Archiv autora: Miloslav Čmejla

Ivan Mauger byl v mnoha věcech výjimečný

18.4.2018 Miloslav Čmejla

Byl v mém plochodrážním srdci na prvním místě. Bylo to z mnoha důvodů. Četl jsem, jaké byly jeho začátky jako závodníka. Měl to těžké. Vypracoval se na nejlepšího plochodrážníka všech dob, tedy podle mého mínění. Projel celý svět, vyhrál, co se dalo, jenom ta zlatá přilba mu nebyla souzena. Byl i továrním jezdcem Jawy, což byla díky jeho výsledkům obrovská reklama. Získal šest titulů mistra světa na klasické ploché dráze a tři na dlouhé. Mnoho dalších v družstvech a dvojicích. A v pondělí nad ránem našeho času odešel do plochodrážního nebe.

Poprvé jsem Ivana Maugera poznal osobně v Mariánských Lázních 1976, kde na nové čtyřventilové Jawě získal titul mistra světa. Nevylezl na stupně vítězů, dokud k nim nepostavili jeho motorku. Super gesto. Byl jsem tehdy v depu druhý, kdo mu gratuloval. Jeho vítězstvím, výkonem a celkovým chováním si mně navždy, tedy na celý život získal. Legenda, která oplývala uměním, skromností, protože měl v sobě človíčka, přístupem, byla a navždy bude příkladem pro plochodrážní jezdce.

Často jsem ho viděl v Mariánkách, kde jsem s ním hovořil a seděl v klubovně na svačině asi dvacet minut. Já a on. Sen se mi tehdy splnil, podobně jako jsem byl v Polepech u svých rodičů na kafi a vedle mně seděl Luboš Tomíček. Bylo mi patnáct let.

A důkaz jeho skromnosti Ivana Maugera. Stáli jsme v Mariánských Lázních v depu ve frontě na buřta. Já mu říkám: ‚Ivane, ty jako legenda běž dopředu‘ a on mi odpověděl, ‚ne já si to odstojím jako ostatní‘. To byla lekce, tam mi i mnohé došlo. V té době jsem netušil, že budu moderovat závody, a že budu mít Ivana Maugera několikrát u mikrofonu a splní se mi další sen.

Ivan Mauger způsobil, že jsem začal jezdit dlouhou dráhu, a že si ji navždy zamiluju. Vždy když jsem ho viděl závodit v Praze, Pardubicích v Mariánkách, to byl pro mě veliký svátek. Dnes je podobným typem člověka Greg Hancock. V poslední době naše řady opustili významní jezdci Antonín Šváb, Antonín Kasper, Jan Holub a také Václav Verner, který s Ivanem Maugerem léta kamarádil.

Nyní do plochodrážního nebe odešel Ivan Mauger,který se tam určitě potká právě s Václavem a všemi ostatními. Ivan byl nemocný, dožil se pěkného věku, ale co naplat. Pro mě s ním odešla jedna celá epocha, jedno krásné, ale nevratné období. Cítím se, jako by mi odešel někdo blízký.

Ivane, až přijde jednou ta moje chvíle, slibuji ti, že se s tebou opět potkám. Nyní půjdu a zapálím na tvoji počest svíčku. Ivane, díky za vše. ČEST TVOJÍ PAMÁTCE.

Foto: archív autora

společenská rubrika

Odešel bezva parťák

20.2.2018 Miloslav Čmejla

Každý člověk je jiný, povahou, vzhledem, temperamentem, těch detailů je mnoho. Rád bych zavzpomínal na Jana Holuba nejstaršího. Poprvé jsem ho viděl naživo v šedesátých letech v Polepech, kde se za naším barákem jezdila plochá dráha. Bylo mi asi čtrnáct a Honza patřil mezi to nejlepší, co se dalo v Polepech vidět.

Ve svém životě se stal dvakrát mistrem republiky. Jednou to bylo právě v Polepech. Z Honzy se stal vynikající jezdec, který jezdil i v Anglii, okusil také světová finále a patřil k našim oporám. Moje dnešní vzpomínka nemá za cíl dokumentovat jeho slavnou kariéru, která je všem dobře známá.

Na nástupu v Polepech: zleva Antonín Kasper, Milan Špinka, Zdeněk Majstr a Jan Holub

Chci vzpomínat na něho jako na člověka. Byl obrovsky skromný, spíše tichý, férový chlap a super kamarád. Vyzařoval z něho nebývalý klid a harmonie. Nepamatuji se, že by někoho naštval. Byl velmi oblíbený, a to zcela právem. Po skončení své kariéry se začal věnovat svému synovi Janovi a posléze i vnukovi, též Janovi. Oba byli po svém tátovi a dědovi výborní závodníci.

Viděl jsem často v depu při závodech, jak se jim postupně oběma věnoval. Co všechno musel pro ně udělat. Jsem si stoprocentně jist, že jim to dojde právě teď, když ho navždy ztrácí. Vzpomínám, jak jsem před lety odjížděl na noc ze Mšena do Žarnovice komentovat Zlatou přilbu SNP.

Bylo půl čtvrté ráno, když jsem přijel do žarnovického depa a zaparkoval jsem vedle malého autíčka. Unavený jsem na sedačce usnul a v sedm hodin mně vzbudil hlomoz u vedlejšího auta. Podívám se z okna a vidím, jak právě uklízejí dva rozcuchaní borci. Nebylo těžké je oba poznat. Tam jsem pochopil, jak to děda s vnukem společně koulejí. Nádhera.

Od stupňů vítězů odcházejí Jaroslav Volf, Jan Holub, František Ledecký a Karel Průša se svým synem Karlem

Osobně jsem se spíše na Jana chodil dívat. Utkal jsem se s ním na dráze jen párkrát, když končil karieru a ještě jezdil ligu. Porazil jsem ho jedinkrát v životě. Bylo to v Zohoru u Bratislavy. Tehdy tam jel i Standa Kubíček. Na šedé dráze se ve výjezdu v zatáčce po startu ocitl veliký nakopávák. Honza dobře startoval a nedal se předjet.

Jediná možnost byla vjet do té díry, které se Honza s obloukem vyhýbal stejně jako ostatní. Jezdil jsem druhý za ním a do té díry jsem vjel. Nakoplo mně to hrůzostrašně. Letěl jsem okolo něj a předjel ho. Byl to veliký risk, ale jiná možnost nebyla. Věděl jsem, že se nechce rozbít.

Vlastním krásnou knihu Ovál plný smyků, kterou napsal o Janu Holubovi Jan Kubec. Je moc pěkná. Když jsem začal moderovat, bylo pro mě velikou ctí ho brát k mikrofonu. Velmi špatně se mu mluvilo, ale navždy na to budu a rád vzpomínat. Nyní je v nebíčku a povídá si s Antonínem Švábem, Toníkem Kasperem starším i mladším, Lubošem Tomíčkem a všemi ostatními od ploché dráhy.

Jene, chci za sebe, ale myslím, že i za ostatní fandy za vše krásné poděkovat. Nezapomeneme. Čest Tvojí památce!

Foto: archív autora

Komentář

Antonín Kasper nebyl jen kamínkem, avšak spíše pilířem celé plochodrážní mozaiky

15.11.2017 Miloslav Čmejla

Bylo to, tuším v roce 1957. Už to dnes nevím přesně, ale ono je to úplně jedno. Narodil jsem se a bydlel v Polepech u Litoměřic, které se proslavily kvalitním chmelem a o nic horší plochou dráhou. Tam jsem se s ním poprvé setkal. Slavných jezdců u nás v té době hodně jezdilo. Luboš Tomíček, Jaroslav Volf, Jaroslav Machač, Karel Průša, František Ledecký, Antonín Šváb, Stanislav Svoboda, Pavel Mareš, Jan Holub,a další. Co jméno, to pojem. Každý z nich měl něco v sobě, co k plošině patřilo. Již tenkrát převyšoval ostatní Antonín Kasper. Až dnes si uvědomuji čím.

Byl energický, hovorný, výborný bavič, měl spousty zážitků a zkušeností, které dával tak zvaně do placu. Lidé ho rádi poslouchali, uměl své vyprávění dobře podat. Hodně toho zažil doma i ve světě, takže bylo o čem povídat.

Když jsem končil v roce 1972 vojnu, dostal jsem se na soustředění mladých do Čakovic, které vedl právě on. Dodnes na něj vzpomínám. Od té chvíle jsem se vlastně potkával s Tonikem neustále. Na závodech jako plošinář a později v roli spíkra. Měl jsem u mikrofonu a mám, mnoho jezdců, ať už známých legend či těch začínajících. Dnes vím, že nejčastějším hostem mých rozhovorů byl právě Antonín Kasper.

Bezvadně mluvil, dobře vyprávěl, dost toho znal. Diváci ho velice rádi poslouchali. Jednou mi bylo kdesi vytknuto, proč beru toho Kaspera tak často k mikrofonu. Cítil jsem v tom žárlivost, jen jsem se pousmál a řekl jsem, protože je jako host nejlepší a lidé ho rádi poslouchají.

Osobně si myslím, že by z něj byl bezvadnej‘ spíkr. V tomhle byl podobnej‘ typ jako Franta Šťastný, ne uhlazený moderátor, ale hlasatel, který zároveň publikum i bavil. Působil na více místech, jedno z nich bylo i Mšeno. Měl hodně zásluh na výsledcích tohoto klubu, kde byl nějakou dobu trenérem a manažerem družstva, s nímž vyhrál baráž o extraligu.

Malý Toník Kasper na čele nástupu v Polepech

V té době došlo k nešťastnému skonu jeho syna Antonína mladšího, který byl stejně legendární jako jeho tatínek. Z úcty jsme ve Mšeně odjeli vzpomínkové závody na Tondu mladšího, i když za Mšeno nikdy nejezdil. Jsem velice rád,že se Tondovi Škachovi povedlo a stihlo napsat spolu s panem Kasperem knihu Sekáček se zlatou přilbu o jeho životě kolem ploché dráhy.

Bude mít navždy své místo v této popelářské branži. Také jsem velmi Šťastný, že jsem realizoval svůj nápad Setkání po letech na dostihové dráze v Pardubicích, kde moje kamera a rozhovory zaznamenaly vzpomínky Antonína Kaspera na jeho vítězství v roce 1963 v boji o Zlatou přilbu.

Z malého Toníka vyrostl skvělý plohcodrážníkem, na něhož byl jeho tatínek plným právem pyšný

Je vysoce emotivní, avšak nikoliv jednoduché sedět u počítače a psát o někom, kdo tady ještě včera byl. Toník prožil krásný a naplněný život a to se nepovede každému. Takže zamáčknu slzu, usměji se, neboť vím,že by to tak Toník chtěl. Mám jeho knihu, spoustu fotek a videí. A hlavně ho nosím a nosit budu ve svých myšlenkách.

A co říci na závěr? Za všechno pěkné díky. Přeji Ti věčný klid. ČEST TVOJÍ PAMÁTCE!

Komentář

Krása může být také pod kapotou

11.11.2017 Miloslav Čmejla

Město Holíč je na Slovensku, pět kilometrů od Hodonína, a tedy i od českých hranic. Dostalo se mi té cti a již pošesté jsem v září dostal od slovenské legendy Petera Baláže, který tady pořádá silniční závody motocyklů na městském okruhu, pozvání tyto závody moderovat. I když u mě jsou na prvním místě závody na ploché dráze, musím říci, že jak motokros, tak i silniční závody mají taktéž svoje kouzlo.

Vidět v akci motorky různých značek z roku výroby 1930, 1931, 1934 navíc v dobové úpravě motorek i jezdců, je fantastický zážitek. Však to také všude neuvidíte. Při těchto závodech nevyhrává první v cíli. Zde se sleduje stálost výkonu a tak často vyhraje ten, kde byste to ani nečekali.

Závody v Holíči pořádá československá legenda, deseti násobný mistr republiky, účastník závodů mistrovství světa Peter Baláž, který se na okruzích potkával i s Františkem Šťastným. Letos se jel devátý ročník, a na ten jubilejní, chce Peter Baláž dovézt legendu Itala Giacoma Agostiniho.

Stroje z třicátých let mají neskutečné kouzlo

Vidět v dnešní uspěchané a moderní době na trati staré veterány, je obrovský relax. Přivřete oči a jste sedmdesát let nazpět a posloucháte zvuk motorek z třicátých let. Je to prožitek, který stojí zato. Stejný, jako když vidíte motorku JAP na ploché dráze. Lidem, jako je Peter Baláž, patří obrovský dík za pořádání takových akcí. Již se těším na příští desátý ročník.

Soutěže, hry a zábava

Ve Štětí burácely motory

13.10.2017 Miloslav Čmejla

Štětí – 11. října
Když jsem při vyhlašování vítězů závodu na ledě v Račicích slíbil divákům a fandům, že ve Štětí zažijí v tomto roce další motoristickou akci, zdálo se mi to jednoduché. Moto Show už ve Štětí několikrát proběhla, v tom problém nebyl. Velkým problémem ale je, aby se sladil datum, který by všem vyhovoval a umožnil jezdcům do Štětí přijet.

V září to nevyšlo, ale klaplo to 11. října. Trochu jsem se bál počasí. Celý týden bylo chladno a deštivo. Ve středu v den konání se příroda umoudřila a bylo krásně. Na Moto show do Štětí přišlo i tentokrát hodně lidí. Myslím, že právě taková akce je tou nejlepší propagací motorismu, tedy i ploché dráhy.

Diváci a fandové viděli na vlastní oči výkony všech jezdců, jejich techniku, vybavení a měli možnost se na cokoliv zeptat. Nechyběla autogramiáda, focení s jezdci a děti dostaly tak jako vždy něco sladkého na zub.

Improvizovaná rozjížďka stopětadvacítek ve Štětí

Přijeli motokrosaři, parta okolo Jiřího Lochmana, kde závodí také žena, Lucie Simonová. Ta je úspěšná nejen v našem českém mistrovství, ale i v mistrovství světa. K vidění byla v akci i bugina. Přítomnost sportu flatrack zařídil Jiří Slezák se synem a kolegou Tomášem. Jiří Slezák je dvojnásobný neoficiální mistr světa v závodech mopedů ve Mšeně a vyhrává i závody flattracku.

Největší radost mi udělala přítomnost plochodrážníků. Z Chabařovic přivezli manželé Šifaldovi tři jezdce v kategorii 125 ccm. Byli to Filip Šifalda, Milan Dobiáš a Jan Sochůrek, ke kterým se přidal z Prahy náš nejlepší jezdec této kubatury Pavel Kuchař. Pozvání přijali i naši reprezentanti Josef Franc a Eduard Krčmář, přestože čas doslova honí. Chyběl pouze Václav Milík.

Ocenit musím přítomnost ledaře Radka Hutly, který přijel z Přelouče a přivezl i motorku na ledovou dráhu. Letošní Moto Show ve Štětí byla pojata jako oslava naší ploché dráhy. Vítězství Václava Milíka ve Zlaté přilbě, Eduarda Krčmáře ve Zlaté stuze, bronzová medaile Josefa France na dlouhé dráze to jen dokazují.

Celou akci ukončilo svezení dětí na závodních strojích, které je tou největší atrakcí. Všichni přítomní jezdci pochopili, že to je ta nejlepší reklama, jak divákům tento sport přiblížit. Všem přítomným ze srdce děkuji a přeji jim pevné zdraví. Ahoj na ploché dráze.

Foto: Jiřina Šifaldová a Pavel Loužecký

Ostatní závody

Malá dráha uprostřed lázeňského kilometru prošla testem

2.6.2017 Miloslav Čmejla 1 komentář

Mariánské Lázně – 31. května
Ve středu se na dlouhé dráze v Mariánských Lázních objevili tři mušketýři. Jasně, všichni dobře vědí, že byli nakonec čtyři. D’Artagnan se cestou z Anglie s přívěsky někde zatoulal, ale Athos, Portos a Aramis, tedy Bruno Belan, Michal Baštecký, a Pavel Kuchař měli koní daleko více než slavní mušketýři, i když tak zvaně pod kapotou.

Bruno Belan, Pavel Kuchař a Michal Baštecký přijeli do Mariánských Lázní testovat nový ovál

Stavitelé malé dráhy, domácí závodník Roman Tomany a Martin Šiška okruh před testem i namočili. Byli samozřejmě přítomni i samotné generálce. Okolo sedmnácté hodiny vše začalo. Kluci jeden po druhém doslova vlítli na okruh a bez ubrání každý obkroužil několik okruhů. I když kousek od nás probíhal mistrovský zápas v kopané, hráči si prášící dráhy moc nevšímali.

Všichni testující závodníci se svezli několikrát. Jezdci, rodiče, stavitelé dráhy i organizátor testu Míloslav Čmejla se shodli, že dráha je super. A až si tak zvaně sedne, pak nebude mít chybu. Test nám asi po hodině a půl ukončil jeden starší pán, který nám sdělil, že má na balkoně asi půl metru prachu. V zájmu dobrých vztahů jsme vyhověli a začali balit.

Pavel Kuchař nabízí doposud nepoznaný pohled na stopětadvacítku v Mariánských Lázních

Doufejme, že možnost se v Mariánských Lázních svézt, přitáhne mladé zájemce právě z regionu západních Čech. V sobotu 24. června, se tady pojede mistrovství světa na dlouhé dráze. Testující kluci a D‘Artagnan,pod kterým se skrývá Terezie Nádraská, pojedou právě při mistrovství světa vložené jízdy pro diváky. Lepší propagaci bychom asi těžko hledali.

Michal Baštecký s důvěrně známým pozadím

Miloslav Čmejla po dohodě s vedením klubu připravuje i celý závod, který by se mohl odjet možná i v letních měsících. Okolí Mariánských Lázní je nádherné, a šlo by to spojit i s možností výletu nebo dovolené. Vedení autoklubu Miroslav Musil, Jiří Dubský a další jsou této myšlence nakloněni.

Všichni jsme povečeřeli v restauraci pod tribunou s výhledem na dlouhou dráhu. Kdo se přijede na mistrovství světa podívat, uvidí i novou malou dráhu, a dokonce v akci.

Určitě se sluší poděkovat klubu, klukům, co dráhu stavěli i těm, kteří na výstavbu přispěli i z vlastní kapsy. Velké díky také rodičům jezdců, kteří vážili dlouhou cestu za vlastní peníze, no tak jako vždy. Těšíme se společně do Mariánských Lázní na mistrovství světa.

SpeedwayA-Z.cz