Mariánské Lázně – 16. května
Před dvaceti, třiceti lety se tradovalo, že kdo umí krátkou dráhu, dlouhou se velmi rychle naučí. V dnešní éře specializace lze pravdivost toho rčení ověřit jen sporadicky. Za důkaz však může posloužit Josef Franc, jenž se po sedmi letech vrátil do Mariánských Lázní a skončil na druhé příčce průběžného pořadí. Jako nejlepší Čech si přitom zajistil právo na divokou kartu pro zářijový závod Grand Prix. Malý velký muž však musel hodně zatínat zuby.
Maratón začal ve čtvrtek před lázeňským víkendem v Sheffieldu, pokračoval druhý den v Somersetu a vyvrcholil v sobotu v Rye House. „Šel jsem dvakrát na držku,“ líčil Josef Franc své poslední tři mítinky před cestou do Čech. „Měl jsem otřes mozku, naraženou kostrč a vyrazil jsem si dech.“
Místo rekonvalescence se však pražský závodník vydal do Mariánských Lázní. „Už loni při mistráku mě svědily ručičky,“ zavzpomínal na předešlou návštěvu západočeského dlouhána, kdy pracoval v roli mechanika Richarda Wolffa.
Jeho letadlo dosedlo na ranvej ruzyňského letiště v 11:20. U terminálu ho měl vyzvednout Milan Špinka, avšak ten zůstal trčet v Goričanu přeloženém kvůli hustému dešti. V roli řidiče pražského závodníka zaskočil manažer extraligového Olympu Vladimír Vopat.
Josef Franc zapadl na pravé sedadlo jeho terénního vozu Kia něco po tři čtvrtě na dvanáct. Slavnostní nástup byl naplánován na půl druhou a pražský závodník chtěl samozřejmě stihnout trénink.
„Řek‘ bych, že ne,“ odpovídal Josef Franc později na dotaz magazínu speedwayA-Z, zda se po kilometrovém oválku proháněl rychleji než jeho kouč po dálnici na Rozvadov. „Asi za osmnáct litrů,“ nechtěl být v otázce své rychlosti konkrétní ani Vladimír Vopat, jenž by si samozřejmě rád uchoval co největší počet řidičských bodů.
Na poslední chvíli dorazili do mariánskolázeňského depa. Josef Franc se převlékl a kolegové z depa vyřešili problém se startovním číslem. Odtrénoval jako poslední, aby jako čtvrtý zasáhl do předzávodu o rekord dráhy. Jeho letmé měřené kolo vypadalo hodně rychlé. A vskutku, Jaroslav Pták v roli spolukomentátora Miloslava Čmejly vzápětí ohlásil čas 27,25 sekund.
Díky němu Josef Franc překonal rychlé Angličany Chrise Millse a Andy Appletona. Záhy se stal vítězem, nebo Pavel Ondrašík byl vzápětí pomalejší. Mnohem exkluzivnější překvapení si pražský bojovník přichystal do hlavního klání. V jeho základní části se musel sklánět pouze před Andy Appletonem a Jörgem Tebbe. Jinak neznal nic jiného než vítězství.
Následky těžkých pádů z druhé strany kanálu La Manche si ovšem vybíraly svou daň. „Objedu jedno kolo a jsem fyzicky v prdeli,“ neskrýval v depu. „Všechno mě bolí, ale ten adrenalin to tlumí.“ Kromě toho musel řešit technické problémy a na dráze se ve druhé půli objevoval v sedle rezervního stroje Zdeňka Schneiderwinda. „Něco mi v motorce začalo chrastit,“ popisoval problémy svého kovového oře.
Proto s úlevou přivítal finále A, kam se bez větších problémů kvalifikoval. „Počítám, že z tý jedničky odfrknu,“ vysvětloval netradiční volbu pozice na startovním roštu. A skutečně. Na protilehlé rovince byli před ním jen Jörg Tebbe a vedoucí Andy Appleton. Když se však Angličan vinou defektu na konci druhého kola nechtěně rozloučil s obhajobou loňského primátu, poskočil Josef Franc na druhé místo.
A pak už jen inkasoval. Od stupňů si jako druhý v průběžné klasifikaci, nejlepší Čech v šampionátu a vítěz traového rekordu odnášel spoustu cen. Mimo jiné i pohár, kterým Miloslav Čmejla připomněl památku Zdeňka Kudrny. Kromě toho si vyjel divokou kartu pro zářijovou Grand Prix. K ní se však vyjádřil skepticky. „Na dlouhý neplánuju nic, divokou kartu na Grand Prix nevím, to asi nepůjde,“ nechal se slyšet exkluzivně pro speedwayA-Z. „Nemám zázemí a ve finále jsou střelci.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach
