Praha – 5. ledna
Ačkoliv v žádném případě netrpí zamlklostí, v loňské sezóně mu v mnoha případech nebylo vůbec do řeči. A pakliže mi po takovém závodě něco řekl, vyšlo to na pár řádek nebo to nešlo publikovat. Přesto však strana jeho aktiv nezůstala prázdná. Skončil desátý v evropských devatenáctkách, třetí v republikovém šampionátu stejné věkové kategorie, při závěrečné extralize měl největší bodový podíl na záchraně Olympu před baráží, vyhrál rozjížďku v memoriálu svého dědečka. Pražský junior Luboš Tomíček je dalším závodníkem, s nímž si na stránkách magazínu speedwayA-Z přečtete exkluzivní rozhovor. A také tentokrát do něho můžete vstoupit i vy.


Plochodrážní rok skončil pro Luboše Tomíčka smolně. Pád v úvodní jízdě jej vyřadil dva dny před Silvestrem z mezinárodního halového mítinku v Exloo v Nizozemí, v němž předloni sahal po vítězství. Zasloužil by si však nominaci na cenu fair play. Odtáhnul totiž automobil Miroslava Fencla, jemuž se cestou do největší země Beneluxu zadřel motor.

„Jo, jestli potřebuješ, můžu klidně přijet do Český Třebový a odtáhnout tě na laně do Holandska,“ odrazil žert magazínu speedwayA-Z, zda si teď otevře v tomto oboru živnost. Vzápětí však zvážněl. „Pomoc Mirdovi jsem bral jako samozřejmost a přátelskou službu. Jiné východisko nebylo. Říkal jsem mu, to je pech, pěkně ti to začíná. Jenže pak přišla první rozjížďka a on to samý mohl říkat mně!“

A co se vlastně v oné nešastné jízdě přihodilo? „Natáhla mě díra,“ přiznal Luboš Tomíček. „A jak ta dráha byla krátká, hned jsem si už bouchnul do prken. Další jízdu bych nestihnul. Ve dvou zbývajících pak už nemělo cenu jet a ani jsem se na to po svém pádu necejtil.“

Své otázky pro rozhovor s Lubošem Tomíčkem můžete vkládat ve formě komentářů k tomuto článku od této chvíle až do 12:00 hodin příštího pátku 14. ledna. Interview je naplánováno na sobotu 15. ledna.

Foto: Pavel Fišer a Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)

Pardubice – 29. prosince
Začátek sezóny 2004 jej nezastihl v optimální fazóně. Nicméně se zkušeně postavil technickým problémům a křivka trendu jeho výkonnosti se opět obrátila směrem vzhůru. Nicméně smůla jej neopustila, protože reálná šance na životní výsledek v pardubické Zlaté přilbě se změnila v pobyt v nemocnici. Ostřílený pardubický borec Jaroslav Petrák v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z nejen bilancuje uplynulý rok, ale mimo jiné hovoří o důvodech svého přechodu z Jawy na GM nebo jak tento fakt přijali v tradičně pro divišovsky orientovaných Pardubicích. Odpovědí na své otázky se tradičně dočkají rovněž naši čtenáři.

speedwayA-Z: „Když jsme domlouvali tento rozhovor, zmiňoval jsi, že tvůj pád při Zlaté přilbě neskončil jen původně oznámeným otřesem mozku, ale že musíš v únoru jít na operaci…“
Jaroslav Petrák: „Po převozu do nemocnice se říkalo, že mám otřes mozku a pohmožděný rameno. A podle snímků vypadalo všechno v pořádku. Ale nebylo. Měl jsem totiž nateklý rameno. Když to splasklo, objevil jsem tam bouli. A tak jsem to jel k doktorovi urgovat. Zjistilo se, že mám ramenní kloub mimo jamku. Tím, že se na to nepřišlo dřív, bude náprava složitější. Když to doktor uviděl, hned říkal, že s tím plochou dráhu nemůžu jezdit. Kloub mi vlastně tlačí do lopatky. 3. února si půjdu hned v osm ráno lehnout do nemocnice. Ten pád mě samotnýho štve. Chtěl jsem se na Zlatý přilbě dostat co nejdál. Naštvanej jsem byl už ze soboty, kde mi to taky zastavili, když jsem jel první. Ten první start byl lepší, opakovanej už takovej nebyl. Sice bych se tam dostal, ale bylo to hrozně rychlý, že jsem neudělal nic. Ze soboty na neděli dost pršelo a na lajnách leželo hodně materiálu, ale jinde ho zase bylo málo. Rozhodovalo, jak bude motorka po startu nakloněná. Dostala takovej záhul, že kdyby to šlo, přetrhne se v půlce. Odnesl to zadní řetěz. A jak jsem řekl, ten pád byl hrozně rychlej. Jak když luskneš a hned ležíš. Mám už pech, že vždycky, když se mi začne dařit, dráha nestojí za nic. A nebo se stane něco jinýho.“

speedwayA-Z: „V létě jsi se stal prvním českým závodníkem, který na našich oválech pravidelně sedlal motocykl poháněný motorem GM. Co tě k tomu vedlo? A jak vychází GM v porovnání s Jawou?“
Jaroslav Petrák: „Co mě k tomu vedlo. De facto ani ne tak vedlo, ale nevěděl jsem, co už mám dělat. Když jsem jezdil na Jawě, pořád jsem předělával motor. Buď vydržel závod nebo trénink, ale pak vždycky odešel. Věděl jsem, že GM je držák. Že vydrží. Ale nechtěl jsem ho a nechtěl, až jsem si pak řekl, že to zkusím. Vyzkoušel jsem ho, vychytal chybičky a mám ho doteď. Díky tomu jsem pak už neměl defekty a moje kariéra šla zase trošku nahoru. A mohl jsem vzbudit respekt u jiných. GM je trošku jinačí než Jawa. Každej motor se chová jinak. Tam pak záleží, jak je co naladěnýho. Porovnat by se to nechalo, kdybych měl standard Jawu a standard GM. To se pak pozná. Na GM jsem se učil tři závody. Startuje se na něm úplně jinak než na Jawě. Ale pak už to jede samo. Rozhoduje, aby ses trefil do převodů. Na GM jsem nemohl jezdit to, co na Jawě.Musel jsem dát jinej převod. Přesně to nebudu říkat, to bych radil jinejm (smích). Jak to vychází nákladově, ještě ani nevím. Na GM se ti to vrátí, že vydrží víc. Co ho mám, nedal jsem do něj ani korunu. Slabinu možná GM má, ale zatím o ní nevím, jezdím s ním jen půl roku. Slabinou může bejt jedině, jak to má kdo naladěný, jenže to je i u Jawy.“

speedwayA-Z: „S ohledem na italský motor ti údajně patří ještě jeden primát. Zlí jazykové tvrdí, že jsi byl prvním Čechem, který ho zadřel. Můžeš to nějak komentovat?“
Jaroslav Petrák: „To je blbost. Není to pravda. Myslel jsem si, že je to zadřený, ale nebylo. Spadnul jsem a nemohl to natočit. Teď už nevím, jestli tam natekl metyl nebo olej, ale nešlo to natočit. Hodil jsem to tedy k Tondovi (Kasperovi, dovozci motorů GM pro Českou republiku – pozn. redakce). Ten ho rozebral a řekl, že je to dobrý. Já ten motor ještě neznal. Když to totiž nakloníš a spadneš, začne olej týct hned ven. Není to jako u Jawy. A pokud hned nevyndáš svíčku, tak to pak nechytne.“

speedwayA-Z: „Evžen Erban, pardubický šéf, je jedním z majitelů divišovské Jawy. Neměl jsi tedy v Pardubicích kvůli svému rozhodnutí nějaké problémy?“
Jaroslav Petrák: „Možná tam něco bylo, ale asi to šlo mimo mě. Nevím. Ke mně se nic nedostalo. Já už jsem starej, na mě si nikdo nic nevezme (smích). Ředitel Jawy, když jsem s ním mluvil, řekl, tak sis ho koupil, no a co, když máš na vyhazování. Ale nijak jsem to nepocejtil. Když si to tak vezmeš, je to každýho věc, na čem jezdí. Asi tak bych to shrnul.“

speedwayA-Z: „Semifinále českého individuálního šampionátu ti nakonec přineslo postup do finále v Kopřivnici. V něm jsi však byl až čtrnáctý. Přitom v minulosti se ti na severu Moravy poměrně dařilo. Byl za tvým umístěním špatný stav dráhy nebo se na něm podepsal i psychický blok po zdejším pádu v roce 2002?“
Jaroslav Petrák: „V první jízdě jsem tam zase viděl ten svůj předchozí pád. Tam trošku takovej respekt byl. Ale řešil jsem úplně jinej problém. Udělali jsme motor, kterej měl vydržet, protože byly dvě finále po sobě. V Kopřivnici se mi přidřel. Stále jsem přemejšlel, proč to nechce jet. A pak se to ve Mšeně zadřelo. O tréninku v Kopřivnici bylo všechno v pořádku. V první jízdě jsem se do ničeho nehrnul, jak už jsem řekl. Pak to ze mě spadlo a chtěl jsem. Jenže ono mi to spíš couvalo, než jelo dopředu. A pak jsem se rozhodl pro GM. To byl ten zlomovej okamžik, předtím jsem pořád váhal. A to pražský semifinále? Docela dobrý. Nečekal jsem to. když jsem si spočítal šance, říkal jsem si, buď se tam s odřenýma ušima dostanu nebo zůstanu před branama. Problém jsem měl v první jízdě. Chystal jsem se předjet Karla Průšu a oni to zastavili. A pak si Karel věřil víc než při tom prvním startu. Příští rok uvidíme, kam mě vylosujou do semifinále. Svitavy jsou pěkný, záleží na startu i první zatáčce. Zatímco v Praze, i když neodstartuješ, dá se něco vymyslet. Sice bych rád jel ve Svitavách, protože tu dráhu znám, ale záleží, v který skupině se objevím. Nemáš co vybírat. Buď tam a nebo tam.“

speedwayA-Z: „Druhý den po Kopřivnici jste s Radkem Smolíkem nebyli zase tak daleko od postupu ze skupiny šampionátu dvojic. Nevypadalo to, že jste závodili jako jeden pár nebo ano?“
Jaroslav Petrák: „Je to tak. S Radkem jsme se tak domluvili. Měl jsem od něj půjčenej motor. Před závodem jsem totiž při nahřejvání zadřel ten svůj. A nemohl jsem se na něm srovnat. A tak jsme se dohodli, že každej pojedeme sám na sebe. Řekl jsem mu, a na mě nečeká a ohlídne se, když bude moct a třeba mi pomůže. Po závodech mě to mrzelo. Když jsem viděl, jak to skončilo, myslím, že na semifinále a možná i na bednu by to dopadlo. Ale prostě jsem se s tím Radkovým motorem neztotožnil.“

speedwayA-Z: „V extralize jsi na svou šanci chvilku čekal, ale nakonec jsi jí využil. Jak jsi prožíval pardubickou cestu za titulem?“
Jaroslav Petrák: „Jak jsem ji prožíval? Když jsem chtěl extraligu jet, tak jsem ji nejel. Na jednu stranu to třeba bylo lepší, měl bych třeba defekt nebo by se mi nezadařilo. Nastoupil jsem až ve třetím závodě. Když to tak vezmu, nebylo to Mšeno špatný. Extraligová jízda se vyhrává hezky. Ani jsem nezpozoroval, že v ní jede Bohouš Brhel. Došlo mi to až na protilehlý rovině. Čekal jsem ho zprava nebo zleva. Ale on nikde. Teprve ve druhým kole jsem ho viděl mimo dráhu. Tak jsem koukal, abych to vedení dotáhnul až do konce. Pak už ale jízda co jízda byli většinou nasazený střelci, takže to dopadlo, jak dopadlo. Ale k vítězství jsem přispěl svejma čtyřma bodama. O titulu se rozhodlo v Pardubicích. Tam jsem chtěl jet, ale nastoupil Marián Jirout. Nevím proč. Bylo to rozhodnutí trenéra. Já už měl novej motor a začal jít nahoru. My jsme přišli na řadu, až když byl titul v kapse. A teď se ukažte. Když to vezmeš, každej den není posvícení. Podívej se třeba na tu Prahu. Ta nám sice nevyšla, ovšem pak ve Slaným jsme na tý bedně už byli.“

speedwayA-Z: „Když Pardubice v šestém závodě získaly extraligový titul, stavěly už jen sestavu poskládanou z domácích zdrojů. Josef Laštovka, pardubický manažer, to zdůvodňoval příležitostí pro Čechy, oponenti však kritizovali slabší sílu celku a především výbuch v Praze. Jaký je tvůj názor na toto téma? A zvýšily by se redukcí počtu zahraničních závodníků šance pro domácí borce?“
Jaroslav Petrák: „To není tím, jestli nastoupí cizinec. Ten si totiž vždycky pojede sám na sebe. Je to spíš o spojení kolektivu. Když to vezmu zpátky, jeli jsme na evropskej pohár do Debrecenu. Nikdo nečekal, že tam málem skončíme na bedně. Někdy prostě Josef Laštovka sáhne po těch lepších, jindy po nás. Mít techniku jako Matej Ferjan nebo kluci Drymlové, pojedeme líp než doposud. Je to však taky o tom, že tihle kluci pořád závoděj. Když nebudeš mít závody a skočíš do takovýho podniku, kde jedou ti nejlepší, horko těžko tam budeš honit body. Kdyby cizinci nejezdili, jistě, místo by tam pro nás bylo. To ale není na nás, ale na vedení. Ale když tady nebudou cizinci a Drymlové, tak pak Pardubice ani nemusej extraligu jezdit! To jsem si teď ale nasral do bot! Snad mi za to nikdo hlavu neutrhne. Ale je to tak.“

speedwayA-Z: „V první lize a potažmo i v jiných závodech na začátku sezóny jsi měl vcelku pomalejší rozjezd. Co se dělo? Titul pak musel být hojivou náplastí, že?“
Jaroslav Petrák: „Technický problémy. Technika mi prostě vypověděla službu. Já jsem chtěl, ale ona nechtěla. To byl můj problém a na začátku sezóny se mi vůbec nedařilo. Pak přišlo GM a nakonec z toho byl ten titul (smích). Ale vážně, nedařilo se, nedařilo, ale pak jsem přesedlal a začalo se dařit. Sám trenér mi řekl, že po špatným začátku jsem se lepšil. A v první lize jsem vlastně vybojoval i druhý místo pro Plzeň. Jednou mě po závodech ve Mšeně oslovil Vašek Verner, jestli bych nechtěl za Plzeň hostovat. Byla i nabídka ze Slaného. Nevěděl jsem ale, jakej mám average. Díky tomu slabšímu začátku jsem nakonec mohl. Sice to byly nervy, abych udělal nějakej výsledek, ale ono to vyšlo. Rád na to vzpomínám.“

speedwayA-Z: „Současný vývojový trend české ploché dráhy zvýhodňuje juniory, zatímco pro závodníky starší dvaadvaceti let už tolik možností není. Jak tento paradox vnímáš ty?“
Jaroslav Petrák: „To se tě dotkne hlavně v těch dvaadvaceti, kdy přestoupíš do seniorů. A pokud se v juniorech nechytneš, je to horší. Na závodech totiž většinou chtějí juniora nebo lepší seniory. Byly sezóny, že jsem toho najezdil hodně, ale teď čím dál víc těch závodů ubývá. Možná je to i tím, že ta moje technika nebyla taková, abych se pořád držel tam nahoře. A když jsi tak starej jako já, v seniorech se chytáš hrozně špatně. Když se ti ale daří, ty závody pak máš. Je to ale otázka peněz. Když se bavím s lidma z jinejch klubů, finance chyběj všude, nejenom u nás. Nepořádají se tak volný závody, kde by právě senioři mohli jezdit. Dřív toho bylo víc, i senioři měli víc závodů než junioři. Liga byla v osmičkách, pořádalo se víc pouáků, jenže teď je závodů skutečně jen pár.“

speedwayA-Z: „Dalším charakteristickým znakem české ploché dráhy je, že se závodí především ve všední dny. Jak dokážeš skloubit svůj sport a zaměstnání?“
Jaroslav Petrák: „Špatně. Musíš to ale skloubit, pokud se chceš svýzt. To jinak nejde. Letos jsem znal jen práci a závodění. Poslední půlrok jsem se musel připravovat po večerech a nocích. Nevím, jak to bude příští sezónu, vůbec nevím. Všechno si dělám prakticky sám. Měl jsem sice mechanika, jenže ten toho během pár měsíců nechal. Znáš to, mladej kluk.“

Otázky čtenářů magazínu speedwayA-Z:

Václav Krupička: „Nemám snad ani žádný dotaz. Jen bych chtěl Jardovi popřát hezké svátky a a se brzy uzdraví. Nebo možná, jestli ho závodění pořád baví?“
Jaroslav Petrák: „Závodění mě baví. Beru to jako koníčka. Měl jsem však i dilema, zda po týhle sezóně skončit. Pak jsem si řekl, že když budu v pořádku, tak ještě rok pojedu. Na závody se pořád těším. I když jak kdy a jak na který. Třeba se těšíš, přijedeš na stadión a už tě to nebaví. Nebo když se mi nedaří, nebavěj mě závody vůbec. Může to ale bejt i obráceně. Jako v tom Mšeně, kdy jsem hostoval za Plzeň. Tam jsem se bál, ale nakonec to byly nejlepší závody roku.“

Petr Horáček: „Chtěl bych se zeptat Jaroslava Petráka na jeho názor na většinou zatracovanou dráhu ve Slaném. A kde se mu závodí nejlíp a kde nejhůř?“
Jaroslav Petrák: „Slaný? Nemusím jezdit k moři (smích). Bývala tam dobrá dráha, ale teď je to hrozný. Dá se na tom závodit hůř než předtím. A občas je to na nějakejch výsledcích znát. Letos jsem se tam srovnal, až když byla ta druhá extraliga. Problém je, že to musí celý strhnout, rozorat a znovu celý upěchovat zpátky. Nejhůř se mi letos závodilo na mý dobrý dráze v Kopřivnici. Zklamala tam technika a počasí. Teď ani nevím, kde se mi letos jelo nejlíp. Asi ve Svitavách, Mšeně a docela i v Praze. V Pardubicích jsem bohužel akorát Zlatou přilbu.“

Katka Pleskotová: „Plošinu většinou jezdí závodníci ne příliš vysocí. Vy jste v tomto ohledu výjimka. Není to pro vás trochu nevýhodné? Někdy se mi zdá, že koleny každou chvíli brnknete o dráhu.“
Jaroslav Petrák: „Naposledy jsem byl měřen, když jsem měl jít na vojnu, takže kolik mám centimetrů, nevím. Byli však i vyšší jezdci než já. U nás třeba Jiří Šafář, z těch známejch Per Jonsson. Někdy mi ta moje dýlka opravdu vadí. Ale jsem takovej, jakej jsem. A kolenama o dráhu většinou nebrnkám. To jen tak vypadá.“

Jaroslav Petrák děkuje:
„Hlavně tátovi, že to se mnou vydržel. A Tondovi Kasperovi. Všem fandům, co mě fandí a drží mi palce.“

Foto: Pavel Fišer, Karel Herman a Antonín Škach (na materiálu Fujifilm dodaném redakci firmou Ultralab a syn Praha www.ultralab.cz)