Frövi – 17. ledna
I když Anglie není kolébkou ploché dráhy, dala sportu levých zatáček smysl a řád. A jmenovat slavné závodníky pocházející z Albionu by zabralo pořádně dlouhou dobu. To ovšem platí pro klasický speedway. Britské závodníky na ledové dráze byste mohli spočítat na prstech jediné ruky. Loni jsme v Divišově měli možnost sledovat Grahama Halsalla, letos se měl českého šampionátu dvojic zúčastnit Mark Uzzell. Suverénním fenoménem letošní ledařské kampaně je ovšem jarní počasí a tak se čtenáři magazínu speedwayA-Z mohou s anglickým závodníkem seznámit alespoň v krátkém rozhovoru.


Sedmačtyřicetiletý strojní inženýr má společně s manželkou Pamelou dva syny, dvaadvacetiletého Malcolma a o dva roky mladšího Andrewa. Jeho cesta do sedla ohřebíkovaného speciálu vedla přes travnatou dráhu, která je za kanálem La Manche tolik populární.

„Jezdil jsem na trávě v Anglii třiadvacet let,“ vypráví Mark Uzzell. „Ale vždy jsem chtěl závodit i na ledě. Když mi bylo čtyřicet, naskytla se mi příležitost jet na trénink do Švédska. A tam mě ty cirkulárky zaháčkovaly. Koupil jsem si motorku a od té doby závodím. Hned ve své druhé sezóně jsem startoval v semifinále mistrovství Evropy v Rusku, což byl velký úspěch. A od té doby jsem měl závody také v Rakousku, Švýcarsku, Švédsku, Nizozemí, Norsku a Finsku.“

Takřka každý český středoškolák se musí učit maturitní otázky týkající se britských reálií. Je tedy všeobecně známé, že teplý Golfský proud vyhřívá Britské ostrovy i v zimě. A by leží severněji než Česká republika, období od listopadu do února je charakterizováno průměrnými teplotami okolo pěti stupňů nad nulou.

„V Anglii nejde nikde trénovat ledovou plochou dráhu,“ líčí Mark Uzzell podmínky, s nimiž je každý uchazeč o zimní plochodrážní odvětví konfrontován. „Zimy jsou opravdu velmi mírné a podobné tomu, co Evropa zažívá nyní. V současnosti jsou teploty v Anglii okolo plus dvanáct. Nejsou tam žádné rychlobruslařské dráhy, pouze krytá kluziště v halách. Ta jsou však příliš malá, aby se na nich jezdilo. Jezera zamrzají jen zřídka, takže není žádná šance na trénink. Zorganizovat závody ve Spojeném království je tedy zhola nemožné. A proto je tady tak málo ledařů. Já sám jsem musel jezdit do Funesdalenu ve Švédsku, abych mohl vůbec trénovat.“

Skandinávská monarchie se nakonec pro Marka Uzzella stalo druhým domovem. „Před osmnácti měsíci jsem se s manželkou přestěhoval do Švédska, abych měl více příležitostí trénovat a závodit,“ popisuje. „Pracuji jako technik ve firmě Bergströms Mekaniska, která mě také sponzoruje. Jenže od té doby, co jsem se přestěhoval, se počasí změnilo. Vypadá stále více jako anglické, takže možná současné klima je moje vina (smích).“

Právě atypické lednové jaro připravilo Marka Uzzella také o premiérový podnik v nové zemi. A jak vlastně došlo k jeho kontaktům s divišovskými pořadateli? „Na podzimním tréninku ve Funesdalenu ve Švédsku jsem se setkal s Antonem Klatovským,“ vzpomíná anglický závodník. „A on mě a dalšího Brita Roba Irvinga pozval, abychom jeli závod dvojic v Divišově. Těšil jsem se, protože bych byl poprvé v České republice a v Divišově, domovském městě slavné Jawy.“

Také ostatní závody Marka Uzzella závisí, zda se paní Zima konečně probudí. A alespoň na pád dní odstrčí Vesnu, razantně se deroucí ke klimatickému kormidlu. „Pokud to počasí dovolí, budu reprezentovat Velkou Británii v kvalifikačním kole mistrovství světa v Penze a v semifinále evropského šampionátu v Luchovici,“ plánuje, aby vzápětí prozradil logistické pozadí svých cest. „Na všechny závody jezdím autem. Ze Švédska je to snadnější než z Anglie. Někdy se dám dohromady s jinými jezdci a dělíme se o řízení.“

A co sedmačtyřicetiletý Angličan pokládá za svůj největší ledařský úspěch? „Můj největší výkon byla porážka Grahama Halsalla v kvalifikačním závodě mistrovství světa v Saransku v roce 2005,“ říká, aby se vzápětí pochlubil i svým snem. „Moje největší ambice je kvalifikovat se a závodit v Grand Prix. A pokud se to nepovede, rád bych využil svých vědomostí, které jsem v tomto sportu získal, abych k tomu pomohl nějakému začínajícímu britskému jezdci.“

Kromě toho jej láká také myšlenka nastoupit po boku Grahama Halsalla s britskými Union Jacky na vestách ve světovém šampionátu družstev. „Tahle možnost by se mi líbila,“ nezastírá. „Bylo by to také dobré pro zbytek týmu, protože jsou ještě další tři britští ledaři – Rob Irving, Roger Newton a Kevin Rowand.“

Mark Uzzell má nakonec i vzkaz pro české pořadatele a fanoušky. „Graham závodí už mnoho let a mnoho pořadatelů si myslí, že je jediný Brit. Takže je pro mě obtížné najít závody. Jsem ale připraven přijet. Pokud má někdo zájem, může mě kontaktovat na e-mailu markuzzell@hotmail.com.“

Foto: archív Marka Uzzella

Svitavy – 18. prosince
Na rozdíl od jiných motoristických disciplín má plochá dráha u nás jistý paradox. Můžete toužit po závodech sebevíc, připravovat si poctivě techniku a investovat peníze, aniž by vám to garantovalo jakoukoliv závodní příležitost. A to tím spíše, pokud jste už překročili hranici juniorského věku, protože dnes se řada pořadatelů chová k seniorům dost macešsky. Magazín speedwayA-Z hovořil s Jaromírem Otrubou, třicetiletým svitavským plochodrážníkem, jenž se před třemi léty znovu vrátil do sedla plochodrážního motocyklu.

Letošní sezónu strávil Jaromír Otruba opět s vestou Mšena. V osmi prvoligových kláních jej kouč Antonín Kasper povolal čtyřikrát. Pokaždé plnil roli náhradníka. Samotný závodník však odmítá, že by to bylo k vzteku.

„Plochou dráhu miluju,“ vyznává se. „Víš, sám jezdím od třinácti let. A ve Svitavách ty začátky nikdy nebyly nejlepší. Když jsem končil s juniorským věkem, musel jsem toho nechat. Nebyla podpora ani zázemí i přesto, že jsem koupil vlastní techniku. Nastala čtyřleté pauza. Až jsem jednou náhodou narazil na webový stránky Mšena, kde byl článek, že hledají juniory. Kontaktoval jsem hned pana Wasyliwa. On mi řekl, a si seženu techniku, že u nich můžu jezdit.“

Jaromír Otruba tedy není rozčarovaný, že se v první lize pro něho nenašla jediná příležitost k závodní akci. „Jsem Mšenu velmi vděčný za to, že vůbec jezdím,“ říká. „To, že jezdím dálky za postem náhradníka, mi nevadí. To je taky zkušenost. Hlavně jsem ve skvělé partě a nějak začít musíš. Nikdy bych neřekl, že nepřijedu, protože se stejně nesvezu. Jedu
všude a věřím, že to někdy vyjde. Jsem hrdý, že oblékám vestu Mšena!“

Přišla však baráž. V ligovém klání je místo pro pět závodníků, na dvojutkání jich jen do základního kádru potřebujete šest. A Antonín Kasper se rozhodl pro strategii silného náhradníka, s nímž mohl operativně nakládat dle vývoje situace. Zatímco Adrian Rymel se tak zpočátku jen díval, Jaromír Otruba se po boku Sebastiana Ulamka chystal na rozjížďku s číslem jedna.

„Baráž, to byl pro mě zázrak,“ netají se Jaromír Otruba po více než dvou měsících. Nicméně o jeho pocitech ze svého jediného startu s polským esem proti pardubickému páru Matej Ferjan – Jaroslav Petrák se moc nedozvíme. „V hlavě se mi nic moc nehonilo, protože jsem se trochu klepal. Šlo mi hlavně o to, abych nešel na držku. Abych tu jízdu odjel pod plynem a splnil pokyn pana Kaspera. Taky jsem potom klukům moc fandil, takže jsem byl druhý den bez hlasu. Tohle byl druhý z mých závodů, na který nezapomenu.“

Vhodným doplňkem závodního programu se pro mšenského závodníka stal mezinárodní seriál MACEC Cup. „Do toho mě zatáhli Kuba Hejral a Vlado Višváder,“ líčí Jaromír Otruba okolnosti, které ho přivedly do startovní listiny těchto podniků. „První závod v Krosně byla celkem hrůza. Kosa jako blázen, celý den lilo, ale jelo se. Myslím, že ostudu jsem neudělal. Odjel jsem celý závod a nebyl poslední. Druhý závod byl v Rumunsku. Byl jsem připravenej na odjezd, ale Kuba to vzdal. A víš, jak to je. Sám to takového neznáma… Nic jsem o tom nevěděl a spoléhal na zkušenosti Kuby. Pak jsem se sám vydal na třetí závod do Lvova. Zůstal jsem ale na hranici. Nevěděl jsem, že nechtějí techničák na motorky, ale dolary. Hodnotím to jako velkou zkušenost. Už vím, jak se připravit příště. Poprosil jsem pana Vernera, jestli by mi nepomohl k účasti v MACEC Cup 2007. Řekl, že mi rád pomůže a zajistí přímou účast. Tak si to zopakuju a věřím, že líp. Začal jsem na sobě teď hodně makat. A jak říká Vlado Višváder, příští rok musí přijít jinej Otruba a musí topit. Slibuju, že to splním!“

S podniky, jichž se u nás mohou zúčastnit senioři, to není nijak růžové. A tak vedle semifinále mistrovství republiky, závodil Jaromír Otruba už jen v pár volných závodech. „Pouák v Kopřivnici, byl moje největší trápení,“ pouští se do jejich vypočítávání. „Ale jel byl tam zase a rád. V Divišově mi vyšel Memoriál Simandla a Maška hodně dobře. Jen jsem brečel, když se přehnala průtrž a skončilo se. Z náhradníka jsem měl v tu dobu čtyři body a desátý místo. A jel jsem na osmý. Škoda! Semifinále mám zakletý. Víš sám, loni ve Svitavách hrála roli psychika. Mám tam s nimi pořád nějaký boje. Teď se to snad zlepšilo. V Divišově mi nebylo dobře. Měl jsem horečku, rýmu a pak, jak se to protahovalo… Bylo to na prd. Příští rok to musím zlomit.“

Sezóna 2007 však na první pohled nabízí ještě menší závodní příležitosti. Rozšířením extraligy zanikla nižší divize. A že pro přebor tříčlenných družstev bude zapotřebí méně jezdců než na ligu, je patrné už z názvu soutěže. Jak se na tohle dívá Jaromír Otruba?

„Ještě jsem pořádně neviděl kalendář na příští rok,“ krčí rameny. „Jen vím, že každá skupina v semifinále mistrovství republiky jednotlivců pojede dva závody. Předminulou sobotu jsme měli ve Mšeně schůzi. Pan Grepl říkal, že nás nechce nechat pauzírovat. A možná postaví ještě jeden tým na ligu. Pak by to bylo super. Ty trojice nevím. Volal mi Věrda Kollert, že bych mohl jezdit u něj. Tak čekám, jak to dopadne. Minulý týden jsem mluvil s panem Špinkou, jestli by mě nedal na soupisku do polské ligy. Říkal, že to bude hlavně pro juniory. Nic mi neslíbil, ale prý se mnou bude počítat. Může se prý stát cokoliv, tak uvidím a budu čekat. Možná se mu budu aspoň jednou hodit. Pokusím se taky sehnat nějaký pouák. Třeba Divišov. A hlavně trénovat s panem Kasperem. Rozhodně nekončím!“

Jaromír Otruba nezapomíná ani na slova díků. „Začal mi hodně pomáhat Mário Jirout,“ říká. „To je pro mě víc než zajímavé. A moc si toho vážím. Dík Mário. Poděkovat musím strašně moc celému klubu ze Mšena, hlavně pánům Kasperovi a Greplovi za to, že můžu i nadále zůstat v jejich partě. Víš, běhám hodně po sponzorech, zabere to moc času. Když pak nemáš zázemí, je to moc těžký. Dělám moc pro to, abych mohl jezdit. Velký dík zaslouží můj mechanik a řidič pan Milan Sedláček. Věnuje mi moře času a nemít ho, jsem v háji. Poděkovat musím všem ostatním lidem, co mi pomáhají sehnat věci na motorky. A hlavně všem sponzorům a reklamním partnerům, bez nichž by bylo moje snažení marný. Plochá dráha mě baví a žiju jen pro ni. Nic jinýho mě nebere.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)

Mlčechvosty – 21. listopadu
V roce 2004 suverénně opanoval premiérový ročník šampionátu stopětadvacítek. Obhajoba mu ovšem nevyšla. Navíc se v průběhu sezóny rozhodl odložit slabší stroj a plně se soustředit na půllitry. Letos netrpělivě čekal na své patnácté narozeniny, aby se mohl postavit na start svého prvního závodu. Pavel Pučko, vzdálený příbuzný někdejšího výtečného slovenského silničáře Mariána Troligy, krátce pohovořil s magazínem speedwayA-Z.

„Myslím si, že to byl dobrý krok,“ hodnotí někdejší motokrosař své loňské rozhodnutí dát vale slabší kubatuře. „Protože se už se mnou táhly opakovaná zranění a v těch stopětadvacítkách už víc udělat nešlo. A v prvním závodě letošní sezóny jsem už byl hodně vyjetej.“

Pomineme-li tréninkový předzávod před loňským Memoriálem Luboše Tomíčka, prvním ostrým závodem v sedle půllitru se pro Pavla Pučka stal odložený podnik juniorského šampionátu v červenci. Zatímco většina závodníků litovala dubnových slejváků, které závod přeložily na letní termín, pražský junior nikoliv. Mezitím stačil oslavit patnácté narozeniny a jeho debut se tak o týden uspíšil.

„Já na závody ve Mšeně vzpomínám vždycky hodně dobře,“ líčí junior pražské Markéty. „Ale teď to bylo trochu jiný. Před závodem jsem byl hodně nervózní. Na první jízdě to bylo vidět, protože jsem skončil v prknech. Ale ve druhý rozjížďce se mi povedlo vyhrát a tím postoupit do hlavního závodu. V něm mě ale začínalo bolet zranění z toho pádu. A taky mi docházely síly, takže jsem skončil s jedním bodem. Hodně mi pomáhal Zdeněk Schneiderwind.“

Do hlavního závodu se Pavlu Pučkovi povedlo postoupit také v Žarnovici. Zajímavý primát stoprocentní kvalifikační úspěšnosti však padl při devatenáctkách v Pardubicích. A postup nevyšel ani při derniéře jednadvacítek v Plzni.

„Pardubice byly pro mě hodně smolné,“ komentuje toto téma Pavel Pučko. „Už před závodem jsem si přejel nohu a měl problémy s tím i chodit. A pak mi v poslední šanci na startu prasknul řetěz. No, prostě blbej den. A Plzeň? Co k tomu dodat? Tu prostě neumím. A tak tam musím příští rok hodně trénovat a ono se to poddá.“

Čtyřiadvacáté místo v juniorském šampionátu s jedním bodem ze dvou startů, juniorská družstva a prvoligový debut uzavírají letošní účast Pavla Pučka. „Letošní sezóna byla pro mě spíš jako sbírání zkušeností,“ říká závodník. „A příprava na příští začala hned druhý den po skončení téhle. Začal jsem běhat a posilovat. Doufám, že s Markétou budeme opět chodit do posilovny a na běžky. A byl bych rád, kdybych příští rok už nemusel jezdit tu kvalifikaci, která bere hrozně sil.“

Mladý plochodrážní nezapomíná ani na slova díků. „Chtěl bych v první řadě poděkovat tátovi za přípravu motorek a za dopravu. A taky celé rodině. Firmě MT Troliga za podporu, Zdeňku Schneiderwindovi za pomoc s technikou a hodně důležité rady. A celému klubu AM Markéta Praha a hlavně panu Špinkovi.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D MarkII)

Racková – 13. listopadu
Martin Málek neměl optimální konec sezóny. Do rozhodujícího závodu juniorského šampionátu nastupoval s jednobodovou ztrátou na Filipa Šiteru. Navzdory nasazení své loňské vítězství neobhájil a navíc si při defektu motocyklu pochroumal rameno. Chirurgický zákrok nebyl nakonec bezprostředně nutný a březolupský junior se kvalifikoval do finále mistrovství republiky jednotlivců v Březolupech. Při nezaviněném pádu s Janem Jarošem si ovšem naštípnul žebro. Okamžitě přerušil sezónu a počátkem října podstoupil operaci zraněného ramene. Magazínu speedwayA-Z řekl, že pilně rehabilituje, ale o své klubové příslušnosti na příští rok nemá zatím jasno.

„Mám se fajn,“ říká Martin Málek, od jehož operace zítra uplyne šest týdnů. „Pan doktor mi už dovolil konečně rozcvičovat ruku. A hojí se to taky celkem dobře.“

Vše nasvědčuje, že Slaný nechce pokračovat se svou farmou v Březolupech. Jak by se případná absence ligového zápolení na jihu Moravy projevila na kariéře Martina Málka? „Zatím není ani pořádně nic jistého,“ odpovídá březolupský závodník. „Ale začali jsme jednat se Slaným a uvidíme, jak to bude příští rok dál. Jestli budu zase jen hostovat nebo už budu na slánské soupisce jako jejich jezdec. Nikdo z ostatních týmů mě neoslovil, takže nejpravděpodobnější je Slaný.“

Praha – 11. listopadu
Antonín Šváb řídil svou dodávku přes pražský Hlávkův most a dále Wilsonovou ulicí. Na ostrůvku autobusové zastávky na střeše hlavního nádraží dal pravý blinkr a odbočil, abych mohl vystoupit. Byl listopad 2005 a já si odvážel popsaný blok s exkluzivním rozhovorem. Pražský závodník v něm hodnotil loňskou sezónu, kdy se po zranění z britské ligy znovu etabloval mezi absolutní českou špičkou, a dokonce vyhrál závod světového šampionátu na dlouhé dráze. Hovořil také o další operaci kvůli vyndání želez ze zraněné nohy a své plánované cestě do Argentiny. V rodině své manželky chtěl rehabilitovat a zkraje roku začít závodit v tamním šampionátu. Podali jsme si ruce a já mu popřál mnoho štěstí. Nikdo netušil, že o dva měsíce později ho bude potřebovat celou fůru.

Přípravy na návrat
Antonín Šváb nastoupil až do třetího závodu otevřeného mistrovství Argentiny v Bahia Blanca. Hladce pronikl až do finálové rozjížďky, avšak nezaviněně se zapletl do hromadného pádu. S vážnými zraněními skončil v nemocnici, kde doslova bojoval o holý život. A nad nesmírně těžkým soupeřem zvítězil.

V dubnu se vrátil do České republiky, aby okamžitě začal rehabilitovat. A ani na chvilku nepřestal uvažovat o svém návratu do sedla závodního stroje. Začátkem června se poprvé přišel podívat na závody. A na mikrofon Miloslava Čmejly prohlásil, že by se pořád rád stal mistrem světa na dlouhé dráze. Protože se v ochozech plochodrážních podniků objevoval častěji, mohli všichni pozorovat jeho pokroky v rehabilitaci.

„Jsem v rehabilitačním ústavu na Slapech,“ říká Antonín Šváb na téma svého aktuálního programu. „Dávají mi zabrat. Mám celkem dobrý, že mně už povolili posilovnu a velkej bazén. Beru to jako přípravu na novou sezónu. A myslím, že mám lepší fyzičku než většina kluků, co závoděj‘.“

Antonín Šváb skutečně stále přemýšlí o pokračování své závodnické kariéry. „Připravuju se na návrat,“ nezastírá. „Největší problém byl přemluvit manželku. Naši se proti tomu stavěli odjakživa, takže táta taky není nadšenej. Ale to problém nebude. Teď se jen vrátit do tý špičky.“

Mezi elitou je prozatím tabulkově. „Jsem zase zaměstnancem Olympu,“ líčí Antonín Šváb. „Jsem jim za to vděčnej a doufám, že jim jejich trpělivost se mnou budu moct splatit i s úrokama. Byl to pan Ondrašík, s kterým jsem se domluvil, když jsem loni odlítal do Argentiny. Protože když jsem závodil v Anglii, jejich zaměstnancem jsem nebyl.“

Svůj comeback má Antonín Šváb rozdělený na etapy. „Teď je pro mě nejdůležitější pracovat na sobě a dát se dohromady,“ říká. „Motorky přijdou později. Měl jsem je už připravený na tenhle rok. Budu o nich přemejšlet, až se poprvý sklouznu. Používal jsem motory GM, laděný od Tondy Kaspera. Je to ohromná škoda a smůla, že ta spolupráce skončila. A mám i Jawy udělaný od Luboše Tomíčka.“

Už před svým argentinským pádem se Antonín Šváb objevoval na dlouhých a travnatých oválech, avšak klasický speedway nechtěl opustit. „Závodit jen samou dlouhou je dost problém,“ zůstává jeho stanovisko nezměněno. „Chtěl bych se určitě dlouhý a trávě věnovat nejvíc ze všeho a posunout si výkonnostní laku. Stát se třeba mistrem světa. Těch jezdců už tam tolik není, teď skončil Robert Barth.“

Velké ambice má pražský závodník i na krátkých drahách. „Chtěl bych v extralize pomoct Praze získat zpátky ten titul,“ plánuje. „Měli bychom ho mít už kvůli podmínkám, co tady máme. Do Anglie se mi moc nechce, možná Švédsko, ale uvidíme, jaký bude vývoj. Spíš se však chci soustředit na dlouhou a trávu. Když pojedu v Německu nebo ve Francii pouák, měl bych dostat dobrý startovný. Markéta mě drží, takže to není problém.“

Žádný přesný itinerář svého návratu si Antonín Šváb ještě nevytvořil. „Časovej harmonogram nemám,“ nechává celé věci volný průběh. „Chtěl bych začít v zimě na hřebíčkách, abych mohl naskočit do sezóny. Půjdu od začátku. Zahájím ligou a budu se snažit uplatnit své zkušenosti. Snad jsem závodit nezapomněl…“

Nešastná lednová neděle
Zato ze své úspěšné sezóny 2005 si mnoho nevybavuje, i když i tady činí velké pokroky. „Mrzí mě, že mi dost závodů z loňskýho roku chybí,“ krčí rameny. „Vůbec si nevybavuju třeba Tomíčkův memoriál. Je to vymazáno z paměti a nepodařilo se mi ještě získat ani video. Ale pamě se mi vrací zpátky a dost jinejch závodů se mi vybaví. Viděl jsem fotky z trávy nebo z dlouhý a už si na něco dokážu vzpomenout. Spíš je to tak, že třeba vím, že jsem závodil v Exeteru, ale nevybavím si jednotlivý závody.“

Nepříjemným soupeřem při návratech bývá v mnoha případech strach, ale Antonín Šváb dává najevo, že se s ním vypořádal. „Brácha manželky Adriany mi nahrál ten pád na cédéčko,“ hovoří klidně o svém lednovém pádu v Bahia Blanca. „Díval jsem se na to několikrát na počítači a ani to se mnou nehlo.“

Co se tedy v onu osudnou neděli 8. ledna přihodilo? „Vybral jsem si místo u prken,“ vzpomíná Antonín Šváb na finálovou rozjížďku zimního mistrovství Argentiny. „Táta mi to pořád dává za vinu, že jsem si nevybral lajnu. Ale říkej to závodníkovi, co chce vyhrát. Měl jsem dobrej start. Jel jsem druhej, ale když se do mě nabourali, už jsem byl první. Možná, kdybych jel z vnitřku, nestalo by se to. Jenže to je všechno to kdyby.“

I když byl závod zapsán do mezinárodního kalendáře FIM, vybavení stadiónu v Bahia Blanca zaostávalo za evropským standardem. „Mantinely byly špatný,“ komentuje toto téma Antonín Šváb. „Hrazení bylo podélný jako třeba v Peterborough. V zatáčce měli vrata a ty nebyly zajištěný. Vzadu bylo jenom takový malý kolečko. Stačilo do nich šouchnout a otevřely se. Za nima byl sloupek, o kterej sem se zastavil. Je to otázka, zda to dát na právníka FIMu. Ale to pak můžeš ten sport rovnou zrušit. Když už na to člověk vleze, musí počítat, že tam nebezpečí je. Musíš se rozhodnout, než to začneš dělat. Tak to beru já.“

Během své rehabilitace se Antonín Šváb objevil v hledištích mnoha českých závodů. „Je lepší sedět na motorce,“ odpovídá jednoznačně, jak se mu líbí pohled z diváckého úhlu pohledu. „Jsem hrozně špatnej divák. Doufám, že tam příští rok budu sedět. Ze špičky je nás dost zraněnejch a úroveň závodů tomu odpovídá. Ale začínaj se prosazovat junioři. Ukazujou, kam ten sport spěje. Už není legrace jít s nima na pásku. Asi s tím budu mít hodně starostí. Budou se snažit porazit jméno. Doufám, že to ve zdraví přežiju. Zkušenosti ti k ničemu nejsou, pokud je nemaj‘ i ti ostatní. Jako v Argentině…“

Antonín Šváb nezapomíná ani na lidi, kteří mu v nelehké situaci pomohli. „Hlavně děkuju sponzorům,“ pouští se do vyjmenovávání. „Stuha, MPM, SýS, Fuchs Oil, ND Pecerady, LNK procucts, Wulfsport, Alan Belham. Rodičům, že se o mě postarali, manželce Adrianě a malý Aničce. Zkoušeli mě probrat z kómatu tak, že mě pouštěli motorky. Ale nezabralo to. Teprve, když mi pustili Aničku, probudil jsem se.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a archív autora

Semily – 28. října
Zprávy z Polska hlásají pohnutou budoucnost celku Polonia Pila. Tým už v posledních letech byl jen slabším odvarem éry účinkování Hanse Nielsena či pořadatelství velkých závodů ranku mistrovství světa. Letos skončil v druhé lize poslední, aniž by získal do tabulky jediný bod. Nyní je další pokračování ploché dráhy v Pile na vážkách. Hovoří se o konci ligového klubu, který by měl být nahrazen pouze výcvikovým centrem mládeže. Magazín speedwayA-Z se na situaci v Pile zeptal Jakuba Hejrala, který v jejích barvách letos odjel devět závodů.

„V Pile se toho asi teďka moc neděje,“ nemá dostatek informací ani Jakub Hejral. „Náš trenér mi asi tak čtrnáct dnů nezvedá telefon. Chvíli slyším, že Pila končí, pak zase, že příští sezónu pojede. Snažím se bejt v kontaktu s ostatníma závodníkama. Ale zatím mi nikdo z nich taky nedokázal odpovědět, jak to bude. Poslední informace, co mám, že při mikulášským závodě v prosinci nám všem řeknou, co bude za rok. Doufám, že neřeknou, že končej. Já se zatím nikde jinde v Polsku neptal. Tak, abych se příští sezónu vůbec svez‘!“

Proslýchá se, že finanční problémy Pily vznikly už v průběhu sezóny. „Krize byla asi celou sezónu,“ připouští mšenský závodník. „První tři závody nebyl problém s penězma. Ale pak to trošku víc vázlo. A od půlky sezóny to bylo v prdeli. Pila se sice pyšní tím, že sezónu dojela, ale bylo to díky nám, co jsme jezdili na závody za 300 zlotých. Třeba sis vyjel tři tisíce, ale to je asi teďka už jedno.“

Dal by se však v polském angažmá přesto vystopovat nějaký přínos pro kariéru? „Starty v Pile mi přinesly mnoho závodů navíc,“ bilancuje Jakub Hejral. „Nějaký byly dobrý, na jiný bych nejraději zapomněl. V Pile je trošku problém, že tam není žádnej hodně dobrej jezdec, aby se od něj dalo učit. Nebo aby ti poradil jak s převodem a tak. Jinak myslím, že parta je tam dobrá. Když s nima jdeš na pivko, určitě se nudit nebudeš.“

Jakub Hejral absolvoval v barvách Pily devět druholigových klání. „Dráhy v Polsku jsou docela dobrý,“ vzpomíná. „Teda až na tu v Pile, tam je to většinou dobrej zážitek. Nejhorších závodů jsem měl jistě dost. Myslím, že nejednou jsem dělal jeden, dva nebo pět bodů. Těch lepších už tolik nebylo. Třeba v Pile s Rovnem jsem dělal devět bodů, to bylo dobrý. V Miskolci deset a v Rawiczi jedenáct. Myslím si, že ale můj nejlepší závod byl ten poslední. Jeli jsme doma s Gdaňskem. Měl jsem devět bodů. Kdybych však neměl problémy s tuhnutím svalů na předloktích, měl bych jedenáct. Ve dvou jízdách jsem totiž přišel o bod v poslední zatáčce, kdy už jsem byl rád, že jsem vůbec schopnej udržet se řidítek. To jistě čtenáři znají z pohledu na mě, když jedu čtvrtý kolo a jsem rád, že jsem rád. Do příští sezóny se to, doufám, změní. Měl bych v zimě podstoupit operaci v USA.“

Jakub Hejral se netají, že by ve druhé polské lize rád závodil také napřesrok. „Je tam spousta kvalitních soupeřů,“ nezastírá. „A nejednou jsem měl dobrej pocit, že si s nima vůbec můžu zazávodit. Jestli Pila pojede dál a zaplatí, co mi dlužej, budu za ně rád jezdit. Zatím žádnou jinou nabídku nemám. Jinak bych asi chtěl jezdit za Rovno. Jezdí ve druhý polský lize, navíc i v ruský. Měl bych tam tím pádem víc příležitostí. Ale bohužel nevím, koho kontaktovat, takže mám asi smůlu.“

A co třeba postup o ligové patro výš nebo britská liga? „Do první ligy bych v Polsku nechtěl v žádným případě,“ odpovídá Jakub Hejral. „O Anglii bych rád přemýšlel, ale nevím, jestli bych se tam plochou dráhou uživil. Tady mám zaměstnání, co mě nijak neomezuje. A nemusím si dělat nervy, jestli si něco vyzávodím nebo ne. A proto mě plochá dráha tolik baví. Snažím se tím maximálně bavit. Ne se stresovat, že musím, musím. Něco jako Vlado Višváder. Ten si z toho vysloveně dělá prdel. A koukni, někdy taky zajede jako pánbožko. Líbí se mi, jak to bere. A rád bych k tomu měl někdy takovej postoj jako on.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II)