapomeňme tedy na pár chvil, jaký píšeme letopočet, a přesuňme se do dob, kdy se plochou dráhou mohlo živit jen pár vyvolených hvězd v pražské Rudé hvězdě, zatímco ostatní běžně museli chodit do práce, do dob plných stadiónů a televizních přenosů, do dob, kdy se kevlar používal jen na stavbu kosmických lodí a kombinézy se šily výhradně z kůže, zatímco ležatý motor se stále pokládal za slepou uličku vývoje.

Z nesmělého kluka závodníkem
Miroslav Rosůlek chodil na plochou dráhu do Slaného již jako malý chlapec. Souboje mužů v černých kožených kombinézách jej bavily, nicméně – jak sám připouští – vzbuzovaly v něm respekt. Když se čtveřice závodníků řítila po startu do první zatáčky, dokonce zavíral oči.

Přesto z něj vyrostl závodník. „Když jsem byl na vojně, přestěhovali jsme se z Královic do Knovíze,“ vysvětluje záhadu této přeměny Miroslav Rosůlek. „Tam tehdy jezdil nějaký Tonda Duda. Začal jsem s ním jezdit na tréninky, ale pořád jsem se jen koukal. On se pořád ptal, jestli se nechci svézt. Nakonec jsem si na to vlezl a během půl roku jsem už jel na podzimní soustředění.“

Jméno Miroslav Rosůlek se v programech poprvé objevilo v roce 1966. V dnešních dobách mají čtyřiadvacetiletí jezdci již mnohdy svou aktivní kariéru za sebou, ovšem před čtyřiceti lety nebyli podobní nováčci žádnou výjimkou. Přitom příležitostí ke svezení bylo i tehdy jako šafránu. Již bylo jasné, že idea zrušení ligy ve prospěch posílení šampionátu jednotlivců znamenala hned několik kroků zpět. Původní postupový pavouk skládající se hned ze tří úrovní již sice ustoupil modelu souběžné mistrovské části a kvalifikace pro příští rok, nicméně jezdeckou poptávku to uspokojit nedokázalo.

Šestašedesátý rok strávil Miroslav Rosůlek z větší části trénováním. V oficiální nominační listině kvalifikace pro šampionát 1967 sice jeho jméno nefiguruje, nicméně nakonec se v ní přece jen objevil. A právě tehdy jeho jméno poprvé proběhlo tiskárenskými rotačkami. Lokální noviny zmiňují jeho účast v závodě skupiny B ve Svitavách jen kratičkou zmínkou o pádu a natrženém svalu v koleni.

Zranění vůbec provázela celou Rosůlkovu kariéru. Kupříkladu hned v sedmašedesátém. V tom roce se totiž v šestidílném individuálním šampionátu dostávaly poměrně často ke slovu traové rezervy. Miroslav Rosůlek se tak svezl už při ouvertuře mistrovství ve Svitavách, ovšem po dvou nulách se s tehdejším stadiónem U tabačky rozloučil pádem.

O tři týdny později se však pokračovalo na dvou moravských oválech, pro něž je dnes plochá dráha již jen dávnou vzpomínkou. Zatímco v neděli v Břeclavi s Rosůlkem už počítali, protože předseda tamního klubu na něho držel, v Přerově to nebylo tak jednoduché. Ovšem stačila intervence slánského klubového kolegy Antonína Švába. Ten o rok předtím sesadil Luboše Tomíčka z československého trůnu a po druhém místě ve Svitavách se právě vydal za úspěšnou obhajobou titulu.

Jeho slovo tedy mělo pořádnou váhu a tak se v prosluněném odpoledni mezi šestnáctkou závodníků představil také tehdy pětadvacetiletý Miroslav Rosůlek, zatímco na Moravany Dobroslava Přichystala a Miroslava Kladivu zbyly náhradnické posty. Na své vestě vozil startovní číslo tři a nic nenasvědčovalo, že by jako produkt slánské asfaltové dráhy dosáhl na body. Na přerovském výstavišti, kde se ještě dopoledne před závody zemědělci pravidelně chlubili plemennými býky, totiž byla pořádná hlubina.

„Dřív nikdo nekoukal po dráze, jestli je hluboká, jak tomu mnohdy bývá dnes,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Jednou jsme třeba měli klubové turné v Maďarsku a jeho poslední závod jeli na svátek kytek. Celý ten den lilo jako z konve. Dokonce i smyk se na té dráze zahrabal a ven ho musely tahat hned tři traktory. Pouze Rusové byli oblečení v kombinézách. A ono se nakonec jelo! Přijel jsi na start a už jsi nic neviděl!“

Nicméně zpátky na přerovské výstaviště první červnovou sobotu roku 1967. Ve svých úvodních třech jízdách Miroslav Rosůlek projel cílem až poslední, nicméně hned ta další dopadla mnohem hůře. Kdosi totiž nechal otevřená vrátka ke vstupu z tribuny na ovál. Nic netušící hrdina našeho vyprávění o ně v plném tempu zachytil. Upadl a nepříjemně si poranil nohu.

Liga, kvalifikace i mistrák
Sedmašedesátý zaznamenal pro naši plochou dráhu další kvalitativní krůček vpřed. Po čtyřleté přestávce se totiž znovu začala utkávat družstva. Soutěž inicioval populární časopis Svět motorů, jenž věnoval pohár pro vítěze. Slaný v té době patřil společně s žižkovskou Viktorkou a pražskou Rudou hvězdou k absolutní jezdecké špičce.

I když tehdejší ligu provázel mnohdy organizační chaos s mnoha termínovými čachry a kontumačními výsledky, přinesla řadě závodníků další jezdecké příležitosti. Nejinak tomu bylo v případě lepšícího se Miroslava Rosůlka, který začal rázně bušit na dveře mistrovství republiky jednotlivců.

V dobách mnoha desítek vydaných plochodrážních licencí však mezi absolutní špičku vedla pořádně dlouhá a trnitá cesta přes několik kvalifikačních úrovní. Po rekonvalescenci z nešastného pádu v Přerově sice zůstal viset ve finále předkvalifikace v Polepech, když těsně za ním skončil začínající Jiří Štancl, nicméně o rok později již byl úspěšný.

Rozhodnutí padlo v Třinci a Miroslav Rosůlek si tyhle závody vybaví ještě dnes: „Stadión byl na takovém kopci a měl hodně uzounkou a krátkou dráhu. Vzpomínám si i na některé soupeře, Petra Hanuše, Evžena Erbana a Josefa Laštovku. A také na Milana Špinku. Ten předtím suverénně vyhrál svůj první závod v Pardubicích a Pardubáci chodili a říkali, jak nám to Milánek nandá. Jenže on tam neudělal ani bod. Zato mně se dařilo, v sobotu jsem vyhrál a v neděli zajel rekord dráhy. Ovšem když jsem tam přijel za rok, nemohl jsem vůbec zatočit!“

V sezóně 1969 se tedy z Miroslava Rosůlka poprvé stal řádný účastník československého individuálního šampionátu. Nicméně na tenhle rok vzpomíná především v souvislosti s ligou. Slaný, který v předcházející sezóně málem z nejvyšší soutěže spadl, totiž získal novou akvizici z krizí postižené Viktorie Žižkov, a sice Miloslava Vernera.

Středočeský celek, jehož páteř se sestávala ze spojení Miloslav Verner, Zdeněk Majstr, Pavel Mareš, Jan Klokočka a Miroslav Rosůlek, jen stěží hledal konkurenci. Pouze na pražské Markétě prohrál rozdílem pouhých dvou bodů. Z Ústí nad Labem a Pardubic odjížděl jako vítěz a na domácím asfaltu vyhrál všechna tři klání. S žižkovským týmem, jenž tehdy odjel jen dvě utkání, inkasoval body kontumačně. Kořist z této spanilé jízdy stála opravdu za to – zlatá medaile!

Úspěšnou Rosůlkovu sezónu podtrhlo jedenácté místo z šampionátu jednotlivců, když se jeho nejvýraznějším výsledkem stalo devět bodů a šesté místo na domácí dráze. V prestižním seriálu se ovšem udrželi jen ti nejlepší, ostatní museli absolvovat kvalifikaci. „Kvalifikace byly palba,“ nezastírá Miroslav Rosůlek s více než třicetiletým odstupem. „Do mistrovství republiky se chtěl dostat každý. Třeba takový Standa Kubíček, ten v mistráku jen tak laboroval, ale kvalifikačku jen vždycky naplno.“ Nešlo totiž jen o body či výkonnostní třídy, ale také o výjezdy za železnou oponu, které čekaly především na borce z federálu.

Na svůj první zahraniční výjezd západním směrem jel Miroslav Rosůlek před velikonocemi právě v devětašedesátém. Jeho cílem byl rakouský Neulengbach a spolujezdci mu byli Karel Voborník a Miloš Duda. Ale nechme vyprávět závodníka samotného: „Byl to mezinárodní závod jednotlivců a kromě Rakušanů tam jeli také západní Němci. Mně to na té rozbité dráze letělo a své první tři jízdy jsem vyhrál. Mechanik Melichar, který tam byl s námi, žertoval, že jsem to snad přijel vyhrát. Ve čtvrté sérii jsme se sešli všichni Češi. Přišel za mnou Karel Voborník, a prý že to jedu jako kráva, a že bychom to mohli zaonačit, abychom všichni tři byli do věnce. Nechal jsem je, záměr se podařil, měli jsme s Voborníkem a Dudou stejně bodů a čekal nás rozjezd. Stoupl jsem si do koleje, páska pink a já koukal ze země! Převrátil jsem se a tak jsem už jen mohl sledovat, jak se Miloš Duda a Karel Voborník vzdalují…“

Do mistrovství světa pro sádru
Přišla sedmdesátá léta a život šel dál. Slaný dál sváděl souboje na ostří nože s RH Praha. V posledním roce ligy osmičlenných celků (1970), stejně jako v prvém roce systému čtyřutkání měly oba rivalové shodný počet tabulkových bodů. Ovšem pomocná kritéria vždy rozhodla ve prospěch pražského klubu.

Šampionát jednotlivců se však v sedmdesátém musel obejít bez Miroslava Rosůlka. Ten totiž zůstal viset v hustém sítu kvalifikace. Mezi elitu se však dokázal záhy vrátit a sezóně 1971 se jeho nejlepším výsledkem stala dvě šestá místa z asfaltových drah ve Slaném a v Březolupech.

Snem každého závodníka je samozřejmě reprezentace v mistrovství světa. Miroslav Rosůlek si jej splnil v roce 1972. Klíčovým momentem se stal kontrolní závod reprezentantů, jak se tehdy nominačnímu závodu říkalo, v Břeclavi. Rosůlek se dostal společně s Jiřím Štanclem a Karlem Voborníkem na stupně vítězů a vysloužil si tak místo v kontinentálním kole v Gorzowě.

Že je slánský jezdec ve velké formě, potvrdil také úvodní závod šampionátu jednotlivců ve Slaném. V něm Miroslav Rosůlek zúročil dokonalou znalost dráhy. Tři jízdy vyhrál, jednou dojel druhý za klubovým kolegou Zdeňkem Majstrem a při svém posledním vystoupení nestačil na Jiřího Štancla a dalšího Slaňáka Jana Klokočku. Dvanáct bodů pak vyšlo na zelený věnec, když výše stáli jen českobudějovický Jan Holub a suverén Jiří Štancl.

Druhý den šampionát pokračoval v Chomutově. Miroslav Rosůlek mířil opět hodně vysoko a tři body z poslední rozjížďky by jej opět poslaly na stupně vítězů. Jenže přišel pád. „Za mnou byl Honza Verner. Nestačil se mi už vyhnout, jen to zvedl na zadní a tak mě přejel. Měl jsem roztříštěnou lopatku, rameno a otřes mozku. Moje první starost však patřila motorce, zda není moc rozlámaná. Blížil se přece ten Gorzow…“

Osudný pád se stal 16. dubna, mistrovství světa bylo na programu 21. května. Miroslav Rosůlek dělal vše pro to, aby v Polsku nastoupil. Ovšem přihodila se mu ještě další patálie. „Rozhodl jsem se, že se po tom Chomutově jen tak svezu o tréninku ve Slaném. Vjel tam se mnou Klokan (přezdívka Jana Klokočky – pozn. redakce), chvilku se vozil a pak mě hecoval, že si vyzkoušíme start. Já neměl masku, tak se mi do toho nechtělo, ale přemluvil mě. Od startu mi ujel a já dostal takovou cejchu, až mi vyrazila dva zuby. Klokan se tomu jen smál.“ Samozřejmě nešlo o krutý výsměch, ale o přátelské hecování. „Byli jsme s Klokanem jako dvojčata,“ vysvětluje Miroslav Rosůlek. „Oba jsme pocházeli z Královic a jezdili jsme spolu už jako kluci na čundry.“

Ve srovnání s chomutovským pádem byly vyražené zuby jenom prkotinou a Miroslav Rosůlek na nástupu v Gorzowě nechyběl. Historické anály mluví o tom, že skončil s jedním bodem dvanáctý a při kolizi s Rakušanem Josefem Scharlem si zlomil ruku. A jak to viděl závodník samotný? „Vypadlo mi to z ruky, zranění z Chomutova ještě nebylo úplně vyléčeno. Byla tam hrozně hluboká dráha, protože snad celých čtrnáct dnů před tím pršelo.“

Přesto v létě stihl závěrečné tři závody mistrovství republiky a na podzim nastoupil do kvalifikace o jeho příští ročník. Nakonec však postoupil s odřenýma ušima jako náhradník. V Čakovicích totiž po dvou druhých místech dvakrát upadl a odstoupil. Druhý den do Liberce nejel a čtvrté místo z Pardubic na nic víc nestačilo.

V prvé polovině sedmdesátých let začaly u nás být nesmírně populární ledy. Řada klasických popelářů si je přes zimu vyzkoušela. A Miroslav Rosůlek? „Svezl jsem se na tom, ale závody jsem nikdy nejel.“ Vzápětí však dostál své pověsti výborného baviče a vyrukoval s další historkou.

„Zdeněk Majstr jednou přišel s tím, že bude ty ledy jezdit. Trénoval na jednom rybníku za Slaným a tak jsme se tam šli s Klokanem podívat. Už zdálky jsme slyšeli, jak tam má pořád plný plyn. Jenže on jezdil hodně velký okruh, prakticky od břehu ke břehu. Když zastavil, byl úplně nadšený, jaká je to paráda. Jenže pak mu Klokan namaloval kolečko odpovídající skutečné dráze a Majstr znejistěl.“

Na první závody se jelo do Poličky. „Když Zdeněk uviděl dráhu, přešel ho humor. Navíc ještě před závodem šel kolem funus. V první jízdě startoval od lajny. Jel pořád rovně a Tonda Šváb musel přes sněhový pešunk, aby se nesrazili. Ale nakonec se ty ledy naučil. Čekalo to i Klokana, který se na ledy dal o něco později. Pamatuji si Karla Voborníka, jak na prvním závodě v Táboře křičí: Klokan je první, první, ne už je druhý, ještě vydělává – a už nevydělává!“

Pět motorek ve vzduchu – a na zemi
Sezóna 1973 začala opět ve velkém stylu. Miroslav Rosůlek si vyjel opět nominaci do mistrovství světa. To se lehko řekne, ovšem tehdy to znamenalo prosadit se ve třech závodech během jediného víkendu, a poté o týden později ve třech dalších, tentokrát s přímo nasazenými šesti borci s první výkonnostní třídou!

Miroslav Rosůlek se v šestici kontroláků rozjel takovým způsobem, že poslední březnový den zaznamenal na domácí dráze ve Slaném svůj životní výsledek v šampionátu jednotlivců. Hned ve své úvodní rozjížďce dokázal vyzrát na Jiřího Štancla. Vzápětí jej sice porazil Karel Voborník, nicméně pak již jen vítězil, takže se mu na stupních vítězů na krku houpal stříbrný věnec. Druhý den pak v Čakovicích skončil osmý, nicméně jeho myšlenky již dlely v přípravách na předkolo mistrovství světa v Nordenu.

Čtrnáct dnů před Nordenem se však v Pardubicích uskutečnil šestý ročník Memoriálu zakladatele legendární Zlaté přilby Františka Hladěny. Pořadatelé zvolili systém vycházející právě z nejstaršího plochodrážního klání světa. V depu se sešla solidní domácí špička umocněná tehdy kvalitními východními Němci.

„Prvá rozjížďka mé úvodní skupiny mi nevyšla,“ vrací se Miroslav Rosůlek o třicet let zpátky. „Přijel jsem do depa a stěžoval si, že mi to nějak nesedí. Ovšem druhou rozjížďku jsem vyhrál, pak i třetí a tímhle stylem jsem se dostal až do finále.“ Do něj se dostali také další Slaňák Zdeněk Majstr, tehdy již ve službách pořádající ZP jezdící Miloslav Verner, jeho klubový kolega Bedřich Mareš a dva Němci Clemens Bever a Dieter Tetzlaff.

„Stál jsem druhý od prken,“ vybavuje si okamžiky před startem Miroslav Rosůlek. „Napravo byl Majstr, nalevo Bever a Tetzlaff. Pak vylétla guma a víc si už nepamatuju. Zdeněk Majstr nás totiž všechny
sestřelil. Ale to vím pouze z líčení svého mechanika Tondy Fořtíka. Ten to komentoval, že nejdříve bylo pět motorek ve vzduchu a já nad nima a pak pět motorek na zemi a já pod nima!“

Výsledkem se stal těžký otřes mozku slánského bojovníka. Ale že by vzdal mistrovství světa? Nikdy! „Přijeli pro mě do špitálu,“ vypráví. „A za pár dnů bylo už to Německo. Po otřesu mozku jsem si připadal jak v Jiříkově vidění. Navíc jsem celou cestu řídil dvanácetdvojku stejšna.“ Na široké pískové dráze pak nasbíral devět bodů a skončil šestý. A to ještě jednou neviděl cíl kvůli technické poruše.

Miroslav Rosůlek si tedy mohl začít chystat věci na první kolo světového šampionátu do Miskolce. I když v třiasedmdesátém se světové finále jelo v Polsku, a tudíž reprezentanti bílé orlice měli své finálové posty zajištěné bez kvalifikace, neubralo to kontinentálním kolům na dramatičnosti.

Nechme však vyprávět samotného Miroslava Rosůlka: „Do Miskolce jsme jeli společně s Václavem Vernerem. Celým závodem jsme procházeli vcelku suverénně až do poslední série. Ani v ní to neměl být žádný problém. Já měl sedm bodů, Venca osm. Oba jsme se sešli v závěrečné rozjížďce, která byla poměrně lehká. Domluvili jsme se tedy, že kdo odstartuje, bude tam.“

Ovšem, jak už to chodí, jeden míní a ono mu to vůbec nevyjde. „Plány nám však zkřížil domácí István Sziráczki,“ líčí Miroslav Rosůlek. „Po startu nám oběma uletěl alespoň o délku čtyř motocyklů. Já byl druhý, Venca za mnou. Najednou rána a už jsme se váleli. Venca to totiž strčil pode mě a nevyšlo mu to. Jedna motorka vrčela a Vašek na ní rychle skočil a dojel do cíle. Jenže ta motorka byla moje…“

Václav Verner tak díky neobvyklé půjčce motocyklu získal osm bodů, což na postup do druhého kola stačilo, zatímco opěšalému Miroslavu Rosůlkovi jeden bodík scházel. Nicméně ve druhém kole, či-li obdobě pozdějšího kontinentálního semifinále, se v německém Rodenbachu přece jen objevil. Maďaři totiž tenkrát měli velké problémy s výjezdy do západního světa, a kromě toho týdenní lhůta mezi Miskolcem a Rodenbachem byla z hlediska získání víz šibeniční.

Ke slovu se tak dostal i původně nepostupující Miroslav Rosůlek. A jak na nejvyšší kvalifikační stupeň světového šampionátu své kariéry vzpomíná samotný závodník? „V prvé rozjížďce na mě čekala trojice Rusů. Startoval jsem od lajny a pak následovala strašná cejcha a vzápětí úplná tma. Neviděl jsem vůbec nic, a co víc neměl jsem na sobě vůbec brýle ani slídy! Jestli mi je vzala ta sprška materiálu, nebo jestli jsem přijel na start už bez nich, je pro mě dodnes záhadou.“

Faktem však zůstává, že v boji mezi šestnáctkou z dvaatřiceti nejlepších mimopolských plochodrážníků kontinentu, obsadil čtrnáctou příčku ze ziskem třech bodů. Mohlo to být ještě lepší, ovšem v jedné z jízdu mu praskl řetěz.

Sprint pro zelený věnec
Léto 1974. Nádherné červencové odpoledne v jižních Čechách. Miroslav Rosůlek se rekreuje se svou slečnou rekreuje na chalupě vypůjčené od Jana Holuba. Příjemnou atmosféru dokresluje hrající rádio. Zrovna běží tehdy populární motoristický pořad bratislavské redakce Zákruta. Poklidná atmosféra je však ta tam, když moderátor hlásí, že se dnes na dráze ve Slaném jede třetí závod osmidílného mistrovství republiky jednotlivců na ploché dráze.

„Úplně mě polilo horko,“ směje se dnes Miroslav Rosůlek, by tehdy mu při představě, že jej od důležitého závodu, na který úplně zapomněl, dělí jen pár hodin a několik desítek kilometrů nepříliš kvalitních silnic, do smíchu příliš nebylo. „Okamžitě jsem skočil do svého stejšna a uháněl do Slaného. Mechanik Tonda Fořtík mi nejprve vynadal, ale celý závod byl bez nervů. Vlastně jsem skočil na motorku a závodil.“

A nutno podotknout, že závodil skvěle. Ve své prvé jízdě projel cílem za plzeňským Jiřím Hejlem, ve druhé byl opět druhý za pražským Petrem Ondrašíkem. A právě tady si vypil svůj kalich hořkosti až do dna vítěz předcházejících klání na Markétě a v Plzni Milan Špinka. Ten už při svém prvém startu nebodoval, a teď byl diskvalifikován.

„V té jízdě jsme s Milanem najeli do pásky,“ vybavuje si Miroslav Rosůlek. „Ta praskla a já rychle ukázal rukou na Milana. Vyloučili jeho.“ Slánský borec pak dvakrát vyhrál, zatímco v závěrečné rozjížďce skončil opět druhý za plzeňským Janem Hádkem. Ten si tím pádem šel pro zlatý věnec, zatímco na Miroslava Rosůlka čekal rozjezd s věrným kamarádem Janem Klokočkou. V něm mu však praskla osa předního kola a hrdina našeho vyprávění skončil na zemi. Ze země však vzápětí rychle putoval na nejnižší stupeň vítězů.

V extralize byl Slaný pořád černou štikou soutěže, by pražskou Rudou hvězdu již z trůnu sesadit nedokázal. Svou roli ovšem sehrálo i pozměněné přidělování tabulkových bodů, když počínaje třiasedmdesátým inkasoval vítěz závodu pět bodů, namísto dosavadních čtyřech, zatímco stříbrný tým se i nadále musel spokojit se třemi.

By to na celkové zlato Slaňákům nikdy nestačilo, několik vynikajících dílčích výsledků přece jenom dosáhli. Tím nejmarkantnějším se stal závod v červnu pětasedmdesátého roku. Z pražské Markéty odjížděli se zlatými věnci na krku právě slánští závodníci. Zpočátku to ovšem na jejich triumf vůbec nevypadalo.

Při svém pádu ve druhé sérii se totiž zranil Karel Voborník a náhradník Jiří Loskot jej nedokázal plnohodnotně zastoupit. Nicméně trio Miroslav Rosůlek, Jan Klokočka a Václav Čiviš zářilo. „Po dešti tam byla hodně hluboká dráha,“ vybavuje si okolnosti senzačního triumfu Miroslav Rosůlek. „Létal jsem tam kolem prken a v jedné rozjížďce jsem pár metrů před cílem vopral Vaška Vernera.“

V roce 1975 se Miroslav Rosůlek ve svých třiatřiceti letech naposledy postavil na start závodu mistrovství světa. Vyrovnané výkony v kontrolních závodech mu zajistily místo v prvém kole v Ostravě. „Bylo to tam hodně rozbité a já navíc pohnojil jízdu s Jindřichem Dominikem,“ líčí Miroslav Rosůlek momenty, jenž jej stály místo v dalším kole. „Byl jsem druhý a říkal si, že mi to na postup stačí. Jenže jsem chytil díru a ta mě rozhodila. To ještě nic neznamenalo, avšak vzápětí přišla druhá. Ta mě poslala na venek a Dominik mě podjel.“

Osm bodů znamenalo dodatkovou jízdu o sedmé až desáté místo s Poláky Andrzejem Tkoczem a Franciskem Stachem a Evženem Erbanem. „Říkal jsem si, že si to ohlídám,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Jenže jsem byl tak ohlídanej, až jsem unknul do pásky a ta praskla.“ V deštivém druhém kole na pražské Markétě se však nakonec objevil, by jen na nástupu a v roli náhradníka.

Odejít se nedá
Čas se však nedá zastavit a tak se věčný optimista a zarputilý bojovník, který nezkazil žádnou zábavu, koncem sedmdesátých let postavil na start svého posledního závodu. Jenže on jel vlastně poslední mítinky dva.

„Už jsem asi rok nejezdil, když Slaný jel na turné do polské Zielonej Gory,“ vysvětluje Miroslav Rosůlek. „Jeden jim chyběl a tak jsem nastoupil já. Tři čtvrtě roku jsem na tom neseděl, takže mě před závodem nechali objet dvě kola. V závodech jsem pak čtyři nebo pět bodů ještě udělal.“

V té době už pomáhal Karlu Průšovi staršímu v jeho trenérské práci, u které zůstal až do dneška. Když mu několikrát proklouzlo extraligové zlato doslova mezi prsty a čas od času zvažoval, že toho nechá. Nicméně bude pokračovat, protože: „Plochá dráha je sport, od kterého se nedá odejít. Čím se asi kdo dostal na tvrdší životní dráhu, tím víc k tomu přilnul. Kdybych se znovu narodil, o vůbec bych se nerozmýšlel a znovu závodil.“ A odměnou mu loni v září byl konečně vysněný triumf v extralize.

V tomto přesvědčení by jej nezlomila ani vidina zranění, která k tomuhle sportu bohužel také patří. „Víš, když jsem byl rozlámanej, snažil jsem se z toho co nejrychleji dostat,“ odhaluje Miroslav Rosůlek svůj postoj. „Kupříkladu v Polepech byla taková hodně úzká dráha. Jednou tam přede mnou dva spadli. Nešlo se jim vyhnout. Šel jsem přes ně a při pádu si zlomil navikulárku. Doktoři mi předvídali šest měsíců v klidu a já za čtrnáct dnů už jezdil.“

Ale abychom nekončili závanem nemocničního odéru, ještě jednu veselejší historku v podání skvělého vypravěče Miroslava Rosůlka: „Jednou se v Pardubicích jela nějaká kvalifikace a v hledišti byli dokonce i oficiální osobnosti anglické ploché dráhy. Nastoupil jsem v dodatkové jízdě s Bratislavanem Jozefem Tóthem. Přijeli jsme ke startu, on u lajny, já u prken. Již předtím jsem si všiml, že se rozsvítí zelené světlo a páska jde nahoru hned vzápětí během krátké chviličky. Postavil jsem se metr před gumou, zatímco Tóth přijel těsně k ní. V té chvíli jsem si pomyslel: Tak, Pepíku, tohle jsi už prohrál. Rozsvítilo se světlo, já pustil spojku a jel. On totiž koukal na pásku, zatímco já na světlo a ono mi to vyšlo, když rozhodčí ani tentokrát gumu nedržel. Pepík to šíleně prožíval a v depu mi nadával. Hodně ho to mrzelo, myslel, že vyhraje. Ale to bylo všechno v dobrém, ono totiž dříve byla v depu jedna velká parta, zatímco dnes mám mnohdy pocit, že těch kolektivů tam je přesně šestnáct.“

Miroslav Rosůlek v krátké statistice:

Reprezentační starty:

MS jednotlivců:	21.5.1972	1. kolo – Chorzow (PL)	12. (1 b)
	6.5.1973	předkolo – Norden (D)	6. (9 b)
	20.5.1973	1. kolo – Miskolc (H)	10. (7 b)
	27.5.1973	2. kolo – Rodenbach (D)	14. (3 b)
	18.5.1975	1. kolo – Ostrava (CS)	10. (8 b)
	31.5.1975	2. kolo – Praha (CS)	DNR
MS družstev:	17.6.1973	kolo – Debrecen (H)	ČSSR B – 3.

Umístění v MR jednotlivců:

1969	11.
1971	12.
1972	10.
1973	9.
1974	10.
1975	14.
1976	nepostoupil do finále
1977	20.

Věnce z jednotlivých závodů:

stříbrný	31.3.1973 Slaný
zelený	15.4.1972 Slaný
	27.7.1974 Slaný

Umístění v MR družstev:

1968	5.
1969	1.
1970	2.
1971	2.
1972	kvůli zraněním se nedostal do sestavy
1973	2.
1974	3.
1975	2.
1976	2.

Foto: archív Miroslava Rosůlka, archív autora a Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)