Auckland – 13. ledna
Volný týden nabitém novozélandském turné využili závodníci nezbytnou údržbou svých motocyklů a relaxací. Filip Šitera se ovšem ukázal jako pilný zpravodaj a podělil se s magazínem speedwayA-Z o své dosavadní zážitky z cesty na druhý konec světa. Naši čtenáři si tak mohou čas čekání na výsledky z dnešního klání ve Waikaraka Parku zpestřit popisem drah a líčením mimozávodních aktivit plzeňského juniora.
Začátek série proběhl na Jižním ostrově. „Bylo to většinou o cestování a závodění,“ líčí Filip Šitera. „Nebylo ani moc času na mytí motorek. Byli jsme rádi, když jsme stihli udělat spojku. Máme tu jedno auto na motorky a nářadí a další dvě nový auta půjčený od sponzorů. Silnice tady mají docela normální. Dálnice nejsou skoro vůbec, jenom ve velkých městech. S provozem je to různý, někdy není vůbec a jindy docela hustý. Je tu krásná krajina a všichni do bereme jako prázdniny.“
Filip Šitera také vysvětlil nedorozumění, když na něho v Aucklandu na letišti oproti původní dohodě nikdo nečekal. „Čekali mě až druhej den,“ říká. „A já přiletěl pětadvacátýho, takže mě měli jako dárek, protože to zrovna slaví vánoce. Večer mě pozvali na vánoční večeři. Ale už ani nevím, co jsme měli, protože jsem byl utahanej a usínal jsem.“
Velký rozdíl mezi kontinentální Evropou a Novým Zélandem jsou samozřejmě dráhy. „Jsou odlišné od našich,“ pouští se Filip Šitera do jejich popisu. „Protože jsou dělaný jak pro motorky, tak pro auta, jsou občas hodně rozbitý. Někde je velký ovál pro auta a uvnitř pro motorky. Tohle mají ve Waikaraka Parku nebo v Ruapuně.“
Projděme si nyní telegraficky ovály, s nimiž se Filip Šitera doposud na Novém Zélandu setkal. „V Invercargill byla pro plochou dráhu dobrá dráha,“ líčí plzeňský junior. „Asi 400 metrů dlouhá, jenže před závodama začalo pršet a tak to hrozně klouzalo.“
Cromwell byl už ovšem o něčem jiném. „Tady je dráha hrozně dlouhá,“ zní komentář Filipa Šitery. „Měřila zhruba 600 metrů a startovalo se tak, že se natáhla guma a pustila se. Povrch byl hrozně nagumovanej. Docela se mi však líbila, ale první zatáčka byla za roh a druhá strašně dlouhá. Mantinely však byly betonový. A depo? V Invercargillu bylo normální, ale tady, jak kdyby za tebou někdo přišel, ukázal na pole a řekl, a si tady vybereš místo.“
V Moore Parku v Christchurchi to už tak exotické nebylo. „Dráha byla super,“ pochvaluje si Filip Šitera. „300 metrů dlouhá, klasická na speedway. Ale depo bylo jako v Cromwellu. Najdi si místo v poli. Ale na konci závodu za mnou přišli dva Češi a popřáli mi česky! Ve stylu najdi si depo v poli to bylo i v Nelsonu. Dráha tam byla velký kolo, hrozně dlouhá a rozbitá.“
S Jižním ostrovem se turné rozloučili v Ruapuně v Christchurchi. „Dráha je tady uvnitř velký,“ říká Filip Šitera. O tréninku byla super, jenže pak začalo pršet.“
Na Severním ostrově zatím závodníci poznali jen dva stadióny. „Waikaraka je malá dráha,“ popisuje náš jezdec. „Měří asi 120 metrů a široká je 8 až 10. V šesti jezdcích je to sranda, protože zatáčky jsou za roh. Mají tam dobrý tribuny a sešlo se i dost diváků. Jinde to s diváky bylo asi jako na závodech ve Mšeně. Rosebank je klasická speedway s 350 metry.“
A jaké mají jezdci pro své závodění zázemí? „Základnu máme u našeho šéfa Johna McCalluma,“ svěřuje se Filip Šitera. „Tam děláme motorky a bydlíme v baráku u jednoho chlapa. Ten je ale pěknej vůl, ale naštěstí je teď na dovolený.“
Ovšem nejen závoděním je živ plochodrážník. „Ve volným čase chodíme do aquaparku, na vodní lyže, na pláž nebo motokáry,“ vypočítává své aktivitiy Filip Šitera. „Jsme tu všichni jedna velice dobrá parta. Když má někdo problém, tak si pomůžeme. Trávíme společně 24 hodin denně. Je to něco jako Big Brother, ale nemáš za to 10 miliónů, nikdo tu nevypadává, ani to nedávaj‘ v televizi (smích). V televizi by však měli dávat naše závody. Jsme i v novinách, protože máme sponzora News Sunday, ale píšou o tom i ostatní.“
SsangYong International Motorcycle Speedway Series má za sebou sedm podniků a na řadě je ještě devět dalších. Jak takovou zátěž, mnohdy na olbřímích oválech zvládá technika? „Zatím super, žádnej problém,“ konstatuje Filip Šitera. „Ale nesmím to zakřiknout. Stíhá se všechno, protože si všichni pomáháme. Máme tu i jednoho super mechanika z Christchurche. Je to velkej kámoš Johna a hodně nám pomáhá. Když jsme byli na závodech v Christchurchi, dělali jsme motorky u něj. A pak jsme na nich jezdili po jeho zahradě. Tahle grasstrack byla hrozná sranda.“
Foto: Filip Šitera
