Praha – 18. srpna 1992
Petr Vandírek se nemůže chlubit největším počtem titulů v našem mistrovství dvojic. V historické tabulce jsou před ním Zdeněk Schneiderwind a Adrian Rymel se šesti a nezapomenutelný Antonín Kasper mladší s osmi zlatými medailemi. Nicméně Petru Vandírkovi už nikdo nevezme jiné obdivuhodné prvenství. Triumfoval celkem v pěti finálových závodech po sobě, na jejichž start se postavil. Naposledy se tak stalo na pražské Markétě před dvaceti lety v závodě, který vešel do historie životním stříbrem chabařovického klubu a třetím místem Slaného, o něž se zasloužil samotný Roman Matoušek. Zatímco Jan Holub se nedostal coby náhradník na start vůbec, Petru Vandírkovi sekundoval Antonín Kasper, který by se příští středu dožil padesátky.

Mezi pěti tituly byly jenom dvě finálové neúčasti
Oproti mistrovství světa, jehož první ročník se konal v sezóně 1970, měl československý šampionát dvojic poměrně velké zpoždění. O domácí titul se poprvé závodilo v sezóně 1977 s finálovým mítinkem v půli června ve Slaném. Jenže se jelo čtyřikrát a nastala pauza.

Renesance mistrovství republiky dvojic nastala až počátkem října 1986. Stejně jako ve světovém šampionátu závodilo devět dvojic se šesti závodníky na startu každé jízdy. Na nejvyšším stupínku se postavil pár pražské Rudé hvězdy Petr Vandírek – Lubomír Jedek.

„V Pardubicích jsem to vyhrál s Lubošem,“ ohlíží se Petr Vandírek. „Potom jsem pokaždý jel s někým jiným. Další titul jsem vyhrál s Romanem Matouškem. Byl to rok, kdy byl v laufu a vyhrával všechno. Pak jsem vyhrál s Bohoušem Brhelem, rok na to s Honzou Holubem, Tonda Kasper nepřijel do Svitav vůbec. A v roce 1992 stále zase Holoubek a já byl první s Tondou.“

V rozpětí sedmi let nastoupil Petr Vandírek ve finále mistrovství republiky dvojic pětkrát a pokaždé skončil jako šampión. Obdivuhodná bilance mohla být ještě lepší, protože v letech 1987 a 1989 pomáhal Rudé hvězdě vyhrát semifinále, avšak rozhodující závod jel někdo jiný. V druhém případě za to mohla jeho zlomená noha, na důvod první klubové rošády si už bohužel nevzpomíná.

Převaha pražských závodníků byla na přelomu osmdesátých a devadesátých let ještě mnohem výraznější než dnes, nicméně postavit vyrovnaný tandem ovšem dokázaly i jiné kluby. V čem tedy spatřovat příčiny takové dominantnosti?

„Dvojice byly v pohodě,“ vysvětluje Petr Vandírek dvacet let po svém pátém titulu. „Musí se spolupracovat. Je jasný, že když kluci vedou, jeden jede lajnu a druhý venek. Ten musí jet první a ten z lajny ubírat, aby se mezi ně nikdo nedostal.“

Právě smysl pro jízdu v páru Petr Vandírek u svých dnešních následovníků postrádá. „Dneska kluci dvojici moc nejezdí, ale vezmi si třeba Grzegorze Walaska a Troye Batchelora na extralize v Plzni,“ říká. „Ta doba je dnes nějaká divná. Je těžké říkat, jaké to bylo za našich časů a jak jsme to jezdili my, ale ta konkurence a rivalita byla jiná. Když jsi chtěl do nároďáku, pral ses s dvaceti dalšími lidmi. Dneska tomu chybí jiskra. Je tady občasné zajiskření, ale ta chu mi tady chybí.“

Jako kouč mšenského klubu, kde ho od roku 2008 jen na půl loňské sezóny vystřídal František Liebezeit, má pro své argumenty dostatek pádných podkladů. „To vidíš na těch cizincích v extralize, naší kluci jsou smíření s tím, kde jsou,“ vypráví. „Možná je to způsobené, že tady není konkurence. Podívej se na juniory. Kdo jede smykem, jede mistrovství světa, ale jak potom venku dopadne? Lidé říkají, že kdyby cizinci neubírali z kasy, bylo by to lepší. Ale to není pravda, nejdřív musíš něco ukázat a pak teprve natahovat ruku.“

Vyrovnaná sestava zárukou titulu, namotivovaný jednotlivec garancí bronzu
Nicméně vrame se k mistrovství republiky dvojic 1992, které se před rozpadem federativního státu jelo naposledy jako československé. Na rozdíl od silničních závodů či endura ovšem slovenští plochodrážníci nehráli na domácí scéně prakticky žádnou úlohu. Vladimír Višváder a Gašpar Forgáč působili v pardubických klubech a kariéra Antona Bluska či Jozefa Tomky končila.

Rozpis závodu se už v jednadevadesátém vrátil k osvědčené klasice sedmi párů. O finalistech rozhodovala dvě semifinále. Ze Svitav postoupily Slaný, Pardubice A a Březolupy, z Chabařovic ve stejný den domácí, Pardubice B a Plzeň. Finále se konalo v půlce srpna na pražské Markétě, jejíž dvojice byla přímo nasazena.

Těžko si přitom představit silnější kombinace, než byl Antonín Kasper s Petrem Vandírkem a Janem Holubem v úloze náhradníka. O svém přátelství s Petrem Vandírkem v historické rubrice magazínu speedwayA-Z loni v dubnu vyprávěl Jan Holub. Nyní je tedy řada na Petru Vandírkovi, aby popsal svůj vztah s Antonínem Kasperem, jenž se nám bohužel se svými zážitky ze závodů už svěřovat nemůže.

„Byli jsme první a druhej‘ v republice,“ vzpomíná Petr Vandírek na svého klubového kolegu, jenž by nebýt zákeřné nemoci příští středu oslavil padesátiny. „Kamarádili jsme se spolu. Když jsem sehnal závody v Německu, jeli jsme tam spolu. Obráceně to fungovalo taky, on mi taky něco dohodil. Nad rámec klubové přípravy jsme spolu chodili cvičit ještě navíc. I v sezóně jsme hrávali fotbal a to dnes ti kluci nedělají. Tehdy se žilo v autě, tolik se nelítalo. Jeden rok jsem měl Polsko, naše závody, Německo a Anglii. Všechno jsem jezdil autem a bylo to pěkný.“

Tandem Antonín Kasper – Petr Vandírek fungoval dokonale i v popisovaném párovém finále. Hned v rozjížďce s číslem jedna porazili 5:1 chabařovický tandem Karel Průša – Pavel Koten, aby jim vzápětí dokázal uzmout jediný bod Roman Matoušek. Legendární postava naší plochodrážní scény přitom jela v závodě dvojic prakticky jako jednotlivec.

K výhře ve svitavském semifinále mu pomáhal Daniel Boháč, ale ten k finále nemohl nastoupit. Slaný jednal o hostování Jiřího Štancla, který tehdy ve své první kompletní sezóně působil jako volný soukromý jezdec. Jenže kamenem úrazu se stalo jeho semifinálové účinkování v týmu Čakovic. Po boku Romana Matouška působil Roman Pergler, jenže ten nastoupil pouze ve dvou jízdách, aniž by ovšem do slánského měšce přispěl alespoň jedním bodíkem. Avšak v natřískané konkurenci se stěží prosazovala absolutní juniorská špička, natož pak začínající závodník.

Od remízy s Romanem Matouškem v rozjížďce s číslem sedm, putovali Petr Vandírek s Antonínem Kasperem od jednoho triumfu 5:1 za druhým. Jejich vítěznou šňůru dokázal přestřihnout již jen Václav Milik v devatenácté jízdě. To už ovšem Pražané mohli slavit titul.

Za jejich zády se však vytvořilo vskutku nečekané pořadí. Chabařovické trio Karel Průša, Pavel Koten a Robert Ráliš dokázalo nahromadit devatenáct bodů, což v konečném součtu stačilo na stříbro. Neporažený Roman Matoušek inkasoval osmnáct bodů stejně jako pardubické áčko ve složení Václav Milík, Vladimír Kalina a Pavel Karnas.

Ti mohli litovat nejen úvodní diskvalifikace Václava Milíka za překročení dvouminutového limitu, ale také prohry s Březolupáky a uzmutého bodu od jejich kolegy Gašpara Forgáče, který však hájil barvy pardubického béčka. Inu, postavit dvě vyrovnané dvojice může být ošidné a Pardubice na svůj premiérový titul v domácí soutěži párů čekají až dodnes. Před dvaceti lety na ně nakonec nezbyl ani bronz, protože Václav Milík v rozjezdovém zápalu boje s Romanem Matouškem upadl.

„Je zvláštní, že si pamatuju dvojice s Lubošem Jedkem a Matesem,“ pátrá Petr Vandírek ve své paměti po podrobnostech svého pátého titulu v československých dvojicích, aby se mu to nakonec povedlo alespoň částečně. „Maas odešel rok předtím z Markéty. Bylo znát, že chce. Jel sám a tak ho nikdo nehlídal, protože bylo jasné, že vyhrát nemůže. Myslím, že ho zničil Petr Ondrašík. Vyhodil ho a Maas si myslím, že se už nedokázal zapojit do života. Vrcholoví sportovci se těžko dostávají do pracovního procesu a myslím, že hodně lidem se to nepovede. Jsem rád, že jsem z Markéty odešel. Překážel jsem tam, bylo potřeba udělat místo jiným. Když to vezmu zpátky, jsem rád. Funguju normálně a mám před sebou spoustu krásných věcí.“

Jen jedinkrát bez pódia:
Po pěti po sobě jdoucích výhrách v letech 1986, 1988, 1990, 1991 a 1992 se Petr Vandírek už na nejvyšší stupeň v domácím šampionátu dvojic nepostavil. V Plzni roku 1993 se po patnácti letech vrátili na trůn domácí. A když se šampionát vrátil na Bory ve čtyřiadevadesátém, on dal přednost volnému závodu v Německu, což se stalo roznětkou pro odchod z Markéty.

V letech 1996 a 1997 ustoupily klasické dvojice dlouhodobému mistrovskému seriálu tříčlenných družstev. I když se záhy párový šampionát dvojic vrátil na scénu, on do něho zasáhl jen už jen sporadicky.

V sezóně 2001 v barvách Štancl Racing Teamu spolu s Jiřím Štanclem skončili pátí. Byl to nejen první, ale také zároveň poslední závod ranku mistrovství republiky dvojic, v němž Petr Vandírek nestál na stupních vítězů. Při své derniéře v tomto šampionátu počátkem července 2004 totiž skončil s o generaci mladším Zdeňkem Simotou třetí. Mladý borec, který teprve o měsíc později vybojoval ve Mšeně titul v českých devatenáctkách, měl oči jen pro pohár, který mu Petr Vandírek velkoryse přenechal.

Petr Vandírek navíc letos v srpnu ve Mšeně v roli kouče pomáhal zvítězit domácímu tandemu Przemyslaw Pawlicki – Mads Kornelliusen, jejichž titulem se Mšeno alespoň částečně revanšovalo svým fanouškům a sponzorům za nepovedenou sezónu.

Mistrovství ČSFR dvojic 1992:

Poznámka: Jiří Štancl plnil úlohu traové rezervy. Nebyl mu povolen start za Slaný s odůvodněním, že v semifinále startoval za vyřazené Čakovice. Na dráhu se dostal čtyřikrát, ale nebodoval.

Účinkování Petra Vandírka ve finále mistrovství republiky dvojic:

Poznámka: v sezóně 1987 vyhrál s Janem Holubem semifinále v Praze, avšak ve finále byli v týmu RH Praha „A“ zastoupeni Antonínem Kasperem a Bohumilem Brhelem; obdobná situace nastala roku 1989, kdy s Romanem Matouškem vyhrál v barvách RH Praha „A“ semifinále v Praze, jenže ve finále místo nich jeli opět Antonín Kasper a Bohumil Brhel; v sezóně 1994 vyhrál s Antonínem Švábem semifinále v Divišově, avšak na finále nepřijel kvůli zahraničnímu startu, což způsobilo roztržku s klubem – v letech 1996 a 1997 se klasický šampionát dvojic nekonal na úkor dlouhodobějšímu šampionátu republiky tříčlenných družstev.

Foto: Lubomír Hrstka, Antonín Škach a archív autora

Wroclaw – 3. září 1972
Dostat se do seriálu Speedway Grand Prix není dnes rozhodně jednoduchá záležitost. Avšak i v sedmdesátých letech nebyl průnik mezi šestnáctku závodníků, kteří si to v jediném světovém finále rozdali o titul, nikterak snadný. Plochodrážní svět byl rozdělen do těch zón – britské, skandinávské a kontinentální, v nichž závodníci bojovali o postup v několika kvalifikačních úrovních. Přímou účast ve finále měli zajištěnou buď Angličané, Švédové nebo Poláci, podle toho, jelo-li se finále ve Wembley, Göteborgu či Chorzowě, zatímco ti nejlepší z ostatních zón se střetli v rozhodující bitvě o postup v evropském finále. Právě před čtyřiceti lety byl Milan Špinka nejblíže finálové účasti ve své kariéře vůbec, když mu postup unikl o pouhé dva body.

Začátek vyprávění si musíme ujasnit
„Jo, na to si pamatuju,“ reaguje Milan Špinka na zmínku o evropském finále, které se roku 1972 konalo v polské Wroclawi. „Byli jsme tam s Jirkou Štanclem. Ani jeden z nás nepostoupil. Když nám to vedení vyčítalo, omlouvali jsme se, že jsme se šetřili na světové finále dvojic v Belle Vue. A tak nás potrestali, že tam místo nás dali Honzu Holuba a Honzu Hádka.“

Ovšem ouha, plochodrážní historik by v tomto momentě měl zbystřit svou pozornost. Finále mistrovství světa dvojic se roku 1972 konalo ve švédském Borasu a Československo v něm reprezentovali Jan Holub a Jiří Štancl. Ke všemu se evropské finále ve Wroclawi se uskutečnilo počátkem září, zatímco o šampiónech v párech se rozhodlo už první červnový den. A co víc, Jiří Štancl v mistrovství světa jednotlivců tehdy vypadl už v prvním kole v Liberci.

Čas zkrátka a dobře činorodému člověku utíká strašně rychle a orientovat se v množství odjetých závodů s časovým odstupem více než čtyř desítek let je hodně ošidné. Úvodní zážitek Milana Špinky je spojený s rokem 1974, kdy on i Jiří Štancl byli skutečně v polské Wroclawi vyřazeni. Jenže nešlo o evropské finále, ale o druhé kolo alias kontinentální semifinále, by se tento název vžil až později. A doopravdy v červencovém finále v Belle Vue je nahradili Jan Holub a Jan Hádek, i když si postup v semifinále v Prelogu vyjeli právě Jiří Štancl a Milan Špinka.

„Ledy se mi vryly do paměti víc,“ krčí Milan Špinka rameny nad svým omylem. „Ne, že bych tehdy bral krátkou dráhu na lehkou váhu, ale hlavní sezóna pro mě byla v zimě. Samozřejmě jsem ale i na škváře chtěl dosáhnout co nejvíc.“

Avšak kéž by bádání v plochodrážní historii bylo bez dostatku písemných pramenů lemováno pouze takovými omyly, které mohou být záhy uvedeny na pravou míru! Svůj problém máme tedy vyřešen, na světě je zajímavá informace o sezóně 1974 a nyní se můžeme pustit do procházky kvalifikačním putováním Milana Špinky mistrovstvím světa jednotlivců anno domini 1972.

Horko se vrylo do paměti
Milan Špinka vstoupil do mistrovství světa prvním kolem v Liberci. Mítink provázel d隝, který se negativním způsobem projevil na stavu dráhy. Výsledkem se stalo mnoho pádů, které stály postup mj. Jiřího Štancla, který se o rok dříve dokázal probít až do světového finále v Göteborgu. Na zemi se ocitli také kupříkladu Petr Ondrašík, Zdeněk Majstr či Jan Mucha. Tomu pád sebral zlatý věnec, jelikož do té doby šel od vítězství k vítězství. Nakonec ho porazil Viktor Trofimov, který celý závod vyhrál, když mu jediný bod dokázal v rozjížďce s číslem dvě uzmout pouze nešastně vyřazený Jiří Štancl.

Milan Špinka na promočeném ovále, který byl tehdy mnohem delší než současné krátké kolečko na stejné lokalitě, nasbíral devět bodů a umístil se jako osmý, tedy poslední postupující do druhého kola. „Postupoval jsem s odřenýma ušima,“ komentuje svůj výsledek dnes, i když devátý maďar Pal Perényi získal o dva body méně.

Druhé kolo organizovali na pražské Markétě. Vévodil mu Edward Jancarz, kterého ten den neporazil nikdo. Milan Špinka měl na svém kontě jedenáct bodů, což mu tehdy stačilo na stříbrný věnec. „Byl jsem na domácí dráze,“ říká. „V Praze jsem závodil od roku 1969 a dařilo se mi tam.“

Šestnáct nejlepších závodníků evropského kontinentu zamířilo ke kontinentálnímu finále do ruského Čerkesku. „Letěli jsme tam,“ vybavuje si Milan Špinka. „Přestupovali jsme v Moskvě, v Čerkesku bylo jen takový malý letiště. Je to dost na jihu, bylo tam hrozný vedro. Nesnesitelnej‘ pařák, tím mi ten Čerkesk zůstal v paměti.“

I když ve své první jízdě skončil až třetí, dokázal vzápětí dvakrát vyhrát a nakonec se vracel do Prahy s deseti body a pátým místem. Kromě sovětských závodníků, jimž se v domácím prostředí tehdy dařilo setsakramentsky skvěle, dokázal do evropského finále najít cestu už jen Polák Pawel Waloszek. Jeho krajan Zenon Plech dvakrát upadl a nakonec byl rád, že o jediný bod zachránil postup v roli náhradníka na úkor dalšího domácího borce Anatolije Mironovova.

Wembley uniklo o pouhé dva body
Světové finále 1972 pořádali Angličané v londýnském Wembley. Jako pořadatelé měli rezervovaných pět míst v hlavní šestnáctce a jednoho náhradníka. V duchu doby byli za Angličany pokládáni také borci z bývalých kolonií Jejího veličenstva, z nichž se nejdále dostali Novozélanďané Ivan Mauger a Barry Briggs.

V evropském finále ve Wroclawi se bojovalo o zbývajících jedenáct postů ve světovém finále a jednoho náhradníka. Při absenci závodníků z britského Commonwealthu byli kontinentálním závodníkům konkurenty pouze Seveřané. V praxi šlo především o Švédy, jelikož ze skandinávského finále v Norrköpingu kromě nich postoupili jen Dán Ole Olsen a Nor Reidar Eide.

Závod začal prazvláštně. V rozjížďce s číslem dvě upadli Jan Simensen a Reidar Eide, avšak z repete byli vyloučeni oba, protože dle verdiktu sudího měli podíl na své vzájemné kolizi, což polské publikum pořádně rozvášnilo.

Nás však zajímá výkon Milana Špinky. V archívech se zachovaly především dva prameny. Jaroslav Kraus byl na stránkách Světa motorů tradičně přehnaně kritický a spíše než faktům popustil opět uzdu především svým názorům a lamentacím nad svými nevyslyšenými radami. Výkon Milana Špinky ovšem nemohl neokomentovat.

„Před závodem neměl v elitě evropských jezdců příliš mnoho šancí,“ předem odepsal dvaadvacetiletého borce stylem, který známe od jeho následovníků prakticky až dodnes. „Nepostoupil, ale také nezklamal. Z pěti povinných jízd dojel dvakrát druhý a jednou třetí. Pět bodů na postup nestačilo. Podal však velmi dobrý výkon a nekapituloval před jmény.“

Vladimír David, poměrně spolehlivý dopisovatel slovenského týdeníku Auto-Moto, však tentokrát popustil uzdu žurnalistické latině až přespříliš. Uveřejnil článek s nadpisem Wroclawský monolog Milana Špinky. Poměrně dlouhé čtení líčí závod přímo z pohledu našeho reprezentanta, který jakoby ho sám psal v první osobě jednotného čísla.

Jenže Milan Špinka nad ním dnes kroutí hlavou. „Ne, tohle bych nikdy neřekl,“ odmítá otištěné formulace a nezdají se mu ani uvedené formulace z úst jeho otce Miloslava. „Ne, táta mi nikdy před závodem nevyhrožoval, že mi špatný výsledek doma spočítá.“

Takže historikovi jako v mnoha dalších případech nezbývá, než se držet jasné, avšak poněkud strohé řeči oficiálních výsledků. Milan Špinka skončil na třináctém místě jako první nepostupující, když post náhradníka mu navzdory zmiňované nespravedlivé diskvalifikaci sebral Jan Simensen o jediný bod.

„Kurňa, že jsem tam nezatáh‘!,“ říká Milan Špinka s odstupem čtyř desítek let, když si uvědomí, jak těsně mu uniklo jeho jediné světové finále v mistrovství světa jednotlivců. „Co mám zkušenosti dneska, přistupoval bych k tomu tehdy jinak. Nemůžu říct, že bych něco flinkal, ale těma zkušenostma bych věděl, jak na to. Teď se to snažím poradit mladejm‘, ale oni jsou zase v pozici, co jsem byl tehdy já a berou to na lehkou váhu. Já měl trošku shůry dáno, že jsem uměl startovat. Hlavně na ledě, kde se startuje přes spojku a nejde to pustit. Je to koordinace plynu a spojky, abys měl dost otáček, ale zase neprotočil kolo. To rozhoduje a důležitej‘ je i postřeh.“

Co dodat? Za dva týdny, které dělily evropské finále ve Wroclawi od toho světového ve Wembley nikdo z postoupivších nevypadl. V rozjížďce s číslem pět upadl Barry Briggs tak nešastně, že mu řetěz doslova amputoval prst na ruce. Zatímco Novozélanďan skončil v nemocnici, na startovním roštu ho pravidelně zastupovali náhradníci Jim McMIllan a právě Jan Simensen. Mít Milan Špinka ve Wroclawi o dva body více, jel by jediné dvě rozjížďky ve světovém finále. Jenže to jsou ta ošidná kdyby, na která se v plochodrážní sportu nehraje, což vám řekne i devítiletý špunt, když na malé dráze odloží svou stopětadvacítku.

Jeden z černých roků československé reprezentace:
Československý závodník ve světovém finále jednotlivců nebyl v minulosti rozhodně pravidlem. Jeho brány poprvé dobyl Antonín Kasper ve své životní sezóně 1963. Ten však před nejistou budoucností náhradníka v legendárním Wembley dal přednost Zlaté přilbě ČSSR v Pardubicích, kterou vyhrál.

Vzápětí ho napodobil Jaroslav Volf a v sezóně 1965 Luboš Tomíček. Na další start našeho závodníka mezi šestnáctkou nejlepších světových plochodrážníků světa jsme si ovšem museli počkat až do roku 1971, kdy se do světového finále kvalifikoval Jiří Štancl.

Od mladé generace závodníků narozených na přelomu čtyřicátých a padesátých let se plným právem daly očekávat skvělé výsledky. Jenže roku 1972 se nedostavily. Ještě předkolo v Mariboru dalo dost důvodů k optimismu. Petr Ondrašík vyhrál všech pět svých jízd, Jan Verner se umístil na druhém stupínku hned pod ním a postup do dalšího našel i Zbyněk Novotný, který figuroval na šesté příčce.

Ovšem první kola řady našich borců prosila více než dokonale. V Gorzowě, o němž nám vyprávěl Miroslav Rosůlek, vypadl nejen on, ale také jeho klubový kolega Jan Klokočka. Václav Verner postoupil jako náhradník. V Miskolci nikdo z našich nestartoval, v Abensbergu vypadl Zbyněk Novotný, ale dál se dostali Jan Verner, Miloslav Verner a Jan Holub, který byl druhý za vítězným Henrykem Glücklichem.

Z Liberce šli dál šestý Petr Ondrašík a osmý Milan Špinka. Šokem se stalo vyřazení Jiřího Štancla. Méně informovaní novináři dokonce spekulovali o poklesu jeho formy kvůli svatbě, nicméně pravým viníkem se stalo deštivé počasí a rozmoklá dráha. Pod Ještědem v poli vyřazených tehdy skončili také Miloš Duda a Stanislav Kubíček.

Přes druhé kolo neprošli Jan Verner, Miloslav Verner a Jan Holub, kteří skončili vyřazení v polské Bydhošti. Naproti tomu z Prahy šel dál nejen Milan Špinka, ale také Petr Ondrašík. Stanislav Kubíček dostal druhou šanci místo Zdeňka Majstra, ale nezužitkoval ji k postupu. Václav Verner a Zbyněk Novotný se pražskému publiku představili v roli náhradníků bez nároku na postup.

V kontinentálním finále v Čerkesku skončil Petr Ondrašík, Milan Špinka byl pátý, ovšem jeho pou šampionátem skončila právě ve zmiňované Wroclawi. Pouhé dva body ho dělily od světového finále, které československým borcům zůstávalo zavřené až do roku 1976, kdy do něho pronikl legendární Jiří Štancl.

Evropské finále MS jednotlivců – Wroclaw:
1. Pawel Waloszek (PL) 13, 2. Ole Olsen (DK) 12, 3. Anders Michanek (S) 11, 4. Aleksander Pavlov (SU) 10, 5. Anatolij Kuzmin (SU) 10, 6. Grigorij Chlynovskij (SU) 9, 7. Christer Löfqvist (S) 8, 8. Viktor Trofimov (SU) 8, 9. Bernt Persson (S) 7, 10. Valerij Gordějev (SU) 7, 11. Viktor Kalmykov (SU) 7, 12. Jan Simensen (S) 6, 13. Milan Špinka (CS) 5, 14. Bengt Jansson (S) 3, 15. Hasse Holmkvist (S) 2, 16. Reidar Eide (N) 0, res Tommy Jansson (S) a Zenon Plech (PL) oba DNR.

Foto: archív autora

Zohor – 26. července 1992
Nebýt plochodrážní dlouhověkosti Vladimíra Višvádera, znal byl Zohor na slovenském Záhorie jen málokdo. Pamětníci by vzpomínali, že se tady kdysi jezdila plochá dráha stejně jako kupříkladu v Čakovicích, Chomutově nebo Přerově. Nicméně i zapřísáhlý zohorský patriot Vladimír Višváder by na zdejší ovál měl jen divácké vzpomínky, nemít dva skvělé bratry Dušana a Romana. Ti se postarali, aby se před dvaceti lety plochá dráha do Zohoru ještě jednou vrátila kvůli němu.

Na strach z motocyklu nejlíp účinkuje motocykl
Jak Dušan, tak Roman Višváder oblékali vesty Zohoru, dokud připomínky hygienika ruku v ruce s neutěšeným stavem klubové pokladny nezapříčinily u zavření bran stadiónu pro plochodrážníky na konci sezóny 1985. Plochodrážní opojení starších sourozenců samozřejmě muselo dopadnout na úrodnou půdu i v případě benjamínka Vladimíra.

„Dělal jsem tam praporkáře,“ vzpomíná na období, kdy hrál Zohor aktivní úlohu v československém termínovém kalendáři. „Odmalička si schovávám výstřižky ze Světa motorů, Motoru, Stopu a Stadiónu. Měl jsem to všechno s sebou ve všech svých bydlištích. Tahám to pořád, je to můj inventář a moje modlitební knížka.“

Kdo ví, jak by se vyvíjely osudy Vladimíra Višvádera, kdyby v pětaosmdesátém plochá dráha v Zohoru neprohrála svůj duel s fotbalisty. Možná by pokračoval pouze ve sbírání a lepení výstřižků v domě svých rodičů a jednou za rok doprovázel své bratry na Zlatou přilbu, kam s nimi jezdil už jako školák. Anebo by se stal zázrak, záhorská plochá dráha by se dokázala vyšvihnout k výšinám.

Nechme však podobné úvahy spisovatelům, kteří se vyžívají v alternativní historii, a držme se toho, co se stalo doopravdy. V půlce osmdesátých let stál plochodrážní kariéře Vladimíra Višvádera v cestě nejen konec zohorské ploché dráhy, ale také pořádný respekt ke všemu, co má motor mezi dvěma koly.

„Já se do patnácti let motorek bál,“ přiznává borec, který jen o pár let později proslul nekompromisní jízdou mnohdy daleko za hranou, díky čemuž počátky jeho kariéry provázel nejen potlesk publika před stupni vítězů, ale také zlověstné dunění mantinelů. Patnáctiletý Vladimír Višváder byl ovšem nevinný beránek ve srovnání s dravcem, jehož v endurovém pekle v rakouském Erzbergu nepřinutila ubrat plný plyn ani píchlá pneumatiky. Bratři se však rozhodli, že z něho vychovají motorkáře se vším všudy.

„Bráchové mi složili pincka,“ pokračuje Vladimír Višváder ve svém vyprávění. „Jezdil jsem na něm i po zadním. A přes různý kejvačky a motokrosovou ČZ 380 jsem začal s plochou dráhou. A pořád v tom pokračuju.“

V Zohoru ovšem nebylo na plochou dráhu ani pomyšlení. „Šel jsem do toho po hlavě,“ zní z úst Vladimíra Višvádera slova, která nás v dnešní době už rozhodně nepřekvapí. „Odstěhoval jsem se od rodičů do Žarnovice. A povedlo se mi dostat se na vojnu do VTJ Racek Pardubice.“

V optimálních podmínkách to šlo už ráz na ráz. V roce 1992 se jeho cesta v mistrovství světa juniorů zastavila v semifinále, na domácím kolbišti se před ním umístili jen Antonín Šváb a Tomáš Topinka, VTJ Racek Pardubice putoval první ligou od vítězství k vítězství. Dušan a Roman Višváderovi mohli být na svého nejmladšího brášku náležitě pyšní. Jenže doma v proslulém šenku, jehož věhlas šířil v plochodrážních kuloárech každý, kdo ho jen navštívil, se mohli chlubit jen při vyprávění nad články, vyplněnými programy či fotografiemi. A právě tehdy se v jejich hlavách zrodila myšlenka obnovit zašlou slávu zdejšího plochodrážního stadiónu.

Prázdná pneumatika naštěstí nepřinesla vyřazení z finále
Sotva se během zimy v motocyklových časopisech objevil plochodrážní kalendář 1992, tehdy ještě prezentovaný v úplné podobě, všem fanouškům padly do oka dvě stěžejní novinky. Za prvé se na Prvního máje mělo opět závodit ve Mšeně. Tou druhou byl mezinárodní závod zapsaný v Zohoru na neděli 26. července.

„Slovo dalo slovo a bráchové se spojili s panem Vozárem,“ přibližuje Vladimír Višváder. „Ještě bylo poslední rok ČSFR. Mantinely v Zohoru byly nízký, nevyhovovaly už předpisům, ale dohodla se jednorázová výjimka. Na stadiónu se hrál fotbal, ale s dráhou se nedělalo nic. Tatínek s bráchama stadión tejden předem připravovali, sekali tam trávu a natírali mantinely.“

Slušně se začala zaplňovat také startovní listina. „My jsme jeli z Racku celej‘ tým jako na trénink,“ vzpomíná Vladimír Višváder. „Pan Vozár se dohodl s panem Švábem. Ten zajistil Pražáky a přivez‘ dlouhýho Němce Petera Hehlerta. Dozvěděli se to Rakušáci a přijeli taky. Startovka byla dost pestrá.“

I když Březolupy, které by logicky mohly poskytnout slušné jezdecké zdroje závodu v nedalekém Zohoru, jely ve stejný den extraligu v Pardubicích, sešlo se v depu patnáct závodníků ze třech zemí. Jako první okusil ovál právě Vladimír Višváder, i když to neskončilo zrovna optimálně.

„Zařídil jsem si, že jsem měl dovolenou,“ připomíná, že tehdy ještě kroutil dvouletou vojenskou službu. „Byl jsem v Zohoru o tři dny dřív a stihnul jezdit po dráze na třistapadesátce smykem. Jenže flat track mi tenkrát nevyšel. Upad‘ jsem, byl jsem jen v tričku a měl ruce a předloktí sedřený do krve. Ale na závodech jsem s tím neměl žádnej‘ problém.“

Potíže ale nastaly během závodu, kdy definitivně zkolabovalo startovací zařízení. „Startovalo se na praporek,“ vybavuje si Vladimír Višváder. „Všichni to pojali v pohodě. Nebyl to problém, zažil jsem to už v Debrecenu.“ Na příliš letmý start doplatil jedině Karel Průša, jehož rozhodčí Juraj Nevřela nekompromisně diskvalifikoval z rozjížďky s číslem třináct.

Mítinku vládl jednoznačně Antonín Šváb. „Byl neporaženej‘,“ říká Vladimír Višváder s uznáním i po dvou desítkách let. „Jel jako z partesu, ujížděl nám všem.“ Hrdina našeho vyprávění se o jeho rychlosti přesvědčil na vlastní kůži hned v sedmé jízdě.

„Jel jsem to ještě na sedmičce s magnetem, osmička s bezkontaktním zapalováním byla v rezervě,“ vytane mu na mysl další vzpomínka. Závod pro něho nebyl jednoduchý. Hned v jedenácté jízdě dojel do cíle až za Peterem Hehlertem. „Musel jsem jet na doraz, body mi ubejvaly,“ vypráví. „S tím Hehlertem jsem se za tu jízdu asi třikrát uknul. On měřil snad dva metry a roztáh‘ se po celý dráze. Na čáře mi na něho chybělo snad padesát, možná dvacet centimetrů.“

Mnohem větší ztráta Vladimíra Višvádera postihla v rozjížďce s číslem patnáct, v níž se vedle něj na startovním roštu objevili už jen Rakušané Thomas Stadler a Rainer Selb. Miláček domácích tribun ovšem píchnul zadní kolo. „Tlačil jsem do cíle s gumou namotanou mezi předlohou a šáskama,“ vybavuje si. „Potřeboval jsem bod a právě ten mě nakonec dostal do finále.“

Před ním však ještě vyhrál devatenáctou jízdu před Antonem Bluskem, Jiřím Rafajem a René Junou. Když Peter Hehlert rezignoval na rozjezd o finále, na startu rozjížďky čtyř nejlepších vedle Vladimíra VIšvádera stanuli Antonín Šváb, Thomas Stadler a Rainer Selb.

Pražský junior dominoval i tentokrát. „Byl strašně rychlej‘,“ vzpomíná Vladimír Višváder. „Já obtáh‘ Rakušáka na druhý místo. Byla velká sláva, skvělá atmosféra. Prostě Zohor. Všichni, kdo tam byli někdy se mnou, určitě vědí, o čem mluvím. To se musí zažít!“

Naděje na škváru jsou pryč, ale alternativou mohou být ledy
Zábava rozhodně neskončila cestou ze stupňů vítězů. „Pan Šmída z Pardubic přivez‘ kapelu Živaňanku,“ usmívá se Vladimír Višváder. „Jsou to starší pánové ze Živanic, mýho současnýho bydliště. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že v Živanicích budu někdy bydlet.“

Mítink v Zohoru, který byl připraven prakticky pro něho, se mu logicky musel vrýt hluboko do vzpomínek. „Super bylo, když jsem si v kasárnách listoval programem,“ říká. „A mezi oficiálními činovníky bylo asi pět s příjmením Višváder.“

Litovat se dalo snad jedině skutečnosti, že šlo opravdu už o poslední plochodrážní závod v Zohoru. „Už jsem byl z Racku pryč a jezdil v Březolupech,“ připomíná Vladimír Višváder svůj přestup. „Nebyl důvod k opakování. Už na to nikdy nepřišla ani řeč, ani myšlenka. Asi politická situace (smích).“

Jenže operovat se slůvkem nikdy bývá hodně ošidné. „S bráchama se lehce bavíme, že bysme kolem Zohoru udělali ledy,“ rozzáří se. „Mám tam taky písáky. Ale tuhle zimu to asi nebude. Možná snad trénink. Ale myslím, že v Zohoru plochodrážní leďák dlouho nejel, takže jim přijedu ukázat nějakou show.“

Ledová dráha je totiž jedinou možností, protože stadión už není ve stavu, že by na něm mohly jezdit motocykly. „Shodou okolností jsem na stadiónu byl po ukončení sezóny v Žarnovici,“ svěřuje se Vladimír Višváder. „Chtěl jsem ho ukázat Novákovým z Pardubic. Je tam už jen zábradlí, mantinely zmizely. Přímo v ovále jsou už několik let sloupy osvětlení. Pro plochou dráhu je to už konec. Zrovna tam hráli fotbal. Ale u brány mě poznali, takže jsme nemuseli platit vstupné. Ale stejně jsme tam byli asi jenom minutku, než jsme šli pryč.“

Mezinárodní závod – Zohor:
finálová jízda: 1. Antonín Šváb (Praha) 15, 2. Vladimír Višváder (Racek) 11, 3. Thomas Stadler (A) 11, 4. Rainer Selb (A) 11 – pád;
další pořadí: 5. Peter Hehlert (D) 11, 6. Anton Blusk (Žarnovica) 10, 7. Jiří Rafaj (Praha) 9, 8. Karel Průša (Chabařovice) 8, 9. René Juna (Racek) 7, 10. Peter Dürhammer (A) 6, 11. Jan Fejfar (Praha) 5, 12. Drahomír Sauer (Svitavy), 13. Jaroslav Kolenčík (Racek) 2, 14. Richard Berger (Svitavy) 1, 15. Jozef Tomka (Žarnovica).
Poznámka: o účast ve finálové jízdě měl být vypsán rozjezd, avšak Peter Hehlert na účast v něm rezignoval, takže jedenáctibodoví Vladimír Višváder, Thomas Stadler a Rainer Selb postoupili do finále přímo.

Nabitý víkend:
Dnes se naprostá většina českých závodů koná bez vzájemných termínových kolizí a to nejen kvůli fanouškům jako spíše z důvodu klesajícího počtu závodníků. Před dvaceti lety nebyla v české ploché dráze ještě tak zoufalá situace. O den dříve se konala extraliga mezi Chabařovicemi a Březolupy. Moravský tým v termínu zohorského závodu absolvoval další extraligu v Pardubicích (v neděli!). Přes pochopitelný odliv potenciálních účastníků však přesto v Zohoru dokázali dát dohromady patnáctičlennou startovní listinu.

Foto: archív autora

Gorzow – 21. května 1972
Počátek sezóny 1972 zastihl Miroslava Rosůlka ve skvělé formě. V historické rubrice magazínu speedwayA-Z už vyprávěl, kterak se v půlce dubna poprvé v kariéře postavil na stupně vítězů závodu mistrovství republiky jednotlivců. Druhý den v Chomutově ovšem skončil v nemocnici s otřesem mozku a roztříštěnou lopatkou. Pacient však pojal zcela jiné plány než dlouhou rekonvalescenci, protože měl poprvé zasáhnout do mistrovství světa. Dnes uznává, že to byla chyba, ovšem tehdy vnímal všechno úplně jinak, o čemž nám se svým charakteristickým humorem poví dnes.


Slánští plochodrážníci jsou hlučnější než Olympic
Systém kvalifikace československých závodníků pro mistrovství světa se v průběhu let lišil. Na jedné straně rozhodoval státní trenér od zeleného stolu, na opačném pólu stojí dlouhý seriál kontrolních závodů z let 1967 a 1968 či dvojstupňová kvalifikace v sezóně 1973. Před čtyřiceti lety se rozhodlo v Břeclavi, kde se adepti na reprezentační vestu sešli na stadiónu v sousedství hradu upraveného v devatenáctém století do podoby romantické zříceniny. Po soustředění následoval rozhodující kontrolní závod.

„Soustředění vedl Tonda Kasper,“ ujímá se slova Miroslav Rosůlek, jemuž břeclavská dráha seděla. Stejně jako v jeho Slaném byl totiž na jejím povrchu asfaltový koberec. „To bylo pro mě jako vystřižený. Dráha tam byl menší, ale na asfaltu ses nesměl bát do nájezdu. V Břeclavi byl čistej‘, hladkej‘ asfalt, kdybys tam jel pomalu, nedostal bys motorku do smyku a nezatočil bys.“

Po dvaceti jízdách na tom byl nejlépe právě Miroslav Rosůlek. Další vavřínové věnce si rozebrali Jiří Štancl a Karel Voborník. Jižní Morava oplývá milými a pohostinnými lidmi. A v době, kdy plochodrážnící dostávali refundováno zameškanou dobu v zaměstnání ze svazarmovských zdrojů, domů se příliš pospíchat nemuselo.

„V Břeclavi byl vedoucí, jmenoval se Maršálek,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Po závodech nás pozval do Lanžhota do kulturáku. Přinesl víno ze svýho sklípku. Vypili jsme pár skleniček, já skončil na jedný straně stolu, Honza Klokočka na druhý.“

Společnost se popadala smíchy za břicha, když se dvojice nerozlučných slánských kamarádů bavila svými žerty. „Najednou se otevřely dveře a vešli Petr Janda s Viktorem Sodomou,“ vypráví Miroslav Rosůlek. „Vedle v sále měl vystoupení Olympic. A oni přišli, a se trošku ztišíme, že je rušíme při hraní a lidi neslyšej‘.“

Miroslav Rosůlek měl však pádné důvody k hlučným oslavám. Nejenže na podzim v kvalifikaci potvrdil svou příslušnost k elitní šestnáctce československých závodníků, kteří se v seriálu závodů střetávali o titul. Ale nyní si ke všemu ve svých třiceti letech vysloužil poprvé reprezentační vestu.

Štěstěna se odvrací
Skvělá sezóna Miroslava Rosůlka pokračovala. V půlce dubna odstartoval československý šampionát na jeho dráze ve Slaném. Vyhrál úvodní jízdu, a by mu první bod sebral Zdeněk Majstr, ve třetí a čtvrté sérii opět zvítězil. V rozjížďce s číslem devatenáct vyhrál Jiří Štancl, jehož čekala cesta na nejvyšší stupínek vítězů. Miroslava Rosůlka porazil ještě Jan Klokočka, ale hrdina našeho vyprávění dobyl první vavřínový věnec v mistrovství republiky, by ho v rozjezdu o stříbro odvedl Jan Holub.

Na velké oslavy nebylo tentokrát ani pomyšlení. Když se Miroslav Rosůlek vrátil domů do Knovíze, sousedé ho na ramenou odnesli do hospody, ale on s nimi poseděl jen krátce. Nebylo divu, druhý den pokračoval československý šampionát v Chomutově. Na rozbité dráze plné záludných děr nasbíral osm bodů. V poslední jízdě však upadl, Jan Verner jedoucí těsně za ním stačil pouze zvednout motocykl na zadní kolo. Ležící Miroslav Rosůlek dostal ránu od jeho motoru a skončil v místní nemocnici.

Ředitel slánské Baterie Junek pro něho poslal svou osobní šestsettrojku, která ho přivezla do nemocnice ve Slaném. „Ležel jsem tam tejden,“ říká hrdina našeho vyprávění. „Rozcvičovali mně ruku. Měl jsem závody v Rakousku, chtěl jsem ho jet. Ale ani jsem tu ruku nezved‘. Člověk byl blbej‘, říkal si, že to dopadne.“

Rakouský pouák musel Miroslav Rosůlek nakonec oželet. Mistrovství světa v polském Gorzowě, navíc první v kariéře, byl ovšem jinačí kalibr. A tak vzrůstem maličký slánský bojovník spěchal zpátky za široká řidítka plochodrážního speciálu.

„Asi tejden před Polskem jsem si zkusil ztrénovat,“ odhaluje okolnosti svého comebacku. „Nejdřív pár kol. Pak jsem zkusil start a čtyři kola. Nakonec jsem se jet tak vozil bez brejlí a náhubníku. Přišel Honza Klokočka, vjel taky na dráhu, a že si zkusíme start. Nechtěl jsem, argumentoval, že nemám brejle, ale přemluvil mě, že se mnou jenom odstartuje. Počítal jsem, že mě nechá po startu jet dál, jenže on pokračoval. V zatáčce to dal pode mě. Od jeho zadního kola odlít‘ šutr, trefil mě do obličeje a vyrazil dva zuby. Myslel jsem, že ho zabiju, ale on se smál v depu jako blázen. Pak si ještě dělal srandu, že mi dal deset tisíc a já si nechal ty zuby udělat.“

Doktor řval více než pacient
Počátkem sedmdesátých let byl pavouk kvalifikačních kol světového šampionátu světa pevně daný. Plochodrážníci zápolili ve třech geografických zónách, skandinávské, britské a kontinentální. Společně se potkali až v evropském finále, odkud vedla cesta už jen do světového finále. V něm měli zajištěná místa závodníci pořadatelské země.

Kontinentální část kvalifikace po dvou předkolech v italském Udine a jugoslávském Mariboru startovala naplno čtveřicí kvalifikačních kol v polském Gorzowě, našem Liberci, západoněmeckém Abensbergu a maďarském Miskolci. Vedle Miroslava Rosůlka do Polska zamířili i Jan Klokočka a Václav Verner, který nakonec jako jediný z československého trojlístku našel cestu k postupu, i když jen v roli náhradníka.

„O tréninku pršelo,“ vybavuje si Miroslav Rosůlek svou premiéru v mistrovství světa. „Dráha byla hodně hluboká. Nic pro mě. Už jsem věděl, že to nebude žádná velká sláva. Druhej‘ den při závodech už nepršelo, ale dráha zůstala hluboká. Měl jsem starosti s tou rukou. Sice jsem zatočil, ale kdyby se mi to stalo teď, přemejšlel bych jinak.“

Za daného stavu nebyl žádný div, že po třech sériích měl Miroslav Rosůlek na svém kontě jediný bod. „V předposlední jízdě jsme jeli s Josefem Scharlem,“ vypráví. „Byli jsme kamarádi. Odstartoval jsem poslední, on byl přede mnou. Motal se tam, já zkoušel venek, vnitřek. V posledním kole jsem si říkal, že už to není možný. A dal jsem to po venku. Jeho ale kopla díra a už jsme šli. Já měl držku úplně sedřenou a trošku škváry tam mám ještě dneska.“

Odřeniny se rychle zahojí, ale mnohem větší problém měl Miroslav Rosůlek s rukou. „Myslel jsem, že je vykloubená,“ upřesňuje. „Říkám Klokanovi, a mi ji dá zpátky. Ale ruka byla zlomená a o tři cenáky vyhnutá.“

Stejně jako při posledním závodě před měsícem v Chomutově musel hrdina našeho vyprávění opouštět stadión v sanitce. Spolu s ním byl jejím nedobrovolným pasažérem také Josef Scharl. „Měl ruku pětkrát zlomenou,“ říká Miroslav Rosůlek.

Oba závodníci záhy poznali úroveň lékařské péče v komunistickém Polsku. „Nejdřív jsem šel na řadu já,“ pokračuje slánský závodník. „Rentgenovali mně to a píchli injekci. Přišli tři manící, pak čtvrtej‘. Chytli mě a ten jeden ni vrazil hlavu pod rameno a začal mi rovnat ruku. To bylo příšerný, kousnul jsem ho do boku, takže řval ještě víc než já. Vedle z místnosti na to koukal ten Rakušák. Když viděl, co se mnou dělaj‘, podepsal radši revers a nechal se ošetřit až v Rakousku. Mě odvedli na pokoj, když jsem viděl ty lajtuchy, řek‘ jsem, že tady nebudu ani minutu.“

Člověk vydrží víc než zvíře, vodník víc než člověk a závodník závodí
Rovnou z nemocnice odvezli Miroslava Rosůlka na slavnostní banket, kterým závod končil. „Co jsem tam měl ale ve svým stavu dělat,“ krčí rameny. „Nechal jsem se zavýzt na hotel a ráno jsme jeli do Prahy. Klokan se nabíd‘, že mě hodí domů. Přivez‘ mě do Knovíze, zazvonil, ale hned vlez‘ do auta a utek‘. Dobře věděl, jak by mu moje máma vynadala.“

Polské zdravotnictví se postaralo také o odřeniny, které měl Miroslav Rosůlek v obličeji. „Namazali mě žlutou mastí,“ líčí. „Klokan mi cestou koupil brejle na oči a já v nich s tou žlutou mastí, co nešla umejt‘, vypadal jako vodník. Igor Plechanov, co byl v Gorzowě s ruskejma závodníkama, mi říkal, že to musím drhnout, a na tu mast vezmu rejžák. A tak jsem si vzal kartáč, co jsem měl na kožáky, a podívej, jak jsem si to pěkně vyčistil (smích).“

Debut v mistrovství světa skončil stejně jako jarní část sezóny 1972, která se přitom pro Miroslava Rosůlka tak pěkně začala v Břeclavi a ve Slaném rozvíjet. „Člověk vydrží víc než zvíře,“ filozofuje Miroslav Rosůlek s odstupem čtyř desítek let. „Ale kdybych měl tenkrát ten rozum, co teďka, věděl bych, že po takovým úrazu nemůžu jet. Ale byli jsme závodníci a šli jsme závodit.“

Kontinentální kvalifikační kolo MS jednotlivců – Gorzow:
1. Edward Jancarz (PL) 15, 2. Zenon Plech (PL) 13, 3. Valerij Gordějev (SU) 12, 4. Ryszard Dziatkowiak (PL) 11, 5. Antoni Woryna (PL) 10, 6. Vasilij Baturin (SU) 9, 7. Georgij Ivanov (9), 8. Anatolij Kuzmin (SU) 9, 9. Václav Verner (CS) 6, 10. Jan Klokočka (CS), 11. Nedělko Nedělkov (BG), 12. Miroslav Rosůlek (CS) 1, 13. Josef Scharl (A); traové rezervy startující místo závodníků, kteří nedorazili, bez nároku na postup: Andrzej Pogorzelski (PL) 8, Antoni Fojcik (PL) 6, Boguslaw Nowak (PL) 4.

Foto: archív autora, archív Miroslava Rosůlka a Pavel Fišer

Slaný – 19. července 1992
Vinou úbytku závodníků není dnes účast v českém juniorském šampionátu problematická ani pro absolutního začátečníka. A to tím spíše pakliže projít kvalifikací před závodem není zas až takový neřešitelný problém, takže se letos nekvalifikoval pouze René Vidner ve Mšeně a to ještě díky smůle. Před dvaceti lety ovšem musel začátečník projít dvoustupňovou kvalifikací, aby mohl vůbec pomýšlet na finále. Čtenářům magazínu speedwayA-Z o tom bude vyprávět Tomáš Topinka, od jehož domácího juniorského primátu uběhlo v červenci přesně dvacet let.

Závodní debut nebyl prostý problémů
Zatímco se v Pardubicích třetí zářijovou neděli roku 1990 chystali na pořádání finále mistrovství světa družstev, pražská Markéta dva předcházející dny přivítala více než čtyřicet juniorských závodníků, kteří se celkem ve čtyřech samostatných závodech poprali o možnost dostat se do jedné ze semifinálových skupin juniorského šampionátu 1991.

Mezi nimi nechyběl ani Tomáš Topinka, který si po usilovném tréninku měl konečně projít svým závodnickým křestem. Nominace ho zastihla ve skupině A. S deseti body skončil pátý, když se lépe umístili jen slánský René Juna, čakovický Jan Boháč, klubový kolega Daniel Pfléger a vítěz Josef Laštovka z Pardubic.

Kouč letošních mistrů české extraligy měl štěstí, jelikož pět postupovalo přímo, takže se nemusel pouštět do sobotních oprav. „Byl to můj první závod,“ vzpomíná dnes s odstupem let. „Mezi lidmi kolem sebe jsem měl i Jirku Svobodu. Ještě se nařezávaly pneumatiky. Ptal se mě, jestli to mám, a když jsem řek‘, že ne, dal tátovi nůž. Prej‘ to bude dlabavější, a jsem na to připravenej‘. Já nebyl a hned od startu jsem lehnul.“

Body z rozjížďky s číslem deset unikly, ale jak už víme, Tomáš Topinka se nakonec mohl radovat z přímého postupu. Ale ani další průběh závodu nebyl prostý problémů. „Pak mi z prvního místa prasknul hák,“ líčí. „Nechtěl jsem se vzdát, ale jeden mě předjel, už si nepamatuju, kdo to byl. Balancoval jsem na tom všelijak, ale dojel jsem druhej‘.“

Jiří Svoboda z něho nespouštěl oči. „Přijel jsem do depa a Jirka mi říká: ‚až na ty frajeřinky, dobrý‘,“ směje se Tomáš Topinka dnes, by tenkrát musel svému rádci vysvětlit pravou podstatu věci. „Myslel si, že vyndávám nohu z háku schválně. Já mu ukazoval, a se jde podívat, kde vlastně ten hák mám.“

Na jaře jednadevadesátého se Tomáš Topinka ve třech závodech v Pardubicích a v Divišově dostal ze čtvrtého místa mezi finalisty. Třetí mítink se měl jet sice ve Svitavách, jenže navzdory konci dubna k nám vtrhly chumelenice, které proměnily ovál v Cihelně do nesjízdného stavu. A tak závodníci zůstali v Divišově přes noc až do neděle.

Ve čtyřdílné finálové sérii si to o titul rozdávali zpočátku Jan Fejfar a Jan Hádek. Avšak plzeňský borec ztrácel víc a víc bodů. Nakonec ve Svitavách, které slejváky posunuly z počátku května až na červen, Jan Fejfar svým patnáctibodovým maximem potvrdil zlato. Na Jana Hádka se dotáhl Jiří Hurych, který Plzeňana v rozjezdu porazil. V té chvíli však jen osud mohl tušit, že mu zbývá již jen týden života.

Tomáš Topinka na sebe upozornil jako nejlepší z nováčků. Ve třetím díle seriálu na pražské Markétě dokonce sahal po vítězství, o něž ho až v rozjezdu připravil Jan Hádek. Celkově mu patřilo čtvrté místo. A zatímco méně úspěšní závodníci sváděli na konci října kvalifikační boje o postup do dalšího ročníku, on si mohl užívat výhody přímého nasazení. „Byl jsem překvapenej‘ a spokojenej‘,“ nezastírá ani dnes. „Říkal jsem si, že je to dobrý.“

O titul bojovala také přítelkyně
I když roku 1992 prožíval svou druhou kompletní sezónu, patřil ke žhavým kandidátům na juniorský primát. Ve čtyřdílném semifinále se závody v Pardubicích, Čakovicích, Divišově a v Kopřivnici chyběl na stupních vítězů pouze v případě úvodního závodu. Celkově však svou semifinálovou skupiny vyhrál a náskokem šesti bodů na Vladimíra Višvádera, přičemž za nimi zela mnohem hlubší propast.

Druhé semifinálové skupině vévodil Antonín Šváb. A právě boj mezi nimi se měl stát ústředním motivem posledního juniorského šampionátu federativně uspořádaného československého státu. První finálový mítink hostila Plzeň.

Lépe začal Tomáš Topinka, na jehož kontě bylo po dvou sériích šest bodů. Antonín Šváb v rozjížďce s číslem čtyři, která se musela opakovat kvůli pádu Jiřího Šovíčka, prohrál s klubovým kolegou Janem Štěpánkem. Šestou jízdu vyhrál, ale v té jedenácté ho o další bod připravil další Pražan Antonín Hrubant.

Antonín Šváb však nasadil k mohutnému finiši. V rozjížďce s číslem dvacet odvedl Tomáše Topinku a vynutil si vzájemný rozjezd o zlatý věnec. „Nepamatuju si, že bych ztratil dva body,“ láme si Tomáš Topinka hlavu ve snaze vzpomenout si na detaily plzeňského závodu. Zato rozjezd mu z paměti nevymizí snad nikdy. Oba borci spadli bez vzájemného přičinění takřka ve stejném okamžiku.

„Lehli jsme v zatáčce u depa,“ vybavuje si po dvou desítkách let. „Já ale vyhrál, protože jsem dojel dál. Ještě vím, ,že jsem tam udělal traovej‘ rekord. Měli ho napsanej‘ v hospodě na zdi a já ho překonal. A můj čas tam nějakej‘ rok vydržel.“ Přesněji řečeno, Tomáš Topinka v onom závodě zlepšil rekord plzeňské dráhy hned dvakrát. V rozjížďce s číslem dvě časem 68,367 a o tři jízdy později 68,315. I dnes přitom překvapí exaktní časomíra s přesností na tisíciny sekundy.

Plzeňské Bory opouštěli oba rivalové s třináctibodovým ziskem, ale v Pardubicích Tomáš Topinka na hrotu průběžné klasifikace osaměl. Vyhrál všech pět svých rozjížděk, zato Antonín Šváb podlehl nejen jemu, ale předtím také Jiřímu Šovíčkovi. Ani v Praze nepoznal Tomáš Topinka hořkost porážky. Antonín Šváb prohrál jenom s ním, avšak v průběžné klasifikaci ho od vedoucího závodníka dělily už tři body.

Definitivní rozuzlení mělo přijít hned o dva dny později ve Slaném. „Nevzpomínám si ani na Pardubice, ani na Prahu, ale ten poslední závod si pamatuju,“ dostává se Tomáš Topinka konečně opět k úloze vypravěče. „V zatáčce u depa jsem to poslal pod Šovíčka. Ani jsem se ho nedotk‘, ale on spadnul a byl vyloučenej‘.“

A jak už to v podobných případech bývá, sto lidí vyprodukuje sto diametrálně odlišných názorů. „Zvedla se vlna nevole,“ říká Tomáš Topinka. „Nelíbilo se to ani panu Švábovi. Kdyby mě vyloučili, moh‘ by se mě Tonda teoreticky dotáhnout. A přítelkyně Romana, dneska moje manželka, se s ním pustila do křížku.“

Tomáš Topinka však s Antonínem Švábem změřil síly už předtím v rozjížďce s číslem osm a porazil ho. I kdyby ho za incident z desáté jízdy nakrásně diskvalifikovali, zůstal by o jediný bod na čele šampionátu. Takhle však mohl na start repete, aby nakonec třetí juniorské finále v řadě vyhrál s patnácti body. Titul mohl slavit s plnou parádou.

Mistr se vrátil do juniorky už jen jednou
Místo obhajoby se však na jeho obzoru vynořily nové výzvy. „Dal jsem se dohromady s Jirkou Opočenským (majitelem firmy Oliba na výrobu jízdních kol, který se výraznou měrou zasloužil o renesanci ploché dráhy ve Mšeně – pozn. redakce) a domluvili jsme se, že půjdu do Anglie,“ vypráví Tomáš Topinka. „Jeho manželka volala po klubech a moje jméno přišlo na přetřes v King’s Lynn. Jezdil tam Bogas Brhel a ten řek‘, že jo, že jsem dobrej‘.“

Na vskutku na začátku sezóny se Tomáš Topinka objevil za kanálem La Manche. „Jel jsem tam s Bogasem v březnu, že se na mě po závodech podívaj‘, vzpomíná. „Jel jsem tam kompletně vybavenej‘. Po závodech jsem se šel svézt, ale nemoh‘ jsem ujet ani jedno kolo v klidu. Pořád jsem jezdil po zadním, přetáčel se a dokonce upad‘. Kluci se mně smějou dodnes.“

Promotér Chapman však měl pro osmnáctiletého nováčka pochopení. „Přišel za mnou, a se vrátím ráno,“ kvituje jeho přístup Tomáš Topinka. „Bogas šel zase se mnou. Pomoh‘ mi a poradil. Promotér byl spokojenej‘, podepsali jsme smlouvu a on slíbil, že zkusí pro mě vyřešit pracovní povolení. Nechal jsem všechno tam a jel domů. Motorku pro závody tady mně koupil Jirka Opočenský. Jenže pracovní povolení přišlo až v červenci.“

V českém šampionátu juniorů 1993 Tomáš Topinka hladce triumfoval ve své semifinálové skupině, když ani v Plzni, ani na pražské Markétě neztratil jediný bod. Byly to však jeho poslední starty v domácí juniorce, jelikož do finále už nezasáhl.

„Českej‘ titul jsem měl splněnej‘ a od mistrovství republiky se moje cíle hnuly,“ vysvětluje. „Nebyl ani tlak, abych ty jednadvacítky jel, na Markétě bylo spousta juniorů, aby mohli získat titul. Bylo nepsaný pravidlo, že svět pojedu, ale českej‘ juniorák ne. Vracel jsem se z Anglie jen na nějaký závody. Tehdy se ještě nelítalo a já už takhle jel trasu Anglie – Česko snad patnáctkrát autem.“

A tak se Tomáš Topinka do Čech vrátil definitivně až letos. „Měl jsem vždycky stanovený cíle, a proto jsem závodění nechal teď,“ svěřuje se. „Už když jsem začal jezdit na velký dráze, říkal jsem tátovi, že pokud do čtrnácti dnů nepojedu na plnej‘ plyn, končíme. To mi teď u těch kluků chybí.“

A byl by to špatný trenér, kdyby se nevytasil se svým systémem plánování. „Mít svůj reálnej‘ cíl toho závodu, to do sebe přece něco má,“ popisuje. „Třeba při kvalifikaci mistrovství světa byl můj cíl zpočátku osmý místo. Když jsem byl po dvou jízdách osmej‘, posunul jsem si to třeba na bednu. Tak jsem fungoval. Při Premier League jsem byl jednička týmu několik let a čekalo se, že ten tým potáhnu. Dával jsem si cíl deset bodů za čtyři jízdy. Když to bylo, šel jsem zase vejš‘. Tak bych si představoval, aby kluci, co mám v Praze na starosti, měli reálný motto, co můžou splnit.“

Kam se všichni poděli?
Čas bývá označován jako jediná spravedlivá věc na celém světě, protože měří všem naprosto stejným dílem. A tak je dvaadvacítka tehdejších mladíků dnes zralými muži okolo čtyřicítky. Bráno plochodrážními měřítky, by se měli ohlížet za svou kariérou. Skutečně ani jeden z nich už své motocykly v depech nevykládá, s výjimkou nezničitelného Vladimíra Višvádera, který se ovšem shlédl v ledovém zrcadle.

Jenže běžnému návštěvníkovi plochodrážních závodů budou povědomá jen první tři jména tehdejší závěrečné klasifikace, tedy Tomáš Topinka, Antonín Šváb a Vladimír Višváder. A potom Jiří Štancl, jehož ovšem nalezneme až u dna. Syn legendárního otce totiž zmeškal jarní část sezóny 1992 kvůli fraktuře a v posledních dvou semifinálových závodech stačil vybojovat alespoň náhradnický post. Jenže ve finále se představil pouze jednou v Pardubicích a to ještě jen na nástupu. O rok později to však byl on, kdo nepustil na trůn Antonína Švába.

Z finalistů ročníku 1992 nejdříve ukončil kariéru slibný Antonín Hrubant, který se vážně zranil při tréninku na Markétě ještě v průběhu roku. Příjmení Vandírek zůstalo spojováno spíše s Petrem a později jeho synem Adamem, než bratrem Romanem, který před dvaceti lety obsadil slibné páté místo.

Jiří Štovíček, jenž svého času stanul i na pódiu Zlaté stuhy, se letos připomněl při zimním Becher Cupu v Mělicích. Martin Švestka je dnes reklamním partnerem Filipa Šitery, Tomáš Uher se svým otcem Rudolfem a Karlem Stejskalem produkují rámy Stuha. Martin Šerý se čas od času objeví v depu Martina Gavendy, by mu v tom občas zabrání úraz, jimiž se profese dřevorubce jen hemží. A plzeňský Dušan Kšír, jenž svá nejlepší léta prožil v barvách Olympu a později doprovázel Antonína Švába jako mechanik, už bohužel není mezi námi.

Na oválech se dlouho pohybovali slánští Lubomír Batelka a René Juna, jejichž kariéra vyvrcholila až v prvních letech aktuálního milénia. Za Slaný jezdil i Roman Pergler, jenž se nakrátko vrátil se Mšenem v jeho ligových počátcích stejně jako pražský Michal Šnajberk, jehož otec pro plochou dráhu objevil Michala Škurlu.

Za zmínku stojí také šestnácté místo Roberta Krále, který spolu s Pavlem Ondrašíkem jako nejvýraznější osobnosti ročníku 1975 sváděli bitvy o titul v letech 1995 a 1996. A v posledním závodě semifinálové skupiny A v Kopřivnici na ovál vyjela i místní dráhová rezerva, jakýsi Adrian Rymel.

Mistrovství ČSFR juniorů – 4. závod Slaný:
1. Tomáš Topinka (Praha) 15, 2. Antonín Šváb (Praha) 14, 3. Vladimír Višváder (Racek) 12, 4. René Juna (Racek) 11, 5. Antonín Hrubant (Praha) 11, 6. Robert Král (Divišov) 8, 7. Jiří Šovíček (Pardubice) 7, 8. Roman Vandírek (Praha) 6, 9. Martin Švestka (Praha) 6, 10. Roman Pergler (Slaný) 6, 11. Lubomír Batelka (Praha) 6, 12. Tomáš Uher (Slaný) 5, 13. Stanislav Cikánek (Praha) 5, 14. Jiří Rafaj (Praha) 2, 15. David Suchan (Praha) 2, 16. Martin Paták (Praha) 2, 17. Martin Šerý (Březolupy) 1, res Michal Šnajberk (Praha) DNR.

Mistrovství ČSFR juniorů 1992:

Foto: Pavel Fišer a archív autora