Prkošín – 22. listopadu
Už to bylo jedenáct let. U malé Markéty zastavil červený žigulík kombi. Václav Kvěch se na pozvání svých bývalých kolegů ze strašnické Jawy, kteří začali vyvíjet malé Shupy, přijel s trojicí svých synů podívat na pohárový závod. Starší bratři se pustili do ploché dráhy naplno. Ten nejmladší dělal prostřednímu podporu, aby se nestyděl mluvit do novinářského bloku. Pohyboval se po depu, mechaničil. Čas od času se někde mihnul o tréninku se stopětadvacítkou. Ostrá kariéra Petra Kvěcha ovšem měla velké zpoždění.

 

Nejmladší se vydává ve stopách sourozenců

„Hele, moc si to nevybavím, byl jsem malej,“ nemůže sloužit bližšími podrobnostmi z doby, kdy chodil do školky. „Táta nechtěl, abych jezdil. Přece jen závodili oba bráchové. A kdybychom jezdili všichni tři, to by neutáhnul. Měl toho dost, chtěl si dát pauzu.“

Václav Kvěch záhy skončil, ovšem Janovi se na oválech neskutečně dařilo. „Čím víc jsem s Honzou  jezdil po závodech, tím víc mě plochá dráha bavila,“ pokračuje benjamínek. „Táhla mě. Měl jsem radost, když udělal nějakej úspěch. Viděl jsem, jak jezdí bratři Pawlicki, Holderové. Myslel jsem, že i my dva bychom jednou mohli bejt tým.“

Zbývala poslední překážka. „Nakonec táta svolil,“ usmívá se Petr Kvěch. „ I Když se mu moc nechtělo. Ale dotáh‘ jsem to. A začal trénovat na stopětadvacítce.“

 

S vestou Divišova

Zdeněk Schneiderwind se těšil na dalšího slibného kolibříka ve vestě Markéty, ale Petr Kvěch se upsal Divišovu. „To bylo takový spontánní,“ vysvětluje svou volbu. „Táta se zná dobře s Vencou Hromasů, chtěl závodníka na stopětadvacítce, tak jsem nakonec vyrazil za Divišov.“

Byla to jeho první zkušenost s motocyklem vůbec? „Jezdil jsem na krosce pětaosmdesátce, ale ne závodně,“ odpovídá. „Teď v létě motokrosovou trať u nás zrušili a srovnali se zemí. Plochodrážka byla něco jinýho. Plochá dráha je specifický sport, začínal jsem všechno od začátku.“

Petr Kvěch se přece jen vydal už částečně prošlapanou cestičkou. „Mám štěstí, že Honza je dobrej závodník a pomáhá mi,“ uznává bratrův přínos. „Ale o tom to všechno není. Když něco nedokážeš provést sám, nepovede se ti to. Je to těžký, když nedokážeš dělat, co ti někdo poradí.“

 

První zkouška na dobrou

Ostrý debut Petra Kvěcha přinesl závod seriálu Speedway Mini Cup loni v dubnu v Divišově. Vcelku s přehledem se dostal do finále B. V něm ale nad ním měli vrch Jakub Hejkal a Matěj Tůma. Takové momenty se nezapomínají.

„Pamatuju si,“ rozzáří se. „Byl to hezkej závod a hned v Divišově. Procházel jsem tím dobře, ale ve finále B jsem si nezapnul metyl. V první zatáčce jsem byl první. Stihnul jsem to ještě zapnout, ale už jsem je nedohnal.“

Na první pohled procházka růžovým sadem. „To víš, že trošku stres před závodem byl,“ odkládá růžové brýle. „Kdyby nebyl, tak člověk ze sebe nevydá nejvíc. Čekal jsem ho horší, když to byl vůbec první závod, neočekával jsem velkej výsledek. Přijel jsem, že to zkusím a docela se mi i výsledek poved‘.“

 

Premiéra ve stopětadvacítkách

Zdeněk Schneiderwind hodil loni ručník do Speedway Mini Cupu kvůli licencím. Petr Kvěch ale jezdil šampionát republiky na malých drahách. Celkově byl pátý a v červnu v Chabařovicích stál na stupních vítězů. Ostatně pódia si užívá dodnes, minulý měsíc na ní dal Svenu Cerjakovi co proto.

„Bylo to suprový, že se povedla bedna,“ neskrývá. „Moh‘ jsem bejt první, udělal jsem chybu v posledním kole a Němec mě podjel. Nevyšlo to úplně podle představ. A když se povede výsledek, snažím se vzít si to nejlepší. Ponaučit se z chyb a užít si to. Mladší už nebudu…“

V celkové klasifikaci šampionátu se Petr Kvěch umístil coby pátý.  „Bylo to dobrý,“ kvituje své loňské umístění. „Ale neodjel jsem celou sezónu. Možná jsem na tom celkově moh‘ bejt líp. Ale tlačil mě čas, byla doba přestoupit na pětistovku.“

 

Pokračování na půllitru

Loňský podzim Petra Kvěcha na půllitr vskutku posadil. „První trénink jsem měl v Chabařovicích,“ vzpomíná. „Tam jsem jel poprvý. Byl tam Pepa Franců, Simoťák, brácha. Dali mi pár rad. Pepa jezdil první kola přede mnou. Ved‘ mě a ukazoval mi stopu. Pak jsem jezdil sám a bylo to dobrý.“

Půllitr je něco jiného než osminka. „Rozdíl to je určitě,“ souhlasí Petr Kvěch. „Pětistovka má výkon. Jednodušeji se skládá do smyku. Ale je horší udělat hrubou chybu. Ta motorka nic neodpouští.“

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, což se mělo potvrdit na dubnových přeborech na Markétě a ve Svítkově.  „V Praze jsem byl víc ve stresu,“ zamýšlí se. „Nestíhali jsme, město bylo ucpaný, takový honem, honem. Měl jsem i velký očekávání, což byla trošku chyba. Víc bych se k tomu nevracel. Doufal jsem, že to bude lepší. A to lepší přišlo.“

 

Není s čím porovnávat

Někdy to letos byla divočina s blátem na kombinéze. Ale konečný účet sezóny 2025 v podání Petra Kvěcha není na nováčka zase tak špatný. Desáté místo v juniorce, zkušenosti z družstev, první liga, kde přišla i ona pódia.

„Byla to první sezóna, takže nemám porovnání, nevím, co si mám pořádně myslet,“ trošičku tápe při odpovědi. „Chtěl bych, aby to bylo o chloupek lepší. Ty momenty, kdy jsem předjel lidi, co už pár let závoděj, to mě pomáhalo. A posouvalo, myslím. I pády.“

I špatné může být k něčemu dobré. „Pády přináší zkušenosti,“ říká. „Ale mít hodně pádů taky není zdravý. To není, že by se z nich člověk ponaučil, ale je tam riziko zranění. A jak se v tomhle sportu zraníš, jsi na tři měsíce vyautovanej.“

 

Listopad za okny

Sezóna 2025 uzavřela svůj účet a na jaře se na oválech začne závodit nanovo. „Plán na zimu mám,“ pochlubí se Petr Kvěch. „Jezdit na Kvildu na běžky k pramenu Vltavy. Plány jsou, ale není to jednoduchý spojit je všechny se školou. A tak celkově.“

Příprava proběhne i po technické stránce. „Motorky musím nachystat,“ dozvídáme se. „Doufám, že se připravím ještě líp než na letošní sezónu. A že mě dotáhnou na nějakej výsledek.“

Plochodrážní kampaň anno domini je zatím narýsovaná maximálně v hrubých rysech a zatím daleko od oficiálního kalendáře. „Nevím, jak všechno bude,“ krčí rameny. „Nemám to zatím pořádně vymyšlený, jak to příští sezónu bude. Je listopad, ještě chvilku mám.“

 

 

---

Petr Kvěch děkuje:

„Chtěl bych poděkovat Honzovi. Strašně, strašně mi pomáhá, bez bráchy bych se nikdy do plochý dráhy nedostal. Děkuju tátovi, Honzovu týmu, Pepovi Francovi, Filipovi Šiterovi, Milanu Moravcovi a Tomáši Topinkovi, hodně mi pomáhají. Děkuju všem sponzorům. A díky Bubbovi Bednářovi, bez něj bych závod kolikrát ani nedokončil, taky mu patří velkej dík.“

---