Ahoj vážení kamarádi. Od doby, kdy jsme s některými z Vás stavěli plochodrážní stadion v Chabařovicích, uteklo mnoho vody a stala se spousta událostí. Z mnohých z nás jsou minimálně dědci. Někteří bohužel tam nahoře. V neděli 24. června se jede v Chabařovicích přebor České republiky a Hurychův memoriál od čtrnácti hodin. Již v deset hodin dopoledne se konají závody stopětadvacítek na malé dráze. Chci Vás všechny, kterých se závodění v Chabařovicích týká a hlavně týkalo, vyzvat, udělejte si na tento den volno. Tento rok slavíme šedesát let ústecké a čtyřicet pět let chabařovické ploché dráhy. Chlapi, Pavle Mareši, Karle Průšo, Martine Morávku, Bohouši a Milane Polákových, Petře Podholo, Jardo Smočku, Jirko a Stando Svobodovi, Jaroslave a Honzo Volfovi, zkrátka Vy všichni, kteří jste v Chabařovicích závodili nebo jinak se na činnosti podíleli, prosím přijeďte poklábosit ke kafi o tom, jak to bylo krásné. Na jubileum do Chabařovic může samozřejmě přijet každý, kdo má plochou rád. Bývalí jezdci nahlásí v pokladně svoje celé jméno, abychom věděli, kdo všechno je přítomen. Moc se na Vás těším, až se s Vámi uvidím, vždy je to pro mne veliká radost a událost. Tak chlapi v neděli 24. června v Chabařovicích. Zdraví Vás bývalý závodník Miloslav Čmejla.
Mariánské Lázně – 1. června
Krásné lázeňské město Mariánské Lázně toho již zažilo hodně. Světoznámé lázně a světoznámá dlouhá plochá dráha. Již několikrát místní Automotoklub pořádal mimo světových a českých závodů na ploché dráze také společenské večery v podobě talk show. Pozvání přijali kupříkladu profesor Jan Pirk, doktor Jiří Grygar, Antonín Panenka a další.
Václav Milík v sobotu navštívil New York
Minulou sobotu 2. června se v Mariánských Lázních jelo mistrovství světa na dlouhé dráze a mistrovství České republiky. Oslovil mě tak jako vždy Miroslav Musil a požádal mě, jestli bych někoho nesehnal na páteční talk show. Limitovaly nás finance, o to to bylo těžší. V plánu byla Gabriela Koukalová a herec Václav Vydra, ale ani jeden nemohl.
Už to vypadalo, že nikoho neseženeme, ale pak se zadařilo. Když Karel Šíp má tři hosty, tak v Mariánských Lázních budou rovnou čtyři! Pozváni byli Josef Váńa, Jaroslav Falta, Milan Hnilička a Václav Milík.
Zleva Jaroslav Falta, Milan Hnilička, Miloslav Čmejla a Václav Milík
Osminásobný vítěz Velké pardubické Josef Váňa den před talk show volal, že musí do Baden Badenu na aukci pro koně. Ale ostatní vicemistr světa v motokrosu 250 ccm Jaroslav Falta, vítěz z Nagana hokejový brankář a vládní zmocněnec pro sport Milan Hnilička a vítěz zlaté přilby 2017 a nejlepší plochodrážník české současnosti Václav Milík slib dodrželi a přijeli.
Přítomná společnost se náramně bavila
Kavárna v hotelu Cristal byla zaplněna a lidé se dobře bavili, obzvláště když Václav Milík na můj popud k nim mluvil polsky. Nutno říci, že mu to šlo. Milan Hnilička mluvil o Naganu, kde vzpomněl na Ivana Hlinku, ale i o současnosti. Jaroslav Falta vzpomínal, jak mu byl ukraden doslova ukraden titul mistra světa za přispění našich činovníků.
Miloslav Čmejla během moderování
Podle slov diváků se talk show líbila a tak se asi v Mariánských Lázních nekonala naposledy. Na konci jsme pozvali diváky na sobotní závod. Plochodrážní parta v čele s Václavem Milíkem starším se vydala hledat hezké místo na kávu a pivo. Po šesti stech metrech jsme nakonec skončili v New Yorku. Bohužel ne v tom opravdovém, ale v útulné kavárně se zahrádkou, kde jsme se i dobře najedli a skvěle bavili. Nevím jak ostatní, ale já budu na celý večer dlouho a rád vzpomínat.
Byl v mém plochodrážním srdci na prvním místě. Bylo to z mnoha důvodů. Četl jsem, jaké byly jeho začátky jako závodníka. Měl to těžké. Vypracoval se na nejlepšího plochodrážníka všech dob, tedy podle mého mínění. Projel celý svět, vyhrál, co se dalo, jenom ta zlatá přilba mu nebyla souzena. Byl i továrním jezdcem Jawy, což byla díky jeho výsledkům obrovská reklama. Získal šest titulů mistra světa na klasické ploché dráze a tři na dlouhé. Mnoho dalších v družstvech a dvojicích. A v pondělí nad ránem našeho času odešel do plochodrážního nebe.
Poprvé jsem Ivana Maugera poznal osobně v Mariánských Lázních 1976, kde na nové čtyřventilové Jawě získal titul mistra světa. Nevylezl na stupně vítězů, dokud k nim nepostavili jeho motorku. Super gesto. Byl jsem tehdy v depu druhý, kdo mu gratuloval. Jeho vítězstvím, výkonem a celkovým chováním si mně navždy, tedy na celý život získal. Legenda, která oplývala uměním, skromností, protože měl v sobě človíčka, přístupem, byla a navždy bude příkladem pro plochodrážní jezdce.
Často jsem ho viděl v Mariánkách, kde jsem s ním hovořil a seděl v klubovně na svačině asi dvacet minut. Já a on. Sen se mi tehdy splnil, podobně jako jsem byl v Polepech u svých rodičů na kafi a vedle mně seděl Luboš Tomíček. Bylo mi patnáct let.
A důkaz jeho skromnosti Ivana Maugera. Stáli jsme v Mariánských Lázních v depu ve frontě na buřta. Já mu říkám: ‚Ivane, ty jako legenda běž dopředu‘ a on mi odpověděl, ‚ne já si to odstojím jako ostatní‘. To byla lekce, tam mi i mnohé došlo. V té době jsem netušil, že budu moderovat závody, a že budu mít Ivana Maugera několikrát u mikrofonu a splní se mi další sen.
Ivan Mauger způsobil, že jsem začal jezdit dlouhou dráhu, a že si ji navždy zamiluju. Vždy když jsem ho viděl závodit v Praze, Pardubicích v Mariánkách, to byl pro mě veliký svátek. Dnes je podobným typem člověka Greg Hancock. V poslední době naše řady opustili významní jezdci Antonín Šváb, Antonín Kasper, Jan Holub a také Václav Verner, který s Ivanem Maugerem léta kamarádil.
Nyní do plochodrážního nebe odešel Ivan Mauger,který se tam určitě potká právě s Václavem a všemi ostatními. Ivan byl nemocný, dožil se pěkného věku, ale co naplat. Pro mě s ním odešla jedna celá epocha, jedno krásné, ale nevratné období. Cítím se, jako by mi odešel někdo blízký.
Ivane, až přijde jednou ta moje chvíle, slibuji ti, že se s tebou opět potkám. Nyní půjdu a zapálím na tvoji počest svíčku. Ivane, díky za vše. ČEST TVOJÍ PAMÁTCE.
Každý člověk je jiný, povahou, vzhledem, temperamentem, těch detailů je mnoho. Rád bych zavzpomínal na Jana Holuba nejstaršího. Poprvé jsem ho viděl naživo v šedesátých letech v Polepech, kde se za naším barákem jezdila plochá dráha. Bylo mi asi čtrnáct a Honza patřil mezi to nejlepší, co se dalo v Polepech vidět.
Ve svém životě se stal dvakrát mistrem republiky. Jednou to bylo právě v Polepech. Z Honzy se stal vynikající jezdec, který jezdil i v Anglii, okusil také světová finále a patřil k našim oporám. Moje dnešní vzpomínka nemá za cíl dokumentovat jeho slavnou kariéru, která je všem dobře známá.
Na nástupu v Polepech: zleva Antonín Kasper, Milan Špinka, Zdeněk Majstr a Jan Holub
Chci vzpomínat na něho jako na člověka. Byl obrovsky skromný, spíše tichý, férový chlap a super kamarád. Vyzařoval z něho nebývalý klid a harmonie. Nepamatuji se, že by někoho naštval. Byl velmi oblíbený, a to zcela právem. Po skončení své kariéry se začal věnovat svému synovi Janovi a posléze i vnukovi, též Janovi. Oba byli po svém tátovi a dědovi výborní závodníci.
Viděl jsem často v depu při závodech, jak se jim postupně oběma věnoval. Co všechno musel pro ně udělat. Jsem si stoprocentně jist, že jim to dojde právě teď, když ho navždy ztrácí. Vzpomínám, jak jsem před lety odjížděl na noc ze Mšena do Žarnovice komentovat Zlatou přilbu SNP.
Bylo půl čtvrté ráno, když jsem přijel do žarnovického depa a zaparkoval jsem vedle malého autíčka. Unavený jsem na sedačce usnul a v sedm hodin mně vzbudil hlomoz u vedlejšího auta. Podívám se z okna a vidím, jak právě uklízejí dva rozcuchaní borci. Nebylo těžké je oba poznat. Tam jsem pochopil, jak to děda s vnukem společně koulejí. Nádhera.
Od stupňů vítězů odcházejí Jaroslav Volf, Jan Holub, František Ledecký a Karel Průša se svým synem Karlem
Osobně jsem se spíše na Jana chodil dívat. Utkal jsem se s ním na dráze jen párkrát, když končil karieru a ještě jezdil ligu. Porazil jsem ho jedinkrát v životě. Bylo to v Zohoru u Bratislavy. Tehdy tam jel i Standa Kubíček. Na šedé dráze se ve výjezdu v zatáčce po startu ocitl veliký nakopávák. Honza dobře startoval a nedal se předjet.
Jediná možnost byla vjet do té díry, které se Honza s obloukem vyhýbal stejně jako ostatní. Jezdil jsem druhý za ním a do té díry jsem vjel. Nakoplo mně to hrůzostrašně. Letěl jsem okolo něj a předjel ho. Byl to veliký risk, ale jiná možnost nebyla. Věděl jsem, že se nechce rozbít.
Vlastním krásnou knihu Ovál plný smyků, kterou napsal o Janu Holubovi Jan Kubec. Je moc pěkná. Když jsem začal moderovat, bylo pro mě velikou ctí ho brát k mikrofonu. Velmi špatně se mu mluvilo, ale navždy na to budu a rád vzpomínat. Nyní je v nebíčku a povídá si s Antonínem Švábem, Toníkem Kasperem starším i mladším, Lubošem Tomíčkem a všemi ostatními od ploché dráhy.
Jene, chci za sebe, ale myslím, že i za ostatní fandy za vše krásné poděkovat. Nezapomeneme. Čest Tvojí památce!
Bylo to, tuším v roce 1957. Už to dnes nevím přesně, ale ono je to úplně jedno. Narodil jsem se a bydlel v Polepech u Litoměřic, které se proslavily kvalitním chmelem a o nic horší plochou dráhou. Tam jsem se s ním poprvé setkal. Slavných jezdců u nás v té době hodně jezdilo. Luboš Tomíček, Jaroslav Volf, Jaroslav Machač, Karel Průša, František Ledecký, Antonín Šváb, Stanislav Svoboda, Pavel Mareš, Jan Holub,a další. Co jméno, to pojem. Každý z nich měl něco v sobě, co k plošině patřilo. Již tenkrát převyšoval ostatní Antonín Kasper. Až dnes si uvědomuji čím.
Toníka jsem u mikrofonu míval často
Byl energický, hovorný, výborný bavič, měl spousty zážitků a zkušeností, které dával tak zvaně do placu. Lidé ho rádi poslouchali, uměl své vyprávění dobře podat. Hodně toho zažil doma i ve světě, takže bylo o čem povídat.
Když jsem končil v roce 1972 vojnu, dostal jsem se na soustředění mladých do Čakovic, které vedl právě on. Dodnes na něj vzpomínám. Od té chvíle jsem se vlastně potkával s Tonikem neustále. Na závodech jako plošinář a později v roli spíkra. Měl jsem u mikrofonu a mám, mnoho jezdců, ať už známých legend či těch začínajících. Dnes vím, že nejčastějším hostem mých rozhovorů byl právě Antonín Kasper.
Při natáčení ve Svítkově
Bezvadně mluvil, dobře vyprávěl, dost toho znal. Diváci ho velice rádi poslouchali. Jednou mi bylo kdesi vytknuto, proč beru toho Kaspera tak často k mikrofonu. Cítil jsem v tom žárlivost, jen jsem se pousmál a řekl jsem, protože je jako host nejlepší a lidé ho rádi poslouchají.
Osobně si myslím, že by z něj byl bezvadnej‘ spíkr. V tomhle byl podobnej‘ typ jako Franta Šťastný, ne uhlazený moderátor, ale hlasatel, který zároveň publikum i bavil. Působil na více místech, jedno z nich bylo i Mšeno. Měl hodně zásluh na výsledcích tohoto klubu, kde byl nějakou dobu trenérem a manažerem družstva, s nímž vyhrál baráž o extraligu.
Malý Toník Kasper na čele nástupu v Polepech
V té době došlo k nešťastnému skonu jeho syna Antonína mladšího, který byl stejně legendární jako jeho tatínek. Z úcty jsme ve Mšeně odjeli vzpomínkové závody na Tondu mladšího, i když za Mšeno nikdy nejezdil. Jsem velice rád,že se Tondovi Škachovi povedlo a stihlo napsat spolu s panem Kasperem knihu Sekáček se zlatou přilbu o jeho životě kolem ploché dráhy.
Bude mít navždy své místo v této popelářské branži. Také jsem velmi Šťastný, že jsem realizoval svůj nápad Setkání po letech na dostihové dráze v Pardubicích, kde moje kamera a rozhovory zaznamenaly vzpomínky Antonína Kaspera na jeho vítězství v roce 1963 v boji o Zlatou přilbu.
Z malého Toníka vyrostl skvělý plohcodrážníkem, na něhož byl jeho tatínek plným právem pyšný
Je vysoce emotivní, avšak nikoliv jednoduché sedět u počítače a psát o někom, kdo tady ještě včera byl. Toník prožil krásný a naplněný život a to se nepovede každému. Takže zamáčknu slzu, usměji se, neboť vím,že by to tak Toník chtěl. Mám jeho knihu, spoustu fotek a videí. A hlavně ho nosím a nosit budu ve svých myšlenkách.
A co říci na závěr? Za všechno pěkné díky. Přeji Ti věčný klid. ČEST TVOJÍ PAMÁTCE!
Město Holíč je na Slovensku, pět kilometrů od Hodonína, a tedy i od českých hranic. Dostalo se mi té cti a již pošesté jsem v září dostal od slovenské legendy Petera Baláže, který tady pořádá silniční závody motocyklů na městském okruhu, pozvání tyto závody moderovat. I když u mě jsou na prvním místě závody na ploché dráze, musím říci, že jak motokros, tak i silniční závody mají taktéž svoje kouzlo.
S Peterem Balážem u mikrofonu
Vidět v akci motorky různých značek z roku výroby 1930, 1931, 1934 navíc v dobové úpravě motorek i jezdců, je fantastický zážitek. Však to také všude neuvidíte. Při těchto závodech nevyhrává první v cíli. Zde se sleduje stálost výkonu a tak často vyhraje ten, kde byste to ani nečekali.
Závody v Holíči pořádá československá legenda, deseti násobný mistr republiky, účastník závodů mistrovství světa Peter Baláž, který se na okruzích potkával i s Františkem Šťastným. Letos se jel devátý ročník, a na ten jubilejní, chce Peter Baláž dovézt legendu Itala Giacoma Agostiniho.
Stroje z třicátých let mají neskutečné kouzlo
Vidět v dnešní uspěchané a moderní době na trati staré veterány, je obrovský relax. Přivřete oči a jste sedmdesát let nazpět a posloucháte zvuk motorek z třicátých let. Je to prožitek, který stojí zato. Stejný, jako když vidíte motorku JAP na ploché dráze. Lidem, jako je Peter Baláž, patří obrovský dík za pořádání takových akcí. Již se těším na příští desátý ročník.
