Gorzow – 21. května 1972
Počátek sezóny 1972 zastihl Miroslava Rosůlka ve skvělé formě. V historické rubrice magazínu speedwayA-Z už vyprávěl, kterak se v půlce dubna poprvé v kariéře postavil na stupně vítězů závodu mistrovství republiky jednotlivců. Druhý den v Chomutově ovšem skončil v nemocnici s otřesem mozku a roztříštěnou lopatkou. Pacient však pojal zcela jiné plány než dlouhou rekonvalescenci, protože měl poprvé zasáhnout do mistrovství světa. Dnes uznává, že to byla chyba, ovšem tehdy vnímal všechno úplně jinak, o čemž nám se svým charakteristickým humorem poví dnes.
Slánští plochodrážníci jsou hlučnější než Olympic
Systém kvalifikace československých závodníků pro mistrovství světa se v průběhu let lišil. Na jedné straně rozhodoval státní trenér od zeleného stolu, na opačném pólu stojí dlouhý seriál kontrolních závodů z let 1967 a 1968 či dvojstupňová kvalifikace v sezóně 1973. Před čtyřiceti lety se rozhodlo v Břeclavi, kde se adepti na reprezentační vestu sešli na stadiónu v sousedství hradu upraveného v devatenáctém století do podoby romantické zříceniny. Po soustředění následoval rozhodující kontrolní závod.
„Soustředění vedl Tonda Kasper,“ ujímá se slova Miroslav Rosůlek, jemuž břeclavská dráha seděla. Stejně jako v jeho Slaném byl totiž na jejím povrchu asfaltový koberec. „To bylo pro mě jako vystřižený. Dráha tam byl menší, ale na asfaltu ses nesměl bát do nájezdu. V Břeclavi byl čistej‘, hladkej‘ asfalt, kdybys tam jel pomalu, nedostal bys motorku do smyku a nezatočil bys.“
Po dvaceti jízdách na tom byl nejlépe právě Miroslav Rosůlek. Další vavřínové věnce si rozebrali Jiří Štancl a Karel Voborník. Jižní Morava oplývá milými a pohostinnými lidmi. A v době, kdy plochodrážnící dostávali refundováno zameškanou dobu v zaměstnání ze svazarmovských zdrojů, domů se příliš pospíchat nemuselo.
„V Břeclavi byl vedoucí, jmenoval se Maršálek,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Po závodech nás pozval do Lanžhota do kulturáku. Přinesl víno ze svýho sklípku. Vypili jsme pár skleniček, já skončil na jedný straně stolu, Honza Klokočka na druhý.“
Společnost se popadala smíchy za břicha, když se dvojice nerozlučných slánských kamarádů bavila svými žerty. „Najednou se otevřely dveře a vešli Petr Janda s Viktorem Sodomou,“ vypráví Miroslav Rosůlek. „Vedle v sále měl vystoupení Olympic. A oni přišli, a se trošku ztišíme, že je rušíme při hraní a lidi neslyšej‘.“
Miroslav Rosůlek měl však pádné důvody k hlučným oslavám. Nejenže na podzim v kvalifikaci potvrdil svou příslušnost k elitní šestnáctce československých závodníků, kteří se v seriálu závodů střetávali o titul. Ale nyní si ke všemu ve svých třiceti letech vysloužil poprvé reprezentační vestu.
Štěstěna se odvrací
Skvělá sezóna Miroslava Rosůlka pokračovala. V půlce dubna odstartoval československý šampionát na jeho dráze ve Slaném. Vyhrál úvodní jízdu, a by mu první bod sebral Zdeněk Majstr, ve třetí a čtvrté sérii opět zvítězil. V rozjížďce s číslem devatenáct vyhrál Jiří Štancl, jehož čekala cesta na nejvyšší stupínek vítězů. Miroslava Rosůlka porazil ještě Jan Klokočka, ale hrdina našeho vyprávění dobyl první vavřínový věnec v mistrovství republiky, by ho v rozjezdu o stříbro odvedl Jan Holub.
Na velké oslavy nebylo tentokrát ani pomyšlení. Když se Miroslav Rosůlek vrátil domů do Knovíze, sousedé ho na ramenou odnesli do hospody, ale on s nimi poseděl jen krátce. Nebylo divu, druhý den pokračoval československý šampionát v Chomutově. Na rozbité dráze plné záludných děr nasbíral osm bodů. V poslední jízdě však upadl, Jan Verner jedoucí těsně za ním stačil pouze zvednout motocykl na zadní kolo. Ležící Miroslav Rosůlek dostal ránu od jeho motoru a skončil v místní nemocnici.
Ředitel slánské Baterie Junek pro něho poslal svou osobní šestsettrojku, která ho přivezla do nemocnice ve Slaném. „Ležel jsem tam tejden,“ říká hrdina našeho vyprávění. „Rozcvičovali mně ruku. Měl jsem závody v Rakousku, chtěl jsem ho jet. Ale ani jsem tu ruku nezved‘. Člověk byl blbej‘, říkal si, že to dopadne.“
Rakouský pouák musel Miroslav Rosůlek nakonec oželet. Mistrovství světa v polském Gorzowě, navíc první v kariéře, byl ovšem jinačí kalibr. A tak vzrůstem maličký slánský bojovník spěchal zpátky za široká řidítka plochodrážního speciálu.
„Asi tejden před Polskem jsem si zkusil ztrénovat,“ odhaluje okolnosti svého comebacku. „Nejdřív pár kol. Pak jsem zkusil start a čtyři kola. Nakonec jsem se jet tak vozil bez brejlí a náhubníku. Přišel Honza Klokočka, vjel taky na dráhu, a že si zkusíme start. Nechtěl jsem, argumentoval, že nemám brejle, ale přemluvil mě, že se mnou jenom odstartuje. Počítal jsem, že mě nechá po startu jet dál, jenže on pokračoval. V zatáčce to dal pode mě. Od jeho zadního kola odlít‘ šutr, trefil mě do obličeje a vyrazil dva zuby. Myslel jsem, že ho zabiju, ale on se smál v depu jako blázen. Pak si ještě dělal srandu, že mi dal deset tisíc a já si nechal ty zuby udělat.“
Doktor řval více než pacient
Počátkem sedmdesátých let byl pavouk kvalifikačních kol světového šampionátu světa pevně daný. Plochodrážníci zápolili ve třech geografických zónách, skandinávské, britské a kontinentální. Společně se potkali až v evropském finále, odkud vedla cesta už jen do světového finále. V něm měli zajištěná místa závodníci pořadatelské země.
Kontinentální část kvalifikace po dvou předkolech v italském Udine a jugoslávském Mariboru startovala naplno čtveřicí kvalifikačních kol v polském Gorzowě, našem Liberci, západoněmeckém Abensbergu a maďarském Miskolci. Vedle Miroslava Rosůlka do Polska zamířili i Jan Klokočka a Václav Verner, který nakonec jako jediný z československého trojlístku našel cestu k postupu, i když jen v roli náhradníka.
„O tréninku pršelo,“ vybavuje si Miroslav Rosůlek svou premiéru v mistrovství světa. „Dráha byla hodně hluboká. Nic pro mě. Už jsem věděl, že to nebude žádná velká sláva. Druhej‘ den při závodech už nepršelo, ale dráha zůstala hluboká. Měl jsem starosti s tou rukou. Sice jsem zatočil, ale kdyby se mi to stalo teď, přemejšlel bych jinak.“
Za daného stavu nebyl žádný div, že po třech sériích měl Miroslav Rosůlek na svém kontě jediný bod. „V předposlední jízdě jsme jeli s Josefem Scharlem,“ vypráví. „Byli jsme kamarádi. Odstartoval jsem poslední, on byl přede mnou. Motal se tam, já zkoušel venek, vnitřek. V posledním kole jsem si říkal, že už to není možný. A dal jsem to po venku. Jeho ale kopla díra a už jsme šli. Já měl držku úplně sedřenou a trošku škváry tam mám ještě dneska.“
Odřeniny se rychle zahojí, ale mnohem větší problém měl Miroslav Rosůlek s rukou. „Myslel jsem, že je vykloubená,“ upřesňuje. „Říkám Klokanovi, a mi ji dá zpátky. Ale ruka byla zlomená a o tři cenáky vyhnutá.“
Stejně jako při posledním závodě před měsícem v Chomutově musel hrdina našeho vyprávění opouštět stadión v sanitce. Spolu s ním byl jejím nedobrovolným pasažérem také Josef Scharl. „Měl ruku pětkrát zlomenou,“ říká Miroslav Rosůlek.
Oba závodníci záhy poznali úroveň lékařské péče v komunistickém Polsku. „Nejdřív jsem šel na řadu já,“ pokračuje slánský závodník. „Rentgenovali mně to a píchli injekci. Přišli tři manící, pak čtvrtej‘. Chytli mě a ten jeden ni vrazil hlavu pod rameno a začal mi rovnat ruku. To bylo příšerný, kousnul jsem ho do boku, takže řval ještě víc než já. Vedle z místnosti na to koukal ten Rakušák. Když viděl, co se mnou dělaj‘, podepsal radši revers a nechal se ošetřit až v Rakousku. Mě odvedli na pokoj, když jsem viděl ty lajtuchy, řek‘ jsem, že tady nebudu ani minutu.“
Člověk vydrží víc než zvíře, vodník víc než člověk a závodník závodí
Rovnou z nemocnice odvezli Miroslava Rosůlka na slavnostní banket, kterým závod končil. „Co jsem tam měl ale ve svým stavu dělat,“ krčí rameny. „Nechal jsem se zavýzt na hotel a ráno jsme jeli do Prahy. Klokan se nabíd‘, že mě hodí domů. Přivez‘ mě do Knovíze, zazvonil, ale hned vlez‘ do auta a utek‘. Dobře věděl, jak by mu moje máma vynadala.“
Polské zdravotnictví se postaralo také o odřeniny, které měl Miroslav Rosůlek v obličeji. „Namazali mě žlutou mastí,“ líčí. „Klokan mi cestou koupil brejle na oči a já v nich s tou žlutou mastí, co nešla umejt‘, vypadal jako vodník. Igor Plechanov, co byl v Gorzowě s ruskejma závodníkama, mi říkal, že to musím drhnout, a na tu mast vezmu rejžák. A tak jsem si vzal kartáč, co jsem měl na kožáky, a podívej, jak jsem si to pěkně vyčistil (smích).“
Debut v mistrovství světa skončil stejně jako jarní část sezóny 1972, která se přitom pro Miroslava Rosůlka tak pěkně začala v Břeclavi a ve Slaném rozvíjet. „Člověk vydrží víc než zvíře,“ filozofuje Miroslav Rosůlek s odstupem čtyř desítek let. „Ale kdybych měl tenkrát ten rozum, co teďka, věděl bych, že po takovým úrazu nemůžu jet. Ale byli jsme závodníci a šli jsme závodit.“
Kontinentální kvalifikační kolo MS jednotlivců – Gorzow:
1. Edward Jancarz (PL) 15, 2. Zenon Plech (PL) 13, 3. Valerij Gordějev (SU) 12, 4. Ryszard Dziatkowiak (PL) 11, 5. Antoni Woryna (PL) 10, 6. Vasilij Baturin (SU) 9, 7. Georgij Ivanov (9), 8. Anatolij Kuzmin (SU) 9, 9. Václav Verner (CS) 6, 10. Jan Klokočka (CS), 11. Nedělko Nedělkov (BG), 12. Miroslav Rosůlek (CS) 1, 13. Josef Scharl (A); traové rezervy startující místo závodníků, kteří nedorazili, bez nároku na postup: Andrzej Pogorzelski (PL) 8, Antoni Fojcik (PL) 6, Boguslaw Nowak (PL) 4.
Foto: archív autora, archív Miroslava Rosůlka a Pavel Fišer
