Před padesáti lety hrávali motocykloví mistři světa hokej v Praze

Hokej je oblíbeným článkem zimní fyzické přípravy pro mnoho motocyklových závodníků. Jeho výhody objevil Antonín Kasper už před bezmála padesáti lety. Spolu s přáteli z jeho žižkovského autoklubu dali hlavy dohromady a vymysleli podívanou, která bavila zástupy fanoušků nejen v československé metropoli, ale i dalších městech. Slavné motocyklové závodníky, kteří hráli hokej a zkoušeli stroje pro ledovou plochou dráhu, při show zvané Šastnou cestu mistrům světa viděli i další lidé prostřednictvím televizních obrazovek.
Motocyklisté vyprodali Štvanici
Nápad se zrodil někdy v roce 1963 v hlavě Viktora Lahity, jenž byl dokonce v roce 1964 vyhlášen belgickou federací jako nejlepší mechanik, protože pečlivě ošetřoval dvěstěpadesátku ČZ, která dovezla Jöela Roberta na světový trůn. Získal podporu Jana Parbuse, úspěšného terénáře, který dokonce s půllitrem ESO zasáhl několikrát i do podniků mistrovství světa.

Oba nadšenci rychle získali podporu u svých kolegů z žižkovského autoklubu neboli 146. Motoristické organizace Svazarmu Praha, jak zněl jeho tehdejší oficiální název. Především jejího tajemníka Zdeňka Meda, šéfa pražských terénních závodníků Igora Tichého a Antonína Kaspera. Ten v třiašedesátém prožíval skvělou sezónu ozdobenou stříbrem ze světového šampionátu družstev, triumfem za Zlaté přilbě a postupem do světového finále ve Wembley v roli náhradníka.

„Měli jsme zasedání v klubu a během večera se to upeklo,“ vzpomíná Antonín Kasper, žižkovský patriot, který stále zůstával členem klubu a odolával lákání RH Praha. „Vymysleli jsme název Šastnou cestu mistrům světa, protože se toho měli zúčastnit závodníci, co jezdí mistrovství světa.“

Antonín Kasper okamžitě rozhodil své sítě a okamžitě kontaktoval Ove Fundina. „Byl zrovna v Divišově ve fabrice,“ vypráví. „Slíbil mi, že sežene jezdce. Pak se dlouho nic nedělo a jednou přijdu domů a tam telegram, kde stálo ‚přijedeme celý mančaft a jsme lepší než hokejová reprezentace Tre Kronor‘.“

Igor Tichý využil svých organizačních schopností v roli ředitele realizačního týmu a tisk referoval, že se v neděli 16. února 1964 na ledě pražské sportovní haly sehraje hokejové utkání Československo versus Evropa, přičemž hokejky budou svírat ruce zvyklé spíše na řidítka závodních motocyklů. Největší počet tvořili terénáři, a už na střídačce domácích Jaromír Čížek nebo Vlastimil Válek či hostující Torsten Hallman a Rolf Tibblin.

Na plánu byly dva pořady, dopoledne od desíti a po obědě od tří. Davy lidí, které proudily na Štvanici, brzy rozptýlily obavy pořadatelů, zda se akce nesetká s finančním krachem. „Měli jsme to domluvený s ředitelem,“ líčí Antonín Kasper. „A ten řek‘, že jestli zaplníme do třech čtvrtin stadión, nebude chtít zaplatit nájem. Stadión byl nakonec úplně plnej‘.“

Byl to úspěch jako hrom, po němž následoval pro pozvané slavnostní večer v kavárně Vltava. „Švédové se dostali ke kořalce,“ vzpomíná Antonín Kasper. „Tancovali na stole a svazarmovský generálové znechuceně odcházeli.“

Led v zimě pomáhal na škváře na jaře
Nejen hokejové utkání bavilo přítomné diváky. „Zpíval tam Matuška,“ líčí Antonín Kasper. „Měl přijet na koni, ale to přece jenom nešlo stejně jako vystoupení cirkusáka Berouska s medvědem. Exhibici ale předvedli krasobruslaři Romanovovi a Jiřina Bohdalová házela první puk a já jí musel vézt na hokejce.“

Vydařená premiéra motivovala organizátory k repríze naplánované na 21. února 1965. Vstupenky na dopolední i odpolední utkání se nabízely i v předprodejích prostřednictvím městského výboru Svazarmu. Na inzerátu zaujmou nejen pouze třímístná telefonní čísla, která tehdy Praha měla, ale i lákadla v podobě závodů motokár a plochodrážních závodníků na ledě.

Vedle Antonína Kaspera se v sedle Jawy pro ledovou dráhu objevili i Ove Fundin a Barry Briggs. „Ukázka ploché dráhy na ledě probíhala jako stíhací závod,“ vypráví Antonín Kasper. „Každej‘ z jedný roviny. Vyhrál jsem já, ale Barrymu dali věnec, protože ten průjezd cílem nikdo pořádně neviděl. Ale nakonec jsme v tom věnci měli hlavu oba dva.“

Pořad Šastnou cestu mistrům světa se na pražské Štvanici konal ještě 20. února 1966, kdy český tým porazil hosty dvakrát 2:0. Úžasnou podívanou však viděli i v jiných městech. „S týmem jsem objížděli republiku a hráli proti místním mistrům.“

Diváci šíleli nadšením nad kousky, které jim závodníci servírovali. „Vencu Paruse jsme třeba strčili do bedny od televize,“ usmívá se Antonín Kasper nad ještě dnes nad jedním z nich, který využil malé postavy známého silničáře. „Bednu jsem pak přivezli na led. On z ní vyskočil a lidé ječeli. Pořád si stěžoval, že ho tlačí pravá bota. Nakonec jsme zjistili, že ji má o dvě čísla menší.“

Antonín Kasper býval zdatným hráčem, protože hokej zapojil do své sportovní přípravy. „Jako sportovci jsme nechodili v pondělí do práce a trénovali jsme na ledě,“ říká dnes bezmála po půlstoletí. „Já tam byl jedinej‘ plošinář a i díky tomu jsem potom na jaře vyhrával závody.“

I dnešní plochodrážníci vyznávají při zimní přípravě hokej. A také oni ve druhé půli minulé dekády pořádali přátelská klání pod taktovkou Richarda Wolffa. Jenom ti fanoušci si za nimi cestu do Kolína, Benešova nebo na pražskou Hvězdu už holt nenašli. A ještě jedno mohou dnešní závodníci svým předchůdcům závidět. Část výtěžku Šastných cest mistrům světa byla totiž věnována na provoz nově zřízené školy mladých terénářů určené pro začínající motokrosaře ve věku od osmnácti do dvaceti let.

Foto: archív autora, karikatury kreslil v polovině šedesátých let Maxim Jánský