Göteborg – 11. září 1964
Angličané plochou dráhu nevymysleli, ale dali jí pevný řád. I když se na ploché dráze a potažmo oválech vůbec závodilo již dříve, za oficiální počátek považují neděli 19. února 1928 s mítinkem v High Beech. Záhy vznikla britská liga a poté Pohár Staru jako její protějšek v podobě šampionátu jednotlivců. Právě z něho roku 1936 vzniklo oficiální mistrovství světa jednotlivců, které se až do počátku padesátých let konalo výhradně na Britských ostrovech. Samozřejmě dominovali borci zemí britské koruny a Američané. Před válkou dokázal do finále proniknout pouze Dán Morian Hansen, který se však živil v britském klubu Hackney. S poválečným plochodrážním rozvojem se prosazovali i zástupci jiných států. Na prvního československého finalistu jsme si ovšem museli počkat až do září 1964, kdy mezi elitní šestnáctku světa pronikl Jaroslav Volf. jeho husarskému kousku před padesáti lety však věřil jen málokdo.

Marné bušení na bránu světového finále
Patnáct let poté, co Morian Hansen roku 1937 absolvoval své druhé světové finále, zaskočil britskou plochodrážní veřejnost Dan Forsberg. Nejenže se do Wembley probojoval jako teprve druhý kontinentální plochodrážník vůbec, ale ke všemu skončil šestý. Také jemu pomohlo britské angažmá v Birminghamu, ovšem Nor Leif Basse Hveem jej neměl a dostal se do finále jako náhradník.

Kontinentální emancipace pokračovala. Ove Fundin absolvoval v šestapadesátém své třetí světové finále a stal se mistrem světa. Svého regulérního finalisty se dočkaly i Norsko (Aage Hansen – 1957), Německo (Josef Hoffmeister – 1957), Polsko (Mieczyslaw Polukard – 1959) a Sovětský Svaz (Igor Plechanov – 1961).

Českoslovenští reprezentanti se světového šampionátu pravidelně zúčastňovali od roku 1956, avšak většina z nich uvízla již v prvních či druhých kolech. Z kontinentálního finále se do evropského finále podařilo kvalifikovat pouze Luboši Tomíčkovi (1958, 1959 a 1962), Miloslavu Špinkovi (1959), Bohumíru Bartoňkovi (1959) a Stanislavu Svobodovi (1960). Ten měl přitom světové finále na dohled. Rozjížděl se s Mieczyslawem Polukardem o místo náhradníka, ale upadl.

Zlom nastal až v třiašedesátém. Deštivé evropské finále v Göteborgu sice Luboši Tomíčkovi přineslo čtrnáctou příčku a vyřazení. Avšak Antonín Kasper se do Wembley kvalifikoval jako náhradník. Jenže ÚAMK nestačil včas vyřídit jeho výjezdní dokumenty. Samotný závodník své neúčasti ve světovém finále nelitoval. Ve stejném termínu vstoupil vítězstvím ve Zlaté přilbě Československa mezi plochodrážní velikány.

Jenže rok se s rokem sešel. Antonín Kasper chtěl navázat na nesmírně povedenou sezónu 1963 a pozice prvního československého světového finalisty všech dob byla logickou aspirací. Nakonec však v evropském finále ve Wroclawi prohrál rozjezd o místo náhradníka se švédskou dvojicí Göte Nordin a Rune Sörmander.

Československá trikolóra však přesto v dějišti světového finále zavlála, o což se postaral Jaroslav Volf mladší. Ještě na sklonku roku 1963 by si na něj jen málokdo vsadil alespoň hnědý tombakový padesátihaléř, jenž se právě dostal do oběhu. A tak pojďme po padesáti letech sfouknout prach z dalšího polozapomenutého plochodrážního příběhu.

Onemocnění smazalo celou sezónu
Psal se 4. leden roku 1921, když v Lojovicích spatřil světlo světa Jaroslav Volf. Jeho mládí poznamenala druhá světová válka, která jej však nezbavila snu stát se motocyklovým závodníkem. Po jejím skončení se přestěhoval do Ústí nad Labem, aby od konce čtyřicátých let kroužil po terénních i silničních okruzích. Největší slávu mu však přinesla plochá dráha, kterou začal jezdit až ve čtyřiadvaceti.

„Otec začal jezdit plochou dráhu v roce 1955,“ vypráví jeho syn Jaroslav, jemuž v té doby bylo čtrnáct. „Od Simandla měl motor číslo třináct, stál stejně jako Spartak. Já jsem jezdil s ním a koukal se na to.“

U dívání a pomáhání v depu ovšem dlouho nezůstalo. Přes závody katalogových motocyklů, kde ve svých sedmnácti vyhrál v Polepech závod s hrdým názvem mistrovství republiky, se do sedla plnoobjemové plochodrážní pětistovky dostal již ve svých osmnácti. Pečliví statistici si od té doby museli otce a syna odlišovat poznámkami starší a mladší.

Jaroslav Volf mladší rychle stoupal k výšinám. V sezóně 1959 pomáhal Ústí nad Labem k vítězství ve druhé lize a postupu do první, kde o dva roky později předčila pouze fenomenální Rudá hvězda. V jednašedesátém debutoval v mistrovství republiky jednotlivců osmým místem ve finále, aby o rok později byl již čtvrtý.

Nadějný mladík, který ještě neoslavil dvacetiny, dostal v roce 1961 také pozvánku do mistrovství světa jednotlivců. V kalendáři byla neděle 28. května a hrdina našeho vyprávění spolu se svým otcem, Antonínem Kasperem a Antonínem Vildem v bavorském Abensbergu usiloval o postup do druhého kola.

„To jsem byl na vojně,“ vzpomíná na svůj debut na světové scéně. „Hlasatel hlásil, že startují Kašpárek, Vilde, což znamená divoký, a dva vlci. A že je zvědavej‘, co s tím vlci udělají.“

Oba Volfové to vskutku vzali za správný konec. Otec skončil šestý, syn čtvrtý se stejným bodovým ziskem jako Antonín Kasper, který si odvážel zelený věnec. „Ve dvaceti letech to byl úspěch,“ bilancuje Jaroslav Volf dnes. „I když to bylo jen první kolo.“

Ve druhém kole v Linci skončil mezi vyřazenými, avšak v dvaašedesátém se jeho kvalifikační pou trvala mnohem déle. V prvním kole v Rovně byl čtvrtý, ve druhém ve Lvově si vyskočil na nejnižší stupínek pódia. V kontinentálním finále ve Wroclavi začal nulou, aby jej ke všemu v rozjížďce s číslem třináct nechal na holičkách motocykl.

Přesto však nebylo nic ztraceno. Stejně jako Jaroslav Volf na šesti bodech skončili domácí Jan Suchecki a další Čechoslovák Bedřich Slaný. Všichni tři stanuli na startu rozjezdu o místo náhradníka pro evropské finále. Dopředu letěl Polák, ale upadl a Jaroslav Volf kvůli němu také. Jízda však nebyla přerušena a Bedřich Slaný mířil za nečekaným výsledkem. Jaroslav Volf se sice do sedla rychle vrátil, avšak ztrátu již dohnat nemohl.

Kdo ví, co Jaroslavu Volfovi vířilo hlavou, když opouštěl Olympijský stadión v metropoli Dolního Slezska. Nepochybně již osnoval plány na nadcházející sezónu. Jenže v třiašedesátém jej diváci v akci vůbec neviděli. „Nejezdil jsem, měl jsem žloutenku,“ vysvětluje. „Šest neděl jsem strávil v nemocnici, vrátilo se to znovu. Doktoři mi nedoporučili jezdit kvůli otřesům jater.“

V Průšovic kombíku kouřit dočasně povoleno
Trojka na konci letopočtu se nechala vystřídat čtyřkou a Jaroslav Volf osnoval svůj plochodrážní comeback. „Každej‘ mě odepisoval, že jsem rok nejezdil,“ konstatuje o půl století později, aby se jedním dechem pustil do vyprávění, že sám nenechal žádný prostor náhodě. „Jezdit jsem chtěl, celou zimu jsem trénoval. V Ústí jsme chodili do tělocvičny, kde trénovali boxeři. Ved‘ to tam Bohouš Němečků, olympionik.“

Společný trénink s boxery občas přinášel nezapomenutelné okamžiky. „Domluvili jsme se s Bohoušem, že tam budeme cvičit,“ vypráví Jaroslav Volf. „Boxeři stínovali, my tam blbli a Bohouš na nás najednou řve, proč nestínujeme. Opáčili jsme mu, co blbne, že my jezdíme plochou dráhu. Až pak si to uvědomil, ono přece jenom boxeři dostávali hodně ran do hlavy (smích).“

Jaro se kvapem blížilo a s ním i šance naskočit do mistrovství světa. „Dělaly se celostátní soustředění,“ popisuje Jaroslav Volf tehdejší nominační praxi. „Většinou to končilo závodem. Pak se závodníci nasazovali do jednotlivejch‘ rozjížděk mistrovství světa.“

Jaroslav Volf začínal v jihoslovanském Záhřebu. S Karlem Průšou, reprezentačním mechanikem a vedoucím výpravy Adolfem Kubou vyrazili s předstihem, jelikož je čekaly ještě tři pouáky v Crikvenici a Lublani. Nejdůležitější bylo samozřejmě mistrovství světa, v němž skončil šestý. Stejné umístění dosáhl i ve druhém kole ve Lvově a mohl se chystat na kontinentální finále ve Slaném.

„Asfalt pro mě byla výhoda, asfalt mi jel,“ kvituje výhodu domácí dráhy a dodává další její specifikum. „Praskaly jim žárovky ve světlech. Proto měli výsuvnej‘ hasičskej‘ žebřík. Museli žárovku rychle vyměnit, protože tím pádem vznikala v umělým osvětlení díra.“

Předposlední červencovou sobotu si úžasnou podívanou nenechalo ujít osmnáct tisícovek diváků, které zaplavily slánský stadión. V souboji se Sověty a Poláky mohli držet palce hned pěti československým borcům. Prim mezi nimi hrál Jaroslav Volf.

V rozjížďce s číslem tři jej předčili Igor Plechanov a Boris Samorodov, avšak od té chvíle nenechal nikoho na pochybách, že míří nejen za postupem, ale i stupni vítězů. A vskutku, od té chvíle mu dokázal ukázat výfuk pouze Jurij Čekranov. A nad ústeckým plochodrážníkem ve výsledkové listině figuroval pouze Igor Plechanov, který nasbíral o jediný bod navíc.

Hned následující neděli Jaroslav Volf mířil do Wroclawi, kde evropské finále mělo určit osmičku pro světové finále. „Jeli jsme tam Garantem,“ vybavuje si. „Československá televize závod přenášela a komentátor Luboš Pecháček jel s náma. Pořád seděl u Tondy Kaspera, ten mu lil do hlavy, jak postoupí. Mě si ani nevšimnul. Nějakej‘ Volf…“

Osm nejlepších ze Slaného doplnilo osm Švédů, kteří se kvalifikovali ze severského finále v dánském Odense. „Se Švédy jsem se ani neznal,“ říká Jaroslav Volf. „Jezdili jsme většinou s Polákama a Rusama. Akorát s Ove Fundinem jsem jezdil. Je těžký, když mezi ně člověk vlítne. Měli jinej‘ styl jízdy. A byli víc vyježděný, co si budeme povídat.“

Své skóre otevřel třetím místem za Igorem Podleckim a Zbigniewem Podleckim, jenž ten den neměl okusit hořkost porážky. Vzápětí prohrál s Borisem Samorodovem, ale skalpy Göte Nordina a Jurije Čekranova se náramně cenily. A pak přišla rozjížďka s číslem devět, do jejíhož cíle dospěl Jaroslav Volf jako vítěz před Andrzejem Wyglendou, Rune Sörmanderem a Arne Carlssonem.

Postup do světového finále, o nějž českoslovenští plochodrážníci usilovali již devátým rokem, konečně dostával reálné obrysy zásluhou třiadvacetiletého ústeckého závodníka! Ve čtrnácté jízdě se mu nepovedlo předčit legendárního Ove Fundina, avšak Antonína Kaspera a Sörena Sjöstena ano. Nakonec jej v závěrečné jízdě nechal za sebou Björn Knutsson, avšak deset bodů stačilo na sedmou pozici. Československo mělo svého prvního světového finalistu!

„Úspěch byl už v tom Slaným, když jsem byl druhej‘ za Plechanovem,“ glosuje Jaroslav Volf svůj tehdejší výsledek. „Otec byl ve Wroclawi v depu přímo u mě s Karlem Průšovým. U Karla se v autě nesmělo kouřit. Měl oktávku kombíka a když jsem postoupil, říkal: ‚pane Volf a teď můžete kouřit až do Ústí‘.“

D隝 staví ambice vzhůru nohama
Jako první se monopol londýnského Wembley na pořádání finále mistrovství světa jednotlivců podařilo zlomit Švédům už v jednašedesátém. Tehdy se závodilo v Malmö, aby se v letech 1962 a 1963 prestižní mítink vrátil zase do britské metropole. V září 1964 se poprvé do hry dostal Göteborg, jenž se měl napříště ob sezónu střídat s Wembley.

Stadión Ullevi, který zažil už fotbalový světový šampionát v roce 1958, očarovával svou nadčasovou architekturou stejně jako sumou čtyř miliónů tehdejších švédských korun, za něž byl pořízen. Nicméně byl přesto trnem v oku Angličanům, kteří upozorňovali na jeho padesátisícové hlediště, zatímco jejich Wembley dokázalo pojmout jednou tolik diváků.

„Jeli jsme tam tři, já, Löffelmann (placený přidělený mechanik ÚAMK – pozn. redakce) a Jarda Kraus jako vedoucí výpravy,“ upozorňuje Jaroslav Volf na paradox tehdejší československé motoristické scény, že si na vrcholný podnik nemohl vzít své vlastní mechaniky. „Chtěl jsem, aby tam jel otec, nejvíc si to zasloužil. Ale oni si místa při cestách na západ hlídali. Jenže když tam jsou takoví lidé, s převodem vám neporadí. Na to by byl otec perfektní.“

Čtvrteční trénink zastihl Jaroslava Volfa ve skvělé náladě. „Dráha byla krásná a tvrdá jako mlat,“ pochvaluje si. „Dělal jsem dobrý časy a hned se začalo říkat, že jsem černej‘ kůň z Československa. Jenže pak začalo pršet. A lilo celou noc a celej‘ den. Upravovali dráhu, navezli na ni piliny. Bylo tam deset, patnáct centimetrů hlubokýho materiálu.“

V Göteborgu se tradičně závodilo v pátek od sedmi či půl osmé večer. Jenže slejvák všechno o půldruhé hodiny zpozdil. Slavností ceremoniál, kdy závodníky přivedli na stadión jezdci na koních v historických kostýmech, byl kratší, ale rozhodně nikoliv méně okázalý. Následovala první jízda. Gennadij Kurilenko v první zatáčce objel Cyrila Maidmenta, aby ho po necelých osmdesáti vteřinách v cíli přivítala rána z děla.

Jaroslav Volf šel do akce v rozjížďce s číslem tři. Útok na Skota Kena McKinlaye mu nevyšel a tak začínal s nulou. Na body však dosáhl hned v sedmé jízdě. Po startu jej sice vzali Boris Samorodov a Gennadij Kurilenko do kleští, avšak Dick Fisher neměl na Čecha šanci. Toho v rozjížďce s číslem devět čekala nejtěžší jízda dne. Proti Barry Briggsovi, třetím triumfem večera spěchajícím za svým třetím titulem mistra světa, Ronu Howeovi a Cyrilu Maidmentovi nezmohl vůbec nic.

Jeho druhá nula však byla zároveň poslední za celý mítink. Ve čtrnácté jízdě uhlídal Zbigniewa Podleckeho, v poslední Boba Andrewse. V rozjížďce s číslem dvacet se však pozornost upřela na Ove Fundina, který vyhrál, vyrovnal bodový zisk Igora Plechanova a řekl si o rozjezd o stříbrnou medaili. Neporažený Barry Briggs už přijímal gratulace, zatímco drama gradovalo.

Igor Plechanov nakonec legendárního Ove Fundina objel ve výjezdu z poslední zatáčky závěrečného okruhu. V pravý čas zalehl motocykl a protnul metu s náskokem snad deseti centimetrů. Jaroslav Volf byl se svými třemi body celkově patnáctý.

„Škoda, že ta dráha byla špatná,“ bilancuje dnes. „Mně to jelo na asfaltu, a jsem jel venek nebo vnitřkem. Ve Slaným byl asfalt hrozně hrubej‘, za jednu rozjížďku jsme museli měnit gumu, protože ji sežral. Později se na drahách dělaly alespoň betonový starty, aby se tam nedělaly díry. Ale jak člověk vjel do hlubokýho, zvedlo se to na zadní. Dělali všechno proto, aby dráha nebyla hluboká, na podloží si nedávali záležet.“

Přece jen Wembley
Bavíte-li se s plochodrážníky o závodech v minulosti, často narazíte na potíž, že si už žádné detaily nevybaví. Ve sportu levých zatáček je samozřejmě na vině počet mítinků nesrovnatelný s ostatními motocyklovými disciplínami. Ruku v ruce jde i fakt, že si mladý plochodrážník nepřipouští, že by právě dosáhl svého životního umístění.

„Byla to tenkrát bomba,“ konstatuje Jaroslav Volf. „Když je člověk mladej‘ a jede mu to, ani si to neuvědomuje. Pořád postupuje a postupuje. Já si až ve Wroclawi uvědomil, že když teď nepostoupím, je hotovo.“

Napřesrok vypadl v kontinentálním finále ve Wroclawi, avšak mnohem horší byla zranění z Polska v šestašedesátém. Světového finále se dočkal až v září 1968 a to dokonce ve slavném Wembley. Nešlo ovšem o jednotlivce, ale o družstva, jimiž si Angličané kompenzovali skutečnost, že individuální šampionát světa vyvrcholil zase v Göteborgu.

Československý nároďák tehdy v kontinentálním finále ve Slaném vyřadil Sovětský Svaz, jenž jej čtyři roky předtím držel od postupu do světového finále. „Jel jsem poslední jízdu,“ vzpomíná Jaroslav Volf. „Táta mi říkal, že musím vyhrát, i když jsme už postoupili. Vyhrál jsem, zastavil motorku u depa a diváci mě do něho odnesli. To byly krásný chvíle!“

Paradoxní ovšem bylo, že do Wembley nemohl s týmem Jaroslav Volf starší, jeho manažer. „Nepustili ho tam,“ krčí rameny jeho syn. „Ve Slaným měl velkou zásluhu, všechno zdirigoval, ale do Wembley nemohl. Nenechal si nic líbit, jezdil do plochodrážní podkomise. Vždycky se tam pohádal, nejvíc se tam chytal s Josefem Mičánem.“

Prazvláštní je i skutečnost, že Jaroslav Volf kvůli světovému finále v Göteborgu přišel o šanci bojovat o titul mistra republiky. Třetí finálový závod hostila Olomouc v neděli. Dnes by závodník jen otočil svou dodávku na třináctisetkilometrovou štreku a pádil na trajekt a pak celým Německem na jih, jenže před padesáti lety panovaly jiné poměry.

„Funkcionáři si museli nakoupit,“ povzdechne si Jaroslav Volf. „Líbilo se jim tam. Chtěl jsem jet domů, ale říkali ‚prosím tě, to nestihneme‘. A tak jsem byl aspoň vicemistr, ale člověka to mrzelo.“

Nicméně postup do světového finále z Jaroslava Volfa činí fenomenální osobnost a to nejen proto, že byl první. Pro objektivní hodnocení ojedinělosti jeho počinu stačí krátký přehled dalších československých finalistů individuálního šampionátu světa. V pětašedesátém se do Wembley dostal Luboš Tomíček. O dva roky později se Jan Holub kvalifikoval v roli náhradníka, ale kvůli zranění nestartoval. Pak přišel až Jiří Štancl roku 1971, který se ovšem mezi světovou elitu vrátil až o dalších pět sezón později.

finále mistrovství světa jednotlivců 1964 – Göteborg (S):
1. Barry Briggs (NZ) 15, 2. Igor Plechanov (SU) 13+3, 3. Ove Fundin (S) 13+2, 4. Boris Samorodov (SU) 11, 5. Björn Knutsson (S) 10), 6. Ron How (ENG) 10, 7. Cyril Maidment (ENG) 8, 8. Gennadij Kurilenko (SU) 7, 9. Mike Broadbanks (ENG) 6, 10. Nigel Boocock (ENG) 6, 11. Ken McKinlay (SCO) 6, 12. Andrzej Wyglenda (PL) 4, 13. Bob Andrews (ENG) 4, 14. Zbigniew Podlecki (PL) 3, 15. Jaroslav Volf (CS) 3, 16. Dick Fisher (ENG) 1, náhradníci Jim Lightfoot (ENG) a Göte Nordin (S) oba DNR.

Foto: archív Jaroslava Volfa a archív autora

Mšeno – 27. srpna 1994
V naší ploché dráze není rozhodně výjimkou, vydá-li se v otcových závodních šlépějích také jeho potomek. Nicméně v celé historii šampionátu republiky jednotlivců se pouze Aleš Dryml a Václav Milík chlubí, že na mistrovský trůn usedli také jejich potomci. I když nebýt incidentu po startu rozjížďky s číslem patnáct finálového závodu ve Mšeně v srpnu 1994, mohly třeba historické tabulky vypadat jinak. Nechejme však spekulací, které už stejně nejdou ověřit praxí, a raději si spolu s Janem Holubem a Jiřím Štanclem vyprávějme další polozapomenutý plochodrážní příběh.


Prolog o čtvrtstoletí dříve
Psal se rok 1970 a osmadvacetiletý Jan Holub měl při obhajobě titulů mistra republiky z předcházejících dvou sezón nové soupeře. Jiřímu Štanclovi a Václavu Vernerovi šla vojna v Rudé hvězdě evidentně k duhu. Z šesti vypsaných závodů se do konečné klasifikace započítávaly čtyři nejlepší výsledky. Vítězství mělo největší váhu, jelikož bylo honorováno patnácti tabulkovými body bez ohledu na skóre z jízd.

Jiří Štancl tehdy triumfoval na Markétě, v Chomutově, Žarnovici a Březolupech, aby ve svých necelých jednadvaceti letech ustavil rekord pro nejmladšího československého šampióna. Václav Verner vyhrál ve Slaném, avšak druhá místa v Praze, Chomutově, Žarnovici a Březolupech z něho učinila vicemistra. Jan Holub nevyhrál ani jeden závod, triumf z Liberce si odvážel Zdeněk Majstr, však čtyřikrát jej dekorovali vavřínovým věncem, takže s přehledem uhájil alespoň třetí příčku.

Čas zůstal věrný své férové tradici a měřil všem naprosto stejným metrem. Ve šlépějích Jana Holuba a Jiřího Štancla se vydali jejich synové. Roku 1994 Libor Holub už nezávodil a jeho starší bratr Jan prožíval vrcholná léta své kariéry. Jiří Štancl, dlužno dodat že již třetí plochodrážník rodu, se právě ve svých devatenácti letech vydával na cestu vzhůru.

Moravská dramata
Na sklonku roku 1992 opustil Jan Holub pražský Olymp. Zamířil do Chabařovic, kde však po ročním působení putoval zpátky do Plzně, kde jeho kariéra počátkem osmdesátých let startovala. „To bylo nádherný,“ komentuje dnes svůj přestup. „Vrátit se do Plzně bylo uklidňující. V Chabařovicích byla nádherná parta, ale přece jen to dojíždění sem a tam bylo dlouhý. Navíc tam byl problém s panem Práškem, co měl firmu PF 2000. V tý době jsem to nemoh‘ dělat zadarmo a dotovat ze svýho. Do Plzně jsem se vrátil jako domů, protože jsem tam začínal. Asi bych tam šel už z Prahy rovnou, ale Chabařovice přišly s krásnou nabídkou, tak jsem to zkusil. Pro plochou dráhu tam dělali hrozně moc, ale firma PF 2000 se finančně zhroutila a já musel hledat jiný řešení.“

Plzeň před dvaceti lety mířila na vrchol a to nikterak obrazně. Pravidelná účast Simona Wigga v extraligových závodech byla tím správným katalyzátorem, který přetavil klubové ambice ve zlaté medaile. Za těchto okolností mohli závodníci západočeského klubu chovat oprávněně vysoké ambice v mistrovství republiky jednotlivců.

Do finále, které se poprvé konalo ve Mšeně, pronikli tři. Jiří Štancl stál v semifinále v Kopřivnici na nejnižším stupínku pódia. Jan Holub byl na severu Moravy sedmý. Druhé semifinále bylo na programu hned následující den v Březolupech. Bořivoj Hádek sice neviděl cíl v rozjezdu s pardubickým Vladimírem Kalinou a Pražanem Tomášem Topinkou v rozjezdu o postupové místo. Avšak nakonec jel finále jako regulérní finalista, jelikož ze startovní listiny vypadli hned dva účastníci. Marián Jirout si ve finále juniorského mistrovství světa v Elgane zlomil zápěstí a Antonín Šváb se z pouáku v Ludwigslustu vrátil s poraněnými obratli.

„Na to, že jsem ji neměl rád, byla to dráha 1A,“ vzpomíná Jan Holub na semifinále v Kopřivnici, aby vzápětí zdůvodnil své najetí do pásky v rozjížďce s číslem devět. „To jsem byl celej‘ já. Chtěl jsem udělat trošičku letmáček, to je pravda. Luboš Jedek jezdil v Kopřivnici vždycky velice dobře, tak jsem chtěl odstartovat, ale trošku jsem zapáskoval.“

Ve chvíli, kdy mířil do kopečka nájezdu do depa, měl u svého jména teprve tři body. Ve dvou závěrečných jízdách musel úřadovat naplno. V duchu pravidel šampionátu 1994 mělo finálovou jistotu jen sedm nejlepších z každého semifinále. Bohumil Brhel byl coby úřadující šampión dosazen rovnou bez kvalifikace, zatímco osmí z každého semifinále se měli ve Mšeně rozjíždět o poslední volné místo.

Jan Holub nakonec ve třinácté jízdě porazil Petra Vandírka a na začátku poslední série i Jiřího Štancla s Mariánem Jiroutem. „Mário jel do tý doby hrozně krásně,“ říká Jan Holub. „Z něho jsem měl největší strach. V Kopřivnici mě hrozně překvapil Pavel Ondrašík. Do tý doby se jenom tak proplejtal, ale tady jel jako doma.“

Závod vyvrcholil tříčlenným rozjezdem o dvě postupová místa. Prosadil se v něm Karel Průša, zatímco Jan Holub jistil situaci z druhé příčky. Když třetí Lubomír Jedek odstoupil, bylo rozhodnuto.

Pořádně vysoko
Pod sponzorstvím Jiřího Opočenského, který ve Mšeně vyráběl jízdní kola značky Oliba, se mšenská plochá dráha okolo poloviny devadesátých let vydala na cestu vzhůru. A právě pořádání finále mistrovství republiky jednotlivců v srpnu 1994 se stalo první velkou stanicí na této pouti. Zájemci o finálový mítink bojovali formou dražby, kdo dá více na odměnách pro závodníky, a v tomto případě se cena přehoupla přes rekordních sto tisíc korun.

„Předpokládalo se, že největší favorit bude Tonda Kasper,“ přibližuje Jan Holub tehdejší očekávání v závodě, který za krásného slunečného počasí přilákal do ochozů mšenského stadiónu davy diváků. „Taky Vanďa si jel svou krásnou a vyrovnanou jízdu. Bohoušek Brhelů byl v Anglii, obhajoval dva předchozí tituly. Kdo uměl překvapit, byl Venca Milíků. S těma se muselo počítat. A já si ten den tak krásně věřil.“

A vskutku, cílem rozjížďky s číslem čtyři se jako první prohnal právě Jan Holub, na jehož štítě zůstali Václav Milík, Pavel Koten a Vladimír Kalina. V páté jízdě jej o punc neporazitelnosti připravil Petr Vandírek, ale dva body na úkor Pavla Ondrašíka a Lubomíra Jedka se náramně hodily. A to tím spíše, vrátil-li se Jan Holub v rozjížďce s číslem dvanáct na vítěznou cestu. Do cíle za sebou dovedl Lubomíra Batelku, zaskakujícího za Karla Průšu se zlomeným zápěstím z druhé jízdy, Bořivoje Hádka a Jaroslava Gavendu.

„Začalo to hezky,“ vrací se Jan Holub o dvě desítky let zpátky. „První jízda tři body. Ve druhý mě porazil Vanďa, ale půl oválu mi nedal, do cíle jsme dolítli spolu, to byla nádhera. Třetí jízda tři body, taky nádhera.“

Důvody k optimismu byly na místě. Bohumil Brhel kraloval úvodním dvěma sériím, avšak v rozjížďce s číslem devět zůstal stát kvůli poruše motoru. Přitom však v první jízdě stačil porazit Petra Vandírka, jenž však zase v rozjížďce s číslem deset připravil o punc neporazitelnosti Antonína Kaspera.

Před čtvrtou sérií se tedy o průběžné vedení dělili Antonín Kasper, Petr Vandírek a Jan Holub s osmi body. Šance Jana Holuba se ještě zvětšily, když Václav Milík v rozjížďce s číslem čtrnáct porazil Petra Vandírka. Sám mířil na startovní rošt hned vzápětí, přičemž mu za soupeře byli Jiří Štancl, Robert Král a Vlastimil Červenka.

„Teoreticky tam nebyli soupeři, s kterejma by se dalo počítat na titul,“ komentuje Jan Holub. „Navíc jsem s Jirkou jezdil v Plzni. Znal jsem ho a byli jsme kamarádi. A jak to dopadlo, byl to nářez!“

Rozjížďka s číslem patnáct otáčí všechno vzhůru nohama
Zelené světlo zhaslo a páska letěla nahoru. A záhy byl celý stadión na nohou, jelikož se oba plzeňští závodníci srazili. „Odstartovali jsme a já přišel o všechny dráty v předním kole o Jirkův hák,“ líčí Jan Holub situaci ze svého úhlu pohledu. „Byl přede mnou, já to dal nad něj. On tam byl, já tam chtěl bejt‘ víc. Přijel jsem tam zvenku, byl jsem v půlce jeho motorky. Jeho to malinko natáhlo, hákem mi vyplet‘ přední kolo a bylo po srandě.“

Jiří Štancl upadl a na rampě vylučovacích světel se rozsvítila bílá, která odpovídala barvě povlaku přilby Jana Holuba. „Pak přišlo to rozhodnutí, že já, co neupad‘, jsem byl vyloučenej‘,“ konstatuje Jan Holub. „Je fakt, že si myslím, že to bylo nespravedlivý. Bylo to v nájezdu po startu, moh‘ to nechat jet se všema čtyřma.“

Úzus první zatáčky byl do reglementů implementován právě s ohledem na podobné situace. „Neříkám, že jsem za to nemoh‘, ale taky netvrdím, že jsem to zavinil,“ filozofuje Jan Holub stylem Chytré Horákyně. „Šel jsem z trojky, Jirka stál na lajně. A já si to z tý trojky namířil až na tu lajnu. Jirka byl v tý jízdě největší soupeř. A já věděl, že se dalo jet do půlky dráhy, víc ne.“

Rovněž Jiří Štancl si závod vybavuje dodnes. „Finále republiky 1994? A bouračka s Jéňou,“ má hned jasno, o čem je řeč. „Honza měl dobře rozjetej‘ závod. Kdyby bejval přišel před jízdou a domluvil se, tak by vše bylo určitě jináč! Jezdili jsme spolu přece v jednom klubu, za Plzeň jsme spolu a s Boříkem skončili druhý ve dvojicích a tenhle karambol byl zbytečnej‘. Ale v zápalu boje chce každej‘ vyhrát. Výsledky z mistráku, to byl klíč k nasazení jezdců do mistrovství světa na další rok. A kdo byl vpředu, mohl si vybrat i dráhu, kde mu to více závodilo.“

A jak viděl incident z rozjížďky s číslem patnáct on sám? „Jel jsem z červený, Jéňa z trojky,“ vzpomíná. „Mezi náma stál Vlasta Červenka. Ňák jsme do sebe nebo o sebe lízli a už to lítalo. Moje motorka dokonce sejmula praporkáře. Honza byl vyloučenej‘, dohadoval se tam s rozhodčím, ale nepřesvědčil ho. A já se bouchnul pěkně do makovice.“

Rána do hlavy se stala limitujícím faktorem pro další ambice Jiřího Štancla. „Pamatuju si, že jsem nastoupil do opakovačky,“ pokračuje. „Sice doktor byl jiného názoru, ale náš taka prostě rozhod‘, že když já chci nastoupit, tak on a se do toho nemontuje. Bohužel už to nebylo ono. Zaparkoval jsem do plůtku v zatáčce u depa, přelez‘ hrazení a dál se už neúčastnil. Ten doktor asi věděl, o čem mluví…“

Strom si přece jen udržel jistou vzdálenost od jablka
Nicméně i Jiří Štancl starší měl správné argumenty. Jeho syn do svého pádu inkasoval šest bodů, přičemž jedenáct jich nakonec stačilo na třetí příčku. Nejvíc ovšem litoval Jan Holub, a to tím spíše, vnímal-li své vyloučení jako křivdu.

„Malinko to člověka psychicky podpoří, stane se z něj klidnej‘ a vyrovnanej‘ jedinec, že by všechny zabil,“ zní z jeho hlasu hořkost i po dvou desítkách let. Opakovanou patnáctou jízdu nakonec ovládl Robert Král. Tehdy devatenáctiletý borec z Divišova ve slánské vestě si právě dláždil cestu ke konečnému pátému místu. Jeho umístění bylo o to neuvěřitelnější, že jej dosáhl ve svých devatenácti letech a všechny juniory nechal za sebou.

V šestnácté jízdě zamířil Antonín Kasper za titulem. Hned po přestávce s ním měl změřit své síly právě Jan Holub. Aby toho nebylo málo, na startovním roštu jim dělali společnost Bohumil Brhel a Tomáš Topinka, jemuž fatální defekt motoru v rozjížďce s číslem jedenáct sebral vítr z plachet.

„Moje poslední jízda byla ta nejnabitější, akorát Vanďa by mi tam ještě chyběl,“ říká Jan Holub. Odstartovali jsme, v motorce mi zacukalo. Nejelo to a já jako závěrečnej‘ zlatej‘ hřeb udělal nulu.“

Antonín Kasper v úžasném souboji porazil Bohumila Brhela a stal se mistrem. Určitě není bez zajímavosti, že Jawa Divišov se roku 1994 mohla pyšnit čtyřmi medailemi z mistrovství světa, ale domácí primát jí sebral jediný GM v poli osmnáctky finalistů. Petr Vandírek si hned vzápětí pojistil stříbro, zatímco Václav Milík si triumfem v rozjížďce s číslem dvacet řekl o rozjezd o bronz s Bohumile Brhelem. V něm Pražana již podruhé nechal na holičkách motocykl. Jan Holub nakonec skončil pátý.

Titul mistra republiky mu měl již navždy zůstat odepřený. „Nikdy taková krásná příležitost nebyla,“ krčí rameny. „Tak nádherně rozjetý závody na titul mistra republiky. Jinak do toho vždycky něco vlezlo. Tenkrát by ale bylo hrozně krásný, kdyby Olymp Praha a Zlatá přilba Pardubice dostala od takovýho šmrdlala a jednoho z mála soukromejch‘ jezdců, jako jsem byl já.“

Vzhledem ke zranění se už Jan Holub až do konce kariéry ve finálové části mistrovství republiky již neobjevil. Mistrovské koruny se nedočkal ani Jiří Štancl, avšak na rozdíl od Jana Holuba se na mistrovské pódium postavil ve Slaném, kde v září 1998 skončil druhý. Poté se však soustředil zejména na britské ligy a v mistrovství republiky jednotlivců již nestartoval.

A tak až do září roku 2005 nebyl u nás žádný plochodrážník, který by se mohl pochlubit, že jej jeho potomek vyrovnal v otázce titulu mistra republiky jednotlivců. Tehdy se prvním stal Aleš Dryml, o co se postaral jeho mladší syn Lukáš. Na mistrovský trůn posléze usedl i Aleš Dryml mladší. Druhým rodinným tandemem, jemuž se mistrovský kousek povedl, jsou Václav Milík starší a mladší.

Jan Holub nejstarší se sice nedočkal mistrovské medaile od svého syna, avšak jeho nadějí živí vnuk Jan. Loni v Březolupech to bylo pořádně zamotané. A kdo ví, jak by všechno dopadlo, kdyby poznali že horšící se vlastnosti motocyklu Jana Holuba na tvrdnoucí dráze nejsou zapříčiněny jejich neschopností najít vhodný set up, nýbrž prasklým rámem. Život jde ale dál a kdo ví, čeho se na oválech ještě dočkáme!

finále mistrovství republiky jednotlivců 1994 – Mšeno:
1. Antonín Kasper (Praha) 14, 2. Petr Vandírek (Praha) 13, 3. Václav Milík (Pardubice) 11+3, 4. Bohumil Brhel (Praha) 11+E, 5. Robert Král (Slaný) 9, 6. Jan Holub (Plzeň) 8, 7. Tomáš Topinka (Praha) 8, 8. Pavel Ondrašík (Praha) 8, 9. Vlastimil Červenka (Březolupy) 7, 10. Jiří Štancl (Plzeň) 6, 11. Pavel Koten (Chabařovice) 6, 11. Pavel Koten (Chabařovice) 6, 12. Vladimír Kalina (Pardubice) 5, 13. Bořivoj Hádek (Plzeň) 5, 14. Lubomír Jedek (Praha) 3, 15. Jaroslav Gavenda (Březolupy) 0, 16. Karel Průša (Chabařovice) 0; náhradníci Lubomír Batelka (VTJ Racek) 5 a Richard Wolff (Praha) 0.

Účinkování Jana Holuba a Jiřího Štancla ve finále mistrovství republiky jednotlivců:

Jan Holub:	1987 – 15.; 1988 – 11.; 1990 – 6.; 1991 – 10.; 1992 – 10.; 1993 – 10.; 1994 – 6.
Jiří Štancl:	1993 – 9.; 1994 – 10.; 1995 – 13.; 1996 – 13.; 1997 – 7.; 1998 – 2.

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a archív autora

Od dvacátých let prohnalo motocykl alespoň jednou po některém z plochodrážních oválů v Čechách, na Moravě a na Slovensku bezpočet mužů a několik dívek. S některými z nich se při závodech potkáváme pravidelně dosud. Po jiných jakoby se slehla zem. Čas od času se ovšem v hledišti objeví povědomá tvář. Méně častý je comeback do závodního sedla, jakému jsme byli svědky kupříkladu v případech Františka Liebezeita, Petra Babičky anebo Radima Choda. Ovšem Dan Macl je v tomto ohledu naprostou raritou. Do plochodrážního dění nastupoval rovnou třikrát a to v tak časově vzdálených obdobích, že zjara zpívaly rovnou celé generace kosů.
Plochá dráha poprvé: osudové setkání s Baunasem a nešastný tréninkový pád
Na sklonku sedmdesátých let Dan Macl spolu se svým bratrem Pavlem opečovával už tehdy letitý cestovní motocykl ČZ 150. Nezaměnitelná čtyřtaktní hudba plochodrážního motoru ozývající se z Dražkovic oba sourozence vábila stejně jako sklenice sladké limonády hejna vos.

„Na Dolíčku jezdil plochou bejvalej‘ hokejista Novotný, přezdívalo se mu Baunas,“ pouští se Dan Macl do líčení, kterak poprvé potkal plochou dráhu. „Nikdy nezávodil, jen se vozil. S bráchou jsme to tam chtěli zkusit taky. Zeptal jsem se ‚pane Baunas, můžeme si tady zajezdit?‘ Všichni se řehtali, ale já vážně nevěděl, že se ve skutečnosti jmenuje Novotnej‘!“

Ježdění obou bratrů se neobešlo bez důležitého svědka. „Na Dolíček chodil i Evžen Erban,“ pokračuje Dan Macl. „Měl tam stavět barák, ještě tam byla louka, bylo to někdy v roce 1980, bylo mi šestnáct. Pozval nás, a zkusíme plochou.“

Pozvání podobného charakteru rozhodně nešlo odmítnout. „Museli jsme si udělat papíry,“ vzpomíná Dan Macl. „Tehdy jsi potřeboval řidičák i na trénování. Nakonec jsem si je udělal individuálně u pana Pražáka, který nedávno umřel. Protože to bylo narychlo, stálo to pětistovku. To bylo v únoru 1981 a hned v březnu jsme s bráchou začali trénovat u pana Laštovky.“

Na závody si však museli ještě počkat, i když plochodrážní motocykl osedlali. „V zimě jsme chodili v úterý do bazénu a ve čtvrtek,“ přibližuje sofistikovaný proces pardubické zimní přípravy. „Pak jsem celej‘ rok trénoval, pan Laštovka by tě nepustil, dokud jsi něco neuměl.“

Zkraje sezóny 1982 však už byli bratři Maclovi připraveni. Klub je oba logicky přihlásil do předkvalifikace mistrovství republiky juniorů, která byla plánovaná na poslední březnový víkend do Březolup. Jižní Morava přivítala závodníky slunečným a teplým počasí.

Dan Macl v sobotu skončil desátý se stejným ziskem šesti bodů, který dosáhl slibný domácí mladík jménem Bohumil Brhel. Druhý den mu patřila dvanáctá příčka. „V sobotu jsem jednu jízdu vyhrál,“ vybavuje si. „Měl jsem dvouventila a napráskal čtyřventilům. V neděli jsem se ale už nechytal.“

Přesto se stačil kvalifikovat jako náhradník. Během dvou týdnů, které zbývaly do startu semifinálové skupiny B, se citelně ochladilo. Dokonce přišly i sněhové přeháňka. Především však do Pardubic dorazily omluvenky Josefa Mizery a Jiřího Košála. A tak se při nástupu úvodního podniku skupiny přišli divákům na nástup představit i oba bratři Maclovi. „Spadnul jsem na levý koleno a udělal si v něm díru,“ komentuje Dan Macl svůj pád v rozjížďce s číslem čtrnáct.

Stačil nasbírat čtyři body, které jej dostaly na třináctou pozici. Mnohem větší pohromu však přinesl jeden z následujících tréninků na svítkovském oválu. „Napálil jsem to do mantinelu,“ svěřuje se Dan Macl. „Evžen Erban říkal, že seděl v kanceláři, slyšel hroznou ránu a šel se podívat ven. A já byl v prknech.“

Plochá dráha podruhé: Baunas mohl i za ledy
Comeback po zotavení se však Danu Maclovi nečekaně komplikoval. „Kvůli zdravotním následkům mě zadrželi řidičák na tři roky,“ vysvětluje. „Pan Laštovka mě bez něj na dráhu nepustil. Dali mi ho až v pětaosmdesátém. To jsem ale šel na vojnu. Rukoval jsem dýl, protože jsem kvůli tomu úrazu musel opakovat třeák.“

Závodní pauza Dana Macla se nakonec protáhla na jedenáct let. Už před Vánoci 1992 mrzlo, až praštělo. Třetí lednový den na hrázi Větřkovické přehrady poblíž Kopřivnice nebylo radno sundávat teplé rukavice ani při pojídání opečené klobásy. Sedmnáct dílků pod nulou stupnice pana Celsia se dokázaly pořádně zakousnout pod nehty všech lidí přítomných úvodnímu dílu mistrovství republiky na ledové dráze.

Osmnáct českých zájemců nenutilo pořadatele hledat závodníky mimo hranice jako dnes. Navíc se musela na tréninkové dráze uskutečnit kvalifikace. Za čtrnáct dnů později ve Svratouchu chyběli Antonín Klatovský a Stanislav Dyk, kteří preferovali lukrativnější pouák v německém Steingadenu. Také zmizela definitivně stopa vousatého Eduarda Ježka z Mariánských Lázní, který svůj plochodrážní účet uzavřel jedním jediným mítinkem. Na břehu místního rybníku se však do akce chystal i Dan Macl.

„Líbilo se mi to už v osmdesátejch‘ letech,“ líčí okolnosti, které jej zavály do sedla ohřebovaného speciálu. „Baunas jezdil i ledy. Na písáku u slepýho ramene Labe blízko koupaliště v Pardubicích jezdili třeba i Vratislav Kotek a Jiří Šmída. A tak jsem to v tom třiadevadesátým zkusil taky.“

Historické archívy hovoří, že ve Svratouchu bral Dan Macl jeden bod patnácté místo. A že ve Svitavách, kde se seriál nakonec uzavřel, nestartoval po defektu v tréninku. „Ve Svratouchu nás ještě startoval Sřihoun (přezdívka legendárního startmaršála Ladislava Živného, který zemřel v březnu 2005 – pozn. redakce),“ dodává Dan Macl statistickým číslům svůj osobní pohled. „Říkal, že mně ten jeden bod stačí. Ve Svitavách mi to kleklo o tréninku. Byl rozpojenej‘ řetízek. Byl jsem tam sám a pak to nechtělo chytit.“

Když se závodníci na hrázi svitavského Dolního rybníku balili na cestu domů, nikdo nemohl tušit, že v pořádání českého ledařského šampionátu právě nastává tříletá pauza. V šestadevadesátém už byli cizinci nezbytnou součástí startovního pole, v němž Dan Macl již nefiguroval.

„Dal jsem se na motokros,“ vysvětluje. „V třiadevadesátým jsem měl v Třemošnici pád a praskly mi všechny vazy pravýho kolena. Doktor říkal, že se musím smířit, že už nikdy nesednu na motorku. Ale už v devadesátým osmým jsem jezdil motokros jen tak pro sebe. V roce 2003 jsem se z Pardubic přestěhoval do Uhřetické Lhoty. Tady jsem se znovu chytnul kluků, co jezděj‘ motokros a chodil si zase zajezdit.“

Plochá dráha potřetí: do první ligy díky motokrosařům
Někdy v roce 2011 mladý motokrosař Aleš Tetřev zatoužil projet se po plochodrážním oválu. Příležitost se naskytla při šampionátu juniorských družstev ve Svítkově, kdy se spolu s ním po dráze v sedle motokrosového stroje prohnal také Josef Novák. Tomu sport levých zatáček učaroval natolik, že u něho zůstal. A jeho otec Josef začal iniciovat stavbu malého tréninkového kolečka poblíž drážního tělesa prvního železničního koridoru v Kostěnicích.

„S Pepou jsme se znali z motokrosu,“ vypráví Dan Macl o svém druhém plochodrážním comebacku. „Když někdy v roce 2012 udělali v Kostěnicích dráhu, přišel jsem se na to podívat. Líbilo se mi to, tak jsem si ze srandy sehnal motorku. Vlado a Fif (přezdívka Jiřího Němce – pozn. redakce) chtěli jezdit flat track, pak přišel Fanda Chvojka s pérákem a my tam ze srandy jezdili na plochodrážce.“

Na rozdíl od cyklistiky či třeba motokrosu, je v české ploché dráze kategorie hobby prakticky nemožná, ale Kostěnice nabídly řešení. „V Pardubicích je problém se svýzt kvůli hluku,“ říká Dan Macl. „My jsme si pronajali pozemek od soukromníka daleko od bytové zástavby. Nejdřív byli všichni aktivní, teď to trošku odpadlo. Ale třeba bratři Černohorští tady plochou dráhu zkusili, líbí se jim to, lámeme je na veterány. Jsou ti i jiný kluci, třeba šestnáctiletý Oplištil ze Zaječic. V Kostěnicích si to můžou zkusit, jestli je to baví, aby třeba přestoupili do vyšší třídy. A teď jsme za pomoci Fandy Kalinovýho vybudovali malý oválek pro stopětadvacítky.“

Avšak Dan Macl není jen jednatelem Motoklubu Úhřetická Lhota a plochodrážníkem hobíkem, nýbrž i licencovaným závodníkem. „Kluci Novákovi mi řekli, že si jedem‘ zatrénovat do Liberce,“ vypráví, co předcházelo jeho startu ve veteránském podniku v Liberci v září roku 2013. „Až v půlce cesty se přiznali, že to jsou vlastně závody. Nakonec jsem byl nadšenej‘, i když jsem pomalej‘, ale svezu se.“

A tak se stalo, že Dan Macl absolvoval nejvíce plochodrážních závodů ve svém životě v loňské sezóně, v níž slavil padesáté narozeniny. Jezdil nejen veterány, ale zasáhl do přeboru jednotlivců, absolvoval semifinále mistrovství republiky jednotlivců v Pardubicích a dokonce dostal pozvánku ze Mšena a Březolup do první ligy! Start s vestou Mšena padl na vrub deštivého počasí, avšak za moravský tým ve Mšeně nastoupil. Chybělo málo, aby se do historických tabulek zapsal prvoligovým bronzem.

„Loni to byla moje druhá ostrá sezóna,“ směje se. „Jsem tam, abych si sjel, proto jsem byl rád, že mě nasadili i do první ligy. Teď spíš k sobě hledám dalšího veterána, abychom mohli jezdit a zavzpomínat společně. Pěkný bylo, když jsme se na rozlučce v Kostěnicích sešli s Baunasem, Vráou Kotkem a Pepou Suchánkem, byla sranda.“

Budoucnost má jméno Kostěnice
Dan Macl v otázce svého závodění stojí oběma nohama na pevné zemi. „Jak se to vyvine,“ odpovídá na otázku směřující k jeho plánům na sezónu 2015. „Když mi bude motorka jezdit, svezu se. Moh‘ bych zkusit přebor, ale hlavně veterány. Je hodně práce na oválku v Kostěnicích. Přes tejden není čas, když přijdu z práce, mám hospodářství, takže zbejvaj‘ jen soboty a neděle.“

Odtud tedy pochází růžové prasátko na jeho vestě, které se tolik líbí malým dětem. „Prasata jsou sponzoři,“ pochlubí se výsledky svého malochovu. „Dokonce mě kámoši napadli, že podporuju Sajfutdinova a přitom ze sebe dělám chudáka (smích).“

Kromě závodění budeme Dana Macla vídat v pořadatelské úloze. „Pardubice nás popíchly, a%t uděláme dráhu pro mladý, že nám pomůžou a podpořej‘ materiálem,“ naznačuje slibné perspektivy. „Náš motoklub by rád přivítal nový členy z řad mladých kluků i starších borců. Tady se může svýzt každej‘ na vlastní riziko i bez licence, což v Pardubicích ani jinde nejde.“

Plochodrážní kariéra Dana Macla v zrcadle času:

1982	Debutoval v předkvalifikaci mistrovství republiky juniorů v Březolupech, v sobotu skončil desátý, v neděli dvanáctý; z pozice náhradníka zasáhl do prvního závodu skupiny B v Pardubicích, kde obsadil třináctou pozici a celkově ve skupině patnáctou; později při tréninku ve Svítkově utrpěl vážný úraz.
1993	Plochodrážní comeback si naplánoval na ledové dráze, úvodní podnik mistrovství republiky v Kopřivnici vynechal, ve Svratouchu byl patnáctý, ve Svitavách nestartoval po defektu v tréninku, celkově skončil osmnáctý.
2013	Začal trénovat na minioválku v Kostěnicích, v září startoval v závodech veteránů v Liberci, kde mu patřila dvanáctá příčka.
2014	Vedle veteránských závodů jezdil i regulérní podniky jako semifinále mistrovství republiky jednotlivců a přebor, zasáhl rovněž do první ligy v barvách Mšena a Březolup.

A co Pavel Macl?
Starší bratr Pavel (1962) provázel Dana Macla nejen při prvních pokusech v Dražkovicích, ale i na počátku kariéry, kde absolvoval stejné závody. Nicméně zjara 1982 plochodrážní ovály opustil.

„Brácha skončil po mým úraze,“ říká Dan Macl. „Když to viděl odešel. Pak jezdil motokros až někdy do roku 1990.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Antonín Škach a Eva Palánová

Mšeno – 1. května 1964
V padesátých letech se pod vlivem zlepšujících se výkonů plochodrážníků, kteří se nenarodili ve Velké Británii či některé zemí jejího drolícího se impéria, zlomil ostrovní monopol na mistrovství republiky jednotlivců. Už v sezóně 1951 byli Švédové Olle Nygren, Bertil Carlsson, Eskil Carlsson a Sune Karlsson spolu s Norem Leifem Basse Hveemem rovnou nasazeni spolu se 136 závodníky obou britských ligových divizí do druhého kola trojpatrové kvalifikace pro světové finále. Napřesrok se kontinent poprvé dočkal své vlastní kvalifikace, jejíž podoba se ustálila na sklonku dekády. Díky tomu dostali příležitost nejen noví závodníci, ale rovněž pořadatelé, kteří by si v jiné branži motoristického sportu mohli o podniku ranku mistrovství světa jen zdát. Před padesáti lety se mezi ně poprvé zapsalo i Mšeno, o čemž nám bude vyprávět Jan Holub, by tehdy ve svém druhém reprezentačním roce uvízl v kvalifikační síti.

Plochodrážní premiéry ve výkladní skříni československého motocyklového sportu
V kalendáři vládla neděle 29. dubna 1956, když se v polské metropoli Varšavě vůbec poprvé českoslovenští plochodrážníci postavili vůbec poprvé na start závodu mistrovství světa. Dodávat, že v soutěži jednotlivců nebylo třeba, protože jiné se tehdy na oválech nejezdilo. Složení startovní listiny nebylo vůbec pestré.

Tvořilo ji osm Poláků a osm československých borců. Rovněž výsledky byly těžce jednotvárné. Reprezentanti bílé orlice si mezi sebou rozebrali prvních devět míst, přičemž jejich hegemonii narušil pouze šestý Hugo Rosák. Desátý Josef Kysilka měl již o polovinu bodů méně než Waldemar Szwendrowski, který skončil před ním.

Příčina neúspěchu se našla v nevhodných pneumatikách a skutečně již napřesrok bylo lépe. Do druhého kola již postoupila trojice československých reprezentantů, přičemž pardubický Rudolf Havelka dokonce ve Varšavě mával z druhého místa pódia.

Další mezník československé účasti v mistrovství světa přinesl rok 1958. V neděli 20. dubna davy nadšených diváků doslova oblehly slánský stadión, který hostil první kolo. Luboš Tomíček skončil druhý a do druhého kola se kvalifikovali rovněž Liboru Dušánek, Jaroslav Volf starší a František Richter.

Svět motorů nadšeně referoval, že motocykly ESO obuté pneumatikami Barum na celé čáře předčily konkurenční produkty JAP a Dunlop. Poněkud opomněl historický moment, kdy se na našem území konal vůbec první podnik mistrovství světa v motoristickém sportu vůbec.

Tehdy se kromě ploché dráhy bojovalo o mistra světa již jen na silničních okruzích a v motokrosové kubatuře 500 ccm. Jenže Grand Prix Československa dostala status mistrovství republiky až v sezóně 1965 a první světový motokros pořádali v Přerově roku 1961. Československo hostilo do té doby čtyři ročníky šestidenní, nicméně ani vítězný Trophy Team nebyl oficiálním mistrem světa. V automobilovém sportu si naši fanoušci museli na závod světového šampionátu počkat až do srpna 1987, kdy na brněnský autodrom zavítal světový šampionát cestovních automobilů.

Každopádně československé plochodrážní kluby se v organizaci světového mistrovství neztratily. Po Slaném přibyl Liberec (1959), Plzeň (1960 a 1961) nabídla novoučký borský stadión premiérovým ročníkům světového šampionátu družstev. V dvaašedesátém se mistrovství světa konalo v Ostravě a napřesrok na pražském Strahově. Mšeno tedy bylo již šestou tratí u nás, jež se mohla pochlubit pořadatelstvím mistrovství světa.

Termín nebylo potřeba příliš obtížně hledat. První máj byl v městečku na půl cesty mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví stejně tradičním termínem, jako je dnes. A navíc dokonale zapadal do konceptu tehdejší kontinentální kvalifikace.

Ten se ustálil v osmapadesátém, shodou okolností roce slánského a potažmo československého debut. Po květnové čtveřici prvních kol následovala dvě druhá kola a nakonec kontinentální finále. Odsud se postupovalo do evropského finále, kam se kvalifikovali i nejlepší Seveřané, zatímco britská kvalifikace vrcholila až ve světovém finále.

Zánět oka sebral vidinu kontinentálního finále
Jan Holub si poprvé o reprezentační vestu se lvíčkem řekl v třiašedesátém. V půlce dubna nechyběl mezi jednadvaceti účastníky soustředění na pražském Strahovském stadiónu, kteří chtěli přesvědčit trenéry Karla Těšínského a Václava Stanislava, že právě oni jsou ti praví.

Všichni jezdci byli rozděleni do čtyř skupin, z nichž každou vedli jako instruktoři naši nejlepší borci Luboš Tomíček, Antonín Kasper, Bedřich Slaný a František Richter. Po dopoledních tréninkových jízdách přišlo odpoledne s nácvikem taktiky a techniky, instruktáží o údržbě motocyklů a radami o doplňkových sportech.

Strahov se nakonec stal dějištěm premiéry jednadvacetiletého Jana Holuba v mistrovství světa jednotlivců. „Strahov jsem jel třikrát, jednou při spartakiádě spřátelených armád,“ uvědomuje si. „Udělala se dráha na jeden závod. Byla perfektní, jezdili tam i motokrosáci a přitom tam nebyly díry. A po závodech se ta dráha vyvezla. Co to muselo stát peněz! A našly se!“

Nicméně spartakiádní závod obnovil tradici strahovských plochých drah po dlouhých deseti letech a zároveň ji jednou provždy ukončil v roce 1973. A my hovoříme o podniku z května 1963, kdy Praha vůbec poprvé hostila plochodrážní mistrovství světa. Kromě toho diváci viděli motokros a cyklisty při Závodě míru.

„Jel tam se mnou Tonda Kasper a Fanda Ledecký, ten si tam zlámal klíční kost,“ vzpomíná Jan Holub. „V poslední jízdě mě sundal Henryk Žyto. Pak jsem mu to i s úrokama vrátil, i když jsme byli kamarádi pořád.“

Jenže incident z rozjížďky s číslem devatenáct stál Jana Holuba přímý postup do druhého kola ve Lvově, protože mu osmou příčku o jediný bod sebral Zdeněk Kovář. Nakonec však shodou okolností zastoupil Františka Ledeckého. „Jeli jsme tam s garantem s vlekem,“ vypráví Jan Holub o peripetiích cesty do někdejšího Sovětského Svazu. „Nebyly tam pumpy, a buď se tankovalo v kolchozu, nebo u vojáků.“

Jenže mnohem větší problém pro Jana Holuba představoval zánět oka. „Doktoři mi dali s sebou mastičky,“ říká. „Před závodem jsem musel na kontrolu. Zapřel jsem jim, že umím azbuku. A jen jsem kejval, že vidím. Nastoupil jsem jen proto, aby nemohl jet ruskej‘ náhradník Valentin Mojsejev.“

Jeden bod od postupu
V sezóně 1964 byl Jan Holub opět mezi dvanácti reprezentanty, kteří na čtyřech stadiónech zasáhli do prvních kol světového šampionátu. Nominace jej poslala do Mšena, v jehož ochozech se tísnilo deset tisícovek diváků, kteří si nechtěli nechat ujít jedinečnou podívanou.

„Ved‘ to tam nějakej‘ Cejp, potom byl manažer soutěžáků ve Škodovce,“ ujímá se Jan Holub opět slova. „Když odešel ze Mšena, plochá dráha tam skončila. Za něj jsme se tam dostali na jarní soustředění, kdy jsme museli nejdřív odházet sníh. Borek Řípa nám usmažil řízky na ricinovým oleji, ale neposral se nikdo. Spalo se na hotelu, kde netekla voda. Bylo tam umyvadlo, ráno byl na něm led, ale nikdo si nestěžoval.“

Prvního května však již byly mrazy dávno minulostí. „Mistrovství světa byl svátek,“ pokračuje. „Přijal nás starosta a lidí byl plnej‘ stadión. Dráha byla škvárová, černá, ale tehdy se moc neřešila. Mívali jsme i soustředění reprezentace, že se motorky všech účastníků daly na tatru, my sedli do autobusu a objížděla se republika. To si dneska neumím představit, že by všechno vešlo na tatru, to by musely jet čtyři! I když pršelo, jelo se, pamatuju Josefa Mičána, když někdo řek‘, že nepojede, poslal ho rovnou, a si sbalí věci a vrátí se domů.“

Jedenácté číslo Světa motorů psalo o trati s uznáním. Její tvrdý, drsný a naprosto rovný povrch bez nebezpečných výmolů označilo za obdivuhodný. S obdivem psalo rovněž o triumfu Antonína Kaspera, jenž měl v konečném součtu o jeden bod více než Zbigniew Podlecki, s údivem o Rudolfu Havelkovi, který se po několika letech vrátil do reprezentace třetím místem. Pochválilo Miloslava Wágnera a Františka Ledeckého za postup. Ovšem v souvislosti s hrdinou našeho vyprávění litovalo jeho vyřazení a to i proto, že jej označilo za nadějného borce.

„Asi jsem to posral,“ krčí dnes rameny v marné snaze vybavit si nějaký detail a nad otázkou po příčinách jeho odstoupení z rozjížďky s číslem dvě se po pěti desítkách let jen pousměje. „V první jízdě jsem nedojel, pak asi nervy pracovaly šeredně a na postup do nestačilo. Ale co, takovej‘ je život…“

Se sedmi body skončil nakonec jedenáctý, zatímco kupříkladu šest bodů stačilo Miloslavu Wágnerovi na šesté místo. „Plechovka dělal taky osm bodů,“ upozorňuje na umístění Igora Plechanova, který o čtyři měsíce později předjede Ove Fundina v rozjezdu o titul světového vicemistra. „Byl to dobrej‘ kluk, Viktor Trofimov taky. Rád jsem měl Borise Zacharova, ale ten se zabil. Jednou mi půjčil v Rusku kola na leda. Já vyhrál a oni my ty kola zase sebrali. A bylo po hezkým ježdění na ledě.“

V mistrovství světa jednotlivců 1964 byl Jan Holub vyřazen již v prvním kole. Jeho velká chvíle však měla přijít o tři roky později. Prokousal se až do evropského finále ve Wroclawi. V dodatkové jízdě o poslední postupové místečko do světového finále sice podlehl Jochenu Dinsemu, však i tak měl být ve Wembley náhradníkem. Avšak týden před ním si při Zlaté přilbě v Pardubicích zlomil ruku. Atmosféru světového finále ve Wembley ovšem v letech 1968 a 1970 zažil s českým národním týmem.

Poprvé až do světového finále:
S dvanácti nominovanými závodníky v mistrovství světa anno domini 1964 se Československo mohlo rovnat pouze Polsku a Sovětskému Svazu. Jugoslávie a oba německé státy měli šest zástupců, Rakousko pět, Maďarsko tři a Bulharsko dva.

Čtveřice úvodních kol se stala osudná jen Janu Holubovi. Miroslav Šmíd postupoval z Neubrandenburgu jako náhradník, avšak nakonec se ve druhém kole ve Lvově dostal do hlavní šestnáctky.

Druhá kola však řady našich prosila mnohem výrazněji. Varšava byla konečnou stanicí pro Františka Ledeckého, Antonína Švába, Miloslava Wágnera a Bohumíra Bartoňka, Lvov pro Karla Průšu a de facto i Pavla Mareše. Ten obsadil devátou příčku, což znamenalo náhradnický post kontinentálního finále ve Slaném, kde se ovšem příležitost ke startu nenaskytla.

Ve Slaném skončila kvalifikační pou Miroslava Šmída a Rudolfa Havelky. Na evropské finále ve Wroclawi zamířili tři zbývající Čechoslováci. Stanislav Kubíček se s osmnáctkou na zádech ani jednou nedostal ke slovu. Antonín Kasper prohrál rozjezd s Göte Nordinem a Rune Sörmanderem o místo náhradníka světového finále.

Mezi šestnáctku nejlepších plochodrážníků modré planety se však probil Jaroslav Volf mladší, což se do té doby nikomu z našich nepovedlo. A samozřejmě by to nebyl magazín speedwayA-Z, kdyby své čtenáře s tímto polozapomenutým plochodrážním příběhem ve své historické rubrice někdy příště neseznámil.

1. kolo mistrovství světa jednotlivců – Mšeno:
1. Antonín Kasper (CS) 14, 2. Zbigniew Podlecki (PL) 13, 3. Rudolf Havelka (CS) 12, 4. Joachim Maj (PL) 12, 5. František Ledecký (CS) 10, 6. Miloslav Wágner (CS) 8, 7. Igor Plechanov (SU) 8, 8. Gabdrachman Kadyrov (SU) 8, 9. Viktor Trofimov (SU) 8, 10. Mieczyslaw Polukard (PL) 7, 11. Jan Holub (CS) 7, 12. Damijan Klasnetič (YU) 4, 13. Jože Visočník (YU), 14. Alois Frach (D) 2, 15. Otto Lantenhammer (D) 2, 16. Heinrich Sprenger (D) 1, náhradníci Zdeněk Kovář (CS) a Miloslav Verner (CS) oba DNR.

Foto: archív autora

Slaný – 27. července 1974
Léto roku 1974 nestálo prý za nic, během žní pořád pršelo a obilí se sklízelo jen velice obtížně. Poslední červencový víkend však patřil mistrovství republiky jednotlivců. Čerstvý ledařský mistr světa Milan Špinka kraloval dubnovým úvodním kolům na pražské Markétě a plzeňských Borech, v nichž neztratil jediný bod. Třetí podnik ve Slaném však postavil všechno naruby a leader průběžné klasifikace doplatil mimo jiné na mazanost Miroslava Rosůlka, jemuž ten den přinesl zelený vavřínový věnec díky poslechu československého rozhlasu. Když se Milan Špinka druhý den na staré dráze v libereckých Pavlovicích vrátil k vítěznému konceptu, nemohl ještě ani zdaleka tušit, že jej maličký slánský bojovník na poslední chvíli svým způsobem připraví o titul mistra republiky.

Setkání v červenci
Pardubičtí a slánští závodníci odešli na nástup před ostrým startem jejich letošního červencového extraligového střetnutí. Na hraně depa zůstal Miroslav Rosůlek. A jak už to chodí, běžné klábosení se stočí směrem k plochodrážní minulosti. Milan Špinka se prve magazínu speedwayA-Z svěřoval s vizí generační obměny pro světový pohár družstev, kterou si do Svítkova přijel ještě jednou ověřit na vlastní oči.

„Hele, ty jsi taky jeden z těch, co mě připravili v roce 1974 o titul,“ obrací se náhle se smíchem k Miroslavu Rosůlkovi. A co na to současný slánský trenér?

„Po čtyřiceti letech je těžký si na všechno vzpomenout, jak se to tenkrát všechno semlelo,“ povzdechne si. „Dost jsem padal a hodně na hlavu. Začalo to třetím závodem, který se jel ve Slaném…“

A další polozapomenutý plochodrážní příběh začíná ožívat.

Večerní závod startuje již před druhou odpolední
Slánské depo se začínalo plnit účastníky třetího podniku mistrovství republiky jednotlivců. Chyběl Stanislav Kubíček, jehož místo ve startovní listině zaujal Emil Sova. V pohotovosti zůstával i Aleš Dryml se sedmnáctkou, jelikož v boxu s devítkou nechybí motocykly a mechanik, ale závodník nikde.

„Zrovna jsem si užíval volna na chatě Jana Holuba na Dvořišti,“ vysvětluje Miroslav Rosůlek, který byl oním mužem, po němž byla největší sháňka. „Bylo to tam fajn a rád na to vzpomínám. V tu sobotu jsme seděli venku u ohně, poslouchali rádio, grilovali kuře a popíjeli pivo. Zkrátka pohoda.“

Časové znamení ohlásilo třináct hodin. „Zrovna vysílal motoristický pořad Pozor zákruta,“ blíží se současný slánský trenér k drastickému ukončení poklidného jihočeského odpoledne s přítelkyní. „Najednou mi skoro vyrazilo dech, když se z rádia ozvalo, že se dnes jede mistrovství republiky jednotlivců na ploché dráze ve Slaném. Úplně jsem na to zapomněl!“

Šok byl dokonalý! „Polilo mě horko,“ připouští Miroslav Rosůlek, jemuž ovšem hrál do karet, že závod byl naplánován jako večerní pod umělým osvětlením. Nicméně postavit se na jeho start znamenalo co nejrychleji překonat dvě stě kilometrů z jižních Čech do Slaného.

„Tenkrát moje Škoda 1202 STW neoplývala velkou rychlost,“ popisuje nástrahy cesty. „A byl velký problém to stihnout. Musel jsem ještě odvézt slečnu domů a pak rychle do Slaného. Vzpomínám si, když jsem těsně před závodem přijel na stadión, viděl jsem svého mechanika Toníka Fořtíka, jak mi ohřívá motorku. Jak mě viděl, křičel ‚kde jsi, ty ču…‘. Rychle jsem se oblíkl do kombinézy a za chvíli závod začal.“

Miroslav Rosůlek poprvé přijel na startovní rošt rozjížďky s číslem tři, v jejímž cíli byl druhý za plzeňským Václavem Hejlem a před Zdeňkem Majstrem. Jiří Štancl, druhý muž průběžné klasifikace, přitom vyšel bodově naprázdno. Stejně tak i suverén dubnových závodů Milan Špinka v první jízdě. Právě s ním se Miroslav Rosůlek měl utkat v páté jízdě, avšak vše nabralo rychlý konec.

„Hned jsme při startu přetrhli pásku,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Já stál u prken. Nezaváhal jsem a ukázal na Milana. No, a rozhodčí ho vyloučil. Neříkám, že jsem na tom taky neměl trochu viny, ale smůlu měl Milan. Tenkrát byl z toho dost naštvanej‘ a já se mu nedivím, já bych byl taky.“

Milan Špinka sice svou další jízdu vyhrál, ale nakonec skončil s pěti body až dvanáctý. Oproti dubnu to byl závod naruby a medailisté prvních dvou kol obsadili nečekaně spodní příčky. Petr Ondrašík byl sedmý, Jiří Štancl osmý a Petr Kučera dokonce až třináctý. Triumfoval Jan Hádek s třinácti body, zatímco Miroslav Rosůlek se svým velkým kamarádem Janem Klokočkou měli o jediný bod méně.

„Čekal nás rozjezd,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Ten ale pro mě nedopadl moc dobře. Ve třetím kole mi v nájezdu praskla hřídelka v předním kole a já skončil v kotrmelcích a pořádně zbouchanej‘. To se projevilo hned druhý den v Liberci, kdy jsem odjel jenom jednu jízdu. Nešlo to…“

Naděje umřela skutečně až poslední
Seriál mistrovství republiky v sezóně 1974 zahrnoval osm závodů, z nichž se každému závodníkovi počítalo pět nejlepších výsledků. Slánský výpadek Milana Špinky proto jeho zlaté ambice nenarušil. A to tím spíše, mával-li druhý den v Liberci opět z nejvyššího stupínku pódia. A stejně tak počátkem srpna, kdy v Pardubicích vyhrál všech pět svých jízd.

V ten moment mu ke korunovaci, od níž jej již přede dvěma lety dělil jediný tabulkový bod, scházel onen pověstný krůček. Ten však na ploché dráze může být stejně přímočaře krátký jako nečekaně záludný. Ve třech závěrečných závodech potřeboval pouze patnáct mistrovských bodů do průběžné tabulky, které se tehdy dávaly za třetí místo. Přitom jej mohl ohrozit prakticky jen Jiří Štancl a to jedině za předpokladu svých třech prvenství.

Prozatím trojnásobný šampión, jehož v sedmdesátých letech dokázal z trůnu sesadit pouze Václav Verner roku 1971, však začal pracovat, abychom dnes v souvislosti s ním používali oslovení mistr s velkým písmenem M. Druhý den po Liberci vyhrál Čakovice a další sobotu i Kopřivnici. A Milan Špinka byl v obou případech čtvrtý.

„Poslední závod, jak bylo tradicí, se jel v Březolupech,“ ujímá se role vypravěče opět Miroslav Rosůlek, který měl právě na jihomoravské návsi ovlivnit duel o mistra. „Jel jsem s Milanem svoji první jízdu. Opakovala se pro můj letmý start. Ale mně se podařilo odstartovat zase a vyhrál jsem před Milanem.“

Milan Špinka však po dvou sériích ztrácel jen bod na Jiřího Štancla, který se pořádně zapotil v rozjížďce s číslem deset. „V tý jsme jeli s ním tři Slaňáci a Jirkovi šlo o titul,“ líčí Miroslav Rosůlek. „Po startu vím, že jel první Karel Voborník, já druhý, třetí Jirka a čtvrtý Klokan (přezdívka Jana Klokočky – pozn. redakce). Jirka nakonec jízdu vyhrál, já byl druhý, třetí Voborník a Honza čtvrtý.“

Jiří Štancl a Milan Špinka se utkali v rozjížďce s číslem dvacet. „Milan měl tenkrát hroznej‘ pech,“ říká Miroslav Rosůlek. „V poslední jízdě z prvního místa měl něco se zadním kolem a nedojel. Já skončil v závodě pátý a byl jsem jediný, který Milana porazil.“

Jiří Štancl zkompletoval patnáctibodové maximum a vítězstvím ve třetím závodě splnil svou část mistrovské podmínky. Vyhráno ovšem ještě neměl. Po odstoupení Milana Špinky ve dvacáté jízdě se sice na stříbrný věnec těšil Jan Holub, avšak jedenácti bodů dosáhl i Jan Verner. Ten posléze předjel v rozjezdu o třetí příčku Milana Špinku, jemuž až v tento moment proklouzlo zlato mezi prsty. K titulu šampióna se již nikdy nedostal tak blízko především díky vleklé série zranění. Zato Jiří Štancl kraloval až do roku 1981. O primát jej připravil až Aleš Dryml v dvaaosmdesátém a to o pouhý bod a pouze na rok.

Vzpomínky zůstávají
Plochodrážní mistrovství republiky je s rokem 1949 ve svém rodném listu nejstarším motoristickým šampionátem naší republiky. A je mimořádným podnikem nejen svým stářím, ale především urputností bojů o medaile v každé své epoše.

„Dnes, když tak vzpomínám, vždy už je to čtyřicet let, nevím, jak by to asi vypadalo v dnešní době,“ neubrání se Miroslav Rosůlek srovnání. „Tenkrát jsme si pomáhali, když to šlo. Taky jsme se štengrovali, ale brali jsme to ve srandě. Byli jsme v tu dobu všichni velká parta. Vždycky jsme si to po závodech pěkně užili. Nic nás nehonilo. Zítra je taky den a o tom to bylo. Akorát nám zůstaly jenom vzpomínky.“

Kdo ví, kterak za čtyřicet let budou Matěj Kůs, Václav Milík a Josef Franc vzpomínat na rozjezd, v němž si to letos v Březolupech rozdali o titul s nasazením stejným jako Milan Špinka a Jiří Štancl ve čtyřiasedmdesátém…

třetí závod mistrovství republiky jednotlivců – Slaný
1. Jan Hádek (Plzeň) 13, 2. Jan Klokočka (Slaný) 12+3, 3. Miroslav Rosůlek (Slaný) 12+F, 4. Václav Verner (RH Praha) 10, 5. Jan Holub (Plzeň) 9, 6. Václav Hejl (Plzeň) 9, 7. Petr Ondrašík (RH Praha) 8, 8. Jiří Štancl (RH Praha) 8, 9. Karel Voborník (Slaný) 8, 10. Jan Verner (RH Praha) 8, 11. Zdeněk Majstr (Slaný) 7, 12. Milan Špinka (RH Praha) 5, 13. Petr Kučera (Pardubice) 5, 14. Jindřich Dominik (RH Praha) 2, 15. Emil Sova (RH Praha) 2, 16. Miloslav Verner (Pardubice) 2, náhradníci Aleš Dryml (Pardubice) a Evžen Erban Pardubice) oba DNR.

Mistrovství republiky jednotlivců 1974:

1. Jiří Štancl, RH Praha	94
2. Milan Špinka, RH Praha	93
3. Petr Ondrašík, RH Praha	73
4. Václav Verner, RH Praha	65
5. Jan Klokočka, Slaný	61
6. Jan Verner, RH Praha	60
7. Jan Holub, Plzeň	55
8. Jan Hádek, Plzeň	55
9. Václav Hejl, Plzeň	49
10. Miroslav Rosůlek, Slaný	47
11. Miloslav Verner, Pardubice	38
12. Karel Voborník, Slaný*	35
13. Petr Kučera, Pardubice	26,5
14. Jindřich Dominik, RH Praha	25
15. Zdeněk Majstr, Slaný	19
16. Evžen Erban, Pardubice	15
17. Emil Sova, RH Praha*	14,5
18. Aleš Dryml, Pardubice*	6,5
19. Stanislav Kubíček, Slaný	3
20. Ladislav Eliáš st., Bratislava*	2

Poznámka: seriál se skládal z osmi závodů v Praze (6.4.), Plzni (7.4.), Slaném (27.7.), Liberci (28.7.), Pardubicích (3.8.), Čakovicích (4.8.), Kopřivnici (10.8.) a Březolupech (11.8.), z nichž se započítávalo pět nejlepších výsledků. Kompletní tabulku nelze prozatím vytvořit, jelikož nejsou k dispozici kompletní výsledky z Pardubic a Čakovic. Prvních patnáct bralo mistrovské body dle klíče 20-17-15-13-11-10-9-8-7-6-5-4-3-2-1; kvalifikovaní náhradníci jsou označeni hvězdičkou *.

Účinkování Milana Špinky ve finálové části mistrovství republiky jednotlivců:

rok:	celkové umístění:	pódia:
1969	12.
1970	10.
1971	5.	vítěz ve Svitavách
1972	3.	vítěz v Praze a ve Svitavách; třetí v Českých Budějovicích a v Březolupech
1973	3.	vítěz v Čakovicích a ve Svitavách; druhý v Ostravě a v Praze; třetí v Pardubicích a v Březolupech
1974	2.	vítěz v Praze, Plzni, Liberci a Čakovicích
1979	8.
1980	7.	třetí v Zohoru
1981	6.
1982	5.	třetí v Čakovicích
1983	12.

Foto: archív Miroslava Rosůlka, archív autora a Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Marmande – 8. května 1994
Celkem třiašedesát závodníků zasáhlo roku 1936 do prvního mistrovství světa jednotlivců na ploché dráze. Vedle početného kontingentu Angličanů mělo jedenáct Australanů, tři Američané, dva Švédové, tři Dánové, dva Španělé, dva Němci, Kanaďan, Jihoafričan a Novozélanďan na začátku kvalifikačního procesu minimálně teoretickou šanci stát se mistrem světa. Poválečným rozšířením kvalifikačních kol z Britských ostrovů do Skandinávie s kontinentální Evropy se počet startujících adekvátně zvyšoval. Vyhlídku stát se světovým šampiónem v jediné sezóně měli naposledy před dvaceti lety, kdy mítinkem v dánském Vojensu skončila éra jediného finále. Podívejme se na nástrahy kontinentálních kol očima Jana Holuba.

Léty zaběhaný kvalifikační model
Podoba kontinentální části kvalifikace světového šampionátu jednotlivců se ustálila roku 1979. Tehdy byl počet předkol zvýšen na čtyři, aby z každého z nich postoupila osmička závodníků do čtveřice kvalifikačních kol. Jejich startovní listiny doplnili přímo nasazení závodníci, přičemž do předkola nesměl závodník, který se o rok dříve kvalifikoval do kontinentálního semifinále.

Dvojice kontinentálních semifinále, kam se z každého kvalifikačního kola kvalifikovala nejlepší osmička, předcházela kontinentálnímu finále, které otevíralo brány finále světového. Vezmeme-li v úvahu náhradníky každého pořadatele, do mistrovství světa jenom z kontinentální zóny zasáhla více než stovka závodníků.

Přitom každý z nich mohl postoupit do světového finále a potenciálně se stát světovým šampiónem. Tady by bylo na místě užití příslovce teoreticky, protože v praxi se takový kousek podařil pouze Egonu Müllerovi v severoněmeckém Nordenu v září 1983.

Jerzy Szczakiel, který roku 1973 usedl na trůn vládce světové ploché dráhy, se do finále v Katowicích dostal z titulu polského pořadatelství. Světové finále se cyklicky střídalo mezi Anglií, Švédskem a Polskem, přičemž pět jejich zástupců bylo do startovní listiny zařazeno automaticky, takže nejezdilo kvalifikaci své zóny.

Právě slabší výkony kontinentálních závodníků ve světovém finále stály za zrušením kontinentálního finále a jeho interkontinentálního protějšku v sezóně 1991. O světových finalistech se rozhodlo ve dvou světových semifinále, v nichž se střetli nejlepší ze zámořské, skandinávské a kontinentální zóny.

Hladký postup z Krška
Na rozdíl od současné praxe se před dvaceti lety o majitelích reprezentačních vest rozhodovalo v kontrolních závodech reprezentantů. Jejich podoba však byla v průběhu let stejně stálá jako kulička rtuti z rozbitého teploměru. Vrcholem byly okázalé seriály zjara 1967 a 1968 či dvoustupňová kvalifikace z třiasedmdesátého.

Ekonomické poměry a otevřená cesta do zahraničních lig však na počátku devadesátých let počet kontrolních závodů reprezentantů výrazně stlačila na jeden či dva. V sezóně 1994 se ovšem nekonal žádný. Viníkem se však stalo deštivé počasí, jež nemělo slitování s drahami ve Slaném a Plzni. Plochodrážní komise České motocyklové federace tím pádem musela určit reprezentanty od zeleného stolu.

Jan Holub o rok předtím vypadl v kontinentálním semifinále ve Wiener Neustadtu, a tudíž mohl do předkola v Kršku. „Já byl až pátej‘?,“ nezapře v sobě věčného šprýmaře, když dnes nahlíží do výsledkové listiny, aby si však záhy vzpomněl na podrobnosti. „Jo, pravda už vím, to byla ta jedna moje jízda.“

Míní tím rozjížďku s číslem osm, v níž Sandor Tihanyi vyhrál podruhé v řadě, a kde on skončil za Gašparem Forgáčem. „Den před závodem chcalo a dráha stále za prd,“ vypráví. „A když jsem se potkal s Gažem, šouchli jsme do sebe.“

Nicméně incident se obešel bez pádu i dalšího osočování. „Gažo jel jednu jízdu na mojí motorce, jeho se mu rozlítla,“ svěřuje se Jan Holub se svým gestem fair play. Gašpar Forgáč nakonec putoval s Andrea Maidou a Gaborem Rothem do rozjezdu o stříbrný věnec, který nakonec nedokončil. Janu Holubovi k němu chyběl bod, avšak důležitý byl postup do kvalifikačního kola v Marmande.

Řetězec problémů v Akvitánii
Historické akvitánské město Marmande se vedle dlouhé dráhy zapsalo rovněž do historie světového šampionátu jednotlivců. Osmého května roku 1994 se na oválu uvnitř svérázné dlouhodrážní trati konalo kvalifikační kolo již podruhé.

„Měl jsem obrovskej‘ problém s kombinézou,“ vzpomíná Jan Holub. „Měla silonovou podšívku a na přejímce mi tvrdili, že to nesmí bejt‘. Až pan Mach (tehdejší dealer divišovské Jawy – pozn. redakce) mě zachránil, že řek‘, že je to italská cornerka. Motorku mi asi čtyřikrát vážili.“

Problémy však měli i soupeři. „Jacek Gollob na dlouhý dráze vedle zkoušel motorku,“ vypráví Jan Holub. „A praskla mu duralohliníková přední vidlice. Jako když se vezme laser a uřízne se.“

Na svých zádech vozil startovní číslo čtyři. Závod tím pádem rozehrával v rozjížďce stejného čísla. Triumfoval v ní Tomáš Topinka, jemuž coby dvacetiletému mladíkovi měl nakonec roku 1994 jen o pověstný vlásek uniknout postup do světového finále ve Vojensu a potažmo i do premiérového ročníku Grand Prix.

Za zády pražského juniora protínala metu maďarská dvojice Sandor Tihanyi – Gabor Roth, zatímco Jan Holub inkasoval nulu. Do konce závodu stihnul jen trojici třetích míst, když v šestnácté jízdě nedojel do cíle kvůli patáliím mechanického rázu. Suma sumárum čtrnáctá příčka, když hůř dopadli jen jednačtyřicetiletý Heinrich Schatzer a Gašpar Forgáč.

„Je to menší dráha, ty jsem měl rád, ale že mi to tam takhle nešlo…“ kroutí hlavou o to víc, když si vybaví své další výsledky zpřed dvaceti let. „To byl dobrej‘ rok, jel jsem v Polsku, s Plzní jsme vyhráli extraligu, ale v mistrovství světa jsem takhle vykvet‘. Přitom Marmande je menší dráha, ty jsem měl rád, ale že mi to tam až takhle nešlo?!“

Konzultace s otcem Janem, který tehdy doprovázel svého syna stejně jako dnes svého vnuka, však do jeho tápání vnese přece jen kapku světla. „Rozlítla se mi motorka,“ vybaví si. „Jeli jsme na dvojce a dvojka mi málokdy jela. Asi byl problém ten japonskej‘ tištěnej‘ spoj mezi řidítkama a sedačkou (smích).“

Marné čekání na světového finalistu:
Na kalendáři stál datum 29. srpna roku 1992. Zdeněk Tesař ve Wroclawi projel poslední cílem rozjížďky s číslem osmnáct za třetím Ronnie Correyem, druhým Samem Ermolenkem a vítězným Brianem Kargerem. Vůbec poprvé vyšel během světového finále, které drasticky přerušila průtrž mračen naprázdno.

Stejně jako Tony Rickardsson nasbíral pět bodů, avšak v Čechův prospěch promluvil lepší vzájemný výsledek z patnácté jízdy, v níž skončil druhý za Henrikem Gustafssonem, zatímco pozdější majitel šesti světových titulů skončil poslední za Tommy Knudsenem.

Zdeněk Tesař tím pádem obsadil čtrnáctou pozici, když hodně tratil z konzistentnosti startovní listiny. Kelvin Tatum měl jen o jeden bod víc a skončil devátý, Jimmymu Nilsenovi stačilo sedm bodů na sedmou příčku. Gert Handberg se z bronzu radoval s deseti body na kontě, vicemistr Per Jonsson jich měl jedenáct. Čtrnáct bodů šampióna Gary Havelocka, jehož k velké radosti domácích příznivců porazil pouze Slawomir Drabik, bylo luxusním náskokem.

Zdeněk Tesař už navždy zůstal posledním českým závodníkem, který se dostal do jednodenního finále světového šampionátu. V sezóně 1994 zasáhlo do mistrovství světa celkem čtrnáct našich borců plus dva rodilí Slováci s českým občanstvím, ale slovenskou licencí.

Předkola se stala konečnou pro Jana Schinágla, Vladimíra Višvádera (oba Krško), Bořivoje Hádka a Antonína Švába (oba Pila). Pikantní se stalo vyřazení Antonína Švába, jemuž lékař po pádu v rozjížďce s číslem jedna zakázal další start, čímž se otevřela vrátka do závodu pro místního Rafala Dobruckeho.

Kvalifikační kola přinesla vyřazení nejen Janu Holubovi, o čemž byla řeč v hlavní stati, ale i Gašparu Forgáčovi (oba Marmande), Zdeňku Schneiderwindovi (Neustadt/Donau) a Karlu Průšovi (Diedenbergen).

V kontinentálních semifinále uvízli Marián Jirout (Bydhoš), Petr Vandírek, Jiří Štancl a Václav Milík (Miskolc). Poslední šance zhasla ve světových semifinále. Roman Matoušek se v Bradfordu z pozice náhradníka vůbec nedostal do akce a Bohumil Brhel byl jedenáctý, bod od rozjezdu o náhradníka. Ve stejný den v Praze po třech jízdách odstoupil Antonín Kasper, jenž bojoval s následky zranění po pádu z kola. Nejblíže k postupu měl ve stověžaté matičce Tomáš Topinka. Jak se seběhlo, že mu jej v dodatkové jízdě sebrali Greg Hancock a Billy Hamill nám příště bude vyprávět on sám.

předkolo 1 mistrovství světa jednotlivců 1994 – Krško (SLO):
1. Sandor Tihanyi (H) 14, 2. Andrea Maida (I) 12+3, 3. Gabor Roth (H) 12+2, 4. Gašpar Forgáč (CZ – SMF) 12+E, 5. Jan Holub (CZ) 11), 6. Rainer Selb (A) 10, 7. Heinrich Schatzer (A) 9, 8. Krešo Omerzel (SLO) 9, 9. Gerhard Lekše (SLO) 8, 10. Jan Schinágl (CZ) 7, 11. Christophe Dubernard (F) 4, 12. Thomas Stadler (A) 4), 13. Stephane Tresarrieu (F) 3, 14. John Barbetta (I), 15. Vladimír Višváder (CZ – SMF), náhradníci Tomaž Drnač (SLO) a Artur Horvat (SLO) DNR.

kolo A mistrovství světa jednotlivců 1994 – Marmande (F):
1. Grzegorz Rempala (PL) 12, 2. Roman Matoušek (CZ) 11+3, 3. Massimo Mora (I) 11+2), 4. Laszlo Bodi (H) 11+1, 5. Tomasz Gollob (PL) 10, 6. Jacek Gollob (PL) 9, 7. Andrea Maida (I) 9, 8. Tomáš Topinka (CZ) 8+3, 9. Sandor Tihanyi (H) 8+2, 10. Gabor Roth (H) 8+1, 11. Rainer Selb (A) 7, 12. Philippe Berge (F) 4, 13. Krešo Omerzel (SLO) 3, 14. Jan Holub (CZ) 3, 15. Heinrich Schatzer (A) 2, 16. Gašpar Forgáč (CZ – SMF), náhradníci Mickael Manceaux (F) DNR, Frederic Brisseau (F) 0 a Christophe Goret (F) DNR.

Foto: archív Jana Holuba, Mirek Horáček a Karel Herman