Před 20 lety: synové slavných otců se sestřelili z pódia nejen obrazně, ale i doslova

Mšeno – 27. srpna 1994
V naší ploché dráze není rozhodně výjimkou, vydá-li se v otcových závodních šlépějích také jeho potomek. Nicméně v celé historii šampionátu republiky jednotlivců se pouze Aleš Dryml a Václav Milík chlubí, že na mistrovský trůn usedli také jejich potomci. I když nebýt incidentu po startu rozjížďky s číslem patnáct finálového závodu ve Mšeně v srpnu 1994, mohly třeba historické tabulky vypadat jinak. Nechejme však spekulací, které už stejně nejdou ověřit praxí, a raději si spolu s Janem Holubem a Jiřím Štanclem vyprávějme další polozapomenutý plochodrážní příběh.


Prolog o čtvrtstoletí dříve
Psal se rok 1970 a osmadvacetiletý Jan Holub měl při obhajobě titulů mistra republiky z předcházejících dvou sezón nové soupeře. Jiřímu Štanclovi a Václavu Vernerovi šla vojna v Rudé hvězdě evidentně k duhu. Z šesti vypsaných závodů se do konečné klasifikace započítávaly čtyři nejlepší výsledky. Vítězství mělo největší váhu, jelikož bylo honorováno patnácti tabulkovými body bez ohledu na skóre z jízd.

Jiří Štancl tehdy triumfoval na Markétě, v Chomutově, Žarnovici a Březolupech, aby ve svých necelých jednadvaceti letech ustavil rekord pro nejmladšího československého šampióna. Václav Verner vyhrál ve Slaném, avšak druhá místa v Praze, Chomutově, Žarnovici a Březolupech z něho učinila vicemistra. Jan Holub nevyhrál ani jeden závod, triumf z Liberce si odvážel Zdeněk Majstr, však čtyřikrát jej dekorovali vavřínovým věncem, takže s přehledem uhájil alespoň třetí příčku.

Čas zůstal věrný své férové tradici a měřil všem naprosto stejným metrem. Ve šlépějích Jana Holuba a Jiřího Štancla se vydali jejich synové. Roku 1994 Libor Holub už nezávodil a jeho starší bratr Jan prožíval vrcholná léta své kariéry. Jiří Štancl, dlužno dodat že již třetí plochodrážník rodu, se právě ve svých devatenácti letech vydával na cestu vzhůru.

Moravská dramata
Na sklonku roku 1992 opustil Jan Holub pražský Olymp. Zamířil do Chabařovic, kde však po ročním působení putoval zpátky do Plzně, kde jeho kariéra počátkem osmdesátých let startovala. „To bylo nádherný,“ komentuje dnes svůj přestup. „Vrátit se do Plzně bylo uklidňující. V Chabařovicích byla nádherná parta, ale přece jen to dojíždění sem a tam bylo dlouhý. Navíc tam byl problém s panem Práškem, co měl firmu PF 2000. V tý době jsem to nemoh‘ dělat zadarmo a dotovat ze svýho. Do Plzně jsem se vrátil jako domů, protože jsem tam začínal. Asi bych tam šel už z Prahy rovnou, ale Chabařovice přišly s krásnou nabídkou, tak jsem to zkusil. Pro plochou dráhu tam dělali hrozně moc, ale firma PF 2000 se finančně zhroutila a já musel hledat jiný řešení.“

Plzeň před dvaceti lety mířila na vrchol a to nikterak obrazně. Pravidelná účast Simona Wigga v extraligových závodech byla tím správným katalyzátorem, který přetavil klubové ambice ve zlaté medaile. Za těchto okolností mohli závodníci západočeského klubu chovat oprávněně vysoké ambice v mistrovství republiky jednotlivců.

Do finále, které se poprvé konalo ve Mšeně, pronikli tři. Jiří Štancl stál v semifinále v Kopřivnici na nejnižším stupínku pódia. Jan Holub byl na severu Moravy sedmý. Druhé semifinále bylo na programu hned následující den v Březolupech. Bořivoj Hádek sice neviděl cíl v rozjezdu s pardubickým Vladimírem Kalinou a Pražanem Tomášem Topinkou v rozjezdu o postupové místo. Avšak nakonec jel finále jako regulérní finalista, jelikož ze startovní listiny vypadli hned dva účastníci. Marián Jirout si ve finále juniorského mistrovství světa v Elgane zlomil zápěstí a Antonín Šváb se z pouáku v Ludwigslustu vrátil s poraněnými obratli.


„Na to, že jsem ji neměl rád, byla to dráha 1A,“ vzpomíná Jan Holub na semifinále v Kopřivnici, aby vzápětí zdůvodnil své najetí do pásky v rozjížďce s číslem devět. „To jsem byl celej‘ já. Chtěl jsem udělat trošičku letmáček, to je pravda. Luboš Jedek jezdil v Kopřivnici vždycky velice dobře, tak jsem chtěl odstartovat, ale trošku jsem zapáskoval.“

Ve chvíli, kdy mířil do kopečka nájezdu do depa, měl u svého jména teprve tři body. Ve dvou závěrečných jízdách musel úřadovat naplno. V duchu pravidel šampionátu 1994 mělo finálovou jistotu jen sedm nejlepších z každého semifinále. Bohumil Brhel byl coby úřadující šampión dosazen rovnou bez kvalifikace, zatímco osmí z každého semifinále se měli ve Mšeně rozjíždět o poslední volné místo.

Jan Holub nakonec ve třinácté jízdě porazil Petra Vandírka a na začátku poslední série i Jiřího Štancla s Mariánem Jiroutem. „Mário jel do tý doby hrozně krásně,“ říká Jan Holub. „Z něho jsem měl největší strach. V Kopřivnici mě hrozně překvapil Pavel Ondrašík. Do tý doby se jenom tak proplejtal, ale tady jel jako doma.“

Závod vyvrcholil tříčlenným rozjezdem o dvě postupová místa. Prosadil se v něm Karel Průša, zatímco Jan Holub jistil situaci z druhé příčky. Když třetí Lubomír Jedek odstoupil, bylo rozhodnuto.

Pořádně vysoko
Pod sponzorstvím Jiřího Opočenského, který ve Mšeně vyráběl jízdní kola značky Oliba, se mšenská plochá dráha okolo poloviny devadesátých let vydala na cestu vzhůru. A právě pořádání finále mistrovství republiky jednotlivců v srpnu 1994 se stalo první velkou stanicí na této pouti. Zájemci o finálový mítink bojovali formou dražby, kdo dá více na odměnách pro závodníky, a v tomto případě se cena přehoupla přes rekordních sto tisíc korun.

„Předpokládalo se, že největší favorit bude Tonda Kasper,“ přibližuje Jan Holub tehdejší očekávání v závodě, který za krásného slunečného počasí přilákal do ochozů mšenského stadiónu davy diváků. „Taky Vanďa si jel svou krásnou a vyrovnanou jízdu. Bohoušek Brhelů byl v Anglii, obhajoval dva předchozí tituly. Kdo uměl překvapit, byl Venca Milíků. S těma se muselo počítat. A já si ten den tak krásně věřil.“

A vskutku, cílem rozjížďky s číslem čtyři se jako první prohnal právě Jan Holub, na jehož štítě zůstali Václav Milík, Pavel Koten a Vladimír Kalina. V páté jízdě jej o punc neporazitelnosti připravil Petr Vandírek, ale dva body na úkor Pavla Ondrašíka a Lubomíra Jedka se náramně hodily. A to tím spíše, vrátil-li se Jan Holub v rozjížďce s číslem dvanáct na vítěznou cestu. Do cíle za sebou dovedl Lubomíra Batelku, zaskakujícího za Karla Průšu se zlomeným zápěstím z druhé jízdy, Bořivoje Hádka a Jaroslava Gavendu.


„Začalo to hezky,“ vrací se Jan Holub o dvě desítky let zpátky. „První jízda tři body. Ve druhý mě porazil Vanďa, ale půl oválu mi nedal, do cíle jsme dolítli spolu, to byla nádhera. Třetí jízda tři body, taky nádhera.“

Důvody k optimismu byly na místě. Bohumil Brhel kraloval úvodním dvěma sériím, avšak v rozjížďce s číslem devět zůstal stát kvůli poruše motoru. Přitom však v první jízdě stačil porazit Petra Vandírka, jenž však zase v rozjížďce s číslem deset připravil o punc neporazitelnosti Antonína Kaspera.

Před čtvrtou sérií se tedy o průběžné vedení dělili Antonín Kasper, Petr Vandírek a Jan Holub s osmi body. Šance Jana Holuba se ještě zvětšily, když Václav Milík v rozjížďce s číslem čtrnáct porazil Petra Vandírka. Sám mířil na startovní rošt hned vzápětí, přičemž mu za soupeře byli Jiří Štancl, Robert Král a Vlastimil Červenka.

„Teoreticky tam nebyli soupeři, s kterejma by se dalo počítat na titul,“ komentuje Jan Holub. „Navíc jsem s Jirkou jezdil v Plzni. Znal jsem ho a byli jsme kamarádi. A jak to dopadlo, byl to nářez!“

Rozjížďka s číslem patnáct otáčí všechno vzhůru nohama
Zelené světlo zhaslo a páska letěla nahoru. A záhy byl celý stadión na nohou, jelikož se oba plzeňští závodníci srazili. „Odstartovali jsme a já přišel o všechny dráty v předním kole o Jirkův hák,“ líčí Jan Holub situaci ze svého úhlu pohledu. „Byl přede mnou, já to dal nad něj. On tam byl, já tam chtěl bejt‘ víc. Přijel jsem tam zvenku, byl jsem v půlce jeho motorky. Jeho to malinko natáhlo, hákem mi vyplet‘ přední kolo a bylo po srandě.“

Jiří Štancl upadl a na rampě vylučovacích světel se rozsvítila bílá, která odpovídala barvě povlaku přilby Jana Holuba. „Pak přišlo to rozhodnutí, že já, co neupad‘, jsem byl vyloučenej‘,“ konstatuje Jan Holub. „Je fakt, že si myslím, že to bylo nespravedlivý. Bylo to v nájezdu po startu, moh‘ to nechat jet se všema čtyřma.“

Úzus první zatáčky byl do reglementů implementován právě s ohledem na podobné situace. „Neříkám, že jsem za to nemoh‘, ale taky netvrdím, že jsem to zavinil,“ filozofuje Jan Holub stylem Chytré Horákyně. „Šel jsem z trojky, Jirka stál na lajně. A já si to z tý trojky namířil až na tu lajnu. Jirka byl v tý jízdě největší soupeř. A já věděl, že se dalo jet do půlky dráhy, víc ne.“

Rovněž Jiří Štancl si závod vybavuje dodnes. „Finále republiky 1994? A bouračka s Jéňou,“ má hned jasno, o čem je řeč. „Honza měl dobře rozjetej‘ závod. Kdyby bejval přišel před jízdou a domluvil se, tak by vše bylo určitě jináč! Jezdili jsme spolu přece v jednom klubu, za Plzeň jsme spolu a s Boříkem skončili druhý ve dvojicích a tenhle karambol byl zbytečnej‘. Ale v zápalu boje chce každej‘ vyhrát. Výsledky z mistráku, to byl klíč k nasazení jezdců do mistrovství světa na další rok. A kdo byl vpředu, mohl si vybrat i dráhu, kde mu to více závodilo.“

A jak viděl incident z rozjížďky s číslem patnáct on sám? „Jel jsem z červený, Jéňa z trojky,“ vzpomíná. „Mezi náma stál Vlasta Červenka. Ňák jsme do sebe nebo o sebe lízli a už to lítalo. Moje motorka dokonce sejmula praporkáře. Honza byl vyloučenej‘, dohadoval se tam s rozhodčím, ale nepřesvědčil ho. A já se bouchnul pěkně do makovice.“

Rána do hlavy se stala limitujícím faktorem pro další ambice Jiřího Štancla. „Pamatuju si, že jsem nastoupil do opakovačky,“ pokračuje. „Sice doktor byl jiného názoru, ale náš taka prostě rozhod‘, že když já chci nastoupit, tak on a se do toho nemontuje. Bohužel už to nebylo ono. Zaparkoval jsem do plůtku v zatáčce u depa, přelez‘ hrazení a dál se už neúčastnil. Ten doktor asi věděl, o čem mluví…“


Strom si přece jen udržel jistou vzdálenost od jablka
Nicméně i Jiří Štancl starší měl správné argumenty. Jeho syn do svého pádu inkasoval šest bodů, přičemž jedenáct jich nakonec stačilo na třetí příčku. Nejvíc ovšem litoval Jan Holub, a to tím spíše, vnímal-li své vyloučení jako křivdu.

„Malinko to člověka psychicky podpoří, stane se z něj klidnej‘ a vyrovnanej‘ jedinec, že by všechny zabil,“ zní z jeho hlasu hořkost i po dvou desítkách let. Opakovanou patnáctou jízdu nakonec ovládl Robert Král. Tehdy devatenáctiletý borec z Divišova ve slánské vestě si právě dláždil cestu ke konečnému pátému místu. Jeho umístění bylo o to neuvěřitelnější, že jej dosáhl ve svých devatenácti letech a všechny juniory nechal za sebou.

V šestnácté jízdě zamířil Antonín Kasper za titulem. Hned po přestávce s ním měl změřit své síly právě Jan Holub. Aby toho nebylo málo, na startovním roštu jim dělali společnost Bohumil Brhel a Tomáš Topinka, jemuž fatální defekt motoru v rozjížďce s číslem jedenáct sebral vítr z plachet.

„Moje poslední jízda byla ta nejnabitější, akorát Vanďa by mi tam ještě chyběl,“ říká Jan Holub. Odstartovali jsme, v motorce mi zacukalo. Nejelo to a já jako závěrečnej‘ zlatej‘ hřeb udělal nulu.“

Antonín Kasper v úžasném souboji porazil Bohumila Brhela a stal se mistrem. Určitě není bez zajímavosti, že Jawa Divišov se roku 1994 mohla pyšnit čtyřmi medailemi z mistrovství světa, ale domácí primát jí sebral jediný GM v poli osmnáctky finalistů. Petr Vandírek si hned vzápětí pojistil stříbro, zatímco Václav Milík si triumfem v rozjížďce s číslem dvacet řekl o rozjezd o bronz s Bohumile Brhelem. V něm Pražana již podruhé nechal na holičkách motocykl. Jan Holub nakonec skončil pátý.


Titul mistra republiky mu měl již navždy zůstat odepřený. „Nikdy taková krásná příležitost nebyla,“ krčí rameny. „Tak nádherně rozjetý závody na titul mistra republiky. Jinak do toho vždycky něco vlezlo. Tenkrát by ale bylo hrozně krásný, kdyby Olymp Praha a Zlatá přilba Pardubice dostala od takovýho šmrdlala a jednoho z mála soukromejch‘ jezdců, jako jsem byl já.“

Vzhledem ke zranění se už Jan Holub až do konce kariéry ve finálové části mistrovství republiky již neobjevil. Mistrovské koruny se nedočkal ani Jiří Štancl, avšak na rozdíl od Jana Holuba se na mistrovské pódium postavil ve Slaném, kde v září 1998 skončil druhý. Poté se však soustředil zejména na britské ligy a v mistrovství republiky jednotlivců již nestartoval.

A tak až do září roku 2005 nebyl u nás žádný plochodrážník, který by se mohl pochlubit, že jej jeho potomek vyrovnal v otázce titulu mistra republiky jednotlivců. Tehdy se prvním stal Aleš Dryml, o co se postaral jeho mladší syn Lukáš. Na mistrovský trůn posléze usedl i Aleš Dryml mladší. Druhým rodinným tandemem, jemuž se mistrovský kousek povedl, jsou Václav Milík starší a mladší.

Jan Holub nejstarší se sice nedočkal mistrovské medaile od svého syna, avšak jeho nadějí živí vnuk Jan. Loni v Březolupech to bylo pořádně zamotané. A kdo ví, jak by všechno dopadlo, kdyby poznali že horšící se vlastnosti motocyklu Jana Holuba na tvrdnoucí dráze nejsou zapříčiněny jejich neschopností najít vhodný set up, nýbrž prasklým rámem. Život jde ale dál a kdo ví, čeho se na oválech ještě dočkáme!

finále mistrovství republiky jednotlivců 1994 – Mšeno:
1. Antonín Kasper (Praha) 14, 2. Petr Vandírek (Praha) 13, 3. Václav Milík (Pardubice) 11+3, 4. Bohumil Brhel (Praha) 11+E, 5. Robert Král (Slaný) 9, 6. Jan Holub (Plzeň) 8, 7. Tomáš Topinka (Praha) 8, 8. Pavel Ondrašík (Praha) 8, 9. Vlastimil Červenka (Březolupy) 7, 10. Jiří Štancl (Plzeň) 6, 11. Pavel Koten (Chabařovice) 6, 11. Pavel Koten (Chabařovice) 6, 12. Vladimír Kalina (Pardubice) 5, 13. Bořivoj Hádek (Plzeň) 5, 14. Lubomír Jedek (Praha) 3, 15. Jaroslav Gavenda (Březolupy) 0, 16. Karel Průša (Chabařovice) 0; náhradníci Lubomír Batelka (VTJ Racek) 5 a Richard Wolff (Praha) 0.

Účinkování Jana Holuba a Jiřího Štancla ve finále mistrovství republiky jednotlivců:

Jan Holub: 1987 – 15.; 1988 – 11.; 1990 – 6.; 1991 – 10.; 1992 – 10.; 1993 – 10.; 1994 – 6.
 
Jiří Štancl: 1993 – 9.; 1994 – 10.; 1995 – 13.; 1996 – 13.; 1997 – 7.; 1998 – 2.

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a archív autora