Lukáš Hutla prožil nejlepší konec sezóny za celou kariéru

Přelouč – 15. dubna
Minulý víkend byl konečně jako vymalovaný. Slunce svítilo o sto šest, lidé si mohli doopravdy připadat jako na jaře, navíc pražská Markéta a žarnovický Měststký stadión konečně otevřely brány pro plochou dráhu. Jen málokdo si v takových podmínkách vzpomněl na zimu. A přitom čeští ledaři v nizozemském Heerenveenu končili sezónu. A Lukáš Hutla proměnil svůj druhý letošní pouťák ve vítězství, když dominoval pátečnímu Poháru Roelofa Thijse. Po svém triumfu pospíchal domů, protože jej v Dobřanech čekalo hokejbalové play-off, takže na rozdíl od návratu ze Švédska nezažil šestisetkilometrovou cestu domů na laně.

 

Adrenalin nezná bratra

Nizozemské ochozy s českou partou

„Na poslední letošní závody do nizozemského Heerenveenu jsem se těšil,“ nezastírá Lukáš Hutla. „Po výhře na závodech ve Švédsku a některých povedených jízdách v Rusku, jsem věřil, že pokud technika vydrží, bude v mojí moci se konečně po letech poprvé dostat do finále.“

Samozřejmě sotva dorazil na místo děje, jeho pozornost byla upřena závodní trati. „Nekonečná rovinka, sto deset, sto dvacet metrů,“ svěřuje se. „Něco jiného než v Čechách na rybníku, kde se jezdí menší dráhy. Člověk z toho má zvláštní pocit. Vše ze mě spadlo následující den o tréninku. Kola držely, tlumiče tlumily, motor jel jako z praku. Trénink super, žádná nervozita, vše OK.“

Jenže trénink je trénink a závod závodem.  „Jsem jeden z těch nervově vyrovnanějších lidí, takže když všechno šlape, jak má, jsem v pohodě, a závody si užívám,“ popisuje Lukáš Hutla. „Trochu nervy možná pracují v momentě, kdy člověk najíždí na pásku, ale po startu už adrenalin nezná bratra.“

 

Třetí místo jen na vteřinku v hlavě

Radim Lamberský byl jako mechanik u vítězství Lukáše Hutly ve Švédsku i v Holandsku

Pohár Roelofa Thijse se koná vylučovacím KO systémem, takže Lukáš Hutla vyjel na led v okamžiku, kdy už Jiří Wildt a David Lizák měli po kvalifikaci hotovo. „Jako nasazený jsem jel až dvanáctou jízdu,“ vypráví přeloučský ledař. „První jízda výhra, druhá jízda výhra. A je tu semifinále a první drama po špatném startu vybojované druhé místo. Dalo se i vyhrát, věděl jsem, že na Jonase Anderssona mám. Ale občas, ač je to k neuvěření, zapojím i mozek a řekl jsem si, že je lepší konečně poprvý postoupit do finále, než zkusit zaútočit a jít na držku, a zase skončit jen ve finále B.“

A velké finále bylo realitou. „Vše fungovalo, jak mělo,“ pokračuje Lukáš Hutla. „Před finále jsem věděl, že ať bude po startu situace jakákoliv, buď vyhraju, nebo půjdu na držku. Zkrátka buď a nebo!. Start od mantinelu docela dobrý, dvě kola na druhým místě, už jsem si chystal útok na Charly Ebnera, když vtom se rozsvítila červená světla pro pád. Nejhůř třetí, pomyslel jsem si asi na vteřinu. Ale pak jsem si řek‘, že ale přece jedu pro výhru.“

 

Řev v helmě

Prozatím nejlepší závěr sezóny v kariéře Lukáše Hutly

René Stellingwerf, jehož jsme viděli i v Divišově před třinácti lety při začátku české ledařské renesance, byl diskvalifikován. Trojice ostatních soupeřů se opět seřadila u pásky. A sotva letěla nahoru, finále začalo odznova.

„Letošní sezóna bez ledu a bez trénování nic moc, ruce bolely,“ povzdechne si Lukáš Hutla. „Ale poslední jízda v posledním závodě sezóny se zkrátka musí odjet na doraz. Start a já poslední. Během druhé zatáčky jeden z venku, druhej‘ při výjezdu zevnitř a já první.“

Ohledně dalšího průběhu finále nemůže Lukáš Hutla bohužel sloužit. „Nemám ve zvyku se ohlížet za sebe,“ pokrčí rameny. „Prý jsem jim postupně ujížděl a dělal si náskok. Stejně jsem jel, jako by byli nalepení na mém blatníku a kolo co kolo jsem vyhlížel tu černobílou plachtu na dřevěné tyčce. Poslední zatáčka, hlavně nespadnout. Povedlo se. Já vyhrál. Řval jsem do helmy jako blázen. Nevěřil jsem tomu, že se to konečně povedlo. Před tolika diváky a kamarády, co za mnou přijeli takovou dálku.“

 

Do oblak a zase zpátky na zem

Domů na laně

Potom se už šlo na pódium a jenom blbec by se neradoval, když mu hrají Kde domov můj. „Stupně vítězů a naše státní hymna a česká vlajka vztyčující se nahoru ke stropu,“ užíval si Lukáš Hutla vyhlášení vítězů všemi svými smysly. „Super. Nejlepší zakončení sezóny v životě. Ta euforie a pocit na stupních vítězů na prvním místě se nedá ničím jiným nahradit. Než si člověk uvědomí, že v pondělí musí zase do práce (smích).“

K tomu ještě play-off v hokejbalu, takže Lukáš Hutla zmizel z Heerenveenu ještě před tím, než si Dmitrij Koltakov naposledy pohrál se svými konkurenty. Zbytek výpravy se vrátil po poruše dodávky na laně a Radek Hutla si dodnes může hlavu vykroutit z pantů, že je na nočních německých dálnicích nachytala jediná policejní hlídka, která se ke všemu spokojila spíše se symbolickou dvacetieurovou pokutou.

Nyní čeká ledaře volné léto, než se zase na sklonku podzimu sejdou na své tradiční pardubické předsezónní poradě. „Příští rok musím začít tam, kde jsem letos skončil a poprat se v kvalifikaci o postup do finále mistrovství světa, uvidíme…“ spřádá Lukáš Hutla plány, aby se však rovnou vrátil na pevnou zemi a nezapomněl na nesmírně důležitou věc. „Děkuji všem sponzorům, rodině, kamarádům. Všem, co mi fandí, zkrátka celé ledové rodině.“

Foto: laskavostí Lukáše Hutly

Napsat komentář