Budínek – 24. ledna
Zatímco úspěchy současné plochodrážní garnitury nejsou v očích odborné žurnalistické veřejnosti hodnoceny přehnaně optimisticky, o čemž svědčí i v úterý zveřejněné výsledky osmého ročníku ankety Zlatá řidítka, předcházející generace se stále hřejí na výsluní. Důkazem je i Milan Špinka, který je po Antonínu Švábovi a Jiřím Štanclovi již třetím plochodrážníkem, jehož Cena Františka Šastného uvedla do pomyslné slávy českého motocyklového sportu. Ledařský exmistr světa se magazínu speedwayA-Z svěřil, že ocenění dokonale rámuje několik jeho čtyřicetiletých jubileí.

Zatímco při listopadovém vyhlašování mistrů republiky AČR nebyl jako manažer dvakrát bronzového juniorského národního týmu ani zmíněn, úterní Zlatý večer motoristického sportu agentury Sport Press jej zastihl na pódiu.

„Dostal jsem asi svůj poslední pohár,“ usmívá se a vzápětí přibližuje atmosféru předávání cen. „Měl jsem tam jednoho syna, druhej‘ nemoh‘, ale poslal tam svoje syny, tedy moje vnoučata. Líbilo se jim to.“

A rozhodně nebyli sami. „Je to samozřejmě hezký,“ komentuje sám své vlastní ocenění. „Měl jsem to ke čtyřicátým výročím. Mám samý čtyřicítky. Loni od vítězství při Zlatý přilbě, letos od mistra světa a 31. listopadu čtyřicátý výročí s manželkou. Takže těch čtyřicítek je dost. Ocenění bylo moc pěkný, byla to velká společenská událost a člověka potěší, že veřejnost o něm ví.“

Na Milana Špinku udělalo rovněž dojem, že je laureátem ceny nezapomenutelného Františka Šastného. „S Frantou jsem absolvoval několik besed. Uznávám ho jako světovýho závodníka. Vždycky jsem ho uznával, je to pro mě opravdu vysoký ocenění. A je to milý.“

Foto: agentura Sport Press

Pardubice – 22. ledna
V prvním díle saské šroubkařské série Speedway-on-Ice ve Freitalu se objevil na poslední chvíli, když ho telefonát Ronnyho Weise zastihl doslova pár hodin před začátkem. I když má bohaté zkušenosti se smyklavým plochodrážním odvětvím, v sedle vypůjčeného stroje skončil se třemi body sedmý. Hynek Štichauer se ovšem magazínu speedwayA-Z svěřil, že na nedělní druhé pokračování seriálu v Senftenbergu vyrazí mnohem připravenější a navíc na palubu své dodávky naloží Petra Málka, který by se už nyní mohl dočkat svého závodního comebacku.

„Ronny Weis mě zkontaktoval až v pátek před Freitalem,“ vrací se Hynek Štichauer na začátek prosince a jedním dechem dodává, proč nabídku startovat v šroubkařském seriálu neodmítl. „Je to dobrá show a je dobrý sedět na motorce.“

Jenže před půldruhým měsícem musel briskně řešit otázku, do jakého sedla se vlastně posadí. „Můj mechanik Martin Mejtský má naštěstí motorku,“ vypráví, jak se rychle dokázal připravit. „Má k tomu blízko, protože Petr Málek je jeho strejda. Půjčil mi ji, bylo to na rychlovku, ale jsem rád, že jsem se ve Freitalu svez‘.“

V neděli už ovšem Hynek Štichauer nebude muset improvizovat. „Teď už budu mít svoje brko,“ říká. „Teď jsem měl vpředu nepříliš dobrej‘ kryt po Vladovi. Natáhlo mě to nohavici do předního kola a šel jsem. Teď už se mi svařujou pořádný dekly a na druhej‘ závod budeme připravený a pojedeme se pobavit.“

Šroubkařská atmosféra Hynka Štichauera nadchla. „Telford je úžasnej‘, je to jiná atmosféra, jiný lidi, ale tohle má taky svoje,“ porovnává seriál pod taktovkou Ronnyho Weise se slavným britským kláním. „Na takovým závodě nejedu na krev, jedu se povozit, užít si legraci a pobavit lidi. Tohleto nás neživí, tak k tomu přistupuju takhle.“

A co druhý závodnický pasažér v jeho autě? „Má autoservis a pneuservis a plochá dráha mu chybí, chtěl by jezdit i přebor,“ uvádí Hynek Štichauer na adresu Petra Málka. „Psal jsem Ronnymu, že mám závodníka se zkušenostma i na ledě, že ho vezmu s sebou. Nechá ho zatrénovat a buď ho dá za závodníka nebo za náhradníka. Každopádně se to Ronnymu vyplatí, protože z Petrovy vesnice Sovoluská Lhota mu přijedou čtyři auta fandit.“

Foto: archív Hynka Štichauera

Praha – 16. ledna
Poslední sezóna v sedle stopětadvacítky pro něho začala poměrně dobře. Ve Slaném se postavil na nejvyšší stupínek prvního podniku klasického šampionátu. Při ouvertuře krátké dráhy na Markétě to pravda mohlo být lepší, avšak seriál teprve začínal a možností přeskočit tři Chabařovičany nabízel ještě spousty. Jenže přišel evropský pohár v Pardubicích a všechno bylo jinak, o čemž nám poví Filip Hájek sám.

Loučení s kolibříkem poznamenalo zranění
„Sezóna pro mě fakt začala dobře,“ ztotožňuje se pražský junior s úvodním odstavcem. „Loni jsem se chtěl soustředit na klasickou dráhu ve stopětadvacítkách a ve Slaném to tak vyšlo. Malá dráha mohla bejt‘ opravdu lepší, tam jsem chtěl dopadnout taky co nejlíp. Nechtěl jsem se hlavně zranit, abych mohl celou sezónu sbírat body jak na velký, kterou jsem chtěl opanovat, tak i na malý, kde to teda bylo trošku slabý.“

Jednadvacítky v Divišově vynechal, protože cítil šanci v evropském poháru ve Svítkově, avšak druhý den plánoval návrat na středočeskou dráhu. Oba mistrovské seriály kolibříků tady totiž pokračovaly doposud ojedinělým dvojkláním.

„Přišel evropskej‘ pohár v Pardubicích, kde jsem se zranil,“ připouští Filip Hájek, že věci nabraly vskutku nečekaný obrat. „Myslel jsem si, že je to naražený a nakonec se z toho vyklubala naštíplá kost. Byly z toho skoro dva měsíce, co jsem byl zraněnej‘. A zrovna, když bylo nejvíc závodů na malejch‘, tak na velkejch‘ drahách. Je to škoda, vážně mě to naštvalo.“

Vynechané závody byly znát a deváté místo na krátké dráze, šesté na klasice a osmé při Speedway Mini Cupu je o hodně horší vysvědčení, než by na jaře čekal. „To určitě,“ souhlasí. „Chtěl jsem ve stopětadvacítkách poslední rok jet opravdu co nejlépe. Ale díky pádu už bylo všechno ztracený. Začal jsem víc jezdit na půllitru než stopětadvacítce a sezónu jsem dokončil, jak jsem dokončil.“

Soudě dle zmínky o poslední sezóně s kolibříkem, letošní rok naději na reparát nenabídne. „Dál na stopětadvacítce asi pokračovat nebudu,“ přemítá. „Už jsem prodal jednu, s kterou jsem myslel, že třeba budu jezdit minicupy, kdybych ji neprodal, ale prodal jsem ji. „Druhou motorku, kterou jsem měl na závody jako třeba na klasickou nebo závody v Polsku, jsem ještě neprodal, ale o víkendu ji dám do kupy a dám ji na prodej. Dvěstěpadesátky jezdit nebudu, už spíš budu pokračovat v půllitrech.“

Na ligové scéně se svými i proti nim
Loňská sezóna byla tedy poslední, v níž Filip Hájek střídal motocykly obou kubatur. Při devatenáctkách v Plzni dokonce během jediného závodu. „V Plzni, když jsem jel obě kubatury na docela těžký dráze, to šlo,“ začíná komentář o svém desátém místě v šampionátu do devatenácti let a jedenácté v jednadvacítkách. „Trošku víc jsem byl soustředěnej‘ na stopětadvacítky, abych to zkusil naposledy vyhrát, ale blbly mi kabely, který byly nakonec ukroucený. Umístění mohlo bejt‘ i trošku lepší, ale že jsem jel v devatenáctkách obě kubatury a celou sezónu jsem je střídal, jsem za takový umístění docela rád.“

Nemohl chybět ani v první lize, kde oblékal vestu Markéty. Avšak nebýt jeho pohotového záskoku v prvomájovém podniku ve Mšeně, březolupsko-žarnovická koalice by nakonec nebyla stříbrná. O den dříve se sice při Markéta Open zranili jak Daniel Hádek, tak Martin Málek a autor textové části mšenského programu se ztrapnil hloupou glosou o jakémsi zmítání se v problémech. Ovšem operativní řešení nakonec přihrálo do jeho boxů nezbytné minimum třech závodníků, takže o pódium přišel jen opravdu o pár bodů. Důležitý byl ovšem jeden tabulkový bod do průběžné klasifikace.

„První liga byla dobrá,“ bilancuje Filip Hájek. „Ale moc jsem klukům nepomohl, občas nějakej‘ ten bod. Ve Mšeně jsem zaskočil, když mě o to poprosili a manažer Topas mě pustil. Ale to jsem nakonec nevěděl, že Březolupy budou před námi. Jinak by člověk uvažoval jinak!“

Premiérově nakoukl i do extraligy, ovšem paradoxně nikoliv za svůj Olymp, ale jako host ve Slaném. „Dočkal jsem se debutu v extralize,“ přibližuje své stanovisko. „Ale bral jsem to tak, že si zazávodím a Slanýmu skoro o nic nešlo. Bylo to sice proti vlastním, ale tak jsem k tomu moc nepřistupoval.“

Uběhne jen pár týdnů a Filip Hájek se znovu objeví na startu plochodrážních rozjížděk. „Příprava na sezónu probíhá tak, že chodím čtyřikrát tejdně cvičit a proběhlo i soustředění,“ říká, aby dodal i své ambice. „V sezóně 2014 chci hlavně dopadnout co nejlíp v juniorech a taky se potřebuju pořádně rozjezdit. A hlavně se nechci v sezóně zranit.“

Filip Hájek děkuje:
„Hlavně chci poděkovat rodičům, který mi to dovolují, a tátovi, který mě podporuje a pomáhá. Taky trenérům Schneiderwindovi a Topinkovi, i Pepe Francovi.“

Foto: Wojta Zavřel, Antonín Škach a Eva Palánová

Sklarska Poreba – 13. ledna
Na týdenním soustředění rawiczkých Medvědů ve Sklarskej Porebě nechybí ani Eduard Krčmář. Úřadující český šampión do devatenácti let se ke svým kolegům připojil včera a zůstane až do konce pobytu ve čtvrtek. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že se rozhodně nemá čas nudit.

„Lukasz Bojarski a nějaký mladý,“ představuje Eduard Krčmář svou společnost v rekreačním středisku na rozhraní polské strany Jizerských hor a Krkonoš nedaleko Harrachova. Včera je čekal perný den.

„Dneska jsme byli na lyžích, potom posilovna a večer jsme šli ještě do sauny,“ přiblížil nedělní program, za nímž ten pondělní v žádném případě nezůstane pozadu. „Ráno jdem‘ běhat, pak lyže a máme ještě turnaj v ping pongu.“

Foto: Wojta Zavřel

Weissenbach – 6. ledna
Tříkrálový mítink v rakouském Weissenbachu byl prvním letošním závodem pro dvojici českých ledařů Andrej Diviš – Jan Klatovský. Prvně jmenovaný, který se na ledovou scénu vrátil loni po roční pauze způsobené zraněním při motokrosovém tréninku, přitom zaskočil mnohé svým šestým místem. Jeho výkon překvapil rovněž Jan Klatovského, jak se svěřil magazínu speedwayA-Z.

Jan Klatovský zahájil letošní sezónu pěkně zostra, alespoň podle vítězství hned v první sérii. Jaký pro něho první závod byl. „Já myslím, že spíš myslíte ten pád v druhý sérii, ne?“ reaguje. „Měli bychom spíše zmínit Andreje Diviše. Všichni byli v údivu, jak mu to jelo. Zajel velmi dobře, bylo to bez chyby. Nakonec si vyjel pěkný šestý místo a to je velkej‘ úspěch.“

Jan Klatovský se konečně sešel s ostatními soupeři. „Všichni byli v pohodě,“ přibližuje pondělní atmosféru pod alpskými velikány. „Bylo vidět, že se na závody těší a chtějí si to užít.“

A jak to tedy bylo s tím pádem ve druhé sérii, díky němuž úřadující český šampión figuruje až na osmé příčce závěrečné klasifikace? „Jel jsem na první místo,“ popisuje. „V zatáčce jsem to dal pod Haralda Simona, ale nevyšlo to…“

Harald Simon už přece jen letos závodil v Rusku, byl tedy hodně rychlý? „Myslím, že ani tak ne,“ přemítá Jan Klatovský. „To Franky Zorn jel mnohem líp jako ostatně vždy v Rakousku nebo Švédsku, ale Haraldovi to zase určitě pojede líp v Rusku.“

Foto: Wojta Zavřel

Bernardov – 9. ledna
Na pražskou malou dráhu má Václav Milík jen ty nejlepší vzpomínky. Premiérový ročník Markéta Cupu před šesti lety sice opanoval Zdeněk Vrba, avšak tehdy čerstvě patnáctiletý pardubický draveček o jediný bod sebral stříbro Jaroslavu Hladkému. Nadto si z posledního mítinku odvezl tisícovku za triumf ve druhém ročníku Ceny vydavatele magazínu speedwayA-Z. Letos se na ovál svých závodnických prvopočátků vrátí v sedle pětistovky, ještě než vyrazí vstříc svému debutu ve vestě Poole.

Vítězům letošní Elite League se Václav Milík měl upsat již v srpnu, kdy měl v plánu zkusit ovál po návratu z juniorského mistrovství světa v Berwicku, aby jej poznal ještě před challenge o SGP 2014.

„Podepsat jsem to měl, ale tehdy jsme se nedohodli,“ vysvětluje, proč z jeho záměru sešlo. „Až podle výsledků, co jsem jel ke konci sezóny, se mě ptal Maciej Janowski, jestli bych tam nechtěl jezdit. Nevěděl jsem, jestli to podepsat nebo ne, tohle je můj poslední rok v juniorech. Chtěl jsem tam jít až jako senior, ale probral jsem to s takou, že tam půjdu už tenhle rok, a si udělám jméno.“

Letošní sezóna tím pádem pro českého vicemistra odstartuje o necelý měsíc dříve. „Zkraje března tam pojedeme trénovat,“ říká, aby se dostal ke svému comebacku na malém pražském ovále. „Domlouval jsem se se Zdeňkem Schneiderwindem, že si ještě pojedu zatrénovat na malej‘ ovál v Praze. Je to skoro jako Rye House a Matěj Kůs tam taky jezdil. Zkusím to a uvidím.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Jan Neruda