Pardubice – 12. září 1965
Zlatá přilba je na svítkovském závodišti teprve podruhé. Řada škarohlídů stále nemůže přenést přes srdce, že travnatá dráha dostihového závodiště patří již jen koňům a hanlivou přezdívku žlutá přilba skloňuje ve všech sedmi českých pádech. Nicméně byť do světového finále, které se po roce vrací do Wembley, zbývá necelý týden, na východě Čech nechybí představitelé světové elity. Na finálovém roštu stojí Barry Briggs, tehdy zatím jen trojnásobný mistr světa, Rus Farit Šajnurov a čtveřice elitních československých závodníků. Zhruba patnáct tisícovek diváků doufá, že stejně jako předloni o kousek dál na travnaté dráze zůstane blyštivá trofej doma. Páska letí nahoru a oni ještě netuší, že za necelé dvě minuty budou zklamáni. Z ampliónů se totiž po dekorování trojice nejlepších ozve píseň Sojuz něrušimij. Naděje ochozů splní až o osm let později Milan Špinka, jenž však zatím ve svých čtrnácti letech může pouze šroubovat na motocyklech svého toce, jenž nastupuje k závodu všech závodů coby šestačtyřicetiletý rutinér, ovšem vypadne již v sobotní kvalifikaci.

 

Čtyřicet mužů v boji o blyštivý klenot a plochodrážní ESO

V sezóně 1965 byla Zlatá přilba ještě ve stadiu experimentu a hledání optimální podoby svého závodního rozpisu. Oproti předchozímu ročníku, který zavedl plochodrážníky bojující o nablýskanou trofej a plochodrážní ESO v exportním provedení poprvé do Svítkova, se zásadně změnily propozice.

Dvoudenní charakter zůstal zachován a kromě favoritů Barryho Briggse, Ove Fundina, Charlie Monka a Antonína Kaspera, jež byli nasazeni rovnou do čtvrtfinále, se zbývajících šestatřicet závodníků zapojilo již v sobotu do kvalifikačních rozjížděk.

Bylo jich šest, přičemž do čtvrtfinále postoupili první dva v cíli každé z nich. Zbývající čekala čtveřice opravných jízd, která do čtvrtfinále pustila rovněž vždy nejlepší dva. A pozor, právě v pětašedesátém začala tradice skupin s trojící rozjížděk ve stejném jezdeckém složení, přičemž nejhorší výsledek se škrtal.

Že nešlo o žádnou selanku, svědčí fakt, že Antonín Šváb hned ve druhé kvalifikační jízdě vylepšil rekord dráhy na hodnotu 76,4. Pakliže bychom jeho čas chtěli srovnávat jeho čas s dnešními, musíme si uvědomit, že tehdy byl ovál dlouhý 410 metrů.

Adolf Kuba v reportáži pro Svět motorů na téma netradičního rozpisu:

„Ti, co se dobře umístili, byli spokojeni, ti, kteří neuspěli, hovořili o sportovně nezajímavém a netechnickém způsobu závodů, o slabém výkonu svých strojů a podobně. Škoda, že mezi našimi plošináři neslyšíme častěji upřímná slova, že někdo byl lepší.“

Nedělní pořad začal velkolepě. Diváci mohli sledovat parašutisty, letecké modeláře, ale také utkání vojenských ragbistů. Nicméně nejvíce je lákal přece jen maratón osmadvaceti plochodrážních rozjížděk. V opravných jízdách nejvíce překvapil třiadvacetiletý Jan Holub.

V původní verzi startovní listiny figuroval jen jako náhradník a příležitost ke startu dostal až díky absenci přihlášených Rakušanů. Starty si rozhodně dát za rámeček nemohl, avšak ve všech případech se dokázal propracovat do čela. A jako jediný dokázal vyhrát všechny tři jízdy své skupiny. Ve čtvrtfinále nakonec zůstal viset jen velice těsně.

Jihočeský borec, jehož jméno v dalších letech proslavili i synové a vnuk, se rozhodně za své třinácté místo nemusel vůbec stydět. A to tím spíše, že se čtvrtfinále stalo osudovou pastí i pro profesionály z britské ligy Alana Cowlanda a Charlie Monka.

 

Rus dovedl Čechy do cíle na provázku jako matka husa svá housátka

Nicméně sedmnáctá Zlatá přilba Československa měla zlomit také ambice Ove Fundina. Švédský bouřlivák, který dokázal prohýřit celé noci a pašovat slivovici v nádržích plochodrážních strojů ESO, neměl dost bodů na finále. Viník byl nasnadě, divišovský motocykl, jemuž se prý nedostávalo koňů ve výkonové charakteristice.

Po padesáti letech těžko soudit, kde byla pravda. Každopádně se Ove Fundin na startovní rošt malého finále, které se stalo kořistí domácího Rudolfa Havelky, nepostavil. Hořkou pilulku musel polykat také následující týden ve Wembley. Zatímco Björn Knutsson si vychutnával pocit nejlepšího plochodrážníka modré planety, Švéda stejně jako o rok dříve v Göteborgu připravil v rozjezdu o stříbro Igor Plechanov.

Ten nepřijel do Pardubic obhajovat své prvenství, jelikož se již plně soustředil na Wembley. V sestavě Sborné jej zastoupil Farit Šajnurov, kteří si z východu Čech nakonec odvážel nejen skalpy dvou světových finalistů, ale také hlavní trofeje.

Prorocká slova Adolfa Kuby v reportáži na stránkách Světa motorů číslo 20:

„Pořadatelé se opět vyznamenali a připravili divákům podívanou, která se stane, právě tak jako dřívější ročníky na travnaté dráze, každoroční očekávanou lahůdkou sportovních diváků.“

Dochované snímky ukazují, že po startu finálové jízdy na šest kol byl vpředu Jaroslav Volf. Ústecký plochodrážník byl v sezóně 1964 prvním československým závodníkem ve světovém finále, avšak o rok později vypadl v kontinentálním finále ve Wroclawi. A nebyla mu souzena ani Zlatá přilba.

Zůstal těsně pod stupni vítězů, když za sebou nechal Luboše Tomíčka, jenž se v srpnu v Žarnovici dočkal svého pátého titulu mistra republiky a neměl chybět ani ve Wembley. Mnohem hůř než Jaroslav Volf však dopadl Barry Briggs. V první zatáčce spadl, navíc se mu následující týden nepovedla obhajoba titulu mistra světa, když skončil až čtvrtý.

Do finále se kvalifikoval také Antonín Kasper, který o dva roky dříve rozjásal desítky tisíc diváků, když v posledním ročníku Zlaté přilby na travnatém ovále na poslední chvíli sebral vítězství Angličanovi Martinu Tatumovi. Hodně se přáteli s Františkem Šťastným a stejně jako on dokáže o svých závodech barvitě vyprávět. Sedmnáctému ročníku závodu všech závodů se věnoval také v knize Sekáček se Zlatou přilbou aneb celý život u ploché dráhy, která je v současné době k mání v přímém prodeji na našich závodech.

„Farit Šajnurov dobře odstartoval,“ líčil. „Standa Kubíček byl druhý a já mu celou jízdu nadával. Položil jsem to na venek, Standa to vzal pode mě a já musel zpomalit. Šajnurov nám ujel na určitou vzdálenost a já bojoval se Standou. Byl pomalejší, ale já nebyl schopný ho předjet. Nestačilo velké srdíčko, abych ho předjel.“

 

Svítkov musel čekat devět let

A tak se stejně jako před rokem hrála sovětská hymna. Stanislav Kubíček si jako nejlepší československý účastník převzal pohár věnovaný redakcí motoristického časopisu Svět motorů. Antonín Kasper na něho koukal trošku skrze prsty.

„Vynadal jsem mu do ptáků,“ píše na stránkách knihy, která čtenáře provází celým jeho životem u ploché dráhy, a z níž také pocházejí zde zveřejněné snímky. „On se ale jen uculoval ‚co se děje‘. Jsou to závody, jel tak, jak jel. Musel být spokojený s druhým místem. A kdo by také nebyl, Zlatá přilba je Zlatá přilba.“

Jenže lepší než stupně vítězů při Zlaté přilbě je vítězství při Zlaté přilbě. Od šestašedesátého si věnce odváželi Antonín Kasper, František Ledecký a Miloslav Verner.

Až přišla neděle 23. září roku 1973 a Milan Špinka projel cílem finálové jízdy v sedle Jawy vypůjčené od svého bratrance Evžena Erbana jako první a v devátém ročníku Zlaté přilby ve Svítkově ukončil dlouhé čekání na československého vítěze.

17. Zlatá přilba Československa – Pardubice:

1. Farit Šajnurov (SU), 2. Stanislav Kubíček (CS), 3. Antonín Kasper (CS), 4. Jaroslav Volf (CS), 5. Luboš Tomíček (CS), 6. Barry Briggs (NZ), 7. Rudolf Havelka (CS), 8. Valentin Krajev (SU), 9. Antonín Šváb (CS), 10. František Ledecký (CS), 11. Konstanty Pociejkowicz (PL), 12. Ove Fundin (S), 13. Jan Holub (CS), 14. Jerzy Trzeszkowski (PL), 15. Jurij Oleněv (SU), 16. Florian Kapala (PL), 17. Sergej Ljatosinskij (SU), 18. Mieczyslaw Polukard (PL), 19. Miloslav Verner (CS), 20. Ryno Westergren (S), 21. Charlie Monk (AUS), 22. Bert Lindarw (S), 23. Alan Cowland (GB), 24. Miroslav Šmíd (CS) – dalších šestnáct závodníků odpadlo v sobotní kvalifikaci

Foto: kniha Sekáček se zlatou přilbou aneb celý život u ploché dráhy a Mirek Horáček

Korskro – 15. září 1985
Sluníčko se krásně odráželo na stříbrném věnci na jeho krku, když jej přátelé a mariánskolázeňští pořadatelé házeli vstříc šmolkově modré obloze s bílými obláčky. Na kalendáři byla neděle osmnáctého září roku 1983 a on se právě po triumfu ve finálové jízdě stal vicemistrem světa. Ještě než se však vrátil oběma nohama na pevnou zem, ozvaly se hlasy dehonestující jeho fenomenální úspěch. Prý na něm velkou roli mělo důvěrně známé domácí prostředí. Vodu na mlýn kritikům přidalo i světové dlouhodrážní finále i napřesrok. Z Herxheimu se vracel s osmým místem, když mu důležité body sebral kabel zapalování, který vytrhla hutná cejcha materiálu z promoklé dráhy od zadního kola Petera Collinse. Jenže v pětaosmdesátém se Jiří Štancl opět vyhoupl na piedestal světové slávy, když se z dánského Korskro vrátil podruhé jako dlouhodrážní vicemistr světa.

 

Cestu do finále lemovala dvě vítězství

Třetí květnová neděle roku 1985 rozhodně nesplnila očekávání těch, kteří se těšili na krásné vyvrcholení jarního víkendu. Prakticky celé území Československa zasáhly silné deště a meteorologové dokonce hovořili o rekordních přívalech vody z oblohy. Mokli rovněž návštěvníci různých motoristických akcí, jichž se před třiceti lety pořádal přehršel. A nejen oni.

Jacky Vimond mířil v Holicích vstříc triumfu i ve druhé jízdě světového motokrosového šampionátu dvěstěpadesátek. Jenže nebeská stavidla se otevřela naplno a příval dešťové vody proměnil slavnou trať v bezednou bažinu. Francouz oblečený v netradičních růžových barvách se stejně jako jeho stejně zbarvená Yamaha proměnil v bahenní kouli. A zezadu udeřil rakouský dlouhán Heinz Kinigadner, který dojel k vítězství v sedle tovární KTM.

Na druhém konci republiky však dešťové apokalypse zůstali ušetřeni. Čtvrtfinále mistrovství světa na dlouhé dráze v Mariánských Lázních provázelo slunečné počasí. Jediná voda, která dopadla na dráhu, pocházela z kropicích vozů, které stěží popadaly dech, aby stačily kilometrový ovál ukropit.

Erik Gundersen na západ Čech dorazil jako úřadující mistr světa, avšak dvě poruchy jeho GM při sobotním tréninku zmrazily jeho charakteristický úsměv. V rozjížďce s číslem jedna však suverénně vedl, ovšem ve třetím okruhu se kolem něj přehnal Jiří Štancl.

Československý reprezentant v základní části prohrál pouze s Finn Rune Jensenem, aby v semifinále zopakoval předjetí Erika Gundersena. Dánský šampión však ve finále nejlépe odstartoval a spolu s ním se svezl i jeho krajan Finn Rune Jensen.

Jiří Štancl zahájil stíhací jízdu, avšak Erik Gundersen záhy zastavil s další poruchou motocyklu. Finn Rune Jensen se na prvním místě udržel až do cíle. V součtu bodů jej však předčil Jiří Štancl, jehož sebevědomí nezvýšilo jen vítězství v závodě, ale i především tři porážky úřadujícího mistra světa. Jeho forma stoupala a on stále snil, že by jej na světovém dlouhodrážním trůnu mohl nahradit.

Semifinále se konalo ve Vilshofenu, kde o jedenáct let dříve Jiří Štancl poprvé postoupil z kvalifikačního kola. Nakonec prošel i semifinále v Mariánských Lázních a debutoval ve světovém finále, v němž od té doby ani jednou nechyběl. Nyní místní stadión sálal třicetistupňovým žárem. A byť se tady měl rozhodnout o polovině startovní listiny finálového závodu, bylo jasné, že Erik Gundersen své zlato neobhájí.

Dán si vyprosil zvláštní trénink na sobotní dopoledne, aby stihnul letadlo na večerní utkání britské ligy. Jenže neujel ani dvě kola a upadl tak nešťastně, že s prasklým obratlem skončil v péči místních lékařů.

Jediným hrdinou semifinále byl nakonec Jiří Štancl. V základní části dvakrát vyhrál a jednou skončil druhý. Další vítězství přidal v semifinále a skvěle odstartoval i ve finála. Avšak Gerd Riss upadl, jelo se znovu a nyní byli rychlejší Martin Hagon a Georg Hack. Avšak i tři body stačily českému borci na celkový triumf. Po dvou vítězných kvalifikačních závodech mohl očekávat světové finále v dánském Korskro v půlce září v s nejvyššími ambicemi.

 

Zraněné hrudní obratle a komunisté nezapadají do koncepce dokonalé přípravy

V polovině osmdesátých let nebyla dlouhá dráha výsadní doménou specialistů, kteří se tehdy spíše realizovali v evropském šampionátu na travnaté dráze. „Startovní listina byla plná lidí, co něco dokázali ať na krátké či dlouhé dráze,“ uvažuje Jiří Štancl po třiceti letech nad vyplněným programem z Korskro. „Gerd Riss, Egon Müller, Shawn Moran, Bobby Schwartz, Martin Hagon, Jeremy Doncaster, Simon Wigg, Marcel Gerhard, Ivan Mauger… Těch lidí bylo doopravdy hodně. Co oni všechno pro o udělali, aby se stali mistry světa!“

Mezi osmnácti finalisty byli kromě Jiřího Štancla ještě další tři čeští reprezentanti, Aleš Dryml, Václav Verner a Petr Ondrašík. „My tam přijeli jako chudý příbuzný na poslední chvíli, jak to bejvalo,“ přibližuje rozdíl mezi cizinci a československou reprezentací. „Všichni si mysleli, jak se máme, že jedeme na západ. Ale my přijeli na trénink, pak se odjel závod a my zase jeli pryč do míst, kde jsme měli zázemí, jako byl Regensburg.“

Jiří Štancl se chystal na své dvanácté finále mistrovství světa na dlouhé dráze a ze zkušeností nasbíraných s boji se světovou špičkou dobře věděl, že standardní produkce z Jawy mu vysněný titul nemůže zajistit. Proto do Korskra dorazil s rámem Haruschi od Wolfganga Uhliga, jenž byl o sedm centimetrů delší než divišovský.

„Finále jsem absolvoval na Uhligově rámu, byl perfektní,“ nešetří Jiří Štancl chválou ani po třech desítkách let. „Wolfgang byl člověk schopnej‘ z kusu kovu udělat hlavu nebo díly motoru. Na západě byly zvyklí, když něco chceš, musíš za to zaplatit. My žili v socialismu. Všechno jsme dostali a záleželo, co závodník udělal pro to, aby měl lepší výsledek než ostatní. Proto třeba Simon Wigg pracoval s Hansem Zierkem. Ale i ostatní. Zaplatili si stadión v Německu, aby se tam svezli. Když Simon potom jezdil v Plzni, povedlo se mi zařídit, aby se před finále svezl v Mariánkách. A on tam pak udělal pátej‘ titul. Motorku tu nechal a vyhrál na ní Zlatou přilbu.“

V útrobách motoru Jiřího Štancla byla nejen speciální vačka navržená Karlem Stejskalem, ale i titanové komponenty, jejichž užití bylo později na dlouhou dobu zakázáno. „Za pět tisíc marek jsem si koupil ventily s pístním čepem z titanu,“ přibližuje svou investici ve výši, za níž by si mohl tehdy koupit novou škodovku. „Standa Dvořák mi připravoval motor doma na koleně. Dělali jsme maximum pro výsledek.“

Jenže pro úspěch nepracovaly ani okolnosti, ani konec konců vedení Rudé hvězdy Praha. Na jednu stranu největší československý klub poskytoval nadprůměrné zázemí, na druhou stranu však hvězda typu Jiřího Štancla potřebovala větší prostor rozmáchnout se. Jedinou šancí byl odchod na komerční styk, o němž hrdina našeho vyprávění hovořil stále hlasitěji.

„Chtěl jsem na komerční styk,“ říká. „Šel jsem za konkurencí, říkal jsem si, proč bych nemoh‘ elitu porážet. Dneska kluci můžou jezdit, kde chtěj‘. Zavolaj‘ panu Moravcovi o povolení a jednou. Dříve se musela nominace dělat podle výsledků. Jako šéfové výpravy s námi jezdili lidi, co ani nevěděli, že se plochá dráha jezdí doleva a na čtyři kola. On si na tribuně moh‘ maximálně vypíchnout tužkou oko, ale já se třeba na ovále moh‘ i zabít.“

Při tradičním závodě na travnaté dráze 15. srpna v Nandlstadtu si Jiří Štancl pochroumal hrudní obratle. Šestý byl zlomený a čtvrtý napůl prasklý. Jeho dvorní lékař Josef Mrázek z plzeňské nemocnice mu doporučil měsíc klidu. Jenže konec rekonvalescence by se kryl s termínem světového finále, takže se Jiří Štancl objevil ještě v posledním díle domácího dlouhodrážního šampionátu. Neodolal ani účasti ve Zlaté přilbě SNP. Aby si odvezl z Tekova domů natrvalo už druhou trofej, mu chybělo pár centimetrů na metě finálové jízdy, kterou jako první protnul Antonín Kasper.

V pondělí před odjezdem do Korskro mu náčelník plochodrážní Rudé hvězdy Josef Mičán uložil stranický úkol sepsat hlášení o práci stranické skupiny. Jiří Štancl si nebral servítky, odevzdal jej včas a pak jen spěchal pospíchat naložit do autobusu své motocykly. Doma v dílně vzal křídu a na ponk napsal své přání, že tentokrát to s titulem mistra světa už konečně vyjde.

 

Světovým šampiónem může být kdokoli z šestky finálové jízdy

Dánské Korskro je proslulé svými každoročními koňskými trhy. Sotva sem československá výprava dorazila, shledali, že dráha je velice tvrdá. Podmínky se ale rychle změnily. Od moře dorazily mraky a záhy se rozpršelo. Déšť padal i celou noc až do neděle, kdy dopoledne skončil úderem jedenácté hodiny.

Trénink se konal za průtrže mračen. Motor Jiřího Štancla šlapal jako hodinky, ostatně na brzdě mu naměřili neuvěřitelný výkon osmašedesáti koňských sil. S časy československého reprezentanta drželi krok prakticky jen Simon Wigg, Egon Müller a Aleš Dryml. S ním si Jiří Štancl našel klidný hotel asi dvanáct kilometrů od stadiónu, zatímco zbytek výpravy bydlel kousek od stadiónu, kde však noční ticho rušil hluk rušné křižovatky.

Nedělní ráno začalo hádkou s divišovským konstruktérem Jaroslavem Červinkou, který se dozvěděl o titanových komponentech a speciální vačce. Mechanik Stanislav Dvořák se už pouštěl do demontáže motoru, které Jiří Štancl nakonec zabránil. Riziko zničení pohonného agregátu vzal na sebe a zavázal se zaplatit veškeré škody.

Jiřího Štancla provázela během kariéra pověst poněkud horšího startéra, avšak v Korskro musel být v tomto ohledu naprosto spokojený. V rozjížďce s číslem tři mu sice uletěl Egon Müller, avšak Simon Wigg zůstal na jeho štítě. Pověstné stíhačky československého šampióna se diváci dočkali v rozjížďce s číslem čtyři. Probil se v ní na čelo ze čtvrtého místa a dosáhl skvělého průměru 127,4 km/h. Rychlejší ten den byli jen Shawn Moran a Simon Wigg. S ním se dostal na startovní rošt podruhé v sedmé jízdě a tentokrát jejich konfrontace vyzněla ve prospěch blonďatého Angličana.

Před semifinálovými jízdami se na hrotu průběžné klasifikace hřál Egon Müller. Jiří Štancl ztrácel bod, čtyřlístek Peter Collins, Simon Wigg, Shawn Moran a Bobby Schwartz dva.

Ve druhém semifinále si Jiří Štancl měl prožít nejhorší okamžiky celého světového finále. V první zatáčce mu zkřížil cestu Peter Collins a bahno od jeho zadního kola mu dokonale zaslepilo hledí. Nezbylo než si strhnout všechny tři slídy i s brýlemi a až do cíle dojet bez nich.

Mírný zánět spojivek nebolel tolik jako ztráta bodů, i když hrdina našeho vyprávění za sebou nechal Klause Lausche a Georga Hacka. Důležitý byl ale postup do finálové rozjížďky. A také fakt, že patnáctce v kolonce jeho bodového zisku stále dávala naději na světový titul. Jenže tu chovali i všichni ostatní finalisté. Simon Wigg a Shawn Moran měli po sedmnácti bodech, Peter Collins, Egon Müller a Bobby Schwartz stejně jako československý reprezentant. Tak vyrovnaný nebyl souboj o světový trůn od roku 1971.

Mimo rutinní předstartovní přípravy si Jiří Štancl musel vypláchnout oči podrážděné pískem. Bolest v levé ruce dala najevo, že kromě prachu v semifinále schytal od Petera Collinse také ránu kamenem. Nicméně adrenalin působil jako nejlepší medikament.

Po vylétnutí pásky vyrazil dopředu Simon Wigg jako ďábel. Jiří Štancl se držel co nejvíce vnějšku první zatáčky, aby se vyhnul cejše materiálu se zrádnými kamínky. Záhy odpadl Bobby Schwartz, poté i jeho krajan Shawn Moran a československý borec se pohyboval okolo čtvrtého místa, ale záhy za sebou nechal Egona Müllera.

V ohnisku jeho pozornosti se ovšem objevil Peter Collins. Pořád se zvětšoval a zvětšoval, kterak se mu přibližoval. Ve třetím kole mohl už udeřit. Neváhal ani vteřinu a v prvním obloku posledního okruhu se dostal před Angličana na druhou příčku. Simon Wigg byl však už proklatě daleko a startmaršál si už chystal šachovnicovou vlajku.

Simon Wigg se posadil na mistrovský trůn, zatímco Jiří Štancl mohl o svém umístění pouze spekulovat. Tipoval bronz a až jeho mechanik Stanislav Dvořák mu řekl, že je druhý. A aby měl jistotu, že jej čeká podruhé cesta pro stříbrnou medaili, zvedl ještě dva prsty.

 

Vicemistr světa se do reprezentace nemohl už vrátit

„Nejlepší výsledek se nepoved‘,“ zamýšlí se Jiří Štancl nad skutečností, že mu vysněný titul mistra světa opět unikl. „Ale stříbra si cením, kromě těch titanovejch‘ dílů jsem jel jen to, co dělala Jawa. Ostatní měli speciální díly. Pro nás nebylo možný zaplatit si ladiče. Musel jsem si sám shánět maličkosti, z nichž se tak mozaika skládala. Musel jsem si koupit pneumatiky, na hranicích byly kontroly, ale něco se dalo vyvézt ven.“

Zahraniční závody nabízely nejen závodní konfrontaci se světovou špičkou, ale také inspiraci. „Díval jsem se na ostatní, co měli na motorkách,“ líčí Jiří Štancl. „A zkoušel jsem to udělat na koleně. Měl jsem třeba vypínání, že tam dvojka spadla během necelý vteřiny. Dal jsem ji, když byl motor vytočenej‘ na správný otáčky. Takový maličkosti byly součástí úspěchu.“

A stříbrná medaile z mistrovství světa na dlouhé dráze bezesporu velkým úspěchem byla a to nejen proto, že se takový kousek z našich reprezentantů povedl již jen Aleši Drymlovi v letech 1989 a 1991. „Cením si to,“ opakuje Jiří Štancl. „Těch lidí, co stáli na stupních mistrovství světa, moc není. I v jinejch‘ sportech se málokdy stane, že se úspěch opakuje. Potřebuješ velký zapření a odhodlání, úspěch nepřijde sám, všechno musí klapat a zapadnout do sebe. A plochá dráha je technickej‘ sport, kdyby nejela motorka, nemáš šanci.“

Bezprostředně ze stupňů vítězů musel Jiří Štancl na dopingovou kontrolu a pak rychle s celou československou výpravou Korskro rychle opustil. „Wolfgang Uhlig měl z úspěchu radost a pozval celou naši výpravu na večeři,“ vrací se Jiří Štancl o třicet let nazpět. „Všichni to odmítli. Pospíchali do Regensburgu, aby si šéfové nakoupili svetříky a další voloviny.“

Stejně jako Jiří Štancl plánoval odchod na komerční styk také Aleš Dryml. „V Regensburgu jsme všechny pozvali s Alešem na večeři na rozloučenou,“ pokračuje Jiří Štancl. „Ale nikdo nepřišel. V tom autobuse se rodila nová koncepce plochý dráhy na dalších dvacet let. Používá se dodnes a ten sport šel od deseti k pěti.“

Ve čtvrtek 31. října roku 1985 ukončil Jiří Štancl svůj pracovní poměr v Rudé hvězdě. Nastoupil jako údržbář SONP Poldi Kladno a coby závodník se postavil na vlastní nohy. Na dlouhých a travnatých oválech jej v posledních dvou letech závodní kariéry čekala nevídaná hromada pohárů. Mistrem světa se však nikdy nestal.

Závodníci, kteří z jakékoliv motoristické disciplíny odešli na komerční styk do ciziny, totiž nejen odváděli nemalé finanční prostředky, ale platili i nemalou sportovní daň. Svazarm jim s laciným argumentem, že na volném trhu západoevropských zemí mají snazší přístup k lepší technice, zakázal nejen starty v domácích šampionátech, ale i v reprezentaci.

Jiří Štancl přitom roku 1986 vyhrál All Round Cup skládající se z podniků na krátké, dlouhé i travnaté dráze. Stal se nejvšestrannějším plochodrážníkem, ale když se jelo světové finále na dlouhé dráze v jeho oblíbeném Pfarrkirchenu, mohl jen přihlížet. Německý měsíčník Bahnsport Aktuell měl ovšem jasno a napsal, že bez ohledu na jméno světového šampióna by se zlatá medaile měla štandopéde odeslat rovnou do pražského Motola.

 

Jiří Štancl – Fenomén ploché dráhy zdrojem dalšího poučení:

Jiří Štancl nepřestal sbírat ocenění ani po skončení své veleúspěšné kariéry. Autobiografie Jiří Štancl – Fenomén ploché dráhy se jako první motoristická kniha vůbec dočkala prestižní Prémie Miroslava Ivanova, kterou každoročně udělují Klub autorů literatury faktu, Správa odkazu Egona Ervína Kische a Město Jaroměř-Josefov.

Přestože většina nákladu zmizela již před třemi lety, kdy Jiří Štancl podnikl jedinečnou šňůru autogramiád po našich stadiónech, zbývající exempláře plochodrážního bestselleru jsou stále k mání. A protože v současné době vydavatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové prodává svou novinku Česká plochodrážní ročenka 2016, není nic jednoduššího, než se zastavit na závodech u jejího stolečku.

Knihu Jiří Štancl – Fenomén ploché dráhy rozhodně nepřehlédnete už jen kvůli charakteristické žluté barvě, tolik typické pro nejlepšího českého plochodrážníka všech dob. Trikolóra zase napoví o jeho vztahu k rodné zemi. Uvnitř naleznete neotřelý a upřímný pohled na dění ve sportu levých zatáček v dobách, kdy legendární borec závodil.

finále mistrovství světa na dlouhé dráze 1985 – Korskro:

1. Simon Wigg (GB) 22, 2. Jiří Štancl (CS) 19, 3. Peter Collins (GB) 18, 4. Egon Müller (D), 5. Shawn Moran (USA) 17, 6. Bobby Schwartz (USA) 15, 7. Martin Hagon (GB) 12, 8. Gerd Riss (D) 11, 9. Jeremy Doncaster (GB) 9, 10. Georg Hack (D) 7, 11. Klaus Lausch (D) 6, 12. Finn Rune Jensen (DK) 5, 13. Václav Verner (CS) 5, 14. Ivan Mauger (NZ) 4, 15. Aleš Dryml (CS) 4, 16. Petr Ondrašík (CS) 4, 17. Heinrich Diener (D) 2, 18. Marcel Gerhard (CH) 0; náhradníci Chris Morton (GB) 0 a Brian Jacobsen (DK) 2.

Foto: archív Jiřího Štancla, Karel Herman, Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček

Chabařovice – 10. června 1995
Před dvaceti lety bývala ještě Velká Británie pupkem plochodrážního světa. Dostat se do tamní ligy nebývalo jednoduché a to nejen kvůli silnému zájmu závodníků ze všech plochodrážních koutů naší planety o místo v sestavě některého z ostrovních klubů. Z železné opony zbyly jen památníky, nicméně Čechům komplikovala život také nutnost získat vedle kontraktu i pracovní povolení. Jedním z klíčů k němu byl i titul mistra republiky. Tomáš Topinka, Antonín Šváb, Marián Jirout a Jiří Štancl v domácí juniorce už nezávodili, jelikož se již živili za kanálem La Manche. Avšak rok 1975 byl na plochodrážní závodníky nadmíru úrodný, takže jsme v ochozech vůbec nezívali nudou. Vrcholem mistrovství republiky juniorů se v polovině devadesátých let staly souboje Pavla Ondrašíka a Roberta Krále, s nimiž magazín speedwayA-Z na onu dobu zavzpomínal.

 

 

Divišovský kluk vyráží dobývat plochodrážní svět

V Divišově spatřilo světlo světa mnoho závodních motocyklů, avšak s plochodrážníky je to v tomto ohledu o poznání slabší. Jednou ze světlých výjimek je právě Robert Král. Sudičky mu daly do vínku, aby se z divišovských závodníků dostal nejdál. Přestože jeho kombinéza skončila na pověstném hřebíčku už na konci sezóny 2004, jím ustavené mety nikdo z jeho sousedů doposud nepřekonal.

„Odmalička jsem byl u plochý dráhy,“ říká Robert Král, jehož po skončení kariéry v plochodrážním prostředí potkáte spíše výjimečně. „Bydlel jsem kousek od fabriky. Věčně jsem visel na vratech, když zajížděli motorky.“

Pojem motocykl pro něho nebyl neznámým pojmem. „Od první třídy jsem měl pionýra předělanýho na plochou,“ vrací se Robert Král kamsi na práh osmdesátých let, kdy se zdálo, že divišovský plochodrážní stadión definitivně spí svým věčným spánkem. „Stadión byl zarostlej‘. Byla to vlastně louka a pejskaři tam vodili psy. Zůstaly z něho jen rysy a valy. Tam jsem pak začínal na tom pionýru. Potom mi táta Aleše Filipa z Tatouňovic (také závodil na ploché dráze a v našem vyprávění ještě sehraje významnou roli – pozn. redakce) udělal stopadesátku.“

Talent si spolu s pílí našel cestičku. „Chodil jsem jezdit i Simsony do Prahy, začínali Tomáš Topinka, Jirka Štancl nebo Tonda Šváb,“ říká Robert Král. „Ale doma jsem jezdil na pětistovce. V Praze mě jednou Svoboďák poslal na velkou dráhou, tak jsem tam začal drandit. Docela koukali, jak mi to jde. A já začal celou zatáčku jezdit smykem.“

V neděli sedmého října roku 1990 se završilo úsilí divišovských pořadatelů o renesanci stadiónu a zrekonstruovaný plochodrážní stánek poprvé otevřel své brány návštěvníkům. Premiéra nemohla být oslnivější. Ve finále mistrovství republiky družstev si pražské áčko pojistilo mistrovský titul, čímž se symbolicky uzavřela éra čtyřčlenných družstev. V jednadevadesátém se na scéně po jednadvaceti letech objevila klání osmičlenných družstev.

„Když mi bylo patnáct, udělali v Divišově stadión,“ vrací se k oné době Robert Král, který si však na rozdíl od dnešních mladíků musel počkat na ostré závodění až do svých šestnácti. „Půjčoval jsem si pětistovky od Tondy Švába a Tomáše Uhra, co tady taky začínali. Byly tréninky, objížděli jsme i Slaný a Pardubky, pak byla na podzim 1991 juniorská předkvalifikace.“

Aby tehdy mohl junior začít závodit musel splnit podmínku, že na oficiálním podniku objede pod zrakem časoměřiče čtyři kola v čase odvozeném od rekordu dráhy. „V Pardubicích jsme ho nezajeli ani jeden, strašně nám to nachcali,“ vzpomíná Robert Král, který se posléze z předkvalifikace v říjnu 1991 v Pardubicích mezi třiapadesáti konkurenty kvalifikoval sedmnáctou příčkou.

„Tam bylo dost lidí, to už dneska neuvidíš,“ medituje Robert Král nad svým závodním debutem s odstupem bezmála čtvrtstoletí. „Postoupil, jsem ale ty závody z let 1992 a 1993 se mi už trošku vypařily z hlavy.“

A co tedy říká na úvodní sezóny Roberta Krále v české juniorce samotná historie? V dvaadevadesátém postoupil ze skupiny A do finále jako náhradník, když se mu nejvíce povedl závěrečný závod v Kopřivnici. Ve finále měl třikrát náhradnickou vestu, celý závod absolvoval až na konec ve Slaném a byl celkově šestnáctý. Na podzim si zopakoval předkvalifikaci v Pardubicích a obsadil pátou příčku. Roku 1993 už ze skupiny postoupil do finále hravě, když v Praze vystoupil poprvé na pódium po boku Martina Kubeše a neporazitelného Tomáše Topinky. Ve finálové části skončil sedmý, když jej o body a zřejmě i pódium v posledním závodě v Divišově připravil pád.

 

Nespokojený fotbalista zkouší sport levých zatáček

S ohledem na svého otce Petra mohl mít Pavel Ondrašík cestu za řidítka plochodrážního motocyklu mnohem rychlejší. Jenže fakt je takový, že ve chvíli, kdy se Robert Král v říjnu 1991 kvalifikoval do československého juniorského šampionátu, o jeho pozdějším rivalovi širší plochodrážní veřejnost neměla ani tušení. I na ligovou soupisku pražské Markéty byl roku 1992 dopsán dodatečně a první závod absolvoval třináctý červnový den, kdy se na prvoligovém triumfu Markéty nad Kopřivnicí v poměru 51:37 podílel třemi body.

„Chodil jsem na fotbal,“ vysvětluje Pavel Ondrašík svůj debut v době, kdy mu do oslav sedmnáctých narozenin chybělo půl roku. „Sralo mě, že jsem byl pořád na střídačce. V osmý třídě můj spolužák Láďa Krejča jezdil na Markétě na Simsonu a pořád se chlubil. A tak jsem jednoho krásnýho dne oznámil doma, že končím s fotbalem. Ptali se mě, co chci dělat, a já že budu jezdit plochou dráhu.“

Protekce ze strany vlivného otce však nepřišla. „Musel jsem si všechno zařídit sám,“ vzpomíná. „Za pomoci Jirky Svobody a táty Richarda Wolffa se v patnácti dostal na půllitra, na Simsonech jsem začal až ve čtrnácti a půl. Padal jsem, zvedal se, padal a zase se zvedal, až mi to začalo trošku jít.“

V třiadevadesátém strávil první ligu hostováním v Kopřivnici, kde funkcionařil jeho strýc Emil. Do juniorského šampionátu vstoupil v říjnu 1992 v Pardubicích, v níž byl desátý z osmačtyřiceti přítomných. V dubnu 1993 skončil třetí za René Junou a vítězným Antonínem Švábem ve Slaném ve druhém díle skupiny B, v jejíž konečném pořadí byl šestý. Finálovou sérii nakonec ukončil jako desátý nejlepší junior České republiky.

„Chytlo mě to,“ netají se Pavel Ondrašík dnes. „Začalo mi to jít a začal jsem sbírat body, mělo to vzestupnou tendenci až do těch jednadvaceti, dvaadvaceti. Když se nedařilo na krátký, dařilo se na dlouhý, když ne v Čechách, tak v Polsku. Bylo to fajn.“

Křivka výkonnosti stoupala rovněž u Roberta Krále, jenž roku 1994 začal jezdit německou ligu za Diedenbergen. V závěrečném podniku semifinálové skupiny B českého juniorského šampionátu v Divišově vyhrál všech pět jízd a porazil i Mariána Jirouta, který mu v celkové klasifikace utekl jen o tři body.

Pardubický dlouhovlasý blonďák ve finále vyrazil za titulem jako blesk. Do cesty se mu dokázal postavit prakticky jen Jiří Štancl. V Praze vyhrál Marián Jirout, Jiří Štancl ztratil dva body. V Pardubicích měli oba po čtrnácti, avšak v rozjezdu se prosadil domácí borec. Hned druhý den se čtrnáctibodová historie opakovala, dodatková jízda se však stala kořistí Jiřího Štancla.

Sotva však proburácel pod šachovnicovou vlajkou o čtyřiačtyřicet setin sekundy před Mariánem Jiroutem, kapitola jeho působení v české juniorce se uzavřela. Natřískaný diář z britské ligy, kde debutoval s vestou Sheffieldu, jej na červencová vyvrcholení v Divišově a v Chabařovicích nepustil.

Marián Jirout se zapsal mezi juniorské mistry přesně dvacet let po svém otci Jiřím. Z absence Jiřího Štancla těžil i Robert Král, který se spolu s dvojicí superfavoritů vydal na stupně vítězů už v Praze a v Pardubicích. Nyní do své sbírky přidal další dva zelené věnce a stal se vicemistrem.

Do boje o vavříny v závěrečném pořadí se zapojil i Pavel Ondrašík. Ve Mšeně skončil třetí a v rozjížďce s číslem třináct závěrečného chabařovického závodu získal cenný skalp Mariána Jirouta. Něco takového se během pěti finálových podniků povedlo jen Martinu Kubešovi, který dokázal být v cíli jízdy i před Jiřím Štanclem. Vítězství před budoucím šampiónem však bylo v rozpáleném severočeském odpoledni jediným, které Pavel Ondrašík vybojoval. Nakonec zůstal čtvrtý o pouhopouhý bod na Martinem Kubešem.

„Bylo tam spousta závodníků,“ komentuje Pavel Ondrašík úroveň juniorského mistrovství republiky v polovině devadesátých let. „Museli mít výkonnost, takže to bylo vyrovnaný. Bylo to otevřený, každej‘ chtěl titul nejenom já a Robin. Určitě to nebylo slabý, jezdily se předkvalifikace a semifinále, takže jsme museli projít sítem.“

 

Reprezentace na dlouhé dráze se dostává do termínového křížku s juniorkou

V pátek devětadvacátého dubna roku 1995 si Robert Král starší odpíchl odchod z divišovské Jawy proklatě brzy. Semifinálová skupina B začala odpoledne toho dne až v daleké Kopřivnici. Tehdy nešlo na sever Moravy dojet po dálnici jako dnes. A vozík s dvojicí motocyklů jeho syna zapřažený za rodinného žigulíka po panelové cestě kolem Daskabátu s vyhlášeným motorestem U Matýska s namalovanými čerty poskakoval, až hrozilo, že se utrhne.

Ke všemu pršelo, ale závod se stačil uskutečnit úplně celý. Robert Král přijel pětkrát na start a pětkrát se vrátil do depa jako vítěz. Své kopřivnické vítězství už nedokázal zopakovat, v Pardubicích byl první David Suchan, ve Slaném Roman Kubeš, přesto však zůstal na čele skupiny až do konce. Podobné to bylo i v áčku. Richard Wolff vyhrál Prahu, Pavel Ondrašík Plzeň a Lubomír Batelka Slaný. Celkově triumfoval Richard Wolff o dva body před Pavlem Ondrašíkem.

Finále startovalo třetí květnové úterý v Praze, kde na ovále bylo znát, že se v pátek při mezinárodním Jawa Cupu pečlivě připravený ovál v záplavách deště proměnil v bezednou bažinu. Do čela šampionátu se dostal Pavel Ondrašík, který prohrál jen s Michalem Makovským, jenž se před dvaceti lety začínal drát ke své slávě. Robert Král dokázal vyhrát až dvakrát v závěru, přesto však s odstupem dvou bodů zachránil druhé místo nejen v závodě, ale i v průběžné klasifikaci.

V Pardubicích se junioři dostali ke slovu netradičně v pátek ob týden po Praze. Z nejvyššího stupínku mával opět Pavel Ondrašík, jehož náskok na Roberta Krále vzrostl už na pět bodů. Divišovský závodník skončil až čtvrtý, když v rozjezdu sice ukázal záda Richardu Wolffovi a Lubomíru Batelkovi, avšak David Suchan byl ještě rychlejší.

„Měl jsem lepší nástup,“ vrací se Pavel Ondrašík o dvacet let nazpět. „V Praze se mi dařilo, kór zezačátku kariéry. Měl jsem tady naježdíno a dráha mě vždy bavila, neměl jsem rád Divišov, Chabařovice a Mšeno. Myslím si, že Robert měl rád Divišov, ale hlavně mu to šlo po dešti. Miloval, když měl pod kolem, čím to bylo hlubší, tím lepší, ale mně to taky nevadilo.“

„Prahu a Pardubice uměli všichni,“ poznamenává Robert Král dnes. Do karet mu mělo hrát, že se z Pardubic jelo rovnou do Divišova. Jenže co se nestalo! Dráha, kterou znal jako své vlastní boty, mu přinesla pohromu. Doplatil na pád a mohl se jen dívat, jak se na stupních vítězů radují Martin Kubeš, David Suchan a Michal Makovský. Ale při vší smůle měl štěstí, že závod nevyšel ani Pavlu Ondrašíkovi. Také on se ocitnul na zemi a skončil těsně před ním pátý. Jediným aktivem pražského borce byl bod navíc v průběžné klasifikaci.

„Divišov nám naštěstí nevyšel oběma,“ zní z hlasu Pavla Ondrašíka úleva i po dvou desítkách let. Do konce finále zbývaly dva závody a jeho náskok vzrostl na šest bodů. Jenže třetí červnový den, kdy juniorka pokračovala ve Svitavách, se v Mariánských Lázních konal trénink k nedělnímu kvalifikačnímu kolu světového šampionátu.

„Strašně mě dlouhá dráha chytla od prvního svezení ještě na stojáku, na starým sedmičkovým motoru,“ líčí Pavel Ondrašík, který ve startovní listině lázeňského závodu figuroval i s dalším juniorem Davidem Suchanem. „Otevřela se šance, zdálo se mi, že bych se tam moh‘ prosadit. Já chtěl hlavně závodit a vyhrávat.“

 

Pro titul se musí do rozjezdu

Ovšem sportovní komise ČMF, která český plochodrážní sport tehdy řídila, se zachovala asi jako pštros s hlavou v písku. Zatímco oba pražští borci trénovali v Mariánských Lázních, zbývajících šestnáct juniorů o tři sta kilometrů dál ve Svitavách o body do svého šampionátu. Robert Král využil šance, skvěle startoval a vyhrál všechny své rozjížďky s výjimkou té s číslem třináct. Prohru mu neuštědřil nikdo z okruhu favoritů, ale soused z vedlejší obce a klubový kolega Aleš Filip!

„Aleš byl kluk z vesnice,“ povzdechne si Robert Král nad porážkou od borce, který ve třech úvodních závodech dal dohromady jen patnáct bodů. „Pokaždý se mě snažil porazit. Místo abychom si pomohli, šel po mně. Stalo se to i několikrát o tréninku, že házel motorky (smích). Teď dělá hasiče, pak ještě plochou dráhu zkoušel, jezdil srdcem, byl držák, ale chtělo to přidat trošku hlavu.“

Když v Divišově nakládal své vybavení do nově pořízeného bílého Ford Transit, nenapadlo jej smutnit. Šampionát vrcholil za sedm dnů v Chabařovicích a on byl v tuto chvíli vedoucím mužem šampionátu o osm bodů před Pavlem Ondrašíkem, jenž se nazítří dočkal pódia v západočeských lázních. Avšak sportovní komise přestala hrát roli mrtvého brouka. A svou předchozí nečinnost se rozhodla napravit rychlou změnou pravidel, takže se nyní každému jezdci v juniorském finále měl škrtnout jeden nejhorší výsledek. Robert Král tím pádem oželel devět bodů z Divišova a s odstupem jediného bodu se vrátil za záda Pavla Ondrašíka.

„Tu jednu jízdu jsem ve Svitavách odevzdal,“ komentuje Robert Král skutečnost, že nebýt prohry s Alešem Filipem, byl by na tom v Chabařovicích úplně stejně jako Pavel Ondrašík. „Měl jsem za cíl odjet celej‘ seriál a ne skončit ve Svitavách v nemocnici. Říkal jsem si, že to doženu v Chabařovicích. Posral jsem si to, proti přesile Pražáků to bylo těžký.“

Po prvních dvou pětinách chabařovického závodu byli jen dva neporažení. Pavel Ondrašík a Robert Král. Pak v rozjížďce s číslem deset prohrál Pavel Ondrašík s Lubomírem Batelkou. Robert Král protáhl sérii své neporazitelnosti i v jedenácté jízdě. S vyrovnanými bodovými konty začínal jejich mistrovský duel víceméně znovu od samotného počátku.

Lubomír Batelka, mířící za vítězstvím, jakoby prokázal cit pro spravedlnost, když ve třinácté jízdě dojel do cíle i před Robertem Králem, avšak Pavel Ondrašík ob jednu jízdu později upadl. „Někdo mě sundal,“ snaží se vybavit si podrobnosti. „Asi starej‘ Kubešák (narážka, že Roman Kubeš byl z obou sourozenců starší – pozn. redakce). Poslední jízdu jsem nechtěl jet, ale říkali mi, že když Robert přijede třetí a já vyhraju, budeme mít v šampionátu stejně bodů.“

Spolu s oběma pretendenty mistrovského trůnu se na startovním roštu rozjížďky s číslem dvacet objevili i Richard Wolff a David Suchan. „Možná nastoupili s novou gumou,“ snaží se Robert Král vybavit si detaily. Každopádně v cíli měl za sebou pouze Davida Suchana.

„Je pravda, že jsem si asi dvakrát gumu schovával až na poslední jízdu,“ připouští Pavel Ondrašík, jenž triumfem před Richardem Wolffem znovu vyrovnal své skóre s Robertem Králem. „Musel jsi přemejšlet, šetřit hranu. A kór v Chabařovicích, tam byla guma po třech jízdách na odpis. Když bylo vedro, dráha byla úplně nagumovaná.“

Po pěti závodech přijeli oba hrdinové šampionátu k pásce, abych jejich duel rozhodla jediná dodatková jízda. „Možná jsem neodstartoval, nevím,“ nevzpomíná si Robert Král přesně na okolnosti. „Ale vepředu jsem nejel. Možná psychika. Přemíra snahy. A byla držka. Byl jsem asi druhej‘, jel jsem přes míru, až jsem upad‘.“

Ztracený bod ze Svitav se ukázal, že má hodnotu zlata, protože po pádu svého soupeře projel cílem jako mistr republiky Pavel Ondrašík. „Rozjezd si nevybavím,“ láme si hlavu. „Přemejšlím, kdy vlastně Robin upad‘. Bolela mě noha po tom pádu, ale sedativa asi pomohly. Byl to můj první individuální titul, byl jsem spokojenej‘.“

 

Touha po britské lize byla marná

Jenže o titulu Pavla Ondrašíka se nakonec s definitivní platností rozhodovalo až u zeleného stolu. Sporné bylo rozhodnutí sportovní komise, která řešila termínovou kolizi Svitav a Mariánských Lázní s křížkem po funuse. Jak už to chodí, dodnes jsou z boxů slyšet slovní spojení složená z přídavného jména odvozeného od názvu české metropole a plurálu sprostého slova označující prodejnou ženu, jde-li o verdikt ve prospěch závodníka pražského klubu.

Na druhou stranu tehdejší řídící orgán si sice počínal s diplomatickou rutinou slona v porcelánu, nicméně jeho verdikt byl přece jen veden snahou udržet fair play šampionátu. Jenže odpůrci za nefér pokládali právě pravý opak, tedy změnit pravidla rozběhnuté soutěže. Jak už to chodí, pravda bude asi někde uprostřed. Ať tak či onak, delegáti listopadové valné hromady ploché dráhy ve Svitavách uznali postup sportovní komise za správný. Valná hromada ČMF na jejich doporučení Pavla Ondrašíka jako mistra republiky vyhlásila.

„Za změnu pravidel se dodatečně omlouvám, ale je pravda, že od tý doby se pravidla měněj‘,“ komentuje Pavel Ondrašík tehdejší humbuk. „Dneska by se to udělalo tak, že by nebyl problém závod přeložit. Kalendář se dělá tak, že se přemejšlí, aby nebyly termínový kolize.“

Mezi oběma závodníky ovšem nebyl ani stín nevraživosti. V červenci čekal české juniory třídílný zájezd po britských oválech. Robert Král si sedl na místo spolujezdce do dodávky Pavla Ondrašíka. Ten se totiž na rozdíl od zbytku výpravy neměl vracet domů, protože podepsal kontrakt s King’s Lynnem.

„Titul dával pracovní povolení do Anglie,“ připomíná současný sportovní ředitel pražské Markéty další bonus českého juniorského šampionátu. „Když jsem tam přijel, teprve ho vyřizovali. Byla to naše vize. Do anglický ligy šel Topas, Mário, Štanclík, chtěli jsme tam taky. Když to vidím, je to i dneska, kdo nechce ven, nedostane se dál. I tenkrát kluci, co se nedostali do ciziny, skončili. Po skončení juniorské věkové kategorie se to vždycky hodně vytříbilo.“

Turné českého týmu začalo v Peterborough a druhý den pokračovalo v King’s Lynn, kde se Pavel Ondrašík poprvé dostal na ovál svého zaměstnavatele. Ale ouha. Hned v první jízdě se chtěl v úvodním nájezdu dostat spodní stranou pod třetího Scotta Nichollse. Jenže ten jej zavřel, oba se srazili a letěli do dřevěné bariéry, která byla zezadu vyztužena železničními kolejnicemi.

Český borec si ošklivě poranil obličej. Svěřoval se, že mu život zachránila ruka, kterou si při svém letu instinktivně chránil tvář. Jenže ta to odnesla nejvíc. Utrpěl otevřené fraktury obou kostí v předloktí a zcela si rozdrtil zápěstí. Domů dorazil až po dvou týdnech v britské nemocnici.

„Poznal jsem, jakej‘ je rozdíl mezi drahama,“ povzdechne si. „V Anglii jsem si to spískal a dostal jsem se tam až v roce 2001. Jinak by se asi naše kariéry odvíjely jinak, kdybychom se do britský ligy dostali už v roce 1995 nebo 1996.“

V tom je s ním Robert Král zajedno. „Byl jsem podruhý vicemistr, to už byl neúspěch, ale pořád šlo o tu Anglii,“ komentuje své druhé místo z juniorky 1995. „Chtěl mě Sheffield, ale nedopadlo pracovní povolení. To byly takový zlomový okamžiky kariéry. Dostat se do Anglie, nabralo by to úplně jinej‘ směr. Že nedopad‘ Sheffield bylo zlo, když se tak koukám zpátky.“

Oba závodníci, kteří si v juniorce svůj duel o titul zopakovali ještě jednou v sezóně 1996, však na svá juniorská léta nedají dodnes dopustit.

„Byly to hezký léta, rád na to vzpomínám, i dnes když se potkám s Jirkou Šafářem nebo Davidem Suchanem, budeme si mít o čem povídat,“ svěřuje se Pavel Ondrašík. „Mně se líbilo, že nás tady bylo hodně. Prohrál jsi třeba s Makovkou nebo Aďou, Wolffíkem, Kubešákama. Necítil jsem se na vyšší úrovni než Robert.“

I když mu jakýkoliv český titul zůstal upřen až do konce kariéry, ani Robert Král není naplněn hořkostí. „Vzpomínám na to hezky,“ říká. „Závody v junioráku byly vesměs na bedně nebo kolem bedny. Bavil jsem se, byla to zábava.“

 

pátý závod finále MR juniorů 1995 – Chabařovice

1. Lubomír Batelka (Praha) 14, 2. Robert Král (Divišov) 12, 3. Richard Wolff (Praha) 11+3, 4. Pavel Ondrašík (Praha) 11+2, 5. David Suchan (Praha) 10, 6. Adrian Rymel (Březolupy) 10, 7. Martin Kubeš (Praha) 9, 8. Michal Makovský (Pardubice) 9, 9. Roman Pergler (Slaný) 8, 10. Roman Kubeš (Praha) 6, 11. Michal Šnajberk (Praha) 6, 12. Jiří Šafář (Praha) 6, 13. Radek Smolík (Pardubice) 4, 14. Tomáš Hejtík (Praha) 3, 16. Aleš Filip (Slaný) 0, 17. Miroslav Štens (Racek) 0

 

Mistrovství ČR juniorů 1995:

	PHA	PCE	DIV	SVI	CHA	TOT
	16.5.	27.5.	28.5.	3.6.	10.6.
1. Pavel Ondrašík, Praha	14	13	10	NS	11	48+3
2. Robert Král, Divišov	12	10	(9)	14	12	48+F
3. Lubomír Batelka, Praha	NS	10	11	11	14	46
4. David Suchan, Praha	10	10	12	NS	10	42
5. Michal Makovský, Pardubice	(7)	12	11	7	9	39
6. Martin Kubeš, Praha	9	8	12	(7)	9	38
7. Adrian Rymel, Březolupy	(8)	9	8	10	10	37
8. Roman Kubeš, Praha	11	8	8	10	(6)	37
9. Richard Wolff, Praha	(6)	10	8	7	11	36
10. Jiří Šafář, Praha	7	(3)	5	9	6	27
11. Tomáš Hejtík, Praha	5	(1)	7	10	3	25
12. Michal Šnajberk, Praha	6	5	(1)	7	6	24
13. Aleš Filip, Slaný	2	7	6	9	(0)	24
14. Miroslav Štens, Racek	1	8	8	3	(0)	20
15. Roman Pergler, Slaný	NS	NS	NS	9	8	17
16. Radek Smolík, Pardubice	6	1	NS	NS	4	11
17. Jiří Bouček, Plzeň	10	NS	NS	NS	NS	10
18. Jiří Rafaj, Praha	(4-R)	(0-R)	3	3	NS	6
19. Petr Pozdník, Pardubice	0	5	NS	NS	NS	5
20. Radek März, Praha	(0-R)	(0-R)	DNR	3	NS	3
21. Josef Repiský, Olymp	NS	NS	DNR	0	1-R	1
NC Jan Marek, Svitavy	NS	NS	DNR	DNR	NS	–
NC Jaromír Otruba, Svitavy	NS	NS	NS	DNR	NS	–

Pravidla: v průběhu soutěže bylo rozhodnuto, že se jeden nejhorší výsledek bude každému závodníkovi škrtat, aby se Pavlu Ondrašíkovi a Davidu Suchanovi kompenzovala neúčast ve Svitavách kvůli povinnému tréninku před čtvrtfinále MS na dlouhé dráze v Mariánských Lázních. Body náhradníků se do celkové klasifikace počítaly jen v případě, absolvovali-li celý závod, což se stalo realitou jen v případě Josefa Repiského. Ten v Chabařovicích nahradil pardubického Miroslava Štense, jenž odstoupil kvůli pádu hned v rozjížďce s číslem dvě.

Foto: Petr Makušev, Karel Herman a archív autora

Pardubice – 4. září 1995
Historii píšou vítězové. To platí konec konců i pro plochou dráhu. Když se kohokoliv zeptáte, kdo vyhrál pardubickou Zlatou přilbu v sezóně 1996, odpověď, že Tomáš Topinka, zazní prakticky, ještě než stačíte dořeknout. Ovšem dotaz, kdo byl o rok dříve druhý, už bude mnohem tvrdším oříškem. Přitom šlo o stejného závodníka, s nímž na jeho první pódium při závodě všech závodů magazín speedwayA-Z zavzpomínal.

 

Přes Zlatou stuhu to do startovní listiny Zlaté přilby nešlo

„Jel jsem Zlatou přilbu potřetí,“ vybaví si Tomáš Topinka, když se ho dnes zeptáte na jeho umístění v nejstarším plochodrážním podniku světa z před dvacet let. „Evžen Erban mě vždycky zval de facto od tý doby, co jsem začal závodit v Anglii. Asi bral, že už tam patřím.“

Od chvíle, kdy se Tomáš Topinka v půli září roku 1990 kvalifikoval do československého juniorského šampionátu, šlo to s jeho kariérou strmě do kopce. V říjnovém test matchi ve Svitavách ještě ničím nevybočoval mezi ostatními vrstevníky. První jízdu nedokončil kvůli pádu, nakonec dosáhl sedm bodů a východočeští závodníci předčili Pražany 59:57.

Jenže v jednadevadesátém měly výkony sedmnáctiletého pražského borce tah jako dokonale vymetený komín. V květnu měl na dohled svůj první triumf v juniorce, avšak na Markétě jej v rozjezdu zradil motocykl, takže zvítězil Jan Hádek. Celkově byl čtvrtý, takže jej neminulo pozvání na Zlatou stuhu.

Tradiční juniorský předzávod Zlaté přilby měl poprvé mezinárodní aranžmá, nicméně o konkurenci ze zahraničí se postarali jen trojice Němců, jeden Ital, jeden Angličan a Polák Zbigniew Lech, jenž se tehdy objevoval v české první lize v sestavě GRS Liberec. Tomáš Topinka skončil ve finále druhý za vítězným Pardubičanem Rostislavem Burešem. Napřesrok jej z boje o stupně vítězů vyřadil pád ve finále.

V jednadevadesátém byl Rostislav Bureš při Zlaté přilbě jen náhradníkem. O rok později otevřel triumf Antonínu Švábovi cestu až do malého finále, jež mělo vejít do dějin děsivou kolizí Václava Milíka s Alešem Drymlem a Vladimírem Višváderem.

„Bral jsem to tak, že výkonnost musí ještě přijít,“ svěřuje se Tomáš Topinka se svým tehdejším rozpoložením, když se do startovní listiny Zlaté přilby nedostal. „Dneska je tady pět a půl závodníka, ale Zlatá přilba by měla bejt‘ jen pro ty kvalitní. Bral jsem to, až to přijde, že to přijde.“

Sezónou 1992 se mistrovským titulem uzavřelo pravidelné účinkování Tomáše Topinky nejen v domácí juniorce, ale také při Zlaté stuze. „Zlatou přilbu jsem nejel, Stuhu vyhrál Tonda a ten Přilbu jel,“ konstatuje. „Já to bral jako motivaci, abych se do Zlatý přilby dostal.“

Ve své třetí kompletní závodní sezóně však už nebyl důvod, který by debutu devatenáctiletého pražského juniora při Zlaté přilbě bránil. „Začal jsem závodit v Anglii,“ vypráví. „V srpnu se v Pardubicích jelo finále mistrovství světa juniorů. Bedna nebyla, po třech jízdách jsem sice měl osm bodů, ale po pěti taky. Musíš to však brát pozitivně.“

 

Debut končí triumfem v malém finále, který napřesrok přišel znovu

V říjnu 1993 se při Zlaté přilbě představilo ještě jen dvaatřicet závodníků. Tomáš Topinka byl v Pardubících již v sobotu. Vyhrál hned první jízdu své vylučovací skupiny, aby v neděli začal až pátým místem. Nakonec si druhým místem za Benem Howem, jenž o den dříve vyhrál Zlatou stuhu, pojistil triumf ve skupině.

Ve čtvrtfinále skončil druhý, avšak v semifinále si mezi sebou karty míchala esa Leigh Adams, Jan Staechmann a Hans Nielsen. Tomáš Topinka tak při svém debutu ve Zlaté přilbě skončil v malém finále, které vyhrál před Mariánem Jiroutem a Janem Staechmannem.

Napřesrok se Tomáš Topinka do startovní listiny závodu všech závodů opět vrátil. Již druhým rokem jezdil spolu s Bohumilem Brhelem za King’s Lynn. Jeho vestu oba oblékali ještě v sobotu večer, takže jejich cesta do Pardubic nebyla nikterak jednoduchá.

„S Bohoušem jsme letěli až v neděli ráno z Norwiche do Amsterdamu,“ popisuje Tomáš Topinka. „A z Amsterdamu do Prahy. Bylo natěsno dostat se do Pardubic. Převlíkli jsme se a šli rovnou do závodu.“

Zatímco Bohumil Brhel byl rovnou nasazen do čtvrtfinále, Tomáš Topinka musel začínat svou pouť již od vylučovacích jízd. „Nebyl jsem nasazenej‘, ale svým způsobem jsem to nebral jako mínus,“ konstatuje. „Jsem víckrát na dráze, jasně, sjedu víc pneumatik, ale mám víc šancí poznat dráhu. Proto jsem to nebral jako špatný.“

Jenže vzhledem ke skutečnosti, že se první série ve vylučovacích skupinách jezdila již v sobotu, musel jeden start oželet a po nedělním nástupu hrát vabank. Bylo z toho drama. V rozjížďce s číslem pět jej porazili Simon Wigg, jenž se na cestu za triumfem po sobotní explozi svého nejlepšího motoru musel vydat s agregátem na travnatou dráhu, a Petr Vandírek.

Tomáš Topinka však nezaváhal a v poslední jízdě skupiny dojel do cíle jako vítěz před Simonem Wiggem. Ve čtvrtfinále jej dokázali předčit jen Craig Boyce a Tony Rickardsson, jenž se před necelým měsícem stal v dánském Vojensu mistrem světa. Suverény jeho semifinálové skupiny se stali Simon Wigg a Tony Rickardsson. Zda se dalším finalistou stane pražský junior nebo Chris Louis, měla rozhodnout rozjížďka s číslem třicet. Klíčem přitom bylo pět bodů za vítězství.

„V poslední jízdě jsem potřeboval vyhrát,“ vzpomíná Tomáš Topinka. „Někdo najel do pásky a já taky. Namotala se mi mezi koš a převodník. Nemoh‘ jsem to rozmotat a propásnul dvě minuty. Skončil jsem zase v malým finále a to jsem vyhrál.“

Malé finále vyhrál Tomáš Topinka podruhé, nebylo to zklamání? „Byl jsem spokojenej‘,“ odpovídá. „Vyhrál jsem tam dámskýho favorita. Byl jsem sponzorovanej‘ od firmy Oliba Mšeno, co vyráběla horský kola. Tak jsem ho dal mámě.“

 

Zlatá přilba nemá nikde obdoby

Vznik seriálu velkých cen v roce 1995 odstartoval termínové patálie, které Zlatá přilba řeší prakticky dodnes. Aby se vyhnuli kolizi s poslední Grand Prix v londýnském Hackney, přesunuli pardubičtí pořadatelé svůj závod z konce září na jeho samotný počátek. Druhým fenoménem ohrožujícím startovní listinu byla polská liga. Právě kvůli ní před dvaceti lety nepřijel Antonín Kasper, jemuž tehdy ještě patřil primát posledního českého vítěze.

A také Tomasz Gollob, jehož vazby na Bydhošť byly silnější než klauzule tovární smlouvy s Jawou, jež mu účast na Zlaté přilbě nařizovala. Z divišovského týmu chyběl i Simon Wigg, který oželel možnost obhájit triumf z předchozího roku ve prospěch přípravy na světové finále na dlouhé dráze v Scheessellu.

Pořadatelé oslovili dvanáct účastníků Grand Prix, nakonec se však místo řady z nich na poslední chvíli dostali do startovní listiny čeští závodníci. Z těchto náhrad na sebe upozornil zejména Jaroslav Gavenda, který se dostal až do malého finále.

S Tomášem Topinkou se však počítalo na jisto. „Byl jsem rád za pozvání,“ neskrývá Tomáš Topinka ani po dvou desítkách let. „Bral jsem Zlatou přilbu jako extra závod pro Čechy. Dřív to bejvalo i pro světový jezdce, ale dnes jsou rozmazlený těma odměnama. Ale teď si myslím, že se to zase vrací. Speciálně Australani na Zlatou přilbu koukaj‘, že ji chtějí taky, když ji maj‘ Leigh a Ryan. Pro Darcyho a Chrise Holdera to bylo motivující, že jejich kámoši přilbu maj‘. Chtěli ji taky. Nešlo jim o to, vyhrát motorku, ale zlatou přilbu, ta je skvost.“

Stejně jako před rokem nebyla jeho cesta do Pardubic snadná. „S Bohoušem jsme dorazili zase na doraz,“ vrací se k třetímu zářijovému dni roku 1995. „Ještě nebyl Stanstead, tak jsme letěli ranním letem do Amsterodamu. Evžen Erban zaplatil letenky, byly dost drahý. Dostali jsme i peníze na pneumatiky, takže režie byla pokrytá. Ale moje motto bylo hlavně bejt‘ na tom závodě. Dneska každej‘ čeká, že je Čech, proto pojede Zlatou přilbu, ale já to takhle nebral. Pro mě byla Zlatá přilba úplně něco jinýho než kterejkoliv jinej‘ závod v Český republice.“

Pro zajímavost, na srpnové tiskové konferenci Evžen Erban vyprávěl, že pořadatelé vynaložili na závodníky celých 1,2 miliónu korun. Nejdražší byl Hans Nielsen, který si řekl o sedmdesát tisícovek startovného.

 

Zkušený Moravan světového šampióna o Zlatou přilbu nepřipravil

Ranním letem s přestupem v Amsterdamu a rychlým přesunem do Svítkova však pro TomášeTopinku podobenství Zlatých přileb 1994 a 1995 skončilo. Počet startujících se totiž prozatím definitivně ustálil na šestatřiceti závodnících s tím, že místo čtyř z vylučovacích skupin postupovali již jen tři nejlepší.

Navíc v pětadevadesátém pořadatelé experimentovali a v sobotu se místo jedné série vylučovacích rozjížděk jely rovnou dvě. Pakliže by tedy Tomáš Topinka vynechal sobotní program, mohl by rovnou zůstat na Britských ostrovech. Proto byl rovnou nasazen do čtvrtfinálového programu. Zpočátku jej předčili Conny Ivarsson a Vladimir Kolodij, avšak v rozjížďkách s čísly osmnáct a dvaadvacet zaúřadoval naplno a do semifinále postoupil jako vítěz své skupiny.

„Neříkám, že jsem se připravoval jinak,“ svěřuje se. „Byl to závod jako každej‘ jinej‘. V tom věku jsem si nedělal ambice, že bych moh‘ Přilbu vyhrát. Z devadesáti procent se tam scházela světová špička. Považoval jsem za čest jet takovej‘ závod. Určitě to byla bomba, určitě to bylo super.“

Super však především bylo, co Tomáš Topinka předváděl v semifinále. V první jízdě své skupiny zvítězil před Tony Rickardssonem. Vzápětí byl před ním v cíli jen Ronnie Correy, který stejně jako hrdina našeho vyprávění měl jistý postup do velkého finále a mohl si třetí start ušetřit.

Takový luxus nebyl dopřán Tony Rickardssonovi. V postupové hře byl totiž ještě Jaroslav Gavenda. Kdyby tehdy pětatřicetiletý březolupský závodník vyhrál, stále ještě úřadující mistr světa by skončil v malém finále. Jenže ospalost způsobená jen dvouhodinovým spánkem na cestě z domácího finále ze Švéda spadla právě včas.

Naopak Jaroslav Gavenda musel odstavit svůj motocykl, jemuž prasknul rám, a usednout do sedla náhradního stroje. Jeho ocelovým srdcem byl stojatý motor, s nímž nezávodil už celý rok. Kdo ví, co by způsobilo větší senzaci, zda vyřazení světového esa moravským veteránem, nebo výsledek velkého finále, který by se tak zrodil. Ale dost spekulací a vraťme slovo Tomáši Topinkovi, jenž zamířil na rošt rozhodující jízdy s modrým povlakem.

„O závodech se mi často nezdá, ale o Zlatý přilbě se mi zdálo,“ svěřuje se. „Já v tom snu zezadu předjel Hanse Nielsena. V tu dobu by to pro mě bylo dost nepravděpodobný. A tu jízdu jsem pak vyhrál. Jestli to mělo bejt‘ finále, to neříkám. Ve finále se to ale tak odehrálo, že jsem Hanse předjel.“

V realitě velkého finále sedmačtyřicáté Zlaté přilby však Hans Nielsen, který stál na roštu u samého vnitřku oválu, odstartoval nejlépe. Jenže ve výjezdu se nechal poněkud rozhodit a malá skulinka nabídla šanci Tony Rickardssonovi, který za sebou nechal Tomáše Topinku a Bohumila Brhela. Od druhého oblouku už upaloval v čele pro svou třetí přilbu.

„Tony v tom snu nebyl, teď se tam připlet‘ a vyhrál,“ usmívá se Tomáš Topinka, který v předposledním kole využil drobné chybičky Hanse Nielsena a připravil velkého Dána o druhou příčku. „Bylo to nečekaný. Ten rok začínaly ležáky. Všichni tvrdili, že jsou rychlejší. Hans a Tony na nich jeli, ale já měl klasickýho stojáka.“

Po závodech si Tomáš Topinka stěžoval na dlouhé hledání optimálního převodu a především litoval, že na startu velkého finále trošku zaspal. „Ani nevím, jestli mám ten závod nahranej‘,“ přemítá dnes. „Domluvil jsem se s Jirkou Zítou, jestli by mně ty Zlatý přilby nevytáh‘ z archívu, ale má dlouhou dodací lhůtu (smích).“

Ze vzpomínek mu však jeho úspěch nikdo nevymaže. „Vybavuju si, jak jsem Hanse předjel, uvědomil jsem si, že přesně tak se mi to zdálo,“ vypráví a dodává, proč svůj zážitek z říše snů ještě příliš neventiloval. „Před závodem jsem se o tom nešířil, i teď to možná vypadá, že jsem chytrej‘. Ale bylo to tak.“

Copak asi prožíval ve snech o rok později, kdy se do historie Zlaté přilby zapsal jako její nejmladší a zároveň prozatím poslední český vítěz?

 

47. ročník Zlaté přilby České republiky – Pardubice:

1. vylučovací skupina:	Roman Matoušek (CZ) 10, Vladimir Kolodij(UA) 8, Laszlo Bodi (H) 8, Franz Leitner (A) 6, Izak Šantej (SLO) 4, Heiko Müller (D) 1
2. vylučovací skupina:	Jiří Štancl (CZ) 10, Jan Schinágl (CZ) 9, Robert Csillik (H) 7, Vladimír Kalina (CZ) 6, Andre Pollehn (D) 4, Siegfried Eder (A) 2
3. vylučovací skupina:	Ben Howe (GB) 10, Václav Milík (CZ) 9, 3. Aleksander Ljatosinskij (UA) 7, 4. Martin Peterca (SLO) 4, Norbert Magosi (H) 3, Christian Görtz (D) 2
4. vylučovací skupina:	Conny Ivarsson (S) 9, 2. Jaroslav Gavenda (CZ) 9, 3. Marián Jirout (CZ) 8, 4. Mirko Wolter (D) 6, Renato Kušter (CRO) 3, Heinrich Schatzer (A) 0
1. čtvrtfinálová skupina:	Bohumil Brhel (CZ) 10, Aleksander Ljatosinskij (UA) 7, Ray Morton (GB) 7, Chris Louis (GB) 5, Roman Matoušek (CZ) 3, Jan Schinágl (CZ) 2, res Jaroslav Petrák (CZ) 3
2. čtvrtfinálová skupina:	Tomáš Topinka (CZ) 10, Conny Ivarsson (S) 8, 3. Vladimir Kolodij (UA) 8, 4. Robert Csillik (H) 6, Armando Castagna (I) 4, Andy Bössner (A) 1
3. čtvrtfinálová skupina:	Tony Rickardsson (S) 9, 2. Ryan Sullivan (AUS) 8, Jaroslav Gavenda (CZ) 8, Stefano Alfonso (I) 6, 5. Laszlo Bodi (H) 6, 6. Ben Howe (GB) 1, res Richard Wolff 1, res Jaroslav Petrák 0
4. čtvrtfinálová skupina:	Hans Nielsen (DK) 9, Ronnie Correy (USA) 8, Václav Milík (CZ) 8, Robert Král (CZ) 6, Jiří Štancl (CZ) 5, Marián Jirout (CZ) 3, res Jaroslav Petrák 0, res Richard Wolff 0
1. semifinálová skupina:	Bohumil Brhel (CZ) 9, Hans Nielsen (DK) 8, Conny Ivarsson (S) 8, Václav Milík (CZ) 6, Ryan Sullivan (AUS) 5, Ray Morton (GB) 2
2. semifinálová skupina:	Tony Rickardsson (S) 9, Tomáš Topinka (CZ) 9, Ronnie Correy (USA) 8, Vladimir Kolodij (UA) 6, Jaroslav Gavenda (CZ) 5, Aleksander Ljatosinskij (UA) 2
malé finále:	Václav Milík (CZ), Vladimir Kolodij (UA), Ryan Sullivan (AUS), Aleksander Ljatosinskij (UA), Jaroslav Gavenda (CZ), Ray Morton (GB)
finále:	Tony Rickardsson (S), Tomáš Topinka (CZ), Hans Nielsen (SK), Ronnie Correy (USA), Conny Ivarsson (S), Bohumil Brhel (CZ)

Foto: Karel Herman, archív Tomáše Topinky, archív autora

Na Štědrý den třiadesedmdesátého byl Ivan Popelka z moravských Šarov na vrcholu blaha. Jeho manželka Ivanka v gottwaldovské nemocnici povila synka. Do potomka vkládal naděje, které se jemu samotnému za širokými řidítky nepodařilo naplnit. Jenže listopad 1989 přinesl do naší země nejen tolik vytoužený pád komunistického režimu, ale také určitý úpadek plochodrážního sportu. Finance se staly problémem a Petr Popelka proto na dvě desítky let z prostředí ploché dráhy zmizel.

 

Bezděčným svědkem březolupské cesty ke hvězdám

„Tata věděl, že se narodil plochodrážník, proto mi asi dal jméno Petr podle Petra Ondrašíka, on je v naší dědině  Šarovech nejslavnější rodák,“ komentuje Petr Popelka své narození před více než čtyřmi desítkami let. „Otec byl v Březolupech jeden z prvních čtyřech, co tady měli motorku. Šel na vojnu do Rudé hvězdy, ale nechytal se. Měl špatného velitele roty, nechtěl ho pouštět na tréninky.“

Prostředí březolupského plochodrážního stadiónu nebylo tudíž pro Petra Popelku neznámé. „Já chodíval na plochou dráhu a jako desetiletý tady obdivoval Aleša Drymla,“ vzpomíná. „Měl krásnou červenou kombinézu, všechny jízdy vyhrál a byl pořád čistý.“

Nicméně okolnosti směřovaly k tomu, aby se závodníkem stal i on sám. „Otec mě k tomu vedl odmalička,“ přechází k plochodrážním kapitolám svého životopisu. „Jezdil jsem krajský přebor v bikrosu. Pak mě dovedl do Březolup. Miloš Plzák byl trenér, kraloval tu Staňa Kučerů a Červajs (přezdívka Vlastimila Červenky – pozn. redakce) byl ještě v SVS. Začínali jsme tehdy ze Šarov tři,Vlastik Kozlík a Martin Fusek byl synovec Petra Ondrašíka a Vaška Zajíce.

Tehdejší teenageři neměli tak přímočarou cestu k závodění, protože spodní věková hranice, aby se mohli postavit ke startovní pásce, byla šestnáct let. V devadesátém roce byl ještě plochodrážníků relativní dostatek, navíc do juniorského šampionátu bylo potřeba se prokousat a předkvalifikace se pořádaly na podzim před danou sezónou. To ovšem ještě Petru Popelkovi šestnáct nebylo, takže se svého závodního debutu dočkal na ligové bázi.

„Dva roky jsem tady brousil,“ popisuje Petr Popelka svá učednická léta. „První závody jsem jel v Žarnovici. Stáli jsme v depu, Heinrich Schatzer měl Godden. Byli jsme v šoku, že jeden Slovák mu nabídl svůj motocykl.“

Důvod byl nabíledni, sice padla železná opona, avšak v československých pravidlech byla stále zakotvena povinnost používat stroje Jawa a pneumatiky Barum. „V zadní zatáčce jsem utopil motorku v kaluži vody nebo spíš v jezeru,“ vybavuje si Petr Popelka podrobnosti ze svého debutu. „Dneska by tam nikdo nejel. A pak jsem urval bod.“

Petr Popelka byl juniorem celku, jehož dle tehdejší ligové formule čekaly jen dvě speciální rozjížďky s vrstevníky. Zmíněný bod přišel ve druhé jízdě, kdy kopřivnický Rudolf Dvořák upadl a on protnul metu za Zdeňkem Koliandrem z Racku a vítězným domácím Mariánem Šebianem. Heinrich Schatzer se skutečně dočkal dodatečné diskvalifikace, avšak Žarnovica přesto vyhrála.

Šlo však o její poslední triumf v domácí lize a do úlohy favorita se stylizovaly Březolupy. Jaroslav Gavenda se na prahu třicítky dostával do životní formy, na postu leadera mu sekundoval Vlastimil Červenka, který se vrátil z pardubické vojny. Své slovo uměli říct i Stanislav Kůra a Miroslav Dohnal.

„Žádná výhra, bod sem bod tam,“ komentuje své prvoligové účinkování Petr Popelka, jehož v dalších patrech československé soutěže družstev na pozici náhradníka nahradili zkušenější Martin Šerý a Josef Svízela. A tak ke vstupu moravského celku do extraligy přispěl jen čtyřmi body v základní prvoligové skupině.

 

Osmačtyřicátý muž juniorské předkvalifikace v extralize

Vzhledem k uzavřenosti juniorského šampionátu nováčkům Petr Popelka nenašel v sezóně 1990 žádnou příležitost k závodění. „Liga byla začátek, juniorku jsem nemohl jet,“ říká. „Ten domácí závod byl nešťastný, zůstal tam Jirka Marx. Ještě hodinu předtím, jsme se spolu bavili v depu.“

Prubířským kamenem, zda i Petr Popelka bude roku 1991 součástí mistrovství republiky juniorů, byla zářijová předkvalifikace na pražské Markétě. „Odvezli mě do Střešovic,“ dostává se hrdina našeho vyprávění k odhalení, že plán postupu dostal trhliny. „Den předtím měl těžký pád Petr Strasenský. Nás březolupské mlaďochy to přitlačilo k zemi, byli jsme z toho vyjančení.“

A tak Petr Popelka v jednadevadesátém třel závodnickou bídu s nouzí. Březolupy jezdily extraligu, Miloš Plzák pomýšlel vysoko a neváhal soutěž oživovat starty Rakušanů Andy Bössnera či Heinricha Schatzera či Poláka Macieje Fabiszaka. Konec konců jediným limitem hostování byl tehdy souhlas mateřského klubu, takže vestu moravského klubu oblékli kupříkladu odchovanec Lubomír Jedek, liberecký Robert Ráliš či veterán Václav Verner. Na Petra Popelku došla řada dvakrát, aniž by se však z pozice náhradníka dostal na start jediné jízdy.

Závodění se tak dočkal až na sklonku října při juniorské předkvalifikaci, kterou tentokrát hostily Pardubice.Jednapadesát borců se tehdy pustilo do bojů o dvaadvacet volných míst v mistrovství republiky juniorů 1992. Petr Popelka v sobotu po dvou pádech nedokončil svůj závod a v neděli nenastoupil. Celkové osmačtyřicáté místo mu dávalo vyhlídky šestadvacátého náhradníka do jedné z dvojice semifinálových skupin.

„Tehdy to bylo normální,“ krčí dnes Petr Popelka rameny. „Někdo musel být poslední a v Březolupech to trvalo dýl, než jsi šel na vrchol. Ale ta síla! V juniorské předkvalifikaci se odjelo šest závodů za dva dny! Co bychom za to dneska dali, to je důvod k zamyšlení.“

Nicméně většinu sezóny 1992 strávil Petr Popelka čekáním na příležitost. Do sestavy březolupské sestavy se dostal třikrát, aniž by získal jediný bod. Moravský celek si vybral pořádnou dávku smůly, jíž by v poslední době mohl konkurovat snad jen zánět slepého střeva Romana Čejky před jeho debutem ve světě velkých cen.

Skončil poslední se stejným ziskem šesti tabulkových bodů jako Plzeň a Chabařovice, avšak nižší skóre ze vzájemných utkání jej nemilosrdně srazilo do první ligy. Petr Popelka však paradoxně v extralize zůstal. Na podzim totiž narukoval do pardubického Racku, jenž v extralize anno domini 1993 nahradil právě Březolupy.

„V extralize jsme byli dva roky,“ vrací se Petr Popelka k sezónám 1991 a 1992. „Pak Březolupy spadly, ale já šel do Racku a jezdil extraligu taky. Ale pan Vozár mě moc nestavěl. Na vojně jsi byl na všechno sám. Měl jsi vybavení, ale neměl otce, neměl mechanika a do noci jsi po závodech dělal motorky.“

 

Peníze brzdí závodní kariéru více než četné pády

Rok se sešel s rokem a předkvalifikace o juniorský šampionát se opět konala ve Svítkově. „V pátek jsem narukoval do Racku a o víkendu byly závody,“ vzpomíná Petr Popelka. „A já se probil až do finále.“

Šestnácté místo v předkvalifikaci přineslo poněkud komfortní postup do semifinálové skupiny B. Ani v ní se ovšem devatenáctiletý závodník, který se dočkal juniorky ve čtvrté sezóně své kariéry, nezastavil. Na úvod v Pardubicích jej sice přibrzdil pád, nicméně šestá příčka a především osm bodů se hodilo. A tak do finálové části postupoval jako náhradník. Ke slovu se dostal ve všech třech závodech, avšak pokaždé vyšel s nulou.

„V Praze jsem naskakoval do jízdy,“ vybaví si Petr Popelka hned úvodní finálový podnik. „Z jedné strany mi Jirka Jirout říkal, ať neblbnu, že mám novou gumu. Z druhý strany starý pan Karnas, ať jim dám. Tři kola jsem vedl a pak jsem se válel.“

Pády jej provázely takřka neustále. „Dálnice, stadión, nemocnice, to byla moje kariéra,“ usmívá se s odstupem dvaceti let. „Pražáci si dokonce odškrtávali, že mají jízdu se mnou za sebou. Hlavu jsem nepoužíval, ale srdce tam bylo. Jednou jsem byl večer na diskotéce a druhý den se jel Troják. Paní Zajícová konstatovala, že jenom nohy vyletěly. Bylo to v zatáčce u es-té-káčka, ale nic jsem si nezlomil.“

Dnes nachází paralelu se svým otcem Ivanem. „Jsem celý tata,“ přemítá. „Světe, div se, byl na prvním závodě v Břeclavi. Uměl startovat, ale pak nevěděl, co s tím. V životě jsem nemohl pochopit, jak mohl ubrúsit půlku řidítka. Ale na asfaltě to asi šlo.“

V sezóně 1994 se zdálo, že se Petrovi Popelkovi začíná dařit. S civilem se vrátil do Březolup, které shodou okolností nahradily v extralize vojenský Racek. Do semifinálové skupiny české juniorky skočil desátou příčkou v Liberci, ve Svitavách si však polepšil o dvě a v Divišově hned o tři příčky. A coby osmý muž závěrečné klasifikace postoupil do finále jako jeho regulérní účastník.

„Pro Racek byly Svitavy domácí dráha,“ připomíná jeden z paradoxů, jež se v ploché dráze čas od času objeví. „A já tam neuměl zahnout. Celou vojnu mi to tam nešlo a byl jsem z toho špatný. Ale po vojně jsem tam jel juniorák a měl jsem devět bodů. Přijeli jsme tam s Milanem Žůrkem svazarmovskou dýchavičnou dvanácettrojkou. Byl jsem ve finále a můj fanklub blbečků už uzavíral sázky, které závod nepřežiju.“

Smůla přišla v půli června. Ve středu ještě na březolupském ovále hájil barvy svého klubu v extraligovém duelu s pražským Olympem. V pátek pokračovalo v Pardubicích finále české juniorky, druhým podnikem, zatímco ten třetí byl na pořadu hned dalšího dne ve Mšeně.

„V extralize jsem ještě jel, ale v pátek jsem si v Pardubicích zlomil nohu,“ líčí Petr Popelka, který se poté měl objevit již jen v zářijové extralize Březolupy vs. Chabařovice. „Na podzim jsem sundal sádru. Dělal jsem v karosárně na stadióně u Jardy Gavendy a na extraligu nepřijel Heinrich Schatzer. Přišel Miloš Plzák, že mám licenci, takže pojedu jako náhradník. Jenže Šeráka (Martina Šerého – pozn. redakce) v první jízdě odvezli a já byl v závodě, jel jsem dvojici s Červajsem. Za cílem jsme se ale chytli s Milanem Vondráčkem a zlomil jsem si ruku.“

 

Krátký comeback

Od té doby jakoby se nad Petrem Popelkou zavřela voda. „Skončilo to kvůli penězům,“ vysvětluje konec své kariéry. „Po sametovým škobrtu se to přetočilo jinam. Tata ještě za bolševiků říkal, abych emigroval, dnes vím, že bych utíkal ze zlaté klece. Začal jsem podnikat. Ze sportu jsem věděl, že podnikání bude tvrdé. A bylo!“

Až předloni v létě se jméno Petr Popelka objevilo ve startovní listině veteránského závodu v Žarnovici. „Po osmnácti rokách jsem s dcerami dojel do Březolup na trénink,“ vypráví, kterak k jeho comebacku došlo. „Martin Gavenda mě přemluvil, ať si to zkusím. Malá to točila na mobil a večer to pustila mojí ženě v televizi ‚hádej, kdo to je, maminko‘. Moja nemá o ploché dráze ani ponětí.“

U jednoho svezení ovšem nezůstalo. „Jel jsem dvakrát, třikrát,“ pokračuje Petr Popelka. „Pak jsem jezdil smykem. Jaryn Gavendů mě vedl, ono se to nezapomíná. Martinovy motorky byly připravené. A potom bác, čtvrtý v Žarnovici! Loni jsem už byl velký mistr a do Žarnovice jel bez supertýmu Gavendů, bez mechanika a kouče na svojí motorce. A skončil jsem zase dvakrát na držce.“

Vložený závod veteránů při březolupské juniorce byla zřejmě definitivní derniéra závodní kariéry Petra Popelky. „Jel jsem ještě tady v Březolupech a myslím, že tím to končí,“ říká. „Budu se věnovat mládeži, ne rozbíjet motorky. Co bude dál? Budu už jen bafuňář, manažer juniorů a sponzor. A tak děkuju Miloši Plzákovi, tatovi a chlapům Gavendovým za comeback.“

Plochodrážní kariéra Petra Popelky (*24.12.1973) v zrcadle času:

1990	Březolupy vítězem první ligy skupiny B (Petr Popelka v roli juniora tři závody ze čtyř – 4 body ze 167 bodů týmu celkem), postup do finále první ligy, kterou po diskvalifikaci libereckého Piotra Pawlickeho vyhrály, v semifinále MR družstev v Březolupech první, ve finále MR družstev v Divišově čtvrté (Petr Popelka v nadstavbové části ligové soutěže nestartoval); v předkvalifikaci MR juniorů 1991 v Praze patnáctý ve své skupině C
1991	Březolupy čtvrté v extralize (Petr Popelka v sestavě na výjezdu v Praze a v domácím utkání s Chabařovicemi DNR); 48. v předkvalifikaci pro MR juniorů 1992 v Pardubicích (sobota 14. – neděle nestartoval)
1992	Březolupy šesté v extralize (Petr Popelka nebodoval ve výjezdních utkáních v Chabařovicích, Plzni a Plzni) a sestoupily do první ligy 1993; 16. v předkvalifikaci pro MR juniorů 1993
1993	VTJ Racek Pardubice šestý v extralize (Petr Popelka v osmi závodech absolvoval osmnáct jízd a získal čtyři body s jedním bonusem); 10. v semifinálové skupině B MR juniorů (Pardubice 6. – Slaný 12. – Chabařovice 12. – Kopřivnice 12.) a postup jako náhradník do finále, v němž skončil 19. (Praha 18. – Svitavy 18. – Divišov 19.); 16. při Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1994	Březolupy páté v extralize (Petr Popelka ve čtyřech závodech a dvanácti jízdách inkasoval šest bodů s jedním bonusem); 8. v semifinálové skupině B MR juniorů (Liberec 10. – Svitavy 8. – Divišov 6.), ve finále 19. (Praha 16. – Pardubice 16. – Mšeno NS – Divišov NS – Chabařovice NS)
2014	4. v závodě veteránů v Žarnovici v kategorii do 55 let
2015	22. v závodě veteránů v Žarnovici, 5. v závodě veteránů v Březolupech

Foto: Mirek Horáček, Martin Mesiarik, Karel Herman, archív Petra Popelky a archív autora

Náraz tunguzského meteoritu byl jemný jako přistání obřího airbusu v rukou zkušeného kapitána ve srovnání s ranami, které otřásly zeměkoulí, když slyšel dvě zprávy, před nimiž by si nejraději zacpal obě uši. V osmnácti mu Jiří Štancl řekl, že z něho žádný pořádný závodník nebude. A o necelých dvacet let se jeho syn Petr vrátil z besedy ve škole v Brandýsku, že plochou dráhu můžou jezdit akorát cvoci. Avšak na sklonku loňské sezóny slavili jeho první mistrovský titul se stopětadvacítkou. Že život mnohdy píše zašmodrchané příběhy nás přesvědčí samotný Petr Chlupáč starší.

 

 

Máma plochodrážním mechanikem

Po polovině osmdesátých let bylo jasné, že československému motorismu ujíždí vlak. Věková hranice pro vstup do závodů se neustále snižoval, avšak u nás potřeboval plochodrážník minimálně sedmnáct let nejen pro zahájení aktivní činnosti, ale vlastně i pro legální trénink. Proto vznikla třicítka experimentálních oddílů talentované mládeže, z toho tři plochodrážní v Praze, Slaném a Žarnovici.

Kluci mezi třinácti a patnácti lety měli osmdesátky Simson upravené do podoby plochodrážních motocyklů, jejich starší vrstevníci klasické pětistovky s menším průměrem karburátoru. Plácek, kde je dnes baseballové hřiště, zažil nevídaný zájem mladíků o sport levých zatáček.

„Bydleli jsme v Motole,“ vrací se Petr Chlupáč ve svých vzpomínkách na konec osmdesátých let. „Chodili jsme na Tomíčka a další závody. Na Markétu jsme to měli kousek. Jirka Svoboda s Milanem Špinkou tady začínali trénovat na Simsonech. Ve škole byl nábor, jestli někdo nechce jezdit na Markétě plochou dráhu. Přišel jsem tam, začínalo to, ptali se, jestli někdo už seděl na motorce. Když ne, ukázali ti, jak se řadí a dali ti Simsona.“

Za ulicí Zvoníčkovou bylo tehdy místa ažaž. „Udělaly se tam dva nebo tři okruhy,“ vzpomíná Petr Chlupáč. „Občas byly závody, že jezdil každej‘ s každým. Byla to velká parta, začínal tak třeba i Topas. Nebyla televize, nebylo nic, co by tě táhlo, tak ses odpoledne sebral a šel si na Markétu dělat motorky. Dřív to bylo takový srdcový, že jezdíš plochou dráhu, teď to ty kluci berou jinak. První bylo udělat si motorku a to ježdění byl až takovej‘ bonbónek.“

Zatímco v ostatních případech bývají hybnou silou synovy závodní kariéry otcové, u Petra Chlupáče tomu bylo obráceně. „V rodině jsme měli kořeny, máma jezdila motokros,“ přibližuje otec letošního šampióna stopětadvacítek na krátké dráze. „Svoboďáka a Milana znala z veleslavínskejch‘ garáží. Nebyly to ofiko závody, ale jezdili po polích. Táta plochý dráze moc nefandil a já měl mechanika mámu, což byla raritka. Vím, jakej‘ to byl pocit, tak se do dnes Peťanovi snažím vynahradit. Snažím se, abych mu to neotrávil.“

Na závodním oválku za první zatáčkou, kde se dnes prohánějí kolibříci, se před necelými třemi desítkami let proháněl i Petr Chlupáč starší. „Ta dráha se stavěla svépomocí,“ vypráví. „Dělali to tatínkové a parta dědků z Markéty, my tam pomáhali. Byl to projekt od inženýrů, vzali anglickou dráhu a v nějakým měřítku ji zmenšili. Dráha se postavila, nicméně se na ní moc nejezdilo, kluci měli strach z mantinelů.“

 

Nájezdy zájemců o plochodrážní závodění

Hlavní slovo v přípravě potenciálních adeptů plochodrážního řemesla měly hlavně pětistovky. „Za nás se jezdilo na staženejch‘ půllitrech s velkou rozetou,“ říká Petr Chlupáč a dostává se do dalšího stadia své kariéry. „A komu bylo patnáct, šel dolů na velkou dráhu. Uškrcenej‘ půllitr měl normální karbec, možná to bylo přetryskovaný, ale vzadu jsi měl rozetu jako celý kolo, nějakou sedmdesátku, sedmdesát pětku. To bylo super.“

Zdeňka Schneiderwinda v devětaosmdesátém dělilo od myšlenky Markéta Cupu ještě dvacet let a coby aktivního závodníka jej dozajista ani nenapadlo, že se jednou stane duchovním otcem myšlenky regulérního závodění dětí na stopětadvacítkách. Nicméně tréninkový program dorostenců na Markétě fungoval.

„Žádný závody jsi neznal,“ přibližuje Petr Chlupáč onu dobu. „Ani se nezapisovaly výsledky, ale jezdilo se i na soustředění. Měl jsi kanady, plechovky byly, jak kdo udělal, takovou jsi měl. Ne jako dnes, kdy to koupíš. Když jsi neměl tátu nebo mámu jako já, měl jsi smůlu. Máma byla super, na Markétu chodil ještě brácha, nejezdil, dělal házenou, chodil jen pomáhat.“

Dnešním závodníkům podobné líčení zní jako vyprávění starců z Kosmovy kroniky z počátku dvanáctého století. „Jezdili jsme plochou dráhu za totáče,“ přisadí si Petr Chlupáč. „Všechno jsi dostal. Jediný, co sis musel koupit, byla helma a rukavice. Kalhoty se šily doma na stroji, jinak si všechno dostal, teď to s Peťanem táhnu hodně ze svýho. Na Markétě jsme dostali Shupu a jawáckej‘ rám, akorát se o to staráš, jako by to bylo tvoje. Hodně nám pomáhá pan Vopat, Péťovi fandí a koupil nám motor Shupa.“

Přesto asi žádný z účastníků tehdejšího dění nedá na onu éru dopustit. „V tý době kluky motorky zajímaly, bylo to jiný než dnes,“ líčí Petr Chlupáč. „Nebyly počítače a těch sportů taky nebylo hrozně moc. Když se na Markétě trénovalo, slyšel jsi to. Teď je to jiný, byl větší zájem kluků. A hlavně, když přišel Svoboďák, že na dílně bude uklizeno, kdo neměl uklizeno, měl smůlu. Byla hláška, že co je špinavý, bude čistý, co je čistý, nebude vidět.“

A další a další zájemci se hrnuli skoro jako dnešní uprchlíci přes bavorskou hranici. „Ta garáž čtyřka, to bylo úplně plný,“ říká Petr Chlupáč. „Je to nepochopitelný, že ty děti dnes plochá dráha netáhne. Všichni fotbal, hokej, aby z toho vyždímali prachy. To nepochopíš.“

 

Rušný víkend na sklonku října

Stopa, kterou po sobě Petr Chlupáč zanechal v české plochodrážní historie, rozhodně není hluboká jako po orbě bájného Přemysla. „Nešlo mi to,“ stojí v otázkách svých možnosti na pevné zemi. „Já byl poleno, byl jsem prostě tvrdej‘, žádnej‘ talent. Chodili se dívat, když jsem trénoval, ale jen proto, že jsem za trénink klidně desetkrát spadnul. Pěkná motorka, ale poleno. Žádnej‘ zázrak.“

Podzim roku 1991 se již přihlásil o slovo a nabídl tradiční předkvalifikaci pro juniorský šampionát na příští rok. Pořadatelské role se tentokrát ujaly Pardubice. V boxech jejich prostorného depa se o víkendu sešlo neuvěřitelných třiapadesát závodníků a to se ještě první desítka aktuálního pořadí juniorky kvalifikačnímu procesu vyhnula.

„Pro mě jedinej‘ velkej‘ závod byla kvalifikace v Pardubicích,“ konstatuje Petr Chlupáč. „Bylo tam padesát lidí, to bylo velký. To byl jedinej‘ závod a kdybys mi to nepřipomněl, ani si nevzpomenu. Peťan mi dnes říká, že už dosáhnul na plochý dráze víc než já. Málem jsem si šel dělat testy DNA (smích).“

Pořadatelé rozdělili závodníky do třech skupin. Každý den se konaly tři závody, a protože svítkovský stadión nedisponoval ještě umělým osvětlením, začínalo se již úderem desáté dopoledne. Každý přítomný závodil o postup jednou v sobotu, podruhé v neděli, přičemž body se do celkového pořadí sčítaly.

„Bylo to na podzim,“ vybavuje si Petr Chlupáč. „Adrenalin jako prase, do tý doby jsem v Pardubicích vůbec nejel. Jezdil jsem jen na Markétě nebo ve Mšeně. Díky skladníkovi panu Mormanovi z Markéty mi Honza Holub půjčil motorku. Jestli to bylo převodem, nevím, ale jedinej‘ zážitek pro mě byl, že jsem předjel mladýho Jirku Štancla. Ale jeho táta už předtím věděl, jak to je. Říkal mi, že ze mě stejně nic nebude. Měl na to čuch.“

Jiří Štancl nakonec přišel o body jen díky přetrženému řetězu. O dva roky později porazil Antonína Švába v boji o juniorský titul, aby se od roku 1994 věnoval ploché dráze zejména za kanálem La Manche. Díky odstoupení ho tehdy v závěrečném pořadí přestihli Antonín Hrubant, jemuž však vystavilo záhy stopku vážné zranění, a březolupský Martin Šerý.

Ani on nevydržel u závodění už příliš dlouho. Z tehdejší společnosti toho nejvíce dosáhli Lubomír Batelka, tehdy sedmý, sedmnáctý Robert Král a Jiří Šťovíček, jenž se v následující sezóně dostal coby náhradník do světového juniorského finále. Za jeho čtyřicátým místem však stojí obnovené zranění, které ho donutilo předčasně odstoupit už ze sobotního programu.

Samozřejmě nesmíme opomenout Jaroslava Petráka, jenž tehdy byl čtvrtý a závodil ještě loni. Stejně tak šestatřicátý Richard Berger a osmačtyřicátý Petr Popelka. Ti se ovšem na rozdíl od pardubického matadora prezentovali jen v podnicích pro veterány. Bez zajímavosti není ani šestadvacátá příčka Tomáše Rambouska, který v současnosti pořádá zájezdy na plochou dráhu v zahraničí.

 

Nechtěná plochodrážní antireklama z úst Luboše Tomíčka

Jednadvacáté místo Petra Chlupáče, který ještě neoslavil osmnácté narozeniny, nebylo v daných souvislostech špatným výsledkem. Přestože se coby náhradník dostal do startovní listiny semifinálové skupiny A juniorského šampionátu v Pardubicích v dubnu 1992, závodit jsme ho už neviděli.

„Na tréninku ve Mšeně jsem si sedřel prdel,“ vysvětluje. „Dostala se tam škvára a tahali mně půllitr krve. To byl taky ten čas, kdy jsem si čuchnul k holkám. Chodil jsem o berlích. Nevěřil jsem si a hlavně jsem si to odůvodňoval, že jsem měl strach vlítnout ve čtyřech zatáčkách.“

A tak ze světa levých zatáček zmizel jeden z mnoha juniorů. „Udělal jsem tlustou čáru a tím to skončilo,“ popisuje Petr Chlupáč dnes své tehdejší rozpoložení. „Tím to zhaslo. Skončil jsem s plochou dráhou, nevídal jsem ani kluky. Chybělo mi to, ale máš prostě blok. A ne! Je to divnej‘ pocit, nejde to popsat, něco jsi dělal, na něco ses vysral a měl jsi podvědomí, že jsi to dělal špatně.“

Jenže plochodrážní příběh Petra Chlupáče ještě zjara dvaadevadesátého neměl dospět ke svému konci. „Měl jsem štěstí, že jsem narazil na Topase,“ dostává se Petr Chlupáč k momentu, kdy mu osud přihrál do cesty Tomáše Topinku. „Potkali jsme se úplně náhodou. Řekl jsem mu, že se u něj někdy zastavím. Vyrůstali jsme spolu, začínali na Simsonech a byli jsme spolu až do sedmnácti. Tehdy jsem jiný kluky neznal, jen ty z plochý dráhy.“

A sport levých zatáček měl opět vstoupit do jeho života. „Topas ničím jiným nežije než plochou dráhou,“ pokračuje Petr Chlupáč. „Dostali jsme s k němu s manželkou na kafíčko. Jeli jsme s ním i do Polska, začali jsme se zase chodit dívat na závody. Byl to adrenalin, začalo mě to chytat. Topinkovi nám byli i na svatbě.“

V červenci 2002 se manželům Chlupáčovým narodil syn. Dostal jméno po tatínkovi, který doufal, že by se mohl vydat ve šlépějích, které on sám o deset let dříve opustil. Navíc plochodrážní prostředí bylo Petru Chlupáčovi mladšímu známé již od útlého věku.

„Péťa si sednul poprvé na plochodrážní motorku na Markétě v roce a půl,“ přibližuje jeho tatínek úžasný zážitek během jednoho ze závodů v české metropoli. „I když jsme se znali s Topasem, nevěřil jsem, že by Peťan někdy plochou dráhu jezdil. Ale doufal jsem, že by s tím přišel.“

Vladimír Vopat začal organizovat autobusové zájezdy dětí ze základní školy v Brandýsku na závody na pražské Markétě. Aby jim pražští závodníci poděkovali, na oplátku přijeli na besedu k nim do školy. Jako první Luboš Tomíček, který se tu společně s Jakubem Fenclem zastavili v březnu 2011 na jejich cestě za začátek britské ligy. Pražský závodník tehdy doufal, že někdo z nadšených dětí samo jednoho dne zkusí plochou dráhu, avšak na devítiletého Petra Chlupáče mělo jeho strhující vyprávění zcela opačný účinek.

„Přišel ze školy, že jim Luboš Tomíček tvrdil, jak je plochá dráha nebezpečná a on, že ji nikdy jezdit nebude,“ vypráví Petr Chlupáč. „Z Brandýsku jezdili na Markétu se dívat na závody. Měli to za odměnu za známky nebo za sběr. Když Peťan nebyl vybranej‘, jeli jsme stejně. Děti fandily hodně Lubošovi, Matějovi a Pepovi. Ty výlety měly rády tak, že druhej‘ den nemuseli do školy na první hodinu.“

 

Nakonec přece jen plochodrážní mistr republiky

Ve chvíli, kdy si Luboš Tomíček s Jakubem Fenclem pochutnávali po besedě na domácí bábovce od brandýských učitelek, Petr Chlupáč mladší neznal motoristický sport jen z návštěv pražské Markéty. „Od čtyř let jsme jezdili čtyřkolky,“ líčí jeho otec. „První licenci vystavenou na republiku měl od sedmi let.“

Terénní závody obecně probíhají v jiném rytmu než plochá dráha. „To je kempování,“ souhlasí Petr Chlupáč. „Jseš tam celej‘ víkend, večer se sedne, děti si spolu hrajou. U plochý dráhy je to šup, šup a mastíš domů. I když teď se v Chabařovicích a Divišově začínaj‘ taky rozvíjet víkendový akce.“

Se stoupajícím věkem malého závodníka šly adekvátně ruku v ruce také náklady. „Docházely prachy,“ pokrčí Petr Chlupáč rameny nad otázkou, proč jeho syn nakonec zakotvil u ploché dráhy. „Topas říkal, ať se přijdeme svýzt na plochou dráhu. Šel jsem za Zdeňkem Schneiderwindem, jestli to můžeme zkusit. A znáš Zdeňka, hned říkal ‚jasně, přijďte‘.“

A dva roky po besedě s Lubošem Tomíčkem změnil Petr Chlupáč svůj názor na sport levých zatáček. „Jezdil sám v zatáčce u depa na velké dráze,“ vzpomíná Petr Chlupáč starší na synovy první krůčky za řidítky plochodrážního kolibříka. „Pak řek‘, že by to zkusil. Dostali jsme motorku a potom Zdeněk přišel, že v neděli jedem‘ v Divišově závody. V sobotu byl trénink v Chabařovicích, Láďa Šifalda mu tam radil, to bylo dobrý. Přišel Divišov, první závod a jseš v tom. Peťana to už nepustilo.“

Tatínek Chlupáč se první květnovou neděli roku 2013 ocitnul na vrcholu blaha, když jeho potomek při Speedway Mini Cupu projel cílem finále B jako třetí za Milanem Dobiášem a vítězným Kryštofem Rybářem. „Bylo to fajn,“ nešetří spokojeností. „Já byl spokojenej‘, konečně si na to mladej‘ sednul. Zůstali jsme u motorek, čtyřkolky by už nešly. Postavili jsme ho se ženou před hotovou věc, jestli chce zůstat u motoristickýho sportu, musí jezdit plochou dráhu.“

Zranění z června 2014 Petra Chlupáče přibrzdilo a vzalo mu evropský pohár v Plzni, nicméně v srpnu už slavil první výhru při klasickém šampionátu stopětadvacítek ve Slaném. A letos se triumfem v šampionátu na krátké dráze vůbec poprvé zapsal mezi mistry republiky.

„Ta plochá dráha ti hezky voní,“ zasní se Petr Chlupáč starší. „To tě na tom lákalo nejvíc. Když jsem byl mladej‘, chodil jsem koukat na Štancla, Matouška, Olsena. S mladým Jirkou Štanclem jsme ještě jako děti jezdili plochodrážní závody na kole před panelákem na Homolce, jeho ségra Alice nám to startovala. Jméno Štancl byl pojem. Mrzelo mě, že mi řekl, že ze mě žádnej‘ závodník stejně nebude. Když však zestárneš, pochopíš, co ti vlastně řek‘.“

Plochodrážní kariéra Petra Chlupáče (* 14.1.1974) v zrcadle času:

1991	v říjnové kvalifikaci pro mistrovství republiky juniorů 1992 v Pardubicích z 21. z 53. přítomných (závod B 5. – závod E 10.)
1992	jako náhradník ve startovní listině prvního závodu semifinálové skupiny A v Pardubicích – DNR

Foto: archív Petra Chlupáče, Mirek Horáček a Antonín Škach